čtvrtek 26. března 2015

Vladimír Čermák - Kafkův proces

Mám obrovskou radost, že na Jiném právu mohu přivítat Vladimíra Čermáka, který zcela jistě patří k největším osobnostem, jejichž text je na tomto blogu publikován. Náš host byl soudcem Krajského soudu v Brně, později podnikovým právníkem, "otcem zakladatelem" brněnské politologie, učitelem na JAMU, profesorem sociální filozofie a v neposlední řadě soudcem prvního Ústavního soudu. Vnímám ho jako jednoho z hlavních spolutvůrců toho "ducha" první etapy Ústavního soudu, kterého určitě pocítíte i o pár řádků níže. Tam na Vás totiž čekají jeho myšlenky, které doposud spatřily světlo světa jen v programu brněnského HaDivadla k inscenaci Procesu Franze Kafky (v adaptaci a režii Arnošta Goldflama a dramaturgii prof. Josefa Kovalčuka, který tento program k inscenaci připravil). Představte si, že premiéra byla 22. 3. 1989! Odbornými konzultanty při přípravě této inscenace byl právě Vladimír Čermák a Milan Uhde, kteří souboru osobně představili své pojetí tohoto Kafkova díla.

Rád bych ještě poděkoval několika lidem za realizaci tohoto učinkování Vladimíra Čermáka na Jiném právu. Na počátku stála Kateřina Šimáčková a Luděk Navara, kteří se na mě a na Michala Hájka obrátili s nápadem zde publikovat text, ze kterého citoval prof. Kovalčuk z JAMU na vzpomínkovém setkání k 10. výročí úmrtí prof. Čermáka. Pana profesora Kovalčuka jsem proto kontaktoval a díky jeho vstřícnosti jsem od něj předmětný text před pár dny získal. Nedovolil bych si ho ovšem publikovat bez souhlasu potomků prof. Čermáka, kteří mi ho taktéž s velkou vstřícností udělili. Všem uvedeným bych proto moc rád touto cestou poděkoval. Snad jen závěrem zmíním, že prof. Kovalčuk a jeho kolegové na JAMU chystají vydání souboru Čermákových textů vztahujících se k dramatu a divadlu, který určitě bude stát za to. Ale už nebudu zdržovat. S chutí si proto užijte zhruba 26 let starý (ale přesto v mnohém stále aktuální...) "blog" profesora Vladimíra Čermáka!

Vladimír Čermák - Kafkův proces

Proces, jenž společně s dalšími romány „Zámek“ a „Amerika“ patří k vrcholným dílům Franze Kafky, stává se v posledních desetiletích předmětem eminentního zájmu nejen filozofů, sociologů, psychologů, ale také divadelních vědců a dramatiků. Příčinou tohoto jevu je skutečnost, že Kafka se v tomto svém díle dotýká hraničních situací člověka, situací, v nichž je ve hře sama jeho podstata.

To, co nám Kafka prezentuje ve svém „Procesu“, je totiž v prvé řadě totalitní fenomén, odlišující se však svou povahou od jiných tvarů tohoto druhu tím, že již téměř postrádá bezprostřední materiální bázi k dosažení svých účelů, totiž nepodmíněného panství nad člověkem a společností. Používá „čistých“ forem. Na této imateriální bázi totalitního fenoménu nemění nic ani násilnost smrti hlavního protagonisty v závěru románu. Pohotovost, s jakou se Josef K. podrobuje totalitnímu verdiktu, nasvědčuje spíše tomu, že použití násilí je v tomto případě sociálně irelevantním momentem a že konec by mohl stejně dobře nastat i jinými způsoby, například nařízenou sebevraždou. Považujeme-li za jeden z pojmových rysů kategorie panství poslušnost určitého okruhu lidí, potom pro klasifikaci Kafkou prezentovaného totalitního fenoménu jako vysoce zhoubného jevu je určující právě skutečnost, že této poslušnosti, degradující tyto osoby k roli pouhých marionet, je zde dosahováno cestou bezmála perfektní destrukce a transformace lidské psychiky. Vše co se v tomto románu děje s Josefem K., ale také s obchodníkem Blockem a dalšími, již nepojmenovanými, jako by nemělo viditelnou příčinu, přesto však jsou přiváděni k „poslušnosti“ ve stupni dosud neznámém ani perfektně fungujícímu, všude přítomnému, policejním aparátem vybavenému, totalitnímu státu.

Pro hodnotovou situaci, jež umožňuje tak rozsáhlou infiltraci do psychické sféry člověka, ukazuje se zde jako určující to, že adresáti pokynů přicházejících z neznámých center a neidentifikovatelnými cestami akceptují přikazovaná pravidla hry a připouští, aby pomocí této hry byla nakonec zcela pervertována jejich osobnost. Pozice těch, kteří vydávají příkazy, stejně jako pozice těch, kteří jsou těchto příkazů poslušni, zde již nejsou obsazovány na základě tradicionálních hodnot majetku, sociálního statusu a moci armády a policie; vždyť Josef K., prokurista, i obchodník Block náležejí svým sociálním statusem k horním vrstvám, přesto však i oni se ocitají ve víru totalitní manipulace. Co z nich činí pouhé objekty totalitní správy, je naprostý nedostatek projevené renitence, natož spontánní aktivity. Stav, kdy jednotlivec je již zcela zaplněn myšlenkou na probíhající proces, kdy již zapomenul na všechno ostatní a jen doufá, že „se po této bludné cestě dovleče až ke konci procesu“, takže takový jednotlivec se nakonec stává „advokátovým psem“, jenž kdyby dostal příkaz, „aby si zalezl pod postel jako do psí boudy a odtamtud štěkal, byl by to s radostí učinil“. A nemá větší ctižádost či přání, než se stát jedním z těch, kdož (…) strpí, že i druhořadí učedníci o něm jednají jako o nějaké věci a to je mu „dokonce nejmilejší“.

Vždyť signálů nasvědčujících tomu, že se systémem, v němž se toto vše děje, není něco zásadního v pořádku, je víc než dost: zcela neobvyklý způsob zatčení a zahájení procesu, a to v „právním státě“, kde všude je klid a mír, všechny zákony jsou v platnosti, vágnost tvarů soudní organizace ještě vystupňovaná množstvím mlžných výparů v soudních kancelářích, často znemožňujících identifikovat i přítomné osoby, anonymita soudních úředníků, nepřístupnost soudních spisů, tendence vyloučit obžalované z aktivní účasti na procesu, nedostupnost soudních dvorů, vyžadování nepodmíněné poslušnosti, a to dokonce i ze strany advokátů, především však neznalost předmětu obžaloby stejně jako doby způsobu totalitního útoku. Se všemi těmito atributy totalitního aparátu i prostředky, jakými realizuje své záměry, se Josef K. postupně seznamuje, avšak vše, co proti tomu činí, je jen opakované proklamování vlastni neviny. Tak se chová i ve chvílích, kdy již padlo rozhodnutí totalitní správy o jeho osudu, rozhodnutí usnadněné tím, že především on sám nechává pohltit se nestvůrným „procesním“ Leviathanem, pasívním postojem ve hře, jejíž pravidla byla stanovena předem.

Proč se toto vše děje právě Josefu K., tomuto pracovitému a přičinlivému prokuristovi, jenž je skálopevně přesvědčen o své nevině a činí prohlášení o své bezúhonnosti na každém kroku? Náleží totiž k těm, kteří svým postojem k sobě samému, ke společnosti i k životu a světu významným způsobem přispívají k nekontrolovatelnému totalitnímu bujení: je sociálně indiferentní, lhostejný, ani se nepokouší o to, naplnit potřebným étosem svůj vlastní život, natož aby ho znepokojovaly osudy ostatních, za všech okolností nakloněn tomu, „aby si ze všeho, co život přináší, dělal co nejméně“, netrápí ho ani osud jeho matky, kterou již třetí rok neviděl, i když tato žije sama a nemá daleko k oslepnutí; její návštěvu by pokládal za „citlivůstkářství“. Toto bezhodnotové a utilitární ladění ovlivňuje i jeho postoj k procesu: ani tento proces není přece „nic jiného, než velký obchod, jak jej už často s neúspěchem pro banku sjednal“, obchod, v němž je třeba „držet se co nejvíce myšlenky na vlastní prospěch“. Stručněji vyjádřeno, Josef K. je jedním z těch, jichž se věci kolem netýkají, z jejichž života vymizela všechna spontaneita, kteří, bojuje-li se v ulicích, ani nepřihlíží stojíce na chodníku. Na místo, aby otevřením hry se pokusil zpochybnit oktrojovaná pravidla a jejich změnou čelil totální infiltraci, přistupuje bez většího odporu na to, aby myšlenka na proces prostoupila celou osobnost a přivedla jej nakonec až ke stavu sociální agonie.

Z hlediska trestněprávního Josef K. přirozeně vinen není; vždyť ani v „právním státě“, v němž se děj odehrává, neexistuje žádný trestní kodex postihující sociální chování těchto „lhostejníků“ stále více „nabobtnávajících do beztvarosti“. Jeho vina a s ní spojená odpovědnost mají spíše etickou, sociální, ba ještě přesněji „metafyzickou“ povahu; jsou dány tím, že Josef K. selhává jako člověk, jako sociální bytost, ve svém základním postoji nejen k sobě samému, ale i k prostředí, v němž žije. Odpovědnost takového druhu sice nestíhají soudy, zato jsou však s ní spojeny daleko komplexnější sociální důsledky, často nabývající až katastrofických rozměrů. Sociální a etická odpovědnost, pro kterou zde Kafka apeluje, je však zcela na místě: sahá-li člověk po hvězdách a vytváří-li si ideálně typické kategorie spravedlnosti, pravdy, svobody, a nejen to, usiluje-li o jejich dosažení jako cíle společen­ského procesu, je toto úsilí, sociálně legitimováno jen tehdy, když i svou etickou a sociální odpovědnost poměřuje podle jejích ideálně typických tvarů. Protože těmto tvarům však neodpo­vídá, ani nemůže odpovídat, žádné lidské jednání, je potom z tohoto hlediska „vinen“ vlastně každý z nás? A je-li tomu tak, implikuje fakt této obecně se vyskytující „viny“ závěr, že jako „defektní“ je potom každé sociální jednání stejné kvality?

Také odpovědí na tuto otázku dokumentuje Kafka hloubku svého filozofického myšlení: jakkoliv všechny jednající lidské subjekty se pohybují pouze mezi závorkami sociálního dění a jednání, žádný z nich nemůže proto naplňovat ideálně typické, tedy cílové kategorie, mezi jednotlivými sociálními „kvalitami“ existuje podstatný rozdíl. Takovou hodnotovou diferenciaci lze zaznamenat i mezi jednáním Josefa K., nenechávajícího se znepokojovat osudem svého okolí, ba ani osudem své matky, a jeho „strýčka“ Karla neklidně za ním přispěchavšího již v okamžiku, kdy se dozví o zaháje­ní procesu a vytýkajícího mu netečnost. I když i „strýček“ Karel jaksi akceptuje fakt infra­struktur existujících vedle institucí „právního státu“ a navzdory jim, nemají tyto nad ním moc, jakou vykonávají nad jeho synovcem. Zatímco Josef K. projevuje základní tendenci proces i se všemi jeho podmínkami a pravidly akceptovat, projevuje „strýček“ základní tendenci se procesu alespoň nějak „opřít“ a převést jej do kolejí, jež již zdaleka nevedou k tak infaustním oblastem.

Totalitní infiltrace, jak ji Kafka zpodobňuje ve svém „Procesu“, je tedy ve své podstatě zhoubným bujením inklinujícím zničit všechno lidské. V podmínkách, v nichž nenaráží na žádný sociálně – relevantní odpor, jak je tomu u Josefa K., nabývají totiž tyto sociálně odstředivé tendence takové síly, že již hrozí prolomit hranice sociálního procesu a transformovat i samu podstatu člověka jako sociální bytosti. Tento stav se již přibližuje stavu obecné hodnotové destrukce, stavu, v němž hodnoty a sociální tvary se stávají vágními a amorfními kdy mizí sociální měřítka a nastupuje diktát faktu. Právě v takovém prostředí se pohybují i všichni obžalovaní z Kafkova „Procesu“; zdají se být dokonce krásnými, tato jejich krása je však „podivná, spadá nějak do přírodních věd“. U těchto lidí nenastává „zřej­má, přesně určitelná, změna ve vzezření“, lze je však rozpoznat i v tom největším davu; ulpívá totiž na nich signum „malomocenství“. V tom tkví také důvod, proč někteří lidé již odmítají s Josefem K. vůbec blížeji komunikovat. Tyto „oběti“ totalitního panství i jejich kati, jako by již byli z jiného světa, totiž ze světa, z něhož vymizel sociální život a s ním i sociální vztahy a tvary. Když Josef K. jde se svými katy na místo popravy, pohybují se jako jednolité těleso; kdyby v tu chvíli „někdo byl rozbil jednoho z nich, byli by na padrť všichni“. Takovou jednotu „skoro může tvořit jen neživá hmota“.

I když však Kafka varuje před katastrofickými důsledky sociálně odstředivých tendencí, naznačuje současně, že ani v podmínkách, v nichž sociální děje jako by již ztrácely svou kontinuální povahu a byly podrobovány jiným zákonům, nejsou vyhlídky člověka na zachování a využití autonomie a spontaneity zcela beznadějné, také totalitnímu (…) totiž bývá odepřena nepodmíněná celistvost. Zdaleka přitom nejde jen o postavy, které stojí vně totalitního aparátu, jako například Lenka, vyslovující politování nad tím, jak soudy Josefa K. pronásledují (štvou tě) a dovolávající se v souvislosti s hodnocením Elsy i kategorie oběti, ale také o ty, kteří více či méně jsou spojeni s totalitním centrem, i když se převážné pohybují v sekundárních či ještě mnohem méně významnějších totalitních okruzích.

Takovou ambivalentní postavou je například dozorce, jenž vstupuje při zatčení Josefa K. v úvodní části románu, a prezentuje se zde sociálně důležitou radou – „myslete méně na nás a na to, co se s námi stane, myslete raději víc na sebe“ – především však kněz, jehož rozhovor s Josefem K. představuje myšlenkové vyvrcholení díla. Tento duchovní tvrdí sám o sobě, že je vězeňským kaplanem a připouští, že náleží k soudu – v této jeho příslušnosti k totalitnímu aparátu tkví také důvod, proč je zpočátku ochoten hovořit s Josefem K. pouze na dálku, obávaje se, že jinak příliš snadno podlehne vlivu situace a zapomene na svou službu – nicméně v průběhu rozhovoru s K. zaujme stanovisko, jež se již zdá být s jeho proklamovanou „třídní“ příslušností v rozporu. Co nasvědčuje knězově „třídní dezerci“ nejsou zdaleka jeho humánní projevy, jeho vlídný postoj k Josefu K., ale v prvé řadě totalitním tendencím krajně nepřátelský návod k sociálnímu jednání: Josef K. volí v principu nesprávné metody, když vyvíjenému tlaku čelí tím, že vyhledává cizí pomoc; „pravou pomoc“ musí totiž člověk hledat především sám v sobě, v rozvíjení své spontaneity.

Každému člověku, jak naznačuje podobenství o dveřníkovi, je určen vchod, jímž může být vpuštěn do „zákona“, záleží však na něm samotném, jak této možnosti využije. Tragický konec Josefa K. je tedy výsledkem dlouhodobě se projevující difúze spontaneity působící hluboké vlomy do podstaty člověka i společenského procesu. Pro tak manifestní absenci spontaneity není omluvy, neboť ani sebeničivější totalitní záběr nemůže zcela zpochybnit reálnou možnost jednotlivce zvolit si jinou cestu než cestu sociální apatie. I když samá podstata této volby se tváří v tvář totalitnímu tlaku často jeví jako krajně problematická, nemění to nic na faktu, že za zdánlivě nepropustným monolitem moci se skrývají destruktivním silám již zcela nedostupné stezky, poskytující naopak sociální šanci všem pozitivním projevům.

Jakkoli tento sociální návod přichází teprve v hodině dvanácté, přece stále ještě ve chvíli, kdy K. se může, a měl by se, pokusit hru otevřít. Tímto svým stanoviskem směřujícím k podpoře pozitivního lidského úsilí se však duchovní staví na opačnou stranu sociální barikády, než k jaké by patřil svým „funkčním“ zařazením. Tento jev sociální či, ještě přesněji, třídní permeability a mobility, charakteristický tím, že příslušníci jedné sociální vrstvy či třídy napomáhají svými akty antagonistické vrstvě či třídě, není historicky ojedinělým jevem; je to právě tato sociální permeabilita, jež dodává sociálnímu polemos vysoce dramatický obsah. Kafkův filozofický výkon zde záleží v tom, že tento jev analyzuje na podmínkách vysokého stupně amorfnosti a vágnosti sociálních tvarů, na podmínkách, v nichž se člověk stále obtížněji orientuje.

V příběhu o dveřníkovi naznačuje však Kafka i další závažný aspekt příznivý lidskému úsilí o „otevření procesu“: cesta žádného člověka nevede naprostou tmou, ani sociální kontrole se zcela vymykajícími cestami. Lidské bytí má svůj zákon, jehož existence jsou si vědomi, a musí ji zohledňovat i příslušníci totalitního aparátu, jakkoliv se ji snaží pro své účely zatemnit a zpochybnit. O tomto „zákonu“ se zmiňuje malíř Titorelli, když poukazuje na rozpor mezi dikcí zákona umožňující osvobození nevinného a zapovídající ovlivňování soudu a jeho zcela konkrétní aplikací. Tento „zákon“ se nakonec ukáže i muži z venkova po léta vysedávajícímu před vchodem a trpně čekajícímu na své vpuštění, když se tak stane teprve ve chvíli, kdy mu zeslábne zrak, a kdy jej zahlédne již jen jako jakousi „zář“, jež „nezhasitelně tryská z dveří“. Mnohým, jako Josefu K., „vyšlehne“ tyto světla až v okamžiku jejich smrti, avšak i v této chvíli je ještě způsobilý vyvolat tento jejich konec přežívající reflexi. Také tento zdroj sociálních impulsů jako by již stál mimo sociální dění – vždyť i jeho „sluhové“ jsou již „nepostižitelní pro lidské usuzováni“, a proto také postrádá sociálně zaznamenatelný tvar. Je spíše jen cílovou kategorii, cílem dějinného pochodu lidstva, cílem, jehož jednotlivé tektonické prvky muže člověk sotva s určitostí definovat, natož jich vůbec dosáhnout, jenž nicméně svými záblesky osvětluje cestu člověka, a to často právě v jejích nejtemnějších zákrutách. Smysl tohoto Kafkova podobenství je proto vzdálen infaustnímu ladění: i když „zákon“ je doslova obležen destruktivními silami, není cesta k němu neprodyšně uzavřena, a kdo ji ukazuje, je dokonce, ať časem zmoudřelý a změněný, nebo od počátku, v roli „páté kolony“ vystupující „orgán“ totalitní správy. 


[Text byl jen "redakčně" upraven, zejména co do překlepů a chyb, které vznikly při jeho skenování. Části textu označené (...) byly vypuštěny, protože naskenovaný text nebylo pro jeho vady možné opravit.]

1 komentář:

Tomáš Pavelka řekl(a)...

Skvělý text. A soudě z profilové fotky byl V. Čermák snad jedinou polistopadovou elitou, která si uměla uvázat kravatu.