pondělí 2. února 2015

Křeslo pro hosta: Květoslav Tomáš Krejčí (2)

Od advokáta s praxou veľkej advokátskej kancelárie zameranej na business obvykle očakávame veľmi pragmatický, možno až cynický prístup k právu. U teológa a filozofa naopak existuje dôvodné podozrenie, že bude o práve premýšľať v kontexte morálky, ktorá existuje nezávisle na vôli človeka či celej spoločnosti, a ktorá by pre právu mala byť nadriadená. Čo sa stane, keď sa na povahu práva opýtate človeka, ktorý spadá do oboch týchto profilov? Týmto rozhovorom sa lúčime s naším januárovým hosťom, ktorým bol Květoslav Tomáš Krejčí. Prečítajte si jeho odpovede na sériu otázok týkajúcich sa povahy práva, jeho vzťahu k morálke, fungovanie právneho systému v našich reáliách, a v neposlednom rade i o blížiacom sa slovenskom referende.

Květoslave, v diskusii pod prvým rozhovorom sa Vás jeden z čitateľov opýtal, či majú zástancovia prirodzeného práva argumentovať teologicky alebo sekulárne. Odpovedali ste, že je dôležité nehanbiť sa za teologickú premisu a stáť si za ňou. Vy sám určite veríte v existenciu prirodzeného práva – aký je však jeho pôvod? Pochádza od Boha alebo ho nájdeme v prírode, v ľudskej podstate, či skrátka vo svete okolo nás?

Myslím, že není vůbec podstatné, jestli onomu základu, který si v sobě neseme, budeme říkat přirozené právo, které pochází od Boha, nebo jakési obecně sdílené povědomí o tom, co je dobré a co ne, které je lidem vlastní. Věřící lidé se patrně přikloní k první odpovědi, ateisté nebo lidé někde na okraji víry a pochybování možná k druhé. Existují přitom jistě výjimky, lidé, kteří trpí nějakou sociopatickou či jinou poruchou osobnosti a mají toto povědomí pokřivené nebo ho nemají vůbec.

Má pre Vás nejaký zmysel obhajovať v diskusii s ateistami presvedčenie, že prirodzené právo pochádza práve od Boha?

Mám osvědčenou zásadu: ateisty nepřesvědčuji.  Pokud se na něco chtějí ohledně víry zeptat, snažím se odpovědět, ale nejsem zastáncem hlásání křesťanství na náměstích a v televizních evangelizačních programech. Apoštolové se stali rybáři lidí, nikoli lovci,  a rybář potřebuje v prvé řadě trpělivost, čas a klid. A v běžné právní praxi by mě už vůbec nenapadlo argumentovat teologicky: sice se – jako každý člověk - řídím svým přesvědčením o tom, co je správné a co ne, ale do soudních podání ani do právnické diskuse věrouka podle mého nepatří. 

Poďme teda k samotnej podstate celej tejto debaty: čím je pre Vás „právo“?

Čtenářům tohoto blogu jistě netřeba nějaké učebnicové definice o sankcionované soustavě pravidel chování. Pozitivní právo, kterým se řídí společnost, je nutným, nicméně nikoli ideálním regulátorem vztahů mezi lidmi; Tomáš Akvinský klasickým způsobem rozpracovává, že pozitivní právo máme proto, že se nedokážeme beze zbytku řídit právem přirozeným, nad kterým stojí právo věčné: to všaj člověku přístupno není. Pozitivní právo by nicméně mělo být s přirozeným právem v souladu, jinak není spravedlivé a v jednotlivostech není třeba – a někdy se přímo nesmí – taková norma dodržovat. Už někdy v pátém století před Kristem napsal Thrysomachos z Chalcedónu, že spravedlnost je potřebou silnějšího – z něj, vědomě či nevědomě, vycházel po staletích i Marx ve své definici práva jako vůle vládnoucí třídy ve společnosti povýšené na zákon. Proto se domnívám, že při aplikaci práva je třeba neustále používat rozum a řídit se svědomím i za cenu rizika, že se možná dostanu s pozitivním právem do střetu a riskuji sankci. Jsou to ale jen  výjimečné, krajní případy: právě proto, že se nedokážeme shodnout, zda přirozené právo vůbec existuje a případně jaký je jeho obsah, je pozitivní právo tím nejlepším, co společnost řídí. 

Museli ste niekedy v praxi riešiť situáciu, kedy bolo pozitívne právo v rozpore so zdravým rozumom či s morálkou?

Jednou se mi přihodilo, že klient, nehovořící česky, přijal dokument doručený do datové schránky, nerozuměl mu a nevěnoval tomu žádnou pozornost. Uplynula lhůta a soud vydal rozsudek pro uznání. Snažili jsme se s kolegou přesvědčit soud, že soudy jsou tu především od meritorního rozhodování sporů a ne od toho, aby si usnadňovaly práci vydáváním rozsudků pro uznání či zmeškání, ale podle očekávání jsme neuspěli. Jsem přitom přesvědčený, že meritorně náš klient byl v právu, ovšem doplatil na přísná procesní pravidla.

A keď tento príklad zovšeobecníme, myslíte, že morálne či etické normy majú hrať nejakú rolu  v rozhodovaní právnych sporov?

Lidské jednání v konkrétní situaci nelze často bez dalšího hodnotit jen tím, jestli je v souladu s normou platného práva; existuje totiž prakticky nekonečné množství situací, ve kterých se člověk může ocitnout a je mimo možnosti pozitivních právních norem je všechny beze zbytku pojmout. Nelze se dívat vždy jen na jednání jako takové, ale také na jeho motivy a okolnosti. Tady by měly přicházet ke slovu právě morální či etické normy: kde je výkon práva v rozporu nimi, neměl by být  nutně chráněn. V teologii je to podobné – bible obsahuje, zejména ve Starém zákoně, řadu příkazů či zákazů, které je třeba dnes aplikovat a interpretovat nikoli doslova, ale s přihlédnutím k celému novozákonnímu poselství evangelia a v jeho duchu.  Už apoštol Pavel varuje před přehnaným lpěním na doslovném textu slovy o tom, že  „litera zabíjí, ale duch oživuje.“ To bychom měli mít dle mého na paměti i v právu – při jeho aplikaci by k textu zákona měly přistupovat i úvahy morální a etické. Tam se ale budeme nutně lišit v představě co je morální a co ne, třebas i v závislosti na tom, zda se na věc díváme právě z hlediska křesťanské etiky či nikoli.  

Tvrdíte teda, že morálka je subjektívna? Že neexistuje kódex, na ktorom by sme sa ako spoločnosť vedeli zhodnúť?

Asi Vás opět nepotěším jednobarevnou odpovědí: každý z nás si v sobě neseme jakousi představu o tom, co je správné a co nikoli – dá se to označit za jakési předporozumění. V tom směru jde jistě o subjektivní názor. Na straně druhé se každý z nás patrně domníváme, že ta jeho subjektivní představa o správnosti nějakého jednání by měla platit i pro ostatní, je v tom tedy jakási unilateralita. Kdyby tomu tak nebylo, pak bychom asi nebyli věrní sami sobě a svému přesvědčení. Naše představy ohledně toho co je morální a co ne budou v mnoha ohledech patrně shodné, v některých se projeví stanoviska odlišná, daná různými vlivy: inteligencí, vzděláním, výchovou, kulturním prostředím, ale i vírou – mluvím o citlivých tématech jako je třeba euthanasie nebo umělé přerušení těhotenství. Zastánci toho či onoho názoru jsou jistě subjektivně přesvědčeni, že jejich názor je platný objektivně...

...ale práve pre túto pluralitu pohľadov a názorov je nemožné sa na týchto citlivých témach objektívne zhodnúť. Použime preto Váš príklad: aká je rola práva v otázkach medicíny či bioetiky, keď je zrejmé, že názory v spoločnosti sa líšia? „Čia morálka“ má pre normotvorcu inšpiráciou v ére hodnotového pluralizmu?

Tvorba práva je v otázkách třeba zmiňované bioetiky v zásadě stejná jako třeba v případě jiných oblastí života: jsem-li příkladmo zastáncem spíše větší role státu při přerozdělování, budu volit patrně jinou politickou stranu než ten, kdo si přeje jeho roli v této oblasti omezit. Tvorbu práva tedy primárně ovlivňuji tím, koho volím.  Dále mohu svůj názor projevit třebas prostřednictvím nějaké organizace či jako jednotlivec a mohu se též pokusit ovlivnit veřejný  diskurz o dané otázce a tak působit na zákondárce.  S bioetikou a podobnými otázkami je to samozřejmě podobné – budu volit takovou stranu, jejíž hodnoty mi budou v tomto směru blízké. Je tu však jeden významný rozdíl: tyto otázky jsou natolik specifické, že si cestu do volebních programů často nenacházejí – a většinou na ně běžný volič vůbec nemyslí či vůbec nemá názor. Proto je podle mého výhrada svědomí významný právní institut – nikdo by neměl být nucen konat proti svému svědomí; i toto pravidlo je třeba však aplikovat uváženě: jedna věc je rozhodnutí lékaře odmítnout provést zákrok, který je v rozporu s jeho svědomím, druhá věc je třeba rozhodnutí majitelů penziónu neubytovat nesezdaný pár. 

Súhlasíte teda s tézou, že morálne normy majú byť pri tvorbe práva primárnym východiskom?

Pokud připustíme, že každý v sobě nějakou morální normu nese, pak jistě i zákonodárce při tvorbě práva postupuje s takovým morálním předporozuměním: ať již vědomě či podvědomě. Platné právní normy jsou tedy nutně jakýmsi odrazem tohoto morálního předporozumění, ať již jde třeba o regulaci hazardních her,  prostituce, povolené výše úroků, reklamy, partnerského soužití, vztahu rodičů a dětí nebo jiných často diskutovaných témat. 

Vráťme sa od normotvorby naspäť k aplikácii práva: museli ste niekedy jednať proti svojim morálnym zásadám, aby ste uhájili záujem klienta?

V takové situaci jsem naštěstí nebyl, bylo to dané i tím, že jsem se od počátku rozhodl pro zastupování korporací: ve finančních transakcích či při akvizicích společností je nepoměrně menší riziko, že člověk musí udělat něco, s čím má vnitřní problém. Mám ale přátele mezi advokáty s běžnou občanskoprávní či trestněprávní praxí a vím, že jsou to otázky, které si často musí klást. V tomhle je obchodní advokacie trochu jednodušší. Však také jedna přítelkyně si mě léta dobírá slovy „ty nejsi žádný advokát, ty jsi lawyer“... 

Čo by v takýchto situáciách malo slúžiť ako vodítko? Nejaký všeobecne platný „kódex profesnej etiky“?

Kodex profesní etiky se zabývá trochu jinými otázkami – konfliktem zájmů, chováním advokátů k sobě navzájem, povinostmi vůči klientům. Otázkám svědomí se nijak zvlášť nevěnuje: tam si každý právník musí rozhodnout podle svého, zda případ přijme či nikoli. Výjimkou je samozřejmě případ, kdy je advokát ustanoven, zejména trestní zastupování ex offo: tam výhrada svědomí fungovat nemůže – právo na obhajobu má v trestním řízení každý a pokud by právníci mohli odmítat zastupovat s poukazem na svědomí, mohlo by to mít na chod justice silný dopad: asi nenajdeme hned tak právníka, který by řekl,  že se spácháním násilného trestného činu proti zdraví či životu nemá morální problém...

Veríte na „jednu správnu odpoveď“ pri riešení právnych prípadov?

Někdy ano, jindy ne. Myslím, že to platí pro každý obor, který je spíše argumentativní než exaktní povahy. V oblasti společenských věd se nedá pracovat s metodologií věd exaktních, mají svoji vlastní metodu. Já s oblibou používám příměr takzvaného legitimního pravdivostního spektra, který užívá dogmatická teologie: představte si dvě různoběžné přímky, které mají kdesi svůj průsečík – jakýkoli bod mezi těmito přímkami obsahuje pravdivostní výpověď, body po jejich vnějších stranách už kritérium pravdivosti nesplňují. V teologii se tomu říká nepopulárním slovem hereze, v právu je to prostě nesprávná odpověď. Čím blíže jsme průniku přímek, tím méně správných odpovědí máme: někdy je opravdu jen jediná správná – právo bylo promlčeno nebo nebylo, nic mezi tím neexistuje. 

A čo v tých prípadoch, kedy to nie je jednoznačné? Súd nemôže odmietnuť spravodlivosť a nejaký verdikt teda vyniesť musí. Znamená to teda, že sudcovia u nás tvoria právo?

Je třeba rozlišovat právní normotvorbu a praktickou aplikaci právních norem. Jsme zemí s kontinentálním, psaným právním řádem, takže normotvorně soudy působí samozřejmě jen ve velmi omezené míře. Přesto rozhodovací praxe soudů a různá výkladová stanoviska svou významnou roli hrají. Je otázka, zda by soudy nerozhodovaly lépe, pokud by se v našem civilním soudnictví nějakým způsobem uplatnila zásada tzv. disclosure, která funguje v anglickém právu. Jde o zásadu, že v civilním soudním řízení musí obě strany poskytnout soudu všechny dokumenty, které k případu mají, ať již jsou na podporu jimi tvrzených skutečností nebo svědčí proti nim. Nelze tedy předložit jen to, co se straně pro účely sporu zrovna hodí. Platí tu totiž pravidlo, že soud nemůže spravedlivě rozhodnout jen na základě toho, co mu strany předloží, ale musí mít celkový obrázek – „karty na stůl“ se té zásadě říká. Pak se dá dobře mluvit o tvorbě práva, nikoli jen o rozhodování na základě vybraných skutečností, které byly soudu předloženy. 

Keď sa na právnu realitu pozrieme s odstupom – myslíte si, že naše právo a justícia fungujú správne?

V zásadě ano. Jejich funkcí je výkon spravedlnosti v mezích demokraticky přijatého zákona. V jednotlivostech je samozřejmě řada věcí, která nefunguje ideálně a je třeba je zlepšovat. Nejsem však upřímně zastáncem takového toho rádoby světáckého obracení se zády ke všemu českému, se kterým jsem se tady v Oxfordu již setkal. Česká republika je solidně fungující zemí: v poslední krizi žádná banka neklekla, hospodářství zásadní krizi neprodělalo, na ulicích je bezpečno a naše školství a zdravotnictví si také nevedou zle; to platí v zásadě i pro justici. Vedl jsem dlouho jeden vleklý spor v Rakousku a nemohu říci, že by tamní soudy pracovaly zásadně lépe než soudy české, ať již jde o kvalitu jimi připravovaných dokumentů či rychlost jednání. Pokud jde o Slovensko,  opravdu nevím; je to při vší úctě již opravdu zahraničí a přiznám se, že vývoj příliš nesleduji. Kdybych neměl mezi mladými slovenskými teology pár přátel, asi by mi uteklo i nadcházející referendum, o kterém se na Slovensku tolik píše.
Tým sa opäť vraciame k citlivým témam – pripravované slovenské referendum je učebnicovým príkladom právneho moralizmu, tj. snahy o právne ukotvenie „morálnej pravdy“. Ako sa na tieto aktuality dívate v roli teológa a ako v roli právnika?

Jako právník v prvé řadě poznamenávám, že nejsem zastáncem referend: co funguje ve Švýcarsku funguje právě tam vzhledem k určité právní a společenské kultuře a struktuře společnosti. Nemyslím si, že to je bez dalšího přenosný model, s výjimkou rozhodování o otázkách naprosto zásadní povahy jako například rozdělení státu, vstup do vojenské aliance nebo nějakého nadnárodního útvaru typu EU. O takovou otázku v případě zmíněného referenda jistě nejde a nabízí se otázka, zda odhadované náklady nějakých pěti šesti miliónů eur jsou nejlepším způsobem, jak tyto peníze utratit. No a jako teolog jen připomenu biblické „Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm“ z prvního Janova listu. Ti, kdo stojí za referendem, si musí sami zodpovědět otázku, zda tím slouží věci křesťanství nebo mu naopak poskytují spíše medvědí službu. Být slovenským voličem, na jednu otázku odpovím kladně, na jednu záporně a s třetí z nich bych si lámal hlavu a nejraději ji nechal na někom, kdo ji dokáže posoudit lépe než já. To ovšem právě v referendu nejde. 

Aby sme neskončili tou najkontroverznejšou otázkou, prezraďte nám ešte na záver svoj názor na právnické vzdelávanie. Sú právnické fakulty (v podobe, v ktorej dnes existujú) správnou metódou vzdelávania právnikov, alebo je právna prax remeslom, ktorému sa môže naučiť každý inteligentný človek bez ohľadu na to, čo (ne)študoval?

Záleží na tom, co si slibujete od univerzitního vzdělání. Pokud budete z takzvané staré školy, ke které se hlásím a která v ideji univerzity vidí hlavně celostní rozvoj osobnosti, osvojení si jistého způsobu uvažování, diskurzu a chování, pak asi uhodnete, jak odpovím. Do jisté míry je však právo opravdu řemeslem a dá se to naučit  - koneckonců v Anglii ne každý právník studoval právo jako první obor, tzv. undergraduate. Můžete vystudovat třebas anglickou literaturu nebo zeměpis a pak se právo prostě v intenzivním kursu doučíte. Funguje to dle mého však spíše pro takové právnické profese, kde sepisujete smlouvy, píšete různá podání a podobně. Pro soudce si to už umím představit méně, tam je důkladný teoretický základ potřebný. O pražských právech se často říká, že jsou fakultou právních dějin: jistě by se tam dalo leccos z povinného rozvrhu vyškrtnout. Avšak nezapomínejme, že jsme si loni připomněli výročí I. světové války: vyhráli ji i ti, kteří se v Oxfordu mořili léta pro praktický život neužitečnou latinskou a starořeckou gramatikou – naučilo je to totiž logicky myslet a osvojit si určité dovednosti, které přišly v pravou chvíli vhod.

Květoslave, veľmi pekne Vám ďakujem za Vaše zaujímavé odpovede na moje neľahké otázky. Zároveň povzbudzujem našich čitateľov, aby sa neváhali nášho hosťa opýtať aj na jeho ďalšie názory týkajúce sa povahy práva či iných súviciacich tém.

21 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

"právě proto, že se nedokážeme shodnout, zda přirozené právo vůbec existuje a případně jaký je jeho obsah, je pozitivní právo tím nejlepším, co společnost řídí."


To bych podepsal, ale já jsem pozitivista, pro přirozenoprávníka je to přece vážný problém. Podle klasické teorie přirozeného práva je přirozené právo poznatelné už samotným rozumem, a proto je legitimní se ptát, jak je vůbec možné, že ani rozumní lidé se spolu neshodnou na tom, jaký je obsah přirozeného práva a zda vůbec něco takového existuje.

Alasdair MacIntyre k tomu píše: "The Catechism of the Catholic Church speaks of “the natural moral law”and says of that law that it is “established by reason,” that “it is universal in its precepts,” and that its authority extends to all human beings, determining the basis for the fundamental rights and duties of the human person (par. 1956). Yet, if the precepts of the natural law are indeed precepts established by reason, we should expect to find agreement in assenting to them among rational agents. But this is not what we find, at least if we judge the rationality of agents as it is usually judged. Many intelligent, perceptive, and insightful agents either reject what Catholics take to be particular precepts of the natural law or accept them only in some very different version, or, more radically still, reject the very conception of a natural law. And these disagreements seem to be intractable. How can this be? It seems that either the Catechism’s account of the natural law must be mistaken or else it is possible for some theses to be rationally vindicated without thereby being able to secure the assent of all rational agents."

K T Krejčí řekl(a)...

Předně poznamenám, že nejsem římský katolík, takže římskokatolický katechismus není dokument, se kterým se beze zbytku ztototožňuji a kterým bych argumentoval, nicméně s tímto textem asi větší problém nemám. Máte pravdu, v § 1956 se stanoví, jak citujete MacIntyra, že "přirozený zákon, přítomný v srdci každého člověka a zakotvený v rozumu, je všeobecný ve svých příkazech a jeho závaznost se týká všech lidí." Ovšem hned následující § 1957 připouští, že "zachovávání přirozeného zákona je velmi rozmanité; může vyžadovat přizpůsobení nejrůznějším životním podmínkám podle míst, dob a okolností." K Vaší otázce - zda jistě legitimní se ptát, že se ani rozumní lidé neshodnou na tom, jaký je obsah přirozeného práva: domnívám se, že se rozumní lidé na základním obsahu přirozeného práva shodnou - asi není rozumný člověk, který by (použijeme-li extrémní příklady) považoval za morálně přípustné např. vraždu bezmocného člověka, incest, bestiální zabití? To, že se neshodnou na některých dalších otázkách je pak způsobeno právě tím, že si každý nese do života trochu jiné okolnosti, jiné životní podmínky, jiné vzdělání, jinou výchovu z rodiny, jiné zmiňované předporozumění. § 1960 v souladu s tím konstatuje, že "příkazy přirozeného zákona nevnímají všichni lidé jasně a bezprostředně". Každý svůj rozum používáme trochu jinak a nikdo na něj nemá patent. Ani římskokatolická či jiná církev či společenství. Proto je bezpečné se pohybovat ve společnosti našeho typu v mezích pozitivního práva - zda do jeho normotvorby a aplikace vloží člověk svůj osobní mravní (chcete-li přirozenoprávní) korektiv už je pak na každém, to za něj nikdo neudělá (i s odpovědností, která z toho plyne před autoritami světskými i mimosvětskými, věříme-li v existenci těch druhých jmenovaných).

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ano, morálka se v různých podmínkách uplatňuje různě. Např. zabíjení určitého podílu novorozených děvčátek bylo u Inuitů, vzhledem k jejich životním podmínkám, vynucenou adaptivní strategií přežití. Nedělali to proto, že by to byli špatní lidé, ale proto, že bez umělého vychýlení podílu chlapců a děvčat v drsném prostředí, kde byli výlučnými živiteli muži-lovci, by jejich společenství nepřežilo. Ale to je extrémní příklad.

Omezme se na naše podmínky. Jistě můžeme jmenovat příklady, na kterých se lidé názorově shodnou, ale problém je v těch, kde naopak panuje neshoda. Typicky potraty, eutanázie, homosexualita nebo náhradní mateřství. Např. netuším, co je údajně nemorálního na homosexualitě. Ostatně ani incest, který zmiňujete, není jednoznačný. Vezměme, že sourozenci vědí, že jejich sex nemůže vést k početí, protože jeden z nich je prokazatelně neplodný. Co je pak nemorálního na jejich pohlavním styku? (Předpokládám, že je konsenzuální, mezi dospělými a odehrává se v soukromí). Možná je nevkusný, ale to ještě neznamená, že je nemorální. Rozhodně není nemorální v tom smyslu, že by někomu ubližoval.

Pokud má být přirozené právo pouze individuálním a svobodným korektivem vlastního chování jednotlivce, něco jako svědomí, pak je vše v pořádku. Problém vzniká až tehdy, když někdo chce svoji představu o přirozeném právu nadiktovat ostatním lidem za pomocí donucovacích prostředků veřejné moci. Vy zřejmě takové sklony nemáte, vyjadřujete se tu sympaticky liberálně, ale někteří (mnozí?) současní přirozenoprávníci se hrdě hlásí k právnímu moralismu. Např. Robert P. George argumentuje, že trestní právo je legitimním prostředkem boje proti svůdným neřestem a k obnovení ctnostné povahy člověka. Viz GEORGE, R. P. Making Men Moral, Oxford 1993. Mimochodem, v řadě afrických zemí je homosexualita trestná, přitom v některých z nich (typicky Uganda) se její trestnost oficiálně obhajuje z pozice křesťanství, jak ho oni chápou ("Africans see homosexuality as being both un-African and un-Christian".)

K T Krejčí řekl(a)...

Vidíte, Vám mé názory třebas připadnou liberální, já se považuji přitom spíše za konzervativního člověka (legitimní neshoda tedy nepanuje jen o obsahu výroku, ale i o jeho hodnocení a zařazení). Píšete, že někdo chce svoji představu o přirozeném právu nadiktovat ostatním lidem za pomocí donucovacích prostředků veřejné moci: ale to chce přeci každý zákonodárce, i když ta jeho představa není přirozenoprávní. Každý zákonodárce má svoji představu o právu (typicky silný stát v. minimální stát, přerozdělování v. osobní zodpovědnost, silná národní suverenita v. postoupení některých prerogativ na nadstátní útvar, preference zastupitelské demokracie v. přímá demokracie) a snaží se ji pomocí legálních metod prosadit, aby byla všeobecně platná jako zákon. Přirozenoprávníci činí totéž, mají svoji představu o tom, jak by stát měl vypadat a jak by se v něm měli lidé chovat a pokud se zapojí do legitimnho zákonodárného procesu a veřejné diskuse, budou se chovat jako jiní zákonodárci. Nevidím tu velký rozdíl mezi přirozenoprávníkem, ekologickým aktivistou nebo liberálním ekonomem... Jinak právě proto, že věřím i v jinou než pozemskou spravedlnost, jsem příznivcem spíše omezené kriminalizace trestných činů. I vzhledem k tomu, že justiční omyly se nedají vyloučit, budu vždycky proto, aby po světě běhali raději tři lotři nepotrestaní než aby jeden nevinný seděl ve vězení. Máte jistě pravdu v tom, že často jsou některé názory podkládány křesťanskou argumentací. K tomu jen pár vět z evangelia sv. Matouše: "Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte...Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce... A tak je poznáte po jejich ovoci."

Jan Broulík řekl(a)...

Rád bych se zeptal, co podle Vás dělá soud rozdhodující v rámci diskrece. Aplikuje přirozené právo?

K T Krejci řekl(a)...

Soud je orgánem státní moci a aplikuje pozitivní právo v rámci pravidel pozitivním právem tomu vymezených. To je princip pozitivně právního státu. Pokud v rámci těchto pravidel snad zůstane ještě nějaké místo pro osobní uvážení soudce, ten se pak řídí svým svědomím, aspoň rád bych si to myslel. A to svědomí může být samozřejmě ovlivněno přirozenoprávní myšlenkou, pokud ji soudce zastává.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Rozdíl mezi konzervativním přirozenoprávníkem a liberálem (jako jsem třeba já), spočívá v tom, že liberál klade velký důraz na rozdíl mezi veřejnou a soukromou morálkou. Stát má chránit naše životy, zdraví, majetky, ..., před neoprávněnými zásahy druhých osob, ale není tu od toho, aby nám říkal, co je dobrý (ctnostný, hodnotný) život. Např. sexuální orientace patří do soukromé morálky.

K T Krejčí řekl(a)...

V zásadě s Vámi - možná překvapivě - souhlasím. Od toho stát skutečně není. Stát tu také není kupříkladu od toho, aby nám říkal, co si máme o něčem či o někom myslet - myslím tím teď takové ty deklaratorní normy typu "X se zasloužil o Y"... Pokud jde o rozdíl mezi individuální a veřejnou morálkou: někde to jasné je, někde méně - ožehavé hraniční téma je třeba umělé přerušení těhotenství: to může pro někoho být otázkou soukromé morálky, pro jiného je to otázka zcela jiného řádu, protože v tom vidí právě zásah do lidského života.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ano, potraty jsou hraniční případ, protože není jasné, jaký je morální status plodu. Naše názory jsou příliš podobné, abychom se přeli.

Martin Vorlíček řekl(a)...

Jen poznámka. V České právu nebyl a není incest trestný kvůli nebezpečí početí , spáchat ho mohou neplodní i právní (a ne pouze biologičtí příbuzní). Smyslem zákazu je ochrana rodiny, ať si pod tím představí každý, co chce. Trestné by paradoxně tedy nebylo ani umělíé oplodnění biologickým příbuzným, i když tam jsou jiné normy, které to fakticky znemožňují.


Mimochodem zažitá představa, že incestním vztahem vznikne nemocný plod, je poněkud přehnaná. Pravděpodobnost je vyšší v řádu několik procent.

Pavel Caban řekl(a)...

Myslím, že na otázku, proč je např. incest (vnímán jako) nemorální, dost přesvědčivě odpovídá mj. "moral foundations theory", popsaná např. v knize The Righteous Mind (Jonathan Haidt); vyšla i česky jako Morálka lidské mysli. Tato teorie (na základě empirické psychologie) dokládá, že "there is more to morality than harm and fairness", přičemž za jeden z šesti základů lidské morálky označuje "the sanctity/degaradation foundation" ("It makes it possible for people to invest objects with irrational and extreme values - both positive and negative - which are important for binding groups together"; "If Mill's harm principle prevents us from outlawing certain actions, then Mill's harm principle seems inadequate as the basis for a moral community. Whether or not God exists, people feel that some things, actions, and people are noble, pure, and elevated; others are base, polluted and degraded".)

Tomáš Sobek řekl(a)...

Neměli bychom si plést dvě otázky: 1) Proč je něco vnímáno jako nemorální? 2) Máme dobré důvody si myslet, že to je nemorální?


První otázkou se zabývá morální psychologie (např. zmiňovaný J. Haidt, nebo J. Green), tou druhou se zabývá normativní etika. Morální psychologie umí dobře vysvětlit i morální předsudky (např. vůči ženám, Židům nebo homosexuálům), tedy i takové postoje, pro které nemáme dobré důvody, resp. ospravedlnění. Některé předsudky (např. xenofobní) pomáhají posilovat vnitro-skupinovou sounáležitost, ale to nic nemění na skutečnosti, že to jsou jenom předsudky.

Položil jsem otázku: Co je morálně špatného na pohlavním styku mezi sourozenci, když vědí, že jejich sex nemůže vést k početí, protože jeden z nich je prokazatelně neplodný? Neptal jsem se, proč to lidé vnímají jako nemorální. Ptal jsem se, proč by to MĚLI hodnotit jako nemorální.

Pavel Caban řekl(a)...

Myslím, že při označování obecně sdílených postojů za "předsudek" je dobré být opatrný. Koneckonců i nemorálnost např. vraždy je nakonec založena na určitých nedokazatelných axiomech, resp. "předsudcích" (např. o hodnotě lidského života a rovnosti všech lidí atp.). Např. Haidt "předsudky" založené na "sanctity/degradation" nikoliv pouze nestranně popisuje, ale obecně obhajuje jako pozitivní a přínosné. Nemorálnost pohlavního styku mezi sourozenci, byť v konkrétním případě nemůže vést k bezprostřední škodě, je asi racionálně možno odůvodnit např. tak, že "desakralizuje" hodnotu, jejíž porušení by společnost i jednotlivce (v jiných případech, resp. ve většině případů) poškodilo.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Argument "desakralizací" máme brát jako výzvu k rezignaci na schopnost rozlišovat škodlivé varianty chování od neškodných? To asi ne. Co je důvodem nemorálnosti incestu? Zvýšené riziko genetických vad u potomků? Pokud ano, pak můj příklad není nemorální. Je-li onou chráněnou hodnotou genetické zdraví, pak musíme konstatovat, že můj příklad tuto hodnotu neohrožuje, takže ji ani nemůže "desakralizovat." A pokud je onou chráněnou hodnotou něco jiného, je třeba jasně říct, co to je.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Můj příklad vycházel z předpokladu, že lze předem spolehlivě zjistit neplodnost. Např. sourozenci budou mít lékařské potvrzení, že jeden z nich je neplodný. Toto potvrzení se pak i snadno kontroluje. Onen předpoklad spolehlivosti nevyžaduje 100% jistotu. V principu by mělo stačit, aby jejich sex nebyl více rizikový než sex, jehož rizikovost právo toleruje. Řekněme, aby nebyl více rizikový než sex mezi bratrancem a sestřenicí, kteří jsou plodní.


Ale myslím, že jsme uhnuli od původního tématu. Řekl bych, že mnozí lidé mají pocit, že také incest mezi osobami stejného pohlaví je nemorální. Tady už je riziko početí geneticky vadného potomka nulové. A nabízí se otázka: Proč je nemorální?

Pavel Caban řekl(a)...

Myslím, že se stále pohybujete pouze v rovině racionálního posuzování "harm/fairness" a že ta je pro posuzování lidské morálky nedostatečná. Argumenty (které uvádí Haidt) o více rozměrech a základech lidské morálky mi připadají přesvědčivé. Je fakt, že "sanctity/degradation foundation" je asi spíš bližší neracionálnímu "estetickému" hodnocení, ale jelikož je v některých případech tak silná, až fyzicky "nepřekročitelná", musí být, myslím, založena na nějaké podstatné "danosti".

Tomáš Sobek řekl(a)...

No vidíte, a já si myslím, že předsudky o posvátnosti toho či onoho (kastovního systému, árijské krve, patriarchální rodiny, Marxova učení, náboženských dogmat, ...) nejsou nepřekročitelná danost.

Pavel Caban řekl(a)...

Jasně, ne vždycky. Já ale myslím, že jsou "předsudky" a předsudky. Rozlišoval bych mezi v zásadě universálně uznávanými hodnotami (nepřípustnost incestu) a časově a územně omezeným vyšinutím určité lidské skupiny (árijská nadřazenost). Trochu demagogicky dodám, že např. u incestu (v případech, kdy je riziko početí nulové) by myslím na otázku, pro jej považovat za nemorální, bylo možno si odpovědět tím, že to člověk sám prakticky vyzkouší a porovná racionální argumenty o neškodnosti s vlastními aktuálními pocity (podobně by možná bylo užitečné, aby ti, kteří tvrdili, že např. waterboarding není "mučení", tuto proceduru nejprve sami podstoupili) - podle zásady "one has to put his money where his mouth is".

Květoslav T Krejčí řekl(a)...

Dovolte, abych se ještě jednou vrátil k naší rozpravě. Právě jsem odložil knihu, kterou napsal profesor morální a pastorační teologie tady v Oxfordu (Nigel Biggar, In Defense of War, Oxford University Press 2013), mimochodem anglikánský kněz. Stalo se mi poprvé (a trochu mě potěšilo, přiznám se), že to, co jsem se nějak snažil formulovat v naší výměně, jsem našel o dva týdny formulované zcela pregnatně někým nepoměrně povolanějším. Dovolím si to ocitovat, je to přesně ten můj názor, který jsem - snad - též formuloval, ovšem toto je podáno daleko brilantněji a elegantněji.
"..belief in a single, universal moral reality is entirely compatible with the acknowledgement of moral plurality. It is perfectly consistent to affirm universal moral principles, while acknowledging that there is a variety of ways in which these may be specified, that various circumstances require various instantiations, and that interpretations of them vary... Unity at a high, generic level is quite consistent with plurality at lower, specific and concrete levels. Further, the concept of natural moral law should not be identified with the particular version expressed in the Roman Catholic church's magisterial prohibition of contraception and homosexual practice. There is a variety of concepts of natural law, not all of which concur with the church's official doctrine. And belief in natural moral law is not, and has not been, confined to Roman Catholics. Grotius, for example, was an Arminian Calvinist."

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ano, skutečnost, že se shodneme na nějakém seznamu hodnot nebo obecných principů, neimplikuje, že se také shodneme na řešení každého konkrétního případu. Nicméně křesťanská morálka nekončí u přirozeného práva. Otázkou např. je, zda křesťanské autority jsou pouze zdrojem poznání pravdy, nebo mají být i garancí pravdy v tom smyslu, že citovat autoritu je platným argumentem. Nigel Biggar k tomu píše: "The Bible and Christian tradition are authorities because they are the source of certain truths. Once those truths have been grasped they can be affirmed and elaborated without constant reference back to the place where they were discovered ... ." Nechce-li se křesťan smířit s pouhým citováním autorit, musí usilovat o nezávislé zdůvodnění toho, co ony autority tvrdí. Důsledně vzato, i křesťan potřebuje něco jako sekulární etiku.

Květoslav T Krejčí řekl(a)...

Křesťan jistě potřebuje i další etiku, která jde nad rámec bible a křesťanské tradice, v tom jsme asi zajedno. Pokud se podíváme na ty, kteří se snaží bez dalšího odvozovat veškerou morálku z Písma, setkáme se většinou s politováníhodnou bigotností. Jinak to ani nejde, protože bible obsahuje řadu ustanovení, která byla poplatná určitému druhu společnosti na určitém stupni jejího vývoje. Křesťan se musí samozřejmě řídit svým svědomím a zdravým rozumem. Jen bych tomu neříkal "sekulární etika". Pro křesťana tato etika (která přistupuje kriticky k Písmu i autoritám) není etikou sekulární, nýbrž zůstává etikou křesťanskou, která vychází z evangelia a jeho poselství Boha, který se stal člověkem a který představuje ztělesnění nejvyšší lásky. To je jakési zlaté interpretační pravidlo, kterým je třeba nahlížet Písmo i tradici. Kristus stojí nad Písmem.