sobota 31. ledna 2015

Rok 2014 ve Štrasburku - díl I.

Zuzka Vikarská nám ve svém napínavém seriálu poodhalila, co zajímavého přinesl rok 2014 v Lucemburku. Já bych se rád posunul o nějakých těch 230 km na jihovýchod. Alespoň se stručným komentářem představím štrasburskou hitparádu s jednotlivými měsíčními vítězi a možná i dalšími šlágry, které jim šlapaly na paty. Můj výběr je čistě subjektivní, protože Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud") toho každé úterý a čtvrtek v 10:00 chrlí a chrlí… Takže je možné, že by se čtenářům na pozici měsíčních vítězů líbily jiné judikatorní melodie. Budu rád, když o jejich místo v záři jinoprávních reflektorů zabojujete v diskuzi. Třeba Vás také navnadím, abyste na blogu Strasbourg Observers hlasovali v anketě o nejhorší a nejlepší štrasburský judikát roku.

Ačkoliv se budu snažit jednotlivé rozsudky zjednodušit „až na dřeň“ (za což prosím o pochopení), bude to dlouhé, proto celý rok 2014 podobně jako Zuzka rozdělím na dva díly.

Leden

Z lednových judikátů byl podle mého soudu největším hitem rozsudek Jones a ostatní proti Spojenému království. Je to přesně jeden z těch "love it or hate it" rozsudků, které Soud v minulém roce sepsal. Tématem bylo právo na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jeho omezení v důsledku imunity zástupců státu, která jim byla přiznána v civilním řízení před anglickými soudy. Stěžovatelé měli na vnitrostátní úrovni smůlu, i když je žalovaní saúdskoarabští darebáci v Rijádu mučili. Sice to po rozhodnutí Court of Appeal, kde tehdy rozhodoval i můj oblíbenec Lord Phillips, vypadalo nadějně, všechny naděje stěžovatelů ovšem utnul Lord Bingham. Z jeho ruky vzešlo rozhodnutí Sněmovny lordů, podle kterého i zástupci států požívají podle mezinárodního práva státní imunity stejně jako státy samotné a basta.

A Soud s tímto závěrem souhlasil. Podle něj toto omezení práva na přístup k soudu sledovalo legitimní cíl dodržování základních principů mezinárodního práva a s ohledem na odpovídající prostor pro uvážení to bylo omezení přiměřené. Lord Bingham svou argumentací zkrátka Soud přesvědčil. Bohužel se však musím přiřadit k "haterům" tohoto rozsudku. Všichni čekali, že se Soud vypořádá s některými kritickými hlasy vůči známému rozsudku Al-Adsani proti Spojenému království. Nestalo se tak. Naopak jeho použití rozšířil kromě státu i na jeho zástupce, jsou-li žalováni v civilním řízení o náhradu újmy způsobené mučením. Phillipa Webb k tomu trefně poznamenala, že jsme dnes ve zvláštní situaci, protože imunita nebývá obecně aplikována v soukromoprávních věcech, ale pokud jde o náhradu civilní újmy způsobené mučením, je pevně chráněna. Kromě toho senát čtvrté sekce vůbec neřešil, že stěžovatelé ve výsledku nemají žádný prostředek nápravy vůči porušení kogentního zákazu mučení. Soud přitom běžné zkoumá existenci určitých alternativ při omezení práva na spravedlivý proces v důsledku imunity (Waite a Kennedy proti Německu, § 68; Prince Hans-Adam II of Liechtenstein proti Německu, § 48 aj.). A v kritice by se dalo pokračovat. Pětičlenné kolegium velkého senátu bohužel nevidělo důvod pro postoupení věci velkému senátu, ačkoliv by jí to určitě slušelo.

Únor

Mým únorovým favoritem se stal rozsudek Tešić proti Srbsku. V této věci paní Tešić jako nespokojená klientka nenechala v jednom novinovém článku nit suchou na svém bývalém advokátovi. Ten si ovšem taky nenechal líbit ne úplně stoprocentně pravdivý obsah daného článku. A srbské civilní soudy rozhodly, že paní Tešič musí svému bývalému advokátovi zaplatit náhradu škody ve výši skoro 5 000 eur. Byly jí proto měsíčně sráženy dvě třetiny z jejího důchodu. Po těchto srážkách jí zbylo na každý měsíc jen 60 eur, přičemž 44 eur musela paní Tešić měsíčně utratit za léky, které byly nezbytné pro léčbu několika nemocí, kterými trpěla. Soud došel k závěru o nepřiměřenosti tohoto zásahu do stěžovatelčina práva na svobodu projevu. Výše náhrady škody totiž představovala cca šedesátinásobek měsíčního důchodu stěžovatelky. Obdobnou částku přitom museli zaplatit i zbylí „movitější“ žalovaní v téže věci (např. deník, který článek vydal). Navíc dvoutřetinové srážky představovaly horní hranici srážkového režimu, soudy proto mohly zohlednit situaci stěžovatelky a stanovit nižší srážky z jejího důchodu. Zásah proto nebyl proporcionální.

K rozsudku ovšem přidal zajímavé odlišné stanovisko maďarský soudce András Sajó (na kterého se můžete těšit na letošní letní škole CLS). Ten vybízel zejména k tomu, aby byl Srbsku přiznán prostoru pro uvážení při vyvažování mezi právy stěžovatelky a právy očerněného advokáta. Také namítal, že nešlo ani tak o svobodu projevu jako o ochranu stěžovatelčina majetku. Hlavní poselství jeho disentu je ale následující: „I do not think that compensation in the law of tort … should be calibrated by taking into consideration the alleged financial difficulties of the party causing injury. Freedom of expression entails responsibilities, and these responsibilities cannot be different on the grounds of existential difficulties affecting the speaker. Poverty cannot be an excuse for irresponsible private injury. … An individual will receive fair compensation only if there is a deep pocket to compensate that individual…. The damage caused has to be undone, irrespective of the status of the parties involved.“  Mít srdce nebo nemít srdce? Zachovávat rovnost nebo nezachovávat rovnost? No, být soudce rozhodující o ochraně osobnosti určitě není sranda (tímto zdravím Michala Ryšku!).

Březen

Lidskoprávní pop obecně představují rozsudky z oblasti zdravotnického práva. Jednu takovou popovou melodii, která se mi zamlouvala, Soud vydal v březnu ve věci Howald Moor a ostatní proti Švýcarsku. Bodem sváru zde byla problematika promlčení a prekluze náhrady škody na zdraví, které se snažily domoci dcery a manželka zesnulého Hanse Moora. Tomu se stalo osudným dlouhodobé vystavení azbestu v rámci jeho povolání. Snahy jeho rodinných příslušníků domoci se náhrady škody však přišly vniveč, protože vnitrostátní soudy počítaly promlčecí a prekluzivní lhůty od momentu protiprávního jednání, tj. vystavení azbestu. Šlo o porušení práva na spravedlivý proces?

Podle Soudu ano. Jiný postup, než počítání promlčecí či prekluzivní lhůty od momentu zjištění vzniklé újmy, totiž prakticky vždycky povede k uplynutí těchto lhůt. Pokud se nemůžete dozvědět o svém onemocnění dříve než po několika letech od události, která onemocnění způsobila, tak to dá to rozum, že od ní promlčecí lhůta nemůže běžet. S tím souhlasím. Z druhé strany si ale říkám: je to věc práva na spravedlivý proces? Nejsem totiž zrovna fanoušek toho, když se na podkladu fair trial námitek přezkoumává výklad hmotného práva.

Duben

Vzhledem k tomu, že i ta naše parlamentní kultura není úplně na úrovni, jsem si z dubnových štrasburských šlágrů vybral rozsudek Mladina d. d. Ljubljana proti Slovinsku. I v ČR se totiž dokážu představit, kterak jeden ze členů parlamentního sboru vystoupí na jeho půdě s tvrdě homofobními výroky a pak to schytá v novinách. Trošku bych se ale začal bát, pokud by za to spíše než ten politik byly popotahovány ty noviny. A to se přesně stalo na vnitrostátní úrovni v této věci. Přitom byl daný politik označen pouze za „představitele intelektuálního úpadku, který by v zemi s většími lidskými zdroji nemohl být ani školníkem na základní škole“ (a cerebral bankrupt who, in a country with less limited human resources, would not even be able to find work as a primary school janitor). To musí ta politická kultura ve Slovinsku být na skutečně vysoké úrovni, když podobný výrok podle vnitrostátních soudů přesahoval meze akceptovatelné kritiky, za což si politik zasloužil 3000 eur na náhradě nemajetkové újmy. Jasný hodnotový soud (navíc podložený určitým skutkovým základem) v otázce veřejného zájmu a v rámci politické diskuse o politikovi, který toho musí snášet více. Ve Štrasburku to naštěstí otočili.

Květen   

S blížícím se létem se v květnu objevilo několik adeptů na pozici č. 1 v žebříčku summer hitů. V tomto měsíci se podle mého názoru kvalifikoval rozsudek Baka proti Maďarsku, který stojí za to, i když ještě bohužel není konečný. Opět na mě asi zapůsobil můj československý background, protože jsme si v tomto prostoru s předsedy nejvyšších soudů taky užili své - v dobrém i ve zlém. András Baka se rozhodl postavit ústavním změnám, které v roce 2010 začala chystat maďarská vládní koalice, a z titulu své funkce předsedy Nejvyššího soudu a předsedy maďarské Národní rady soudnictví tyto změny pořádně zkritizoval. V roce 2011 pak byla přijata (nechvalně známá) nová maďarská ústava, podle které měl András Baka ve funkci předsedy Nejvyššího soudu skončit s koncem daného roku. Jen pro upřesnění, v roce 2009 mu začal běžet šestiletý mandát. To ale není vše! V Maďarsku nově nastavili podmínky, které musí předseda Nejvyššího soudu splňovat. Jednou z nich byl i výkon funkce soudce v Maďarsku po dobu alespoň 5 let. To se Vám možná nezdá přehnané. Jenže András Baka byl 17 let (od roku 1991 do roku 2008) soudcem ve Štrasburku, a to se prý nepočítá. Nemohl se proto znovu o funkci předsedy ucházet a měl zůstat pouze řadovým soudcem Nejvyššího soudu. Vydal se proto hledat pomoc v mu dobře známém prostředí u řeky l’Ill, protože mu podle jeho názoru byl odepřen přístup k soudu a navíc došlo k porušení jeho svobody projevu.

Schválně zkuste před čtením dalších řádků tipnout, jak to dopadlo? Spadala vůbec tato věc do působnosti čl. 6 Úmluvy? Šlo zde o autonomně vykládaná občanská práva a závazky?  A pokud čistě náhodou ano, nebylo právo na přístup k soudu vzhledem ke sledovaným cílům přiměřeně omezeno? Ke slovu se samozřejmě dostal Vilho Eskelinen (§62) a zkoumání toho, zda Maďarsko: 1) výslovně vyloučilo přístup k soudu pro určité kategorie veřejných zaměstnanců, 2) s objektivními důvody ve veřejném zájmu, resp. zda se Maďarsku podaří vyvrátit presumpci použitelnosti čl. 6. Soud došel k závěru, že se mu to nepodařilo. Kamenem úrazu bylo to, že András Baka skončil přímo z ústavy, a jeho konec tak nebyl, na rozdíl od zákonem předvídaných odvolání jiných soudních šéfů, soudně přezkoumatelný. Nebyla proto splněna hned první podmínka Eskelinen testu a s tím bylo na světě i porušení čl. 6 Úmluvy.

Jste-li předsedou Národní rady soudnictví a Nejvyššího soudu, pak se doslova musíte vyjadřovat k navrhovaným reformám soudnictví. Opět bych se začal docela bát, pokud by ten „chilling effect“  strachu ze sankce za veřejně projevované názory soudců skutečně měl efekt. Když k tomu připočteme chybějící soudní záruky ochrany, nepřiměřenost zásahu do svobody projevu stěžovatele byla nabíledni. Souhlasím se soudcem Spanem, který v konkurujícím stanovisku zdůraznil, že předmětné omezení ani nesledovalo žádný legitimní cíl, a porušení čl. 10 Úmluvy proto bylo možné shledat již ve čtvrtém kroku pětistupňového testu.

Bohužel v tomto případě ale pětičlenné kolegium velkého senátu v prosinci usoudilo, že by se na věc Andráse Baky ještě měl mrknout právě velký senát. Kéž by to udělali u výše popsaného Jonese a tady ne…Panu Bakovi budu každopádně fandit.


Červen

V červnu se také urodilo několik zajímavých rozsudků, z mnohých příběhů ale člověku nebylo úplně do skoku. Vybral jsem jeden z nich, který se týká hodnotově nelehké otázky. Předem upozorňuji, že rozsudek Marić proti Chorvatsku (i následující řádky o něm pojednávající) asi úplně nebudou pro slabší povahy. Z druhé strany jsme z praxe jako právníci už na leccos zvyklí, že jo?

Manželka stěžovatele porodila mrtvé dítě. Stalo se tak ve veřejné nemocnici, přičemž oba smutní rodiče odmítli převzít ostatky jejich potomka. Nemocnice proto nabyla dojmu, že s tělem musí naložit sama a zbavila se ho spolu s jiným klinickým odpadem (jen se koukněte do devátého odstavce rozsudku, co do něj patří). Ten byl odvezen ke kremaci. Rodiče poté chtěli od nemocnice vědět, jak bylo jejich dítěte pohřbeno. Nemohli nejdříve získat konkrétní informace, ale když na to přišli, rozhodli se nemocnici žalovat a požadovat náhradu škody za způsobenou psychickou újmu. Sice s pohřbením dítěte souhlasili, ale takhle?! Chorvatské soudy sice nakonec došly k tomu, že nakládání s dítětem jako s klinickým odpadem neodpovídá požadavkům chorvatského práva. Žádný zákon ale nemocnici neukládal povinnost informovat rodiče, kde je jejich dítě pohřbeno, a proto se vlastně nic, za co by bylo třeba rodiče odškodnit, nestalo.

Rodiče se proto obrátili do Štrasburku, kde namítali porušení čl. 8 Úmluvy. Přišel proto čas na oblíbený „pětistupňák“. Možná už tušíte, jak to dopadlo. Přes první dva kroky Soud prošel, ale argumenty chorvatské vlády setřel při posuzování, zda byl daný zásah v souladu se zákonem. Když i chorvatské soudy (v prvé řadě soud odvolací) došly k tomu, že chorvatské právo neumožňovalo nemocnici naložit s dítětem jako s klinickým odpadem, pak mohou ve Štrasburku jen těžko dojít k tomu, že byl třetí krok splněn. Navíc problematika nakládání s ostatky dětí, které se narodily mrtvé, byla vůbec upravena velmi nepřehledně. V „quality of law“ testu, podle nějž musí být zásah do práva podle čl. 8 Úmluvy založen na jasné, předvídatelné a dostupné právní úpravě s dostatečnými zárukami proti její svévolné aplikaci, proto Chorvatsko na plné čáře prohrálo. Nejsem v této oblasti rozhodně expert, proto se zeptám větších odborníků mezi čtenáři: jak na tuto otázku pamatuje české právo?

A pokud některým z Vás Marić ještě nestačil, dejte si k tomu na příbuzné téma nešťastných událostí souvisejících s porodem dítěte ještě rozsudek A. K. proti Lotyšsku.

Ve druhém díle, který doufám přijde co nejdříve, se koukneme na zbytek štrasburského roku 2014!

Žádné komentáře: