čtvrtek 18. prosince 2014

Několik myšlenek k správní nečinnosti resp. mlčení institucí EU

V rámci svého působení v úřadu Evropského veřejného ochránce práv (EVOP) se pravidelně setkávám s případy administrativní nečinnosti resp. mlčení institucí EU.

V zásadě platí, že je povinností institucí EU konat, odpovídat, reagovat a činit tak rychle. To vyplývá v první řadě z čl. 41 Listiny základních práv EU (právo na řádnou správu), který stanoví, že "každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny (...) v přiměřené lhůtě." Odst. 4 čl. 41 Listiny pak stanoví, že "[k]aždý se může písemně obracet na orgány Unie v jednom z jazyků Smluv a musí obdržet odpověď ve stejném jazyce." Tato pravidla jsou zahrnuta a rozvedena i v Evropském kodexu řádné správní praxe (viz. čl. 13, 14 a 17, které upravují právo na odpověď, na rozhodnutí a na vyřizování záležitostí v přiměřené lhůtě a bez prodlení).
 
V případě, že ovšem instituce nekoná resp. mlčí, tak se v některých případech nabízí otázka, jaké právní účinky této nečinnosti připisovat, a to případně i jako sankci.
 
Kdy znamená mlčení instituce EU nesouhlas?
 
V některých případech právo EU výslovně předvídá možnost, že instituce EU v určité lhůtě nezareaguje a, zdá se mi, že v těchto případech většinou správní nečinnosti připisuje negativní právní účinky. Úmyslně hovořím o "možnosti", protože se podle mně nemůže jednat o oprávnění nerozhodnout nebo neodpovědět. Jedná se pouze o procesní úpravu situace, kdy z nějakého důvodu instituce nezareaguje, ač by správně měla.
 
Jako příklad je možné uvést čl. 90 Služebního řádu, ve kterém se stanoví, že v případě, že instituce v uvedené lhůtě nepřijme rozhodnutí resp. neodpoví na žádost/stížnost, má se za to, že žádosti resp. stížnosti nevyhověla. Podobná ustanovení lze najít např. ve specifických pravidlech, která upravují zaměstnanecké vztahy místních zaměstnanců v delegacích.
 
Nařízení 1049/2001 upravující právo na přístup veřejnosti k dokumentům v držení institucí EU je založeno na obdobném systému, kde absence odpovědi ze strany instituce EU v uvedené lhůtě (v zásadě 15 pracovních dnů) znamená zamítnutí žádosti resp. potvrzující žádosti o přístup k dokumentům (čl. 7 a 8 nařízení).
 
Kdy znamená mlčení instituce EU souhlas?
 
Řekl bych, že spíše výjimečně je možné se v právu EU setkat s připisováním pozitivních účinků administrativní nečinnosti resp. mlčení institucí. Osobně jsem se s takovou situací zatím setkal pouze v kontextu smluvních vztahů.

Některé smlouvy, které instituce EU uzavírají se třetími stranami (obchodní společnosti, nevládní organizace), obsahují ustanovení, která mlčení na straně dotčené instituce připisují pozitivní účinek. V případu 108/2013/JN, který byl nedávno uzavřen, se EVOP zabýval tímto typem smluvního ujednání. Smlouva stanovila devadesátidenní lhůtu, během které měla dotčená agentura EU reagovat na závěrečnou zprávu o uskutečnění projektu financovaného EU. Absence reakce na zprávu během 90 dní měla být interpretována jako schválení zprávy. Na reakci agentury pak byla vázána i výplata zbývající části grantu resp. možnost požadovat navrácení vyplacených částek. V tomto případě agentura lhůtu zmeškala o více než týden a po stěžovateli (neziskové organizaci) požadovala navrácení celého grantu. EVOP se stěžovatele zastal právě na základě smluvní podmínky, kterou si agentura sama stanovila, a agentura nakonec nabídla, že stěžovateli vyplatí přibližně 50 000 eur.
 
Podobná situace může nastat v případech, kde právní účinky nejsou takto jasně specifikovány např. ve smlouvě. Zejména v rámci grantové spolupráce, která může trvat několik let, se stává, že stěžovatel pravidelně komunikuje s institucí EU nebo podává průběžné zprávy. Instituce EU ale vyjádří negativní stanovisko či výhrady teprve na konci spolupráce, kdy byly průběžně vyplácené prostředky stěžovatelem dávno utraceny. V některých případech vyvstává otázka, do jaké míry je takový postup legitimní, když instituce EU byla informována o relevantních skutečnostech podstatně dříve, avšak včas nezareagovala. Ve hře jsou samozřejmě legitimní očekávání účastníků, kdy vymáhání vyplacených částek po letech může mít likvidační dopady. V tomto ohledu je možné odkázat na případy 3373/2008/(BB)(BU)JF a 2119/2007/ELB, ve kterých se EVOP zabýval touto problematikou.
 
Budu rád za Vaše myšlenky k tomuto tématu.
 
Upozornění: Tento příspěvek je můj osobní a není oficiálním stanoviskem Evropského veřejného ochránce práv, který by jej zavazoval.

Žádné komentáře: