03 listopadu 2014

K čemu právní kliniky? Díl 1. - Dovednosti.

Nejprve bych rád pozdravil všechny čtenáře Jiného Práva z Lexingtonu ve Virginii a Nové vlně poděkoval za pozvání k hostování na Jiném Právu. Rád bych této příležitosti využil k blogování ve dvou oblastech, které jsou, jak už zmínil Martin Kopa, pro mou akademickou kariéru nejdůležitější – ústavní právo a klinické právní vzdělávání.

V první sérii postů se zaměřím na oblast klinického právního vzdělávání. Od mého posledního postu na Jiném Právu, který se právním klinikám věnoval, uplynuly více než dva roky, v jejichž průběhu se tato oblast rychle rozvíjela. V České republice již právní kliniky fungují na všech právnických fakultách a než, že by skomíraly, zdá se, že klinických předmětů bude spíše přibývat. I v západní Evropě, která byla považována z pohledu právních klinik za nedobytnou tvrz, začíná klinik rychlým tempem přibývat, a o jejich zavedení se uvažuje i na těch nejšpičkovějších institucích. Současnou situaci lze dobře dokumentovat tím, že před rokem byla založena European Network for Clinical Legal Education - ENCLE (hrdě musím uvést, že sídlí v Olomouci!), a od svého založení stihla uspořádat dvě konference, jedno metodické školení pro začínající klinikáře a nasbírat více než 100 členů z 25 zemí. Potvrzením významu právních klinik je jejich uznání jako příkladu dobré praxe v dokumentu OSN a doporučení jejich rozvoje a podpory jejich vzniku (viz odstavce 61, 71 a 72). Otázka již tedy nestojí, zda kliniky ano či ne, ale spíše jak jich nejlépe využít a k čemu.


Cílem tohoto seriálu je postupně rozebrat význam a přínos právních klinik pro právní vzdělávání v oblasti vědomostí, dovedností a hodnot, a uvést hlavní metodické zásady, které umožňují jejich maximální rozvoj. Celým seriálem bude jako červená nit procházet klasický kontrapunkt klinického právního vzdělávání, kterým je střet mezi vzdělávacím přínosem pro studenty a společenským přínosem kliniky. Obě složky jsou pro fungování právní kliniky nezbytné, ovšem jejich konkrétní vyvážení se v různých modelech může lišit, a to je nutné si při zavádění právní kliniky promyslet. Pojmem právní klinika zde budu chápat metodu výuky, kde studenti poskytují bezplatné právní poradenství skutečným klientům, přestože pojmem právní klinika je běžně označováno mnoho různých variant interaktivní, prakticky orientované výuky. Většinu zde uvedených závěrů však lze aplikovat i pro jiné modely právních klinik, jako např. simulační kliniku nebo kliniku využívající metodu street-law. Tzv. live-client kliniky jsou však jedinečné ve svém sociálním rozměru a ve zprostředkování reálných zkušeností.

Jak již bylo stručně uvedeno ve zmiňovaném starším postu, právní kliniky jsou komplexní vzdělávací metoda rozvíjející vědomosti, dovednosti i hodnoty. Umožňují studentům prohloubit poznatky získané v teoretických předmětech, propojit znalosti z různých oblastí práva, a zjistit, jak je lze prakticky použít. Studenti si v právních klinikách také osvojí praktické dovednosti potřebné pro výkon svého budoucího povolání. Důležité je i získání základních pracovních návyků (time-management, prioritizace, odpovědnost, komunikace, týmová práce atd.). Nelze však opomenout, že kliniky jsou nejlepším prostředím pro rozvíjení profesních hodnot, profesně etického cítění, ale také smyslu pro sociální spravedlnost a sociálního cítění obecně.

V tomto prvním dílu seriálu se zaměřím na oblast dovedností, neboť to je obvykle první přínos, který si většina právníků s klinickým právním vzděláváním spojí. Význam dovedností pro výkon právní profese jasně formulují advokátní komory (zpráva ABA nebo doporučení CCBE), obecný význam dovedností pro kteroukoliv profesi si uvědomují orgány EU a každý nejspíše bude souhlasit, že není cílem právnické fakulty vychovat „chodící Sbírku zákonů“, nýbrž profesionála, který má nejen velmi dobrý přehled v právním řádu, ale také umí prameny práva vykládat, aplikovat a připravit díky své odbornosti řešení praktických problémů nebo životních situací.

Stále platí, že právnické fakulty musí studentům vštípit teoretický základ, protože v praxi už na to zpravidla nebývá čas. Nelze však akceptovat, že by právnické fakulty mohly na rozvoj dovedností rezignovat úplně, a to se ostatně ani v praxi neděje. Většina předmětů na právnických fakultách, i těch značně teoretických, dovedností rozvíjí – typicky právní argumentaci, právní analýzu, interpretaci práva, právní psaní, vyhledávání právních informací apod. Z druhé strany pokud se podíváme do výše zmíněných dokumentů, tím se rozhodně dovednosti důležité pro právní profesi nevyčerpávají – důležité jsou také dovednost řešit problémy (od identifikace problému přes vytvoření plánu řešení až po jeho implementaci), zjišťování skutkových informací, komunikační dovednosti, právní poradenství, vyjednávání, soudně-procesní dovednosti, organizace práce právníka (time-management, stanovování priorit, týmová práce), schopnost řešit profesně-etické problémy a další.

Většinu těchto dovedností lze v klasicky pojaté výuce (přednášky a semináře zaměřené na „probrání učiva“) rozvíjet jen velmi těžko (výjimku představují dovednostní předměty jako např. Kurz právnických dovedností nebo Úvod do studia vyučované na PF UP, které jsou ovšem metodicky velmi odlišné od tradiční výuky), a zde přicházejí ke slovu právní kliniky. Jejich hlavní výhodou je, že studenti se učí v reálných praktických situacích. Dovednost, jak komunikovat s klientem, tedy studenti trénují přímo při rozhovoru s klientem, dovednost, jak založit spis, trénují přímo zakládáním spisu atd. Ze zkušeností olomouckých studentů vyplývá, že působení v právní klinice se v mnohém podobá práci v advokátní kanceláři, takže při následných stážích nebo praxích je zapojení se do chodu kanceláře pro ně daleko snadnější. Dovednosti jsou v právní klinice rozvíjeny v návaznosti, studenti tedy mohou na vlastní kůži pocítit, jak kvalita zvládnutí jedné části práce na případu ovlivňuje další kroky. Při tom všem jsou pod intenzivním dohledem svého supervizora, který je vede nejen s cílem připravit právní analýzu pro klienta, ale také v co největším rozsahu rozvíjet jejich znalosti, dovednosti a profesní hodnoty.

Z metodického pohledu je základem intenzivní kontakt studentů se supervizorem, neboť doporučovaný poměr v klinickém právním vzdělávání je 6-10 studentů na jednoho supervizora. Pro kvalitní fungování právní kliniky je důležité, aby mezi supervizory byli jak dobří učitelé, kteří zajistí kvalitu v oblasti vzdělávacích metod, tak zkušení praktici, kteří zprostředkují studentům zkušenosti potřebné k vybudování efektivních praktických návyků; v ideálním případě může oboje přinést jedna osoba. Úkolem supervizora je nejen kontrola výsledků práce studenta, ale také průběžné hodnocení všech jeho činností v klinice a poskytování konstruktivní zpětné vazby. Pokud k tomu ještě připočteme speciální aktivity (zpravidla simulované, realizované mimo samotnou práci na případu) cíleně zaměřené na rozvoj dovedností používaných v právní klinice, výsledkem je kontrolované, ale zároveň reálné prostředí, s ideálními podmínkami pro rozvoj dovedností.

U dovedností, kde lze očekávat určitou připravenost studentů z ostatních předmětů, tedy např. vyhledávání právních informací, právní analýza a argumentace, je hlavním cílem právní kliniky tyto dovednosti prohloubit, zejména tím, že se aplikují v odlišných kontextech než doposud (komplexnější problémy a hledání řešení orientovaného na klienta) a s větší mírou samostatnosti. U ostatních dovedností je nutné, aby studenti před zapojením do kliniky prošli rychlokursem, který je vybaví pro jejich první krůčky v právní klinice. Poté již studenti kombinují vlastní aktivitu, reflexi svých zkušeností se supervizorem a budování správných návyků, aby si v duchu experiential learning zmíněné dovednosti osvojili. Výsledky studentů se pochopitelně liší, ovšem i v minimalistické variantě je pro ně určitě přínosem prvotní seznámení se s praktickými aspekty právního poradenství, osvojení si alespoň úplných základů dovedností, a zjištění, zda je právní poradenství činnost, které se budou chtít v budoucnu věnovat. Klinika také dává, díky dozoru supervizora, možnost poučit se z vlastních chyb bez rizika pro klienta.

Celkově se tedy domnívám, že pro rozvoj dovedností jsou právní kliniky nezastupitelné, zejména kliniky, které pracují se skutečnými klienty. Měly by se zaměřovat na rozvíjení těch dovedností, které absentují v ostatních předmětech vyučovaných na právnických fakultách, a naučit studenty získané dovednosti propojit do komplexního systému označovaného jako poskytování právní pomoci. Nezbytnou podmínkou je však velmi dobré zvládnutí metodické stránky právních klinik, bez nějž se může přínos snadno vytratit, a naopak mohou vzniknout nemalé problémy. Dobrou zprávou v tomto ohledu je, že existuje evropská (ENCLE) i globální (GAJE) komunita právních klinik, pořádají se na toto téma konference i školení, které mohou zejména začínajícím klinikářům hodně pomoci.

Na závěr ještě připojím několik důvodů, proč se při rozvoji dovedností nelze spolehnout na profesní výcvik v praxi. Za prvé, zdaleka ne všichni absolventi po studiu projdou koncipientskou nebo podobnou praxí, přičemž i kvalita toho, co si koncipient z praxe odnese, je značně proměnlivá. Za druhé, dovednosti potřebuje absolvent v této praxi hned od začátku, což lze jasně vyčíst i z nabídek zaměstnání v právní oblasti. Za třetí, mnohé ze zmíněných dovedností využijí studenti ještě v průběhu studia – ať již přímo na fakultě, při brigádách/praxích nebo při řešení právních problémů svých nebo svých blízkých. Za čtvrté, většina uvedených dovedností je přenositelná a absolventi je tak mohou uplatnit nejen v mimoprávních profesích, ale vlastně kdykoliv a kdekoliv. A konečně za páté, v právní klinice představuje vzdělávací prvek, na rozdíl od koncipientské praxe, velmi důležitý (či dokonce hlavní) cíl, a tomu odpovídá i způsob, jakým supervizor se studenty pracuje.

Pokud jste dočetli až sem, děkuji za trpělivost a slibuji, že další díl bude určitě kratší - příště se podrobněji podíváme na přínos právních klinik v oblasti vědomostí. Před tím se však těším na komentáře a diskusi k tomuto postu.

15 komentářů:

Nová Vlna řekl(a)...

Děkuji za zajímavý post a zároveň využiji této možnosti zeptat se autora: měly by podle Vás být právní kliniky nějak oborově zaměřené (např. občanské právo, správní právo apod.) nebo považujete za vhodnější jejich zaměření nezužovat?
Michal Hájek

Tomáš Vaněk řekl(a)...

"Pro kvalitní fungování právní kliniky je důležité, aby mezi supervizory byli jak dobří učitelé, kteří zajistí kvalitu v oblasti vzdělávacích metod, tak zkušení praktici, kteří zprostředkují studentům zkušenosti potřebné k vybudování efektivních praktických návyků; v ideálním případě může oboje přinést jedna osoba." To je asi nejdůležitější point. Bez dobrého školitele je to na nic. Bohužel, v řadě klinik jako supervizoři působí čerství absolventi, kteří toho nemají ani moc odučeno, ani moc odpraktikováno :(

Maxim Tomoszek řekl(a)...

Děkuji za skvělou otázku! V rámci olomouckého Centra pro klinické právní vzdělávání ji diskutujeme poměrně často, zvláště když uvažujeme jak lépe zorganizovat práci Studentské právní poradny.
Specializovaná klinika má samozřejmě mnoho pedagogických i metodických výhod, problémem však může být zajistit pravidelný/rovnoměrný přísun klientů. Navíc podle olomouckých zkušeností studenti obvykle preferují kliniku se širším zaměřením, protože tak v průběhu semestru získají zkušenosti z více oblastí.
Za sebe mohu říci, že jak oborově zaměřené, tak všeobecné kliniky mají své opodstatnění, a záleží na konkrétních okolnostech a na tom, jakých cílů má klinika dosáhnout. Často záleží také na odborném zaměření supervizora. Standardně lze najít všeobecně orientované občanskoprávní kliniky, ale oblíbené jsou také velmi specializované kliniky, např. uprchlické.

Maxim Tomoszek řekl(a)...

Máte naprostou pravdu, že osoba supervizora je nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje přínos právní kliniky pro studenta. Bohužel v podmínkách ČR nemůžeme realisticky očekávat, že supervizorem v právní klinice bude někdo s patnáctiletou advokátní praxí a deseti lety zkušeností s klinickou výukou, protože takové lidi tady prostě nemáme. Je tedy třeba najít funkční řešení s využitím možností, které máme. Hlavní zásadou je nutnost k supervidování studentů v klinice přistoupit velmi zodpovědně a co nejlépe se na to metodicky připravit. To může podle kontextu znamenat různé věci.
Pokud jsme v zemi, kde právní kliniky úplně začínají, a tudíž o nich vlastně neví nikdo nic, tak se lze poučit v zahraničí, na konferencích, stážích a podobně (tak jsme začínali v roce 2005 v Olomouci). Výhodou je, že mezinárodní organizace právních klinik, jako např. ENCLE nebo GAJE, pořádají intenzivní tréninky pro začínající klinikáře, které jim velmi pomohou se "rozjet".
Dnes už však v ČR na všech fakultách působí v (alespoň některých) klinikách pedagogové s naprosto dostatečnou kombinací klinických a praktických zkušeností a jsem přesvědčen, že jsou ochotni každému se zájmem o klinické metody výuky poradit a pomoci. Za olomoucké Centrum pro klinické vzdělávání každého srdečně zvu na exkurzi, případně rádi jakkoliv jinak při rozjezdu klinik pomůžeme (dokumenty, zkušenosti apod.). Také existuje poměrně dost velký výběr literatury v různých jazycích věnované metodice klinického právního vzdělávání.
A priori bych nevylučoval ze supervize právních klinik ani čerstvé absolventy. Ze svých zkušeností mohu potvrdit, že i relativně čerstvý absolvent, který prošel v průběhu studia s dobrými výsledky několika klinikami, a k tomu třeba nějakou variantou street-law, může být po metodické stránce na kliniku docela dobře připraven (nedostatek praktických zkušeností je druhá věc, viz níže). Pokud mu klinická zkušenost ze studia chybí, je nutné to nahradit výše zmíněnými konferencemi, zahraniční stáží nebo tréninky/školeními. Velmi dobrý způsob je pak stínování nějakého zkušeného supervizora, kdy po semestru nebo dvou může být nováček dostatečně metodicky připraven.
Nedostatek praktických zkušeností je pak nutné kompenzovat spoluprací se zkušeným praktikem, popřípadě najít praktika s dostatečnými zkušenostmi a ochotou dělat v klinice supervizora, a toho metodicky vyškolit.
V každém případě je však nutné, aby supervizor ke klinice přistupoval zodpovědně, a zároveň si byl vědom svých limitů, nebál se říci si o pomoc nebo radu a byl motivován se neustále zlepšovat.

Michal Zachar řekl(a)...

pro mě je poje pojem právní klinika parazitování na pověsti medicíny, aniž dosahuje jejich kvality nebo nějakého srovnání. Dříve se tomu na fakultě říkalo cvičení nebo semináře,, ale chápu, že se dělá redesign všeho, tak jsme aspoň světoví.

David Schmidt řekl(a)...

V takovém případě se mi jeví více padnoucí termín "právnické laboratoře".

Maxim Tomoszek řekl(a)...

Dva poslední komentáře se zaměřují na samotný pojem právní klinika. V češtině tento pojem příliš nedává smysl, bylo by srozumitelnější jej nahradit např. pojmem studentská právní poradna. Právní klinika je nicméně již globálně zažitý pojem s více než stoletou tradicí, proto mi přijde lepší jej takto doslovně přebrat než složitě vymýšlet nový český termín.
Právní kliniky se skutečně při svém vzniku významně inspirovaly na lékařských fakultách. Podle mých informací i dnes platí, že vzdělávání lékařů je v oblasti metod progresivnější než vzdělávání právníků, jako příklad lze zmínit metodu problem-based learning, o které nedávno psal Martin Kopa, kterou právo teprve objevuje, zatímco v medicíně se používá poměrně běžně. Klinická výuka v oblasti medicíny je podstatně pokročilejší než klinická výuka v oblasti práva i z toho důvodu, že se takto učí všichni studenti snad na každé lékařské fakultě, zatímco právní kliniky na mnohých právnických fakultách nejsou vůbec, nebo jen jako volitelný předmět, a mají daleko menší tradici. V medicíně je proto klinická výuka již velmi dlouho předmětem intenzivního vědeckého zkoumání a inovací. Pro právo to podle mne neznamená, že by mělo na klinickou výuku rezignovat, spíše naopak. Jinak ale pojem právní klinika velmi dobře koresponduje s pojmem klinika v kontextu poskytování zdravotní péče, kde se tím rozumí zařízení pro ambulantní péči (tzv. walk-in patients nebo outpatients).

K otázce cvičení nebo seminářů snad jen tolik, že si nejsem vědom, že by se na českých právnických fakultách dříve v seminární výuce pracovalo s klienty, kterým by studenti radili a tím rozvíjeli kromě znalostí také své dovednosti a profesní hodnoty, nicméně pokud tomu tak skutečně bylo, byl bych velice vděčný za podrobnější informace, protože by to byl cenný příspěvek k poznání metod právního vzdělávání v českých zemích. Např. takové moot courty jsou v Anglii zdokumentovány až někam do 10. století. Navíc pojem seminář je na rozdíl od pojmu právní klinika spíše označení výukové jednotky, než výukové metody, takže nejsou úplně zaměnitelné - např. právní klinika jako metoda je zpravidla využívána v seminární výuce.

David Schmidt řekl(a)...

V lékařství je funkční princip poměrně srozumitelný: pacientovi se daří / nedaří lépe a medici mají jen omezenou roli (alespoň v ČR, v USA samozřejmě mohou být rádi i za více). V advokacii klient zaplatí, advokát nese odpovědnost i za své zaměstnance. Co je tímto principem u právní kliniky? Trochu mi to připomíná učnovská holičství s tím že rozdíl je však drastický: nejsou toto klienti více "problematičtí", jimž nelze poradit bez zkušeností?

Martin Bílý řekl(a)...

Problém typického klienta právní kliniky bude, mohu-li soudit, že si advokáta nemůže dovolit nebo že neví, zda si má na svůj problém vůbec advokáta obstarat. On často vůbec potřebuje popsat a definovat, co je jeho problém (a až poté hledat řešení).

Maxim Tomoszek řekl(a)...

Lékařství, právo i holičství má společné to, že tyto profese pracují s živými lidmi, a proto je nutné již při přípravě na tyto profese budovat profesní hodnoty a dovednosti potřebné pro komunikaci s klientem (pacientem). Co se týče základních principů, právní klinika je bezplatná a odpovědnost nese univerzita (za studenty i pedagogy). Co se týče klientů, setkáváme se v klinikách s Vámi zmíněnými problematickými klienty, ale řekl bych, že poměrně výjimečně - odhadem méně než 5 % klientů. Více než 50 % klientů odpovídá tomu, co popsal Martin Bílý, přičemž obvykle jsou jejich případy poměrně jednoduché. Složitějších případů míváme odhadem 25-30 %.
Co se týče zajištění zkušeností potřebných pro garanci kvality poradenství, veškeré výstupy studentů směrem ke klientovi musí předem schválit supervizor. V našem modelu je to umožněno tím, že studenti nezastupují klienty před soudem, takže jejich výstupem je písemná analýza situace klienta, případně příprava právních písemností (smlouva, žaloba apod.). Zastupování před soudem je běžná praxe v USA, tam je to ovšem kompenzováno tím, že studenti toho mají za sebou více (4 roky college a zpravidla 2 roky law school).

Tomáš Sobek řekl(a)...

"Lékařství, právo i holičství má společné to, že tyto profese pracují s živými lidmi, ... "


Ano, ve svých vstupech mají živé lidi i lékaři. btw. Právníci mi připomínají spíše holiče než lékaře.

David Schmidt řekl(a)...

Rozumím kontrole výstupu, kde hraje roli hlavně právní a formulační stránka věci. Jak je ale ohlídán vstup, tj. že je správně a úplně získán skutkový základ? Když se ptá zkušený, ví co by neměl opomenout vzhledem k okolnostem, zejména potřebuje-li klient vůbec definovat problém. U studentů pak je riziko, že ze složitého udělají jednoduché a naopak s dopadem na klienta.

Michal Zachar řekl(a)...

1/ progresivita vzdělání lékařú je iluziorní. Narozdíl od USA se u nás stále dává důraz na latinu, přestože většina teminologie je dnes v literatuře v AJ, šprtá se anatomie jak za Rakouska-Uherska, což je trochu křivé srovnání, protože za RU to byla výuka moderní. VUSA i u nás se učí tak, že se vezme případ a na ten se aplikují poznatky, rozhodně se nedělá se živými pacienty při procvičování léčebných postupů, bylo by to zdlouhavé (většina diagnoz ani není tzv. právě na skladě, i na veřejnosti oblíbenou pitevnu musí být termín někdy před vánoci, kdy je víc sebevražd i běžných úmrtí). Na klinikách se studenti seznamují jen s několika úkony (a to zpravidla pasivně) a s celkovým provozem.

2/ S klienty se právch v seminářích nedělalo, protože to není efektivní styl učení se. Pro potřeby výuky stačí případ, narozdíl od medicíny si nepotřebujeme něco fyzicky osahat a něco v těle hledat. A hlavně při práci se živými případy chybí to nejdůležitější z hlediska didaktiky, srovnatelný objektivní výsledek. Několikastránkové výstupu dnešních psavců kombinované se subjektivismem testujícící je hezká cesta do statistické nehodnověrnosti takových výstupů.

3/ Jak se v klinikách učí "profesní hodnoty" ? Profese advokáta nebou soudce není žádná zázračná věda, která by se musela trénovat. Jde o analogie poradce a rozhodčího a to se na sucho trénuje dost blbě.

Maxim Tomoszek řekl(a)...

Supervizor samozřejmě nemůže do procesu vstupovat až na jeho úplném konci, tedy při kontrole výsledné právní rady/analýzy určené pro klienta. Naopak - supervizor je do procesu zapojen kontinuálně od úplného počátku, neboť je to právě on, který jako první studuje informace získané při úvodním rozhovoru s klientem a přiděluje spis studentům, kteří na něm budou pracovat. Pokud má supervizor za to, že skutkový základ nebyl zjištěn dostatečně, studenty na to (více či méně zjevně) upozorní. Studenti si v takovém případě sjednají s klientem schůzku, kde se mohou na další věci doptat, případně si vyžádat příslušné dokumenty nebo podklady. Stejně tak studenti pravidelně od klienta zjišťují, zda se v mezidobí skutkový stav nějak nevyvinul.
Vědět, na se zeptat, je jeden z největších problémů, se kterým se studenti setkávají, protože to vyplývá téměř čistě ze zkušenosti. Právě proto je v klinice proces zjišťování skutkových informací od klienta pojat jako kontinuální proces, který rozhodně nekončí úvodním pohovorem. Ten má za cíl jen zjistit základní informace o problému a vytvořit studentům podmínky pro to, aby se na další schůzku s klientem mohli připravit i stran toho, na co se mají ještě zeptat.

Maxim Tomoszek řekl(a)...

Co se týče vzdělávání lékařů, vycházel jsem ze svých poměrně skromných zkušeností, ovšem na hlubší analýzu si netroufám. Snad do toho více vidí někdo z dalších diskutujících.
Rozhodně však nemohu souhlasit s názorem, že práce s klienty není efektivní styl učení se - naopak díky různým multiplikativním efektům se daří rozvíjet mnoho věcí najednou (znalosti, dovednosti a hodnoty), a zejména se právo prezentuje, jaké opravdu v realitě je. Z Vašeho komentáře nevyplývá, s jakým typem případů se na seminářích, které zmiňujete, pracovalo. Obecně je práce s případy samozřejmě efektivnější než např. přednáška nebo četba knihy, protože vede studenty k aplikaci práva. Oproti reálným případům z kliniky je ovšem problémem případů probíraných na seminářích zpravidla:
1. předložení celého problému na stříbrném podnose (s uvedením pouze relevantních faktů a bez nutnosti dohledat další informace),
2. jeho uzavření v jediném oboru práva a v důsledku toho zjednodušení problému,
3. při jeho řešení se často směřuje k "jedinému správnému řešení" bez snahy toto řešení nějak prakticky aplikovat (např. přemýšlet o tom, jak bude procesně nárok uplatněn, jak bude vypadat žaloba, co musím tvrdit, jaké skutečnosti potřebuji prokázat apod.), případně zhodnotit potenciální efektivitu možných řešení.
Některé z těchto problémů lze odstranit při tvorbě případu pro seminář, některé aspekty klinického prostředí jsou však jedinečné. Při kontaktu s klientem se studenti např. učí "oddělit zrno od plev", tedy vybrat relevantní fakta, což za ně v praxi nikdo neudělá, a identifikovat, v čem je problém (což je někdy největší problém). Neméně důležité je i to, co a jak klientovi sdělit, na co se ho zeptat. Po provedení analýzy problému musejí také přijít s možnými řešeními situace, spolu s klientem je zhodnotit a pokud je to možné, řešení také implementovat (např. napsat pro klienta žalobu).
Musím naopak souhlasit s tím, co píšete v bodě 3/, že "to se na sucho trénuje dost blbě" - právě proto jsou řešení případu konkrétního klienta a komunikace s klientem tak důležité jako příprava na budoucí výkon právní profese. Jinak než prakticky se to totiž naučit nejde.
V podrobnostech ohledně rozvoje znalostí a hodnot v právních klinikách se s dovolením odkážu na druhý a třetí díl seriálu.