středa 20. srpna 2014

Robert Zbíral: Jsou odborné články právníků ovlivněny jejich politickým přesvědčením?

Jednoduchá odpověď: ANO, JSOU. Bohužel musím zklamat ty, kteří čekali rozbor děl známého příznivce dělníků a bývalého spectabilis prof. A.G. či prof. K.E., třešňového otce současné noční můry všech obyvatel ČR (vyjímám školitele a členy KANCLu).1) Příspěvkem chci upozornit na čerstvý working paper Adam Chiltona a Erica Posnera An Empirical Study of Political Bias in Legal Scholarship (dostupné na http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2478908), věnující se pouze situaci v USA. Kromě třířádkového shrnutí výsledků výzkumu text využiji především jako podvozek k uvedení do kvantitativních metod a nakonec se vrátíme i do české kotliny.

Výsledky autorů z University of Chicago Law School se dají shrnout do jedné věty: Články amerických profesorů práva podporujících demokraty (takřka všichni) jsou výrazně liberální, zatímco příznivci republikánů (stopy) píší konzervativně zaměřená dílka. Pro byť i jen příležitostné čtenáře law reviews nebo návštěvníky některé law school pravděpodobně málo překvapivé zjištění, ke stejnému závěru by se stačilo zeptat Siri (Google Now, Cortany, staré struktury a nacionalisté zavolat 1188).

Proč tedy plýtvat časem na čtení working paperu dlouhého 40 stran? Důvodem je metodologické pojetí textu. Chilton s Posnerem na výzkumnou otázku odpověděli pomocí kvantitativních metod, přístupu, který je české právní vědě do značné míry nepoužívaný. A ač se kvantitativními metodami zabývám již nějakou dobu, nenašel jsem článek, jenž by do problematiky uváděl lépe. Autoři věnují většinu prostoru vysvětlení svých postupů, nebojí se diskutovat nedostatky zvolených řešení a alternativní cesty. Vše zároveň drží na takové úrovni jednoduchosti, že by to měl pochopit i český právník, jehož hlavní motivací pro studium práva byla nenávist k matematice.2) Pozornost věnujte zvláště:

• Jasné definici výzkumného rámce: Autoři ve své podstatě pracují pouze se dvěma proměnnými, zkoumají dopad politického přesvědčení profesorů (nezávislá proměnná) na vyznění jejich článků (závislá). Ostatní proměnné jsou pouze kontrolující a i bez nich výsledky nejsou ohroženy.
• Jasné operacionalizaci proměnných: Autoři podrobně vysvětlují, jaký je vztah dat ke klíčovým konceptům, například ve vazbě politické přesvědčení (koncept) příznivec demokratůpřispívá demokratům na kampaňvýše příspěvku (data). Zmíněny jsou rovněž alternativní možnosti a jejich výhody/slabiny.
• Jasný výběr vzorku: Autoři podrobně popisují, proč jsou ve vzorku zrovna uvedená pozorování (profesoři) a jak byli vybráni, stejně tak obhajují své další volby. Ty jsou logicky subjektivní a lze k nim mít řadu námitek (viz jedna z nich níže), Chilton s Posnerem ale plně odkrývají karty.
• Problematika kódování dat: Autoři nezakrývají, že převod konceptu do datové podoby (například míra ideologie článku) může být subjektivní, problém především nastává, pokud data kóduje více lidí. Detailně uvádějí, jak otázku adresovali a jestli to ohrožuje výsledky.
• Metody zpracování dat: Autoři používají popisnou statistiku, lineární regresi (včetně testů robustnosti pro alternativy či proč logistická regrese je jen v příloze) nebo třeba t-test. Ve všech případech čtenáře výsledky provedou, nikoliv že mu jen suše sdělí výstupy. Samozřejmě předpokládají znalost alespoň základní terminologie, k tomu však stačí wikipedie. Spoiler: v celém textu není ani jedna rovnice!
• Diskuze: Velká část z ní je opět věnována možným námitkám proti datům a postupům, včetně možnosti velmi nepravděpodobných kauzálních vazeb ovlivňujících výsledky (s. 25-26). Diskutovány jsou důsledky dosažených zjištění v reálném světě.
Mimo uvedené si dovolím několik osobních poznámek:
• Výhody kvantitativního výzkumu: Postup autorů byl po mém soudu jedinou cestou ke zkoumání problému. Neexistuje možnost, jak kvalitativně zkoumat „americkou právní obec“ jako celek, aniž by se to zvrhlo na (nepodložená) zobecnění, dohady či anekdotické příhody. Samozřejmě studie analyzující vliv demokratického přesvědčení profesorů ústavka z Harvardu na jejich články by měla úplně jiné parametry. Rozdíl mezi zmíněnými variantami naznačuje další výhodu kvantitativního přístupu, totiž jisté odlidštění. Když budu chtít napsat článek tvrdící, že čeští profesoři práva jsou línější v psaní než třeba historici, schovat se za čísla a velkou skupinu bude jistější (a přesvědčivější) než probírat se po jménech. V této souvislosti stojí za povšimnutí, že autoři nezveřejnili podkladový dataset ani jména zařazených profesorů, že by i zde zafungovala opatrnost?
• Limity kvantitativního výzkumu: Jak již bylo uvedeno, autoři na mnoha místech přiznávají, že vstupy (data) znemožňují učinění obecných závěrů. Jestliže do vzorku jsou zařazení pouze profesoři nejlepších 14 fakult z USA, nemohu tvrdit, že politicky závisle píší všichni američtí profesoři práva. Mimochodem mi hlava nebere, proč k tomuto kroku autoři přistoupili, jejich zdůvodnění je velmi nepřesvědčivé. Kdyby vybrali náhodných 50 fakult a z každé náhodně tři profesory (klidně s tenure), velikost vzorku by byla stejná, ale případy v něm by zasahovaly celou akademickou obec. Zavání to i jinde viditelným elitářstvím profesorů amerických top-ten law schools- píšou sami pro sebe, ne pro všechny (aneb raději získám podrobnější výsledky o nás, než bych se zajímal o „troubu“ z Villanova University).
• Limity kvantitativního výzkumu II: Jedna věc je mít hezký plán, druhá, když se díky maličkosti plán hroutí. Pro autory tímto místem zlomu byl nedostatek profesorů darujících peníze republikánům.3) Vyřešili ho tím, že do vzorku zařadili všechny profesory-republikány, které byli schopni vyhledat. Varianta asi jediná možná, vzbuzuje to ale ve mně někde uvnitř pocit, že porovnávat (painstakingly supernáhodný) vzorek z populace (demokrati) a celou populaci (republikáni) zavání manipulací.
• Vypovídací schopnost metod: Přes všechny regrese a t-testy i podle množství opakování v textu je nejpřesvědčivějším vyjádřením základního sdělení článku metoda obyčejného průměru, tj. jak liberální, potažmo konzervativní jsou v průměru texty skupiny demokratických/republikánských profesorů.

Dal by se podobný výzkum replikovat na příkladu ČR? Domnívám se, že velmi obtížně a určitě ne v mantinelech aplikovaných working paperem. Prvním problémem je určení politického přesvědčení učitelů práv. I když naše roztříštěná politická scéna nedovoluje binární škatulkování stranictví jako v USA, mohli bychom asi využít štěpící linii levičáci/pravičáci. Mám však tušení, že příliš sponzorů politických stran na fakultách nenajdeme. I kdyby snad byli, jediný myslitelný portál informace o darech fyzických osob stejně neposkytuje.4) Tudíž bychom museli přikročit k zástupným vyjádřením konceptu „politické přesvědčení“, třeba kandidaturu za stranu, spolupráci s nějakým politicky vymezitelným aktérem/subjektem atd. Jenže co dále? Pokud prof. Gerloch zastupoval v Joštově u zrušení důchodcovské výjimky daně z příjmů senátory ČSSD, dělá to z něj levičáka? Vždyť v kauze eurozatykače reprezentoval zákonodárce ODS? Místopředsedu Legislativní rady vlády dělal za vlád pravicových i té současné (snad duhové?). A v tomto by nebyl rozhodně sám. Zdá se, že u nás neplatí maxima, že akademik ve svém životě mimo fakultu bojuje pouze za věci, se kterými se může osobně politicky identifikovat.5)

Stejné překážky by na nás čekaly na druhé straně u ideologického hodnocení odborných článků. Přehlédnu, že u některých textů by bylo obtížné udělat jakoukoliv obsahovou analýzu. I dominantní část zbytku by však pravděpodobně spadla do kategorie neutrální, protože autoři se snaží vyargumentovat všechny aspekty záležitosti. Hlavním cílem je zachovat co nejvyšší neutralitu a když už kritizovat, tak na základě věcných nebo právních tvrzení, hlavně ne z ideologických pohnutek.

Čeští právní akademici se prostě většinově tváří jako moudří znalci práva, kteří se vznášejí nad (nízkou) politikou. Možná je příčinou fakt, že „ostré“ zapojení do politiky mělo povětšinou negativní dopad na vážnost v akademickém prostředí.6) Na druhou stranu pokud nepůjdeme do těchto extrémů, nelze dle mého tvrdit, že by z článku patrný umírněný politický názor autora automaticky podkopával jeho tvrzení. Vždyť pokud budu psát například o pozitivní diskriminaci, mohu tak činit zcela bezpříznakově? To už jsem se ale dostal někam, kde jsem skončit nechtěl… Proto raději ve stručnosti uvedu, že dopady výzkumu Chiltona s Posnerem rozebírané na s. 27-28 jsou aplikovatelné i na ČR, jen s opačným znaménkem. Zároveň se opět potvrzuje, že přebírání výzkumných rámců z jiných jurisdikcí (a z USA zvlášť) může být v právu složité.7)

*****

1) Pro méně chápavé: podobnost jmen je čistě náhodná. I kdyby někomu snad připadala reálná, uvedené politické afiliace jsou pouze poctou autora písničkáři T.K. (on dnes někdo nemá aspoň Bc.?!). Pro investigativní novináře: prof. A.G. nemá nic společného s DSSS a prof. K.E. s KSČM.
2) Aneb není to jako u dnes především v americké politologii oblíbených výzkumných záměrů. Když jsem před lety s jedním z nestorů kvantitativních metod rozebíral matematicky husté články jistého politologa XY, starý lišák prohlásil: „Postupům XY rozumí tři lidi na světě, bohužel XY k nim nepatří.“ Snad to nebylo příčinou toho, že kolega XY se ve 45 letech upil k smrti (finská predispozice?…). Pro (ještě mírnou) ukázku čínsky psaného článku z právního světa srv. třeba Does the Median Justice Control the Content of Supreme Court Opinions? (dostupné na http://www.utexas.edu/law/wp/wp-content/uploads/centers/clbe/vanberg_does_the_median_justice.pdf).
3) S ohledem na jednorozměrnost americké právní akademické obce a velké množství míst pro právní akademiky v administrativě musí mít republikánsky smýšlející profesoři při nástupu prezidenta republikána místo skoro jisté… Skoro jako korelace mezi profesorem (docentem) ústavního práva v ČR a pozicí soudce ústavního soudu, nutí se mi napsat :-)
4) Srv. http://www.politickefinance.cz (fyzické osoby jsou asi zařazeny pouze dle iniciálů).
5) Umíte si představit, že by John Yoo pracoval v administrativě Baracka Obamy či že by Laurence Tribe pomáhal Georgi Bushovi ve sporech po (ne)prohraných volbách v roce 2000?
6) Nabízí se příklad autora jistého volebního dělitele či (údajně) amnestie.
7) Srv. podobný pokus ke zde diskutovanému v CHMEL, Jan. Politika na Ústavním soudě? 2. část. Časopis pro právní vědu a praxi, 2013, roč. 21, č. 4, s. 475-484.

Robert Zbíral

10 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

Pro začátek bych začal výzkumem, zda je rozhodování tuzemských politiků ovlivňováno jejich politickým přesvědčením.

Jan Slanina řekl(a)...

Tak především je třeba si uvědomit, že právo je disciplína nanejvýš specifická. Pokud fyzikální chemik napíše do článku o tom, že se atomy uhlíku v molekule C60 chovají tak a tak nebo biolog napíše do monografie jak se podle ní chovají laboratorní potkani po aplikaci určitého peptidu, nemá to na reálné chování atomů uhlíku či laboratorních potkanů vůbec žádný vliv. A rozhodně to není dáno jen tím, že potkani ani atomy neumí číst.

Naopak pokud právník napíše do článku určitý výklad právního předpisu, stává se to pramenem práva. Sice v hierarchii pramenů práva pramenem velmi nízko postaveným, ale přesto pramenem A když se potom citace tohoto článku najde v rozhodnutí správního orgánu či soudu, už nikdy nikdo nezjistí, jestli si příslušný orgán přečetl literaturu a inspiroval se názorem autora článku, nebo zda si účelově vyhledal článek, který konvenoval jeho právnímu názoru, protože žádný lepší argument neměl po ruce. Tohle samozřejmě vytváří velkou motivaci psát ve smyslu vlastního ideologického názoru.

Toto a hierarchické fungování práva obecně znehodnocuje přínos jakéholi statistické analýzy pro právní vědu: nepochybně by se našly desítky tisíc rozsudků, ve kterých soudy nižších instancí přiznaly proti spotřebiteli úrok z prodlení přesahující zákonnou sazbu - a pak přesto přišel rozsudek NS, který zákonnou sazbu označil za kogentní. Na druhou stranu by samozřejmě měla být mnohem více využívána v rámci legislativního procesu k vyhodnocování socio-ekonomické situace, která má být právním předpisem měněna.

A konečně poznámka k té metodice: nemyslím si, že postup, ve kterém porovnávám náhodně zvolený (doufejme reprezentativní) vzorek demokratických profesorů oproti všem republikánských profesorů, je metodologicky nesprávný. Aby byl vzorek reprezentativní, musí mít určitou velikost a z příliš malé populace prostě reprezentativní vzorek neuděláte. Takže, pokud nebyla kapacita vyhodnotit všechny profesory, je rozhodně lepší udělat reprezentativní sample z větší skupiny a celou menší skupinu, než udělat samply z obou a riskovat, že na menší skupině nebude reprezentativní.
Mnohem spíš bych se zajímal o otázku, proč je velikost vzorků tak odlišná. Tedy proč jim vychází, že je o tolik méně republikánských profesorů než demokratických profesorů. Není to třeba důsledek selekce na úrovni univerzit (za nejlepší se tradičně považují univerzity v Nové Anglii, která je spíše demokratická)? Nebo republikánští profesoři nedávají peníze z vlastní kapsy, ale díky old-boys-networks sedí ve správních radách republikány sponzorujících společností?

J. Brož řekl(a)...

Moje studia na PF UK 1994-1999: politolige (Pithart - KSC, UnieSv, KDU atp.), ústavko (Rychetský- KSC, CSSD, Pavlíček- KSC, CSSD, teorka - Boguszak - KSC, Gerloch - KSC) a tak bych mohl porkačovat dál před trest, občan až po junk typu životka, socka a důchodu, kde už byla 2nd class typu ex úředníků, kde nešlo zjistit, co dělali před rokem 1989 a co dělají dnes.

Opravdu jsem si o apolitičnosti vyučujících iluze nedělal, na druhou stranu tehdy nikdo právo za vědu v pravém slova smyslu slova nepovažoval. A nakonec i jako řemeslo se to učilo mizerně a když už člověk narazil na někoho z praxe, tak se mu po úvodním nadšení do té praxe tam moc nechtělo.



Na druhou stranu dnes na webu orální historie z AV najdete vzpomínky Miloslava Štěpána, Milouše Jakeše, kteří tu dobu berou jinak, že vlastně o pilitiku nešlo, protože se KSC musela starat o kažodenní chod státu, řídit podniky atp., takže členství ve straně znamenalo víc to, že jsi angažovaný roztleskávač než že by člověk byl komunistou.



Na webu je i cca2,5 hod video Jocha, Putny, anarchisty Slačálka a Alice Červinkové z Gender studies a hádka o tom, zda humanitní věda je objektivní a zda není vždy aktivistická a zda je dobře, že zde existují tabu politické korektnosti.

Robert Zbíral řekl(a)...

Jak nám už před dekádami sdělil Karl Popper, hypotéza by měla být falzifikovaltená...

Robert Zbíral řekl(a)...

U užitečnosti statistické analýzy se asi neshodneme: přece právě když existuje desetitisíce rozhodnutí, "že A", tak je to silný argument pro to, aby rozhodnutí NS "že B" bylo bráno jako přinejmenším podezřelé. To samozřejmě za předpokladu, že není statisíce rozhodnutí nižších soudů "že B". V legislativním procesu díky zavádění RIA snahy jsou, spíše jde o to, aby někdo kontrolovat kvalitu hodnocení dopadů a pak to někdo používal (potažmo předělával) i v pozdějších fázích a nejen u vládních návrhů.

Neříkal jsem, že postup je metodologicky nesprávný, jen mi přišlo úsměvné, když nejdříve vytvoříte supersystém pro náhodný výběr a pak u jedné skupiny mávnete rukou a řeknete "beru všechny". Pokud mám někde vzorek, budu pracovat se statistickou chybou, pokud celou populaci, tak nikoliv.

Ohledně rozdělení mohou hrát všechny faktory roli, máte pravdu, že nejlepší fakulty jsou ve většinově demokratických státech/městech, o to méně dává smysl limitování na top-ten. Na druhou stranu na horších fakultách méně platí, takže třeba by nastala mezera u proměnné dárci.

Jan Slanina řekl(a)...

Kdybychom tímto způsobem využívali rozhodování nižších soudů, tak bychom výrazně omezili potřebu Nejvyššího soudu :-)
Mohli bychom stanovit, že dovolání je přípustné pouze tam, kde je buď příliš málo rozhodnutí nižších soudů, nebo tam, kde jsou jejich názory výrazně rozdělené :-)
Ale upřímně, nevím, jestli je tohle dobrý nápad. Bohužel by to vedlo k totálnímu zabetonování výkladu práva. Což je problém v kontextu měnící se ekonomické reality. Vezměte si třeba rozhodčí řízení ve spotřebitelských věcech. Na začátku přišlo jako legitimní férová snaha dosáhnout pro sebe i protistranu rychlé neformální rozhodnutí sporu v prostředí neúnosné pomalosti státní justice, ale na konci z něj byla v podání některých "nestátního rozhodčích soudů" parodie na spravedlnost.

Michal Hanousek řekl(a)...

v tom případě fasifikujte nejprve Popperovu hypotézu. Není nijal Popperem zargumentováno, že by vědecká hypotéza taková měl být, naopak poaždavek je vždy na ověřitelnost hypotézy.

Robert Zbíral řekl(a)...

Ověřitelnost/vyvratitelnost/falsifikovatelnost- můžeme zde půlit vlasy, ale pro obyčejné smrtelníky je to vyjádření té samé záležitosti, stačí se podívat do českých knížek o metodologii.

Robert Zbíral řekl(a)...

Dovolání samozřejmě přípůstné může být vždy, je ale na NS, aby se střetl s realitou na nižších stupních. Nevím, proč by to mělo vést k zabetonování, vždyť i soudy nižších stupňů mohou změnit svou praxi, pokud náležitě zdůvodní své počínání.
Váš přístup v sobě inherentně skrývá nebezpečí české situace, kdy se vyplatí zkoušet odvolání/dovolání/stížnost donekonečna, protože "výše" to může dopadnout zcela jinak. Jak se hezky říká, ideální soudní systém je ten, kde se všichni spokojí s rozhodnutím okresu. To ale uznávám je v ČR při současném stavu science-fiction.
Příklad s rozhodčím řízením je pěkný, pokud však dojde k podobné nerovnováze, máme zde přece legislativu, která ji může adresovat. To by snad neměla být práce soudů, a to ani NS.

Jan Slanina řekl(a)...

Dovolím si parafrázovat R. P. Feynmana: někdo říká, že 300 inženýrů z leteckých závodů doporučuje to a to. No jo, ale 300 inženýrů je velké číslo. Je tam hodně dobrých inženýrů, ale také hodně špatných inženýrů. Nebylo by lepší zeptat se 30 nejlepších inženýrů?
Jinak řečeno: pokud nějak rozhoduje 80% okresních soudců, mám jistotu, že těch 80% nejsou soudci průměrní a podprůměrní, zatímco těch 20% nadprůměrných rozhoduje jinak? Nemluvě o tom, že většina z 20% nejlepších souců asi nebude na okresech? Není opravdu důležitější, jak rozhoduje Nejvyšší soud, kde by měli být ti nejlepší (v případě NSS to myslím platí, u NS a ÚS je myslím hodně právníků poněkud rezervovanějších) ?
K Vaší tezí bych si dovolil drobnou úpravu: v ideálním světě se převážná většina rozhodnutí okresních soudů stane pravomocnými. Lidé jsou ale jen lidé, takže prostě není možné, aby všechna rozhodnutí okresního soudu byla správná. Tohle se mnohokrát testovalo v bankovnictví v rámci schvalování úvěrů a lidé prostě chyby vždy čas od času udělají (třeba jsou v ranném stadiu nemoci, třeba i jen banální chřipky, která ale jejich schopnost soustředění ovlivní, a nepoznají to, nebo to poznají a právě proto chtějí ještě tenhle jeden případ rychle dodělat, jejich dítě má problémy ve škole, do účastníka řízení si promítnou v dobrém/zlém někoho koho znají atd.). Pro případy, které se pravidelně opakují v dostatečně velkém počtu, je vždy lepší počítačový program než člověk (tohle se zjistilo třeba i na probačních rozhodnutích v USA: algoritmus na bázi logistické regrese byl schopen recidivu předvídat lépe než probační úředník). Takže stav, kdy se 100% stran spokojí s rozhodnutím okresu, není zdravý. Stejně jako není zdravý stav, kdy je 100% osob, které státní zástupce obžaloval, odsouzeno.

Osobně si nemyslím, že lze všechno řešit legislativou: naše společnost už je příliš komplikovaná, abychom mohli psát zákoníky kazuisticky ve stylu "kdo vyrazí zub, ..... , kdo vypíchne oko, ....". A třeba právě problematika nepřiměřených smluvních podmínek, o které u těch rozhodčích doložek jde, je typický příklad, který se kazuistické úpravě vzpírá. Protože kazuistickou úpravou vytvoříte velmi přesný návod pro obcházení zákona, které pak musí řešit judikatura. Nebo mne aspoň nenapadá, jak to vyřešit, pokud se nechcete stále kazuističtějšími novelami uvést do stavu totálního legislativního zmatku.