úterý 26. srpna 2014

Občanský zákoník zdrcený novelou novel? Část II.

V předchozím postu k novele občanského zákoníku naleznete úvod a část I. o změnách v prvních čtrnácti paragrafech občanského zákoníku. Na ně nyní naváže: část II. o jednání orgánu právnické osoby; část III. o dědickém právu; a IV. závěr. Z něho, věřím, vyplyne, že název tohoto postu (variace na jeden starší článek) se může snadno stát opodstatněným.

II. Fikce a realita právnické osoby

Novelou se má změnit § 151 ObčZ (a více navazujících ustanovení). Tím bychom se od pojetí orgán zastupuje právnickou osobu (stav dle nynějšího ObčZ) měli vrátit k pojetí orgán jedná jménem právnické osoby (stav dle ObčZ 1964 a ObchZ). Tuto koncepční změnu odůvodňuje paní profesorka Pelikánová v rozhovoru na webu Ministerstva spravedlnosti takto:
"zásadně vadná je konstrukce právnické osoby jako striktně chápané pouhé fikce. Konstrukce orgánů, které vlastně nejsou orgány, protože je vidím jenom jako jakési slepeniny jednotlivých členů těchto orgánů. Jde o odhlížení od sociální reality. Každý jednotlivec, a může to být i neprávník, si v běžném životě uvědomuje, že právnické osoby existují, že se nějakým způsobem chovají, a že ten způsob je odlišný od chování jednotlivců, které v nich jsou. Jde o anachronismus, který neobstojí ani v kontextu s naším právním řádem, protože ten vychází z reality právnických osob. Máme přece správní odpovědnost právnických osob, máme upravenu trestní odpovědnost právnických osob. Jak je možno v tomto kontextu považovat právnické osoby za nesvéprávné? Právo Evropské unie pojímá právnické osoby jako reálně existující entity. Dokonce jde dál a konstruuje i určité právní aspekty podniků, čili skupin právnických osob. Přiznává jim práva, povinnosti i odpovědnost."

Ale: Trestní odpovědnost právnické osoby je právě tak málo v rozporu s fikční teorií jako odpovědnost civilní. Navíc kategorie přičtení trestného činu právnické osobě dle § 8 TOPO vychází spíše z teorie fikční (věcně je to ale úplně jedno). Není důvod, proč i nadále nevycházet z Tilschových slov, že kategorie svéprávnosti a nesvéprávnosti se na právnickou osobu nehodí. A i kdyby snad právnickou osobu bylo lze označit jako nesvéprávnou, nemělo by to praktické důsledky, neboť ty se s nesvéprávností spojují jen dle ustanovení o člověku.
Ovšem pojetí pojetí orgán zastupuje: – nezpůsobuje praxi obtíže; ;– platilo za první republiky; – platilo a platí (nejen) v Německu a Rakousku (též dle rakouského UGB z r. 2005); – vyvěrá z hlavní myšlenky ObčZ, totiž důrazu na přirozené právo a na člověka; – a nebylo zásadně rozporováno korporátními specialisty, kteří se podíleli na přípravě ObčZ. Autoři novely jistě mohou tvrdit, že jiné pojetí by bylo teoreticky vhodnější či esteticky lepší (k poloměru zakřivení Země v Rakousku a Německu srov. tento rozhovor; ovšem paní prof. Pelikánová volá po přijetí neměckého BGB). Stěží ale lze strašit "zásadní vadností" (rozhovor) či dokonce rozporem s evropským právem (důvodová zpráva). Je proto překvapivé, co vše spadá do "akutní" novely, a myslím, že značně vybočuje z přiměřenosti úsudku prodávat v médiích § 151 jako přiklad "zásadní vady" ObčZ. Pokud by ObčZ obsahoval jen takovéto "vady", bylo by co slavit.
Pozn. 1: Vím o rozsáhlém teoretickém a historickém pozadí (např. Havel in Leges-ObčZ, § 20), k němuž se paní prof. Pelikánová odkazuje. Doporučuji Hurdík Beck-ObčZ-§20 i jeho články. A uznávám kvalitu důvodové zprávy k novelizaci § 151 ObčZ, ovšem vyjma tamějších tvrzení, že pojetí orgán zastupuje se příčí evropskému právu a že toto pojetí musí být opuštěno též proto, že praktici údajně neví, jak napsat záhlaví smlouvy a jaké označení zvolit pod podpisovým řádkem.

Pozn. 2: Jak uvedeno, ObčZ upřednostňuje teorii fikce, což odpovídá jeho přirozenoprávnímu pojetí a důrazu na člověka. Projevem této teorie (podstatné jsou především ony projevy, tj. konkrétní zákonná pravidla, ne teorie sama) jsou:

(a) explicitní pravidlo § 20, že právnické osoby nemohou vznikat jinak než dle zákona (srov. též Hurdík, PR 7/2014), čímž se definitivně překonává dřívější judikatura, která přiznala povahu právnické osoby tu okresnímu úřadu, tu Policii ČR (nemůže platit, že právnickou osobou je již to, o čem někdo usoudí, že v realitě naplňuje její organizační a jiné znaky);

(b) právě koncepce, že právnická osoba, jako pouhý právem vytvořený bod přičitatelnosti, nemůže jednat sama, ale jen tak, že ji zastoupí ten, kdo reálně existuje, tedy člověk.
Mezi pojetím "orgán jedná jménem" a "orgán zastupuje" může být ten praktický rozdíl, že zatímco dle ObčZ / ObchZ připadala v úvahu jen přiměřená či analogická aplikace ustanovení o zastoupení – a k té se nejvyšší soud stavěl odmítavě, NS 29 Cdo 3864/2008 –, dle ObčZ lze tato ustanovení snadno použít. (Za připomínku děkuji Tomáši Richterovi a Lukáši Maryškovi.) Těmito důsledky se ovšem důvodová zpráva k novele nezabývá.

III. Dědické právo

V částech o dědickém se jedná o více než jen o koncepční změny odůvodňované akutní praktickou potřebností; jde o změny nedostatečně propracované a v některých případech k horšímu. K bližšímu rozboru vyberu navrhované § 1720a a § 1720b. Tak se má do ObčZ vložit pětiodstavcový kolos v délce 1 normostrany, který detailně specfikuje, jak se vypořádají oprávněný dědic a dědic neoprávněný (zjistí-li se, že mu dědictví ve skutečnosti nenáleží, např. s ohledem na objevivší se závěť).
Díl 9
Ochrana dědického práva

§ 1720a

   (1) Zjistí-li se po skončení projednání pozůstalosti, že dědické právo náleží jinému, má právo, aby mu dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, vydal nabyté dědictví; není-li to zcela nebo zčásti dobře možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada ve výši obvyklé ceny. Na vydání plodů a užitků dědictví má však právo jen tehdy, jestliže dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví rozhodnutím soudu, nebyl nebo nemohl být v dobré víře o svém dědickém právu.
   (2) Dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, může při vydání dědictví požadovat, aby mu bylo nahrazeno vše, co vynaložil na úhradu zůstavitelových dluhů a jiných dluhů, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti.
   (3) Dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, může kromě náhrady podle odstavce 2 dále požadovat, aby mu bylo nahrazeno vše, co účelně vynaložil na majetek nabytý jako dědictví. Jestliže však nebyl nebo nemohl být v dobré víře o svém dědickém právu, nahradí se mu jen nutné náklady.

§ 1720b

   (1) Ten, komu bylo vydáno dědictví, je povinen splnit dosud neuspokojené dluhy zůstavitele a jiné dluhy, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti, a to společně a nerozdílně s dědicem, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu.
   (2) Uhradil-li dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, po vydání dědictví dluh zůstavitele nebo jiný dluh, o němž zákon stanoví, že ho hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že je pasivem pozůstalosti, má právo požadovat náhradu po tom, komu vydal dědictví.
Opět, jde o změnu, kterou rozumně nelze přijímat bez expertního projednání. Má se totiž podstatně a koncepčně změnit dosavadní pojetí, které vychází z obecných pravidel (DZ k ObčZ, § 614) a toho, že oprávněný dědic je vlastníkem a neoprávněný dědic, kterému bylo dědictví vydáno, držitelem, a proto se vypořádají zejména dle ustanovení o věcných právech:
Oprávněný dědic (vlastník) může požadovat vydání své věci (reivindikovat) dle § 1040 an., dokud ji dědic neoprávněný nevydrží dle § 1089 an. Právo k plodům a užitkům se posoudí dle ustanovení o vztahu vlastníka a držitele: § 996 (u poctivého držitele) nebo dle § 1000 (u držitele nepoctivého). Nepravý dědic má právo na náhradu nákladů dle § 997 a § 998 (je-li poctivý) nebo dle § 1001 (je-li nepoctivý). Co nepravý dědic hradil za toho pravého vypořádá se ustanovení o bezdůvodném obohacen: § 2991, resp. § 3013.
Ovšem, výše uvedená ustanovení jsou navrhovanými § 1720a a 1720b, jakýmisi komplexními speciálními úpravami, zcela opomenuty. Tím se zakládá celá řada bezdůvodných odchylek, právních nejistot a ošklivostí:
(1) Pokud poctivý držitel věc zničí, není za to nikomu odpovědný; tím méně je odpovědný za zhoršení či zkázu; v tom ani onom případě nemusí poskytovat náhradu (§ 996). Proč má ale poctivý držitel, který věc zdědil, zhoršené postavení a musí vždy poskytnout náhradu do plné výše (§ 1720a odst. 1)?

(2) Je kritérium účelného vynaložení dle § 1720a odst. 3 totožné s kritérii dle § 997 a § 998? Co náklady potřebné? Náklady učiněné ze záliby či pro okrasu (§ 998) se nehradí vůbec, anebo jen do částky, v níž zvýšily obvyklou cenu věci? Uplatní se ius tollendi (§ 998 poslední věta)?

(3) Má rozumně platit, že nepravý dědic, byť jednal v dobré víře je solidárně zavázán k úhradě dluhů též poté, kdy dědictví vydal dědici pravému (§ 1720b)?

(4) Je nutné, aby ustanovení působila jako pěst na oko, aby dokola opakovala dlouhé výrazy "ten, komu bylo vydáno dědictví" a "dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu" a aby vznikl nesoulad k pojmu "neoprávněný dědic, jemuž bylo dědictví potvrzeno" dle § 1109 písm. d)?

(5) Může oprávněný dědic svá práva uplatňovat i jinak než dědickou žalobou?
Ustanovení o dědické žalobě, mají-li již v ObčZ být, lze zestručnit a provázat se zbytkem zákoníku (netvořit paralelní strukturu, ale jen odkázat na již existující místa ObčZ), např. po vzoru § 824 ABGB (zde je ovšem dědická žaloba dle § 823 ABGB potřebná i proto, že vlastnictví se dle ABGB nabývá teprve vydáním dědictví) nebo švýcarského § 598 an. ZGB (zde měl zákonodárce na výběr, neboť dle ZGB se dědictví nabývá smrtí zůstavitele).
Oprávněný dědic může požadovat, aby mu neoprávněný dědic, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno, dědictví vydal jako celek. Další práva oprávněného dědice jako vlastníka a neoprávněného dědice jako držitele posoudí se dle obecných ustanovení. To platí i o právu neoprávněného dědice proti oprávněnému dědici, kterému dědictví vydává, na náhradu za to, co plnil na dluhy dědictví.
Jistě, zakotvení dědické žaloby (ne ovšem v urgentním režimu) může být vhodné (vindikace celého dědictví; otázka do diskuze; patrně jednotná místní příslušnost v režímu řízení o pozůstalosti). Není ani pravdou, že by institut dědické žaloby, zakotvený též § 189 odst. 2 ZZŘS, představoval socialistické reziduum; viz např. výše citovaná zahraniční ustanovení (to ale ani důvodová zpráva k ObčZ netvrdí a kritizuje jen příliš krátkou tříletou promlčecí lhůtu). Ovšem nejen ve vztahu k dědické žalobě bych požádal, aby se koncepční změny připravovaly obdobně pečlivě jako samotný ObčZ (jen v rekodifikační komisi byli zastoupeni 4 experti na dědické právo a během řady let je připomínkovali mnozí další).

Navíc v případě dědického práva zvolilo MSp podstatně nižší standard projednání a propracování. Je zjevné, že pasáže k dědickému právu vznikly jinak než zbytek novely (byly hlavním autorům, patrně ve finální podobě, dodány). Je zřejmá jistá spřízněnost s ZZŘS a důvodová zpráva zde má podstatně odlišnou podobu a značně zhoršenou kvalitu. Tak potřeba novelizovat § 1720a a § 1720b je lakonicky "odůvodněna" slovy je nedostatkem NOZ, že neobsahuje úpravu dědické žaloby a navazující odstavec přestručné bezdůvodové zprávy již jen redundantně shrnuje obsah vkládaných paragrafů, bez jakékoli dodatečné informace a bez jediného odkazu na právní zdroj, natož zahraniční. Prosím, podívejte se sami, abyste se přesvědčili o jak velké, do očí bijící zhoršení oproti zbytku novely se jedná.

IV. Závěrem

Někteří pojmenovávají připravovanou novelu ObčZ jako novelu destabilizační. Jakkoli nálepky často slouží jen stádnímu nemyšlení, zde toto označení může být výstižné. Aby bylo patrné, proč, rozdělím napřed změny, které novela přinese, do čtyř (nikoli disjunktních) skupin:
(1) Změny, které úsporným (minimálním) způsobem vyřeší problém podstatně zatěžující praxi (např. § 441 nebo § 154). Ty lze považovat za přínosné, neboť dobrá praxe je větší hodnota než nedoktnutelnost ObčZ a lhůta "až se to vyloží" může být příliš dlouhá. (Prosím ale, neviďme zásadní problém za vším, nepodceňujme dnešní robustnost justice a smiřme se s jistou nevyhnutelnou mírou neurčitosti.)

(2) Změny, které žádný aktuální problém neřeší, uspokojují některé teoretické ambice, resp. týkají se natolik vágních konceptů, že jejich přínos či ztrátu lze stěží odhadnout, natož v "urgentním" režimu.

(3) Změny, které byly či budou hlavním autorům předloženy a jimi převzaty bez oponentury (byť i jen té vnitřní) a bez ohledu na jejich ne/kvalitu.

(4) Změny, které vzniknou z jednání v poslanecké sněmovně (občanský zákoník je natolik obecně srozumitelné téma, že jich bude až až) a které nedokážeme vůbec předvídat.
Vedle změn ryze ad (1) návrh obsahuje mnoho změn ad (2) a ještě hůře ad (3). Navíc lze očekávat, že změn ad (2) až (4) ještě mnoho přibude. Proto MSp v této rané fázi možná nemělo novelu ObčZ otevírat vůbec. Pokud však, i po zvážení nákladů a rizik, považovalo za stále výhodné pomoci praxi [bod (1) výše], mělo dodržet, co tvrdilo odpočátku, a počínat si nanejvýš úsporně. Přihodit dalších 50 novelizačních bodů k jejich dvacítce, to bije do očí, ale ke dvěma stovkám, to se ztratí. Není-li spirála krocena v zárodku, snadno se roztočí.

některé mé posty na JP: účetnictví jednoduše díl 1, díl 2, díl 3 | vnucené bezdůvodné obohacení | § 1760 NOZ: platná smlouva při neoprávněné dispozici | § 2963 NOZ: újma způsobená lékem | náhrada za vyvlastnění | aprílové humory | novela advokátního tarifu | test aplikace práva | rešerše judikatury NS

28 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...

Děkuji Vám za dlouhý komentář. Souhlasím s Vámi, že řada změn v dědickém právu je k lepšímu. Proto jsem v textu napsal "nezřídka k horšímu" a pro větší férovost to opravil na "v některých případech k horšímu".


Poctivě také píšu, že dědická žaloba může mít dobrý smysl. Souhlasím, že s dluhy dědictví to není tak zřejmé – řešení není v zákoně, ale je ponecháno na doktríně / judikatuře (a to asi není dobře). I proto ve svém "legislativním pokusu" dávám na konec tu větu o dluzích dědictví (ze které plyne, že to, co nepravý dědic plnil, je splněním dluhu dědictví).


Přiznávám také, že z ObčZ není zcela zřejmé, že se vlastnictví nabývá smrtí.


Dědické právo ale není zrovna moje expertíza a nevznesl jsem k němu dříve jedinou připomínku (vyjma té, že je-li tu jediná závěť a její účinky nezávisí na datu pořízení, je zbytečné, aby byla závěť neplatná jen proto, že je nedatovaná). Ale myslím, že s problémy, které přináší § 1720a a 1720b (tj. ne s tím, že se dědická žaloba vůbec zakotvuje, ale s tím, jak je to napsáno) mám pravdu.

Jan Smutný řekl(a)...

Je zcela jedno, jak teorie nahlíží na pojetí právnické osoby. To je spor o tom, zda máme radši hrušky nebo jabka. Napíšu-li někam, že někdo jedná jménem jiného, jde o zastoupení. Takže se vlastně vůbec nic nemění a otázka nezbytnosti je někde ve větru. Vyjádření pana náměstka raději nekomentovat, svým rozhovorem se ztrapnil sám, ať už příkladem k dědickému právu, nebo ignorací toho, že třeba v Německu, Švýcarsku či Rakousku jde o zastoupení.

Šimon Klein řekl(a)...

Ono je to trochu smutné, protože notářská komora na řadu problémů v části o dědickém právu dopředu upozorňovala (samozřejmě kromě § 1694, ten vznikl až v důsledku poslanecké tvořivosti), ale její připomínky byly systematicky ignorovány. Pak se samozřejmě takovéto díry v zákoně musejí narychlo látat a vznikají při tom nové a nové problémy.


Jinak ano, § 1670 hovoří jasně pro nabytí dědictví ke dni smrti zůstavitele. §§ 1475 a 1479 jsou ale v podstatě opsané z ABGB a působí tak, jako by snad zákonodárce chtěl zakotvit ležící pozůstalost. Srov. třeba s § 560 odst. 1 ZGB, nebo § 1922 odst. 1 BGB. Na to byli autoři NOZ ostatně také dopředu upozorněni.


S tou nedatovanou závěti je to také složitější, na datu pořízení nemusí záviset jen její účinky, ale též způsobilost zůstavitele závěť pořídit, nebo platnost závěti podle § 1493. Na obojí je samozřejmě možné výkladem vztáhnout též kategorii "právní účinky", ale pak je otázka kdy taková nedatovaná závěť vůbec obstojí. Je to ale určitě lepší než dosavadní úprava, podle níž neobstála ani závěť psaná na "šedesáté narozeniny" zůstavitele.

Jan Petrov řekl(a)...

Příliš si připomínky notářské komory nepamatuji. Skutečností je, že v rekodifikační komisi byl a aktivně působil její zástupce. Obecně vzato (ne ve vztahu k dědictví a bez jakéhokoli povyšování se) byla řada připomínek nepříliš inteligentních či odůvodněných. Byly jak jehly v kupce připomínky ve stylu: to a to nejde, protože to je logicky nekonzistentní s tím a tím; to a to je nevhodné, protože [delší popis, jaké praktické problémy to způsobí]. Také, řada (nikoli jednoznačně řešitelných) problémů se poctivě diskutovala a nakonec převážilo řešení X; to, že teď někdo zakotví řešení Y, nemusí znamenat Y > X.

Jan Petrov řekl(a)...

Kde je, prosím, ten Vámi uváděný problém v notářském řádu?

Šimon Klein řekl(a)...

§ 63 odst. 1 písm. d) Not. ř. notářský zápis musí obsahovat prohlášení účastníků, že jsou způsobilí samostatně právně jednat v rozsahu právního jednání, o kterém je notářský zápis. Takové prohlášení ale nemusí odpovídat skutečnosti, protože právnická osoba může být účastník, ale nemůže jednat. Je to samozřejmě taková blbůstka, ale NZ má sporům předcházet a ne vybízet k tomu, aby někdo postavil spor na nepřesné formulaci.

TK řekl(a)...

Nejvtipnější na tom je, že i okolnost, že všichni lidé jsou způsobilí nést práva a povinnosti, a tudíž někteří z nich nejsou považováni, hned vedle zvířat, za věci sui generis, je jenom fikce.

Myslel jsem, že teorie, podle které právnická osoba může mít právní subjektivitu nezávisle na státu, jen z titulu své existence (organizační jednoty) a teoreticky může být nadána přirozenými právy, je naprosto mrtvá.. Tedy až do chvíle, než jsem se začetl do komentáře od Pelikánové..

Tomáš Sobek řekl(a)...

Karel Eliáš by poznamenal, že o zábavných nepravdivých názorech obvykle neříkáme, že jsou vtipné, ale že jsou směšné.

Tomáš Richter řekl(a)...

Ad II - mne otočení konstruktu jednání za obchodní korporace v rekodifikaci zprvu velmi vadilo. Připadalo mi to jako schválnost, která nemá valného praktického přínosu. V mezidobí mi ale došlo, že s přechodem na model zastoupení se korporaci jako zastoupenému nabízí možnost ratifikace dle § 440 NOZ. Což mi jako prakticky přínosná změna rozhodně připadá. Možná jsem to přehlédl, ale tenhle aspekt - a skutečnost, že podle navrhované změny bychom o možnost ratifikace zase přišli - jsem v diskusi zatím nezachytil.

Jan Petrov řekl(a)...

Na tom něco je. Ale je otázka, zda by se § 440 v případě jednání jménem nepoužil per analogiam (srov. např. 21 Cdo 538/2012 a nevyřešenost, pokud vím, u nepracovního práva) a naopak, zda § 151 není lex specialis. Možná platí: ta i ona koncepce umožňuje aplikovat ObčZ způsoby, který povede k totožnému výsledku; ale tyto koncepce kladou různé argumentační důrazy, umožňují dosáhnout toho i onoho výsledku s různou obtížností.

Jan Petrov řekl(a)...

Tvůj komentář byl vtipný.

TK řekl(a)...

Jenom se mi to zdá, nebo vy jste si to opravdu vyložil nejméně vstřícným způsobem?


Je úplně jedno, co o Vašich samotným rozumem a citem poznatelných přirozených právech stanoví občanský zákoník; nic to nemění na faktu, že ve skutečnosti žádné nemáte.

Právnické osoby také reálně neexistují, bez ohledu na to, zda konkrétní právní řád z teorie reality vychází, nebo ne.

Tomáš Sobek řekl(a)...

"Je úplně jedno, co o Vašich samotným rozumem a citem poznatelných přirozených právech stanoví občanský zákoník;"
Ano, to je teze teorie přirozených práv. Jejich existence je nezávislá na tom, co stanoví zákon.


"nic to nemění na faktu, že ve skutečnosti žádné nemáte."

Děkuji.


I pozitivista může tvrdit, že existují přirozená práva. Nemá tím na mysli metafyzickou existenci, ale pouze to, že existují objektivní morální důvody, abychom je uznávali a respektovali.

Lukáš Maryško řekl(a)...

K analogické aplikaci ustanovení o zastoupení na jednání statutárního orgánu se před rekodifikací obchodně právní senát stavěl dost odmítavě (např. 29 Cdo 3864/2008 - jedná se o přímé jednání PO, ustanovení o zastoupení se tedy nepoužijí ani přiměřeně). Rekodifikací se tahle judikatura do značné míry překonala (vzhledem k tomu, že nyní je jednání statutárním orgánem nepřímým jednáním PO, není tedy důvod na něj nepoužít ustanovení o zastoupení). Návrh návratu ke koncepci přímého jednání z praktického hlediska považuji za krok zpět.

Filip Melzer řekl(a)...

To je zajímavá úvaha. A jak jste to, prosím, dělali dosud, když zástupce (zákonný zástupce, opatrovník) jednal za osobu, která sama nebyla svéprávná. To je přeci zcela stejná situace. Dovoluji si tedy tvrdit, že tento problém nemá s NOZ a s koncepcí jednání právnických osob vůbec nic společného. Citované ustanovení NŘ bych interpretoval tak, že se týká osob, které právně jednají. V případě zastoupení však nejedná zastoupený, nýbrž zástupce, proto by zde mělo být jeho prohlášení.

Filip Melzer řekl(a)...

Máte pravdu, to je jeden z případů, kdy má praktický dopad řešení pomocí zastoupení. Německá dogmatika na tento případ také takto poukazuje. Tato skutečnost se diskutovala i v rekodifikační komisi.

Pan Tau řekl(a)...

..punk je jinde.

Jan Petrov řekl(a)...

Díky, máte pravdu "Pouze pro případy nepřímého jednání podnikatele lze uvažovat o podpůrné aplikaci ustanovení občanského zákoníku o zastoupení. Ta je naproti tomu zásadně vyloučena v případech, kdy podnikatel – právnická osoba jedná statutárním orgánem."

Ivo Telec řekl(a)...

Souhlas s Filipem Melzerem:
http://www.rozhlas.cz/plus/proaproti/_zprava/chystana-novela-obcanskeho-zakoniku-sjednotila-jeho-odpurce-i-priznivce-ke-spolecnemu-odporu-dodava-pravnik--1391100

David Schmidt řekl(a)...

Snad pokaždé, co otevřu rss, tyto posty jsou aktualizovány. To je skrytý vtip vzhledem k tématu?

Petr Mestanek řekl(a)...

Přemýšlím, jak velký je praktický rozdíl mezi ObchZ a NOZ/ZOK při porušení stanoveného způsobu jednání za společnost.
1) ObchZ: Dle starších rozhodnutí NS je důsledkem porušení stanoveného způsobu jednání za společnost absolutní neplatnost takového jednání (např. 29 Cdo 695/2000).
Z posledních rozhodnutí NS vyplývá, že nedodržení způsobu jednání vede toliko k tomu, že takto učiněný právní úkon není právním úkonem společnosti (nelze jej společnosti přičítat a nezavazuje ji). Porušení zapsaného způsobu jednání dle NS tedy nezpůsobuje ani absolutní, ani relativní neplatnost (např. 29 Cdo 2636/2009).
Z toho bývá dovozováno, že takto učiněné právní jednání lze s účinky ex nunc zhojit připojením chybějících podpisů (v případě přijetí návrhu na uzavření smlouvy je ale nutné aplikovat i test § 43c OZ – včasnost přijetí).
2) NOZ/ZOK - Aplikuje se § 440 NOZ (překročení zástupčího oprávnění) i na jednání členů statutárního orgánu v rozporu s určeným způsobem jednání za společnost?
2.1) V komentáři Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, 2400 s. vyjádřil JUDr. Lasák následující názor (str. 845): „Jelikož člen statutárního orgánu právnické osoby je v kontextu teorie fikce, na které je nová právní úprava právnických osob vystavěna, zástupcem právnické osoby, pak z hlediska nedostatku jednatelského oprávnění je podle mého názoru nutné aplikovat § 440 NOZ (opačně T. Dvořák in: Švestka, Dvořák, Fiala, 2013, s. 538). Pokud za právnickou osobu jedná osoba, která k tomu není oprávněna, tedy i člen statutárního orgánu právnické osoby jednající za právnickou osobu samostatně, ač zakladatelské právní jednání vyžaduje společné jednání více členů statutárního orgánu, zavazuje takové právní jednání právnickou osobu, pokud příslušné jednání člena statutárního orgánu bez zbytečného odkladu schválí. Není-li právní jednání bez zbytečného odkladu právnickou osobou schváleno, je člen statutárního orgánu, který právně jednal za právnickou osobu, zavázán sám. Osoba, se kterou člen statutárního orgánu jednal a která byla v dobré víře, může na jednajícím členovi statutárního orgánu požadovat, aby splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu.“
2.2) V komentáři Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 1736, však doc. Dvořák vyjádřil názor (s. 538), že § 440 NOZ zřejmě na jednání člena statutárního orgánu není aplikovatelný.
"Velmi nejisté je, jaký je vztah § 162 k obecné úpravě zastoupení v § 436 až 440 (předpisy o smluvním zastoupení v § 441 až 456 tu z povahy věci užít nelze, neboť se zde o smluvní zastoupení nejedná). Podle všeho nic nebrání tomu, aby se i na orgán právnické osoby bez dalšího aplikoval § 436 odst. 1. Ostatní ustanovení (tj. § 436 odst. 2 a § 437 až 440) jsou podle všeho na orgán právnické osoby reálně neaplikovatelné, neboť tomu brání existence zvláštní zákonné úpravy (zejména § 151 odst. 2, § 159 a § 162 až 164), potřebné jistoty tu však bohužel není.”

Vidíte nějaký praktický rozdíl mezi důsledky porušení způsobu jednání za společnost dle ObchZ a NOZ/ZOK? V obou případech zřejmě bude třeba aplikovat test "včasnosti". Při aplikaci § 440 NOZ by šlo o schválení s účinky ex tunc, zatímco dle OZ/ObchZ připojení chybějícího podpisu má účinky ex nunc?

Ivo Telec řekl(a)...

Paní doc. Štenglová a prof. Dědič rezignovali na členství v novelizační komisi. Podle tiskových zpráv.

Pavel Caban řekl(a)...

V reakci na dopis třiceti expertů kritizujících návrh novelizací NOZ si dovolím nadhodit dvě otázky: (1) Návrhu novely NOZ se vytýká, že mu nepředchází analýza dopadů platné úpravy v NOZ, resp. odůvodněnosti navržených změn. Byla provedena takováto analýza "praktické nepoužitelnosti" ve vztahu k původnímu, nyní již neplatnému OZ, alespoň pokud jde o zásadní změny základních, "zažitých" zásad obsažených v původním OZ (např. přechod od absolutní k relativní neplatnosti v případě jednání pod hrozbou násilí podle nynějšího § 587 NOZ atp.)? (2) Experti v dopisu dále nabízejí svou spolupráci při posuzování navrhovaných změn. Znamená to, že takováto široká konzultační skupina zahrnující podepsané odborníky na občanské právo nebyla vytvořena při přípravě NOZ?

D. Novotný řekl(a)...

Mé znalosti umožňují odpovědět na druhou otázku. Z webu ministerstva vyplývá, že široká řada odborníků prošla rekodifikační komisí (http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/seznam_clenu_rekodifikacni_komise.pdf), další široké zastoupení expertů bylo v tzv. minitýmech (http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/seznam_clenu_minitymu.pdf), nad nimiž byl ustaven řídící výbor (http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/seznam_clenu_ridiciho_vyboru.pdf). Nakonec vznikl KANCL jako výkladová skupina ke složitým otázkám (http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/user_upload/PDF/KANCL_clenove_k_21.2.2014.pdf).

Z médií dnes vyplývá, že základ novely vytvořil dr. Čech s týmem studentů, dotvořila ji pak prof. Pelikánová, dr. Drápal, prof. Dědič, a doc. Štenglová, přičemž oba posledně jmenovaní rezignovali (prý proto, že původně byli přizváni k akutní novele, ale to, co jim bylo předloženo je tomu na hony vzdáleno). Odborníci na civilní právo byly z přípravy novely vyloučeni.

D. Novotný

D. Novotný řekl(a)...

...odborníci byli... :(

Tomáš Sobek řekl(a)...

"Odborníci na civilní právo byly z přípravy novely vyloučeni."

Pavlína Hubková níže mluví o imperativu generického feminina. Ano, tohle je taky řešení.

Pavel Caban řekl(a)...

Děkuji za odpověď! Detailnější pohled na "soupisky" je celkem zajímavý. Otázka je, jak rekodifikační komise a minitýmy ve skutečnosti fungovaly - JUDr. L. Drápal a JUDr. Fiala z NS (kritici nové úpravy) byli členy minitýmu pro dědické právo; minitým pro obecnou část obligací měl ve svých řadách tři akademiky - všichni působí na katedrách obchodního (nikoliv občanského) práva atd.

D. Novotný řekl(a)...

Nutno vidět, že dělení podle kateder je zavádějící, protože obecné závazkové právo bylo vyučováno jako členy občanskoprávních, tak obchodněprávních kateder.

D. Novotný