úterý 15. července 2014

Tomáš Pavelka: Ne inkvizici řekl Soudní dvůr

Ano, Michale, i soutěžní právo může být intelektuální výzva.  Soutěžní případy se totiž na úrovni EU točí okolo mnohamiliardových pokut a postižené podniky a jejich advokáti se můžou přetrhnout, aby našli v rozhodnutích Komise sebemenší nedostatek v odůvodnění či početní chybičku. Soutěžní kauzy tedy mají potenciál přepisovat ústavní principy a fungování eurojustice – a přepisují je.

Naposledy se tak stalo v roce 2011, kdy Soudní dvůr v případech Chalkor proti Komisi a KME Germany proti Komisi (C-386/10 a C-389/10) rozhodl, že prvostupňový Tribunál musí využít své plné jurisdikce při přezkumu výše pokut uvalených na kartely a firmy zneužívající dominantní postavení. Byť má Komise tradičně v soutěžním právu tzv. prostor pro uvážení v hospodářské oblasti, neznamená to, že unijní soud nesmí přezkoumávat výklad hospodářských údajů.  Unijní soud tedy dnes musí ověřit věcnou správnost dovolávaných důkazních materiálů, jejich věrohodnost a nerozpornost, ale rovněž přezkoumat, zda tyto skutečnosti představují veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít závěry, které z nich byly vyvozeny.  Unijní soudy tedy dnes mají pravomoc přehodnotit nebo úplně zrušit pokutu udělenou Komisí na základě nejrůznějších argumentů, zejména proporcionality, rovného zacházení, správnosti výpočtů, dodržování soft law, rozhodovací praxe Komise atd.

Ovšem v kauze Telefonica proti Komisi (C‑295/12) vyvstala otázka, která tuto záležitost posouvá ještě dál. Musí tohle všechno dělat soud ex officio? Generální advokát Melchior Wathelet se skutečně pokusil ve svém stanovisku Soudnímu dvoru navrhnout tento radikální posun řízení před prvoinstančním soudem z inter partes na proces téměř inkviziční. 

Ústavních argumentů pro i proti je samozřejmě celá řada.  Soudní dvůr si byl ale dobře vědom, že takový posun by spustil řetěz událostí končící radikální reformou evropského soudnictví, zejména už tak přehlceného Tribunálu, a nejspíš změnou zakládajících smluv. Ve čtvrtek tedy odhlédl od stanoviska generálního advokáta a kasační stížnost beze zbytku zamítl. Ve správním právu EU tak zůstává zachován kasační princip s prvky návrhové plné jurisdikce.

Netřeba říkat, že stanovisko generálního advokáta Watheleta prve dalo bruselským advokátním kruhům důvod k oslavám, vánočním bonusům a spikleneckým mrkáním na klienty, a jak ledovou sprchou nakonec čtvrteční rozsudek je.  Ovšem s určitou slastí sebemrskače nemůžu opomenout ani Watheletovo dosti kruté hodnocení kasačky vypracované naší firmou. Myslím, že v dějinách evropského procesu jde o nejupřímnější oficiální projev opovržení advokátským stavem konzumní doby.  Přeji hezké čtení a včasné ponaučení:

Je třeba konstatovat, že: i) kasační opravný prostředek je formulován zmatečně, je málo strukturovaný a je mimořádně dlouhý – jeho francouzský překlad má celých 133 stran, a to v jednoduchém řádkování, rozdělených na 492 bodů(8) – opakuje se, předkládá několik set důvodů a jejich částí, výtek, argumentů a jejich částí (což podle Komise představuje rekord v unijní historii soudních sporů); ii) kasační opravný prostředek směřuje téměř systematicky k dosažení nového přezkumu skutečností pod zástěrkou tvrzení, podle kterých Tribunál použil „nesprávné právní kritérium“; iii) důvody kasačního opravného prostředku jsou často uvedeny jako jednoduchá neodůvodněná tvrzení a iv) navrhovatelky jednak často kritizují sporné rozhodnutí, a nikoli napadený rozsudek, a jednak, týká‑li se jejich kritika skutečně napadeného rozsudku, téměř nikdy neuvádějí přesné úseky nebo body uvedeného rozsudku, které mají obsahovat údajná nesprávná právní posouzení.

Tato konstatování a složitost, až nemožnost toho, aby Komise uplatnila své právo na obhajobu, vedly k námitce nepřípustnosti, kterou Komise vznesla proti kasačnímu opravnému prostředku v plném rozsahu. Ačkoli mohu s uvedenou námitkou nepřípustnosti do jisté míry sympatizovat – a kromě toho se mi četné části kasačního opravného prostředku zdají nepřípustné – nic to nemění na tom, že kasační opravný prostředek jako takový nemůže být prohlášen za nepřípustný v plném rozsahu, jestliže některé důvody nebo argumenty kasačního opravného prostředku splňují požadavky přípustnosti (i když je musím hledat jako jehly v kupce sena). Z těchto jehel navíc plynou zásadní a někdy zcela nové otázky týkající se zejména povinnosti Tribunálu provést opravdový přezkum v plné jurisdikci.

5 komentářů:

Petr Kreuz řekl(a)...

V loňském roce jsem se na stránkách Českého časopisu historického (ČČH 111, 2013, s. 355-377), v rozsáhlé polemice s brněnským religionistou Davidem Zbíralem, jsem se pokusil co možná jasně a instruktivně objasnit to, co je zřejmé např. každému absolventovi německé právnické fakulty, co se však poměrně těžko stručně vysvětluje, tedy zásadní rozdíl mezi inkvizicí a inkvizičním procesem. Z textu Tomáše Pavelky je zřejmé, že tento rozdíl absolventovi české právnické fakulty, namnoze zjevný není. Je tomu snad také proto, že v diskusích 90. let ohledně (dosud nedokončené) rekodifikace trestního práva se pojem inkvizice a inkviziční proces používaly do značné míry účelově, bez znalosti věci, přičemž mnohými diskutujícími byla dokonce (vědomě, či jen emocioinálně) instrumentalizována španělská "leyenda nigra".
Je přinejmenším nepřípadné označovat každou soudní proceduru, tím méně mimo oblast trestního práva, za inkviziční. (Ostatně pojednávané soudní řízení nesplňuje některé základní znaky inkvizičního procesu, jež ho charakterizují již od jeho vzniku na počátku 13. století.) Nicméně i kdyby popisovaná procedura byla Inkvizičním procesem (což není), psát v dané souvislosti o "inkvizici" by bylo vskutku velkou nadsázkou.
Pro ilustraci: V sídle Evropského soudního dvora působila sice inkvizice již od středověku a od stejné doby zde byl uplatňován inkviziční proces. Inkvizice zde však působila jen do první poloviny 16. století, zatímco inkviziční proces zde byl používán do roku 1794.
A ještě jednu poznámku (za účelem dekonstrukce obecně zažitých představ): Lucemburské knížectví (dnes velkovévodství) bylo od 60. let 16. do 80. let 17. století jedním z center čarodějnických procesů. Odhaduje se, že zde byly popraveny nejméně 4 % všech obětí evropských čarodějnických procesů. Tato procesy však rozhodně nevedla inkvizice...

Tomáš Pavelka řekl(a)...

Petre, byla to nadsazka, basnicka licence novinoveho titulku, znas to. ale jinak diky za spoustu zajimavych informaci. Lucemburk je mi sympaticky, teda ted uz o neco mene :)



Doufam, ze pro vnimani materialniho rozdilu mezi inkvizici jako instituci a procesem clovek nemusi ani na pravnickou fakultu. Zvlast generace, ktera vyrostla na Kladivu na carodejnice, ve sve dobe nejlepsim volne dostupnym pornofilmem.

Petr Kreuz řekl(a)...

Tomáši, děkuji za odpověď. Lucemburk Ti nemusí být méně sympatický. V roce 2014 už lze s jistotou napsat, že pronásledování (domnělých, popř. skutečných) provozovatelů magie (tj. čarodějnické procesy) nejsou (měřeno mj. i počtem obětí) fenoménem evropských dějin raného novověku (a už vůbec ne středověku), nýbrž nedávného vývoje a dnešní reality řady mimoevropských zemí (zejména v subsaharské Africe) na sklonku 20. a v 21. století. V mnoha zemích je čarodějnictví, přesněji řečeno škodlivá magie zcela oficiálně trestná (např. Kamerun), někde za ni lze uložit podle platné trestněprávní úpravy i trest smrti (např. Togo).
Nechci Ti křivdit, ale nejsem si jist, zda Tvoje zmínka o pozoruhodném filmu Kladivo na čarodějnice (nepochybně nejlepším díle Otakara Vávry) v sobě neobsahuje tradovaný omyl (možná ale budu jen nosit sovy do Athén, za což se předem omlouvám): Soudy ve Velkých Losinách a v Šumperku, které soudily čarodějnice v severomoravských procesech z let 1678-1696, používaly nepochybně inkviziční proces. Na druhé straně však soudy ve Velkých Losinách a v Šumperku v žádném případě nebyly soudy inkvizice! Šlo o mimořádné patrimoniální soudy, zřízené příslušnými majiteli jmenovaných panství (tj. žerotinskou poručnicí hraběnkou Sybilou Angelou de Galle, resp. Lichtenštejny). Inkvizice v českých zemích nepůsobila (stejně jako nikde v Evropě severně od Alp) již od reformace, tj. nejpozději od poloviny 16. století. Posledním papežským inkvizitorem pro Moravu a Čechy byl autor Kladiva na čarodějnice Heinrich Kramer/Institoris, který přišel na Moravu roku 1500 a zemřel roku 1505 v Olomouci, aniž by tam kdy mohl začít aktivně působit jako inkviziční soudce (navíc protikacířský, nikoli protičarodějnický)... Je paradoxem, že i název Vávrova filmu je nonsensuální: Čarodějnický soudce Jindřich F. Boblig "Kladivo na čarodějnice" z autopsie neznal, protože v jeho době to již nebyla rozšířená démonologická příručku. Boblig užíval rozšířenější příručku "De re magicarum libri sex" od španělsko-nizozemského jezuity Martina Delria. Paradoxně se však jedno z posledních vydání Kladiva na čarodějnice nacházelo v rozsáhlé knihovně Bobligovy nejslavnější oběti - děkana Kryštofa A. Lautnera...

Tomáš Pavelka řekl(a)...

Petře, článek, který výše zmiňuješ, je někde na internetu veřejně dostupný? Byť je tato diskuze off-topic, musím uznat, že jde o téma zajímavé. Rád se dovzdělám. Jinak bych možná neviděl až tak ostrý kontrast mezi protikacířským a protičarodějnickým procesem. Alespoň co jsem četl o raně křesťanských procesech za páně Konstantina a jeho synů, procesy organizované ze strany ortodoxní (konsubstantivní (katolické) anebo zrovna jiného dočasně majoritního trendu - např. arianismem) a jinými sektami byly v podstatě antikacířské, ale založené na čarodějnictví ve smyslu starých říšských a východních náboženství. Netvrdím, že od 15. století dále nemohla tato dichotomie nabýt nějakého hlubšího doktrinálního smyslu. Je ale zajímavé, že např. Wagnerovo libretto k Tannhäuserovi ještě pořád směšuje středověkou čarodějnici s bohyní Venuší a její podzemní říší v Německu "Venusbergem". Kacířství tak, alespoň v primitivní církvi, bylo vnímáno nikoliv jako odlišný názor na trojjedinost, ale jako vzývání starých, čarodějných, bohů.

Petr Kreuz řekl(a)...

Tomáši, ten můj článek, který zmiňuji vyšel v Českém časopise historickém 2013 a na internetu, žel, dostupný není. Můžu Ti ale poslat jeho původní rukopis (Petr.Kreuz@post.cz). Jinak jsme v té diskusi opravdu hodně off-topic. A přiznávám, že spektrum Tebou nadhozených otázek už nejsem schopen dohlédnout. Takže jen k tomu, o čem ještě něco málo vím: Transformaci protikacířského inkvizičního procesu v čarodějnický inkviziční proces se pokusil koncem 80. let postihnout vynikající německý kanonista a právní historik Winfried Trusen. Důkladné historické zpracování této transformace, k níž došlo v posledních desetiletích 14. a v první třetině 15. století, přinesla v roce 2008 rozsáhlá, 800-stránková monografie švýcarské medievistky Kathrin Utz-Tremp (u nás ji recenzoval prof. Frant. Šmahel v Mediaevalia Historica). Vynikajícím znalcem problematiky práva (čarodějnictkých procesů) v umění a excelentním znalcem díla R. Wagnera je německý právní historik a filozof, emeritní profesor právních dějin a trestního práva na univerzitě v Bielefeldu W. Schild (http://www.jura.uni-bielefeld.de/lehrstuehle/schild/lebenslauf11). Jmenovaný je nejen skvělým odborníkem na téma "práva a umění", ale (jak jsem se opakovaně osobně přesvědčil) nadaným performančním umělcem. :-)