čtvrtek 22. května 2014

Jana Malíčková: Cesta do hlubin (od)dlužníkovy duše

V ČR již více než 6 let mohou dlužníci požádat soud o povolení oddlužení neboli vyhlásit osobní bankrot. Tento postup je upraven v insolvenčním zákonu (zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení). O co při oddlužení zjednodušeně jde? Pokud má dlužník závazky více jak 30 dnů po splatnosti u více dlužníků, které již není schopný dále splácet, může požádat insolvenční soud o povolení oddlužení. Soud zkoumá, zda jde o poctivý návrh a zda má dlužník dostatek financí, aby mohl v následujících 5 letech splatit alespoň 30 % svých nezajištěných dluhů. Soud může návrh odmítnout, není-li návrh ani přes výzvu řádně doplněn (například kvůli nedoložení pracovní smlouvy), případně zamítnout kvůli předpokládanému nedostatku financí na splacení alespoň 30 % přihlášených závazků, nepoctivosti návrhu nebo například pro předchozí odsouzení pro trestní čin majetkové nebo hospodářské povahy. Pokud soud návrh neodmítne ani nezamítne, oddlužení je povoleno. V následující fázi se přihlašují věřitelé se svými pohledávkami. Tato fáze vrcholí schůzí věřitelů, na které se rozhoduje, zda bude oddlužení věřiteli povoleno a případně jakou formou. V České republice většina zúčastněných volí formu plnění splátkového kalendáře. (Druhou méně obvyklou formou je zpeněžením majetkové podstaty). Při ní dlužníkovi z jeho příjmů každý měsíc zůstává pouze nezabavitelné minimum, které se odvíjí od počtu vyživovaných osob. Zbývající část jeho příjmů je určena věřitelům a jako odměna pro insolvenčního správce (což je cca 1000 Kč měsíčně). Pokud po 5 letech splatil dlužník alespoň 30 % přihlášených nezajištěných pohledávek, soud ho zprostí zbytku přihlášených závazků. Pokud by si však dlužník vytvořil další dluhy, ty osvobozeny nejsou.

Agentura Czech Credit Bureau udává, že povoleny jsou zhruba dvě třetina návrhů (viz http://www.novinky.cz/finance/320316-o-osobni-bankrot-pozadalo-uz-90-tisic-nestastniku.html). Co se tedy děje se zbývající třetinou návrhů a osudy jejich navrhovatelů? Podle mé vlastní studie na náhodně vybraném vzorku 175 žadatelů o oddlužení je podle insolvenčního rejstříku patrné, že naprostá většina odmítnutých/zamítnutých jedinců se nevzdává a návrh podává znovu. A to často tak dlouho, dokud jim soud nevyhoví a oddlužení nepovolí. (Pouze 5 z 54 dlužníků, kterým oddlužení po prvním návrhu nebylo povoleno, další návrh doposud znovu nepodali). Odmítnutí se často děje na základě formálních hledisek, kdy soud nemůže případ posoudit z důvodu nedoložení například pracovní smlouvy navzdory výzvě soudu, a tak není problém podat návrh znovu. Na obrázku níže je vidět, kolikrát sledovaní žadatelé návrh na oddlužení k dubnu letošního roku podali. Je tedy možné, že někteří neúspěšní žadatelé podají návrh znovu. V tom jim žádný paragraf nebrání a soudy jsou, zdá se, v tomto ohledu velmi shovívavé. Celkově je oddlužení povoleno více jak 90 % žadatelů.


Zajímavé je zkoumat, co má skutečně vliv na povolení oddlužení? Je to snad pohlaví dlužníka, jeho věk, oblast, z kterého pochází, nebo vzdělání? Či snad výše dlužníkových příjmů a dluhů? Z mé studie vyšlo najevo, že věk, pohlaví, kraj ani výše dluhů většinou velký vliv na výsledek řízení nemají. Naopak určitou nápovědou pro to, zda oddlužení bude nakonec soudem povoleno, je způsob, jakým návrh na oddlužení vyplnili. Dlužníkům, kteří vyplnili návrh na počítači nebo na psacím stroji, bylo oddlužení povoleno v mnohem více případech než u dlužníků, kteří raději vyplnili návrh ručně. Nemyslím si, že by soudy striktně posuzovaly návrhy podle způsobu vyplnění. Spíše je způsob vyplnění ukazatelem pro další proměnné, jako je třeba vzdělání (to je v návrhu uvedeno pouze v případě vysokoškolského, protože dlužník může v návrhu uvést svůj akademický titul) nebo příjmy dlužníka. Lidé bez počítače mají zároveň méně dostupné informace o oddlužení a správném vyplnění. V ČR naštěstí existují poradny, které dlužníkům pomáhají tyto situace bezplatně řešit (například http://www.financnitisen.cz/). Bohužel existuje i spousta podvodných poraden, které si na poradny pouze hrají a snaží se z dlužníků vytáhnout další peníze.


K dlužníkovým příjmům se započítávají také dary, které dlužník (měsíčně) přijímá. Tyto dary jsou většinou „využívány“ u dlužníků, kteří po dobu 5 let nejsou schopni nashromáždit tolik příjmů, aby mohli uspokojit své věřitele alespoň z oněch 30 %. Darovací smlouvu má uzavřena necelá čtvrtina žadatelů z mého vzorku. A skoro polovina darovacích smluv je uzavřena mezi příbuznými. Zbytek je uzavřen často mezi dlužníkem a „cizí“ osobou (tj. osoba s jiným příjmením nebo nebyl udán příbuzenský vztah).  Zde však může nastat situace, že darovací smlouva je spíše smlouvou o (zá)půjčce a dlužníkovi skrytě vzniká nový dluh, který bude muset patrně po oddlužení plnit, nebo již plní (v některých návrzích uvedeno například za práci na zahradě, atp.).

U některých dlužníků s velmi nízkým příjmem (např. důchodci, kteří nemohou již být zaměstnáni) vzniká až absurdní situace, kdy většina pohledávek věřitelů je pokryto z darovací smlouvy. Jako například u důchodkyně z Ostravska, která vinou uzavření pobočky přišla o přivýdělek k důchodu, a tak nezvládala splácet půjčky. Celkem měla 15 půjček v celkové výši kolem 550 tisíc. Jejími věřiteli jsou bankovní i nebankovní poskytovatelé půjček a mobilní operátor. K tomu, aby mohla dluh splácet, uzavřela darovací smlouvu ve výši 2 000 Kč, což ji značně zvýší její 9tisícový důchod. Nezabavitelná částka se po dobu oddlužení pohybuje mezi 6 až 7 tisíci korun. Na věřitele tedy připadá něco kolem 3 až 4 tisíci korun (nezapomeňme na 1085 Kč, co je určeno insolvenčnímu správci). Grafické zobrazení jejich měsíčních výdajů je vidět na obrázku níže. V každém z 60 sloupců je vidět rozložení jejího příjmu mezi ni, insolvenčního správce a věřitele. Vysoké procento splátek věřitelům je pokryto z darovací smlouvy a oproti stavu před oddlužením nenastává pro důchodkyni příliš razantní snížení vlastních příjmů. (Samozřejmě je jasné, že pro důchodce je důležitá každá koruna.) Zhruba po 3 letech oddlužování příjmy dlužnice o 2 tisíce klesají, jelikož již není plněno z darovací smlouvy, protože dárkyně údajně přišla o práci. Můžeme se jen dohadovat, zda tomu opravdu tak bylo, nebo byla darovací smlouva vypovězena z jiného důvodu. Dlužnice totiž (shodou okolností) své dluhy po 5 letech splácí z 31 %. Nad 30 % „přeplatila“ pouze 5 tisíc korun. (Celkově dárkyně poskytla dlužnici 66 000 Kč.) Insolvenčním soudem je tedy oddlužena. Darovací smlouvy se často šijí na míru metodou ATV (Aby To Vyšlo), jak jsem si povšimla i u jiného dlužníka, který výši darovací smlouvy v různých svých návrzích na oddlužení „měnil“ podle toho, jaké zrovna byly jeho aktuální příjmy.

Je tedy otázkou, kdo na oddlužení „vydělává“. Je to snad dlužník, který nemusí splatit až 70 % svých nezajištěných dluhů. Anebo věřitel, který také může dostat všechny své pohledávky do poslední koruny zpět bez přílišné aktivity? Jakou ztrátu by fakticky pro prodávajícího tvořilo nezaplacení hrnců v udávané hodnotě 36 tisíc nebo pro poskytovatele půjčky s vysokým úročením a poplatky, kde jistina tvoří jen nevelkou část dluhu, nezaplacení celého dluhu? Své názory můžete vyjádřit v diskuzi.

PS: Příspěvek byl prezentován na workshopu Právo a ekonomie: první studentský workshop.

13 komentářů:

Daniel Hrbáč řekl(a)...

Určitě dlužník.

Výrazně chybí povinnost dlužníka uvědomit o návrhu známé věřitele.

Jan Slanina řekl(a)...

Bohužel to vypadá, že nefunguje mechanismus, který byl od oddlužení očekáván, tj. motivace dlužníka k legálnímu zaměstnání a tedy k opuštění sociální sítě a placení daní (aby vydělal stát). Jak je totiž v článku naznačeno, darovací smlouvy často kryjí nelegální zaměstnávání, ať již přímo (v článku zmíněná práce na zahradě, za kterou je dar poskytován) nebo nepřímo (dlužník příjmy má, možná fakticky ani v úpadku není, ale tyto příjmy nejsou přiznávány ke zdanění, takže úředně neexistují, čímž se dlužník úředně dostane do úpadku a na základě darovací smlouvy je mu přiznáno oddlužení).

Otázka je, zda by na tom stát nebyl daňově lépe, pokud by nechal věřitele a exekutory dlužníky pronásledovat, protože věřitelé a exekutoři by mu daně pravděpodobně platili.

Jan Aldera řekl(a)...

Na institutu oddlužení považuji za nejdůležitější, že nabízí šanci pro dlužníka vymanit se z často nekonečného kolotoče stále rostoucích dluhů, kdy se celkový dluh prodražuje o úroky, náklady řízení, další náklady exekutora, smluvní pokuty atd., kdy dojde k situace, že dlužník už nezvládne (nikdy) dluh zaplatit, neboť ten narůstá rychleji, než by vůbec mohl být umořován. Samozřejmě je to pouze šance a v realitě se vyskytují jak případy, kdy je oddlužení "výhodné pro dlužníka" tak případy, kdy je "výhodné pro věřitele", také se nepochybně mohou vyskytnout případy, kdy se jedná o pouhou vychytralost dlužníka, kterému se prostě nechce dluh platit celý (ale domnívám se, že těch je minimum). To že taková možnost vůbec existuje považuji za velmi užitečné, protože se tak (snad) nevytvoří celé ztracené generace, které by se dostaly do takového zadlužení, že už se z něj dosmrti nedostanou, nemají žádnou motivaci pracovat - a tento životní model tak nepředají svým dětem.
Z čistě právního pohledu je oddlužení také poslední možností, jak s využitím popření závazku napravit některé protiprávní smluvní ujednání - např. pokuty ve výši 50% procent jistiny.
Nic z výše uvedeného by asi nemělo negovat právní zásadu, že "dluhy se mají platit", ale jsou i jiné platné zásady, např. že "žít se musí".

Má zkušenost s oddlužením na vzorku asi 50 případů za poslední 4 roky je taková, že věřiteli jsou stále stejné subjekty o jejichž užitečnosti pro společnost a serióznosti jejich podnikání mám velké pochybnosti a věřím, že kdyby došlo k zániku jejich podnikání v ČR a oni by se museli přesunout do právně ještě zaostalejší země než je ČR, tak by se nic zásadního nestalo. Nemyslím si totiž, že podnikání v tomto oboru je přínosem pro jakýkoliv stát, kde se vyskytuje. Případný daňový přínos (a otázkou je, zda nějaký významný existuje) je podle mého názoru vyrovnán množstvím negativních sociálních aspektů. Troufám si říci, že ve většině případů (tj. nadpoloviční), které znám, mělo oddlužení požadovaný efekt a dlužníci se dále do zadlužení nepropadají a aspoň během procesu oddlužení jsou motivovaní, protože ví, že mají šanci se během 5ti let dluhů zbavit. Jaký bude dlouhodobý efekt je podle mého názoru zatím nemožné určit.

Na druhou stranu si myslím, že v ČR chybí obecné povědomí o riziku úvěrů a existuje neschopnost a neochota lidí zvážit úvěrová rizika předem. Na tomto poli by nepochybně mohly školy a rodiče zapracovat. Proces masového zadlužování domácností a následujících zničených osudů a rozvrácených rodin považuji za jakousi tvrdou školu naší společnosti, kterou je zřejmě třeba projít, aby se do budoucna dlužníci chovali odpovědněji.

Také mne napadá, že když jsme ochotni akceptovat zákaz reklam na tabákové a alkoholické výrobky, stálo by za zvážení akceptovat zákaz reklam na spotřebitelské úvěry ze stejného důvodu - jejich škodlivosti..

A ještě jedna poznámka na okraj - formuláře na sepis oddlužení, které jsou zveřejněny na www.justice.cz, jsou i po opakované změně tak špatně zpracovány, že pokud se dlužník bude přesně řídit v nich uvedenými pokyny, tak pravděpodobně bude jeho insolvenční návrh spojený s oddlužením zamítnut/odmítnut.

Anonymní řekl(a)...

Problematika „darovacích smluv“ v oddlužení je zajímavá. Podle mé zkušenosti se darovací smlouvy od chvíle, kdy vrchní soudy potvrdily možnost, aby celou splátku pro oddlužení tvořil dar, skutečně tvoří principem Aby To Vyšlo, tyto příjmy však většinou neplatí dárce, ale sám dlužník ze své nezabavitelné částky. Často je to pro něj jediná možnost, jak řešit svou dluhovou situaci – a pro věřitele šance, jak dostat zaplacenou alespoň část dluhů, protože pokud je dlužník dlouhodobě příjmově pod hranicí nezabavitelné částky, není mu z čeho srážet ani v exekuci (a exekuce prodejem movitého majetku tu nebývá příliš efektivní). Velmi by mě ale zajímala dlouhodobá studie těchto darovacích návrhů a jejich konců – řada dlužníků, se kterými se setkávám si totiž myslí, že cílem řízení je povolení oddlužení na začátku, nikoliv až konečné „odpuštění“ zbytku dluhů při splnění všech podmínek během oněch daných pěti let. Darovací smlouvy jsou pak uzavírány proto, aby návrhy papírově vycházely, což se ale samozřejmě brzy mine účinkem. K takovým návrhům jsou často dlužníci motivováni právě podvodnými firmami, které lákají dlužníky na odpuštění 70% dluhů, aniž by jim vysvětlili princip a pravidla oddlužení, protože jim nejde o to, aby konečné oddlužení skutečně proběhlo, ale aby inkasovali za podaný návrh (pro zajímavost se ta cena pohybuje kolem 10.000-20.000Kč). Setkávám se pak s režimy oddlužení, které se mění na nepatrné konkurzy, protože není dlouhodobě plněno 30%, někdy vzniká dluh i na odměně insolvenčního správce.

Na druhou stranu jsou darovací smlouvy velkým darem pro dlužníky, jejichž dluhy jsou tak vysoké, že na oddlužení nedosahují ani z běžných pracovních příjmů, které mají, někdy si k tomu i přivydělávají a je jim ochoten pomoci někdo z rodiny (osobně se nejčastěji setkávám s modelem dítě vypomáhající rodičům). V případě, že by nedosáhli na oddlužení, spláceli by celý zbytek života exekuce, které jsou z jejich příjmů kvůli úrokům nezaplatitelné.

Kristýna Hradilová

Anonymní řekl(a)...

Problém stínové ekonomiky a jejího rozsahu je u nás vcelku vesele přehlížen. Navíc pokud je oddlužení nastaveno tak, že věřitelé dostanou v čisté hodnotě (vzhledem k čistému výnosu z oddlužení v objemu 30 %, ovšem navíc rozloženém v čase) reálně daleko méně než 30 %, je možnost vstupu do oddlužení až příliš lákavá. Valná většina dlužníků má závazky ze splátek na věci, které nepotřebují (čest výjimkám). Motivace k legálnímu zaměstnání padá, pokud zaměstnavatel zjistí dlužníkovy problémy a rychle zjistí, jaká je s tím administrativa. Za současného stavu by mohlo (relativně) pomoci jen zvýšení kvóty výnosu pro věřitele na 50 %. Jinak systémově je oddlužení zapovězeno pro FO podnikající, což je vzhledem k evropským úpravám netradiční: jaký je rozdíl mezi bezhlavě utrácejícím spotřebitelem a živnostníkem, který na sebe bere riziko a dostane se do úpadku v důsledku druhotné platební neschopnosti?
Petr Kavan

Jan Slanina řekl(a)...

K té nápravě dlužníků: připouštím, že někteří se napraví. Jiní ale ne: nemám statistiku, ale děsí mne počet dlužníků, jejichž dopisy se ke mně dostávají jako k právníkovi registru klientských informací, a kteří se domáhají výmazu svého negativního záznamu poté, co jim je schváleno osvobození (případně dokonce již poté, co jim je povoleno oddlužení), protože se chtějí dále zadlužovat.

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Petr Kavan: souhlasím, že by bylo spravedlivé umožnit oddlužení i FO podnikatelům. Nemožnost oddlužení FO podnikatele je jen další postup, který favorizuje zakládání zhůvěřilosti v podobě jednočlenných s.r.o. za účelem odstínění osobního majetku podnikatele.

Neumím si ale ekonomicky představit, jak by mohlo probíhat oddlužení splátkovým kalendářem u FO podnikatele, který by v jeho průběhu stále podnikal. V prvé řadě to podnikání většinou nebývá životaschopné, takže nemá smysl je sanovat, ale je naopak třeba ho ukončit.

Tomu také odpovídá stávající právní úprava, která FO podnikatelům tuto možnost zcela neuzavírá: pokud ukončí své předlužené podnikání, projdou si konkurzem a nechají se někde zaměstnat jako zaměstnanci, mohou oddlužení absolvovat (§ 389 odst. 2 písm. b) InsZ). Otázka zní, zda by nemohla existovat nějaká kombinovaná procedura, která by vyřešila obojí "v jednom".

Pokud je výjimečně podnikání životaschopné, slouží k jeho sanaci reorganizace, která je ovšem mnohem složitější. V oddlužení FO podnikatele by totiž vznikala spousta nepříjemných otázek: jak by se vůbec stanovila reálná výše splátek? Jak by se určilo, které příjmy jsou "běžné" a dlužník si je tedy po úhradě splátky může nechat a které jsou mimořádné a má je celé odvést věřitelům? Má se sanovat celé podnikání, nebo jenom celá jeho část? Neměl by se rozprodat některý majetek a částečně věřitele uspokojit? Tohle všechno je ovšem spousta práce, navíc práce velmi kvalifikované a tedy drahé. Tudíž je reorganizace vyhrazena jen velkým podnikům. Pokud vím, tak se ale snad na Královéhradecku experimentovalo s "podlimitními reorganizacemi" za účelem sanace FO podnikatelů. S jakým výsledkem, to nevím.

Anonymní řekl(a)...

Ad Daniel Hrbáč: Tato povinnost by věřitelům zajisté pomohla. Avšak často se stává, že dlužník ani pořádně neví, co komu kdy podepsal a dluží. U některých žadatelů o oddlužení jsem také porovnávala seznam věřitelů, které dlužník uvedl, a seznam přihlášených věřitelů. I když můj vzorek vůbec není reprezentativní, tak se dlužníku nepřihlásila zhruba 1/3 věřitelů, které v návrhu na povolení oddlužení uvedl. Naopak se přihlásila zhruba další 1/3 věřitelů, které vůbec neuvedl.

Jana Malíčková

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Slanina: U některých ta motivace funguje, u některých bohužel nikoliv. U darovacích smluv je velmi těžké zjistit, jaký je vztah mezi dárcem a obdarovaným (příbuzní, pracovní,...), v žádosti totiž nemusejí udávat, kým je pro ně druhá strana smlouvy. Uvedeno je maximálně její jméno a to nám často nic neřekne.
Myslím si, že cílem státu by nemělo být získat z vymáhání pohledávek co nejvíce, ale umožnit dlužníkům poučit se ze svých chyb avšak v legálním rámci.

Jana Malíčková

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Aldera: Naprostý souhlas. Byznys s dlužníky je světem sám pro sebe. Žadatelé o oddlužení většinou dluží několika větším bankám a pak spoustě nebankovním poskytovatelům půjček (Home Credit, Cetelem, atd.), kteří musí vědět, že dlužníci nejsou zrovna nejdůvěryhodnější a splacení půjčky je velmi nejisté. To si tyto společnosti kompenzují vysokými úrokovými sazbami a také různými poplatky za poskytnutí půjček. Nemluvě o tom, že existují i "Oddlužovací centra", které si na poradny jen hrají.
Tento sektor by měl být asi více regulován, na druhou stranu regulace nahrává lichvářům. Ale těch reklam je opravdu hodně skoro na každém rohu.
Stát by měl rozhodně zvýšit finanční gramotnost ve školách (aspoň aby mohl suplovat chybějící finanční vzdělání z domova) například v hodinách matematiky.

Jana Malíčková

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Slanina:
Nemyslím, že by oddlužení FO podnikatelů bylo problematické. Musíme vycházet z roviny pojmu "čestný úpadek", jak ho zná např. německý InsO (redliche Schuldner). Valná většina krachů není proto, že by podnikání bylo neživotaschopné, ale proto, že se živnostník (nemaje často jinou možnost) pustí do něčeho, co nedostane zaplaceno, byť by se snažil. Viz stavebnictví, tam je to téměř symptomatické.
Pokud bychom zkombinovali prodej majetku a splátky (u nás z mně neznámých důvodů pouze digitální oddlužení - buď prodej, nebo splátky, tertium non datur; přitom kombinace obou způsobů může být smysluplná) a pokračování v podnikání, mohli bychom se dopracovat ke smysluplnému modu oddlužení. Například podle slovenského ZKR z r. 2005 je dlužníkovi přímo uloženo, aby se buď zaměstnal, anebo podnikal.
Zastánci reorganizace pro všechny podnikatele (tedy i FO) při diskusích nad podobou zákona deklarovali, že oddlužení je sociální nástroj, nikoli nástroj ekonomický, a s touto tezí mám problém, protože insolvenční právo je samo o sobě (a bude) vždy ekonomické a sociální, a přitom tvrdili, že živnostník má pouze nárok na reorganizaci (v takovém případě ale jen na pre-pack proceedings). Že to reálně nezvládnou, byl jasná, ale bohužel politicky neprůchodná věc, a nakonec se to vymstilo a vidíme důsledky.
Pokud vidíte při oddlužení podnikajících FO nepříjemné otázky, myslím, že je lze eliminovat: kombinace majetku a splátek nastavených tak, aby do určité lhůty bylo zaplaceno např. 50 %, současná možnost podnikání (odhlížím od reputačních problémů, nicméně je zjevné, že nepodnikatelé je nyní absolutně nemají) a důsledný přezkum poctivého záměru (ten české soudy jako materiální kritérium téměř neprovozují, pokud nejde o excesy). Jestliže by byla lhůta a procentuální uspokojení dodrženo, mohlo by i tady nastoupit osvobození od placení zbytku. Podobný model měla tzv. druhá varianta návrhu InsZ, v níž se uvažovalo tuším o možnosti oddlužení pro FO podnikatele s méně než 20 zaměstnanci.
Sečteno a podtrženo: pokud to jde ve světě (jakože jde), lze převzít hlavní prvky úpravy např. z InsO, argument, že u nás to nepůjde, by neobstál, protože za pár let by začala působit celá právní úprava preventivně směrem k praxi. V diskusích jsem zachytil argument (ještě na leblog.cz, který už bohužel nefunguje), že by to vedlo ke stimulaci nepoctivých úpadků, ale tento problém je zástupný, protože ho nutně vždy vyvolá každá insolvenční úprava (jako u dnešních oddlužení spotřebitelů, a to v míře, která se začíná vymykat a vede k nezodpovědnosti).

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Jana Malíčková: Komerční oddlužovací společnosti jsou problém, o tom žádná. Zde by stát měl důsledněji trestat nedovolené poskytování právních služeb (protože o nic jiného nejde) a v případě účasti advokáta jeho profesní odpovědnost.

Myslím si ale, že řadě nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů křivdíte. Zrovna ti dva, které jste vyjmenovala, jsou svým obchodním modelem velmi blízcí bankám a nezřídka u nich lze získat úvěry za podmínek výhodnějších než u některých bank. A jejich metody posuzování úvěruschopnosti klienta jsou s bankami plně srovnatelné. Jinak už teď existují podle zákona o spotřebitelském úvěru nástroje, jak postihovat poskytovatele, který poskytne úvěr dlužníkovi, který na to zjevně nemá.

Samozřejmě, existují i nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů, kteří uplatňují predátorské metody. Poměrně spolehlivým ukazatelem je, v které fázi dlužníkova sestupu dluhovou spirálou přihlášené pohledávky toho kterého věřitele vznikly. Myslím, že ty dva zmíněné byste zrovna našla na začátku, kde na tom byl dlužník ještě celkem dobře, zatímco těsně před prohlášením insolvence najdete úplně jiné. To pořadí se totiž moc nemění - to by Vám myslím potvrdili i lidé z Poradny při finanční tísni.


Ad Anonymní 28.05.14 0:45: povinnost vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost má tuzemský dlužník v oddlužení také (§ 412 odst. 1).

Nejsem si jistý, jak moc zásadní komplikace je nemožnost realizovat oddlužení kombinací prodeje majetku a splátkového kalendáře je asi komplikace, i když si nejsem jistý, jak moc zásadní: oni ti dlužníci většinou moc relevantního majetku nezatíženého právy zajištěných věřitelů nemívají. Dům je na hypotéku, auto na leasing, stroje a zařízení taky, počítač už po letech užívání žádnou tržní hodnotu nemá ... Existence relevantního (nemovitosti, finanční investice, umělecká díla...) nezatíženého majetku podle mne indikuje, že se jedná o nějakou atypickou situaci (a možná dokonce o nepoctivý záměr). Je ovšem pravda, že by se asi nic nezkazilo, pokud by tyto atypické situace bylo možné řešit kombinací.

Když říkáte Valná většina krachů není proto, že by podnikání bylo neživotaschopné, ale proto, že se živnostník (nemaje často jinou možnost) pustí do něčeho, co nedostane zaplaceno, byť by se snažil, sám říkáte, že to podnikání životaschopné nebylo, protože živnostník neměl jinou možnost, než se pustit do něčeho, za co nedostal zaplaceno. Pokud se budeme snažit jeho podnikání sanovat, opět se dostane do stejné situace.

Máte pravdu, smysl oddlužení je sociální i ekonomický. Měl by i věřitelům zajistit, že něco dostanou. Proto je také už při schvalování oddlužení posuzován splátkový plán, který musí být uskutečnitelný. A to je podle mne v prostředí tuzemských živnostníků problém. Každý podepíše, že zaplatí 50%, jen aby měl klid od exekutora. Ale posoudit to u živnostníka a u zaměstnance je diametrálně odlišné. Bylo by podle mne špatně, pokud by se procedura oddlužení stala pro věřitele vnucenou loterií, při které by pět let čekali, zda dlužník slíbený podíl naplní či nikoli. Mimochodem, zde se dostáváme zpět k darovacím smlouvám: podle toho, co slyším z praxe, dochází k tomu, že darovací smlouva vypadne (v extrémním případě dárce rovněž požádá o oddlužení) a není plněno.

Jakub Backa řekl(a)...

Rád bych upozornil na novou praxi zaváděnou na Moravě (konkrétně vím o Brnu), kdy insolvenční soud povolí bez dalšího oddlužení také osobě s dluhy z podnikání s tím, že je na věřitelích, aby na první schůzi věřitelů namítli, že se jedná o dluhy z podnikání, a pokud tak neučiní, soud oddlužení schválí.