pondělí 28. dubna 2014

(Stručný) komentář k zákonu o mezinárodním právu soukromém

U příležitosti vydání našeho komentáře k novému zákonu o mezinárodním právu soukromém jsem se rozhodl, že vedle nezastírané propagace inkriminované publikace se se čtenáři Jiného práva v tomto postu podělím i o pár konkrétních postřehů k ZMPS a jeho využití v každodenní praxi. Ať z toho něco mají i ti, jež další z řady komentářů k rekodifikaci nezajímá.

Hned na úvod je třeba předeslat, že díky rozsáhlé úpravě mps v předpisech práva EU, popřípadě v mezinárodních smlouvách, je rozsah působnosti zákona omezený. Přesto je stále dost otázek (pro praxi často důležitých), jež bude třeba řešit podle tohoto zákona. Jejich výklad přitom není vždy jednoznačný. Nechci zbytečně dlouho prodlévat u věcí, které český čtenář zjistí již při prvním pohledu do zákona, případně jeho porovnáním se “starým” ZMPS, ať již jde o délku, strukturu či výčet oblastí, které zákon pokrývá. V tomto příspěvku chci zmínit především některé oblasti, kde je význam zákona největší, protože tam chybí unijní úprava (nebo není pro Českou republiku závazná). Rád bych se také alespoň letmo dotkl některých otázek, jejichž výklad nemusí být jednoznačný a přitom jsou pro praxi důležité.

Obecné instituty: imperativní normy, veřejný pořádek, obcházení zákona, kvalifikační problém či aplikace cizího práva

ZMPS oproti předchozí úpravě výslovně zavádí pojem nutně použitelných (imperativních) norem, a to jak českých (§ 3), tak zahraničních (§ 25). Jejich využití přichází však do úvahy v zásadě jen mimo působnost unijních předpisů, které v mezích své působnosti použití imperativních norem upravují či přímo vymezují jejich obsah [jako např. čl. 9 nařízení Řím I (593/2008) v oblasti smluv)]. Stejně tak výhradu veřejného pořádku, kterou ZMPS upravuje v § 4, znají i unijní předpisy, nicméně samotný obsah pojmu veřejného pořádku je ponechán vnitrostátnímu právu s tím, že judikatura SDEU ve své podstatě pouze stanoví limity, za něž pojem veřejného pořádku nesmí jít (brání se tedy jeho přílišné expanzi na úkor aplikace jiného než vnitrostátního práva). Český zákonodárce však obsah (výhrady) veřejného pořádku na rozdíl od předchozí úpravy (srov. § 36 ZMPS 1963) v novém zákoně nedefinuje, nicméně nepředpokládám, že by tím chtěl indikovat nějaký odklon od dosavadního výkladu tohoto pojmu v literatuře či judikatuře.
Za zmínku určitě stojí vymezení pojmu obcházení zákona v § 5, neboť jej podle mne lze přiměřeně použít i v oblasti působnosti unijních předpisů. Ty tento pojem sice přímo neupravují (k jeho využití mlčí), nicméně judikatura SDEU obecně princip zákazu zneužití práva respektuje a lze to vystopovat přímo i v některých judikátech z oblasti mps. Domnívám se proto, že by SDEU v zásadě nebránil aplikaci § 5 i tam, kde je daná materie regulována právem EU, ať již by šlo o určení rozhodného práva či (mezinárodně) příslušných soudů.
Na rozdíl od předcházející úpravy zákonodárce nově výslovně upravil některé obecné otázky mezinárodního práva soukromého. Za zmínku zde stojí zejména postrach snad všech studentů právnických fakult: pravidla kvalifikace a s nimi spojený tzv. “kvalifikační problém”. Pokud jste s pochopením tohoto institutu dosud bojovali (případně ten boj už na fakultě vzdali), zkuste se podívat do § 20 zákona, nicméně kvalifikaci (v její konkrétní podobě) nalezneme v zákoně i jinde (srov. § 69 odst. 1, druhá věta). Využití pravidel kvalifikace dle § 20 bude v oblasti unijních předpisů nicméně omezené, neboť tam zpravidla platí princip autonomního výkladu pojmů v něm obsažených, ledaže právo EU explicitně (či implicitně) odkazuje na vnitrostátní právo.
Připomenul bych i § 23, který kodifikuje dosavadní judikaturu vrcholných soudů (kterou ovšem soudy nižší mnohdy bohužel ignorovaly) a z něhož plyne, že český soud cizí právo aplikuje a jeho obsah zjišťuje z úřední povinnosti, přičemž tedy konečná odpovědnost za jeho zjištění leží na soudu, nikoliv na účastnících a měly by tedy snad již vymizet rozsudky tvrdící, že účastník neunesl důkazní břemeno ohledně obsahu cizího práva (!). Pokud se soudu nepodaří obsah cizího práva v přiměřené době zjistit, použije se české právo (§ 23 odst. 5), nicméně je třeba skutečně učinit všechna opatření k jeho zjištění, nikoliv toto ustanovení využít jako snadnou cestu pro aplikaci českého práva. Za pozornost zde stojí nedávný judikát NS k této problematice (23 Cdo 1308/2011), jenž se sice týkal ještě předcházející úpravy, nicméně pro srovnání již odkazoval na § 23 nového zákona.


Uznávání a výkon cizích rozhodnutí

Svou důležitost si zákon zachovává v oblasti uznávání a výkonu cizích rozhodnutí. Samozřejmě půjde jen o ta rozhodnutí nepokrytá unijními předpisy či mezinárodními smlouvami (ať mnohostrannými či dvoustrannými dohodami o právní pomoci), nicméně těch zůstává stále dost. Unijní předpisy totiž svou působnost zásadně omezují jen na rozhodnutí z členských států EU a ani mezinárodní smlouvy nejsou v této oblasti rozšířené natolik, aby úpravu v zákoně marginalizovaly. Obecná úprava uznávání a výkonu rozhodnutí v §§ 14-16 zákona se tak použije např. na rozhodnutí (v obecné oblasti občanského a obchodního práva) ze všech zemí mimo EU, státy Luganské úmluvy (Švýcarsko, Island, Norsko), nebo některé státy bývalého východního bloku. Půjde tedy např. o USA, Kanadu, Austrálii, Čínu, Japonsko, země Jižní Ameriky, jakož i mnoho dalších zemí, s nimiž české subjekty obchodují či jinak přicházejí do styku. Vedle toho zákon obsahuje zvláštní úpravu uznávání a výkonu rozhodnutí pro některé věcné oblasti (např. dědictví, různé oblasti rodinného práva apod.), která se od obecné úpravy více či méně odchyluje, nicméně do nuancí těchto zvláštních úprav a jejich ne zcela jasnému vztahu k úpravě obecné v tomto příspěvku zabíhat nechci.
Rád bych se místo toho zastavil u některých obecných důvodů pro odepření uznání cizích rozhodnutí (§ 15). I když je zákon v převážné míře přebírá ze staré úpravy, objevily se některé odlišnosti. Stejně jako dříve uznání brání okolnost, že řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo, by nemohlo být provedeno u žádného orgánu cizího státu, kdyby se ustanovení o příslušnosti českých soudů použilo na posouzení pravomoci cizího orgánu. Nicméně oproti úpravě v ZMPS 1963 je nově stanovena výjimka: tento důvod se neuplatní, pokud se účastník řízení, proti němuž cizí rozhodnutí směřuje, pravomoci cizího orgánu dobrovolně podrobil [§ 15 písm. a)]. Co se rozumí dobrovolným podrobením se, by se podle názoru, jenž prezentujeme i v komentáři, mělo v zájmu ochrany práv žalovaného (povinného) posuzovat podle tuzemských standardů – ať už vyplývají z čistě vnitrostátního práva či unijního nebo mezinárodní smlouvy (např. čl. 24 nařízení Brusel I), nestačí tedy, že se účastník podrobil ve smyslu právního řádu cizího státu (např. tím, že si dobrovolně převzal obsílku).
Nově je překážkou uznání i skutečnost, že o téže věci zahájil český soud řízení dříve, než cizí soud, a toto řízení se u českých soudů v době rozhodování o uznání cizího rozhodnutí stále vede [§ 15 písm. b)].
I nadále je nutno odepřít uznání cizího rozhodnutí směřujícího vůči českému občanovi/české právnické osobě, není-li ve vztahu k dotčenému cizímu státu zaručena vzájemnost. Zatímco § 120 ve vztahu k cizím rozhodčím nálezům výslovně uvádí, že „[v]zájemnost se považuje za zaručenou také v případě, že cizí stát prohlašuje všeobecně cizí rozhodčí nálezy za vykonatelné za podmínky vzájemnosti“, § 15 nic takového explicitně nestanoví. Navzdory některým odlišným názorům se nicméně domnívám, že to neznamená, že to, co platí pro rozhodčí nálezy, by nemělo platit i pro soudní rozhodnutí. Plyne to z logiky věci, neboť pokud by bylo nutné považovat vzájemnost za zaručenou jen tehdy, pokud by cizí stát české rozhodnutí buď již někdy uznal, nebo je uznával bez požadavku vzájemnosti, vedlo by to k absurdní situaci, kdy dva státy (ČR a dotčený cizí stát) požadující navzájem vzájemnost by nepovažovaly tuto vzájemnost za mezi sebou zaručenou a k uznání cizího rozhodnutí by tak nemohlo paradoxně nikdy dojít.

Některé kolizní normy

V této části bych příkladmo uvedl alespoň některé kolizní normy ZMPS, které nejsou právem EU dotčeny buď vůbec nebo z velké části a zákon tak bude při absenci mezinárodní úpravy mít před českými soudy hlavní slovo. Jednak jsou to kolizní normy § 44 a § 45 týkající se některých aspektů zastoupení, neboť otázka, zda může zmocněnec zavazovat vůči třetí osobě zmocnitele je z působnosti nařízení Řím I výslovně vyňata. Blíže odkazuji na svůj dřívější post ke vztahu § 441 odst. 2 OZ a § 44 ZMPS. Nedávno jsem se setkal s názorem, že by se na formu plné moci měl aplikovat čl. 11 odst. 3 nařízení Řím I. Vzhledem k uvedenému vynětí této problematiky z působnosti nařízení považuji tento názor za mylný.
Z rodinného práva se použije např. kolizní norma pro rozvody (§ 50), neboť Česká republika není vázána nařízením Řím III (č. 1259/2010), o rozvodech. Na úrovni EU nejsou zatím kolizně upraveny majetkové režimy manželů (§ 49 odst. 3), stejně jako registrované partnerství (§ 67). Kolizní normy pro věcná práva nejsou také unifikovány na úrovni EU, proto § 69 – 73 určitě stojí za přečtení. Novinkou je jednak kolizní úprava svěřenského fondu (§ 73) a také podřízení otázky vzniku (a zániku) vlastnického práva při převodu hmotné movité věci právu rozhodnému pro smlouvu, na jejímž základě je tato věc převáděna (§ 70 odst. 2). Že má vznik vlastnictví stejný právní režim jako smlouva přitom není samozřejmostí, jakkoliv si to někteří mylně myslí, když neodlišují obligační a věcněprávní účinky smlouvy. Dřívější úprava vycházela z jiné konstrukce podrobující režimu smlouvy jen některé prvky vlastnického práva (srov. § 12 ZMPS 1963), nicméně pro přeshraniční obchod jde podle mého názoru o pozitivní změnu.
Oblast závazkových práv je nejvíce „postižena“ unijním právem a prostor pro použití zákona je tak zde nejmenší. Přesto i tu najdeme oblasti, kde se ve větší či menší míře ZMPS použije. Je to především při určení rozhodného práva pro poměry vznikající z narušení soukromí a osobnostních práv (§ 101), kterážto oblast je explicitně vyňata z působnosti nařízení Řím II (č. 864/2007). Řím II se zřejmě (nelze to říci s jistotou, názory se různí) nebude dotýkat i právních poměrů vzniklých z některých jednostranných jednání, jako např. veřejná soutěž, veřejný příslib nebo slib odškodnění; použít by se v tomto případě měla kolizní norma pro jednostranná právní jednání v § 90. Jednostranná právní jednání k zajištění závazku by pak měla spadat pod § 91, i když i zde se lze setkat s názory, že daná problematiky spadá pod unijní předpis, v tomto případě nařízení Řím I. Zákon (§ 86) je mj. použitelný i na jurisdikční dohody ve prospěch soudů ze zemí mimo EU a státy Luganské úmluvy. Zákon se zatím použije i na dědické poměry s mezinárodním prvkem (§ 74-79), ale význam těchto ustanovení bude značně marginalizován nařízením o dědictví (č. 650/2012), které se použije od 17. 8. 2015.

Přeshraniční insolvence, arbitráž a Ministerstvo spravedlnosti jako rádce soudům

Za přínos nového zákona lze označit i výslovnou úpravu insolvence s mimounijním prvkem, tedy těch aspektů insolvence, které nejsou pokryty nařízením o úpadku (č. 1346/2000). Jedná se o insolvenční řízení proti dlužníkovi, jehož hlavní zájmy jsou soustředěny mimo EU. Zákon řeší nejen pravomoc českých soudů a insolvenčního správce ve vztahu k těmto řízením, ale i uznávání cizích rozhodnutí, což oceníme my všichni, kdo jsme museli v praxi řešit otázku účinků mimounijního insolvenčního řízení na poměry a majetky v ČR podle staré (ne)úpravy.
V oblasti arbitráží s cizím prvkem zákon nepřináší převratné novinky, v zásadě až na drobnosti převzal úpravu ze zákona o rozhodčím řízení. Nově se výslovně stanoví, že materiální platnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle práva státu, kde má být vydán rozhodčí nález, ale tento závěr se implicitně dovozoval už z předchozí úpravy. Tím nechci říci, že by ve vztahu k úpravě přeshraniční arbitráže neexistovaly otevřené otázky, navíc se v poslední době objevuje i zajímavá judikatura NS (např. 23 Cdo 1034/2012 k zahraniční arbitráži ve vnitrostátním případě), ale zákon tím, že zde nepřináší žádnou výraznou změnu, je nechává otevřené (neřešené).
Soudci nicméně mohou při řešení různých nejasných otázek spadajících do působnosti ZMPS využít odborné konzultace. ZMPS totiž dává v § 110 soudům možnost, aby se při projednávání věcí tímto zákonem upravených obrátily na Ministerstvo spravedlnosti, a to jim svým nezávazným vyjádřením může pomoci odstranit případné pochybnosti.

Co se dozvíte v komentáři, aneb malé reklamní okénko

Určitou indikaci, jaké názory by na Ministerstvu spravedlnosti mohly při odpovědích soudům zaznívat, lze najít i v již zmiňovaném komentáři, k němuž se nyní konečně dostávám. Dva z pracovníků ministerstva, včetně ředitelky příslušného mezinárodního odboru, jsou totiž jeho spoluautory. Vedle nich a mé maličkosti se na komentáři podíleli i dva soudci Nejvyššího soudu a notář Jiří Svoboda. Komentář „nekomentuje“ striktně jen zákon, ale zabývá se i souvisejícími a předně použitelnými předpisy. Vedle podrobného rozboru zákona a navazující judikatury tak v knize naleznete i analýzu navazující unijní úpravy, a to včetně judikatury SDEU a samozřejmě jsou pojednány i příslušné mezinárodní smlouvy, ať mnohostranné či dvoustranné, takže by komentář měl být všestranným pomocníkem při aplikaci mps v české kotlině. Mimo jiné se v něm např. dozvíte, jaký je kolizněprávní režim smlouvy o převodu obchodního podílu a vyvrátí se tím snad některé mýty (srov. komentář k § 84) nebo jak to bude s realizací propadné zástavy, když se věc přemístí ze země, jež propadnou zástavu umožňuje, do země, která ji nepřipouští (srov. komentář k § 70).
Naleznete tam i argumenty podporující názor, že i po novele exekučního řádu lze vykonat cizí rozhodčí nálezy cestou exekuce. U otázek nejasných či problematických bývá často uvedeno více možných výkladů a rozebrány jsou argumenty pro i proti s odůvodněním, proč je ten který výklad autory preferován. Mám rád, když jsou v právních publikacích uvedeny konkrétní příklady, ať z judikatury a praxe či aspoň modelové, a snažil jsem se o to i v tomto případě, alespoň v rámci toho co kniha tohoto typu umožňuje; nakolik se to podařilo, to nechávám na posouzení čtenářům. Na závěr reklamního okénka nesmí samozřejmě chybět odkaz do e-shopu nakladatelství:)

Anglický překlad zákona o mezinárodním právu soukromém

Ať se o mps zajímáte jako student, akademik nebo praktik, pravděpodobně můžete čas od času potřebovat anglický překlad ZMPS. Nejinak tomu bylo i v mém případě, tak jsem se rozhodl nečekat na překlad z oficiálních zdrojů (bude-li kdy vůbec takový) a pro naši kancelář jsem jej pořídil, přičemž jej dáváme k volnému využití komukoliv, ať pro práci či studium. Link k překladu naleznete zde. Pokud v něm objevíte nedostatky, pošlete mi je prosím do mailu, opravím to. Děkuji.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Děkuji za jedinečný příspěvek! Prakticky všechny popisované otázky jsou "netriviální" a uváděné odpovědi byly pro mě, musím nerad přiznat, většinou překvapením. :-) Miroslav Skala