čtvrtek 17. dubna 2014

Michal Hájek: Nepřijatelní cizinci – anachronismus nebo trend?

Kritický vývoj
Příběh o Nepřijatelných cizincích začal v roce 2005, kdy zákonodárce zavedl pro řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany institut nepřijatelnosti. Svůj odraz našel v § 104a odst. 1 s. ř. s., dle kterého „[j]estliže kasační stížnost ve věcech azylu svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Nejvyšší správní soud tehdy nejspíše zajásal (byť nádavkem ponovu musel ve věcech mezinárodní ochrany rozhodovat v pětičlenných senátech). Jak by také ne, když mu jen za rok 2004 napadlo 3124 azylových případů, což byla téměř polovina (sic!) veškerého tehdejšího nápadu. Lze si dost dobře představit, že v pronajatých prostorách domu na Masarykově ulici, kde tehdy Nejvyšší správní soud provizorně sídlil, do té doby panovala určitá trudomyslnost. Připomeňme, že obsazení Nejvyššího správního soudu bylo ještě koncem roku 2003 poměrně skromné (22 soudců, 23 asistentů, 21 pracovníků soudních kanceláří a 22 pracovníků soudní správy). Důvodová zpráva k zákonu č. 350/2005 Sb., kterým byl institut nepřijatelnosti uveden na světlo světa, pak k nastalé situaci pregnantně uvádí, že„[t]oto opatření je vyvoláno kritickým vývojem azylové agendy u Nejvyššího správního soudu v letech 2003 a 2004“.

Nicméně tento „kritický vývoj“ se v budoucnu již tak kritickým být neukázal, neboť množství věcí týkajících se mezinárodní ochrany před Nejvyšším správním soudem vytrvale klesá (zatímco počet soudců i odborného aparátu v průběhu poslední dekády naopak vzrostl):

Rok
Počet azylových věcí před NSS
2003
409
2004
3124
2005
2651
2006
1503
2007
985
2008
841
2009
553
2010
326
2011
269
2012
313
2013
230

Přes tento trend však zákonodárce usoudil, že procesní standard poskytovaný žadatelům o mezinárodní ochranu před Nejvyšším správním soudem je pořád ještě příliš vysoký. Novelou soudního řádu správního (č. 303/2011 Sb.) tak s účinností od 1. 1. 2012 nově stanovil, že i ve věcech mezinárodní ochrany budou nadále rozhodovat klasické tříčlenné senáty.

Kouzlo nepřijatelnosti
Výhoda institutu nepřijatelnosti dle § 104a s. ř. s. tkví především v tom, že umožňuje Nejvyššímu správnímu soudu selektovat „zrno od plev“. Již delší dobu je totiž obecně známo, že drtivá většina žadatelů o mezinárodní ochranu pouze využívá tuto možnost k faktickému prodloužení jejich pobytu na území České republiky (a někteří přitom snad i tajně doufají, že to třeba vyjde). Nejvyšší správní soud však od října roku 2005 (vyzbrojen mocným § 104a s. ř. s.) připustí k věcnému přezkumu jen minimum „azylových“ kasačních stížností, a to zpravidla pouze takové, které vyžadují jeho mentorující judikatorní pozornost, či ty, kde v řízení jim přecházejících došlo ke zcela zásadním pochybením („test přijatelnosti“ v této souvislosti formuloval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, kterýžto je citován v podstatě v každém rozhodnutí tohoto soudu v oblasti mezinárodní ochrany a velmi pravděpodobně tak aspiruje na jeden z nejčastěji citovaných českých judikátů vůbec).

Aniž bychom přeceňovali význam statistik, pojďme se podívat, jak si jednotlivé (již pouze tříčlenné) senáty stojí v aplikaci institutu nepřijatelnosti v řeči čísel (přehled zahrnuje věci týkající se mezinárodní ochrany rozhodnuté v minulém roce):

Senát
Počet rozhodnutých věcí v roce 2013
Odmítnuto pro nepřijatelnost
Zamítnuto
Zrušeno + vráceno[1]
Odmítnuto z jiných důvodů[2]
Zastaveno
1.
19
10
1
4
3
1
2.
22
9
1
6
3
3
3.
36
19
3
4
7
3
4.
40
27
2
5
6
0
5.
23
6
4
7
4
2
6.
36
26
1
4
3
2
7.
29
16
3
5
3[3]
2
8.
24
15
1
1
3
4
9.
30
21
1
0
6
2
Celkem
259
149
17
36
38
19

Z uvedeného vyplývá, že téměř 80 % všech kasačních stížností ve věcech mezinárodní ochrany (u některých senátů je tento poměr ještě větší) se ke klasické meritornímu přezkumu nedostane. Zhruba 57 % z celkového počtu těchto stěžovatelů si přitom vyláme zuby právě na institutu nepřijatelnosti.
Bylo by však zbrklé (a poněkud unfair) hodnotit rozhodovací činnost jednotlivých senátů – jejichž složení se navíc od 1. 1. 2014 značně promíchalo, k čemuž vznikl nově i 10. senát – na základě těchto čísel. Jako každý správný příběh má totiž i ten o Nepřijatelných cizincích jeden háček (o selanku nikdo nestojí), přičemž takovou zákeřnou vílu sudičku představuje nenápadný § 104a odst. 3 s. ř. s., dle kterého „[u]snesení podle odstavce 1 nemusí být odůvodněno“. Nemusí být, ale může, ale nemusí… To jednoho pořádně zmate.
Mnohem důležitější než čísla je tak způsob, jakým se jednotlivé senáty staví ke způsobu odůvodňování usnesení, kterými je kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítána. Praxe Nejvyššího správního soudu zde totiž rozhodně není jednotná. V této souvislosti je možné vysledovat typově tři odlišné přístupy, se kterými se lze v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu setkat.

1.      Kvazimeritorní přezkum – tj. usnesení, která se ve svém odůvodnění poměrně podrobně vypořádávají prakticky se všemi kasačními námitkami (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013-38).

2.      Systém odkazů na prejudikaturu – tj. usnesení, ve kterých Nejvyšší správní soud k jednotlivým kasačním námitkám pouze odkazuje na svá dřívější rozhodnutí, čímž zdůvodňuje, proč v daném případě není dán podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele, a tedy nejsou splněny podmínky přijatelnosti kasační stížnosti (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Azs 1/2013-32). Tento způsob odůvodňování usnesení odmítajících pro nepřijatelnost je v posledních letech asi nejčastější.

3.      Usnesení bez odůvodnění – k tomu asi není co dodat, snad jen, že taková usnesení jsou naštěstí spíše výjimkou [např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2013, č. j. 6 Azs 20/2013-27, k němuž byla vytvořena i kouzelná právní věta: „Není-li usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno (§ 104a odst. 1 a odst. 3 s. ř. s.), nemusí být odůvodněny ani navazující výroky o nákladech řízení a o odměně ustanoveného advokáta.“].

Konec příběhu?
Nelze přehlédnout, že problematika mezinárodní ochrany patří ve svých důsledcích mezi to nejvážnější, o čem Nejvyšší správní soud v rámci své pravomoci rozhoduje (aniž by takové konstatováním snižovalo význam ostatních agend). Jakkoli jistě drtivá většina žadatelů o mezinárodní ochranu podmínky pro její udělení nesplňuje, stále je zde určité procento těch, kteří ji opravdu potřebují. A v těchto případech může jít bez nadsázky i o život. Přesto je těmto stěžovatelům poskytován významně nižší procesní standard než ostatním.
Rozumné důvody, které na počátku za zavedením institutu nepřijatelnosti stály, tj. především zahlcenost Nejvyššího správního soudu, dnes už neplatí (ne, že by Nejvyšší správní soud neměl co na práci, ale za jeho vytíženost nyní rozhodně nemohou případy, na které se institut nepřijatelnosti vztahuje). Je tak diskutabilní, zda by § 104a s. ř. s. vůbec obstál při přezkumu ústavnosti před Ústavním soudem, neboť současná procesní nerovnost mezi žadateli o mezinárodní ochranu a ostatními stěžovateli (např. i v pobytových věcech!) zcela postrádá nejen legitimní cíl, ale ukazuje se i jako nepotřebná.
Pokud navíc nepřijmeme praxi rozhodování v těchto věcech bez odůvodnění, Nejvyššímu správnímu soudu institut nepřijatelnosti ani neušetří příliš práce, neboť nejvíc času při psaní soudních rozhodnutí zpravidla beztak spolkne (vedle studia spisu) rešerše relevantní judikatury, o kterou se lze opřít.
Z druhé strany ovšem můžeme namítnout, že institut nepřijatelnosti je pouhou (byť prozatím nekoncepční) vlaštovkou, která sice nepředznamenává jaro, avšak ukazuje, kudy by se koncepce Nejvyššího správního soudu mohla v budoucnu ubírat. Dnes je patrně již nepochybné, že Nejvyšší správní soud se pozvolna stal více soudem odvolacím, než orgánem rozhodujícím o mimořádném opravném prostředku. Filtr, který § 104a s. ř. s. poskytuje, by tak při rozšíření i na další agendy Nejvyšší správní soud posunul do pozice, která pro něj byla nejspíše v prvopočátku zamýšlena. To ale a priori neznamená, že by šlo o posun žádoucí, a rozhodně by nepřispěl k vyšší míře ochrany veřejných subjektivních práv jednotlivců.
Současný stav přitom rozhodně není ideální. Zůstává ovšem otázkou, jakým způsobem se bude dále vyvíjet. Příběh Nepřijatelných cizinců tak nejspíš ještě není zcela u konce…


[1] Zahrnuje i případy, kdy bylo vedle rozhodnutí krajského soudu zrušeno i rozhodnutí správního orgánu.
[2] Typicky pro opožděnost, neodstranění vad podání či nedostatek zastoupení.
[3] V jednom případě (č. j. 7 Azs 22/2013-81) Nejvyšší správní soud ve vztahu k jedné stěžovatelce kasační stížnost odmítl pro opožděnost a ve vztahu k druhému stěžovateli kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost – toto rozhodnutí je však pro jednoduchost zahrnuto pouze v kolonce „Odmítnuto pro nepřijatelnost“. 

12 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Statistiky senátů jsou opravdu více než nefér, pokud se v nich měnili lidé. Statistika by také musela zahnovat nějaké apriorní hodnocení podání (kategorizaci), protože nejde o PODÁNÍ STEJNÁ a tedy nejde o analogii např. hrací kostky !!! Je opravdu děsivé vidět, kam se posunulo české školství za posledních 15 let, kdy ze vysokých škol mizí vyšší matematika a především teoretická statistika, takže všelijací autoři míchají hrušky s jablkama a ještě si k tomu vezmou nějakou statistickou metodu, aby to vypadalo vědecky.

Nejprve by byla asi dobré tabulku předělat na procenta, protože takto nelze ani to nejprimitivnější - srovnávat. To se snad už učí na střední.

K meritu: NSS nic nebrání, aby se v kasacích u klasických správních věcech vymezil tak, že by to chronické pisálky z řad advokátů
odradilo. Problém není v chybějícím paragrafu, ale v docela běžné chuti po moci něco řídit, nějak napravovat domnělé chyby anebo snaha se proslavit. Nutno přiznat, že tomuto pokušení podléhá chronicky i nejvyší soud a někdy i ústavní, aby si vzápětí v nánosů podobných podání dovolající se analogie rychle uvědomil, že to přehnal a začne couvat.

Můj recept je jen personální. Dokud budou na soudech rychlokvašky z 90.let, kteří praxi a důsledky soudních rozhodnutí znají leda tak od stolu v soudní budově nebo z vyprávění kamaráda, budeme stále svědky psudoakademické amatérské názorové autokreativity. Dokud nebude vyvíjen profesní tlak na práci soudců, dokud nebude účinná kontrola ze strany advokátů atp. tj. dokud bude takový široký rozptyl v očekávání výsledku rozhodnutí, budou ujíždět všichni.

Upřimě řečeno, nechápu, proč by měl azylant právo na víceinstanční soudní ochranu, když důkazní situace je z podstaty věci žalostná a těch falešných potvrzení a svědectví je už trochu moc i na silnější povahy. Pokud jde o exteritorium, musíme se smířit s tím, že tam dožádání nefunguje a tedy ani minimlní objektivita selhává a soudní přezum se stává trapnou komedií, kde se vycucá vše z prstu bezrukého.
Jan Michna

Martin Kopa řekl(a)...

Ta ústavnost neodůvodňování (a selekce) u nejvyšších instancí je obecně zajímavá otázka. Existuje judikatura ESLP, který takovou praxi (pravda, v jiném kontextu) neshledal jako rozpornou s čl. 6 Úmluvy (viz např. Sawoniuk proti Spojenému království, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 29. 5. 2001, stížnost č. 63716/00, oddíl I; vůbec k tomuto tématu doporučuji skvělou pasáž nového vydání Judikatury a právní argumentace z klávesnice Jiřího Kmece).
Na druhou stranu tu máme nález ÚS Pl. ÚS 1/03 z 11. 2. 2004, kterým byla zrušena tehdejší možnost Nejvyššího soudu neodůvodňovat některá rozhodnutí o dovolání. A v tomto nálezu Ústavní soud napsal důležitý odstaveček: "Ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je věcí každého státu, jak upraví soudní soustavu a vztahy mezi jejími jednotlivými stupni. Pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z tohoto pohledu i z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně, jsou-li takové prostředky připuštěny, měla by v právním státě být jejich úprava v zásadě stejná pro všechny typy soudního řízení, resp. se odlišovat jen tehdy, jsou-li pro to rozumné důvody. Ze srovnání náležitostí, které musí obsahovat rozhodnutí o dovolání v civilním a trestním řízení, resp. náležitostí, které vyžaduje soudní řád správní u rozhodnutí o kasační stížnosti, však vyplývají podstatné rozdíly, jejichž racionalita Ústavnímu soudu není zřejmá."
Systémově proto § 104a odst. 3 sřs skutečně krapek nesedí, jak je v postu zmíněno. Kdyby oba nejvyšší soudy i ÚS měly možnost nápad selektovat (což by se mně osobně určitě líbilo), byla by to jiná písnička.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad NSS jako quasiodvolací instance: Stále nechápu, proč ve správním soudnictví není nastaveno normální odvolací řízení. Pak se jen složitě řeší, co s rozhodnutími vydanými na základě zrušujícího rozsudku krajského soudu, když pak NSS rozhodne opačně. Vymýšlí se teorie o obživlých rozhodnutích, řeší se otázka ne bis in idem, když se rozhodne znovu ve věci, o které již ze strany NSS exhumovaným rozhodnutím bylo jednou rozhodnuto atd. Nechápu, proč je kasační model stále udržován při životě. Může mi to někdo vysvětlit?

Anonymní řekl(a)...

Dělat u správního odvolačku je už trochu luxus, ne ? Samotné správní rozhodnutí prošlo dvěma instancema, kde se pouszuje věcná stránka. Soudy nemají povětšinou o věci ani šajn, nakonec to skončí vždy na nějakém formalismu nebo zásadě, protože se není čeho chytit.

Ohledně existence odůvodnění jsem cynik. Když čtete správní rozhodnutí, u kterého víte, že je úředník domluven s radním /zastupitelem/ nebo starostou, tak dnes už u něj najdete i dlouhá odůvodnění a v něm kreativitu ne nepodobnou ústavnímu soudu.

Problém víc vidím v tom, že se z každého prdu dělá správní akt, tj. že naše jednání je kontrolováno a omzeováno úřady a po věcné stránce jde v řízeních o stupidity, které nemají žádné věcné opodstatnění. Jde jen o moc kontrolovat, šikanovat atp.

Naposledy se to stalo s licencemi v prodeji alkoholu, kde licence vůbec nekoliduje s možností účinně kontrolovat padělky a černý prodej. Jen se omezil trh a ti větší na tom vydělali a to díky strachu populace.

Jan Vybíral

Nová Vlna řekl(a)...

Jan Michna: Vaše kritika metody je sice zdrcující, leč úplně mimo. Právě proto, že (jak správně upozorňujete - blbuvzdorně velkými písmeny) nejde o "PODÁNÍ STEJNÁ", tak ani nemá smysl procentuálně srovnávat úspěšnost kasačních stížností u jednotlivých senátů. Pokud to však z nějakého důvodu potřebujete, můžete si samozřejmě "tabulku předělat na procenta" sám (učí se to už na střední). Mimochodem, případná kategorizace podání by podle Vás měla být provedena podle jakých kritérií? A jaký význam by měla ve vztahu k tématu článku? Hlavní informační hodnota použitých číselných přehledů tkví v tom, že těhle podání je celkově už relativně málo, přičemž k meritornímu přezkumu se dostává jen malá část z nich. Víc z toho těžko vydolujeme. Ze stejného důvodu pak také odmítám na základě těchto údajů činnost senátů hodnotit.

Dál by mě zajímalo, kdo na NSS (o kterém je tady přeci řeč) je podle Vás tou rychlokvaškou z 90. let? Anebo jste si jen potřeboval obecně zanadávat na justici?

To, že nechápete, proč by žadatel o mezinárodní ochranu zasloužil dvouinstanční soudní přezkum své věci, je symptomatické. Citlivost k lidským právům je u nás obecně poměrně malá. K tomu přistupuje i neznalost cizineckého práva, které patří interpretačně k největším výzvám, které správní právo nabízí, což ale pochopí většinou až lidé, kteří se jím hlouběji zabývají. Já naproti tomu nechápu, proč mají mít žadatelé o mezinárodní ochranu horší procesní postavení než ostatní.

Martin Kopa: Díky za zajímavé doplnění!

Jan Potměšil: To bohužel vysvětlit neumím :-)

Michal Hájek

Anonymní řekl(a)...

V tom, že statistika byla k ničemu se tedy shodneme. Ty procenta jsem navrhoval ne kvůli statistice, ale kvůli obyčejné přehlednosti. I myšlenkový lapsus může být přehledný.

Ohledně rychlokvašek se nemá smysl hádat. Nechci zde nikoho osobně urážet, tj. ani jmenovat. Narozdíl od Vás vím, že správní právo neurčuje NSS ale obecné soudy a především běžná praxe na úřadech. Jen upozorním, že tehdy stačilo mít PF z dob, kdyý občanský zákoník přípomínal příručku pro Mata a Pata, pak člověk musel udělat psychotesty, které se daly obejít a to bylo všechno, tj. v 27i letech soudce. To podle Vás není rychlovkvas ?

Citlivost k lidským právům ? Nevím, zda jste právník, ale zde nejde o osobní postoje k lidským právům, ale o unesení důkazního břemena a jeho posouzení. A když není nic, tak tomu další instance nepomůže. Omluvám se, ale výraz výzva je natolik zprofanované, že už asi vím, odkud freekulin vítr fouká :-) Ohledně hloubky nemá co dodat, narozdíl od Vás jsem azylanty zastupoval a ne psal rozveklé pohádky ma můtech.

Jan Michna

Nová Vlna řekl(a)...

Jan Michna: Cestou ad hominem výpadů Vás následovat nehodlám; koneckonců je-li argumentem to, že víte, odkud "vítr fouká", těžko se o něčem bavit.

Nicméně pořád jste mi nevysvětlil, proč by žadatelé o mezinárodní ochranu měli mít menší procesní standard (než třeba cizinci v pobytových věcech). Kromě otázek skutkových (přičemž žadatelé o mezinárodní ochranu nesou toliko břemeno tvrzení, neb od nich těžko v jejich situaci požadovat nějaké důkazy) je tam přece i řada otázek právních. Už vzhledem k potenciální závažnosti těhle věcí (jasně, ve spoustě případů jde spíš o zneužívání řízení, ale v řadě z nich nikoli) je druhá instance podle mě namístě. Mimo jiné také z toho prostého důvodu, že situace v zemi původu cizince se může měnit, pročež NSS v těchto věcech už v minulosti prolomil zásadu, dle které soud rozhoduje dle skutkového a právního stavu věci ke dni rozhodnutí správního orgánu.

Jinak samozřejmě máte pravdu, že správní právo vytváří hlavně správní orgány. Nicméně ve věcech mezinárodní ochrany, kde rozhoduje toliko OAMP, je ta situace trochu jiná (ostatně jako všude tam, kde v daném typu řízení rozhoduje pouze jediný orgán v zemi) - dopad judikatury NSS na rozhodovací praxi OAMP je naprosto nesporný, což je krásně vidět například na obsahu otázek kladených při pohovorech nebo struktuře odůvodnění jeho rozhodnutí.

Michal Hájek

Anonymní řekl(a)...

Opravdu nevím, jestli si neděláte srandu. Změnu okolnosti řeší tzv. totožnost skutku.

Srovnávat jednotlivá řízení nehodlám co do počtu instancí, to je opět jako míchat hrušky s jabkama. Pokud to někomu udělá dobře komparasticky, ať sníží počet instancí všude.

Jan Michna

Nová Vlna řekl(a)...

Jan Michna: Pokud bychom se pohybovali v oblasti trestního práva (analogicky v řízení o přestupcích) nebo bychom hovořili o správním trestání, pak bychom mohli a měli zkoumat případnou totožnost skutku. V řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany ale tenhle pojem postrádá smysl. Co by tím skutkem mělo být?

Možná máte ale na mysli možnost cizince podat opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, přičemž aby tato nebyla dle § 10a písm. e) zákona o azylu shledána nepřípustnou, musí v ní uvést nové skutečnosti, které bez vlastní viny nemohl uvést dříve (k tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, čj. 3 Azs 6/2011-96, č. 2642/2012 Sb. NSS). Taková možnost je samozřejmě fajn, o tom žádná, ale pokud Vám Vašeho klienta - cizince mezitím vyhostí, její realizace je už trochu sci-fi.

Jinak míchání hrušek s jabkama to není. Pro zavedení institutu nepřijatelnosti ve věcech mezinárodní ochrany (oproti jiným řízením) zákonodárce uvedl jediný důvod. Ten důvod už evidentně odpadl. Otázkou tudíž je, co tuhle rozdílnost dál ospravedlňuje a proč je právo na spravedlivý proces uplatňováno selektivně.

Michal Hájek

Šimon Klein řekl(a)...

Otázkou může být, z jakého důvodu počet kasačních stížností klesl. Může tomu tak být právě proto, že řada těchto stížností je nepřijatelná a proto nemá pro dotčené osoby vůbec smysl kasační stížnost podávat. Pak by to ale neznamenalo, že důvod pro nepřijatelnost těchto stížností odpadl, ale právě naopak, že důvod trvá a právní úprava jednoduše plní svůj účel.

Nová Vlna řekl(a)...

Šimon Klein: Děkuji za věcný komentář! Přiznávám, že Vaši pochybnost také trochu sdílím a zatím na ní nemám empiricky podloženou odpověď. Nicméně lze částečně vycházet z toho, že se dlouhodobě snižuje i počet podaných žádostí o mezinárodní ochranu (např. v roce 2003 jich bylo podáno 11 400, zatímco v roce 2012 "pouze" 753, z čehož 244 bylo opakovaných - zdroj: http://www.mvcr.cz/clanek/mezinarodni-ochrana-253352.aspx), s čímž samozřemě klesá i počet generovaných soudních sporů. Jedním z důvodů je samozřejmě existence nařízení Dublin II, ale nelze vyloučit ani další vlivy.

Michal Hájek

Šimon Klein řekl(a)...

Michal Hájek: To je samozřejmě jen obtížně doložitelné. Mohlo by ale být zajímavé srovnat pokles žádostí o mezinárodní ochranu, správních žalob v těchto věcech a konečně pokles samotných kasačních stížností. Pokud by byl ve všech třech stupních pokles agendy proporcionálně podobný, šlo by myslím konstatovat, že úbytek kasačních stížností souvisí spíše s celkovým poklesem počtu azylových věcí. Pokud by byl oproti tomu úbytek kasačních stížností ve sledovaném období výrazně prudší, pak by bylo patrně namístě spojovat pokles kasačních stížností s jejich nepřípustností.