24 dubna 2014

Jan Broulík: Pleteme si v souvislosti s ekonomickou analýzou, díl 3: Ekonomie netvrdí, že právo je zbytečné!

Po dvou příspěvcích zaměřených na omyly, které se týkají náplně ekonomie, bych se tentokrát rád zmínil o nepochopení vztahu práva a ekonomie. Jako ilustrativní příklad opět využiji výňatek z oponentského posudku k mé rigorózní práci:
„Ekonomická analýza práva pak dochází v návaznosti na transakční náklady k podobnému závěru jako socialistická právní věda. Dospívá totiž k tvrzení, „že pokud jsou nulové transakční náklady, k dosažení efektivního společenského upotřebení zdrojů není právo potřeba“ (citace str. 30). Takové tvrzení velmi připomíná odumření práva v komunistické společnosti.“ [1]
Autor tohoto úryvku činí paralelu mezi ekonomickou analýzou práva a vizí odumření práva v komunistické společnosti. Naznačuje tedy, že podle ekonomie (ekonomické analýzy práva) není právo potřeba. Ekonomie ovšem netvrdí, že právo je zbytečné!

Coasův teorém
Uvedená citace z oponentského posudku vychází z Coasova teorému. [2] Dle tohoto teorému by plně informované racionální subjekty ve světě s nulovými transakčními náklady dospěly vždy ke stejnému (společensky efektivnímu) využití vzácných zdrojů bez ohledu na to, kterému subjektu by objektivní právo přisuzovalo oprávnění k nakládání se vzácnými zdroji. Například oprávnění k užívání vyhrazené rozhlasové vysílací frekvence by skončilo v rukách subjektu, který ho dokáže nejlépe komerčně využít (nejziskovější subjekt). Toto oprávnění by v jeho rukách skončilo i v případě, že by jej objektivní právo původně udělilo jinému subjektu. Takový subjekt by totiž stejně jako nejziskovější subjekt na převodu oprávnění na nejziskovější subjekt vydělal.

Oprávnění
Coasův teorém předpokládá převody oprávnění k výlučnému užívání určitého vzácného zdroje. Většinou totiž platí, že souběžné užívání vzácného zdroje jedním subjektem snižuje užitek z tohoto zdroje pro subjekt druhý. Pokud by například oba provozovatelé rozhlasu vysílali na stejné frekvenci (tj. využívali by stejný vzácný zdroj), docházelo by k rušení jejich signálu. Hlavním prostředkem k docílení výlučnosti užívání určitého vzácného zdroje je v naší společnosti (objektivní) právo. [3] Právo zajišťuje, že z užívání „naší“ věci můžeme vyloučit další subjekty. Provozovatel rozhlasu přisuzuje určitou hodnotu oprávnění k užívání frekvence (tj. je ochoten za toto oprávnění něco zaplatit), protože očekává, že se mu prostřednictvím práva podaří vyloučit případné subjekty porušující jeho exkluzivitu k příslušné frekvenci. Právo je tedy nezbytné pro to, aby vůbec bylo možné o výlučnosti užívání hovořit, i pro to, aby bylo možné tuto výlučnost převádět. „[B]ez toho, aby bylo [prostřednictvím objektivního práva] stanoveno, jak jsou na počátku oprávnění vymezena, nemůže na trhu docházet k jejich převodům”. [4] Coasův teorém tedy právo za zbytečné zjevně nepovažuje.

Jasnost vymezení oprávnění
Coase (a další, kteří ho následovali) hovoří také o důležitosti toho, aby bylo oprávnění k vzácným zdrojům vymezeno co nejjasněji. [5] Pokud totiž někdo uvažuje o nákupu určitého oprávnění, chce si být jist tím, že prodejce je skutečně oprávněn k jeho převodu. Chce si také být jist tím, jaké obranné prostředky má k dispozici pro případ, že by v budoucnu někdo výkon jeho oprávnění rušil. Pokud takovou jistotu nemá, bude ochoten zaplatit za oprávnění pouze nižší cenu, případně ztratí zájem úplně. Přitom každá takováto nerealizovaná transakce je z hlediska ekonomie nežádoucí (kdyby k ní došlo, měli bychom se lépe). Podle Coasova teorému by se tedy ceteris paribus měla společnost s větší předvídatelností práva mít ekonomicky lépe než společnost s nižší předvídatelností práva.

„Neideálnost“ našeho světa
Při diskutování jakýchkoli implikací Coasova teorému je také nezbytné si uvědomit, že Coasův teorém je založen na modelu ideálního světa, který splňuje hned několik podmínek, které v našem světě nikdy být splněny nemohou. Především se jedná o podmínku nulovosti transakčních nákladů. V našem světě každá transakce bude spojena s náklady. Člověk musí nejdřív vyhledat budoucího kontrahenta, zjistit si o něm informace, dojednat podmínky transakce a následně sledovat, zda dochází k plnění podle dohodnutých podmínek. Všechny tyto aktivity nás stojí přinejmenším čas. Coase a další ekonomové jsou si samozřejmě vědomi, že transakční náklady budou jen výjimečně zanedbatelné, a proto nebude k dosahování společensky optimální alokace zdrojů postačovat, aby byla oprávnění k těmto zdrojům dostatečně jasně definována. [6]

Právo a transakční náklady
Právo proto může hrát při dosahování optimální alokace zdrojů další dvě role. Za prvé může právo sloužit ke snížení transakčních nákladů. „Zlevňování“ transakcí může právo dosahovat vícero způsoby. Právo například poskytuje základ k fungování organizovaných trhů (burz), které výrazně usnadňují provádění transakcí. Právo také nutí kontrahenty k poskytnutí některých důležitých informací, čímž usnadňuje jejich získávání. Velice důležitou roli hraje také levný vynucovací mechanismus poskytovaný právem. V neposlední řadě (smluvní) právo vyplňuje právní vztahy dispozitivními normami, které účastníkům vztahu umožňují neztrácet čas domlouváním se na podrobnostech, a snižují tedy jejich transakční náklady. Za druhé může právo při výchozím vymezování oprávnění k vzácným zdrojům (tj. v případě českého práva typicky v legislativním procesu) toto vymezování provádět takovým způsobem, aby se vzácný zdroj dostal přímo do rukou toho, kdo by byl v ideálním světě s nulovými transakčními náklady jeho koncovým kupcem (tj. např. vyhrazená frekvence do rukou nejziskovějšího provozovatele rozhlasu).

Příčiny omylu
Coasův teorém je jedním z nejvíce nepochopených konceptů veškeré právně-ekonomické literatury. [7] Jeho výklad v tom smyslu, že právo je zbytečné, má dle mého názoru dvě příčiny. Tou první je fakt, že zmýlené čtení teorému je rozšířené i mezi ekonomy, kteří následně omyl šíří dál. Tou druhou (která zřejmě působí zmatení i mezi zmiňovanými ekonomy) je nepochopení významu modelování ve vědě. Coasův teorém totiž není ničím jiným než logickou implikací zjednodušujícího modelu reality. Právník vzdělaný především k tomu, aby si pamatoval velké množství pouček a aby dokázal řešit konkrétní případy, má však dle mé zkušenosti značné obtíže pochopit, k čemu jsou takovéto zjednodušující abstrakce o společenské realitě dobré.

Závěrem
Právník, který se domnívá, že podle ekonomie je právo zbytečné, k ekonomii pravděpodobně nebude mít nejvřelejší postoj. Zejména v našich zeměpisných šířkách může tento dojem vést i k výše ilustrovanému (nelichotivému) připodobňování ekonomické analýzy práva k socialistické právní vědě. Ekonomie toho přitom má o právu opravdu hodně co říct. Jen samotný Coasův teorém nás toho učí mnoho o důležitosti práva pro ekonomickou prosperitu. Za prvé nás učí, že pro prosperitu je důležitá jasnost práva. Za druhé nám osvětluje, že právo může prosperitu podpořit tím, že se bude brát o snížení transakčních nákladů. Za třetí z něj vyplývá, že při existenci prohibitivně vysokých transakčních nákladů právo může prosperitu podpořit tím, že přidělí vzácný zdroj tomu, kdo by si ho při nižších transakčních nákladech koupil sám. Rozhodně však netvrdí, že je právo (z hlediska ekonomické prosperity) zbytečné.

Poznámky:
[1] Zde si musím sypat popel na hlavu. Na straně 30 své rigorózní práce jsem totiž skutečně citoval text, který používá poněkud zavádějící formulaci. Nicméně, můj oponent se s touto zavádějící formulací ztotožnil.
[2] COASE, R.H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics. 1960, Vol. 3, s. 1-44. Sám Coase však pojem (Coasův) teorém vůbec nepoužívá. Jeho autorem je George Stigler.
[3] Lze si ovšem představit převody oprávnění k výlučnému využívání určitého vzácného zdroje i ve společnostech, ve kterých objektivní právo neexistuje nebo není vynutitelné. Půjde pak především o vzácné zdroje, jejichž využívání je spojené s jejich fyzickým držením.
[4] COASE, R.H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics. 1960, Vol. 3, s. 8.
[5] V anglicky psané právně-ekonomické literatuře se hovoří o property rights. Jedná se především o ta práva, které česká právní doktrína označuje jako věcná práva.
[6] [T]he assumption […] that there were no costs in-volved in carrying out market transactions […] is, of course, a very un-realistic assumption. In order to carry out a market transaction it is necessary to discover who it is that one wishes to deal with, to inform people that one wishes to deal and on what terms, to conduct negotiations leading up to a bargain, to draw up the contract, to undertake the inspection needed to make sure that the terms of the contract are being observed, and so on. These operations are often extremely costly, sufficiently costly at any rate to pre-vent many transactions that would be carried out in a world in which the pricing system worked without cost.“ COASE, R.H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics. 1960, Vol. 3, s. 15.
[7] MERCURO, N., MEDEMA, S.G. Economics and the Law. 2nd edition. Princeton University Press, 2006, s. 112.

13 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

Oponent v citované odstavci přece netvrdí, že podle ekonomie je právo zbytečné. Pouze poukazuje na určitou analogii, totiž že některé idealizace (nulové transakční náklady/altruismus socialisticky uvědomělého člověka) implikují irelevanci právní regulace.

Jenom pro jistotu, já tím oponentem nebyl. :)

Jan Broulík řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek

Nepřijde Vám, že je zásadní rozdíl mezi tím, když někdo tvrdí,že
1) naše společnost dospěje do stádia, že se všichni budeme chovat tak, že nebude právo potřeba, a
2) ve světě, který není v realitě dosažitelný, pokud právo dostatečně jasně vymezuje oprávnění (tj. pokud právo existuje), je z hlediska jediného evaluativního kritéria (efektivnosti) jedno, komu to oprávnění právo přizná?

Jinak je podle mě možné vidět analogie opravdu všude. :)

Unknown řekl(a)...

Předně děkuji za další zajímavý post. Osobně mám dojem, že si právníci neuvědomují, že modelování (a tedy určité zjedodušování projevů reality) je vlastní i právu samotnému; minimálně vždy tam, kde je vytvářena nějaká obecná norma.

Teď budu zjedodušovat já: Přidaná hodnota Law and Economics tkví v tom, že když už takovou normu vytváříme (legislativně, judikatorně...), proč nezohlednit i to, jaké s sebou přináší transakční náklady (peníze, čas, nepohodlí...). Pokud však v extrémním případě dojde na střet řešení, které je spravedlivé, a řešení, které je efektivní (tj. transakční náklady jsou nejnižší možné nebo žádné), přičemž není k dispozici "střední cesta", mělo by (dle mého názoru) vždy zvítězit to prvé - v tom vidím základní omezení ekonomického přístupu k právu. Takhle postavené dilema se ale nejspíš objeví málokdy...

Protože se jedná o (snad se autor neurazí) popularizační post, dovolím si přihodit i tip na knihu, která by mohla být zájemcům (začátečníkům) o tuto problematiku užitečná - Polinsky, M. A. Introduction To Law and Economics. Nevím, jestli se u nás dá sehnat, ale přinejmenším je k mání na Amazonu.

Michal Hájek

Anonymní řekl(a)...

Ad neideálnost našeho světa.

Mohu se někde dozvědět, jak se law and Economics vypořádává s fikcí informovaného racionálního subjektu. Například kritika této fikce dle prospektové teorie?

Petr Lysoněk

Tomáš Sobek řekl(a)...

Tento rozdíl je irelevantní vzhledem k tomu, co Vám chtěl Váš oponent pravděpodobně sdělit, totiž že úvaha o irelevanci práva v komunistické společnosti také předpokládá určité idealizace. Ostatně mnozí komunisté v odumírání práva nevěřili právě proto, že ony idealizace považovali za utopické.

Pochybuji, že Váš oponent chtěl tvrdit absurditu, že podle ekonomie není právo potřeba. Vedle principů LaE, které jsou velmi důležité, byste se měl naučit i tzv. princip vstřícnosti, což je základní princip interpretace: Z možných výkladů vybírej takový, který ukazuje autora (v tomto případě Vašeho oponenta) z hlediska racionality v tom nejlepším světle. Stručněji: Výklad má racionalizovat, ne absurdizovat.

Jan Broulík řekl(a)...

ad Michal Hájek

Úplně souhlasím. Právní věda se bez modelů také neobejde (jinak by to ani nemohla být věda). Třeba takový Kelsen modeloval jako o život. :)

A s tou "neexkluzivitou" ekonomických cílů to je taky nepochybně pravda.

ad Petr Lysoněk

Asi jako se kinetika vypořádává s fikcí (předpokladem) hmotného bodu... Tj. je potřeba mít na paměti, že se o fikci jedná, a přemýšlet, jak užitéčné výsledky použití takového předpokladu přináší.

Jinak je ale aktuálně na vzestupu odvětví ekonomické analýzy, které se zabývá využitím behaviorálních poznatků (jako je např. prospect theory). Tomuhle odvětví se říká Behavioral Law and Economics.

ad Tomáš Sobek

S principem vstřícnosti rád souhlasím a přiznávám, že takovéhle vytrhávání pár vět z kontextu je účelové. Také máte pravdu s tím, že ekonomie, komunistická právní věda (či jakákoli jiná skutečná věda) musí vycházet z idealizací.

Nicméně to nesprávné chápání Coasova teorému, které v příspěvku konceptualizuji, skutečně není vyjímečné (nejen u nás).

Navíc, jak píšu i v příspěvku, právo by bylo potřebné i v ideálním světě Coasova teorému (pro základní vymezení oprávnění). Ekonomie tudíž o skutečné irelevanci práva, narozdíl od komunistické právní vědy, nikdy nehovoří. Paralela k "odumírání" tedy skutečně není na místě. Tento rozdíl mi relevantní přijde.

Anonymní řekl(a)...

Právní věda žádných modelů nepoužívá. Model není nutnýn předpokladem vědy, dokonce v přírodních vědách nejde dmes o žádné modely typu Borova modelu atomu, ale o schémata (biochemie).



Jan Holan

Jan Broulík řekl(a)...

ad Jan Holan

Já si tedy vědu bez modelů dost dobře představit nedokážu. Ale možná se jen lišíme v tom, čemu říkáme model (já ho chápu v širokém smyslu jako je použit např. zde nebo zde. V rámci tohoto širokého pojetí platí, že pokud je někdo schopen zachytit určitý výsek reality prostřednictvím schématu, pracuje s modelem.

Proč je podle vás rozdíl mezi schématem a modelem?

Anonymní řekl(a)...

Model je zjednodušení reality, tj. realita se zúží např. na vztah měnové báze a já nevím např. inflace a nebere se v potaz např. nezaměstnanost (udělá se z ní konstanta). Pak někdo najede do statistiky a nakreslí mezi tím rovnou nebo zahnutou čáru :-) a klesající/rostoucí a do reality k tomu přidá bulharskou konstantu a čeká se, zda závěry budou funguvat i zítra.

Schématem naproti tomu je např. citrátový cyklus (Krebbs) nebo tepelný Carnotův cyklus, kde je vše po chemické, resp. fyzikální stránce uvedeno, znáte vstupy i výstupy, ale v podstatě je to jen obrázek, jehož jedinným smyslem je přehlednost. Něco jako jak se vyrábí ocel, jenže u té aspoň můžete proces v čase zastavit a říci, co v daneém okamžiku je vyrobeno, zatímco u citrátového nebo močového cyklu je v těle v danný okamžik vše na jednou (cehmický reaktor) ale je bez diskuse prokazatelné, že to tak platí. Ničemu ani nebrání, když někdo později najde nějakou zkratku jak se z A1 vyrobí např. A5. U chování "genů" a produkce proteinů, regulace je těch alternativ na stovky.

U práva se s modely nepracuje vůbec. Co chcete říci o převodech vlastnictví a jejich vztahu k průměrnému věku soudce? Modeluje někdo např. změny počtu žalob v závislosti na změnu výši soudních poplatků ? K tomu by mohla sloužit cenová elasticita z ekonomie, ale jak ji chcete určit ? Poznáte ji až když poplatky zvýšíte, uděláte si tedy model, ale opět reálně nevíte, co se stane později po dalšíl zvýšení. Je to ale model ? Není to jen zmatematizovaná empírie, kterou někdo překreslil do stupidní křivky elasticity? Dělal někdo nějaké modely při přípravě nového tresta nebo občana ? Fakt nikoho takového v komisi neznám.

Dělá někdo z právních teoretiků modely ? Těžko, k dispozici máte v podstatě jen statistickou ročenku a zakládt model na vlastnich dojmech není vědecký model, i když je jednoduše falsifikovatelný. Takže za zdroje diskursů se berou diskurzy jiných, tj. v podstatě teologie.

Jan Holan

Jan Broulík řekl(a)...

ad Jan Holan

Kdyby ten ekonomický model vzal v potaz nezaměstnanost, přestal by podle Vás být modelem?

Pokud jde o velice věrný popis nějakého procesu, jako je např. ten citrátový cyklus, tak mi taky přijde použití slova "model" dosti neintuitivní. Nicméně pořád se jedná o určitý výsek reality, který je předmětem našeho zájmu (zbytek reality ignorujeme), takže se asi o modelu mluvit dá.

Pokud jde o právní vědu, tak se v ní také modely používají (byť se tak často explicitně neoznačují). Například Bert van Roermund ve své knize Legal Thought And Philosophy: What Legal Scholarship is About tvrdí, že Hans Kelsen se svou ryzí naukou právní prosazoval jeden model přístupu k předmětu zkoumání právní vědy. Modely se dosti očividně používají také při zkoumání činnosti soudce (Posner v How Judges Think jich rozlišuje asi deset. Jerzy Wróblewski v The Judicial Application of Law se zabývá i přímo významem modelování).

Z Vašich příkladů se mi zdá, že od modelu vyžadujete schopnost něco předpovídat. (Pokud se mýlím, tak se omlouvám.) Prediktivní modely jsou však jen jedním z druhů modelů. Modely mohou mít i jiné funkce než předpovídání.

Anonymní řekl(a)...

Musím ocenit diskusi "na úrovni", kdy po přečtení vždy posledního komentáře jsem přesvědčen, že má pravdu, aby mě pak zpravidla opačně přesvědčil další, oponentní komentář.

K článku jako takovému:

Myslím, že čtenáře by zajímaly vždy konkrétní ilustrativní příklady.

Např. ohledně situací, kdy řešení efektivní je jiné než řešení spravedlivé.

Napadá mě (ale možná je to mimo příslušnou škatulku) jen poměrně odtažitá situace únosu osoby a vyžadování výkupného: V Itálii totiž údajně před léty přijali zákon, který příbuzným rukojmí zmrazí majetek a zakazuje jim (pod trestní sankcí) výkupné zaplatit.

Předpokládejme, že by se to podařilo vynutit, což asi ani nelze (příbuzní únos radši neohlásí, a pokud ano, zaplatí tajně pomocí 3.osoby). Ale dejme tomu, že to lze.

Bylo by to asi efektivní, protože únosy by časem přestaly. Ale bylo by to zároveň nespravedlivé vůči těm nešťastníkům, které by únosci občas unesli zkusmo a uřízli jim pak hlavu.

Nicméně, nenašli byste příklady více z praxe a méně drastické? Děkuji.

Miroslav Skala

Jan Broulík řekl(a)...

Otázka toho, co je "spravedlivé", je sama o sobě často dost sporná.

Ale pokud mám vyjít z toho Vašeho příkladu, tak o něčem velice podobném hovoří Wade Farnsworth na začátku své knihy The Legal Analyst: A Toolkit for Thinking about the Law. Konkrétně mluví o případech, ve kterých lupič v bance vezme jednoho ze zákazníků banky jako rukojmího a dožaduje se vydání peněz zaměstnancem banky pod pohrůžkou, že jinak zákazníka zabije. Otázkou pak je, zda případní pozůstalí mají nárok na odškodnění od banky, když nedojde k vydání peněz a zákazník je lupičem zabit. Úvaha Nejvyššího soudu Illinois byla podobná jako úvaha italských zákonodárců.

Kamil Švec řekl(a)...

Jestliže bychom pozůstalým přiznali nárok na odškodnění od banky, když by nedošlo k vydání peněz a zákazník by byl lupičem zabit, nebylo by pak spravedlivé (protože symetrické a tedy logické) v případě, že by došlo k vydání peněz a zákazník nebyl lupičem zabit, abychom bance vůči přeživšímu zákazníkovi přiznali nárok na náhradu vydaných peněz?