úterý 22. dubna 2014

Jakub Drápal: Nechceš být odsouzen? Zaplať!

Na otázku, zda platí jedno právo pro chudé a jiné pro bohaté, je odpověď jasná: Právo je přece (či má být) stejné pro všechny! Rovnost je přece základním právním principem. Ale jaká rovnost – materiální či formální? Ústavní soud se k tomuto tématu vyjádřil v několika svých nálezech, zejména v nálezu Pl. ÚS 38/02, ve kterém se vyjádřil, že v případě posuzování pokut je nutné brát v potaz majetkové poměry pachatele – jinak nelze mluvit o rovnosti. V oblasti trestního práva spolu se zavedením denních sazeb v roce 2009 hraje materiální prvek rovnosti ve vztahu k majetku (a osobním poměrům) pachatele vysokou roli. Přesto si dnes chudší pachatelé v některých případech nemohou koupit neodsouzení na rozdíl od těch bohatších.


Jedná se o instituty dvou odklonů v rámci trestního řízení – podmíněného zastavení trestního stíhání dle § 307 a 308 trestního řádu a narovnání dle § 309 - 314 trestního řádu. V případě jejich použití nedojde k odsouzení soudem. Narovnání a druhá varianta podmíněného zastavení je podmíněna nejen náhradou škody (či uzavřením dohody), ale i darováním určité sumy státu na pomoc obětem trestných činů. Tato částka přitom nesmí být zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu – o osobních či majetkových poměrech tu není zmínka. Částka musí být proporční – ale jen vůči spáchanému činu. Extenzivní analogií by se daly použít obecné zásady pro ukládání trestů, kde je zmíněna přiměřenost trestu k různým poměrům pachatele (§ 39/1 TZ). Vzhledem k tomu, že v tomto samém ustanovení se mluví i o přiměřenosti trestu k závažnosti trestného činu, pak je důvodné se domnívat, že ustanovení trestního řádu je speciálním ustanovením k ustanovení trestního zákoníku. Druhou variantou je označit princip přiměřenosti “trestu“ k majetku za princip prozařující celý právní řád, což naznačil Ústavní soud ve výše zmíněném nálezu.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv, zakazuje diskriminaci na základě majetku v článku 14. Diskriminací se rozumí odlišné zacházení s různými lidmi na základě rozlišování podle zakázaných kritérií, tedy např. situace, kdy se deset osob ocitne před státním zástupcem, u všech by chtěl podmíněně zastavit trestní stíhání, ale pouze šest z nich bude schopno zaplatit určitou částku státu, protože mají dostatečné finanční prostředky. Toto opatření neprojde testem proporcionality a v takovém případě dochází k porušení čl. 14 ve spojitosti s čl. 6 Úmluvy zaručujícím právo na spravedlivý proces – proces, který dává všem stejné možnosti.

Co s tím v praxi? Nejjednodušší by bylo, kdyby byla doplněna slova týkající se přiměřenosti částky k osobním a majetkovým poměrů do trestního řádu. Pokud to zákonodárce neučiní, budou si s tím muset poradit soudy a státní zastupitelství. Jednou možností je přijmout ústavně konformní výklad a brát v potaz majetkové a osobní poměry pachatele, i když nejsou zmíněné a existuje restriktivní speciální úprava. V takovém případě by se mělo postupovat podobně jako v případě denních sazeb – počet denních sazeb se vypočte tak, aby byl přiměřený závažnosti trestného činu, a výška jednotlivé denní sazby se stanoví dle majetkových poměrů pachatele. Druhou je neaplikovat – a doufat, že se chudí pachatelé nebudou domáhat svých práv u Evropského soudu pro lidská práva.

Diskutabilní je i ustanovení o náhradě škody v případě narovnání a podmíněného zastavení trestního stíhání. Poškozený a pachatel se mohou rozhodnout uzavřít dohodu, ať již je pachatel chudý či bohatý, pokud ale poškozený jednat nechce, lze jeho odpor překonat, pokud byla škoda nahrazená. Dochází zde k diskriminaci na základě majetku, nicméně cíl je legitimní a úprava může dosáhnout cíle. Otázkou je, zda je skutečně potřebná. Pokud by při odklonech byla poškozenému přiznána jen část škody, mohl by se zbytku bez problémů domoci v civilním řízení. Pokud by ale pachatel neměl dostatečné prostředky k zaplacení celé škody, aby mohl proběhnout odklon, částku nebude schopný zaplatit ani následně. Není tedy důvodu zakazovat řešit situaci takového člověka odklonem, a tak nešetřit prostředky justice, pro které byly odklony zřízeny.

Bohužel tedy je u nás možné, že pokud se sejde chudý a bohatý u státního zástupce, když oba spáchali totožný trestný čin, tak jednomu bude umožněno nejít k soudu, zatímco druhý k němu poputuje.

14 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Jakkoliv trestní právo není můj obor, tak jsem spíš proti přihlížení k majetkovým poměrům škůdce. Pokud se má nahrazovat škoda způsobená úmyslně, tak je v občpr. řízení vyloučena její moderace a nenahlížím, proč by v trestním řízení měl být volen jiný přístup. U nedbalostně způsobených škod se sice moderace z důvodu chudoby jejich původce připouštěla, nicméně jen v omezené míře, sám jsem se setkal se snížením max o 20%. Pokud by se k chudobě mělo přihlížet důsledně, pak by to vedlo k absurdním závěrům, např. k tomu, že osoba žijící z příjmu na úrovni životního minima by zaplatila místo obvyklé škody 100.000 Kč jenom 10.000 Kč a stačilo by to /to byl samozřejmě jen příklad/.
Jiří Sýkora

Michal Matějka řekl(a)...

To se nedá nic dělat, takhle prostě ten svět funguje. To, že nemám na náhradu případné škody by měl být jeden z faktorů, který by mě měl motivovat, abych protiprávně nejednal. A pokud si mám vybrat, tak prioritou právní úpravy by měla být zejména náhrada škody poškozenému a nikoli potrestání pachatele odnětím svobody, které nepřináší nikomu nic. To znamená, že hořekování nad tím, že někdo se může z trestu takzvaně vyplatit není namístě.

Jakub Drápal řekl(a)...

Ad Jiří Sýkora: Samozřejmě by toto nevedlo k závěrům, že by byl pachatel povinný ke splacení pouze části způsobené škody.
Skutečnost, že podmíním použití určitého odklonu splacením pouze částky proporční k majetku, neznamená, že se zbytku nebude možné domoci. To by bylo skutečně absurdní.

Ad Michal Matějka: Trestní právo by nemělo fungovat na principu, že bohatí si ho mohou dovolit a chudí ne. K tomu v příštích příspěvcích :)
S důležitostí náhrady škody poškozenému souhlasím, proto k této části přistupuji více zdrženlivěji. Ale platit státu za to, že mne neodsoudí, ale prožene můj případ odklonem, přičemž tato možnost není dána chudým? To mi přijde principiálně špatné. A pokud tak svět funguje? Tak není nic jednoduššího než na tuto chybičku v programu upozornit a něco s tím začít dělat :)

Jakub Drápal řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Anonymní řekl(a)...

Nedá mi dopsat ještě jednu reakci. Podle mne nemůže jít o diskriminaci na základě zakázaného kriteria zejména proto, že po tom obžalovaném se přece nechce nic jiného, než aby zaplatil /přibližně/ tolik, kolik by stejně musel zaplatit podle občpr. rozsudku. Tedy nejde o žádné plnění navíc absolutně a ani relativně ve srovnání s tím, kolik by zaplatil bohatší obžalovaný. Že se tento nárok bude tomu chudšímu plnit hůř či pomaleji je sice pravda, ale to podle mne na dovození diskriminace nestačí, navíc není podle mne vyloučeno to v rámci odklonu zohlednit a pokud to de lege lata nejde, tak v tomto směru udělat jen dílčí novelu.
Jiří Sýkora

Anonymní řekl(a)...

stejně tak by bohatý za diskriminaci mohl požadovat transfery přezdívané soc. dávky nebo příspěvky, na které díky své pracovitosti nemá nárok :-)

Raději bych dnes populární princip faktické rovnosti a princip účinku, dříve nazývaný rovnostářstvím, nepoužíval. Jsou zde tací, co nechtějí ani TČ neplacení výživného, protože prý jde o civilní povinnost a dítě se ho má domoci samo přes civililní soud a to prý postačí :-)

Vít Hlas

Šimon Klein řekl(a)...

"Pokud by při odklonech byla poškozenému přiznána jen část škody, mohl by se zbytku bez problémů domoci v civilním řízení."

V právu je obvykle potřeba se dívat na věc vždy z obou stran. Je hezké, že chcete pomoci nebohému pachateli, který je chudý a nemůže si dovolit zaplatit hned celou škodu. Je to ale přeci jen pachatel, není v tom nevinně.

Poškozený v tom oproti tomu nevinně je. Neudělal žádnou chybu, je obětí trestného činu. Chcete ho nutit, aby se domáhal náhrady škody v civilním řízení jen proto, že chudák pachatel nemá peníze? Aby sám vynakládal čas, peníze a energii, zatímco pachateli bylo pomoženo? A co když je poškozený také chudý?

Tím spíše to pak platí, pokud pachatel skutečně peníze nemá. Co není, může být. Pokud je poškozenému přiznána náhrada škody, má v ruce exekuční titul, který se nepromlčí, než za deset let. Bude poškozený v civilním řízení na své náklady usilovat o stejný exekuční titul jen tak pro jistotu?

Vidíte, že poškozený by byl výrazně znevýhodněn. Bojíte se, aby pachatel nebyl diskriminován z důvodu nedostatečnosti svého majetku a místo toho navrhujete, aby byl z majetkových důvodů diskriminován poškozený. Co na tom, že nebude diskriminován z důvodu nedostatečnosti majetku svého, ale z důvodu nedostatečnosti majetku někoho jiného.

Jakub Drápal řekl(a)...

Argumentace zde užitá se vztahuje k položce náhrady škody poškozenému, což je výrazně diskutabilnější téma (a sám si nejsem jistý výsledkem). Diskriminace tu ale zřejmá je - v případě, kdy je nutné odvést státu částku na pomoc obětem TČ do budoucna.

Ad Šimon Klein: Souhlasím, že toto je problém. Ve Vašem případě se ale dostáváme do situace, kdy trestní soud zde bude jen kvůli adheznímu řízení. Což není správné - takové případy by měly být řešeny před civilním soudem.
Poškozený má zároveň jistotu, že mu bude v civilním řízení zbývající škoda přiznána - pachatel se přiznal, důkazy jsou dostatečné a část škody pachatel uhradil.
Situace není tedy odlišná od té, kdy trestní soud při odsuzujícím rozsudku odkáže poškozeného s nárokem na odškodnění do civilního soudnictví.
Chápu, že otázka škody je výrazně víc diskutabilní. Na místě by ale přinejmenším bylo říct (v debatách, v důvodové zprávě ap.): "Ano, chudé pachatele posíláme před soud, aby bylo rozhodnuto v adhezním řízení." To jsem ale nezaznamenal a přijde mi potřebné to minimálně zmínit.

Jan Slanina řekl(a)...

Ano, v otázce prostředků poukazovaných státu máte v teoretické rovině pravdu. Zde by skutečně úměra majetkovým poměrům pachatele dávala smysl. Dokonce si lze představit i to, že by tato částka byla stanovována s přihlédnutím k náhradě škody tak, aby majetkovým poměrům pachatele byl úměrný celkový součet (chudý zaplatí in extremis náhradu škody + 1 Kč, bohatý třeba i mnohonásobně více).

Ale má to fakticky smysl? Existuje tolik případů, kde by chudý byl schopen zaplatit náhradu škody, ale nutnost zaplatit odvod státu mu "zlomila vaz"?

Jakub Drápal řekl(a)...

Nevím. Na tuto otázku by museli odpovědět státní zástupci a soudci, kteří o odklonech rozhodují. Obecně je ale majetková úroveň pachatelů nižší vůči průměru obyvatelstva, takže je to spíš pravděpodobnější, než ne.
Nakonec bude nejspíš záležet i na konkrétní osobě, zda se odchýlí od teorie, kterou stanoví trestní řád. Takto by to ale být nemělo - třeba to v novém trestním řádu již bude i teoreticky správně :)

Jan Vučka řekl(a)...

Jakub Drápal napsal: "Ve Vašem případě se ale dostáváme do situace, kdy trestní soud zde bude jen kvůli adheznímu řízení. Což není správné - takové případy by měly být řešeny před civilním soudem."
Trestní soud tu nikdy nebude jen kvůli adheznímu řízení, protože nejdřív musí rozhodnout o případné vině obžalovaného.
A pokládám za zhůvěřilost, aby poškozený i škůdce byli před soudem, soud rozhodl o zavinění škody, měl k dispozici podklady nutné k rozhodnutí o náhradě škody, ale poškozenému řekl: "milý poškozený, sice jsem soudce, sice přede mnou stojíš i s pachatelem škody, sice jsem schopen rozhodnout teď hned, ale rozhodovat nebudu, protože se to nelíbí autorům učebnic a teoretikům. To Tě radši pošlu na jiný soud, ať se to protáhne, ať je to dražší a ať je těžší domoci se spravedlnosti!"
Pokud tou nebudou bránit vážné důvody (např. nutnost doplňovat dokazování), měl by rovnou ten trestní soudce rozhodnout.

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Jan Vučka:
možná jen nerozumím: kritizujete praxi odkazování do civilního řízení? Nebo něco jiného.

Ad Jakub Drápal:
já si právě myslím, že většina pachatelů není schopna v dohledné době nahradit ani zlomek náhrady škody (přinejmenším ne bez toho, že by poškodila nějaké jiné věřitele). Vycházím z toho, že cca 10% dospělého obyvatelstva v ČR už teď má nějaké závazky po splatnosti. A právě z této socioekonomické skupiny se IMHO většinou rekrutují pachatelé méně závažné trestné činnosti, u které odklon připadá v úvahu.

Jakub Drápal řekl(a)...

Ad Jan Vučka: S nutností vyslovit se o náhradě škody plně souhlasím. Ale pokud o odklonu rozhoduje státní zástupce (což je z pojetí odklonů více logické), pak by nebyl trestní soud již k ničemu jinému, než k rozhodnutí v adhezním řízení.
Případná vina se totiž již nemusí podle pojetí odklonů řešit - zákonodárce prohlásil, že mu stačí určité řešení, dle kterého nemusí být vinna příliš prokázána, v mnohém stačí přiznání. Pokud zákonodárci toto stačí (což je samozřejmě otázkou, zda to je správné), pak již není další řízení (byť může dopadnout jinak) ve výše zmíněných případech ničím jiným, než adhezním řízením. Pokud odsuzujeme chudé u soudu, jen aby soud rozhodl o škodě - což zde je, protože zákonodárce prohlásil, že splnění dalších aspektů mu stačí pro to, aby věc nešla k soudu - pak není trestní řízení úplně o trestu...

Uznávám, že některé příklady se vztahují spíš na rozhodovací pozici státního zástupce, než soudce, ale myšlenky, které předkládáte, jsem ve svých příspěvcích nehájil a ani nepropagoval. Pokud tak některé byly pochopeny, tak jsem se nejspíš omylně vyjádřil :)

Situaci, kdy se nachází poškozený a pachatel u státního zástupce a je potřeba rozhodnout o škodě bez rozhodnutí soudu u odklonu, lze ale řešit i jinak. Lze si představit např. obdobnou konstrukci jako je u notářského zápisu se svolením k vymahatelnosti (§ 71a-71c notářského řádu), kdy by si mohl poškozený vybrat - buďto uzavře pod dohledem státního zástupce smlouvu s pachatelem, že bude do brzké doby plnit, nebo tato dohoda bude exekučním titulem. Nebo neuzavře, ale v takovém případě bude muset jít před civilní soud, kde bude mít i tak velmi dobré postavení, protože se pachatel doznal k činu a nemůže toto doznání vzít zpět.
Tedy - souhlasím, že je problém, pokud není v trestním řízení rozhodnuto o náhradě škody. Účelem odklonů je ale nepřivádět před soud lidi, kteří tam nemusí přijít a cílem by tedy bylo nepřivádět před soud ty, kteří by sítem odklonu prošli a podmínky by splnili, ale dnes stejně k soudu doputují, protože je potřeba rozhodnout o škodě, kterou nejsou schopni zaplatit. Pro takové případy je potřeba najít jiné řešení, nikoli je nesystémově předávat trestnímu soudu.

Ad Jan Slanina: Druhou částí reakce na Jana Vučku, jsem snad zčásti odpověděl i Vám :) V takových případech by pro účely trestního stíhání mohla stačit reálně sehnatelná částka...

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Jakub Drápal: já to pořád chápu tak, že odklon je mimořádná shovívavost, která má motivovat k tomu, aby byl poškozený plně odškodněn. Pokud začneme hovořit o tom, že stačí částečné odškodnění podle možností pachatele, vzniknou otázky typu, zda lze po pachateli spravedlivě považovat, aby se vzdal využívání kabelové televize (a s přihlédnutím k jednomu IMHO značně pomýlenému nálezu Ústavního soudu asi dojdeme k závěru, že nikoli). A ani pachatelé, kteří by plného odškodnění za cenu určitého osobního odříkání byli schopni, k němu nebudou nijak motivováni.

Nezapomeňme, že se stále jedná o jednání, které obecně považujeme za natolik špatné, že odůvodňuje trestní postih.