úterý 4. března 2014

Robert Zbíral: „Kruté, nelidské, ponižující zacházení“: Kolik četby může vyučující vyžadovat po studentech při přípravě na semináře?

Díky velkorysé podpoře Fulbrightova programu trávím poslední měsíce jako Visiting Scholar na právnické fakultě Michiganské univerzity v Ann Arbor. Asi je zbytečné vysvětlovat, jak jsou prostředí, přístup (a kvalita) průměrného studenta či forma výuky rozdílné mezi kteroukoliv českou a elitní americkou právnickou fakultou. Není ani mým cílem sáhodlouze rozebírat možné cesty ke zlepšení právního vzdělávání v ČR, zaměřit se chci na pouze na problém požadavků na přípravu studentů docházejících do seminářů. S touto věcí bojuji od počátku učitelské kariéry a zkušenosti z místní výuky mě přiměly k tomu, abych své dilema vyjádřil v tomto příspěvku.

Asi se všichni shodneme na tom, že cílem seminářů nemá být exhibice vyučujícího (neboli dohnání / prohloubení přednášky), ale jde o prostor určený k aktivitě studentů, ve kterém vedoucí semináře plní maximálně roli moderátora a korektora. Aktivní účast osazenstva logicky předpokládá buď geniální studenty, schopné z hlavy detailně diskutovat o tématu v sylabu, nebo určitou formu přípravy, a to nejčastěji ve formě četby.

Na zdejší fakultě je účast na seminářích (tedy i na přednáškách, které však jsou ve své podstatě také semináři) nejenže povinná, ale podmíněná právě předchozím nastudováním zdrojů označených v sylabu. Znalost je ověřována v diskuzi samotné, pokud se někdo nezapojuje, vyučující ho vyzve k vyjádření názoru. Viděl jsem asi třikrát, že by si někdo dovolil říci „pass“ nebo že by plácal z cesty. Rozsah četby se pohybuje od 10 po 150 stran / seminář, záleží na tom, kolikrát týdně je předmět vyučován a jaké zaměření kurz má (obecný / specializovaný). U obecných kurzů (například Ústavní právo) jde většinou o načtení klasické case-book, tedy výňatků z rozhodnutí soudů doplněné o přechodové / vysvětlující poznámky autorů, u specializovaných (například Právo amerického federalismu) pak o celá rozhodnutí a odborné články z law reviews (o jejich po mém soudu katastrofálním charakteru třeba jindy…).

Z uvedeného je zřejmé, že americký student musí za týden přečíst několikanásobně více textu, než jeho český protějšek. Troufnu si tvrdit, že předchozí příprava (četba) prospívá jak bezprostředně kvalitě seminářů, tak z dlouhodobějšího hlediska rozšiřuje znalosti a obecné dovednosti studentů. Proč je tedy u nás praxe prozatím jiná? Dále nabízím v bodech možná vysvětlení tohoto stavu a mé komentáře k nim:

1) Charakter právního systému (a následně výuky): ČR je příkladem klasického pozitivně-právního kontinentálního systému, kde základem práva je autoritativní právní předpis. Výuka je tomu přizpůsobena, studenti se učí právo „jak je“, studují předpisy a učebnice, které se jim snaží (opět autoritativně) předpisy vysvětlit, potažmo zasadit do doktrinálního rámce.

Komentář: V tomto chápání je objem vyžadované četby logicky menší, protože soudní rozhodnutí jsou pojímána jako doplňková (a ještě ve formě právních vět) a odborná literatura ve většině případů akorát „vychyluje“ ze „správné“ cesty. Někdy se ptám, kolik studentů vůbec před psaním diplomky vidělo odborný článek.

2) Profil absolventa: Otázka úzce souvisí s předchozím bodem. Je naším cílem absolvent, který najde „správné“ řešení problému, nebo absolvent, který je schopný rozporovat téměř cokoliv, nemá problém se postavit autoritě?

K: Diskuze v seminářích založená na různorodosti názorů samozřejmě směřuje k druhému případu, první směřování preferuje v programu seminářů záležitosti typu řešení různých příkladů, nejlépe s jednou odpovědí. Zde je důležité vnímat také tlak z vnějšku (pracovní trh), mám pocit, že pojetí práva jako řemesla upřednostňuje první druh absolventů.

3) Objem a kvalita odborných zdrojů: Jestliže přijmeme u nás často obhajovanou tezi, že většina právních disciplín je národním hájemstvím, tak je ČR malá na to, abychom pro všechna témata našli dostatek zdrojů vhodných k diskuzi, případně půjde o články obhajující „správný“ názor od stejného autora jako učebnice (zákon, rozhodnutí atd.).

K: Byť jistě v ČR vychází méně právních časopisů než v USA, je jich stále dost na to, aby bylo možné představit konkurenční názory téměř k čemukoliv. Navíc myšlenka „národního práva“ je z velké části pro český právní řád (na rozdíl od amerického) neudržitelná, je vhodné zabývat se řešeními ze srovnatelných jurisdikcí („právo, jak má být“) atd.

4) Osoba vyučujícího: Semináře založené na četbě vyžadují jiný přístup (viz výše), učitel ztrácí auru neomylnosti, není jeho úkolem vést studenty k objektivně určitelné pravdě (i když v ní věří), ale podporovat je v jejím zpochybnění. Moderování diskuze je mnohdy vyčerpávající, příprava seminářů náročná.

K: Viz bod 3, v ČR často vyučující přistupují k právu ve stylu „viz má učebnice“, těžko pak jsou ochotní diskutovat na seminářích o kladech jiného řešení. Může být obtížné vést diskuzi mezi kvalitativně nevyrovnanými studenty v rámci jedné skupiny, aniž by se příliš aktivní a pasivní účastníci necítili dotčeni. Uvedený styl seminářů vyžaduje nejen důkladnou znalost předepsané četby, ale rovněž pečlivou přípravu sylabů a jejich obměnu.

5) Osoba studenta: Čeští studenti začínají studovat fakultu rovnou po střední škole (kde kritické čtení a myšlení navíc není podporováno), v USA je právo vlastně navazujícím magisterským studiem (prvek znalostí a mentální vyspělosti). Počet hodin výuky je v českém prostředí vyšší, většina předmětů je povinná a mají velmi různorodé zaměření (prvek zaneprázdnění).

K: Mohu vyžadovat po studentovi přečtení 60 stran složitých textů na seminář, když navštěvuje dalších šest seminářů týdně? Je správné určovat požadavky svého předmětu bez ohledu na ostatní kurzy nebo se má dodržovat jakýsi objektivní standard (náročnost vs počet kreditů)? A kolik času dejme tomu z 14 hodinového dne normativně chceme, aby průměrný student věnoval studiu?

6) Organizace seminářů: Diskuzně zaměřené semináře jsou značně nepředvídatelné z hlediska průběhu, z podstaty věci debata probíhá pokaždé jinak. Znamená to, že se nemusí vždy pokrýt veškeré zadané zdroje- ty buď spadnou pod stůl (a studenti je četli „zbytečně“), nebo jsou přesunuty do dalšího semináře (a studentům narůstá objem přípravy na tento seminář).

K: Jestliže není dobře odhadnut poměr četby vůči diskuzi a možnostem účastníků seminářů, učitel může ztratit kontrolu nad průběhem kurzu, studenti buď nebudou některé věci číst vůbec („stejně je nezvládneme na semináři probrat“), nebo se budou cítit poškození neustálými zásahy do programu. Plánování vyžaduje zkušenosti nejen při přípravě, ale i při samotném vedení seminářů, tj. umění poznat, kdy je nutné posunout se dále, aniž by se to někoho dotklo. Studenti nenavyklí na odbornou polemickou diskuzi prvek nejistoty výrazně zvyšují, jejich reakce na zadané texty je nepředvídatelná.

7) Role jazyka: V cizích jazycích je logicky počet zdrojů nekonečně větší (viz bod 3) a řada zdrojů v češtině vůbec není dostupná, na druhou stranu četba takových textů je pro většinu studentů obtížnější. Cizojazyčné zdroje mohou být užitečné pro všechny předměty, ne však rovnoměrně, jazykové složení četby v kurzu Občanské právo procesní bude jistě jiné než u kurzu Mezinárodní trestní soudnictví.

K: Když už jsem v ČR viděl někoho zadávat četbu, bylo to dominantně v angličtině a u vyučujících, kteří sami studovali v zahraničí a považovali takový přístup za samozřejmý. Sám si tolik jistý nejsem. Asi to lze akceptovat u výběrových předmětů, kde je účast dopředu podmíněna výbornou znalostí angličtiny. V ostatních případech je to požadavek problematický, protože i když se na českých fakultách znalost cizích jazyků předpokládá a jsou tam vyučovány, nikde není psáno, že studenti musí umět zrovna angličtinu a že ona „znalost“ zahrnuje plynulou četbu a pochopení složitého odborného textu.

Uvedené argumenty jsou samozřejmě silně zjednodušené a subjektivně pojaté, doufám nicméně, že ve svém celku přesvědčují o objektivní obtížnosti a pravděpodobném neúspěchu bezhlavého přejímání výukových praktik ze zahraničí. Po mém soudu až na výjimky nelze v nejbližší budoucnosti očekávat zavedení seminární výuky vycházející pouze z předchozí četby. Bylo by ale vhodné začít do všech předmětů začleňovat několik seminářů (v rozsahu dle užitečnosti), které by četbu vyžadovaly a na setkání následně příslušné texty důkladně diskutovaly. Parametry pro přípravu na jeden seminář navrhuji následující: volbu polemických odborných zdrojů, rozsah četby max. 25 stran, většinově v češtině, důkladná kontrola četby v hodině včetně následného promítnutí do hodnocení.

Robert Zbíral

7 komentářů:

Michal Bobek řekl(a)...

150 stran na seminar? To bude asi ono povestna US dovolena, o ktere mi nekteri znami se zasnenym vyrazem v ocich vypraveli … Zatez vypada trochu jinak.

Klicove jsou dva faktory:
a) Profil skoly
b) Typ predmetu

Odpovedi na tyto otazky davaji neprimou odpoved na smysluplnost predepisovani jakehokoliv vlastniho cteni. Pokud vyucuji/seminaruji povinny predmet pro vsechny v ramci fabriky na diplomy, tak bazirovat na samostatne cetbe je mimo misu. Ucim primarne co je pravem. Pokud vyucuji vyberovy seminar v ramci elitni instituce, tak je zase trochu mimo misu prednaset ex cathedra. Ucim myslet o pravu a nad pravem. To predpoklada, ze si samotne pravo musi nekdo predtim nacist. Jinak neni moc o cem debatovat.

Z tohoto duvodu mam dojem, ze prispevek trochu micha prislovecne ruzne typy ovoce. V ceskym podminkach je mozne zkusit cteni na seminare pro hrstku vyberovych predmetu s tim, ze musim predpokladat, ze si to precte (alespon kus z toho) tak 2 lide z 10 (idealni stav). Proto promitat poznatky a postrehy z Michiganu jako obecne postrehy ohledne „výukových praktik ze zahraničí“ je trochu nepresne: skoc se mozna take podivat na vyuku na Eastwesternsouth Directional Law School Comprehensive :-)).

Tomáš Pavelka řekl(a)...

Byt britske skoly davaji papirove cteni vic (na Cambridge to bylo cca 400-500 str., a to i od ucitelu z Oxfordu,tudis cicham pattern), ale v praxi si nemyslim, ze pripravenost ma ci spoluzaku presahovala tech 150-200 stran. Dokonce nam jeden ucitel prozradil, ze to tak dela schvalne, ze da masivni reading list, nebot pak si kazdy precte aspon neco a hodina je pestrejsi. Teda byt ne vzdy vsichni tusi, o cem se hovori :)

Anonymní řekl(a)...

Hlavně a především, debatní seminář se obtížně realizuje při obsazenosti 30 - 40 studentů. Při 100 minutové hodině nám to vychází 2.5 minuty na studenta a to bez jakéhokoliv vkladu vyučujícího.

V praxi se to pak řeší tak, že si zadanou četbu stejně přečte jen několik "šprtů" s vážným zájmem o předmět. Přestože tedy fakulta není schopna garantovat úroveň všech absolventů, nelze říct, že by nejmotivovanější neměli příležitost. Otázkou pak je, jestli řešením prostě není přijímat desetkrát méně studentů, ale zde už přecházíme k problematice finacování.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Hlavne ma smysl zadavat tolik cetby, kolik se na seminari zvladne realne probrat, jinak to ztraci smysl. Takze zatez sice muze vypadat jinak, ale je otazka, jestli pak k necemu je. V hutne napsanem casebooku pak treba projit vic nez 40 - 50 stran za dve hodiny muze byt problem (ovsem neni proc se o to snazit). Pokud se ctou needitovana rozhodnuti nebo clanky, tak to muze nekolikanasobne nabobtnat.

Ale souhlasim, ze profil predmetu je klicovy a obecne zavery se moc delat nedaji.

Robert Zbíral řekl(a)...

Díky za komentáře!

ad Michal: Vždyť celý můj příspěvek je o tom, že zdejší praktiky jsou u nás neuskutečnitelné a jsem pro mírný pokrok v mezích zákona :-) Jinak se mi líbí, jak tváří tvář realitě měkneš, ve svém čtyřdílném článku "O nereformovatelnosti..." jsi ještě tvrdil něco ve smyslu "k řádnému průběhu semináře si musí studenti něco dopředu přečíst".

ad Tomáš: Strategie přehlcení mi právě přijde nešťastná, když si každý přečte něco jiného, těžko se vede diskuze, protože se argumenty míjejí. Taky se to blbě hodnotí, neboť 500 stran se nedá probrat do hloubky a všichni něco málo po povrchu k věci řeknou. Lepší je po mém soudu mít 20 stran a ty rozebrat na atomy, na tom se nejlépe studenti naučí argumentovat a kriticky myslet.

ad anonym: Obecně se jistě debatuje v užší skupině lépe, pokud jsou ale studenti připravení a ochotní diskutovat, tak ani ve 40 lidech nemusí jít o marný pokus. Často je argument vyrčený za minutu výstižnější než 15 minutové expozé. Těžko ale mohu při takovém počtu z někoho něco tahat- suma sumárum je problémem spíše kvalita studentů, než jejich počet, což nakonec sám přiznáváte.

ad Láďa: Mluvíš mi z duše, viz můj komentář k Tomášovi.

Michal Bobek řekl(a)...

Nu, ono pri „nesmyslne dlouhych“ reading listech se trochu meni cil. Pak se soucasti vyukoveho procesu stava umeni „zvladnou svuj reading list“. Je to perfektni priprava na realny zivot, kde budu mit typicky fyzicky nezvladnutelny pocet pramentu a presto z toho musim pro sebe vytahat to podstatne. Tudiz nikdo neceka, ze to nekdo vsechno precte. Podobny system navic umoznuje ve tride udrzet jak schopnejsi, tak mene schopne lidi: proste kazdy si jede ve sve rychlosti a hloubce. A schopnosti a pile se pak take projevi v hodnoceni.

Ad Robert: pochopitelne, vsichni mekneme ;-). Nevim ale, jestli jsi zde vystihl to spravne meknuti, nebot a) o povinnem cteni na seminare jsem tam nic nepsal. Psal jsem zduraznit schopnosti na ukor biflovani, takze to muzes dovodit mozna z toho, ale zaroven take o vnitrni diferenciaci programu a skol (ne vsechny jsou schopny nabizet „akademickou“ drahu a diferenciace mezi bc a mgr.) a b) ziji v exilu, takze tvari tvar ceske realite mohu jen tezko meknout (pokud nemas na mysli specialni typ preshranicniho meknuti :-))).

Anonymní řekl(a)...

Jen pro inspiraci, jak to funguje např. na fyzice na Albertově na magistru. U povinných je dána učebnice a seznam článků na každou hodinu přednášky (cca 5-10 čl.) , na semináři dostanete ještě další seznam článků a ke zkoušce musíte umět (tj. rozumět) všechno. Ústní zkoušení se zrušilo a test (výběr) je ze všeho.

U výběrových jsou jen články a max. nějaké to review, stránky nepočítám, protože to není měřítko ničeho než spotřeby papíru. Jsou články 40 stránkové, kde lze 25 stránek přeskočit a jsou články 3 stránkové, které lze přeskočit celé :-)

Simona Laňková