úterý 25. února 2014

Martin Pečinka: Právní aspekty aktivní eutanazie. Mám povinnost žít?

Listina základních práv a svobod dává každému právo na život (čl. 6 LZPS ČR). Právo na život, ač je sebezákladnější, je stále právem a není povinností. Je to nárok vůči státu, který je povinen ho zaručit. Čím více je však člověk odkázán na pomoc druhých, stává se, byť fakticky, z práva na život povinnost žít. Člověk nemusí být objektivně sám schopen přestat si právo na život vůči státu nárokovat. Odhlédněme teď od společensky zcela nekonformního jednání a zaměřme se na střet základního práva na život se základním právem na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 LZPS ČR).


Dostanou-li se dvě základní lidská práva do vzájemné kolize, určuje se vzhledem ke konkrétní situaci priorita jednoho základního práva vůči druhému (Pl. ÚS 4/94). Eutanazie je střetem práva na život na jedné straně s právem na zachování lidské důstojnosti na straně druhé. Souboj důsledného lpění na životě proti soucitu. Ke shodě při porovnávání ústavně chráněného základního práva na život s  ústavně chráněným právem na zachování lidské důstojnosti by však v jednom konkrétním případě měly dojít všechny nejvyšší instituce ochraňující ústavy moderních demokratických států. Za určité situace při aplikaci principu proporcionality dostane přednost ústavně garantované právo na zachování lidské důstojnosti před právem na život.

Na otázku přípustnosti eutanazie se musíme dívat jako na společenskou volbu, před kterou by měl být postaven každý stát garantující svým obyvatelům svobodu a lidskou důstojnost. Společenská volba však musí být právně zakotvena, aby mohl institut legálně fungovat. Nejpalčivější otázkou tedy není samotné rozhodnutí, zda stát upraví otázku eutanazie, ale jakým způsobem a s jakými mechanismy ji zařadí do právního řádu.

Samotný pojem eutanazie je nejednotný. Rozlišujeme eutanazii aktivní a pasivní. Aktivní eutanazií rozumíme usmrcení nevyléčitelně nemocného člověka na jeho vlastní žádost, kdy lékař svým konáním osobu usmrtí (např. podáním chemické látky). Při pasivní eutanazii se přeruší léčba udržující pacienta při životě.
  
České právo subsumuje aktivní eutanazii pod skutkovou podstatu trestného činu vraždy s dolní hranicí trestní sazby deseti let. To neodpovídá společenské nebezpečnosti takového jednání, obzvláště po legalizaci pasivní eutanazie zákonodárcem (§ 36 zákona č. 372/2011 Sb.). Pasivní eutanazie byla začleněna do právního řádu tzv. dříve vysloveným přáním, kdy pacient předem poskytuje souhlas či nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb pro případ, že by byl v takovém zdravotním stavu, kdy nebude schopen o své léčbě sám rozhodovat.

V jakém případě ale bude většinou společnosti vnímáno udržování pacienta při životě proti jeho vůli jako nelidské zacházení?

Zakotvení aktivní eutanazie v právním řádu státu je balancováním na miskách vah. Je nezbytné je správně vyvážit. Dobrá smrt je milosrdenstvím při nezvratném lidském osudu. Má směřovat k ukončení života, který je objektivně znehodnocen těžkou nemocí a chýlí se ke svému konci. Má být důstojnou volbou trpícího člověka. Není obchodem se smrtí, ale odchodem s úctou.

Je třeba ji právně povolit pouze pro pacienty s beznadějným zdravotním stavem v terminálním stádiu života, tj. v době, kdy selhávají funkce životně důležitých orgánů, a pacient je vystaven nepřiměřené bolesti. Nezvratný zdravotní stav pacienta musí být zřejmý z jeho zdravotní dokumentace. Měl by být kromě ošetřujícího lékaře potvrzen lékařskou zprávou dalšího nezávislého lékaře a pacient s ní musí být obeznámen. Listina základních práv a svobod zakazuje v článku 7 kruté, nelidské zacházení a tresty. Není snad nelidským zacházením udržování pacienta při životě v bolestech proti jeho vůli?

Na jedné straně stojí právo na pomoc k důstojné smrti, kterému na druhé straně musí odpovídat povinnost pomoc k důstojné smrti uskutečnit.
    
Nejproblematičtější částí úpravy je samotný institut, prostřednictvím něhož bude možné uplatnit právo na pomoc k důstojné smrti. Zde je prostor pro vypořádání se s hlasy brojícími proti aktivní eutanazii, které se nejvíce obávají jejího zneužití.

Je nutné, aby právo na pomoc k důstojné smrti bylo uplatňováno skrze žádost, která bude právním jednáním. Musí tedy splňovat elementární náležitosti právního jednání, tedy náležitost osoby, vůle, projevu a samozřejmě předmětu, tj. dovolenost a možnost takového ukončení života.

Pacient, který žádost činí, je zletilý, svéprávný a nejedná v duševní poruše. Je-li jeho svéprávnost omezena a jedná-li za něj opatrovník, neměla by mu být dána možnost žádat o eutanazii. V takovém případě se nejedná o diskriminaci, ale o ochranu. Pacient musí sám projevit svou svobodnou vůli, nesmí být k ničemu nucen, nesmí činit žádost pod nátlakem a vůle musí být prosta omylu. V žádosti musí být uvedeno, že ho ošetřující lékař seznámil se svým nezvratným zdravotním stavem, který není možné zlepšit. Žádost bude muset pacient písemně vyhotovit a vlastnoručně podepsat a tento podpis bude muset být úředně ověřen.

Není-li pacient schopen číst či psát, je třeba dát mu možnost projevit žádost před svědky, kdy za přítomnosti notáře bude sepsán notářský zápis o žádosti na pomoc k důstojné smrti. Pacientovi bude projev přečten a potvrdí pravost prohlášení.

Nezbytnou součástí žádosti bude vyšetření psychiatrem, který sepíše čestné prohlášení, o tom, že pacient je duševně zdravý, a že si je vědom jednání, které činí a s jakými důsledky je spojeno. Bez čestného prohlášení psychiatra nebude možné k eutanazii přistoupit. Pacient musí mít možnost vzít žádost kdykoliv zpět.

Jen výše uvedené mechanismy mohou zajistit, aby aktivní eutanazie byla institutem důstojnosti a aby byla žadateli dána možnost se svého práva domoci.

Dá se tedy konstatovat, že legalizací aktivní eutanazie se z lékaře stane právem posvěcený vrah?

Složením Hippokratovy přísahy se lékař zavazuje ke konání lékařských zákroků ve prospěch pacienta. Přísahá, že nikomu nepodá smrtící prostředek, a že jednání vedoucí k ukončení života nebude nápomocen. Je tedy legalizace aktivní eutanazie v rozporu se starobylou Hippokratovou přísahou?

Neexistuje-li však žádná možnost, jak zlepšit pacientův zdravotní stav, pacient trpí a přeje si milosrdenství v podobě smrti, která ho zbaví bolesti, co je potom zákrokem ve prospěch pacienta? Je jím udržování pacienta při životě pod sedativy, které jen těžko utiší všechnu bolest? Nebo jsme ochotni připustit, že je v jeho zájmu neprodlužovat mu jeho život, za předpokladu, že si to on sám tak přeje?  

Pomocí k důstojné smrti se lékař nezpronevěřuje konání ve prospěch pacienta. Nestává se vrahem. Je vykonavatelem vůle pacienta. Vůle, která skrývá fyzickou i psychickou bolest, kterou není pacient již schopen snášet, a vkládá své naděje do uskutečnění tak základního práva, jakým je právo na zachování jeho lidské důstojnosti i v okamžiku konce svého života.
    
Zakotvení aktivní eutanazie v právním řádu České republiky vyvolá zcela jistě příliv kritiky laické i odborné veřejnosti, která vyústí v napadení úpravy u Ústavního soudu.

Tomu poté nezbude, než přistoupit k testu proporcionality vzájemným poměřováním dvou základních práv, které se ocitly v kolizi – práva na život a práva na zachování lidské důstojnosti.

Sám test proporcionality je složen ze tří hledisek. Prvním je vhodnost, tedy zda institut aktivní eutanazie objektivně umožňuje dosažení důstojné smrti – práva na zachování lidské důstojnosti. Druhým kriteriem je potřebnost, tj. zodpovězení otázky, zda neexistuje jiný prostředek, který by umožňoval dosažení důstojné smrti. Posledním kritériem je porovnání základních práv, která jsou v kolizi. Újma na omezovaném základním právu na život nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zachování práva na lidskou důstojnost.

Zakotvení aktivní eutanazie v právním řádu České republiky a potvrzení její ústavnosti Ústavním soudem, by především bylo zadostiučiněním pro všechny, kteří jsou vězněm svého nezvratného zdravotního stavu a touží po posledním svobodném rozhodnutí. Nebuďme předpojatí. Nehledejme na diskutabilním institutu jen to špatné. Dejme lidem svobodu rozhodování a právo na důstojnou smrt a nebojme se o ní mluvit.

12 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Výborný článek, který se nese v duchu principu de lege ferenda. Tato dikce problematiky by se měla objevit ve veřejných médiích, pokud by šlo o edukaci laické (pro úplný základ i odborné) veřejnosti.

Radek Policar řekl(a)...

Oceňuji podnětný příspěvek do debaty, která příliš neprobíhá. Nicméně je důležité tuto debatu vést minimálně proto, co se na tomto poli děje v jiných zemích Evropy. Dovolím si pár komentářů.
Nemám za to, že přijetí či odmítnutí (aktivní) eutanazie je výsledkem řešení střetu mezi právem na život a lidskou důstojností. Pro tohle tvrzení jsem nezaznamenal zrovna přehršel argumentů. Mezi lidskou důstojnost a zabití člověka bych nekladl rovnítko. Tím odmítám i ten „jasný, logický řetězec“ vedoucí k tomu, že jediný problém není, zda eutanazii zavedeme, ale jak.
Nemám rád výraz pasivní eutanazie právě proto, že obsahuje slovo eutanazie, které si lidé spojují s usmrcením člověka. Ono se to takto jeví jako jakési dvě subkategorie téhož, ale od akceptace „letting die“ k akceptaci „killing“ je hrozně dlouhá cesta. Přijmout to, že je třeba, aby pacient akceptoval medicínské intervence pro to, aby je lékaři mohli provést, a to de lege artis, a když je odmítne, tak musí dát lékaři ruce pryč a nechat jej i zemřít, je jedna věc. Přijmout to, že když pacient chce, aby ho lékař zabil, tak ho má zabít, byť při splnění kvalifikovaných podmínek, je něco naprosto odlišného.
Pasivní eutanazie nebyla v ČR legalizována před dvěma roky, jak autor naznačuje. Pominu-li to, že institut dříve vysloveného přání je zde od roku 2001 (přijetí Úmluvy o lidských právech a biomedicíně), tak pasivní eutanazie se promítá zejména v institutu negativního reversu. Ten obsahovalo již původní znění § 23 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu z roku 1966.
Není snad většího mýtu, než je zdůrazňování významu Hippokratovy přísahy. Vůbec nechápu, jak by jedna přísaha na jistém obřadu mohla mít na něco vliv, zvláště v případě závěru studia tak „nemystického“ oboru, jako je medicína. Kromě toho, že lékaři dnes zpravidla skládají tzv. lékařskou sponsi, tak porušení Hippokratovy přísahy je denní chleba řady lékařů spočívající např. v tom, že pacienty operují – viz pasáž „nebudu (lidské tělo) řezat“.
Jako vůbec největší problém vidím, že by se z lékařů měli stát, ne vrazi, ale kati. Lékařům už řadu let vysvětluji právo v podstatě denně. Nejsou ochotni akceptovat mnohem banálnější věci. To, že bych jim měl vysvětlit s odkazem na ústavu a test proporcionality, že mají usmrtit svého pacienta, protože to právo vyžaduje, si skutečně představit neumím (samozřejmě pár ochotných jedinců by se našlo). A popravdě si ani nejsem jist, že bych jim to vysvětlit chtěl.
Obecně není dobré, když chce právo prosazovat něco, co je v rozporu s rozpoložením společnosti. Do dnes máme problém s přechodem od paternalistického přístupu lékařů k pacientům k partnerskému přístupu. Řada lékařů toto odmítá akceptovat a nejsou to žádní zločinci, excentrici, hlupáci, … Prosazení toho, že by lékaři usmrcovali své pacienty, i když z „dobrých důvodů“, si v příštích tak dvaceti letech skutečně neumím představit. A to, že svoji skepsi omezuji na dvacet let, považuji z pohledu názoru autora za velmi optimistické.
Přes tyto výhrady jsem rád za článek Martina Pečinky. Debatovat o těchto věcech je skutečně důležité.

Anonymní řekl(a)...

Nerozumím pojmu euthanasie ve vztahu k sebevraždě. Pokud je euthanasie normální sebevraždou, tak ta trestná není pro "pachatele". Takže kdo říká, že mu brání zákon se zabít a "má povinnost žít", tak jen novinářsky lže.

Pokud jde o "pomocníky" sebevraždy, pak je věc jednoduchá. Je to trestné a v případě doktora je to i proti lege artis.

Představa, že mladý právník, který o medicíně a umírání neví naprosto nic zkušenostního, bude vysvětlovat zkušenému doktorovi, jak se na to má "správně" dívat je natolik groteskní, že to ani snad nemyslí vážně. Už ta samotná "termínální fáze" anebo "beznadějný stav" je z lékařského hlediska pochybný stav a před soudem lehce zpochybnitelný. Selhávání životně důležitých orgánů není problém ve vzutahu k euthanasii, takoví pacienti zežmou přirozeně. K sebevraždě se uchylují hlavně duševně nemocní a pak bolesti trpící a obojí lze dnes změnit podáváním medikamentů, takže otázka "vůle" podobných poacientů vzhledem k povaze jejich účinků je celkem problematická.

S čím lze souhlasit je nesmysl v podobně H. přísahy, ale na to se snad mnoho lékařů nevymlouvá, spíše je to obecná výhrada jejich svědomí. Ono představa, že okolo mě umírají pacienti normálně a ještě k tomu budu pomáhat "aktivně" a tím dělat jejich smrt "důstojnou" je natolik perverzní, že ji také nejsem schopen zkousknout.

Chápu protestantské státy typu Holandsko, kde je hlavním smyslem života predestinace a snaha šetřit, případně na tom ještě něco trochu vydělat. Tak jak dřív vydělávali na otrocích a koloniích, tak teď dělají jiné věci, protože je to pro ně "ekonomicky" výhodné a s morálkou se netrápí.

Jan Potápník

J. Janát řekl(a)...

Několik glos:
* V debatě je třeba si ujasnit, v čem spočívá lidská důstojnost. Autor implicitně předpokládá, že být těžce nemocen je "nedůstojné". To ale není axiom.
* Možnost konstatování skutečně beznadějného zdr. stavu pro aplikaci aktivní (nikoli pasivní) euthanasie je velice limitovaná
* Argumentace bolestí je sice chytlavá, ale v době pestré palety tišících prostředků ne úplně relevantní
* Důvody pro aktivní euthanasii nejsou ani tak zdravotní (bolest), jako spíš sociální (osamělost, ztráta smyslu života). Je otázkou, zda mordování je vhodným prostředkem řešení sociálních problémů

Ad R. P.:
Hippokratova přísaha má podle mě v debatě tento význam: Je symbolem, který ukazuje, že euthanasie je v naší kultuře nepřípustná "odvždy", a to i mezi pohany.

Občasný blogger řekl(a)...

Jak už uvedl Radek, existuje dost podstatný rozdíl mezi ustoupením smrti a aktivním zabitím. Občas však dochází k záměně obou pojmů, a to dokonce v rovině důvodové zprávy k zákonu o zdravotních službách ohledně institutu living will (souhlasím přitom samozřejmě oproti komentovanému postu s Radkem, že tento institut zde existoval i před účinností daného zákona - ten jej naopak pouze omezil a zformalizoval). Pro tyto účely si dovolím připojit odkaz na tento svůj článek, který před časem vyšel v tehdejší příloze LN Právo a justice:

http://eutanazie-dobrasmrt.bluefile.cz/?akce=media&id=351

Podle Marka Orko Váchy údajně neexistuje vůbec žádné náboženství, které by ustoupení smrti odmítalo.

S aktivní eutanázií má však značný problém nemalá část společnosti, celkově je však patrně (i podle nějakých statistik) společnost naladěna ve prospěch tohoto institutu. Nikoli však již lékaři, tam bych viděl situaci přesně opačně. Proto musí jít ruku v ruce s úvahami o aktivním usmrcení i úvahy o faktické realizaci tohoto institutu vzhledem k výhradě svědomí lékaře. Ten má totiž samozřejmě právo provedení takového zákroku s poukazem na rozpor s vlastním svědomím či náboženským přesvědčením odmítnout.

Michal Ryška

Anonymní řekl(a)...

Jen na okraj připomínám, že se k tomuto témau vyjádřil rovněž ESLP v rozsudku Pretty v. UK z roku 2000, ve kterém se právě jedná i o to, nakolik je těžká nemoc s jistou vyhlídkou kruté smrti "ponižující a nelidská" a zda čl. 2 Úmluvy krom práva na život obsahuje i právo na jeho důstojné ukončení...

Vojtěch Bartoš

Občasný blogger řekl(a)...

Analýza novějšího rozhodnutí ESLP (Haas vs. Švýcarsko, 2011):

http://www.pravo-medicina.sk/detail-aktuality?new_id=447&PHPSESSID=370c99a834ff6ef0313123b28eff10d2

MR

Martin Kopa řekl(a)...

K tématu bych upozornil ještě na jeden novější case z loňského léta - Gross proti Švýcarsku. ESLP tehdy shledal porušení čl. 8, protože předmětné švýcarské právo podle něj neprošlo ani testem legality (blíže Daria Sartori na Strasbourg observers). Celou věc ještě ale bude řešit GC, tak uvidíme, zda bude mít opačný názor (jako dissentující Raimondi, Jočienė a Karakaş)a dostane k dalším krokům "pětistupňáku".

Jakub Backa řekl(a)...

Když už se bavíme o právních aspektech, jak jste došel k tomu, že v ČR lékaři skládají Hippokratovu přísahu? Nebo to byla jen taková nutná floskule?

Anonymní řekl(a)...

Pasivní a aktivní euthanasie je jen umělé právní rozdělení, která ma zastřít akt vraždy. Jaký je rozíl pro pacienta mezi tím, že vypnu plicní ventilátor a vstřiknu do žíly jed ? Nikomu neberu a ani stát nebere možnost ukončit svůj život, ale chtít to poněkom jiném bylo v historii tématem na celý román a ne na právní úpravu.

Jan Chvátal

Anonymní řekl(a)...

Docela bych si přečetl nějakou ekonomickoprávní analýzu této problematiky. Problém asi tak ani není v tom, zda je určitá hodnota hodnotnější než jiná, ale v tom, co vlastně chce společnost. Spíše by mě tak zajímalo, komu se povolením/zákazem euthanasie prospívá a komu škodí.

Potraty jsou taktéž povoleny, a ve skutečnosti nejde o střet hodnot, ale pouze o to, zda společnost chce, aby byly potraty povoleny.

Pan Tau

Anonymní řekl(a)...

A/ Pasivní euthanasie:

Pan Bohumil Hrabal se (podle všeho) úmyslně vrhnul z okna - představme si, že by ho byli zachránili, dopravili na psychiatrii a on by oznámil, že se stejně hodlá zabít. Psychiatr by neshledal žádnou duševní poruchu, nýbrž prostě odhodlání k tzv.bilanční sebevraždě. Nevěděl by zde někdo z diskutujících, jaký je současný právní stav - zda má psychiatr povinnost, takového, zcela příčetného pacienta nechat hospitalizovat a přikurtovat? Při odpírání jídla mu vpravit infúzi? (Můj návrh: morálně takovou povinnost nemá.)

B/ Pokud jde o aktivní euthanasii, souhlasili by diskutující s následujícím návrhem?

1/ Omezit se na případy pacienta při vědomí, který jasně vyjadřuje aktuální přání. Tj. neumožňovat u pacienta v bezvědomí použití nějakého 20 let starého prohlášení.

2/ Zavést podmínku vyšetření psychiatrem, který prohlásí, že tento konkrétní pacient (který chce zemřít) je příčetný. Tím psychiatr snad žádnou přísahu neporušuje, protože pouze podává pravdivý posudek. Otázka svědomí psychiatra by byla řešitelná i tím, že psychiatr může, nebo nemusí pacientovi vyšetření poskytnout.

3/ U návazného kroku již není asistence lékaře nutná. Může jít např. o osobu blízkou, kterou si pacient sám určí, aby mu namíchala a vpravila do úst uspávací prostředek, bude-li k tomu ochotna. V trestním zákoníku by byla výjimka (z trestnosti pomoci při sebevraždě), že za splnění těch a těch podmínek - zejména míněna ještě nutnost dokonalého zdokumentování, např. přítomnost úředních osob, viedozáznam - nebude taková osoba trestně odpovědná.

C/ Když to řeknu lidsky: je lepší právní úprava morálně na hraně, než žádná. Nepochybujme o tom, že tyto (krajní a tragické) situace jsou již nyní všude na světě řešeny neformální komunikací rodiny pacienta s lékaři. V této šedé zóně přitom hrozí riziko jak pro slušného lékaře, který vyhoví přání a riskuje stíhání, tak riziko zneužití ("pane doktore, on dědeček stejně jenom trpí, už o sobě neví, a my bychom to dědictví opravdu potřebovali"). Miroslav Skala