čtvrtek 20. února 2014

Martin Kopa: Jak jazz změnil právní vzdělávání na Moravě a v Čechách

V těchto dnech spatřila světlo světa publikace Complex Law Teaching: Knowledge, Skills and Values. Jde o sborník několika příspěvků z mezinárodní konference o právním vzdělávání, která se na olomoucké fakultě konala předminulý rok. A právě s touto konferencí se pojí jeden příběh, který je založen na víceméně pravdivých událostech. Konkrétně jde o příběh o tom, jak jazz na počátku 90. let ovlivnil dnešní právní vzdělávání v ČR.

Když na počátku předminulé dekády vznikala v Olomouci právnická fakulta, vydal se tehdejší olomoucký rektor Josef Jařab spolu s děkanem fakulty Miroslavem Liberdou do New Yorku na literární konferenci o autorech z východního bloku. Olomoučtí akademici se jednoho večera rozhodli navštívit jazzový klub. Náhoda tomu zřejmě chtěla, že se právě v něm setkali s Richardem Neumannem, profesorem z Hofstra Law School, která sídlí na Long Islandu. Amerikanista Jařab mu tehdy povídá: „Prosím Tě, my u nás máme úplně čerstvou a novou právnickou fakultu. A já bych strašně rád, aby byla jednou jiná než všechny ty ostatní. Víš, líbila by se mi v „americkém“ střihu. Co pro to máme udělat?“. Neumann, který o sobě říká, že je "renegade law professor", hned vystřelil: „No tak to musíš mít kliniku!“. Jařab s Liberdou se na sebe nevědoucně koukli a otočili se zpět na Neumanna: „A to je jako co?“. Neumann jim popsal taje a krásy klinického právního vzdělávání a slíbil: „Já se u Vás zastavím a ukážu Vám, jak na to.“
 
Tak (nějak) vypadal prvopočátek spolupráce olomoucké fakulty a Hofstry. Díky pomoci Ford Foundation pak do Olomouce několik let jezdili profesoři z této longislandské školy. A jedním z nich byl Stefan Krieger. Tento profesor se v devadesátých letech v Olomouci zásadně podílel na rozvoji tehdy první středoevropské právní kliniky. Na počátku roku 1998 ovšem přišel zlom - zemřel děkan Liberda. Jedinečné spojení mezi Long Islandem a Olomoucí bohužel postupně skomíralo a v novém miléniu skoro zemřelo. Až se objevili Tomoszkovi - manželský pár olomouckých učitelů práva, kteří propadli myšlence klinického a dovednostního vzdělávání. Rozhodli se navázat na dřívější tradici právních klinik v Olomouci a dále ji rozvinout, což vyústilo až ve zrod Centra pro klinické právní vzdělávání, které Maxim Tomoszek dodnes vede. O výše zmíněných profesorech z Hofstry ovšem konkrétně nevěděli. V roce 2005 se nicméně zúčastnili konference v Praze, která byla věnována právnímu vzdělávání, z níž si přivezli knížku s názvem Essential Lawyering Skills. Vymodelovali podle ní nový (a dnes pro všechny studenty olomouckých práv povinný) předmět, který nese název Kurz právnických dovedností. Schválně se koukněte, kdo tu knížku napsal!
Jak jsem ale zmínil, o té personální vazbě nikdo z dnešních olomouckých klinikářů nevěděl! Až v souvislosti s přípravami oslav 20. výročí olomoucké fakulty Tomoszkovi shodou náhod ve fakultních archivech zjistili, že Stefan Krieger a Richard Neumann v Olomouci pobývali a podíleli se na vzniku a rozvoji zdejší právní kliniky. Je to pouhá náhoda nebo osud? Logicky nepřicházelo v úvahu nic jiného, než tuto vazbu obnovit. Po několika e-mailech a Skypech slovo dalo slovo a na počátku roku 2012 se Max Tomoszek spolu s mojí maličkostí vydal za oceán navštívit „matku“ právních klinik v ČR – Maurice A. Deane School of Law, která je součástí Hofstra University.
Navštívili jsme tehdy několik univerzit a jejich klinických center (Columbii, NYU a poté Georgetown). Hofstra byla přesto zvláštní a jedinečná. Nacházeli jsme několik paralel s naší fakultou – je mladší, ve stínu těch větších, v menším městě a taky je „jiná“. Byli jsme trochu nervózní z toho, jaké bude setkání se Stefanem Kriegerem a dalšími pamětníky dávných klinických časů v Olomouci. Stefan nám to ale v mnohém ulehčil, když nám po přivítání v jejich klinickém centru pověděl: „Já si moc dobře pamatuju, jak se v Olomouci vítají hosté.“ A nato nalil slivovici…
Byl viditelně dojatý, když jsme mu vyprávěli, jak se dnes daří klinikám na olomoucké fakultě. Spolu s již zmíněným Richardem Neumannem a dalším „Olomoučákem“ Normanem Silberem byli nadšení, že už i v Čechách jsme zjistili, že nejenom znalosti, ale také dovednosti dělají právníka právníkem. My zase v úžasu koukali při vyprávěních studentů a klinických profesorů, co vše je v této „branži“ možné, a jak skvělé a efektivní dokáže právnické vzdělávání být. Já si přitom uvědomoval, o co všechno doma připravujeme studenty práv a ty, kdo potřebují pro bono právní pomoc. Zejména jsem si říkal, jak strašně pozadu ještě jsme ve vzdělávání budoucích právníků.
Stef Krieger poté s viditelnou radostí přijal naše pozvání na konferenci, která se v září toho roku měla konat v Olomouci. Vrátil se po 15 letech. Díky této konferenci vznikl výše uvedený sborník a vy si můžete přečíst jeho vzpomínky na celý tento příběh klinického a obecně dovednostního právního vzdělávání u nás.
Trochu to trvalo. Ale jsem přesvědčen, že kdyby nebylo onoho setkání v newyorském jazzovém klubu před nějakými 20 lety, studenti práv v České republice by pravděpodobně nenakoukli pod pokličku právní praxe dříve než po státnicích. Dále by se pouze „biflovali“ nazpaměť teorii. Tři české právnické fakulty by dnes neměly své centrum (či ústav) dovednostní výuky. A o mnoho později bychom zjistili, že se právo dá učit i jinak, lépe. A třeba díky tomuto setkání jednou budou mít svou live-client kliniku se vším všudy všechny zdejší fakulty (jako tomu už dnes je v Polsku).
Tak zhruba vypadala jedna etapa vývoje právnického vzdělávání u nás. Dalšímu vývoji klinického vzdělávání v ČR (a Evropě vůbec) se bude věnovat i konference prestižního International Journal of Clinical Legal Education a Evropské sítě klinického právního vzdělávání (ENCLE), kterou letos bude hostit právě Olomouc. Na Hanou díky ní opět zavítají „hvězdy“ právního vzdělávání z celého světa. Nechcete se do dalšího pokračování tohoto příběhu přidat?

14 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Jsem absolvent PF UK a s žádnou klinikou jsem se nikdy nesetkal. Existovala cvika, kde se například jednou za 5 let napsala žaloba a především se zopakovaly teoretické špeky s přednášek, aby bylo co zkloušet na státnicích. Co vím od dnešních absolevntů učí tam na 99% stekní lidí jako za nás a stejným způsobe: přednáška, cvika, memorika, klausura a státnice. Kvůli vylepšení CV se pak chodí na moot courty (honosné slovo pro sbor vyučujících předstírající rozum, i když většina z nich u soudu byla poprvé a naposledy při vlastním rozvodu). V čem vidíte nějakou změnu _?

Pavel Novotný

Martin Kopa řekl(a)...

Dobrý den,

mockrát děkuji za komentář!

Nevím, kdy jste přesně absolvoval, nicméně se obávám, že Vaše tvrzení v dnešní době značně nabourávají aktivity Centra praktických právních dovedností PF UK, o nichž se dočtete zde. Ty podle mě představují velmi zásadní změnu oproti tomu, co píšete.

Navíc (kolegové z Prahy mě když tak opraví) například azylová a uprchlická klinika paní doktorky Honuskové má podle mých informací již více než dlouholetou tradici.

Anonymní řekl(a)...

Pavel Novotný

Jsem absolvent PF UK (...) především se zopakovaly teoretické špeky s přednášek ...


A základní školou jste absolvent prosím odkud ?

Jan Polnar

Anonymní řekl(a)...

Omluouvám se za pravopis, ale Ubuntu nějak divně zobrazuje toto forum, ale to "s" jde za mnou a budete se divit, nemám s tím problém, nejsme na základní škole.

Pavel Novotný

Anonymní řekl(a)...

Musím říct, že pojem "klinika" v této souvislosti vidím poprvé, ale už jsem si stačila udělat obrázek o co jde... a ano, něco takového mi na MU v Brně rozhodně chybělo (před 12 lety)...

Lenka Fialová

Jakub Backa řekl(a)...

Kliniky a mootcourty mají smysl, pokud je vedou právníci s praktickými (nejlépe dlouholetými) zkušenostmi a ne doktorandi, kteří od promocí nevytáhli nohy z fakulty.

Anonymní řekl(a)...

Musíte se zvyknout na to, že v českém prostředí se každá myšlenka trochu zgleichšajtuje. Většina studentů ještě k tomu dělá podobné věci jen proto, že si může hodit řádek do CV.

Jan Hrdina

Anonymní řekl(a)...

Pár poznámek:

V roce 1991 nebyla PF v Olomouci založena, ale obnovena. Kontinuita se starou fakultou je sice jasně přetržena, ale více historické hrdosti by, myslím, Olomouci neuškodilo (Monse, Wagner, Fischer, Koppel, Pachmann, Eitelberger, Förchtgott, Bischoff... je k čemu z minulosti se hlásit).

"...Normanem Silberem byli nadšení, že už i v >Čechách< jsme zjistili, že nejenom znalosti, ale také dovednosti dělají právníka právníkem" V Praze nebo Plzni o klinikách většina lidí nikdy neslyšela.

Tomoszkům rozhodně patří úcta za to, co dokázali, a díky od bývalého studenta. Ostatním: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1vn%C3%AD_klinika

Anonymní řekl(a)...

Myslím si, že jde o nepochopení pojmu legal clinic. Smyslem není "překlenutí" propasti teorie a praxe, jak někdo vtipně dal na českou wiki, ale skutečnou právní pomoc (tedy včetně klientů) ze strany školy, nikoliv tu českou parodii, kdy se vycucá případ a předhodí studentům jakože na klinice ale nakonec to napíše někdo z doktorandů s tím, že tam dá 5 stránkový disclaimer. Nakonec při průměrné době 5-6 let u 2instančního civilu se student ani nedočká výsledku.

Podle mě daleko didakticky lepší je dávat už v minulosti rozhodnuté běžné případy a pak to porovnat se skutečným výsledkem, ať studenti hned na začátku trochu ztratí iluze o naší soudcovské inteligenci.

U obojího ale chybí to hlavní, a to je odpovědnost a tá dělá při práci divy.


Jiří Pokorný

Martin Kopa řekl(a)...

Děkuji všem za komentáře!

Lenka Fialová:

Váš komentář využiju k tomu, abych byl fér a zmínil také brněnský Ústav dovednostní výuky a inovace studia. Například jejich publikaci s názvem „Dovednosti ve výuce práva“ určitě ocení všichni ti, kdo chtějí zlepšit to, jak učí, po metodické stránce.

Jakub Backa:

To s Vámi samozřejmě souhlasím. Proto např. v Olomouci naprostá většina klinických supervizorů ve studentské právní poradně současně praktikuje v advokacii. I ti, kdo momentálně v advokacii nepůsobí, ovšem materiálně více než dostatečnými zkušenostmi disponují. Co se moot courtů týče, tam často kromě praktiků bývají neocenitelnou součástí týmu i tzv. ex-mooties, tedy studenti, kteří daný moot court absolvovali v minulosti. Po prezentační a dovednostní stránce může být podle mě jejich zpětná vazba mnohdy i efektivnější.

Jiří Pokorný:

Máte samozřejmě pravdu, že nutnou součástí live-client klinik je i rovina právní pomoci. Nevím ovšem, odkud čerpáte Vaši obecnou zkušenost. V Olomouci to být nemohlo. :-) Naši studenti pracují s živými klienty od úvodního pohovoru až po finální poskytnutí právní rady, kterou tvoří sami pod supervizí výše zmíněných supervizorů. Studenti bohužel (se samozřejmou supervizí) nezastupují klienty před soudem či v rozhodčím řízení, jako je to běžné v USA či Velké Británii (o tom třeba jindy v samostatném postu). Nicméně nabírají bohaté zkušenosti např. s tvorbou smluv či mimosoudním řešením sporů apod. Odpovědnost má pak univerzita, která je náležitě pojištěna. Blíže doporučuji tento post Maxe Tomoszka. „Mrtvé“ případy, o nichž píšete, jsou taky super, ale podle mě ty divy se studenty dělají právě živí klienti.

Alena Novotná řekl(a)...

Prošla jsem právnickými fakultami UK jako absolvent, MU jako doktorand a UP Olomouc jako lektor kliniky a potvrzuji, že v Olomouci jsou nejdále, protože mladá fakulta nebojovala s opozicí proti klinickému vzdělávání. Na absolventech je to poznat, skvěle se uplatňují.

Anonymní řekl(a)...

@ Jiří Pokorný: Vy jste onu větu z wiki nedočetl, že? Zní následovně:

"Právní klinika je program právnické školy či fakulty umožňující studentům překonat propast mezi právní teorií a praxí a současně poskytující právní poradenství sociálně a jinak znevýhodněným klientům z řad široké veřejnosti."

To o čem hovoříte vy, tedy situace, kdy je primárním poskytnutí rady a otázka (současného) vzdělávání studentů odsunuta do pozadí, se nazývá bezplatnou právní poradnou; ta pak nemusí mít se vzděláváním nic společného. Právní klinika inherentně zahrnuje oboje, tedy cíl vzdělat studenty i poskytnout pomoc. Samozřejmě, že v Praze nebo Brně nazývají klinikou to, co Vy popisujete, je již věc jiná. Aspirace na kliniku je tam aspoň v názvu...

Anonymní řekl(a)...

Děkuji za hezký post a připomenutí snažení olomouckých klinikářů.

Jako absolvent mohu potvrdit neocenitelnou zkušenost např. setkat se a jednat s klienty těchto klinik, kteří často čelili nelehké životní situaci, neznali svá práva, nevěděli, jak je hájit, či prostě a jednoduše si jich dostatečně nehleděli. Když jsem se jako student s takovými lidmi setkával, najednou jsem viděl, že život je často jinde než v knihách. Studenti na "příjmu" se museli naučit, jak s klientem jednat, jak ho vyslechnout, jak z něj dostat právně relevantní informace, jak sepsat protokol, seznam převzatých (okopírovaných) podkladů apod. Pak byl případ přidělen studentům dle právní oblasti, které se týkal a ti ho poté v jakýchsi minitýmech reálně řešili. Klinika spolupracovala i s jednou olomouckou občanskoprávní poradnou.

Přínos pro studenty spatřují především v tom, že jednak se naučili jednat s lidmi (klienti pocházeli nezřídka z nižsích příjmových skupin a museli čestným prohlášením osvědčit svou nemajetnost), jednak se člověk naučil pracovat se spisem, a to dávno předtím, než se s ním setkal v advokátní či soudní praxi. Řešení reálného problému a vidina pomoci člověku v (právní) nouzi nás motivovala k poctivému studiu spisu i ke zpracování - pro klienta užitečného - výstupu.

Olomoucká právní klinika učila odpovědnosti, přinášela potřebné zkušenosti a její učitelé byli vždy ochotní sloužit radou či pomocí. Z těchto důvodů vidím praktické uplatnění tohoto modelu výuky jako přínosné na všech právnickývch fakultách.

Adam Walach

Anonymní řekl(a)...

Děkuji za hezký post a připomenutí snažení olomouckých klinikářů (nejen Veroniky a Maxima Tomoszkových, ale i dalších vyučujících).

Jako absolvent mohu potvrdit neocenitelnou zkušenost např. setkat se a jednat s klienty těchto klinik, kteří často čelili nelehké životní situaci, neznali svá práva, nevěděli, jak je hájit, či prostě a jednoduše si jich dostatečně nehleděli. Když jsem se jako student s takovými lidmi setkával, najednou jsem viděl, že život je často jinde než v knihách. Studenti na "příjmu" se museli naučit, jak s klientem jednat, jak ho vyslechnout, jak z něj dostat právně relevantní informace, jak sepsat protokol, seznam převzatých (okopírovaných) podkladů apod. Pak byl případ přidělen studentům dle právní oblasti, které se týkal a ti ho poté v jakýchsi minitýmech reálně řešili. Klinika spolupracovala i s jednou olomouckou občanskoprávní poradnou.

Přínos pro studenty spatřují především v tom, že jednak se naučili jednat s lidmi (klienti pocházeli nezřídka z nižsích příjmových skupin a museli čestným prohlášením osvědčit svou nemajetnost), jednak se člověk naučil pracovat se spisem, a to dávno předtím než se s ním setkal v advokátní či soudní praxi. Řešení reálného problému a vidina pomoci člověku v (právní) nouzi nás motivovala k poctivému studiu spisu i ke zpracování - pro klienta užitečného - výstupu.

Olomoucká právní klinika učila odpovědnosti, přinášela potřebné zkušenosti a její učitelé byli vždy ochotní sloužit radou či pomocí. Z těchto důvodů bych se přimlouval za zavedení obdobného modelu výuky na všech českých fakultách.