neděle 19. ledna 2014

Martin Kopa: Je možné odepřít výpověď z důvodu nebezpečí trestního stíhání právnické osoby blízké?

V  posledních týdnech opakovaně narážím na téma základních práv právnických osob a některé trable, které toto téma vyvolává. Ukazuje se, že právo na spravedlivý proces právnických osob v rámci správního trestání a „klasického“ trestního procesu může být oříškem. Setkal jsem se v té souvislosti s jednou otázkou, se kterou si v posledních týdnech lámu hlavu. Mohl bych v civilním, správním nebo trestním řízení podle čl. 37 odst. 1 LZPS odepřít výpověď s tím, že bych mohl způsobit trestní stíhání své právnické osobě blízké? Co myslíte?


Osobně si myslím, že bych mohl. Možnost odepřít výpověď je podle mě procesním projevem hmotněprávního vztahu „blízkosti“. Už několik let přitom existuje civilní judikatura (např. R 53/2004 k relativní neúčinnosti či 29 Cdo 4822/2008 k bývalému § 196a obchodního zákoníku), která tvrdí, že právnická osoba může být pro účely soukromého práva osobou blízkou. To přímo do zákonného textu převedl i § 22 odst. 2 NOZ, podle kterého: „Stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.“

A minori ad maius bychom proto podle mě mohli říci, že když je právnickou osobu možno chápat jako osobu blízkou v soukromém právu, tím spíše bychom ji měli chápat za osobu blízkou i v oblasti trestní a potažmo procesní. Pokud právní vztah blízkosti může vzniknout v méně závažných situacích (soukromé právo), tím spíše by měl podle tohoto argumentu platit i v závažnějších situacích (trestní a procesní právo). Právnické osoby mohou být v dnešní době trestány nejen v oblasti správní, ale více než dva roky už proti nim můžeme postupovat podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Proto podle mého názoru existuje zájem, abychom i ve vztahu k právnickým osobám blízkým nemuseli řešit ono situační dilema mezi respektem k právu a vztahem k osobě blízké, kde volba jednoho znamená porušení druhého (viz Baňouch, Hynek. Čl. 37. In Wagnerová, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s, 2012. s. 773.).

Nezjednodušuji to ale příliš? Co na to říká „jednoduché právo? Správní řád (§ 55 odst. 4) ponechává chápání osoby blízké soukromému právu. To podle mého názoru znamená, že od 1. 1. 2014 vtahuje do hry i výše citovaný § 22 odst. 2 NOZ. Občanský soudní řád osobu blízkou nedefinuje. Pouze z něj vyplývá, že v případě výslechu fyzické osoby, která je statutárním orgánem právnické osoby či jeho členem, bude třeba jejího souhlasu (§ 126 odst. 4 a § 131). Lze tedy hovořit o její ochraně. Ale co ostatní, kdo (slovy NOZ) „podstatně právnickou osobu ovlivňují“? Je i zde do hry vtažen § 22 odst. 2 NOZ? Mohou odepřít výpověď? Podle mě ano, protože v opačném případě by hmotněprávně založenému vztahu blízkosti byl upřen jeden z jeho důležitých procesních projevů, kterým možnost odepření výpovědi je.

Trestní předpisy mají vlastní „klasickou“ definici (viz § 125 tr. zákoníku a § 100 odst. 2 tr. řádu), která právnické osoby nebere výslovně v potaz. Nicméně při práci se stejnou definicí v dříve platných soukromoprávních předpisech Nejvyšší soud ve výše uvedených judikátech také zvládl dovodit, že právnická osoba může být osobou blízkou. Hlavní argument zněl, že fyzické osoby, které mohou jménem právnické osoby právně jednat (zejména s přihlédnutím k tomu, že jejich prostřednictvím se utváří vůle právnické osoby), mají z titulu svého postavení (a z něj vyplývající odpovědnosti) k této (své) právnické osobě takový vztah, že by důvodně pociťovaly újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Stejný princip se podle mě uplatní i v trestní oblasti a tím pádem i v jednotlivých procesních úpravách.

Situaci však zjevně lze vyložit i opačně. Nejvyšší správní soud totiž např. v rozsudku č. j. 8 Afs 17/2012 – 375 v kontextu vztahu zaměstnance a zaměstnavatele jednoznačně uvedl, že právnická osoba nemůže být osobou blízkou, které lze způsobit trestní stíhání (§ 189). Bližší zdůvodnění tohoto kategorického závěru ovšem v rozsudku chybí.

Co vy na to? Může být z pohledu ústavního práva osobou blízkou i právnická osoba? Lze podle Vás odepřít výpověď z důvodu nebezpečí trestního stíhání právnické osoby blízké? Pokud ano, mají tuto možnost jen členové statutárních orgánů a ti, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňují, nebo i jiné osoby? Nebo zkrátka takové právo čl. 37 odst. 1 Listiny nezakotvuje?

24 komentářů:

Jan Potměšil řekl(a)...

Asi to možné je, něco v tom smyslu už jsem od NS četl, ale bral bych to velmi restriktivně, ideálně s uložením důkazního břemene na toho, kdo danou skutečnost tvrdí (reálně tedy - s maximálními požadavky na objasnění dané otázky ex officio), s ohledem na volnost, s jakou byl odkaz na osobu blízkou akceptován min. v oblasti dopravních přestupků.
Kde se jinak vychází při vymezení osoby blízké (resp. osob blízkých - jde o dvě skupiny, 1. ze zákona, 2. fakticky definovaná) z § 68 odst. 4 zákona o přestupcích - tzn. neplatí, že by se ve správním řízení odkazovalo na občanské právo - v řízení přestupkovém je speciální úprava.

Jan Vučka řekl(a)...

Proc jen statutarove? Bezne pujde o zamestnance, kteri by ujmu zamestnavatele-pravnicke osoby (mozne ulozeni trestu vedouci k naruseni hospodarske cinnosti) pokladali za ujmu vlastni (ohrozeni pracovniho mista).
Pokud je mi znamo, prvni si tuto otazku kladl JUDr. Vidrna z Dana Pergl & Partneri.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Mám blíže k fikční theorii právnických osob, takže se nedomnívám, že by právnická osoba mohla vůbec pociťovat jakoukoli újmu.

Zaměstnanec fysické osoby také nesmí odepřít výpověď proto, že by újma zaměstnavateli přivodila újmu i jemu.

Takže odpovídám záporně: nemůže, a nejsem ztotožněn s citovanou judikaturou NS.

David Schmidt řekl(a)...

Jestliže má zaměstnanec povinnost vypovídat
proti šéfovi / majiteli, má ji mít i proti PO. Výjimka z vypovídání by se neměla vykládat extenzivně, je
obdobou nesebeobviňování a výhrady svědomí (syn by neměl udávat otce
atd.).

FORTUNA řekl(a)...

Dle čl. 37 určitě nemám právo takovou výpověď odepřít. Vezmu-li to do důsledku, nikdo by nemusel vypovídat proti nikomu. Příklad: mám-li vypovídat, že ČEZ vymáhá peníze za své služby tak, že porušuje zákon, a jelikož ČEZ je v majetku státu, tedy i v mém, poškozuji tím nejen ČEZ, ale i sebe!!

Pak, zmiňujete se i o správním řízení. Čl.37 (3): myslím, že v českém správním řízení zmíněná zásada, že všichni účastníci řízení jsou si v řízení rovni, neplatí.

Potom, vztahuje se čl.37 i na přestupkové stíhání?

Mirek Vorlický

kocour řekl(a)...

Jen doklad absurdity trestní odpovědnosti právnických osob.

P.H.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad kocour:

Pokud nějaká PO profituje např. z produkce dětské pornografie (příklad zmíněný prof. Válkovou v nedělních OVM), nevidím důvod, proč nelikvidovat i dotčenou PO.

Anonymní řekl(a)...

Mno tak s ohledem na prolomení zásady nevypovídat proti sobě nebo osoby blízké v oblasti dopravních přestupků a její kvitace ze strany i NSS, je stržení laviny nemožnosti nevypovídat, bohužel otázkou času - když nevyšlo politikům a maiore ad minus a potencionální vrah nebo příbuzný uneseného nemusí vypovídat, tak se protlačilo a minore ad maius a trestá se ten jenž nevypovídá jenom proto, že je náhodou majitel auta (ergo všichni muži by měli být zavřeni za znásilnění jelikož mají nástroj) u bezvýznamného přestupku - vždyť ta práva jsou přeci nezrušitelná, že... a lze jen očekávat argumentaci typu "co je dobré pro a minore, tak je o to lepší pro ad maius".

Jsem tedy k této otázce dosti skeptický...

FORTUNA řekl(a)...

K Jan Potměšil, 20.1.14, 21:34

Co je to prosím za výraz: Pokud PO profituje z produkce DP?

Má snad JP na mysli: Pokud PO porušuje zákon? Pakliže ano, je přeci postup snadný. Pokud tomu tak je, někdo z firmy jej porušuje (firma je pouze prostředek k takové činnosti), a takového člověka je třeba najít a dle zákona soudit a případně trestat. Nevím, co je na tom těžkého k pochopení. Až kdyby se přišlo na to, že PO funguje pro účely porušování zákona, bylo by namístě ji zlikvidovat.

k Anon. 20.1.14, 22:17
Zde je řešení obdobné. Přestupek byl a má být nejnižší stupeň trestného činu. Tudíž, hledá se ten, kdo porušil zákon, v případě, že osoba podezřelá je známá, takového člověka je nutno obvinit, soudit a dle zákona trestat.

A on, pochopitelně, má právo se všemi právními prostředky bránit - tedy i nevypovídat ve svůj neprospěch, což tedy logicky znamená i v neprospěch osoby jemu blízké (to učiní žalobce, což konečně platí i pro výše uvedený případ).

Mirek Vorlický

Jan Exner řekl(a)...

Díky za zajímavý příspěvek, Martine!

Osobně jsem spíše toho názoru, že na PO by se ustanovení o možnosti odepření výpovědi vztahovat nemělo. I přes to, že ve sféře soukromého práva je možné, aby za osobu blízkou byla považována i PO, pod §125 TZ bych ji nepodřadil. Pokud bychom připustili, že podle trestního práva může být PO považována za osobu blízkou, pak by bylo možné se vůči ní "legálně" dopustit nadržování ve smyslu §366(2) TZ, nepřekažení, neoznámení trestného činu a dalších trestných činů, při nichž trestní odpovědnost nenastává při určitém vztahu k osobě blízké. V takovém případě mi to přijde už za hranicí, jelikož by poté nebylo možné stíhat pomocníky trestných činů zainteresované v právnických osobách. I vzhledem k zásadě souběžné a nezávislé trestní odpovědnosti FO a PO bych toto ustanovení LZPS vykládal spíše restriktivně v neprospěch PO.

Anonymní řekl(a)...

Proč hned spojovat správnost konceptu trestnosti PO s otázkou odepření výpovědi ? Řekněme si rovnou, že stejně jako ve spoustě jiných věcí, je i toto mezera v zákoně a žádná (veliká) myšlenka , který by to doplnila zde není a na KANCL se mohou spolehát v případě výkladu NOZ jen vyslovení hazardéři.
Počkejme v tichu a pokoji na první rozhodnutí nějaké okresní soudkyně :-)))), jak je u nás v kraji zvykem.

Jan Halas

David řekl(a)...

Zajímavý článek, Martine. Díky za něj. Má odpověď je zcela určitě ne. Podle mě už z textu § 22 odst. 2 vyplývá, že toto ustanovení směřuje pouze do oblasti majetkových práv. Účelem je ochrana třetích osob před následky jednání, které se odehraje jak mezi dvěma fyzickými, tak i mezi právnickou a fyzickou osobou (viz i důvodovka:“ Druhý odstavec zavádí konstrukci, podle níž se posuzuje stejně jako poměr osob blízkých i poměr k právnické osobě, je-li právnická osoba jinou osobou podstatně ovlivňována; to však může platit jen s důsledky omezenými na ochranu majetkových práv třetích osob.“). Tím je dáno teleologické pozadí normy, které již nelze rozšířit, protože by to znamenalo popřít jasný úmysl zákonodárce (§ 2 odst. 2 NOZ). Navíc a minore ad maius podle mě používáš špatně, protože tímto argumentem přenášíš konkrétní právní následek, který je projevem chráněného zájmu, z jednoho skutkového stavu do jiného, který je z pohledu tohoto zájmu jasnější, a aplikuješ tento právní následek na tento druhý skutkový stav. Přenášíš a aplikuješ tak dispozici normy či její část. Pojem blízkosti zaprvé není součástí dispozice, nýbrž hypotézy (skutkové podstaty) a není to proto právní následek. V § 22 odst. 2 a daných procesních normách se nenachází žádný shodný právní následek. § 22 odst. 2 přece nedává právnickým osobám žádnou obecnou kvalitu blízkosti. I když pro jiný skutkový stav (PO místo FO) občas platí stejný právní následek (relativní neúčinnost), neznamená to, že je v takovém případě PO blízkou osobou, a to ani v rovině právní fikce. Kdyby § 22 odst. 2 říkal, že pro účely…. Se PO považuje za osobu blízkou, v tam vypočtených případech by to sice mělo stejný právní následek, ale mohla by vzniknout legitimní otázka, jestli PO nemůže být osobou blízkou i v jiných případech, neboť OB je obecná legální definice. Proto podle mě není náhoda a zákonodárce ví, co činí, když v tomto ustanovení vůbec nemluví o blízkosti u právnické osoby. Vždy jen používá stejný konkrétní právní následek i pro PO, nikdy jí nedává kvalitu OB. Tvá úvaha navíc odporuje systematice NOZ, protože to samé jako v § 22 odst. 2 se odehrává v § 83 odst. 1, odkud je zřejmé, že blízká osoba může být pouze fyzická. I teoreticky je to nesmyslné, protože tento konstrukt předpokládá, že dvě či více osob jsou si blízké navzájem. Jak může být člen blízký právnické osobě, si nedokážu představit. Tady se pohybujeme spíše v rovině osobnostní než majetkové, kde je rovnost pochopitelná. Právnické osoby původně vznikly spíše z pragmatických, než čistě hodnotových důvodů, a proto mají jen několik nezbytných osobnostních práv, ale nic víc. A konečně - trestním či správním řízení přece nejde jen o zájmy svědka a stíhané osoby, tedy osob nějak jednajících v soukromém životě, ale také o zájmy státu, na které jsi podle mě trochu zapomněl. Ty situace jsou proto zcela nesouměřitelné.
David Mařádek

Robert Zbíral řekl(a)...

Martine ty snad pokrýváš všechny obory :-)

Souhlasím s většinou komentářů, že na právnické osoby by se dané právo vztahovat nemělo.

Mimochodem Komise nedávno zveřejnila návrh směrnice posilující práva v trestním řízení (http://ec.europa.eu/justice/criminal/files/com_2013_821_en.pdf) a přestože se v ní "právo mlčet" řeší, jasně je uvedeno, že se to týká pouze fyzických osob, takže na právnické si ani v "Bruselu" netroufli (nehodnotím zde skutečnost, zda je vůbec daný návrh směrnice potřebný).

Martin Kopa řekl(a)...

Mockrát všem děkuji za věcné reakce a omlouvám se za zavrženíhodné zpoždění v odpovědi!

Jen pro odlehčení k trestní odpovědnosti právnických osob: nepochybuji o ní od doby, kdy se mi doneslo, kterak student 1. ročníku na otázku, proč šel na práva, vítězoslavně odpověděl: „Protože se chci stát právnickou osobou!“

Teď to zkusím vážněji. Nejblíže je mi názor Jana Potměšila, tzn. právo odepřít kvůli trestnímu stíhání PO ano, ale restriktivně. V praxi pak samozřejmě bývá těžké udělat čáru. I z pohledu dřívější citované judikatury však byl ten vztah blízkosti chápán omezeně a např. právě zaměstnanci už do něj podle mě nemohou spadat. Nejsou totiž v postavení těch, kdo tvoří vůli PO, a nemají odpovědnost jako statutáři a ti, kdo „právnickou osobu podstatně ovlivňují“. To je obecně pojem, na jehož judikatorní výklad budu obrovsky zvědavý.

K anonymovi: Vlastně s Vámi zcela souhlasím. Současný stav považuji za zpoplatnění základního práva, které zaručuje čl. 37 odst. 1 LZPS. Nenapsal bych to lépe než Tomáš Beran, na jehož články zde a zde tímto odkazuji. Už chybí jen zákonem stanovená (a při nesplnění náležitě sankcionovaná) povinnost jít se sám udat na nejbližší policejní stanici při překročení rychlosti na dálnici. Zajímala by mě ta judikatura NSS, měl byste odkaz, prosím?

Ad Honza Exner: To je hodně trefná poznámka! Až sem jsem to po pravdě nedomýšlel. Protože nejsem kovaný trestař, asi něco plácnu, ale nevidím zde z výše uvedených důvodů v principu rozdíl mezi možností „legálního dopuštění se“ těchto TČ ve vztahu k fyzickým osobám blízkým (které TZ nesporně umožňuje) a právnickým osobám blízkým. Z důvodů naznačených v postu si myslím, že stejně jako bych nebyl odpovědný podle 367 TZ, pokud bych nepřekazil zkrácení daně mému bráchovi, nemělo by jít konkrétně o nepřekažení tr. činu, pokud to zkrácení daně nepřekazím „své“ PO jako její statutár. A teď se na mě určitě všichni slétnete :-)

Ad David M.: Díky moc za reakci! Já se právě sám ptal, jestli to moc nezjednodušuju a Ty jsi krásně metodologicky ukázal, že jo. Nepůjde ale i v té trestní oblasti (ve smyslu čl. 6 Úmluvy) často o majetkové vztahy? Abych upřesnil, odkud vznikla celá tahle otázka. Měli jsme s kolegou školení na ÚOHS na téma základních práv právnických osob. Téma zákazu sebeobviňování (a mnohá další, o kterých se třeba rozepíšu příště) tam hodně rezonovalo, protože na něj v praxi často naráží. Je pro ně zásadní praktickou otázkou, co si všechno mohou ve správním řízení proti soutěžitelům dovolit, aby jim to pak soudy nehodily na hlavu. A v situaci, kdy po PO, jejímž jsem statutárem, jde ÚOHS pro údajné porušení hospodářské soutěže, opět vidím jako odůvodněné, že odepřu výpověď, protože bych důvodně pociťoval újmu, kterou by daná PO utrpěla, jako újmu vlastní. Nemyslíš?

Ad Robert: To víš, výhodou těch, kdo dělají ústavko a základní práva, je to, že můžou „kecat do všeho“. Současně nic neumíme pořádně…:-) 

Jan Vučka řekl(a)...

Ad Martin Kopa: a ona je schopnost ovlivňovat (osobu, jíž by hrozilo trestní stíhání nazákladě mé výpovědi) pojmovou součástí blízké osoby?

David řekl(a)...

Nemyslím, protože osoba blízká je legální pojem, který bezpochyby původně směřoval jen na osoby, které mezi sebou mají rodinný nebo podobný vztah lidské blízkosti. Nemyslím si, že je to překonané, vždyť právnické osoby existují od nepaměti. Ústavní norma je na to podle mě příliš obecná, takže ze současného právního řádu takovou možnost pro PO nelze vyvodit. Jestli je to v praxi někdy žádoucí, je podle mě otázka de lege ferenda.

Anonymní řekl(a)...

Ad absurdum: To by leckdo mohl za osobu blízkou považovat také svůj oblíbený fotbalový klub - újmu by jistě pociťoval jako svoji vlastní a v poměru k ní by také mohl být, když má třeba 20 let permanentku...
ČD

Jan Vučka řekl(a)...

Ad anonymní 21:31: s tímto argumentem by bylo možno odmítnout i blízkost fyzických osob. Někdo by mohl tvrdit, že má rád všechny lidi na světě a že je mu blízký i soused přes ulici. Ergo blízkost fyzických osob je nesmysl ...
Samozřejmě při posuzování existence blízkosti musí být zvážena jak povaha vztahu, tak jeho intenzita. Ale pokud na někomu závisí má střecha nad hlavou (u zaměstnanců hrozí ztráta zaměstnání), pak je druhá podmínka ("důvodně pociťoval újmu jako vlastní") nejspíše splněna.
Nejistá je však podmínka první ("rodinný nebo obdobný poměr").

David řekl(a)...

Ještě mě nádavkem napadlo několik věcí. Jen lidé mají právo na uznání vlastní právní osobnosti a tedy i důstojnost, ze které by měla vyvěrat všechna základní práva. Stát je pouze uznává a jen proto mohou mít ony čtyři základní atributy. U PO tato práva konstituuje, proto nemohou z povahy věci být nezrušitelná(což kdyby stát místo registračního systému zakládání plošně zavedl schvalovací koncesní princip?). Vždyť lidská a základní práva jsou od počátku vázána na hodnotu člověka jako takového a jeho občanský vztah ke státu. Už proto těžko lze tak snadno přiznat tatáž práva PO. Navíc ten institut blízké osoby; pojmovým znakem blízkosti je podle mě citový vztah, který se buďto presumuje (v rodině), nebo dokazuje (osoby v podobném poměru). Zákon nechrání PŘEDEVŠÍM jakoukoli blízkost zájmovou, nýbrž osobní a citovou.Čím více nad tím uvažuji, tím více mám dojem, že původně dobře myšlený koncept lidských práv se občas mění v ideologii ve špatném smyslu toho slova-má zakrýt hodnotové zmatení a relativismus západní civilizace podle logiky „když nevíme, tak mu to právo raději přiznáme, jen aby nás někdo neosočil z xenofobie“ (nebo bůhvíčeho ještě).:(

Martin Kopa řekl(a)...

Ad Jan Vučka: Já jen vycházel z toho konceptu NOZ, který toho, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti, dává na roveň statutárům. Ale jak jsem psal, bude těžké dělat čáru. Zejména, jak píšete, co je to přesně ten „obdobný poměr“? Bylo by proto zřejmě lepší situaci vždy hodnotit vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu. NSS každopádně ve výše uvedeném judikátu řekl zaměstnancům ne.

Ad David M.: To máš samozřejmě ve filozofické a hodně obecné rovině pravdu. Ale právo na ochranu majetku a procesní práva vyplývající z práva na spravedlivý proces (kam patří právě i právo nevypovídat či zákaz sebeobviňování), o které v tomto případě jde, patří mezi ta nejklasičtější práva, která určitě náleží i právnickým osobám. Nelze proto říct, že jim je nelze přiznat. Jen zkus domyslet, k čemu by v praxi vedlo, kdyby je PO neměly...
A co se osobního a citového vztahu týče, já si dokážu dost dobře představit, že statutár, který věnuje více času „své“ PO než vlastní rodině, bude v dnešní době mít silnější osobní a citový vztah k dané PO. Její trestní stíhání pro něj podle mě může klidně být horší než trestní stíhání jeho vnuka.

David řekl(a)...

Já to také neříkám apriorně - PO má také procesní práva, ale právo na spravedlivý proces zahrnuje více jednotlivých práv a myslím, že jsem postupně došel k tomu, že zrovna právo FO odepřít výpověď ve vztahu k PO neexistuje. PO je prostě fikce, ať se nám to líbí nebo ne a je na to třeba brát zřetel. Argumentovat jen důsledky v praxi nelze, protože tím se přiznáváš, že tam to právo asi chceš vidět. Myslím, že realita se nedá nahlížet optikou "presumpce existence základního práva."
Co se týče zákazu sebeobviňování-nesouvisí ten koncept spíše s principem individuální odpovědnosti za TČ, tedy že je něčím vinen člověk? U PO je to kolektivní odpovědnost za výsledek.. Statutár se v občanském soudním řízení také vyslýchá jako účastník a ne jako svědek.
V tom se neshodneme, ale zajímavá diskuse.:)

Martin Kopa řekl(a)...

Ad David M.: Jasně, já to určitě nestavím tak, že na to existuje jediná správná odpověď. Jen se snažím na Jiném právu hledat i jiné odpovědi a trošku zpochybňovat "jasné" věci. :-)

Jen poslední věcná: Jak jsem psal v postu, statutáři jsou v řízení, jehož účastníkem je "jejich" právnická osoba, podle o.s.ř. právě vyslýcháni jako účastníci, nikoliv jako klasický svědek (§ 126 odst. 4 ---> § 131). Je proto mj. třeba jejich souhlas s výslechem. Proto jde spíš o další podpůrný argument pro jejich "blízkost" a možnost odepřít výpověď.

Každopádně cool diskuze, díky za ni! :-)

Anonymní řekl(a)...

Otázka je odvislá od toho, zda může právnická osoba pociťovat újmu. Tedy co to ta újma vlastně je a zda může PO vůbec něco pociťovat.

Osobně bych se klonil k závěru Tomáše Peciny, ale pokud tu současně dochází k přiznávání zadostiučinění za nemajetkouvou právnickým osobám dle 82/1998 Sb., a soudy judikují, že vznik nemajetkové újmy se ani neprokazuje, přijde mi vcelku logické a fér bez další umožnit odepřít výpověď z důvodu nebezpečí trestního stíhání právnické osoby, neboť by dotyčný důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní.

Jakub Malinovský

Martin Kopa řekl(a)...

Jen pro doplnění, k tématu dnes vyšel zajímavý rozhovor s doc. Gřivnou.