středa 29. ledna 2014

Jan Exner: Je doping ve sportu trestný?

Fotbalová legenda Diego Maradona, vynikající sprinter Ben Johnson či cyklista Lance Armstrong. To je příklad slavných sportovců, kteří si ve své kariéře pomáhali k úspěchu dopingem. Sankcí za užívání zakázaných látek může být například zákaz sportovní činnosti, povinnost zaplatit pokutu a v některých zemích navíc i případný trestní postih. Domnívám se, že dopingoví podvodníci jsou trestně odpovědní i v České republice.

Dopingový příběh dnes již bývalého sedminásobného vítěze Tour de France Lance Armstronga obletěl celý svět. Mezinárodní cyklistická unie odebrala Američanovi jeho vavříny a americké soudy mají i dnes, rok po jeho přiznání, plné ruce práce s civilními žalobami jeho bývalých sponzorů. Kromě toho bylo proti Armstrongovi v USA vedeno trestní řízení pro podezření z daňových podvodů a ze zneužití návykových látek, které však federální prokurátoři v únoru 2002 bez obsáhlejšího vysvětlení odložili.

Po tomto příběhu, ke kterému jsem se náhodou vrátil při studiu na zkoušku z trestního práva, mě napadla otázka, zda je v České republice možné trestně stíhat sportovce za užití zakázaných dopingových látek. Některé aspekty spojené s dopingem jsou trestné kromě USA například v Austrálii, ve Francii či v Rakousku. Český trestní zákoník však žádný speciální dopingový trestný čin neobsahuje. Na druhou stranu si myslím, že užívání nebo pomoc k užívání dopingu naplňuje všechny znaky skutkových podstat minimálně tří trestných činů.

Podvod

Na majetkové aspekty dopingu směřuje podle mého názoru trestný čin podvodu dle § 209 TZ. „Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou,...“ Finanční odměny za vítězství dosahují často magických hodnot a zpravidla vysoce převyšují hranici škody nikoli nepatrné 5000 Kč. Například Český olympijský výbor vyhlásil prémii 1 500 000 Kč za zlatou olympijskou medaili z her v Soči. Vítěz tenisového French Open zase každý rok odjíždí z Paříže kromě trofeje navíc i s 1 500 000 Eur v kapse. Pokud závodník jednal v úmyslu se mimo dobrý pocit z vítězství i obohatit a uvedl soupeře, organizátory nebo své sponzory v omyl zatajením užívání zakázaných látek, lze reálně hovořit o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu.

V úvahu přichází i nepřímé pachatelství trenéra či některého jiného člena týmu, který by například tajně přidával do jídla sportovce dopingové látky. Pokud by sportovec o dopingu nevěděl, jednal by při závodě v omylu a stal se živým štítem ke spáchání trestného činu. Za takové jednání by navíc mohl odpovídat i celý klub či tým, jelikož trestně odpovědná za podvod může být i právnická osoba dle § 7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.

Poškození cizích práv

Dalším trestným činem, kterého se sportovec může dosažením úspěchu zakázanými prostředky dopustit, je poškození cizích práv, jehož objektivní stránku definuje §181 trestního zákoníku. „Kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl, nebo využije něčího omylu...“ Sportovec uvádí užíváním dopingu v omyl nejen své soupeře, ale také organizátory utkání či závodu. Tento trestný čin je systematicky zařazen mezi trestné činy proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství. Vážná újma na právech se tak může týkat například cti či jiných osobnostních práv. Trestně odpovědný může být i trenér, který tajně podává svému svěřenci zakázané látky za účelem zvýšení jeho výkonu. Pozdější odhalení přítomnosti takových látek v těle sportovce by mu jistě způsobilo vážnou újmu na právech. 

Výroba a jiné nakládání s látkami s hormonálním účinkem

Spíše na trenéry či pomocný personál, než na samotné sportovce, směřuje trestný čin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem, jehož spojení s dopingem zmiňují i komentáře k českému trestnímu zákoníku. „Kdo neoprávněně ve větším množství vyrobí, přechovává, doveze, vyveze, proveze, nabízí, prodá, jinému poskytne nebo podá látku s anabolickým nebo jiným hormonálním účinkem za jiným než léčebným účelem, nebo kdo vůči jinému použije metodu spočívající ve zvyšování přenosu kyslíku v lidském organismu nebo jinou metodu s dopingovým účinkem za jiným než léčebným účelem...“ Především z cyklistiky, ale nejen z ní, jsou známé případy, kdy místa ubytování sportovců vypadala kvůli všudypřítomným infuzím nebo injekčním stříkačkám spíše jako nemocniční než jako hotelové pokoje. Kdo jedná v úmyslu zvýšit výkon sportovce podáním dopingové látky z jiných než zdravotních důvodů, stává se podle mě trestně odpovědným za tento trestný čin.

Jsem si vědom fragmentární povahy trestního práva a toho, že zájem společnosti na čistém sportu pravděpodobně nebyl primárním objektem v hlavách autorů českého trestního zákoníku. Svou roli by jistě hrála i zásada subsidiarity trestní represe a zásada oportunity, podle níž státní zástupce může zastavit trestní stíhání z důvodu jeho neúčelnosti. Taková situace by přicházela v úvahu například v případě dostačujícího disciplinárního potrestání sportovce. Přesto se na základě výše uvedených argumentů domnívám, že ten, kdo dopingové látky užívá nebo jinému k jejich užívání pomáhá, je podle českého práva trestně odpovědný.

17 komentářů:

FORTUNA řekl(a)...

Proč by se problém dopingu, omezování na právech, uvádění v omyl, atp., jak zde popsáno, měl omezit jen na sport?

Měl bych být trestně stíhán za to, že beru látku, která mi umožňuje v práci podávat lepší výkon a vypadat při tom čile a oslnit svého šéfa, a tak předběhnout svého kolegu k povýšení?

Buď braní nějaké látky (ať ji užívá moje babička, nebo ligový hokejista) je protizákonné a tedy trestné, nebo není.

Jiná věc je, že nějaká sportovní organizace, nebo firma, se rozhodne, že ta, či ona látka není v ní pro její členy přípustná, a vyloučí takového člena ze svých řad s následnýn trestem, sebere mu cenu, nebo jiné uznání, které před tím dostal, atd.

Problém vidím v tom, že čeština nemá správné slovo pro slovo crime, které se jinak jinde obecně užívá.

Další problém pak vidím v tom, že crime činnost se v českém trestním řádu volně přelévá do občanských sporů a naopak (proto možná "neodůvodněné" odložení trestního řízení amerických prokurátorů proti Armstrongovi v 2002).

Mirek Vorlický

Anonymní řekl(a)...

U TČ podvodu a poškozování cizích práv jde poněkud o nedorozumění.

Za prvé závodník nemá žádný vztah k pořadateli soutěže, ani pracovní, dokonce povětšinou ani smluvní. Nemohu tedy někoho podvést tím, že si něco zobnu. Je to asi tak stejné jako když jdu do obchodního centra, které má v provozním řádu zákaz pohybu osob s dopingem.

U poškozování cizích práv zas neexistuje žádné zákonné právo pořadatele na čistotu sportovce. Dokonce i kdyby něco vyžadoval smluvně, je dost nepravděpodobné, že by soud se shodil k tomu a zkoumal závodniknův zdravotní stav např. pro oprávněnost smluvní pokuty, natož aby nějaké výsledky zveřejnoval při jednání. K tomu nemá právo ani lékař, natož soukromý podnikatel.


Jan Vedral

Petr Černý řekl(a)...

Po přečtení skutkové podstaty Výroby a jiné nakládání s látkami s hormonálním účinkem (§ 288) pod Vaším úhlem pohledu jsem dospěl k názoru, že bychom měli trestně stíhat každého, zejména trenéra, který dá svému sportovci před závody nápoj obsahující kofein (samozřejmě káva, energetické nápoje). Kofein totiž prokazatelně zvyšuje přenos kyslíku v těle a má vliv na sportovní výkon u některých sportů. Do roku 2005 byl Mezinárodním olympijským výborem zařazen mezi zakázané látky. Osoba podávající tedy použila metodu spočívající ve zvyšování přenosu kyslíku v lidském organismu vůči sportovci a spáchala uvedený trestný čin. Podle našeho trestního zákoníku by šlo stíhat opravdu leccos.

Jan Exner řekl(a)...

Ad MV - Cílem tohoto příspěvku nebylo obecně vymezit všechny aktivity, které lze postihnout zmíněnými trestnými činy, ale zaměřit se pouze na konkrétní sportovní prostředí. Myslím si, že rozdíl od jiných činností spočívá u dopingu v tom, že se jedná o látku explicitně zakázanou v konkrétním smluvním vztahu, do kterého sportovec vstupuje (viz dále komentář k JV). Chápu, že se jedná pouze o demonstrativní příklad, ale pokud si v práci pomohu k povýšení něčím, co je v pracovním vztahu zakázané, také mi to neprojde.

Ad JV - Nemyslím si, že jde o nedorozumění. V okamžiku, kdy se závodník dobrovolně podřídí pravidlům sportovní organizace nebo pořadatele určitého sportovního podniku tím, že se postaví na startovní čáru, vzniká mezi nimi smluvní vztah, který může být buď nepsaný nebo potvrzený písemnou smlouvou (např. smlouva o reprezentaci). Potvrzuje to i judikatura obecných anglických soudů nebo Arbitrážního soudu pro sport - např. Modahl v. British Athletic Federation (1994–2001), CAS98/211B v. FINA. Z takového smluvního vztahu plynou sportovci práva (závodit, bojovat o zlato) i povinnosti (neužívat doping). Podle mého názoru je v tomto případě, na rozdíl od obchodního centra, zákaz užívání dopingu esenciální, protože se jedná o přímý prostředek k dosažení majetkového obohacení.

Ad PČ - Myslím si, že v případě kofeinu by se uplatnila zásada subsidiarity trestní represe, protože kofein je látka běžně dostupná a šálek kávy je v porovnání s využitím krevní transfuze podstatně méně škodlivý.

Anonymní řekl(a)...

Pokud jde o porušení smluvních práv, pak se TČ nedá ani užít, protože jde o standardní smluvní odpovědnost, navíc rozhodně nejde o omyl třetí osoby a především jde o "Trestné činy proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství"


Jan Vedral

FORTUNA řekl(a)...

k Jan Exner, 30.1.14, 18:41

Připadá mi pane, že vůbec nerozlišujete mezi vztahem, který vyplývá z dohody dvou soukromých osob a vztahem, který vyplývá ze zákona. Třeba v ČR toto rozlišení není pro právo podstatné.

Nicméně:
V prvním případě, strana, která se domnívá, že jsem ji poškodíl třeba tím, že jsem porušil dohodu s ní, že budu soutěžit bez podpůrných látek (použil jsem doping, který mi dal nesportovní výhodu oproti ostatním soupeřům a tak třeba zkreslil výsledek soutěže) má právo (byť ne povinnost) se domáhat zadostiučinění před soudem, neboť jsem svým chováním minimálně zlehčil její pověst jako záruku poctivých sportovních soutěží.

V druhém případě, je-li podezření, že jsem spáchal trestný čin (ve smyslu crime), má pak exekutiva státu (ne sportovní klub, nebo obchod) POVINNOST mne postavit před soud. Tato její povinnost vyplývá z právně demokratického zřízení státu.

Trest mi hrozí v obou případech (kromě jiného přijdu logicky o cenu, kterou jsem tak třeba získal), však to, že se stanu kriminálníkem, mi však hrozí pouze v případě druhém.

Mirek Vorlický

Jan Vučka řekl(a)...

Achich ouvej ... proč se všechno musí hned tlačit do trestu a ještě do takového paragrafu, jako je poškození cizích práv?

Připadá mi, že když nikdo neví, co s tím, tak z toho udělá aspoň poškození cizích práv!

Někdo lže o své historii u StB, aby se dostal na kandidátku politické strany, a hned je z toho poškození cizích práv!
Někdo se morfuje fotku na občance a hned je z toho zase poškození cizích práv!
(dodnes jsem nepochopil, čích - asi toho úředníka, co ho pak oddávat, že si z něj byla dělána legrace; nebo možná práv České republiky, že si někdo děl bžundu s veledůležitého úředního dokladu)
Blázni, jinak to neumím nazvat.

Čím víc jsem se trestním právem zabýval, tím víc jsem byl přesvědčen, že se má aplikovat střídmě.

Jan Vučka řekl(a)...

Ale abych potěšil zastánce pořádné represe, zmíním jeden možné trestněprávní aspekt sportu: co třeba podvádění typu Ruka Boží?
O peníze tam samozřejmě jde a čistě teoreticky podvod to byl. Na druhou stranu existuje něco jako zásada subsidiarity trestní represe a toto je typicky oblast, kde existuje rozvinutý a obecně akceptovaný jiný mechanizmus odpovědnosti.

Jan Vučka řekl(a)...

Ad Jan Vedral: "Za prvé závodník nemá žádný vztah k pořadateli soutěže, ani pracovní, dokonce povětšinou ani smluvní."
Zde souhlasím s kritikou od Jana Exnera. V profesionálním sportu je toto ošetřeno hodně důkladně. Ty licence se nevydávají jen tak.

Anonymní řekl(a)...

ad ultima ratio TP: Ono je pro sportovce stejně asi citelnější sankcí několik let nesmět závodit, než např. obecně prospěšné práce udělené trestním soudem.
ČD

Anonymní řekl(a)...

Pardon, kdo je při sledování sportu v omylu? Každá soudný člověk, který se podívá na historické tabulky musí dojít k názoru, že neustávající zvyšování výkonnosti sportovců není samo sebou. Na straně všech je tak spíše očekávání, že vítěz "bere". Proto nemohou být tyto osoby podvedeny. Jakýpak podvod?

Spíše by se mělo uvažovat o naprostém uvolnění pravidel dopingu. Jen ať si ti sportovní nádeníci huntují zdraví. Zaplaceni jsou královsky. ..a kdo chce sportovat pro zdraví, nemusí se honit za triumfy.

Pan Tau

FORTUNA řekl(a)...

k Pan Tau, 4.2.2014, 10:25
Ano, přesně tak.
Pak třeba uvidíme plavce, kterým narostly ploutve, nebo cyklisty, kteří se skládají z dvou tlustých stehen a rukou, kterými jsou napojeny na řidítka kol. Už vidím ty reklamy v TV.
Mirek Vorlický

Jan Exner řekl(a)...

Jsem si vědom chyby, které jsem se dopustil tím, že jsem na první místo ve výčtu trestných činů uvedl poškození cizích práv. Při psaní tohoto článku jsem mířil především na TČ podvodu, u kterého vidím vzhledem k dopingu největší relevanci. Poškození cizích práv jsem chtěl nabídnout k diskusi subsidíárně. To moji chybu samozřejmě neomlouvá.

Ad Pan Tau - Nemyslím si, že by společnost obecně přijímala fakt, že profesionální sportovci "prostě berou" a nikdo by tak v případě odhalení dopingového podvodu nemohl být v omylu. V případě, že bychom tuto domněnku připustili, ztratil by celosvětový boj za čistý sport svůj smysl. Ano, i já souhlasím s tím, že v určitých sportech jednoduše není v možnostech lidského těla dosahovat výkonů, které u sportovců občas sledujeme, ale neřekl bych, že se všichni sportovci obecně považují za podvodníky.

Subjektů, které mohou být v případě odhalení dopingu v omylu, je více, jak již píši v samotném článku. Může jít o sportovní organizaci, která sportovci vystavila licenci, pořadatele závodu či sponzory.

Anonymní řekl(a)...

RE: Jan Exner

Až nějaký sportovec prohlásí, v tomto závodě zvítězím, aniž bych dopoval. Tak teprve pak lze hovořit o něčím omylu.

Z hlediska pravidel hry prostě není rozdíl mezi ofsajdem, hrou rukou nebo kdovíčímještě a dopingem. Zákazy těchto druhů chování jsou zákazy stejné kategorie. Stejně jako je zakázáno při cyklistice blokovat cizí dráhu, nesmí se brát EPO.

Mimochodem co příčinná souvislost. Nedovedu si představit, že jí někdo prokáže. Nelze jednoduše říct, ty sis vzal tuhle piluli a díky tomu jsi vyhrál. (Třeba by vyhrál i bez ní.)

Z vaší logiky plyne absurdní závěr: Franto, nasimulovals penaltu, a díky tomu jsi vyhrál týmu celej zápas. Promiň, nic nedostaneš, já byl totiž v omylu, že budeš hrát podle pravidel.

Opravdu by mě zajímalo, jak byste tu konstrukci od začátku do konce vystavěl. Na konkrétním příkladu (včetně popisu skutku) by se argumentovalo lépe.

Pan Tau

Jan Exner řekl(a)...

Ad Pan Tau

Nemyslím si, že nutnou podmínkou toho, aby se někdo ocitl v omylu, je to, že sportovec před závodem explicitně prohlásí, že je "čistý". Toto jeho prohlášení vyplývá implicitně již z faktu, že se postavil na startovní čáru. Jak jsem psal již výše, tím, že se sportovec přihlásí do určitého závodu určitého organizátora, vstupuje s ním do smluvního vztahu, ze kterého mu plynou práva (závodit, prát se o medaile) a povinnosti. Mezi tyto povinnosti patří na mezinárodní úrovni i povinnost nedopovodat, jelikož pravidla mezinárodních sportovních federací tuto povinnost buď přímo obsahují nebo odkazují na antidopingová pravidla, k nimž přistoupila. Už tím, že sportovec zaklekne do bloků, se zavazuje k tomu, že nebude dopovat.

Zároveň vnímám rozdíl mezi "ofsajdem", rukou či jiným podobným prohřeškem a porušením dopingových pravidel. Pokud se někdo dopustí faulu, míč dostane soupeř a hraje se dál. V případě dopingu se podle mého názoru jedná o mnohem závažnější provinění, které přímo ovlivňuje výsledek celého závodu. To dokládají rovněž jednotlivé sankce. Zatímco za faul je hráč potrestán maximálně červenou kartou či nemožností nastoupit v několika zápasech, za doping se pyká i několik let.

Mezi simulováním a dopingovým prohřeškem je podle mého názoru také velký rozdíl, stejně jako mezi kolektivním a individuálním sportem. K zamezení simulování (například ve fotbale) je na hřišti rozhodčí, který má jako autorita posoudit, zda se jednalo o faul, či nikoliv. Takové rozhodování je subjektivní a záleží na posouzení člověka. V případě dopingu je možné prokázat porušení pravidel objektivními metodami, jako jsou například krevní testy. Fotbalová pravidla až na výjimky neumožňují v případě simulace či jiného podvodu anulovat výsledek hry. Vycházejí totiž z principu, že není možné trestat celý kolektiv za provinění jednotlivce. V případě dopingu v individuálním sportu je obligatorním následkem porušení pravidel nejenom anulace výsledků konkrétního závodu, ale i následující sankce.

Nezpochybňuji fakt, že práce státního zástupce, včetně dokazování příčinné souvislosti a dalších faktů v konkrétním dopingovém případu, by byla velmi náročná. Snažím se zde pouze poukázat na to, že tu podle mého názoru možnost trestního stíhání a případného postihu reálně existuje.

Anonymní řekl(a)...

Re: Jan Exner

Příklad kolektivního sportu byl poněkud nešťasný. Tedy jinak.

Připustím-li předpoklad, že se sportovec postavením se na startovní čáru přihlašuje k pravidlům, pořád tu je otázka, proč mezi nimi dělat z trestněoprávního hlediska rozdíl.

Proč odvozovat, jak naznačujete, možnost kriminalizace určitého chování od sankce, kterou uplatňuje pořadatel závodu.

Z trestněprávního hlediska je přeci jedno, zda jde o doping nebo např. křížení dráhy souputníka.

Obé představuje porušení pravidel, k jejichž dodrřování se sportovec zavázal.

Nebo snad chcete naznačit, že by bylo správné/legální, aby pořadal určoval i trestněprávní sankci?

Za předjetí nepovoleným způsobem soupeřící formule stačí 30 vteřin
v boxech, za použití tablety zvyšující pozornost je 30 měsíců v cele....


Ještě jedna poznámka. Armstrong vyhraje závod, dopoval. Kdo byl v omylu? V důsledku omylu jaké osoby se obohatil?

Jan Exner řekl(a)...

Netvrdím, že by měl pořadatel či mezinárodní sportovní organizace určovat trestněprávní sankce. Takový postup by samozřejmě nebyl legální. Určení sankcí za porušení předpisů trestního práva je doménou státu a tento fakt v žádném případě nezpochybňuji. Snažím se pouze naznačit, že v případě intenzivního porušení sportovních pravidel (mezi které spadá i doping), může následovat i trestní postih. Zároveň jsem si vědom zásady subsidiarity trestní represe a proto říkám, že možnost trestní sankce se týká pouze nejzávažnějších prohřešků se značným ekonomickým či osobním dopadem.

Pokud Armstrong vyhraje závod, protože dopovodal, v omylu může být hned několik subjektů - sportovní federace, která do něho investovala finanční či jiné materiální prostředky; organizátor závodu, který vyplatil prémii za vítězství; sportovec, který v důsledku dopingu soupeře bral prize money jen za druhé místo.