pátek 24. ledna 2014

Barbora Budinska: Ritter Sport vs. Stiftung Warentest: Kto zavádza spotrebiteľa viac?

Stiftung Warentest je jedna z najznámejších nemeckých spotrebiteľských organizácií. Ako nadácia sa na štátnu zákazku zaoberá kontrolou a hodnotením spotrebiteľských produktov a služieb.

V novembri minulého roka ohodnotila Stiftung Warentest mliečno-orieškovú čokoládu Ritter Sport najhoršou možnou známkou a svoje výsledky veľmi stručne zhrnula a zverejnila aj v decembrovom vydaní časopisu „test“. Výrobcovia Ritter Sport okamžite podali pred súdom žiadosť o predbežné opatrenie na zákaz šírenia tohto hodnotenia a tvrdení s ním spojených. Minulý týždeň v pondelok dal súd v Mníchove na prekvapenie mnohých Ritter Sport za pravdu a zakázal Stiftung Warentest naďalej označovať čokoládu za nedostatočnú.

Prečo také prekvapenie?

Stiftung Warentest má ojedinelé postavenie. Nadácia zriadená štátom nepotrebuje nijakú reklamu, nie je závislá na zákazníkoch ani vystavená žiadnej konkurencii či tlaku. Neodmysliteľne patrí k nemeckému trhu a spotrebiteľom, ktorí v ňu majú veľkú dôveru. Jej úlohou je testovať produkty na trhu a hodnotiť ich. Jej hodnotenia často zabolia, najmä ak sú veľmi negatívne a zasiahnu známych výrobcov, pretože sú spojené s väčšími či menšími stratami na tržbách a dobrom mene. Čo tvrdí Stiftung Warentest, to je takmer nedotknuteľné, a ako jediná možná kontrola správnosti jej tvrdení prichádza do úvahy súd.

Ak sa výrobca cíti ukrivdený, môže sa na súd obrátiť a žiadať o náhradu škody. Do úvahy prichádza okrem iného nárok na odškodnenie pre ohrozenie resp. poškodenie dobrého mena podľa § 824 BGB alebo pre poškodenie tzv. zvláštnych práv podľa § 823 I BGB (mysliteľný by bol aj nárok na upustenie od porušovania práva podľa §§ 824, príp. 823 v spojení s § 1004 analogicky BGB).

Spolkový súdny dvor klasifikuje vyjadrenia nadácie ako názor o danom produkte. Ak by sa nejednalo o názor, ale o fakt, ktorý by nebol pravdivý, Stiftung Warentest by musela pravdepodobne zaplatiť odškodné v zmysle § 824 BGB. Tento sa však vzťahuje len na šírenie klamlivých skutočností, a nezahŕňa názory šíriteľa. Sloboda názoru je, na rozdiel od faktov a skutočností, chránená nemeckou ústavou v článku 5 I. S týmto nárokom na odškodnenie teda výrobca ďaleko nezájde. Ani odvolávanie sa na § 823 I BGB zrejme ďaleko nepovedie, pretože by výrobca musel doložiť, aké jeho právo bolo poškodené. Nemecká judikatúra a literatúra síce pozná právo na zriadenej a vykonávanej živnostenskej činnosti, problém však je, že na jeho poškodenie je podľa mnohých názorov potrebný nezákonný úmysel. Hľadanie nezákonného úmyslu poškodiť niekoho živnostenskú činnosť nemá u nadácie nijaký význam, pretože ako bolo spomenuté, jej postavenie trhu nevytvára na také niečo podnety. Žalovať Stiftung Warentest, zdá sa, nemá veľký význam, čo dokladajú aj rozhodnutia súdov posledných 40 rokov, pri ktorých nadácia vychádza v drvivej väčšine prípadov s čistým štítom.

V čom je spor s Ritter Sport teda iný?

Hlavným dôvodom sporu je aróma piperonal, o ktorej Stiftung Warentest tvrdí, že je umelo pripravená. Z toho vyplýva, že tvrdenie na obale čokolády o tom, že všetky použité arómy sú prírodné, nezodpovedá skutočnosti a zavádza spotrebiteľa. Zavádzanie spotrebiteľa, a nie samotná otázka pôvodu arómy, už postačilo na to, aby si Ritter Sport v decembri vyslúžila najhoršiu možnú známku.

Zaujímavé je, že sa obe strany sporu sa pri svojich tvrdeniach opierajú o to isté nariadenie (ES) č. 1334/2008 o arómach používaných v potravinách. Kým Stiftung Warentest tvrdí, že piperonal je podľa tohto nariadenia umelo pripravená chemická látka, Ritter Sport sa odvoláva na proces prípravy piperonalu, ktorý v zmysle daného nariadenia kategorizuje piperonal ako prírodnú arómu. Gólom vo vlastnej bránke je, že Stiftung Warentest- na rozdiel od Ritter Sport- žiadne prírodovedecké dôkazy nemá, pretože prevedenie testov, ktoré by pôvod piperonalu doložili, je podľa vlastných slov finančne náročné. A tak sa nadácia rozhodla spoľahnúť len na svoj právny výklad európskeho nariadenia.

Abstraktný charakter noriem a komplexnosť nimi regulovaného obsahu často vedie k rozporuplným či protichodným výkladom. Preto sa aj určitý právny výklad zákona dá charakterizovať ako názor v zmysle článku 5 I nemeckej ústavy. Aj postoj nemeckej judikatúry k tomu, že výsledky Stiftung Warentest sú názory a nie skutočnosti (popis nejakého produktu ako „chybný“ či „nedostatočný“ sa dá označiť ako relatívny názor či mienka šíriteľa), nevedie k veľkým výhradám.

Vzniká však otázka, či by pre Stiftung Warentest nemali platiť zvýšené nároky na proces, ktorý ju ku konečnému názoru o nejakom produkte vedie. Nemala by nadácia svoje názory o produkte podrobiť prírodovedeckým testom, kým ich zverejní? Keď už svoju samotnú existenciu dokladuje tým, že chce spotrebiteľa chrániť pred nepravdivými a zavádzajúcimi informáciami o produkte, nemali by na ňu platiť tie isté vysoké nároky, aké ona kladie na producentov a popisy na obale?

Ak by sme argumentovali spolu s judikatúrou nemeckých súdov, odpoveď by bola nie. Stačí si argumenty otočiť. Výrobcovia produktov sú konkurenciou tlačení k tomu, aby už v reklamách sľubovali takmer nemožné, a neskôr sa o to pokúšali aj pri samotných produktoch. Na dnešnom trhu vládne rozpor: spotrebiteľ očakáva vysokokvalitné výrobky, ktoré ho oslovia nezameniteľnou intenzívnou chuťou, trvanlivosťou a príjemným vzhľadom, zároveň by mali byť čisto na prírodnej báze, bez použitia umelých prísad, aj čo i len v malom množstve. Že sa prvé bez druhého často dosiahnuť nedá, vedia výrobcovia aj spotrebiteľské nadácie. Kým sú však výrobcovia tí, ktorých produkty aj naozaj konzumujeme, a preto na nich také vysoké nároky kladieme, u Stiftung Warentest je to presne naopak: ona tieto produkty „len“ testuje a ak je meritom ochrana a zdravie konzumenta, musia byť na ňu kladené nároky podstatne nižšie, aby tak mohla znížiť hodnotenie produktu už aj pri náznaku, že určitej norme nezodpovedá. Ak by sme na ňu kládli vyššie nároky, hrozilo by, že by pravdepodobnosť ohrozenia alebo zavádzania spotrebiteľa pri nejakom produkte museli hraničiť takmer s istotou na to, aby Stiftung Warentest o tom mohla informovať.

Čo však súd nadácii podľa môjho názoru správne vytkol je, že nedostatočne doložila, aké pohnútky ju k výslednému hodnoteniu viedli. Ak si otvoríte spomínané číslo časopisu „test“, nájdete tam len jeden krátky odsek o objavenom piperonale v čokoláde, zavádzaní spotrebiteľa a nedostatočnej kvalite výrobku. To, že piperonal nie je životu nebezpečná látka, že ho je v čokoláde len stopové množstvo a v podstate nemusí byť ani umelo pripravený (záleží na výklade normy), sa tam už nedočítate. Ostáva teda otázka, či chýbajúce vysvetlenie nezmätie čitateľa-spotrebiteľa ešte viac.

Ako teda riešiť problém tak, aby sa predišlo poškodeniu dobrej povesti podnikov, ktoré vzniklo na základe jednej možnej interpretácie právnej normy? Pri tisícoch hodnotení, ktoré Stiftung Warentest ročne prevedie, sa nedá očakávať, aby každá prevedená kontrola bazírovala na finančne náročných prírodovedeckých testoch. O to väčší dôraz by mal byť kladený na kvalitu a obsah samotných hodnotení. Nadácia by mala sama mať záujem o to, aby spotrebiteľ poznal aj dôvody a súvislosti, na základe ktorých k tomu- ktorému hodnoteniu dospela. Preto ma rozhodnutie súdu vo veci predbežného opatrenia teší. S najväčšou pravdepodobnosťou sa Stiftung Warentest voči tomuto rozhodnutiu bude brániť. Otázkou zostáva, či sa súd bude držať svojej doterajšej judikatúry alebo definuje nové rámcové podmienky, ktoré prispejú k vyššej transparentnosti pri testovaní výrobkov a (tým) zvýšia kvalitu informácií, ktoré spotrebiteľ dostáva; a to aj za cenu zmeny judikatúry.

14 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Jen pár faktických
1 / Chemie neumí u většiny potravinářských receptů/postupů odlišit přirozený proces a nepřirozený , analýzou lze zjistit jen nečistoty a tak předpokládat přirozený nesterilní původ ale dnes je klidně možné zamíchat do potraviny anorganické soli (tzv. popeloviny, které zbydou po termogravimetrické analýze, kdy se postupně rozloží pod vzůstající teplotou všechny organické složky na CO2 a NXy . Pak laboratoř konstatuje, že jde mapř. o přírodní med apod. a na druhé straně tzv. invertní cukr za pár korun může vzniknout přirozenou cestou teplotní isomerizace.

2 / Přírozený původ má i většina jedů, přirozené jsou i produkty defekace atp.

Uvedený spor je z podstaty nesmyslný, protože je danný laickou představou publika, která byla vtělena do zákona. Spotřebitelská organizace řeší, co zajímá veřejnost a odvolává se na zákon a ten chytřejší (výrobce) se směje, protože ví.

Michal Hasal

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Michal Hasan: pouhá skutečnost, že to nejde zjistit chemickou analýzou, podle mne není důvodem rezignovat na ochranu spotřebitele.

Podle mne má být možné kritizovat a ve správním řízení trestat jakékoli lživé tvrzení, které je schopno přimět spotřebitele k nákupnímu rozhodnutí, které by při znalosti pravého stavu věcí neučinil.

Pokud bude existovat významná skupina spotřebitelů, kteří budou preferovat potravinu sbíranou o filipojakubské noci, mají být chráněni proti těm, co to nepravdivě deklarují, jakkoli je tento požadavek iracionální.

Anonymní řekl(a)...

Ani dnešní právní úprava nesankcionuje každé lživé tvrzení na etiketě nebo v prospektu a reklamě obecně, dokonce ani každé tzv. klamavé, ale musí být splněno ještě něco.

Já nikomu neberu, že si to může právně upravit ale připomíná mi to kdysi navrhovanou skutkovou podstatu TČ týrání zvířat, která spočívala v "nesnesitelném utrpení" zvířete a která prošla připomínkovým řízením než si biologickým čtvrtku z toho udělal prof. Kodíček veřejně legraci a dotázal se právníků, jak se projevuje to "nesnesitelné utrpení" a jak se bude prokazovat.

Vést spor lze o nečem, procesně prokazatelné, takže je sice pěkné, že každou lež budete trestat pokutou v zájmu ukojení tužeb spotřebitele, ale takovou lež neprokážete, což připomíná
právní systém Kima v Severní Korei, kde se sami viníci přiznávají.

Michal Hasal

Jan Slanina řekl(a)...

Stávající právní úprava v kombinaci § 4 odst. 3 a § 5 odst. 1 písm. a) o ochraně spotřebitele zakazuje jakékoli nepravdivé tvrzení při nabízení výrobku nebo služby.

Já jsem ovšem psal, že by se mělo trestat jakékoli lživé tvrzení, ale jakékoli lživé tvrzení, které je schopno přimět spotřebitele k nákupnímu rozhodnutí, které by při znalosti pravého stavu věcí neučinil. Čili jsem měkčí než stávající právní úprava.

To, že lež nemohu při dnešním stavu věcí prokázat chemickou analýzou, pro mne fakt není důvod na zákaz rezignovat.

Zaprvé to mohu být schopen prokázat svědeckými výpověďmi, listinnými důkazy a podobně.

A zadruhé analytická chemie rozhodně ještě neřekla své poslední slovo. Právě dnes možná nějaký vědec přišel na metodu, kterou některé falšování může být možné prokázat.

Jan Slanina řekl(a)...

PS: v některých situacích, kdy je ochota spotřebitele platit výrazně vyšší cenu dána právě jen tímto tvrzením (např. fair-trade) bych si uměl představit i přenesení důkazního břemene na podnikatele, tak jako už je na podnikatele přeneseno třeba břemeno povinnosti doložit, že provedl řádné prověření úvěruschopnosti spotřebitele u spotřebitelského úvěru. Pokud neprokáže, může být pokutován.

Anonymní řekl(a)...

Ruka v ruke so slobodou slova ide aj zodpovednost za tvrdenia. Preto si myslim ze je na miezte aj ochrana pred nepreukazanymi tvrdeniami akehokolvek subjektu, ktore su sposobile podnikatelskemu subjektu (ako vlastne akemukolvek subjektu) privodit skodu. Nemyslim si ze spotrebitelske zdruzenia su nejak vynimocne teda ze by mohli len tak mirnixdirnix si beztrestne ociernovat ci protezovat kohokolvek. Nech nam je nemecky ADAC vystrahou.

Anonymní řekl(a)...

Já panu Hasalovi rozumím, je to stejné jako když na obalu uvedete, že to je od Boha nebo božské atp. Když nelze jednoznačně prokázat EX POST lživost tvrzení prodejce, je to jen hra na certifikáty, svědky, potvrzení o Košer, Halal, BIO atp.

Pan Hasal má pravdu i v tom, že nejde o každou lež, ale ta lež
a) musí být schopná způsobit rozhodnutí koupit a b) jednání podnikatele je vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče.
Pan Slanina sice dobře linkuje, ale své citace nečte. S bodem a) není problém, spotřebitel bude prostě tvrdit, že si to proto tvrzení koupil a opak se mu těžko prokáže.

Takže jde o o to, jak je to celé v rozporu s odbornou péčí a jak toto tvrzení prokázat.

Na chemiclou anaůlýzu moc nesázejte. Například lze celkem jednoduše zjistit, zda je v alkoholu metyl nebo etyl, ale podmínkou je, že je v lahvi jen etyl a metyl. Jakmile je tam butyl anebo deriváty, tak to selhává a tak je to s většinou chemických metod, kdy se de facto vyžaduje znát, co se má hledat. Na většinu organickýchc věcí ani tvrdé analýzy použít nesmíte, protože se vám to zplyní a vypaří a je po analýze.

To samé platí o biologických účincích. Nikdo nikdy vědeckou studií neprokázal účinnost lázní (doporučuji např. vyjádření prof. Pafka : Až někdo prokáže efekt té lázeňské léčby, tak samozřejmě, že budu bojovat za to, aby ta společnost přes ty pojišťovny peníze na tento segment dokonce navýšila. Ale zatím žádné důkazy jednoznačné nikdo nepředložil. Aspoň já o nich nevím., http://www.rozhlas.cz/dvojka/jaktovidi/_zprava/jak-to-vidi-pavel-pafko-6-cervna--1220095) .

Podobné je to například s dioxiny, na které česká vláda vynaložila asi 10 mld CZK na jejich likvidaci, všichni si myslí, jaký je to vrah, ale ještě nikdy se účinek na člověka neprokázal.

Neříkám, že máme na neškodnost potravin rezignovat, ale právě to honění za zdravotní nezávadností, vedlo potravináře k náhražkám stejně jako kdysi ČESKÉ doktory k odmítání kojení. Snad už teď lépe dovedete odlišit přání od módní vlny (viz. například deklarovaný rozdíl mořské soli a soli normální:-).


Jan Kožíšek

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Jan Kožíšek:
Nejsem si úplně jist, co myslíte tím, že dobře linkuji, ale své citace nečtu.
Ohledně aktuální právní úpravy explicitně odkazuji na § 4 odst. 3, nikoli § 4 odst. 1, zákona o ochraně spotřebitele.
§ 4 odst. 1 obsahuje generální klauzuli: každá praktika, která je v rozporu s požadavkem odborné péče a která může ovlivnit nákupní jednání spotřebitele, je nekalá (a podle § 4 odst. 3 zakázaná). Jinými slovy, i čistá pravda, pokud vzhledem k okolnostem splní tyto dvě podmínky, je nekalou praktikou.

Ovšem § 4 odst. 3 věta druhá obsahuje speciální klauzuli, že klamavé a agresivní praktiky jsou praktikami nekalými samy od sebe. Klamavá praktika je pak definována v § 5, kde je klamavou praktikou každé nepravdivé tvrzení. Pokud je tedy naplněna definice klamavé obchodní praktiky podle § 5, už nemusím zkoumat, jestli byla v rozporu s požadavkem odborné péče, ani zda měla schopnost ovlivnit nákupní rozhodnutí spotřebitele. Dá se to vysvětlit i tak, že klamání je v rozporu s požadavkem odborné péče sama o sobě vždy.

I kdybyste chtěl provést restriktivní eurokonformní výklad, pro což by se důvody našly, tak podle čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29/ES opět není důležité, zda je lež v rozporu s požadavkem odborné péče, ale pouze to, jestli je schopna ovlivnit nákupní chování spotřebitele. Přičemž ale nákupní chování spotřebitele je chápáno velice široce: pokud Vás lživé tvrzení přiměje vstoupit do prodejny, kde už pak bude všechno ryzí pravda, stejně je to klamavá a tedy nekalá a tedy zakázaná praktika.

Co se týče dokazování: svědecká výpověď je naprosto legitimní důkaz. V čem je podle Vás lepší důkaz znaleckým posudkem, kde znalec dá razítko, že mu analýzou vyšlo to a to, se všemi limitacemi chemické analýzy, které sám zmiňujete, než důkaz výpovědí svědka, který vypoví, že do varné kádě sypal to a to?

Ale umím si představit i řadu jiných důkazů, třeba interní dokumenty výrobce popisující výrobní postup.

Ad Anonymní 28.01.14 8:37:

Souhlasím, neziskové organizace by neměly mít nějakou a-prioriní imunitu v o nic větším rozsahu, než v jakém ji má každý občan.
Na druhou stranu je ale vždy třeba rozlišovat mezi věcným tvrzením a hodnotícím soudem, přičemž jakékoli omezování hodnotících soudů je z hlediska svobody slova velmi problematické.

Ohledně Stiftung Warentest je ale otázka jiná, kterou autorka nepřímo naznačila již v titulku. Činnost Stiftung Warentest, stejně jako českého dTestu, totiž podle mého názoru má charakter kvazipodnikatelské činnosti (srov. § 420 odst. 2 NOZ), kdy spotřebitel platí předplatné za hodnocení, která dostává. De lege ferenda si myslím, že by spotřebitel měl být vůči entitě, která je sice formálně nezisková, ale vyvíjí "komerční" činnost, chráněn nejen soukromoprávními (výše uvedený § 420 NOZ), ale i veřejnoprávními prostředky stejně.

Pokud Stiftung Warentest má svůj byznys založen na intenzivně podporovaném přesvědčení spotřebitelů, že jim prodává odborně podložená hodnocení, prodej hodnocení nepodložených odbornou analýzou by měl podléhat správnímu trestání za klamavé praktiky úplně stejně jako v případě podnikatelského subjektu.

Anonymní řekl(a)...

Lepší je razítko znalce v tom, že ho lze nezávisle opakovat (to je také jedna z podmínek vědeckosti článku, metody atp.), zatímco svědecká výpověd těžko :-). Pokud ji ale prodejce nerozporuje, vyjde to nastejno, to jistě. O motivacích "svědků" ani nemluvě.

Nemožnost následného průkazného důkazu jen znemožňuje důkaz klamavosti, takže bych v tom problém pro prodejce a výrobce neviděl.

Jiří Hádek

P.S. : také přidám veselou hisotrku z praxe s odkazem na první komentář, kdy český vychytralý spotřebitel chtěl žalovat M/S za výrobek na bázi medu, kde bylo v anglickém originálu uvedeno 1% ash (popel) a jen těžko se mu vysvětlovalo, že ash může být tzv. popelovina. M/S mu dokonce přeložil proces sbírání medu a termickou analýzu... marně :-)

Martin Hlavsa

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Slanina:

tvrdite"ouhlasím, neziskové organizace by neměly mít nějakou a-prioriní imunitu v o nic větším rozsahu, než v jakém ji má každý občan.
Na druhou stranu je ale vždy třeba rozlišovat mezi věcným tvrzením a hodnotícím soudem, přičemž jakékoli omezování hodnotících soudů je z hlediska svobody slova velmi problematické."

nuz podla vas (nie podla de lege lata) by sa inak mala posudzovat zodpovednost za skodu inak ak ide o hodnotiaci nazor a inak ak ide o vecne tvrdenie? Podla mojho nazoru je irelevantne co poskodi ekonomicke zaujmy podnikatela (samozrejme ak sa preukaze na sude skutocne poskodenie), ci to je to alebo ono. Jedno aj druhe moze mat rozny potencial poskodit ekonomicke zaujmy podnikatela, zalezi na individualnom pripade. Rozumiem ze vecne tvrdenie mozno s vacsou pravdepodobnosti objektivity verifikovat, kym hodnotiaci usudok je vyslovne subjektivny, ale to na potencial poskodit podnikatela samo o sebe nijak nemodifikuje.

Anonymní řekl(a)...

este si dovolim povedat priklad hodnotiaceho usudku - ak by som povedal, ze "v tej a tej konkretnej firme pracuju ludia istej rasy/etnika/nabozenskej skupiny a preto si myslim ze ta firma je neseriozna a preto ich vyrobky nepovazujem za kvalitne a hygienicke" mate dojem, ze toto tvrdenie by malo pozivat vyssiu ochranu ako vecne tvrdenie "vyrobky tej firmy nepovazujem za kvalitne, lebo nedosahuju urovne kvality vyzadovanej technickymi normami"? ja si mysim ze nie. z pohladu posudzovania zodpovednosti za skodu neprihliadam na tvrdenie ci usudok, ohlad by som bral iba na konkretny vztah medzi vyrokom a skodou.

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Anonymní 28.01.14 21:02 a 28.01.14 21:07

Já si umím jen těžko představit, že hodnotící soud způsobí nějakou škodu, pokud je založen na pravdivých nezkreslených skutečnostech.

Vámi postulovaný výrok

"v tej a tej konkretnej firme pracuju ludia istej rasy/etnika/nabozenskej skupiny a preto si myslim ze ta firma je neseriozna a preto ich vyrobky nepovazujem za kvalitne a hygienicke"

podle mne může vyvolávat v zásadě dvě reakce. Racionální spotřebitel si pomyslí cosi o rasových/etnických/náboženských šovinistech mdlého rozumu a jde dál. Spotřebitel, který je sám rasovým/etnickým/náboženským šovinistou bude patrně úplně stejně ovlivněn samotným tvrzením i bez následného hodnotícího výroku. Jakou škodu tedy působí hodnotící výrok sám?

Pokud na základě pravdivými tvrzeními vyargumentovaného hodnotícího výroku další osoby přejmou tentýž hodnotící názor, nelze podle mne hovořit o škodě, ale o svobodném formování názoru.

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Slanina.

dakujem za vecnu diskusiu. ja si naopak myslim ze aj taketo hodnotiace vyroky maju schopnost sposobit skodu. skuste napisat v recenzii na nejaku pizzeriu ci kebab ze tam robia ludia z menej prisposobiveho domaceho etnika a ze mate aj preto pochybnosti o hygiene. myslite si ze tato veta, ktora je zalozena na pravde a obsahuje "osli mostik" na hygienu nie je sposobila sposobit skodu? ja vidim dve moznosti: bud sa povie ze ano je sposobila ale nakolko ide o hodnotiace stanovisko ale nemozno skodu (usly zisk) sposobeny odlivom zakaznikov, ktory je nepochybne vyvolany touto vetou, pripisovat autorovi vety, lebo on nenutil ludi obchadzat tento podnik. ale sa povie ze ano, ze ma sposobilost sposobit skodu a je mozne nahradu skody vymahat od autora vety lebo tu je suvis. alebo sa povie ze nie, nema ani len potencial sposobit skodu. mozme pokracovat v logickom rozvijani preveho scenara myslim a ze dojdeme k zaverom ktore nikto nechce a neprijme

Jan Slanina řekl(a)...

Vy tady otvíráte otázku, která je složitá sama o sobě, a to jak přistupovat k situaci, když tvrzení a na něj navázaný hodnotící názor rezonuje se strunou, kterou představuje právem disprobovaný, ale fakticky existující, rasismus veřejnosti. V důsledku jeho existence tvrzení, které je pravdivé, a vypovídá o jednání právem aprobovaném (zaměstnávání příslušníků etnické menšiny) může podnikatele poškodit. Ad absurdum, pokud v průměrně rasistickém českém prostředí vyřknu pochvalnou větu (kombinaci hodnotícího názoru a tvrzení) "Restaurace X je skvělá, protože zaměstnává romské kuchaře!", je reálné, že se od ní část zákazníků odvrátí. Požadovat po mně náhradu škody vzniklé tím, že se od ní odvrátili rasističtí zákazníci, by ale bylo dost nespravedlivé. Právo přece disprobuje rasismus, ne chválení multikulturně uvědomělých podnikatelů.

Pokusím se tedy najít varianty, které tento problém neobsahují.

Příklad 1:
Restaurace A má v kuchyni přemnožené krysy, proto její jídlo považuji za nehygienické.

Zde je zcela zjevně rozhodující pravdivost tvrzení: pokud je pravdivé, restaurace si za jakoukoli škodu může sama tím, že neprovedla deratizaci, a já za ni odpovídám. Pokud naopak pravdivé není, za škodu odpovídám - a nemyslím si, že by moje odpovědnost byla kvalitativně odlišná od stavu, kdy si odpustím hodnocení a řeknu jen tvrzení (Restaurace A má v kuchyni přemnožené krysy).

Příklad 2:
Restaurace B zavedla systém HACCP. Já proto nevěřím, že její jídlo je zdravotně nezávadné.

Hodnotící názor je prima faciae v rozporu s věcným tvrzením. Pokud by tedy vznikla škoda, musela by vzniknout čistě z hodnotícího názoru. Škoda by ale vznikla buď tím, že adresát výroku buď neví co he HACCP, nebo tím, že adresát zcela iracionálně preferuje hodnotící výrok před věcným tvrzením. Opravdu jde o něco, kde lze hledat odpovědnost za škodu?

Příklad 3:
V restauraci C mi nechutná. Naopak v restauraci D mi chutná.

Tady tedy tvrzení absentuje, je tu jen hodnotící názor, resp. hodnotící názory dva. Jednoznačně může způsobit, že někteří zákazníci budou preferovat restauraci D před restaurací C. Ale vidíte tu nějakou odpovědnost za škodu? Já ne.