pátek 31. ledna 2014

Bagatelní spory bez náhrady nákladů řízení – znamená to více spravedlnosti?

V Poslanecké sněmovně se objevila nová poslanecká iniciativa, jejímž deklarovaným cílem má být odbřemenění české justice a zřejmě i další omezení “pohledávkového byznysu”. Nejsem si nicméně vůbec jist, zda návrh svým širokým pojetím příslovečně nevylévá s vaničkou i dítě a zda ochrana dlužníků by tím již nepřesáhla mez, kdy se stává spíše pobídkou k neplnění závazků.

Podstatou návrhu distribuovaného jako sněmovní tisk č. 107 je novela, která vdechuje život zrušenému § 144 OSŘ, jehož nové znění by mělo být následující: 

„Účastníci nemají právo na náhradu odměny za zastupování v řízení, ve kterém bylo rozhodnuto o peněžitém plnění uvedeném v § 202 odst. 2 části věty před středníkem. Soud však může přiznat i náhradu nákladů nebo jejich části, odůvodňují-li to okolnosti případu nebo poměry účastníků.“

Principielně se tak ruší (až na výjimku v § 144 OSŘ uvedenou) náhrada odměny za zastupování u bagatelních sporů, tedy tam, kde se jedná o peněžité plnění nepřevyšující 10000 Kč (bez příslušenství). Znamená to, že když se bude chtít někdo soudit o bagatelní částku a vezme si na pomoc advokáta, nebude mu muset hradit protistrana (tabulkovou) odměnu tohoto advokáta, a to ani při plném úspěchu ve věci, ledaže by poměry účastníků nebo okolnosti případu odůvodňovaly jiný postup. Myslím, že je zřejmé, že spoléhání se na citovanou výjimku z tohoto pravidla bude vždy krajně nejisté a postup soudů (z důvodů zcela pochopitelných, daných i otevřeností použitých pojmů) různorodý a obecně jen těžko předvídatelný. V praxi to bude znamenat, že advokát si nemůže být dopředu nikdy jist při převzetí zastoupení, že i přes případný plný úspěch ve věci dostane jeho klient alespoň tabulkovou náhradu jeho odměny. Z pohledu klienta to pak znamená vždypřítomné riziko, že bude muset odměnu advokátovi uhradit plně ze své kapsy, ačkoliv spor nezavinil, uspěl v něm a domáhal se pouze svého práva. Buď si tedy bude muset žalobu zpracovat sám, čehož z mé zkušenosti většina lidí není buď vůbec schopna, nebo jim to zabere tolik času, že se raději své drobné pohledávky vzdají. Advokáti přitom budou mít k přebírání tohoto typu případů motivaci také nulovou. 

Ne snad tedy, že by už nyní byly výše náhrad nějak významné. Osobně myslím, že po loňském zrušení přísudkové vyhlášky (o němž se na Jiném právu psalo zde) se náhrady snížily natolik, že si z toho jen těžko může někdo dělat výnosný byznys. Vždyť pokud se nepletu, tak při 2,5 úkonech ve věci (převzetí, předžalobní upomínka, žaloba) je současná odměna podle advokátního tarifu 1250 Kč, když jde o pohledávku ve výši 1000 Kč, a 3750 Kč, když jde o pohledávku ve výši 9000 Kč. Nepočítám k tomu DPH a náhradu hotových výdajů (300 Kč za úkon), ale i tak se mi zdá, že se nejedná o nějaké horentní sumy, aby na ně věřitel neměl mít při vymáhání toho, co mu po právu náleží, nárok. Pro srovnání – podle zrušené přísudkové vyhlášky by byla náhrada odměny u pohledávky za 1000 Kč ve výši 2500 Kč, v případě pohledávky ve výši 9000 Kč by to bylo 7500 Kč, což zvláště v druhém případě zřetelně demonstruje, že již současná úprava představuje zásadní snížení náhrad. 

Aby bylo jasno, nepíši tento post proto, abych se zastával „pohledávkového byznysu“ a různých pochybných praktik rozdělování pohledávek a jiných postupů, jejichž cílem nebylo účinně vymoci věřiteli, co mu náleží, ale vydělat na pohledávce násobky výše dluhu, a to na úkor lidí nacházejících se často v obtížné životní situaci. Z pohledu naší advokátní kanceláře mi vlastně může být úplně jedno, zda předmětná novela projde nebo ne, protože se hromadným vymáháním pohledávek vůči spotřebitelům vůbec nezabýváme a pokud si správně pamatuji, tak za celou dobu své advokátní činnosti jsem jen jednou zastupoval ve věci, kde peněžní hodnota sporu nepřevyšovala 10000 Kč.

Bylo to ve věci mého kamaráda, jehož poškodil internetový obchodník. Kamarád řádně odstoupil od smlouvy, vrátil zboží a požadoval zaplacení částky 5500 Kč (cena zboží) plus příslušenství. Obchodník zboží nepřevzal, na cestě zpět ke kamarádovi se pak poškodilo, podnikatel odmítal peníze vrátit. Slíbil jsem tehdy, že se toho ujmu a v případě úspěchu si vezmu jen přísudek. Obchodník odmítal dobrovolně plnit a odvolával se na své protizákonné obchodní podmínky, o nichž si asi myslel, že mají přednost před zákonem. Tak jsem musel podat žalobu, k ústnímu jednání nakonec nedošlo, protože se dotyčný pán přece jen rozhodl větší část nároku zaplatit, ohledně nezaplaceného zbytku (několik stokorun) jsme se rozhodli žalobu stáhnout, protože to za vynaložené úsilí nestálo. Žaloba byla na 4 stránky (úvodní stranu a seznam příloh na str. 2 nepočítám) a přikládalo se k ní téměř dvacet důkazů (dokládalo se nepřevzetí zásilky, cena přepravy, emailová komunikace s žalovaným apod.). Obchodník pak zase nechtěl platit náhradu nákladů řízení, několikrát jsem jej vyzýval, nakonec to skončilo exekucí, kde se ukázalo, že dotyčný pán rozhodně nemajetný není, jen zkrátka nechtěl plnit své povinnosti. Když se tak ohlédnu za tím případem zpět, tak výsledná odměna mi za vynaložené úsilí rozhodně nestála, ale člověk měl dobrý pocit, že onen pán (již několikráte penalizovaný ČOI, jak jsme zjistili) musel nakonec nést následky svého nepoctivého jednání. Ta tabulková odměna alespoň pokryla náklady a byla určitou kompenzací stráveného času, ale po této novele? To by se mi snad spíš vyplatilo kamarádovi těch 5500 Kč dát, než tím případem ztrácet čas.

A to je přesně má obava, kterou při čtení tohoto poslaneckého návrhu mám – že všichni ti drobní podvodníčci, programoví dlužníci a nepoctiví „podnikatelé“ budou mít prospěch z toho, že vymáhat pohledávky do 10000 Kč se definitivně stává záležitostí zbytečnou a dlužit do této výše (a to třeba i stovkám či tisícům věřitelů) se jednoznačně vyplatí. Osobně nemám tolik strach o osud velkých věřitelů, mnoho z nich asi ty náklady nevymožených pohledávek dokáže kompenzovat jinak, bohužel třeba i ve formě zvýšení ceny služeb či úroků, což ve svém důsledku ponesou ti, co poctivě platí. Obávám se však, že drobní věřitelé jako můj kamarád, ale možná i mnoho jiných lidí, pro něž i 5000 Kč může být velká částka, se právní pomoci budou dovolávat zase o něco obtížněji a složitěji (přes ČAK, charity apod.), zatímco nepoctivci, jako byl „podnikatel“ ve výše popsaném sporu, si na této novele mohou postavit svůj byznys pod heslem „do 10000 Kč se dlužit vyplatí“. A opravdu si myslím, že citovaná výjimka z „beznáhradového“ pravidla na věci mnoho nemění, protože málokdo bude přebírat zastoupení (nebo se nechá zastoupit) jen na základě víry, že snad soud nazná, že zrovna on do té výjimky spadá. 

Osobně bych se přimlouval, aby poslanci zkusili uvažovat o jiných způsobech odbřemenění české justice než je zavedení de facto nepostižitelnosti drobných dlužníků.

80 komentářů:

David Schmidt řekl(a)...

"Bagatelní spor" je hlavně technickým termínem, neboť už zákonodárce omezil
možnost podat odvolání, tj. soud ani nemá činit žádné složité úvahy,
neboť je pak velmi snadné slavit "úspěch". Poražená strana totiž platí
náklady v situaci, kdy by je stejně tak dobře mohla platit naopak
protistrana, být hodnota sporu např. i o 1 Kč vyšší. Právo musí být
vymahatelné, ale v kombinaci s prevencí a právně výslovnými sankcemi,
ale především: i bez advokátů, které lze přirovnat k chirurgům, ne
lékárnám. Takže nějakou náhradu ano, ale ne pro advokáty, kteří z toho
nakonec také mohou dělat "zbytečnou vědu", kdy prosté podání by bylo
účinnější.

Anonymní řekl(a)...

Možná by bylo na místě se pozastavovat nad tím, že účastníkovi by nebyl hrazen soudní poplatek, nikoliv palmáre. Odhadem možná devadesát či více procent nápadu okresního soudu jsou pohledávky do výše 5000,- Kč. A není to 2,5 úkonu, které chce advokát k úhradě, jsou to úkony 3 a světe div se, odvolací soud na to slyší, ať už předžalobní výzva vypadá jakkoliv. Zpět k tematu. Drtivá většina těchto zpravidla návrhů na vydání platebního rozkazu jsou tak mizerné kvality, že vámi popsaná žaloba působí jak ze sci-fi a dozajista je adekvátním příkladem k argumentu ad absurdum. Nedávno jsem zaznamenal obvláště vypečený kousek. Pan advokát zastupoval polskou společnost, žádal několik tisíc euro, odůvodňoval to existencí dvou faktur a to bylo vše. Žádné skutkové tvrzení jak, kdy, komu, co proč, i to zdůvodnění pravomoci českých soudů chybělo, žádné přílohy, ani ta hloupá předžalobní výzva nebyla připojena. Ovšem náhradu nákladů, tu vyčíslit nezapomněl. Argument o zvyšování cen úroků je lichý. Pokud jsou schopni půjčit v bance bezdomovci s adresou na úřední ohlašovně, tak mám takový pocit, že už to platíme. Tím nechci být nějak kritický vůči zaměření článku, méně žalob by znamenalo méně zaměstnanců soudu, máme společné zájmy. A tytéž zájmy má i bohatá lobby společností z Kypru, Nizozemska, Seychel či British Virgin Islands, které tu s pohledávkami kupčí, takže nemusíme mít obavy, že by něco takového Parlamentem prošlo.

P.D.

Jan Broulík řekl(a)...

Vypíchnul bych jednu věc, kterou krátce zmiňujete. Větší nákladnost vymáhání bagatelních pohledávek rozumní poskytovatelé drobných půjček (nebo i další subjekty, kterým často vznikají bagatelní pohledávky) zohlední v cenách jimi poskytovaných produktů. V důsledku tak mohou na takovouto úpravu výrazně doplatit dlužníci/spotřebitelé. Poskytovatel mikropůjček, který ví, že v případě všech svých sporů s neplatiči ponese veškeré náklady, musí tyto náklady zohlednit při stanovování úrokových měr pro všechny své klienty. Nakonec mu (i jeho konkurentům) možná vyjde výsledek, že nedokáže půjčky poskytovat za úrokovou míru, která by ještě byla pro dost klientů přijatelná. Nezbude mu pak podnikání zabalit. A lidi, kterým by se mikropůjčka hodila, budou mít smůlu...

Anonymní řekl(a)...

Vše zde už bylo. Účinný systém rozhodování a vymáhání běžných (bagatelních) sporů zde existoval do roku 1991 v rámci běžné justice, tzv. obchodní arbitráž. Pak ho někteří pravdoláskovští chytráci zrušili, neboť se jim nezdálo tvrzení komunistů, že není efektivní zaměstnávat soudce s platem kolem 80.000 na okrese, jehož souhrná částka sporů za měsíc nedosáhne ani jeho platu a na poplatcích na svůj měsíční plat vydělává několik let. Druhým důvodem pak byla známá blesková výměna soudců za tzv. justiční rychlokvašky v 90.letech, kteří měli a dodnes mají problémy s předvídatelným rozhodnutím bagatelních sporů v krátkém čase a prostě na svoji práci nemají.

Jiří Mrzena

Milan Kvasnica řekl(a)...

Takže když budu vymáhat pro podnikatele proti jinému podnikateli generické pohledávky, tedy strojově, tak z toho bude 1200:
http://slv.cz/2013/351/3

Zatímco ostatní si to budou muset zaplatit ze svého.

Považuji to za populistický návrh poslanců, kteří jsou v opozici a tedy něco, co neprojde.

Nicméně přijatelné řešení tohoto sociálního problému, kde dlužníky klátí vysoké přísudky, je:
- náklady na upomínku zdarma
- po vydání platebního rozkazu za sníženou odměnu (klidně i těch 1200)
- soudní řízení s důkazy za odměnu dle tarifu

Soudní řízení by pro ty, co nejsou v právu, mělo být drahé.

Anonymní řekl(a)...

Post advokáta Petra Břízy je rozhodně zajímavou příležitostí k polemice snad se všemi jeho závěry.
Ve stručnosti lze uvést, že nereaguje na spoustu argumentů k excesivnosti vyhlášek 484 a 177, které zazněly i na Jiném právu. Vyhláška pobízí k dělení pohledávek, věřitel tratí, když dlužník zaplatí včas. Subjekty jako Česká televize či Česká kancelář pojistitelů, stejně jako sekundární věřitelé zdravotních poplatků jsou zářným příkladem.

Návrh zákona se však dotýká problému, který je nyní předmětem řízení před Ústavním soudem, neboť účastnici zastoupení advokátem, potažmo advokáti jsou zvýhodnění oproti jiným účastníkům, neboť nemusí prokazovat administrativní náklady ("paušál"). Ostatní účastníci tak činit musí, což při obtížném, resp. neefektivním prokazování těchto výdajů v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny. To jen povzbuzuje ty advokátně zastoupené, kteří vědomě hrají žalobní ruletu (pěkně tiše to zažalujme na adresu, kterou víme, že obhájíme jako úřední, i když víme, že účinná adresa je jiná

adresu získat umím, leč nechci, utekl by přísudek

Podle mých informací je toto předmětem návrhu, který ÚS již projednává pod sp. zn.Pl. ÚS 39/13, ale přesné znění návrhu myslím není známo.
Autor postu "náhradu hotových výdajů" bere jako něco, co lze zanedbat; u laických účastníků to však zanedbatelná není. S pozdravem
Jiří Hájek

Anonymní řekl(a)...

Ad. M. Kvasnica
"Soudní řízení by pro ty, co nejsou v právu, mělo být drahé."

Jak drahé je řízení pro advokáta, který záměrně žaluje nízké částky proti laikům, který se neumí bránit? (indicie o neschopnosti nebo obtížné možnosti často zjistí z pohledávkové dokumentace, kterou při postoupení dostal).
Takový účastník procitne-li včas, vyhraje, ale ten věřitelo-advokát co žaloval nikoli po právu, to nemá drahé,ale jen za poplatek, (jehož nelogické snížení bylo prolobováno u dona Blažka). I nyní ČAK masivně lobuje a dosáhla toho, že první návrh toho druhu, o němž referuje PB, byl v tichosti ve sněmovně stažen.
Podle vzorce žalobní rulety vede cca 70 % všech bagatelních sporů o zaplacení vede po celé republice cca 30 advokátů. Spoléhají na to, že soudy fakticky v rozkazním řízení a v řízení jež typicky následuje, favorizují údaje žalobce.

Pro kombinátorské věřitelo-advokáty prohra drahá není. Proto dělají co dělají a zahlcují systém. Spisová značka: IV. ÚS 3678/12
Antonín Kolman

Anonymní řekl(a)...

Neznamená to více spravedlnosti! Pro běžného občana je hranice vysoká (10 000 Kč je bagatelní pro firmu nebo pro soudce s jejich platy).
Příklad: čtenář nevrátí knihy půjčené z veřejné knihovny. Knihovna je pochopitelně chce zpět, když je upomínání neúspěšné, dá žalobu k soudu (vlastnictví se nepromlčuje). Proč by neměla dostat hrazené výlohy advokáta?
K. Dlouhý

Martin Bílý řekl(a)...

Já vím, já to říkal, mi se to nelíbí:-)

Dovolím si ocitovat svého oblíbeného Jheringa, jak jsem jeho myšlenku prezentoval už v článku o tom, že dlužit se vyplatí:

http://jinepravo.blogspot.cz/2010/09/martin-bily-zasadni-problem-ceskeho.html

Jen tam, kde je soukromé právo důsledně uplatňováno a poctivě chráněno, jen tam se rodí a drží ten správný právní cit. A tento právní cit je pak kořenem a oporou státu. Žádný národ si neváží svého státu, neváží-li si svého práva soukromého, kdo není zvyklý bránit si své, nebude bránit ani společné. Tak vláda, která podkopává úctu k soukromému právu, podkopává vlastně úctu k právu jako takovému. Každá nespravedlnost na těch posledních, která je konána či strpěna, vrací se takto na toho, kdo vládne. Dokládá to příklady Rakušanů, kteří raději ustoupí, než by se hádali o nějakou drobnost, a Angličanů, kteří o své právo vytrvale a zarytě bojují, a totéž se pak opakuje ve sféře mezinárodní. Abych itoval: „Národu, u kterého jest obyčejem všeobecným, že každý v maličkostech i v nepatrnostech své právo statečně hájí, nikdo se neopováží vyrvati to nejvyšší, co má...“.

Jan Slanina řekl(a)...

Pořád si myslím, že se opravdu pláče na nepravém hrobě.

Základní problém je, že úspěšné straně je náhrada přiznána jen tehdy, pokud je zastoupena advokátem. Jinak si své náklady nese sama. V důsledku toho se advokátní zastoupení nadužívá a používá se i tam, kde je zbytečné.

Myslím, že by určitá, na dosavadní poměry relativně symbolická, náhrada nákladů měla být přiznána vždy. Věřitel, který masově vymáhá drobné pohledávky, by pak raději vymáhal sám, nebyl by poškozen (protože to efektivně zvládnout může) a dlužník by platil méně.

K zamyšlení je též otázka, zda by neměla být jiná výše náhrady nákladů, pokud je úspěšná strana podnikatelem, oproti situaci, kdy jím není. Od podnikatele se očekává určitá schopnost orientace v právních vztazích, proto by mu v bagatelním sporu mohla být přiznána náhrada v řádu stokorun, naopak u spotřebitele nikoli, proto by mohl dostat tisícikoruny na advokáta.

Ještě by zbývalo ošetřit postupení pohledávek. Zde mám tendenci říci, že, kdykoli se v řetězci objeví podnikatel, platí se jen podnikatelská náhrada.

Jakub Backa řekl(a)...

Ale ta 484 a 177 není výmyslem ani služebníkem advokátů, ty vyhlášky zde byly (jsou) pro soudce, kteří jsou líní posuzovat skutečnou přiměřenost nákladů.

Snižování odměn u bagatelů je dobrá věc, ale musíme si uvědomit, že ono to vymáhání 50 Kč možná fakt stojí třeba 500 Kč, tj. někde se ta hranice bude muset zastavit a stejně zde budou populisté křičet, že je moc vysoká. Anebo si řekněme, že stát nebude podporovat vymáhání "malých" nedoplatků. Možná by se hodilo zvážit, zda problémem není spíš vysoká náhrada nákladů u větších úvěrů, protože administrativní a právní náročnost žaloby na spotřebitelský úvěr ve výši 500 Kč a 500.000 Kč je stejná.

A divím se, že ještě nikdo nevolá po snižování soudního poplatku za bagatelní pohledávky, vymahač tu tisícovku zaplatí bez problémů (resp. podá automatizovaný návrh na EPR), ale co běžný Pepa Vopička, který chce vymoci půjčku/nájem/vrácení kupní ceny kolem 5.000?

Jan Slanina řekl(a)...

Ten soudní poplatek je velmi dobrá poznámka. Protože je opravdu pokrytecké, aby stát jedněmi ústy kritizoval několikatísícové odměny advokátů, ale sám zároveň vybíral ve stejném řádu soudní poplatky, které dlužník v případě, že ve sporu neuspěje, musí zaplatit.

Co se týče padesátikorunových pohledávek, tak tam si všimněte, že řada institucionálních věřitelů má nastavenu interní hranici, že tyto pohledávky v rámci soft-collection nevymáhají - neposílají upomínky ani sms, netelefonují. Historicky je známé, že Oskar u smluv, kde byl měsíční paušál 10 Kč, posílal fakturu až při dosažení 100 Kč. Je otázka, jestli existuje nějaký věřitel, který takové pohledávky aktivně vymáhá, aniž by jeho záměr nebyl vyloženě šikanózní.

Petr Bříza řekl(a)...

Děkuji za dosavadní komentáře. Za asi nejdůležitější věc, kterou zmiňujete, považuji náhrady pro účastníky nezastoupené advokáty. Chci říci, že jsem pro, nevidím důvod, proč by účastníku, který věnuje svůj čas a energii obraně svých zájmů, neměla být přiznána nějaká kompenzace, ukáže-li se, že byl v právu; tohle jsem také návrhu nevyčítal. Je pravda, že současný systém demotivuje lidi k obraně jejich zájmů, nejsou-li zastoupeni advokátem, což není podle mne správně. Velice hezký je komentář M. Bílého.
Pokud jde o komentáře, které snad naznačují, že bych chtěl obhajovat některé praktiky pohledávkového byznysu, distancoval jsem se od těchto praktik v samotném postu - naštěstí se zdá, že většina čtenářů chápe, že se nedovolávám odírání drobných dlužníků, jen se mi zdá, že komentovaný návrh směřuje k opačnému extrému, tedy poškozování drobných věřitelů.

Otázkou je, jaké je ideální, vyvážené řešení, které by nezatěžovalo zbytečně justici a nastolilo rovnováhu mezi zájmy věřitelů a dlužníků. Chtít po žalovaných, aby platili soudní poplatek, chtějí-li podat odpor (tak je to prý v Polsku), což by mohlo zabránit tomu, aby v jasných případech byl podáván odpor jen k prodloužení řízení a soudy by nemusely nařizovat zbytečná ústní jednání a i náklady sporu by byly nižší? Takové řešení by bylo asi bohužel jen dílčí. Stanovit znovu nějaké jednorázové paušály, ale v nižší hodnotě než byly ty podle 484? (Přísnější) opatření proti rozdělování pohledávek, příslušenství, konkrétnější pravidla, jak posuzovat efektivitu (daného úkonu) právní služby? Příliš složitá pravidla na druhé straně zase vedou k nestejnému výkladu, zmatkům.. Pokud Vás řešení napadají, určitě je sem pište. To, co jsem chtěl vyjádřit v postu je, že řešení v komentovaném návrhu nepovažuji za krok správným směrem.


David Schmidt řekl(a)...

Zákonodárce možná opravdu nepřímo stanovil: "Pod 10.000 Kč mají probíhat jen nenáročné spory, které musí zvládnout laici podle jednoduchého pravidla "měl zaplatit, nezaplatil", není zde prostor pro žádnou právničinu, nejedná se o nic, co by nezvládl laik hájící své zájmy s běžnou opatrností."

Pokud se nelze odvolat, ovšem věc řeší advokát proti laikovi, tak je opravdu velmi pochybné tvrdit, na čí straně je právo, že samosoudce v záplavě těchto věcí je garancí spravedlivého procesu a že pro stranu, která není v právu, má být soudní spor drahý.

Věc by mělo řešit hmotné právo (sankce za porušení primární povinnosti) + procesně náhrada nákladů řízení u bagatelních věcí každému bez ohledu na advokátní zastoupení v rozumné výši, např. 1.000 Kč.

Anonymní řekl(a)...

Navrhovaná úprava říká, že v bagatelních věcech nemají ÚČASTNÍCI právo na náhradu nákladů právního zastoupení. Žalujete-li tedy vymyšlený dluh 3.000 Kč, žalovanému se ekonomicky vyplatí vám ho zaplatit. A co hrozí vám? Narazíte-li na člověka, který má čas po večerech pročítat osř, při nejhorším zaplatíte soudní poplatek. Ztráta, kterou bez problému vykompenzuje několik dalších hejlů.

Michal Vondrák

Anonymní řekl(a)...

Problém netkví v poplatcích, ale v tom, zda je účelné dosáhnout v partikulárním případě absolutní spravedlnosti. Velká úlitba tomuto požadavku je, že jsou vůbec nároky ocenitelné na nízké částky žalovatelné. Už pro to totiž není hospodářský důvod.

Pokud mi bude dlužit někdo 1 Kč, je vhodné umožnit mi, abych zaměstnal systém se svým požadavkem, když i jediný list papíru stojí víc? Samozřejmě, že ne. Právo by proto mělo zněmožnit, aby byl systém podobnými nároky zanášen. A co 2 Kč, 500, 10 000, 20 000?



Jan Slanina řekl(a)...

Ad Anonymní 04.02.14 13:23:

V řadě odvětví jsou nejefektivnějším modelem dlouhodobé smluvní vztahy placené až na základě vyúčtování bezhotovostně, nejčastěji inkasem. Prostě proto, že jakékoli skládání záloh, placení dopředu a podobně vytváří administrativní komplikace. Když ale stanovíte hranice nevymahatelných pohledávek, budete nutit poskytovatele, aby si vybrali nejmenší z následujících zel:

(a) vybírat zálohy / nechávat si platit dopředu, což zvyšuje náklady (které stejně zaplatí dobří zákazníci) a snižuje pohodlí dobrých zákazníků.

(b) riskovat, že platbu např. za jeden měsíc prostě odepíší (a nechají si ji zaplatit od lepších zákazníků).

(c) uměle navyšovat objem pohledávky tím, že neplatiče nechají služby využívat déle - ale s rizikem, že nakonec neuspějí ani v exekučním či insolvenčním řízení (a zase to zaplatí ti dobří zákazníci).

Přirozenou tržní hranicí pohledávek, které se nevyplatí vymáhat, je hranice, kdy je pohledávka nižší, než jsou náklady na předžalobní upomínku. Protože náklady na předžalobní upomínku hrazeny nejsou ani při úspěchu ve sporu, bylo by iracionální takovou pohledávku vymáhat.

Jakákoli vyšší hranice je ale hrozně nebezpečná. Například telekomunikační operátoři dnes nabízejí neomezené balíčky někde kolem 700 Kč. Jejich pohledávky za neplatiči se běžně pohybují do 10 000 Kč. Je jich ale obrovské množství.

FORTUNA řekl(a)...

Ano, Angličané jdou zarytě a vytrvale po svém právu. Na to ovšem musí právo být rozumné, přehledné a srozumitelné. V ČR je taková zarytost a vytrvalost cesta do blázince.

Jako laik se domnívám, že jediné, co by měl ZÁKON určit, jsou soudní poplatky, dílem dle výše sporu, dílem paušálem. O tom, co je bagatelní spor (bagatelní pro koho?), jak vysoké náklady sporu má nést poražený a pod. by měl rozhodnout soudce během řízení. To by vůbec nemělo být předmětem zákona. Jde-li o spor ve výši 5500,-Kč a právník na jeho podporu vyprodukuje 4 stránky, plus další, žaloby a 20 důkazů, pak si věřitel vybral nešikovného právníka a nevidím důvod, proč by jeho neschopnost měl poražený dotovat.

Přiznávám, že moje představa předpokládá zralé a rozumné soudce, kteří jsou ochotni, schopni a mají tu odvahu se řídit svým rozumem v rámci zákona, který jim to svou stručností a přehledností umožňuje.

pozn. Anonym, 2.2.2014, 11:34
V čl.37 Listiny je něco o výdajích?

Mirek Vorlický

Jakub Backa řekl(a)...

ad Jan Slanina:
"Protože náklady na předžalobní upomínku hrazeny nejsou ani při úspěchu ve sporu, bylo by iracionální takovou pohledávku vymáhat."

To není pravda, dle aktuálního AT je za složitější předžalobní upomínku náhrada za jeden celý úkon a za jednoduchou půlúkon.

Jan Vučka řekl(a)...

Přidávám se se svým hlasem k názorům, že problém není primárně v nějaké tabulkové sazbě. Problém je v tom, že mnozí čeští soudci nechtějí (alt. jim k tomu právní řád dává nedostatek možností) řešit, zda v daném případě byl daný úkon nezbytný či frivolní.
Pokud jinak řádně platící zákazník energetické společnosti zaplatil jedním bankovním převodem o 9 Kč méně (přehození číslic), pak lze rozumně očekávat, že by stačila upomínka na jeho adresu dobře známou věřiteli, a předání věci advokátovi byl frivolní náklad. Podobně jako kdyby někdo poslal předžalobní upomínku na zlatém papíře a pak to chtěl nahradit.
Jenže typicky český přístup je "dáme tam nějakou tabulkovou sazbu a nebudeme chtít po soudci, aby o tom přemýšlel". :-/

Jan Vučka řekl(a)...

Dát možnost protistraně napadnout rozumnost úkonu a soudu uvážit kontext bude mnohem užitečnější než se handrkovat, jestli posunout tabulkovou sazbu tam či onam. Další české specifikum je, že pak bude tabulková sazba lítat ode zdi ke zdi, místo aby zůstala nějak rozumně uprostřed.
Řešit nejen tabulkovou sazbu, ale i rozumnost úkonu prospěje spravednosti daleko více.
Já osobě se těším, až sem dorazí z anglosaských končin bohulibý zvyk "žalobci VIP-supercelebritě-politikovi se přiznává náhrada nehmotné újmy ve výši 1 libry, náhrada (milionových) nákladů se nepřiznává".
Ale to jen takové zbožné přání, protože s českou tradicí zbabělosti a alibizmu to zcela jistě nenastane.

Anonymní řekl(a)...

Návrh systému přísudků:

1. V případě, že úspěšná strana nevyužila služeb advokáta, je ji přiznána tabulková náhrada, jejíž výše nebude ani nijak velká, avšak ani zcela zanedbatelná.

2. V případě, že úspěšná strana využila služeb advokáta, je povinna prokázat skutečně vynaložené (uhrazené) výdaje, jinak ji bude přiznána toliko náhrada dle bodu 1.

3. V případě prokázání skutečně vynaložených nákladů soud posoudí jejich adekvátnost, kdy pro tento účel může vyjít z orientační tabulkové náhrady advokáta. Odměna tak nikdy nebude vyšší, než skutečně vynaložená. Soud pak bude mít možnost skutečně vynaložené náklady přiměřeně snížit, bude-li přesvědčen o jejich nepřiměřenosti. Za tímto účelem pak může využít buď vlastní úvahy nebo orientační tabulky upravující náhradu advokáta.

Ondřej Lichnovský

Anonymní řekl(a)...

Já se těším, že ta novela projde! Konečně nastanou zlaté časy, kdy budeme moct jezdit zadarmo MHD, neplatit pojištění, telefony ani účty za energie! To bude krásný život, protože každému bude jasné, že nezaplacenou elektřinu za šest tisíc po něm nikdo vymáhat nebude. Kdo by vymáhal takovou pohledávku, kde má riziko, jestli ji vůbec reálně vymůže (částka na papíře - není částka na účtu). Naopak bude muset vynaložit náklady za vedení systému, administrativní vybavení, hardware, papír, poštovné, soudní poplatek a především za lidskou sílu. Jen tak nějak nevím, jestli na to nedoplatí zase ti slušní a poctiví lidé....

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Jakub Backa:

Mně ale nešlo o to, jestli jsou zohledněny v advokátním tarifu, ale jestli se přiznávají jako náhrada účelně vynaložených nákladů procesně úspěšné strany.

Přiznám se, že moje představa, že přiznávány nejsou, není podepřena žádnou seriozní studií, takže mi ji můžete vyvrátit. Každopádně de lege ferenda si myslím, že by hrazena být neměla. Nějaká "spoluúčast" být musí.

Jestli se přiznávají, tak se omlouvám.

Jakub Backa řekl(a)...

JS:

Statistiku nevedu, možná by pomohla 106ka na pár soudů.:)

Spoluúčast úspěšné strany je ale v tom, že advokát mnohokrát nepracuje na tarifní odměnu, takže věřitel nedostává přiznaný celý nárok na veškeré náklady, které na advokáta vynaložil.

S tím de lege ferenda návrhem nesouhlasím, jelikož dnes má věřitel zákonnou povinnost tu výzvu poslat, pokud chce náhradu nákladů v navazujícím sporu, pokud tedy stát něco požaduje odeslat, měl by to i proplácet v náhradě.

Líbil se mi návrh, že by se přiznával nárok dle skutečně uhrazených nákladů na advokáta s nějakou možností moderace při nehorázných pálkách.

Martin Bílý řekl(a)...

Skutečné náklady - to bychom byli tam, kde jsme. Není žádná tabulka a už vidím soudy, jak se nimrají v tom, kolik je dostatečná odměna, jak se to dozví, zda budou dělat rozdíl mezi advokátem z Prahy nebo ze Semil a podobně. To bude ještě větší neštěstí.

JV: přiznat 1 libru je alibismus jak podle pravítka. Jak judikovaly i naše soudy (a tvrdím, že správně), tak si myslím, že buď někomu do práv zasaženo nebylo, nebo bylo. Pokud bylo, tak buď si z nějakého důvodu staisfakci nezaslouží (a nemá ji dostat vůbec), nebo si ji zaslouží - ve výši satisfakční, ne jako výsměch. Představte si, že byste někoho odsoudili k trestu odnětí svobody nebo obecně prospěšným pracem na dvě minuty. To už by nebylo trestní právo a účel trestu, ale hokej a trestná lavice...:-)

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Vučka "Já osobě se těším, až sem dorazí z anglosaských končin bohulibý zvyk "žalobci VIP-supercelebritě-politikovi se přiznává náhrada nehmotné újmy ve výši 1 libry, náhrada (milionových) nákladů se nepřiznává".

Celebrity a politici nemají mít podle Vás možnost účinně hájit svá práva (např. zásahy do soukromí)? Něco takového může připadat bohulibé asi jen vydavateli bulvárního deníku.

Martin Matějec

Anonymní řekl(a)...

Myslím, že v dnešní internetové době si každý věřitel, pokud má alespoň trochu ,,fištronu,, může mustr pro sepsání žaloby najít. Ten, kdo toho není schopen (ať už z materiálních či inteligenčních důvodů), je většinou v pozici dlužníka. Pokud drobný podnikatel musí řešit exekuční srážky ze mzdy svých zaměstnanců (sám či pomocí externího účetního), aniž by mu někdo tyto náklady uhradil, stejně tak si může připravit žalobu/výzvu sám. Nehledě na to, že drtivou většinu věřitelů vymáhaných bagatelních částek tvoří velké firmy s vlastním právním oddělením. A jejich náklady dostatečně pokryjí úroky. Problémem jsou programoví dlužníci, avšak co s nimi? Dlužní vězení? ...Osobně souhlasím s tím, že by výši náhrady měl umět posoudit soudce (nebo spíše VSÚ?), avšak kombinace přetíženosti, lenosti a nezajímavosti těchto sporů nedává v ČR moc šancí tomuto řešení. J.B.

Jakub Backa řekl(a)...

MB:

Jak opakovaně poznamenal ÚS, ta dnešní tabulka není Písmo svaté a nimrat se v tom mají soudy i teď, jen to nedělají.

Jan Vučka řekl(a)...

Ad Martin Bílý: to by se dalo také tvrdit, že nelze přiznat náhradu hmotné škody ve výši 1 Kč, i kdyby se tak bagatelní výše škody prokázala u soudu!
Újma na cti může být vysoká (i u celebrit), ale také zcela marginální. Nevidím důvod, proč by hmotná škoda mohla být 1 Kč a nehmotná újma ne.
Furiantské žaloby nejsou samozřejmě doménou jen celebrit; v sousedských sporech jsou také běžné. Ale celebrity a jejich žaloby jsou dobrý příklad a každý z nás si vybaví pár příkladů z praxe.
Ano, neměl právo používat Vaši fotografii, pane žalobce. Ne, žádná měřitelná újma Vám nevznikla. Dostanete tedy 1 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a nashledanou.
Být já soudce, tak se s tím nepářu a budu drsnější než raper Řezník. :-)
To není žádný alibilizmus: pokud došlo k porušení práva (např. neoprávněné použití fotografie, nevhodné srandičky v komixu), je třeba, aby to soud řekl a rozhodl o náhradě. A pokud se tím nereálně nic nestalo, je zase třeba, aby podle toho soud rozhodl o výši náhrady.
Kde vidítě alibizmus? Tohle je spravedlnost dotažená do nejspravedlivějšího možného konce.
(než psát neupřímné omluvné dopisy, je ta 1 libra/Kč i taková věrohodnější)

Jan Vučka řekl(a)...

Ad Martin Bílý 2: pokud jde o ty superkrátké tresty odnětí svobody, shodou okolností již delší dobu tvrdím, že chybí předěl mezi podmíněnými a nepodmíněnými tresty.
To se nejdřív ukládají podmínky, dotyčnému je to jedno a pak se mu to najednou všechno naráz přemění ...
Já bych zavedl kombinace podmíněného a nepodmíněného trestu!
Soudce by vynesl trest např. dva týdny nepodmíněně a rok podmíněně.
Posadit se natvrdo na max. jeden měsíc nikomu společenské vazby trvale nenabourá, ale poskytne mu skvělou příležitost se rozmyslet, zdali se mu tam líbí či nikoli.
Podmíněné propuštění po polovině trestu tuto roli neplní dostatečně účinně, protože nastupuje už u lidí, co dostali flastr natvrdo a většina z nich už má o své kariéře jasno.

Jan Vučka řekl(a)...

Pokud jde o bulvár navrtávající ložnice skrytými kamerami a otázku, zdali i po odškodnění nevydělá na prodeji zvláštních vydání, vyřešila by to opět ze západních končin okopírovaná instituce punitive damages.
Myslím, že by se užitečnost tohoto institutu ukázala nejen u sporů celebrit, ale i u docela obyčejných sporů mezi normálními lidmi.
Na druhou stranu jsou zde i lepší znalci anglosaského práva, tak nechť se k tomu vyjádří oni.
(zrovna u českých soudců bych se nebál, že by se to zvrhlo a že by byly excesivní)

Anonymní řekl(a)...

RE: Ad. p. Slanina a anonym těšící se na bezstarostnou jízdu metrem a svícení načerno beze strachu.

1/ Pokud není určitá povinnost žalovatelná, neznamená to, že nebude splněna. 99 procent lidí plní povinnost i tehdy, jsou-li si jisti, že při jejím nesplnění nebudou žalováni. To zbývající procento pak plní podle tohoto kritéria 99 procent jejich povinností. Nesplněných povinností je minimum - má smysl se těmi nehodnotnými z nich zabývat? Prioritu by měly mít přece závažnější otázky před těmi méně závažnými.

2/ obezřetnost a morální hazard. Majitel obchodu si přece taky najme (pokud se mu to již vyplatí) ochranku. Chová se totiž obezřetně. Poskytovatel půjček se chová při půjčce 10 tisíc obezřetně...? Tak proč by měl být chráněn, když se cíleně vystavuje riziku, že mu nebude dluh vrácen.
Proč má být systémem absolutně upřednostěn před majitelem obchodu, v jehož případě nebude praktická žalovatelnost možná (zloději obvykle nenosí občanku a poměrně rychle utíkají do nenávratna)?


Poskytovatel elektřiny si také může vybrat, zda prověřovat solventnost klientů a nebo prostě pohledávky odepíše a vykompenzuje si ztrátu u platících. Mimochodem i ten přísnější vnitřní kontrolní systém by museli, stejně jako náklady na vedení sporů (zejména časové) hradit ostatní klienti.

...S tou MHD je to pěkný příklad. Stačilo by totiž regulovat přístup turnikety. V tramvjích by pak uplně stačilo posílit kontroly a černé pasažéry vyhazovat na půli cesty. Má to ale celé smysl, vyplatí se to? Tzv. černí pasažéři či parazité jsou ve všech systémech. Jen v některých se s nimi ale vyplatí bojovat.

Podle mého názoru by se měl člověk v otázkách do určité hodnoty řídit sice otřepalým "život jde dál", a nikoliv modním "uvidíme se u soudu".

Pan Tau

Jakub Backa řekl(a)...

ad Pan Tau:

A kdo bude rozhodovat o tom, které typy bagatelných dluhů si soudní ochranu zaslouží a které ne?

Dle Vás to tedy nemají být černí pasažéři a nebakovní půjčky, a co vrácení peněz spotřebitelům při nedodání zboží/reklamaci - každý spotřebitel si má progooglit, od koho nakupuje... Nebo nedoplatky na nájmu - každý pronajímatel si má ověřit, koho si pouští do bytu...

Domnívám se, že v okamžiku, kdy si stát osobuje monopol na násilí a nedovoluje mi, abych svému dlužníkovi rozbil hubu a dlužné peníze si prostě vzal, měl by mi stát garantovat vymáhání, a to bez ohledu na to, z čeho dluh vznikl, pokud bylo vše legální.

David Schmidt řekl(a)...

Velmi vypovídajícím je, že zde vypočítávají situace, které ze své podstaty
musí zvládnout laik a v praxi je i laici - administrativa - stejně
zajišťuje. Jak je pak "spravedlivé", mám-li se ptát jako autor, když
takto "namlsaní" advokáti za skutečnou právničinu vyžadují násobně vyšší
neúměrnou odměnu? Dochází k deformaci trhu.

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Pan Tau:

Troufám si tvrdit, že Vaše tvrzení, cituji: "99 procent lidí plní povinnost i tehdy, jsou-li si jisti, že při jejím nesplnění nebudou žalováni" je naprostý nesmysl. 8,15% obyvatel České republiky má v Registru FO SOLUS aktuálně evidován závazek po splatnosti, tedy své povinnosti neplní. A to jde prosím o závazky žalovatelné a také v praxi zcela běžně žalované. A samozřejmě jde jen o výsek všech nesplácených pohledávek, k tomu lze připojit nezaplacené jízdné v MHD, nesplácené výživné a vůbec pohledávky všech věřitelů, kteří nejsou členy SOLUS. Když to sečtu, dostanu se k závěru, že všechny své závazky, ač žalovatelné, plní pouze cca 90% obyvatel České republiky. Kolik z nich by asi plnilo závazky nežalovatelné?

Ad Anonymní 05.02.14 23:42:

Problém s úroky z prodlení je právě v tom, že u bagatelních pohledávek úrok z prodlení v zákonné výši nic moc nepokryje. Podle dosavadních předpisů, kterými se dnes vymáhané pohledávky v naprosté většině řídí, byl roční úrok z prodlení z pohledávky 1 000 Kč 80,50 Kč ročně a nebylo možné smluvně ujednat jeho zvýšení. To sotva pokryje náklady na vygenerování, vytištění a poslání předžalobní upomínky automatickým systémem do vlastních rukou na doručenku. O pokrytí nákladů na vedení sporu vůbec nelze mluvit.

Ad David Schmidt:

Nerozumím. Máte na mysli, že advokáti jsou namlsaní tím, že přiznávání soudních výloh umožňuje účtovat cenu práce advokáta za práci, kterou reálně dělají méně kvalifikovaní pracovníci? A proto za práci, která advokáta skutečně vyžaduje, chtějí ještě víc?

Jan Vučka řekl(a)...

David Schmidt napsal: "Velmi vypovídajícím je, že zde vypočítávají situace, které ze své podstaty
musí zvládnout laik a v praxi je i laici - administrativa - stejně
zajišťuje.
"
Pánové, já vím, že jste mladí, inteligentní, perspektivní a máte LLM. Pochříchu většina populace takové štěstí nemám.
Navrhuji vám oslovit prodavačku v masně a zeptat se jí, zdali ví, který procesní předpis upravuje civilní řízení a kde by si mohla přečíst jeho aktuální znění, případně jak si spočte soudní poplatek.
Souhlasím s vámi, že nejde o žádnou rocket science a že podobné úkoly běžně ve firmě zvládá administrativní síla se středoškolským vzděláním. Ale ta administrativní síla se tím živí a dělá to pravidelně. Ta provadačka v masně to bude dělat poprvé v životě. Navíc ne všechny spory, i kdyby se vedly o 2000 Kč (což mohou být pro tu provadačku nikoli nepatrné peníze), jsou triviální po odborné stránce.
Prosím, buďte nohama na zemi a berte ohled na normální lidi s průměrným IQ a průměrným platem a rozhledem.

David Schmidt řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
David Schmidt řekl(a)...

"Máte na mysli, že advokáti jsou namlsaní tím, že přiznávání soudních výloh umožňuje účtovat cenu práce advokáta za práci, kterou reálně dělají méně kvalifikovaní pracovníci? A proto za práci, která advokáta skutečně vyžaduje, chtějí ještě víc?"

Ano, přesně tak. Pokud by zákon stanovil, že zákaznící mají povinnost kupovat rohlíky za cenu šátečků, tak šátečky budou stát jako by stála vánočka = luxusní zboží. Přitom upéct vánočku je složitější operace než vyplnit návrh na platební rozkaz. Takže v realitě by se prodávaly jen rohlíky a pojídání vánočky by bylo zážitkem.

Stejné je to s advokáty: jestliže za administrativní práci si mohou naúčtovat cenu právní služby, tak logicky za skutečnou právní službu chtějí více.

martin levy řekl(a)...

1) v prvni rade navrh poslancu jasne odkazuje na mezinarodni srovnani, ve kterem jsme jedini kdo maji tak neprimereny nesoulad mezi vysi pohledavky a nahrady pravniho zastoupeni

2) uz je stejne vsechno jedno, nebot za poslednich cca 12 let jiz prostrednictvim odmen a nahrad advokatu a exekutoru byli ozebraceni prakticky vsichni kdo prichazeli v uvahu, nove terce uz se nebudou hledat snadno, uz se jedna prakticky jen o stale stejna jmena .. snad jedine deti ktere dosahnou zletilosti

3) advokati a exekutori mohou byt spokojeni - dosahli sveho cile - prerozdeleni majetku, vic uz z toho nevytlucou tak ex post muzeme nyni prijmout upravu o nulovych palmarech u bagatelnich sporu, predpokladam ze podobne by se to promitlo i do nakladu exekuce, zkratka uz je davno po vsem ... Martin Levy

FORTUNA řekl(a)...

Debatu zde vedenou vidím jako typickou pro celou společnost.
Proč by zákonodárci měli marnit svůj čas a určovat, co si smí účtovat a co má dostat kdejaký advokát?

Celý problém vidím takto:
Žaloba zaplatí soudní poplatek (výše daná zákonem) a předloží spor soudu. Soudce vyslechne strany, zváží okolnosti a rozhodne. Protože soudce zvážil okolnosti a protože není hlupák a protože jeho povinností je ochrana práv (čl.90) a protože právem člověka je nebýt okrádán, soudce uzná jen ty náklady, které nejsou okrádáním protistrany. Soudní úředník to sepíše a pošle. Strana se smí odvolat k vyššímu soudu. Konec, tečka. (Jo, a žádné vracení případu. Vyšší soud přebíjí rozhodnutí soudu nižšího.)
Jako soudce si dám kafe a pak další případ, prosím.

Mirek Vorlický

Anonymní řekl(a)...

RE: Jan Slanina a Jakub Backa

Vzhledem k tomu, že se mi předchozí verze textu smazala, a nemám sílu vzpomínat, jen ve stručnosti.

1/
Někdo Vám šlápně v metru na nohu a vtáhne Vás takto nešetrně do právního vztahu. Způsobí vám drobnou škodu/újmu. Budete ho snad žalovat?

Právních vztahů vzniká mraky, nejsme tak bohatí, abychom na jejich řešení všech mohli vynakládat náklady.

Je prostě třeba připustit, že když se kácí les, létají třísky. Když chce někdo podnikat, musí počítat s tím, že mu do obchodu tu a tam zajde zloděj.

2/
Žalovat se vyplatí tehdy, pokud se místo toho nevyplatí dělat nic jiného. Například klidně spát.

3/
Hranici určí zákon. Tak jako to činí již teď. Jen není důsledný, neboť neumožňuje pouze odvolání.


Závěr:
Systém je zahlcen. Stojí za to ho zefektivnit? Dle mého názoru ano. Jak?

Buď posílit kapacity zajišťující jeho provoz? Jeho to vhodný a dostatečně levný prostředek?

Nebo paušálně ze systému vyřadit určité kategorie sporů. Je to levné? Ano. Zlepší to přístup ke spravedlnosti v případech, kdy "o něco skutečně jde"? Ano.

Pan Tau

P.S.: Současné nastavení systému je nespravedlivé. Dáte si v restauraci jídlo, po kterém je Vám zle... Zkustě to řešit žalobou. Prakticky bez úspěchu.

Půjčte si tzv. na občanku 5000 od "podnikatele", jenž svůj byzsnys zakládá jen na tom, že lze případné nesplacené dluhy snadno vymáhat. Spor prohrajete.

V prvním případe je lepší prostě změnit lokál. V druhém případě nastupuje státní moc.

Proč? Dluh jako dluh, nebo ne?

Anonymní řekl(a)...

Pohledávkový byznys je zcela o něčem jiném, než, že >babička se soudí s vnukem<, jak tomu bylo v jednom českém filmu.
Již ústavní soud se v několika případech pozastavil nad tím, že jsou přísudky dávány firmám, které se tímto živí (viz odkupování pohledávak za dopravní podniky), nebo orgánům státu či obcí a měst (zpravidla za pokuty). Z dlužné tisícikoruny se tímto stávají desetitisíce, což je zjevně nepřiměřené.

Příkladem budiž exekuce obce na pokutě 500 korun:
- je-li provedena obcí dle daňového řádu, tak je tam exekuční náklad paušálem 2%, nejméně 500 korun, tedy dlužník zaplatí 1000 korun,
- pokud ovšem obec (pozn. fakticky obejde zásadu hospodárnosti a rychlosti) předá pokutu advokátovi, kde to jde k exekučnímu soudu (pozn. při dańovém vymáhání obcí není žádný následný soud potřeba) a následně k exekutorovi, tak dlužník zaplatí celkem kolem 13000 - 15000 korun.

Totéž platí u dopravních podniků za jízdenky a podobných společností (plynárny, a i Česká televize apod.), které ačkoli žalobu múže napsat kdokoli, kdo umí číst a psát, jelikož jde o cyklostylovaný text do kterého se doplní pouze řádek s osobními údaji a řádek se stručným popisem události.

Tedy spravedlivé se u takových případů jeví při např. dluhu 500 korun, aby dostaly tyto společnosti náklady na soudní poplatek, tj. 500 korun a náklady na pracovní místo právního asistenta, který bude docházet k soudům. Při nějakých průměrně čtyřech případů denně (zde jsem mluvil s lidmi, co to dělají a soudci prý vyhrazují na případ 30 minut, kdy dávají celý den pohledávky od jedné společnosti, tedy jich udělají asi tak patnáct denně) je 500 korun dostatečné a odpovídající (což lze podpořit analogií 500 korun az exekuční náklady v daňovém řízení). Tedy při dluhu 500 korun uhradí celkem i s dluhem 1500 korun a dalších 500 korun (opět analogie s daňovými exekucemi) na případné exekuční vymáhání je opět dostatečné.

Na druhou stranu při individuálních exekucích "viz babička a její sysnovec" by měly být přiřknuty nějaké mimořádné prostředky v řádech třeba 10tis. korun - tedy opak toho, co se dělá dnes.

Patrik Šebesta

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Pan Tau:

Pokud podnikatel půjčí spotřebiteli 5 000 Kč "na občanku" s tím, že se spolehne na to, že pohledávku je snadné vymoci, ale neprovede řádné vyhodnocení schopnosti spotřebitele úvěr splatit, znamená to, že:

(1) podnikatel se dopustil správního deliktu podle § 20 odst. 2 písm. e) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb., s možnou sankcí až 20 000 000 Kč, a

(2) smlouva bude podle § 9 odst. 1 téhož zákona neplatná.

Tolik k tomu, jak v této situaci nastupuje státní moc. ČOI už několik pokut za porušení výše uvedené povinnosti udělila.

Anonymní řekl(a)...

Re: Jan Vučka

"Navíc ne všechny spory, i kdyby se vedly o 2000 Kč (což mohou být pro tu provadačku nikoli nepatrné peníze), jsou triviální po odborné stránce.
Prosím, buďte nohama na zemi a berte ohled na normální lidi s průměrným IQ a průměrným platem a rozhledem."


1/ Není rozhodné, zda je pohledávka ve výši 2000 pro někoho moc nebo málo peněz. Ad absurdum někomu také nemusí záležet na vlastním zdraví a přitom je nezákonné takového člověk zranit. Zákon platí pro všechny.

Je nespravedlnivé, že se prodavačka, která prohrála spor o 2000, nemůže odvolat. Proč se neptáte i takto?

2/ Hranici určuje zákon, jenž platí pro všechny. Extra by teoreticky mohl fungovat nějaký systém odstranění tvrdosti s důkazním břemenem na straně žalobce (pro splnění podmínek pro takovýto postup).

3/Skutečnost, že jde o právně zajímavý spor, přestože jeho výše je třeba právě jen 2000 Kč, je takřka nerozhodná. Aplikace práva stojí náklady a nemá být proto provozována z rozmaru. Musí být systémově zabezpečeno, aby bylo soudním řízením v průměru dosahováno zisku. Pokud existuje velký zástup sporů, v jejichž případě náklady převýšili zisk, je nalomena (případně vynulována) celková ziskovost provozu systému.

Navíc vždy lze zajistit, aby se soud zabýval i žalobou na malou částku. Stačí, že by soud uznal, že má právní otázka význam přesahující význam daného sporu. Podobné instituty zavedeny jsou.

Pan Tau

P.S.:
Přeci pokud se systém řešení sporů nevyplatí, nikdo dlouhodobě nebude jeho provoz požadovat. To, že je systém stabilní, mu zajišťuje existenci (a živnost těm, kteří se systému účastní).

Jako paralelu lze mne napadá, že by se také mohli soustředit síly všech k vyléčení rakoviny tlustého střeva a ono by se to možná i podařilo, ale bohužel by mezi tím vymřelo lidstvo třeba na chřipku.

Otázka totiž vždycky stojí, jestli se už nevyplatí místo jednoho dělat něco jiného. Opravdu nelze namísto řešení bagatelních sporů dělat nic prospěšnějšího?

Šimon Klein řekl(a)...

Deset tisíc je bezesporu bagatelní částka, ale jen dokud je to cizích deset tisíc. Mých deset tisíc je oproti tomu úplně jiná záležitost, protože mít deset tisíc a nemít deset tisíc je dohromady dvacet tisíc.

Na právnické fakulty sice začasté chodí lidé s odporem k matematice, ale i průměrnému právníkovi by mělo dojít, že stokrát nebo tisíckrát deset tisíc jsou již částky, nad kterými řádný hospodář mávnout rukou nemůže. Také je sice hezké, že platební příkazy zvládne vyplňovat cvičená opice, ale pokud v podniku zrovna nezaměstnáváte cvičené opice, které nemají co dělat (což je dnes celkem luxus), tak takovou cvičenou opici musíte najmout, platit jí mzdu, sociální a zdravotní pojištění, mít pro ni kancelář, atp. To také není úplně zanedbatelná částka. Je proto logické, že věřitel v takové situaci najme advokáta, který si na rozdíl od něj práci svých opic může vyúčtovat. Vracím se tedy k tomu, co zde uvedlo již několik diskutujících. Místo rušení náhrad by měly být náhrady v rozumné výši (tj. rozumné podle pracnosti a ne podle výše pohledávky) přiznávány všem.

Jakub Backa řekl(a)...

ad pan Tau:

"Otázka totiž vždycky stojí, jestli se už nevyplatí místo jednoho dělat něco jiného. Opravdu nelze namísto řešení bagatelních sporů dělat nic prospěšnějšího?"

A ta prospěšnost, to se měří jak? Je prospěšnější spor o milionový úvěr mezi podnikateli nebo spor o pár tisíc korun z nájemného?

Jan Slanina řekl(a)...

Úvaha o nežalovatelnosti některých (bagatelních) pohledávek by podle mne měla i mezinárodněprávní rozměr. I kdybychom opomenuli otázku vlastnictví (nemožnost se soudně domoci malých pohledávek může podle mne, pokud jich je dostatečně velký počet, představovat porušení práva vlastnit majetek), máme tu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv: "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě,
veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným
soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských
právech nebo závazcích
nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního
obvinění proti němu."


Nejsem naprosto přesvědčen, že vyloučení možnosti žalovat u soudu pohledávky jen proto, že nejsou dostatečně vysoké, je s tímto mezinárodněprávním závazkem v souladu.

Naopak právo na odvolání uznává tato úmluva (resp. její dodatkový protokol 7) jen v trestních věcech a to ještě s výhradami.

Jan Potměšil řekl(a)...

Omlouvám se za privátní dotaz - pokud jako "soukromník" strávím x hodin nad formulací žaloby nebo nad vyjádřením k žalobě směřující proti mně, mám také právo na náhradu nákladů? Nebo se musím formálně schovat pod kamaráda-advokáta, aby mi někdo zaplatil čas, který jsem strávil domáháním se spravedlnosti nebo řešením neopodstatněné žaloby?

Anonymní řekl(a)...

Jen se zdvořile zeptám - a co žalovaní? Jsou účastníci, neumí se bránit a chtějí právní pomoc. Proč bych jako advokát ji poskytoval, když i při šikanózní a lehce namitkovatelné žalobě (např. je promlčená pohledávka) poskytoval zdarma své služby. Onen geniální nápad zákonodárců, kteří se zas konečně dostali do tisku (jsme přeci zdatná opozice) zničí vše... A nakonec - podle jejich logiky by neměla být náhrada nákladů žádná. Chceš příslušný rozsudek? Tak si ho zaplať sám...

FORTUNA řekl(a)...

k Anonym 7.2.2014, 22:47

Zdvořile odpovím: problémy českého práva jsou hluboké. Jednou jsem něco u českého soudu namítal, z čehož soud usoudil, že námitka jde proti němu. Šla. Byl jsem usazen s tím, že námitka se zamítá, neboť soud zákony zná, tedy jeho činnost nemůže být v rozporu se zákonem.

Zná-li soud zákony, tak musí vědět, kdy je pohledávka promlčená a kdy je žaloba šikanózní. A protože někoho šikanovat jde jistě proti právu žalovaného, a protože úkolem soudu je ochrana práv (i žalovaného), soud takovou šikanózní žalobu musí zamítnout sám a je-li zcela zřejmě účelem žaloby šikana žalovaného (zejména vezme-li si žalobce k ruce právníka), žalobce potrestat a právníka pokárat, a v krajním případě i potrestat (jedná-li se o šikanu velkou. Co je malá šikana a co velká, rozhodne soudce).

Výhodou by bylo i to, že právník by si příště rozmyslel zastupovat stranu jen proto, aby ona mohla někoho šikanovat a spravedlnosti by tak bylo učiněno zadost a nikoho by to nic nestálo. Pak i ti, kdo by byli před soudem žalováni by věděli, že se nebude jednat o šikanózní žalobu, protože šikana před soudem by se obrátila proti žalobci. Takový výkon práva je pak funkce spravedlnosti.

Mirek Vorlický

Anonymní řekl(a)...

Musím říci, že to zní skvěle. Stejně skvěle, jako když absolvují školení se soudcem Nejvyššího či Ústavního soudu. Cítím se povznesen nad tím, jak skvělé povolání jsem si vybral. Bohužel mi toto přejde vstupem do mé kanceláře, kde se musím vypořádávat se zcela průměrnými (pokud nebudu úplný negativista). Myšlení však rozhodně není jejich významnou předností. Potřebují návod. Přesný, těžce zpochybnitelný a hlavně jednoduchý. V jiném případě bude opětovně problém, jako se zrušenou přísudkovou vyhláškou. Fatální neschopnost soudců aplikovat zákon byla označena za ziskuchtivost advokátů, což má být ústavně nekonformní... Zde bude výsledek podobný. "Oškubeme" advokáty, abychom pak zjistili, že jen nejbohatší si mohou dovolit právní pomoc. Pak tedy zavedeme tzv. bezplatnou právní pomoc, která zkolabuje na neschopnosti těch, kdo jí budou poskytovat. Tím však upadne i právní systém... A následně? To už vlastně může být jedno....

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Fortuna: to bychom se měli rozhodnout, jestli bude civilní proces i nadále ovládán zásadou projednací s drobnými výjimkami, nebo zásadou vyšetřovací.

Martin Bílý řekl(a)...

JV: punitive damages prosazuji už dávno, takže souhlasím.

Kombinace trestů - to se mi velice líbí!

Anonymní řekl(a)...

Ad Jakub Backa:

Otázka prospěšnosti je otázkou shody na tom, co je prospěšné, dosažené prostřednictvím parlamentu. Právo má být celospolečensky prospěšné... Pokud platí, že je platné právo prospěšné, pak je zatížení systému řešením bagatelních sporů prospěšné...

Otázka prospěšnosti není omezena jen na soudní systém. Otázka nezní, je lepší neřešit bagatelní spory a naproti tomu řešit spory o vyšší částky. Otázka je obecná. Není lepší úsporu získanou neřešením bagatelních sporů spotřebovat na zvýšení počtu policistů, učitelů... nebo třeba jen snížit daně...

Ad Jan Slanina

Správní delikt a neplatnost smlouvy. Uvedený příklad je opravdu krásnou ukázkou bezzubosti práva, a to včetně hypoteticky závratné výše sankce. Se spotřebitelským úvěrem sice nemám praktickou zkušenost, nicméně podobné povinnosti upravují i jiné mně známější předpisy. V pozici podnikatele lze pak případným nepříjemnostem čelit předtištěným formulářem, který spotřebitel podepíše. Vynaložení odborné péče hadr. Bez mystery shoppingu neprokazatelné. Ani ten by ale nepomohl klientovi, s nímž je již smlouva uzavřena.

EÚ - to je jistě pravda. Námět byl de lege ferenda. Odfiltrování případů by bylo ale za současného stavu možné (ústavně a eurokonformní :-))i tak, že by se v případě bagatelních sporů vůbec neumožňovalo vůbec přiznat náhradu nákladů...

Pan Tau

P.S.: Je prospěšné zaměstnat systém sporem o jedinou 1 Kč? Pokud zní odpověď ne, pak jde jen o určení výše hranice.

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Pan Tau: doporučuji seznámit se s rozhodovací praxí ČOI. Pouhé vyplnění formuláře rozhodně splnění povinnosti dle § 9 odst. 1 neřeší.

Anonymní řekl(a)...

For: Jan Potměšil

Celkem zajímavá otázka ohledně nákladů řízení.
Ve správním soudnictví na ní částečně odpověděl NSS v jedné kauze, kterou jako obecný zmocněnec vedl Stanislav Huml (NSS 1 As 16/2010-105).
V závěrečných bodech NSS uvedl, že obecný zmocněnec, proto právo na odměnu za zastupování žalobce nemá (bod 37). Ovšem ani obecnému zmocněnci nicméně nelze odepřít právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu v souvislosti se zastupováním žalobce vznikly (bod 39).
V § 59 ods. 1 s.ř.s je uvedeno, že náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, soudní poplatky, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady spojené s dokazováním, odměna zástupce, jeho hotové výdaje a tlumočné.
Tedy je zde zásadní otázkou, zda soud půjde cestou "ceny volného času", tj. času který člověk obětuje (více k determinantům volného času - http://evc.vse.cz/2-modul/determinanty-poptavky-po-volnem-case/), tedy přisoudí odměnu za ušlý výdělek při předložení průměrné hodinové mzdy a prokázání času na sepsání žaloby, cesty k soudu a zpět, i za situace, kdy neměl na daný čas plánovanou směnu. Anebo půjde ryze pozivistickotextualistickým přístupem a náhradu za sepsání žaloby a čas spojený s návštěvou soudu uzná pouze při doložení skutečnosti, že v dané době si vybral neplacené volno.
Na druhou stranu § 59 ods. 1 s.ř.s hovoří též o „hotových výdajích účastníků“, což jsou jednoznačně výdaje na odborné posudky či přípravu podkladů k sepsání žaloby provedené i obecným zmocněncem (má-li k tomu příslušné živnostenské oprávnění), které obecný zmocněnec vyfakturuje; a rovněž zastvám názor, že jde o i o čas strávený u soudu obecným zmocněncem, který vyúčtuje na základě své průměrné mzdy (u živnostníků za předchozí rok). Jediný čas, který nemůže obecný zmocněnec požadovat je čas na sepsání samotné žaloby.

Možná by se k tomuto mohl vyjádřit někdo ze soudců. Pokud píšu žalobu, trávím s ní celý den hledáním podkladů a psaní žaloby, nechám si udělat odborný posudek za 2tis. korun, jedu přes polovinu republiky k soudu, tak nevidím důvod, proč by mě nebyla poskytnuta náhrada mzdy a náklady za odborný posudek, notabene zejména za situace, kdy jím je proveden důkaz, na jehož základě vyhraji spor… To samé, pokud mám zmocněnce a on mi vyúčtuje náklady na zajištění podkladů, jízdu k soudu a zpět, kterou udělal ve svém volném čase, a tedy uplatnil svojí průměrnou mzdu jako náhradu za práci.

Patrik Šebesta

FORTUNA řekl(a)...

k Jan Slanina, 8.2.2014, 20:35

Nerozumím.

Platí-li zásada, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl.90 Ústavy), pak musí platit, že soudy zákony znají. Navíc nelze z citované věty vyvodit, že nějak (když jinak než především) ochranu právům poskytovat nemusí, ale že soudy někdy rozhodnou i ve věci, jejímž jádrem ochrana práv být nemusí (byť mne teď zrovna nic nenapadá).

Problém vidím v tom, že v ČR jsou procesní postupy (v rozporu s právem), nadřazeny výkonu spravedlnosti a práva, jak sám naznačujete. Tedy příklad: nějaký orgán moci veřejné vymyslí, že při vynášení rozsudku musí soudce stát na jedné noze. Následně je rozsudek napaden, protože strana tvrdí, že si soudce odlehčoval a několikrát se dotýkal země i druhou nohou. Než aby se řeklo, že je to blbost, začne řízení, aby se zjistilo, zda tomu tak bylo či ne.

tedy Vaše zásada projednací a zásada vyšetřovací:
tvrdíte, že jednou soudy ochranu právům neposkytují a jednou ano?, stejně tak se znalostí práva?

Pak píšete, že bychom se měli rozhodnout. Zase nerozumím.
Ve věci je přece rozhodnuto. Soudy jsou povolány k ochraně práva, musí tedy tak činit. Neznají-li zákony, musejí se je učit. Nelze-li to, protože zákony jsou samé blbosti, musí věc řešit Parlament, nelze-li to, musí nastoupit jiný Parlament. A nelze-li ani toto, pak celá společnost se odsoudila k pohybu od pangejtu k pangejtu a může jen doufat, že někdo přijde a udělá pořádek.

ps
moje úvaha může v lepším případě být chápána jako těžko dosažitelný cíl. Bez cíle nelze však nabrat užitečný směr.

Mirek Vorlický

FORTUNA řekl(a)...

k Anonym 8.2.2014, 18:29

Škoda, že není uvedeno na který příspěvek Anonym reaguje.

I tak, jde myslím o to, zda chabý výkon soudců je příčina problému, nebo výsledek něčeho. Já se domnívám, že je to spíše výsledek systému, který znemožňuje, aby soudce vykonával svoji práci ve smyslu čl.90. Je to patrné i z příspěvku Jana Slaniny, 8.2.2014, 20:35. Býti soudcem by nemělo být povoláním, nýbrž posláním. Žádné návody bych jim nedal, žádné tabulky, nic. Chceš soudit? Suď. Ten, který své poslání bere vážně, se s tím vyrovná. Zbytek se pod tím tlakem zhroutí a nechá se přeložit na soudní úředníky, kterých je myslím nedostatek. A zrušil bych přelévání sporů nahoru a dolu. Jen směrem nahoru.
********************************
Jak si máme například vysvětlit spor mezi NSS a NS ve věci "výpověď, důkaz", policie? Josef Baxa, Stanislav Rizman? Slabí soudci?

Mirek Vorlický

Mirek Vorlický

Jan Slanina řekl(a)...

Ad FORTUNA:

V současné době je civilní proces založen na zásadě, že soud řeší pouze to, co uplatní (namítnou) strany. Čili například otázka promlčení se řeší pouze tehdy, když žalovaný namítne, že žalované pohledávka je promlčena. Pokud to žalovaný nenamítne, promlčení se nezkoumá, i když je prima faciae evidentní.

Tato zásada není bezvýhradní, protože v právním řádu občas najdete ustanovení, že k tomu či onomu se přihlíží i bez návrhu. Například se to týká nepřiměřených smluvních podmínek ve smlouvách se spotřebiteli ve smyslu evropské směrnice. To jsou ale všechno výjimky, nikoli pravidlo.

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Slanina: doporučuji seznámit se s rozhodovací praxí ČOI. Pouhé vyplnění formuláře rozhodně splnění povinnosti dle § 9 odst. 1 neřeší.

Normálně bych takovýto obecný odkaz nechal osudu, ale jelikož mě ta diskuze baví, mrknul jsem se stránky ČOI.

Vyšel jsem tedy jen z odkazu na:
http://www.coi.cz/zakon-o-spotrebitelskem-uveru-byl-vloni-porusovan-casteji-nc980/

Dle informací zveřejněných ČOI bylo provedeno 319 kontrol, přičemž při 10 kontrolách bylo zjištěno, že věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (dle § 9 odst. 1).

Při zkušenosti s kontrolní činností při aplikaci neurčitých právních pojmů a při odhadu skutečného počtu porušení dané povinnosti (zjednodušeně řečeno: nedělá to nikdo, protože jinak by se půjčku poskytnout nevyplatilo) si dovolím tvrdit, že 10 kontrolních zjištění bylu sestaveno pouze v případech, v nichž bude argumentace kontrolujících neprůstřelná. V ostatních - tipuji tak 250 z oněch 319 - případech je sice povinnost získat info od spotřebitele plněna buď formálně, nebo ve stylu, tady nám podepište prohlášení...

Nemístná je pak citace celého ustanovení včetně výše sankce. Pokud někdo řekne, lze uložit sankci do 20 milionů, tak se předpokládá, že se průměrná sankce pohybuje cca na úrovni 1 milionu. Dle info od ČOI, ale uložila 132 pokut v hodnotě téměř 5,6 milionu korun.

Takže dál trvám na svém. Přičemž doplňuji, že podobné zákonodárcovy proklamace o jeho přísnosti jsou ve svém důsledku akorát ke škodě. (Zvlášť ve světle "zákazu" tzv. likvidačních pokut)

Omlouvám se za částečný off topic.

K tématu. Opravdu bych rád slyšel odpověď na otázku, zda je prospěšné zaměstnat systém sporem o jedinou 1 Kč? (Pokud zní odpověď ne, pak jde dle mého názoru jen o určení výše hranice.)

FORTUNA řekl(a)...

k Jan Slanina, 10.2.2014, 10:59

Promlčení se nezkoumá: Pak se domnívám, že české právo ze zásady není spravedlivé, ať se jedná o bagatelní spory nebo o jiné. Ochranu práv (čl.90) potřebují hlavně slabší a znalostmi a inteligencí méně nadaní. V ČR, z toho, co píšete, usuzuji, že soud nejen vědomě smí nadržovat zdatnějším, ale svým rozsudkem nespravedlnost může "ze zákona" i umocnit. V našem případě by soud přiznal pohledávku, o které by věděl, že na ni není právo.

Mirek Vorlický

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Anonymní 10.02.14 13:29 (uvítal bych, pokud bych věděl, s kým diskutuji):

Když mi nevěříte, tak zcela konkrétně: Č.j. ČOI 146135/12/O100/3100/12/13/Hy/Št

Pokutovaný se vyloženě vymlouval na to, že mu spotřebitel podepsal výši svých příjmů a své majetkové poměry. Jeho odvolání nebylo vyhověno.

Je pravda, že v současné době jsou ukládané pokuty relativně nízké, ale ukládány jsou. Na druhou stranu většinou se nechají chytit malé ryby nebo jde o izolované prohřešky, protože velcí poskytovatelé jako Home Credit či Cetelem si dávají pozor na to, aby úvěruschopnost prověřovali, už kvůli svým akcionářům. Lze uvažovat i tak, že maximální výše pokuty je připravena pro případ, že bude odhaleno pokračování ve správním deliktu ve velkém rozsahu u nějakého velkého poskytovatele. Zda je to správně či nikoli, to je věc druhýá.

Podle mne je v pořádku, že ve správním trestání se pokuty udělují jen tam, kde jsou důkazy "neprůstřelné". Podle konstantní judikatury totiž i ve správním trestání platí principy trestního práva. Důkazy tedy musí být neprůstřelné.

Pokud hovoříte o 10 zjištěných porušeních § 9 odst. 1 z 319 kontrol, tak si uvědomte, že opravdu nejvíc na ráně jsou ti velcí poskytovatelé, kteří si dávají na § 9 odst. 1 pozor. Hodně kontrol také probíhá "in abstracto" (tedy bez konkrétního poskytnutého úvěru) na základě toho, že ČOI kontroluje reklamu na spotřebitelské úvěry. Také si všimněte, že přímo v tiskové zprávě najdete, že nejvíc porušení bylo u reklamy.

Co se Vaší otázky týče: ano, myslím si, že je společensky prospěšné, aby systém byl připraven se zaměstnávat i takto malými pohledávkami. Jak už tady bylo opakovaně řečeno: 1 milion pohledávek po 1 Kč je 1 milion Kč. Jakkoli nízko nastavíte hranici nevymahatelnosti, může to na někoho mít likvidační účinek. To zaprvé. Zadruhé si myslím, že narušení principu, že povinnosti je nutné plnit, poškodí společnost více, než to, že soudci musí občas řešit spory o 1 Kč.
Problém byl v tom, že ekonomickým smyslem vymáhání drobných pohledávek se staly nikoli tyto pohledávky samotné, ale přísudky. A to samozřejmě bylo špatně. Ale to se může stát zcela nezávisle na výši vymáhaných pohledávek.
A naopak druhým problémem naší společnosti je představa řady jejích členů, že některé závazky se platit nemusí. Jak už jsem psal výše, aktuálně přes 8% dospělých obyvatel ČR někomu neplatí.

Jan Slanina řekl(a)...

Ad FORTUNA: právní institut promlčení v soukromoprávních vztazích je podle mne morálně dost problematický sám o sobě. Aspoň tedy podle mého názoru má věřitel morální právo na svou pohledávku zapomenout, ale dlužník morální povinnost si svůj dluh pamatovat.

Představa, že dlužník bude chráněn do té míry, že se ani nebude muset k soudu dostavit, a soud sám řekne "pohledávka je promlčena, zapomeňte", mi připadá vyloženě nemravná.

Osobně si myslím, že by úplně stačilo řešení, které (ovšem paralelně k promlčení) uplatňuje NOZ: věřitel, který otálí s uplatněním pohledávky tak dlouho, že by úroky přerostly jistinu, už na další úroky nemá nárok. Pokud se to vztáhne i na úroky z prodlení (NOZ o tom mlčí), případně pokud by se hranice snížila na určitý podíl jistiny (např. 1/3), pak by byl dlužník dostatečně chráněn proti spekulativnímu odkládání žalob na straně věřitele.

FORTUNA řekl(a)...

k Jan Slanina, 10.2.2014, 14:34

Morálně problematický institut promlčení: naprosto souhlasím, dluh je dluh (zákon o promlčení (teď myslím 3 roky) je špatný). Dlužník musí být prokazatelně informován (žádná fikce doručení) o povinnosti se dostavit k soudu a pak souzen. Když se nedostaví, je třeba ho najít a k soudu i dopravit. Konečně na co soudní řízení, když dlužník je v tramtárii.

....úplně by stačilo řešení: Ano. Zase souhlasím, jen s tím, že co je otálení s uplatněním pohledávky bych nechal na soudech. Některé"otálení" i dlouhé, může být důvodné, jiné zase záměrné, byť třeba i krátké.

Mirek Vorlický

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Slanina:

1/
Odkaz na rozhodnutí beru. Je ale třeba dívat se na něj s tím, že veřejná správa sama sebe podrží, pokud předpokládá, že nedojde na správní žalobu. Nakolik sehrála takováto motivace roli, si odhadovat netroufám. Navíc jde o kapku v moři.

2/
Offsite kontrola moc smyslu nemá. (Onsite je na kapacity náročnější a pro ochranu spotřebitele dle mého názoru efektivnější. Možná, kdyby se někde ušetřilo, bylo by možné ji posílit).

3/
Termín "neprůstřelný" jsem použil schválně, abych zdůraznil, že ČOI pravděpodobně konstatovala porušení povinnosti v případech, kdy nebyla povinnosti plněna vůbec. V takových případech totiž není třeba složitě právně argumentovat a vykládat neurčité právní pojmy, jako např. odborná péče.

Analogicky budete kontrolovat povinnost, která má být splněna tzv. bez zbytečného odkladu. Pokud nebyla splěna vůbec, paráda. Pokud byla splněna třeba za tři dny, dostáváme se na tenký led, protože najednou se musíme zabývat tím, jaký časový úsek z oněch tří dnů již byl tzv. zbytečný.

4/
milon sporů o korunu a celá společnost může všeho nechat a věnovat se pouze těmto sporům, když je jejich řešení pro ni natolik důležité, že zastaví výrobu a služby a vrhne se na soudnictví.

5/
Kritériem nemají být osoby, ale závazky. Pokud budete sledovat nesplněné závazky vůči splněným, dojdete jistě k nepoměrně menšímu podílu než 8/100.

6/
Ano, problém jsou přísudky. Můj druhý (mírnější) návrh proto byl do určité hranice žádnou náhradu nákladů nepřisuzovat.

Tato myšlenka vychází z toho, že k napravení drobné nespravedlnosti mohou být účelně vynaloženy pouze drobné náklady. Jiné náklady by musely být posouzeny jako neúčelně vynaložené a jako takové by nebyly nahrazovány. (např. by ta vyýše ještě účelně vynaložených nákladů byla dána výší žalované částky. Spor o 1000 Kč, max. náhrada 1000 Kč.)


Shoda na tom, že povinnosti je třeba plnit, souvisí s právem pouze částečně. Role práva není tak silná (a právníci nejsou tak důležití), aby právo regulovalo veškeré dění. Na to prostě nejsou prostředky. Existují jiné systémy, které jsou aplikovatelné na drobné ústrky a nespravedlnosti. Těmi je například společenský odsudek, tržní mechanismy nebo např. reciprocita. Aneb řekne mi li někdo na ulici nezaslouženě vole, zachovám se ekonomicky pouze tehndy, zachovám-li se recipročně. Řešit urážku cestou soudní dvakrát ekonomické není. Právo (resp. oficiální proces jeho palikace) tedy není vhodný prostředek k "navrácení rovnováhy do vesmíru".

Podobné zašťitování se proklamacemi typu, že každý má právo na spravedlnost, jsou poměrně nebezpečné, protože pak se začíná veřejná moc zabývat kdejakou volovinou. Spravedlnosti je třeba dosahovat (usilovat o její dosažení) pořadem práva pouze v případech, kdy se to vyplatí. Do výpočtu je přitom třeba zahrnout i takové veličiny, jako je riziko ztráty důvěry v právo atd... tedy nejen zisk a ztrátu stran sporu.

Mimochodem je přirozené, že člověk se v 99 procentech závazků nespoléhá na právo jako na eventuální nástroj odplaty. Jasným projevem tohoto přístupu lidí je, že do určité hodnoty jsou ochotni uzavírat smlouvy pouze ústně, tj. s plným vědomím toho, že by neunesli důkazní břemeno.

Existují samozřejmě určití (z tohoto pohledu) devinati, kteří mají ze sporů sport. Proč jim ale věnovat pozornost a zaměstnávat jejich vrtochy soudy...

Pan Tau

Anonymní řekl(a)...

Ad nemravnost promlčení

Řešení aktuální nespravedlnosti je důležitější než řešení již dávno nastalé nespravedlnosti. Co se ještě vyplatí řešit a co ne určil zákonodárce hranicí. Nic víc, nic míň. Opět sebezáchovná funkce pro zachování funkčnosti systému a zamezení jeho zahlcení starými křivdami.

Pan Tau

FORTUNA řekl(a)...

k Pan Tau, 11.02.2014, 10:44

Aktuální nespravedlnost: Souhlasím, ovšem s tím, že když se budou řešit včas aktuální nespravedlnosti, nebudou dávno nastalé spravedlnosti. V ČR se bohužel aktuální nespravedlnosti řeší tak dlouho, až jsou z nich dávno nastalé nespravedlnosti a pak se nespravedlnosti nespravedlivě umocňují (příklad: amnestie VK).

k Pan Tau, 10.2.2014, 10:35
Právo na spravedlnost: Nesouhlasím. Je stejně nebezpečné tvrdit, že takové právo má být omezeno. Kým? Pak, jen soud může rozhodnout, ne moc veřejná. Právník smí povzbudit klienta, aby se soudil o "korunu", může jít i o princip. Za povinnost soudce bych považoval, že stranu upozorní, jaké finanční následky to pro ni může mít. Až se zažije, že soudit se o korunu nebo kvůli šťouchanci v hospodě nemá cenu, problém sám odejde a výkon spravedlnosti začne nabírat svoji správnou funkci. V ČR je to zatím tak, že pomalu každý se soudí s každým o blbosti (koníčkem politiků a jim podobných je na sebe dávat trestní oznámení). Je myslím na místě i si představit, kolik by ubylo přestupků, kdyby policie, popřípadě jiné orgány moci veřejné, musely žalovat.

Obecně s Pan Tau souhlasím.

Mirek Vorlický

Jan Slanina řekl(a)...

Ad FORTUNA: souhlasím.

Ad Pan Tau: offsite kontrola má jednoznačně smysl v oblasti reklamy. Tam v zásadě stačí.

Neurčitý právní pojem je i samotné posouzení úvěruschopnosti, odborná péče je třešinka na dortu.

Ale k věci: je zajímavé se podívat, jaké smlouvy se uzavírají ústně. Spousta z nich (třeba nákup spotřebního zboží) je totiž sice uzavřena ústně, ale jejich obsah je zachycen na trvalých nosičích (účtenka, záruční list...). Tam pak ústní uzavření smlouvy strany důkazu nezbavuje.

A jinak uzavřít smlouvu ústně je volba smluvních stran. Stejně jako je volba věřitele žalovat či nežalovat. Váš návrh je stejný jako kdybyste určité smlouvy ZAKÁZAL uzavírat písemně.

Ohledně společenského odsudku a podobných mechanismů si dovoluji poznamenat, že v současné době moc nefungují: jednak díky mobilitě lidí má každý tolik potenciálních protistran, že mu na jedné konkrétní nemusí tolik záležet. A když dáte někoho, kdo Vám ublížil, na Internet, ani se nenadějete a dopadne na Vás trestající ruka Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Nehledě na to, že tyto mechanismy neřeší situaci, kdy má někdo (třeba telekomunikační operátor) spoustu bagatelních pohledávek.

Anonymní řekl(a)...

Ad Mirek Vorlický /Foruna:

Se svou znalostí historie se omezím na konstatování, že v dávnověku nebylo možné žalovat každou pitomost, ale žalobu (její konkrétní typ) bylo možné vznést jen za určitých okolností. Takto nastavené okolnosti by právě měly reflektovat společneskou poptávku po tom, aby mohlo být něco již žalováno a propíráno na fóru.

..kdyby se ušetřilo jinde, bylo by možné řešit nespravedlnost rychle.

Takže myslím, že s tou spravedlností pro všechny, resp. správněji za všech okolností, by se to skutečně nemuselo brát tak vážně.

Obvykle mi diskuze tohoto typu připadá jako hájení svých zájmů a hobby a přisuzování jim větší důležitosti, než ve světě mají. Samozřejmě, že právník bude mít tendenci prosazovat svůj obor na úkor ostatních. Objektivně by ale prostě mělo být připuštěno, že je správné, že minima non curat praetor.

Ad Jan Slanina:
Ano, na reklamu ano, ale na zkoumání plnění povinností vůči konkrétnímu spotřebiteli nikoliv. Myslel jsem to spíše tak.

Nezakázal. Jen jsem chtěl demonstrovat fakt, že většina závazků nemá příliš velkou hodnotu a lidé jsou předem smířeni, že se nebudou soudit.

ÚOOÚ a jeho hájení smysluplnosti své existence nechávám osudu:-).

Ano, telekomunikace to neřeší. Jsem ale přesvědčen, že existuje cesta, jak to řešit. Buď nepřiznat náklady (limit účelnosti), nebo řešení sporů jiným systémem (soudy 2. kategorie, delegace pravomoci rozhodovat na soukromé osoby atd.). Těch cest je určitě víc. Ale jde o koncepční otázku, na kterou asi změna přísudkové vyhlášky nestačí.

Pan Tau

FORTUNA řekl(a)...

pokr.

s náklady možná 5000,-Kč, aniž si vyslechl dlužníka? 100,-Kč je možná bagatelní (když jich máte v kapse deset), ale 5000,-Kč?

Mirek Vorlický
ps nejsem si jist, co se na monitoru před chvilkou stalo

FORTUNA řekl(a)...

k Pan Tau, 11.02.2014, 15:13

Úplně nerozumím 1.odstavci.

Jak sám píšete ale, lidé jsou smířeni, že se nebudou soudit, řekl bych i, že do určité ztráty se nebudou soudit vědomě. Prostě se s nějakými ztrátami počítá a normální člověk ztrátu odepíše a vezme si z ní ponaučení, čímž vlastně přiznávám, že s tou spravedlností se to opravdu tak vážně zase nebere. Ovšem to není to samé jako tvrdit, že by se to vážně brát nemělo. Jak jsem již psal, vážně kým?

A ono se to některými lidmi v ČR vážně bere. Z toho, jak se tady kupčí s minimálními pohledávkami (nevím, zda je pravda, že se prodávají a vymáhají i 30Kč?!) je jistě zřejmé, že české právo považuje vymáhání takto malé hodnoty za spravedlivé a rád bych znal to české slovo, kterým se výkon takové spravedlnosti dá popsat. Je vůbec možné pane, že se najde soudce (myslím soudce v pravém slova smyslu, a právníci mne ani tak nezajímají), který odklepl pohledávku řekněme do 100,-č

Mirek Vorlický

Anonymní řekl(a)...

Chtěl jsem jen se svou chabou znalostí římského práva odkázat na to, že moderní přístup založený na tom, že lze žalovat vše, není jediný možný.

Vážně bráno společností, zákonodárcem.

Pan Tau

Anonymní řekl(a)...

K panu Vorlickému:
"Je vůbec možné, že se najde soudce, který odklepl pohledávku řekněme do 100,-Kč"
Jako občan zastávám názor, že dlužník by měl hradit vše, co dluží, tedy i 100 Kč. (A to jak mně jako soukromé osobě, tak i firmě/instituci, kde jsem zaměstnán.) Pro mne 100 Kč není bagatelní.
Chápu, že náklady na vymáhání jsou větší než 100 Kč, ale ty by měl také uhradit dlužník, neboť vznikly jeho vinou.
K. Dlouhý

Martin Bílý řekl(a)...

JV: Právě jsem si na Vaše odškodnění vzpomněl:

http://revue.idnes.cz/jacksonovi-fanousci-vysoudili-odskodne-za-ujmu-zpusobenou-jeho-smrti-1mk-/lidicky.aspx?c=A140212_105450_lidicky_nh

Já bych jim nedal nic :-)

Občasný blogger řekl(a)...

K symbolickým korunovým satisfakcím:

1) Zasloužilo by si to asi samostatný post, ale momentálně nemám čas něco obdobného psát, tak to vsunu jen do komentáře sem.

2) Rovněž v praxi českých soudů byla symbolická korunová satisfakce přiznána, ale nesetkalo se to s úspěchem u odvolacího soudu, který uvedl (rozsudek VS v Olomouci sp. zn. 1Co 219/2010 ze dne 25.5.2011):

"Náhrada nemajetkové újmy v penězích je druh satisfakce, který
umožňuje postižené fyzické osobě použít získaných peněz podle jejího přání a vůle
k opatření si některých jiných náhradních požitků a příjemností, a tak si tímto
způsobem přiměřeně zmírnit nepříznivý následek. Je zřejmé, že náhrada
nemajetkové újmy ve výši 1,- Kč takovýto účel plnit nemůže a posouvá vlastně
takovýto druh satisfakce do roviny morální satisfakce, kterou ovšem již plní přiznaná
omluva. Proto vrchní soud v této části napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba
v této části zamítá ve smyslu ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř."

3) Doktrinálně ovšem bylo dovozováno, že přiznání symbolické satisfakce § 11 a násl. obč. zák. nebrání (přičemž se skutečně jedná o satisfakci morální povahy). NOZ by v tomto směru žádnou změnu přinést neměl, stanovení výše satisfakce je stále věcí volné úvahy soudu. Vzhledem k tomu, že vrchní soudy jsou již nově v ochranách osobnosti "ze hry", třeba se v budoucnosti nějaké pravomocné korunové satisfakce skutečně dočkáme.

Michal Ryška

FORTUNA řekl(a)...

k K Dlouhý, 12.2.2014, 13:27

Zastávám stejný názor. Celá moje věta byla (moje nešikovnost u klávesnice):
"Je vůbec možné, že se najde soudce, který odklepl pohledávku řekněme do 100,-Kč, aniž si vyslechl dlužníka?"

k Pan Tau, 11.2.2014,20:28

Bráno vážně: Exekutoři a všichni ti, kdo se podílejí na účtování si a následné vymáhání si velkých peněz za vyřízení i minimálního dluhu nejsou trestáni (crime). Z toho dovozuji, že neporušují zákon. Tedy aspoň zákonodárci, exekutoři a skupiny kolem nich to myslím za všech okolností velmi vážně berou. Ti, kdo to vše musí platit, to myslím také berou velmi vážně.
Ostatní jsme již probrali.

Mirek Vorlický

Anonymní řekl(a)...

Ad Fortuna:

Ty osoby neberou vážně spravedlnost, ale vlastní zájmy.

Drobných nespravedlností je bezpočet a není efektivní je řešit, neboť v důsledku jejich řešení dochází k dalším nespravedlnostem (např. prodloužení ostatních řízení).

Ke zmatení pochopení tohoto předpokladu podle mě asi dochází proto, že některé nespravedlnosti lze ocenit v penězích lépe než jiné.

Pan Tau

Anonymní řekl(a)...

Tak nějak uniklo, že se změnou §144, kde zmizela bez náhrady věta první

"Účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení o rozvod nebo neplatnost manželství anebo určení, zda tu manželství je či není, anebo o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství."

odkrývá nový opatrovnický byznys. Šíleným matkám, co se soudí o děti, teď budou soudy na úkor otců přisuzovat náklady právního zastoupení. A že dnes opatrovnické soudkyně jdou v 95 % případů na ruku matkám, o tom snad "žádná".

Anonymní řekl(a)...

řízení o rozvod manželství se nově řídí zákonem 292/2013 Sb., kde je náhrada nákladů upravena zejména v § 23