Pochybnosti nad usnesením o zastavení řízení o velezradě

Předem říkám, že se nedomnívám, že by i celek všech argumentů, které ve své žalobě uplatnil Senát, zakládal velezradu bývalého prezidenta. Současně se ale domnívám, že usnesení ÚS, kterým dnes řízení o velezradě zastavil, je velmi špatně odůvodněné, je v rozporu s některými základními právněteoretickými postuláty, a je v rozporu i s dosavadní judikaturou ÚS. Dosavadní zákon umožňoval zastavit řízení tehdy, jestliže prezident republiky po jeho zahájení zemřel. Naopak okolnost, že se prezident republiky po zahájení řízení vzdal svého úřadu, nebyla důvodem k zastavení řízení. Podle textu nového zákona není důvodem k zastavení řízení ani okolnost, že funkce prezidenta zanikla uplynutím doby (§ 98 odst. 3 ZÚS v aktuálním znění). Senát ve vztahu k možnosti pokračovat v řízení i po skončení mandátu prezidenta argumentoval především tím, že nová úprava je pouze deklaratorní, nikoliv konstitutivní (bod 16 usnesení). I kdyby se snad k tomuto závěru ÚS nepřiklonil, měla být aplikována nepravá retroaktivita, tedy nová procesní úprava, nikoliv procesní úprava stará (bod 17).

I. Vskutku konstitutivní norma?
Podívejme se předně na otázku, zda je nové ustanovení opravdu materiálně „nové“, tedy konstituující novou právní normu. Podle ÚS z § 98 odst. 1 a 2 ZÚS, ve znění účinném do 8. 3. 2013, nelze dovodit žádný zákaz zastavit řízení i z důvodů jiných, než těch, které jsou tu výslovně jmenovány, tj. 1. odvolání žaloby Senátem, 2. úmrtí žalovaného prezidenta (bod 35). Naopak z § 98 odst. 3 ZÚS ve znění účinném do 7. 3. 2013 lze prý argumentem a contrario dovodit, že z jiného, než tu uvedeného důvodu (tj. vzdání se prezidentského úřadu), nelze v řízení o ústavní žalobě pokračovat poté, co žalovaná osoba již úřad nezastává (bod 36). Již tyto úvahy jsou podle mne velmi pochybné. Argumentace a contrario tu není vůbec automatická – proč se naopak neargumentuje a simili, nebo dokonce a fortiori (pokud se řízení nezastaví pro vzdání se prezidentského úřadu, tím spíše se nezastaví pro doběhnutí mandátu)? Ostatně neznám případ řízení, kde by například jen v důsledku event. průtahů před soudem a následné s tím spojené skutečnosti (zde uplynutí mandátu) došlo automaticky k jeho zastavení. Právě uvedené ukazuje na teleologickou povahu údajně „logických“ argumentů výkladu práva. Současně jasně ukazuje, že argumentovat „logickými“ argumenty bez větší teleologické analýzy nabízí jednoduchou cestu k libovolnému řešení podle přání rozhodujícího orgánu.

Některé úvahy ÚS jsou, jemně řečeno, úsměvné. Například tomu, že odpovědnost pro velezradu je vázána na výkon funkce prezidenta, prý svědčí i to, že procesní normy, týkající se řízení o ústavní žalobě, označují žalovanou osobu vždy jako „prezident republiky“. Táži se tedy: co tam má být uvedeno? „Prezident republiky nebo bývalý prezident republiky“? Stačilo by ÚS, pokud by zákon vytvořil legislativní zkratku "žalovaný"?

Velmi slabá je i úvaha, podle níž pro podporu názoru ÚS může sloužit i § 104 ZÚS. Ten praví, že „vyhlášení pravomocného odsuzujícího nálezu způsobuje nástup tří sankcí, z nichž jednou je ztráta prezidentského úřadu. Tyto sankce nastupují vždy kumulativně; je samozřejmé, že po předchozím zániku funkce (uplynutím funkčního období) již ke ztrátě prezidentského úřadu nemůže dojít“ (bod 43). Táži se: jak tedy tato sankce mohla nastat v zákonem i tehdy předvídané alternativě rezignace prezidenta?!

II. Vskutku pravá retroaktivita?
Již prvý závěr ÚS, který je nepříliš organicky promíchán napříč celým odůvodněním, je tedy podle mne nesprávný. Podívejme se však na další premisu ÚS. ÚS se rozhodl na situaci aplikovat „příznivější“ normu, tedy dosavadní úpravu: „Pokud by v této věci mělo být aplikováno nové znění ust. § 98 odst. 3 zákona o Ústavním soudu o nemožnosti zastavit řízení proto, že prezidentská funkce zanikla uplynutím funkčního období prezidenta, došlo by k ústavně nepřípustné pravé retroaktivitě zákona v neprospěch ústavně žalovaného“. Toto je nejen pochybné, neboť jde o procesní normu. Navíc je tento závěr naprosto nekompatibilní například s bodem 22 níže rozebraného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/09. Co třebas, pokud dojde k předání osoby podle evropského zatýkacího rozkazu za trestný čin, který spáchala v době, kdy ještě eurozatykač neplatil? Byli vskutku například členové Berdychova gangu, předaní z Irska do ČR, předání do ČR v rozporu se zákazem pravé retroaktivity? Samozřejmě nikoliv, ostatně i o této věci rozhodoval ÚS.

Zkusme srovnat úvahy ÚS o retroaktivitě procesních norem s jeho předchozí judikaturou. Vyberu úmyslně příklad extrémní, podle mého názoru již za hranou. Ovšem příklad, kde byl ÚS jednomyslný. V nálezu ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/09 (č. 269/2011 Sb.) ÚS jednomyslně zamítl návrh NSS na zrušení přechodných ustanovení zákona novelizujícího exekuční řád. Připomeňme, že zákon tehdy předal pravomoc rozhodovat o kárných věcech exekutorů kárnému senátu NSS. To se týkalo i všech běžících věcí. NSS tehdy čelil situaci, v níž byl kárně obviněný exekutor Exekutorskou komorou zproštěn kárné obžaloby, rozhodnutí však nebylo přede dnem účinnosti nového zákona vyhotoveno písemně. Protože nabyl účinnosti nový zákon, spis byl předán k rozhodnutí NSS. Dosavadní řízení tedy přišlo vniveč, kárného obviněný nepravomocně zproštěný exekutor musel započít nové řízení před NSS! Přes tato flagrantní fakta neměl ÚS sebemenší problém návrh zamítnout. Podle ÚS zde šlo o retroaktivitu nepravou. ÚS zde vycházel ze záměru zákonodárce, argumentace předkladatele zákona a z důležitého veřejného zájmu, který stál nad novou úpravou kárného řízení nad exekutory (body 27 násl.; všimněme si, že naopak v prezidentském usnesení se ÚS důvody nové úpravy příliš nezaobíral - nikoliv překvapivě, neboť tyto důvody jeho argumentace vůbec nesvědčily). „Na základě nové, navrhovatelem kritizované, právní úpravy mají totiž k dispozici celý proces vedený od samého počátku před vysoce kvalifikovaným senátem Nejvyššího správního soudu, jehož složení zajistí rovné, spravedlivé a nezávislé posouzení všech případů bez ohledu na to, v jakém stadiu řízení mu byly postoupeny“ (bod 29).

Překvapí též styl argumentace ÚS v usnesení o zastavení. Ten cituje promiskue akademické články i různá vyjádření v elektronických médiích, pohříchu ovšem jen ve prospěch závěru ÚS. Pikantní nicméně je, že v samotném linku na web tyden.cz se skví podtitulek „experti se neshodnou“ (bod 46). Obecně se mi zdá, že citovat vyjádření akademiků pro média, činěná často bez nějakého většího rozmyslu, je krajně nevhodné. Ještě méně vhodné je pak citovat různé mediální spekulace, v řízení nijak neprokázané, o skutečných motivech navrhovatelů (odkaz na „neviditelného psa“ v bodě 47). ÚS z těchto spekulací vychází jako ze zjevených pravd, a bez dalšího k nim zaujímá negativní postoj (bod 48).
Jaký je disent soudkyně I. Janů, zatím nevíme. O konkurenci soudce Balíka, jako již ostatně tradičně, nemá smysl hovořit. V každém případě mne mrzí, že judikatura ÚS se často v obdobných případech dramaticky rozchází v závislosti na tom, o koho se jedná. Princip „co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi“ (intertemporalita řízení o velezradě vs. intertemporalita kárného řízení proti exekutorům) by však neměl mít u ÚS místo.
Celý příspěvek

Jan Vučka: Předaprílové žertování na magistrátu

Tak nám zavřou primátora! Nebo možná nezavřou. Usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání totiž obsahuje jeden naprosto katastrofální blundr. AKTUALIZOVÁNO

Na Apríla jsem chtěl zveřejnit příspěvek s žertovnými citáty z trestněprávních rozhodnutí, ovšem poslední aféra na pražském magistrátu předčila cokoli, s čím jsem hodlal přijít.

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu zahájil trestní stíhání primátora a dalších pracovníků magistrátu tímto usnesením. Celá kauza se točí kolem loňského vyhlášení výběrového řízení bez uveřejnění. Magistrát tvrdí, že nemohl postupovat jinak, a odvolává se na nevýhodně nastavenou ochranu práv z duševního vlastnictví, jak vyplývá ze smluv uzavřených bývalým vedením města.

ÚOOZ k tomu na stranách 3-4 svého usnesení uvedl: "[...] omezení, na která se zadavatel HMP odvolával, si však zadavatel s vybraným uchazečem sjednal sám v licenční smlouvě ze dne 6. 11. 2006, konkrétně v její příloze č. 2, přičemž zadavatel s omezeními výslovně souhlasil a na nepříznivé podmínky sám přistoupil. Tedy není možné se odvolávat na smluvní vztah, který HMP s vybraným uchazečem ohledně autorských práv dne 6. 11. 2006 uzavřelo. Okolnosti, které by za jiné situace mohly odůvodňovat aplikaci ustanovení § 23 odst. 4 písm. a) ZVZ z důvodu ochrany výhradních práv, nemohou vycházet ze situace, kdy si zadavatel nejprve sám vytvoří dané podmínky a teprve v okamžiku, kdy je právně obtížné je změnit, dovolává se oprávněnosti postupu podle citovaného zákona [...]"

Přemýšlel jsem, k čemu by se dala úvaha policejního orgánu přirovnat. Je to něco, jako kdyby nový manažer továrny zjistil, že podlaha pod stroji je málo vyztužená a potřebuje zpevnit. Když ale zaplatil novou podlahu, přispěchal elitní policejní útvar a prohlásil, že jde o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Tu vadnou konstrukci totiž způsobil předchozí manažer továrny, takže se nový manažer nesmí na to vymlouvat a nesmí z prostředků podniku platit novou podlahu!

Není to analogie dokonalá, ale zcela výjimečně mi docházejí nápady pod vlivem tak nehorázné hlouposti. Přitom z celého usnesení je poznat, že ÚOOZ se věnoval kauze s opravdovou důkladností, jež by odpovídala tak citlivému případu. Tak jim mohlo něco takového uniknout?

Jako daňový poplatník si mohu jen povzdechnout, že tohle platím ze svých daní, jako odborník nechci domýšlet, co se děje v banálních případech, které nejsou pod drobnohledem veřejnosti a kterým orgány nevěnují takovou pozornost.

AKTUALIZACE

Děkuji všem diskutérům za cenné příspěvky do diskuze. Dovolím si ovšem varovat před míchám dvou různých témat. Některé komentáře nerozlišují dost zřetelně mezi dvěma samostatnými otázkami:

1) Zda se primátor Svoboda něčeho dopustil, zda smlouva umožňovala jiný postup atd.
2) Zda dává smysl argument použitý policejním orgánem a citovaný výše v tomto článku.

Obě otázky jsou na sobě nezávislé. K první z nich se z dobrých důvodů nevyjadřuji. Neviděl jsem smlouvy, nečetl jsem spis, nebudu dávat k dobrému pouhé spekulace.

Odpověď na druhou otázku je jasná. Citovaný argument z usnesení policejního orgánu je kolosální hloupost. Snad by byla trefnější následující analogie:

Starosta města uzavře krajně nevýhodnou smlouvu na odvoz odpadků na deset let. Následující rok prohraje ve volbách a nastoupí nový starosta. Když přijde účet od firmy na odvoz, starosta jej zaplatí, protože platí smlouva uzavřená dřívějším starostou. Pak ale nového starostu obviní policie, že proplatil nevýhodný účet, protože město "nemůže vycházet ze situace, kterou nejprve samo vytvořilo".

Každý asi chápe, že je to nesmysl. Není možné takto převádět hypotetickou trestní odpovědnost dřívějšího člena orgánu na pozdějšího člena orgánu. To by někdo mohl říci, že jste trestně odpovědní za to, co vykonali vaši rodiče před vaším narozením. Zdali byla ta smlouva opravdu nevýhodná nebo zdali skutečně neumožňovala jiný postup nového starosty, to nic nezmění na tom, že argumentace použitá policií by byla nesmyslná a v rozporu s právem.
Celý příspěvek

K vývoji judikatury ohledně účastenství ekologických o.s. ve stavebním řízení

Již v jednom svém starším příspěvku jsem se zabýval problematikou účastenství ekologických občanských sdružení ve stavebním řízení (pro osvěžení paměti či pro zajímavost doporučuji pročíst také diskusi v komentářích). Od dané doby se judikatura NSS k dané otázce vícekráte vyjadřovala.

Konkrétně se v několika rozsudcích zejména 1. senátu ustálil názor, že (přes mnou v postu zmiňované argumenty) takové účastenství ekologickým o.s. v příslušných případech (aplikace § 70 odst. 3 zák. o ochraně přírody a krajiny, popř. 23 odst. 9 zákona o EIA) ve stavebním řízení náleží, a to přestože s nimi § 109 stavebního zákona výslovně nepočítá. Viz k tomu např. rozsudky sp.zn. 1 As 6/2011, 1 As 18/2011, 1 As 77/2011 nebo 6 As 29/2010. Mně osobně daná argumentace nepřesvědčila (z důvodů, které jsem uváděl v předchozím příspěvku), ale bral jsem věc v zásadě za uzavřenou.

Nicméně v lednu tohoto roku byl vydán rozsudek ve věci sp.zn. 2 As 7/2011, kde se NSS naopak ztotožnil s předchozí argumentací Městského soudu v Praze, a uznal tak že příslušnému o.s. účastenství ve stavebním řízení nenáleželo. NSS se konkrétně ztotožnil se závěrem, že v dané souvislosti postačí, že byla příslušnému o.s. umožněna účast v územním řízení. 2. senát NSS se v této souvislosti nijak nezabýval výše uvedenou opačnou judikaturou; odkazoval nicméně na rozsudky 2., 8. či 7. senátu v obdobných věcech, z nichž bylo možno čerpat (viz obdobně můj příspěvek psaný však ještě v době, kdy bylo příslušných rozhodnutí zabývajících se přímo vazbou § 109 stav.zák. a ustanovení jiných "ekologických" zákonů pomálu, a to v zásadě jen jedno rozhodnutí 5. senátu zmiňované/kritizované v mém příspěvku a bez pořádné argumentace). 

Je otázkou, zda lze v daném rozhodnutí 2. senátu nalézt nějaký smysluplný "distinguishing factor". Já ho nevidím. Prostě se jedná o odlišný právní názor (rozpor v judikatuře NSS). Snad to povede k tomu, že daná otázka bude při nejbližší příležitosti předložena rozšířenému senátu NSS k definitivnímu rozřešení. Jistě si to daná otázka zaslouží a třeba se tak mnou dříve zmiňované argumenty dostanou opět ke slovu. ;-) Celý příspěvek

Může Evropská unie zasáhnout proti Maďarsku?

Tomáš Němeček vedl v sobotní příloze LN zajímavou debatu o situaci v Maďarsku. Trochu v ní ovšem chyběl evropský rozměr, zejména otázka, zda má EU (popř. Rada Evropy) nějaký legitimní prostor k zásahu.

Na německém Verfassungsblogu.de se přesně o této otázce vede debata, vyprovokovaná návrhem princetonského Jana Wernera Müllera na zřízení „Kodaňské Komise“. Ta by monitorovala situaci v problematických státech a případně podala podnět ke (stávající) Evropské komisi na omezení poskytování finančních prostředků danému státu, popř. na uvalení finančních sankcí. Legitimitu k takovému zásahu opírá Müller o svoji ideu „omezené demokracie“, která podle něj dominuje poválečnému uspořádání Evropy. Evropská unie (a jiná integrační uskupení) jsou podle Müllera jen vnějším rozšířením omezení, která poválečné evropské ústavy přijaly v reakci na excesy předválečných populistických demokracií, typicky ve formě ústavního přezkumu.

Ve svém příspěvku oponuji takovému chápání evropské integrace (jakkoliv mi samotnému připadá atraktivní), stejně jako návrhu na zřízení Kodaňské komise.

Níže je jeho shrnutí v češtině:
Unie byla (a stále je) především nástrojem, který umožňuje vládám členských států provádět politiky, které by jen těžko obhájily před voliči, nebo jejichž úspěch závisí na technokratické expertíze, jež nemusí čelit politickým kompromisům. Konkrétní obsah těchto politik se měnil: od ekonomického plánování Smlouvy o uhlí a oceli (1951), přes ordo-liberalismus Evropské hospodářské smlouvy (1958), až k neoliberální ideologii Jednotného evropského aktu (1986) a Evropské měnové unie (1992). Společné však mají to, že namísto omezení, o kterém hovoří Müller, představuje EU spíše rozšíření možností: jak pro státy, tak pro jejich občany.

Toto rozšíření přináší vlastní problémy a sociální konflikty, především mezi těmi, kdo těží z procesu integrace (mobilní), a těmi, kdo na ni doplácejí (tedy např. ti, pro které svoboda pohybu pracovních sil znamená levnější konkurenci z jiných států). Unie – ale ani její státy, těmto redistribučním problémům nejsou sto čelit. Unie k tomu nemá demokratickou legitimitu, státy ústavní nástroje (svobody vnitřního trhu a hospodářská soutěž totiž mají prostřednictvím doktríny přímého účinku a přednosti ústavní status).

Recepty, jak tento problém řešit se liší: já se domnívám, že cesta vede jedině přes posílení politické integrace. Státy samotné neexistují v evropské bublině, ale musí čelit tlakům globálního ekonomického systému. Proto myslím ani David Cameron seriózně neuvažuje o vystoupení Spojeného království z EU. Vystoupení totiž tyto ekonomické a sociální konflikty nevyřeší.

Přesto, jak píši výše, mi je vize Jana Wernera Müllera velmi blízká a domnívám se, že se hodnotový rámec evropské integrace zásadně proměnil rozšířením o postkomunistické státy. Myslím, že jejich občané vidí v EU záruku demokracie a základních práv, nikoliv pouze otevřený trh. A mluvit o tom, že integrace už není mírovým projektem, jako to učinil práve Cameron, znamená ignorovat masové vraždění, které se odehrávalo i ve státu, který k EU přistoupí za několik měsíců. Válka bude opět v živé paměti některých evropských občanů. Apel „už nikdy více“, na který možná západní Evropa zapomněla, neztrácí nic na své naléhavosti.

Aby však Unie měla nezpochybnitelnou autoritu k obraně hodnot, jimiž podmiňuje členství v EU, musela by čelit výše uvedeným výzvám. Její postup při řešení Eurokrize však jde přesně opačným směrem: obchází parlamentní procedury a vede k dalším sociálním konfliktům, způsobeným přenášením nákladů na řešení krize na ty, kteří za ni nejsou odpovědní – zejména mladou generaci.

Na rozdíl od Jana Wernera Müllera si však nemyslím, že je řešením nová instituce. Ta jen potvrdí výše načrtnutou analýzu: že ohrožení demokracie v některém ze členských států není něco, co by měla Unie řešit.

Já se naopak domnívám, že pokud některý stát skutečně porušuje hodnoty uvedené v čl. 2 SEU, právo zasáhnout má Komise – prostřednictvím žaloby na porušení smlouvy (čl. 258 SFEU). Taková žaloba představuje kompromis mezi „atomovou zbraní“ čl. 7 SEU, jež nakonec vede k vyloučení dotčeného státu z politiky EU, a bezzubým návrhem na rozšíření možnosti jednotlivých občanů EU domáhat se svých práv, který byl diskutován na Verfassungsblogu právě před rokem.

Müller se proti takové možnosti staví s tím, že jde proti současným návrhům Komisi politizovat (a dát jí tak silnější mandát). Já s tím nesouhlasím: i kdyby se takové návrhy realizovaly (a je k nim na míle daleko), nemyslím, že by politická Komise měla ignorovat porušování základních hodnot EU. Naopak – jedná se o příliš důležitou otázku, jež by neměla být ponechána jen právníkům – expertům. Celý příspěvek

Tomáš Langášek, soudce NSS v sociálně-správním kolegiu, hledá kandidáty na místo asistenta/ky

Tomáš Langášek, soudce NSS v sociálně-správním kolegiu, hledá kandidáty na místo ASISTENTA/KY SOUDCE.

Požadavky:

- magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
- vynikající znalost české gramatiky a pravidel českého pravopisu a pečlivost při psaní textů;
- zájem o veřejné právo;
- dobré studijní výsledky;
- znalost cizích jazyků nezbytná (výhodou kombinace angličtina + němčina, nebo angličtina + francouzština)
- právní praxe v oboru veřejného práva výhodou.

Výměnou nabízíme samá „pé“: Práci v Podnětném, Přátelském, Příjemném a Prestižním Prostředí na (Povětšinou) Pestrých Právních Případech. Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce, rešerše, samostatná příprava procesních úkonů atd. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí zákoníkem práce. Zájemci mohou zaslat strukturovaný životopis a motivační dopis přímo na adresu tomas.langasekzavináčnssoud.cz a v kopii na adresu karel.cerninzavináčnssoud.cz; přihlášky možno posílat do 31. 3. 2013. Karla Černína, asistenta soudce NSS, se lze také zeptat na podrobnosti o náplni práce a pracovních podmínkách. Výběrové řízení proběhne formou konkursu. Vybraní kandidáti obdrží zadání ke zpracování písemného úkolu a posléze se uskuteční osobní setkání a rozhovor.

Celý příspěvek

Do KVOP? Do KVOP!

Kancelář veřejného ochránce práv hledá vhodné kandidáty a kandidátky na pracovní pozici právník/právnička odboru právního se zařazením do některého z následujících oddělení:
• Oddělení stavebního řádu a životního prostředí
• Oddělení justice, migrace a financí (zaměření na oblast financí)
• Oddělení sociálního zabezpečení (zaměření na systém důchodového pojištění)
• Oddělení dohledu nad omezováním osobní svobody
• Oddělení rovného zacházení
• Oddělení rodiny, zdravotnictví a práce (zaměření na sociálně-právní ochranu dětí; 0,5 úvazek)

Bližší informace k činnosti jednotlivých oddělení naleznete na stránkách www.ochrance.cz

Náplň práce: vyřizování individuálních podání veřejnému ochránci práv, odborná příprava podkladů pro veřejného ochránce práv, zpracovávání připomínek k právním předpisům, reprezentace Kanceláře veřejného ochránce práv na národní i mezinárodní úrovni, v případě oddělení dohledu nad omezováním osobní svobody provádění systematických návštěv míst, kde jsou osoby omezeny na svobodě.

Požadujeme: ukončené vysokoškolské vzdělání v oboru právo (Mgr.); v případě oddělení dohledu nad omezováním osobní svobody a oddělení rovného zacházení dobrou znalost mezinárodních úmluv a dokumentů OSN a Rady Evropy v dané oblasti včetně judikatury ESLP, příp. SDEU; aktivní znalost světového jazyka slovem i písmem; schopnost analytické a koncepční práce; dobrou znalost češtiny, stylistické schopnosti.

Vítána je znalost dalšího světového jazyka a hlubší znalosti jiného společenskovědního oboru. Praxe v požadovaných oblastech práva je výhodou.

Nabízíme: Platové ohodnocení dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů; zařazení do 13. platové třídy; po zapracování přiznání osobního příplatku; možnost čerpat 3 dny zdravotního volna, možnost práce z domova (5 dnů + 5 dnů pro rodiče pečující o dítě do 12 let); možnost využít 5 dnů studijního volna; pružná pracovní doba; smlouva na dobu určitou.

Nabídky s motivačním dopisem a strukturovaným životopisem zasílejte e-mailem do 15. dubna 2013 na adresu vesela@ochrance.cz.
Celý příspěvek

Michal Lovritš: Externí spolupracovníci Soudního dvora EU v oblasti překladů

V únoru jsem v několika příspěvcích ve zkratce popsal, v čem spočívá práce právníka-lingvisty u Soudního dvora Evropské unie. Třeba někoho ze čtenářů tato práce zaujala a rád by si ji vyzkoušel bez nutnosti stěhovat se do Lucemburku. Nic není nemožné.

Soudní dvůr Evropské unie upozorňuje na možnost účasti v zadávacím řízení na

EXTERNÍ PŘEKLADATELE

pro překlad právních textů z některých úředních jazyků EU do českého jazyka. Veškeré potřebné informace se nacházejí v oznámení o zakázce v Úředním věstníku 2013/S 047-075041, které jediné má závaznou platnost. Toto oznámení je též dostupné na internetových stránkách http://ted.europa.eu, případně http://curia.europa.eu přes rubriky „Orgán“, „Veřejné zakázky“ a „Generální ředitelství překladatelské služby – Externí spolupracovníci“. Celý příspěvek

Lenka Pekařová: ELSA Streaming

ELSA zve všechny zájemce k účasti na novém projektu ELSA Streaming.

ELSA (The European Law Students' Association) je mezinárodní, nezávislá, nepolitická, nezisková organizace studentů práv a mladých právníků, jejímž cílem je přispívat k právnímu vzdělávání, zlepšování vzájemného porozumění a podpoře společenské odpovědnosti studentů práv a mladých právníků. V loňském roce oslavila ELSA 30. výročí své existence, v České republice nyní působí již přes 20 let. Bližší informace o působení organizace v České republice lze nalézt na internetové stránce www.elsa.cz.

Svět se vyvíjí, doba jde dopředu. S nimi i ELSA Česká republika, která nyní představuje nový projekt ELSA Streaming, v němž se snoubí tradiční charakter vzdělávací akce, na jaký jsme dosud byli zvyklí, s plným využitím dostupné techniky a technologie. Za účelem vzdělávání již tak není třeba ani „vystrčit paty z domova“…

Jedná se o sérii přednášek v několika po sobě jdoucích týdnech, v podání spolupracujících advokátních kanceláří z prostor jejich sídla, jež jsou bezprostředně online streamovány na webových stránkách www.elsastreaming.cz a všem divákům je rovněž umožněn „přístup“ na přednášku prostřednictvím online dotazů.

V 1. ročníku, který se odehrává aktuálně v jarním semestru 2013, se můžete těšit na přednášky dvou renomovaných advokátních kanceláří, a sice:

28. 3. 2013 od 18:00 vystoupí senior advokát advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners JUDr. Ondřej Trubač, Ph.D., LL.M. s tématem „Trestní odpovědnost právnických osob“,

11. 4. 2013 od 18:00 vystoupí dva kolegové advokátní kanceláře CMS Cameron McKenna Mgr. Jakub Tomšej a Mgr. Ivana Fára, LL.M. s tématem „Statutární orgány podle stávající úpravy a po rekodifikaci“.

Těšíme se na Vaši „online účast“ a na jakékoli Vaše případné dotazy, ať už během přednášek nebo kdykoli jindy. Kontaktovat nás aktuálně můžete na pekarova@elsa.cz.

Za Organizační tým Lenka PEKAŘOVÁ Viceprezident pro Semináře & Konference ELSA Česká republika

Celý příspěvek

Neaplikace prezidentské amnestie na nejspornější případy

O usnesení, kterým ÚS odmítl návrh senátorů na zrušení lednové amnestie, jsme tu již psali. Myslím, že si ale zmínku zaslouží též poslední bod usnesení většiny, kde ÚS naznačil možnost vyjmout z dopadů amnestie ty, kteří dosáhli délky trestního řízení vlastními obstrukcemi nebo dokonce útěkem do ciziny. Význam tohoto bodu nelze podceňovat. Bude-li obecnou justicí důsledně aplikován, může se zdánlivá prohra senátorů proměnit v jejich faktické vítězství.

ÚS v bodě 45 mimo jiné napsal: „Lze též zvažovat, zda navrhovateli sledovanému zájmu by nemohly vyjít vstříc též obecné soudy v řízeních o tom, kdo a jak je napadené amnestie (v její aboliční části) účasten. Logicky se nabízí výklad restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání (osmi roků) tomu korespondující dobu nezapočítat. Obdobně se otevírá výkladová otázka, zda přiměřeně nepostupovat i ve vztahu k těm, kteří (prokazatelně) zjevným obstrukčním chováním v řízení výlučně způsobili relevantní prodloužení jejich trestního stíhání, neboť i zde by mohl být zpochybněn samotný důvod aboličního rozhodnutí („dobra“ ve smyslu bodů 23 a 25 výše), jenž nutně tkví v té „nepřiměřené“ době trestního stíhání, která jde na vrub veřejné moci.“

Jakkoliv zde ÚS necituje předchozí judikaturu, myslím si, že tento názor se v jeho judikatuře vyskytuje opakovaně. Jde vlastně o specifickou koncepci zneužití práva v trestním procesu, kterému se následně nepřiznávají právní účinky. Poprvé takto ÚS rozhodl již v září 1996 nálezem sp.zn. III.ÚS 83/96 v tehdy mediálně značné známé věci Zdeňka Růžičky. Poté, co ÚS vyhověl ústavní stížnosti, hrozilo, že bude obžalovaný propuštěn z vazební věznice. ÚS proto připojil v části XIII úvahy o tom, že do vazební lhůty se nemůže započítat doba, po kterou obžalovaný sám svými obstrukcemi přispěl k průtahům ve věci. Podle ÚS objektivní vazební „lhůta - ač směřující především vůči státu jako ochrana obžalovaného (obviněného) - však váže nejen stát samotný, ale - přihlížeje k její podstatě a smyslu - vztahuje se svým způsobem i na postavení obžalovaného (obviněného) v řízení, a to v tom smyslu, že nepokrývá takové překážky (okolnosti), na které stát (jeho orgány činné v trestním řízení) nemá vliv. Jestliže součinnost obžalovaného obviněného) na procesní aktivitě nelze zásahy státu nikterak vynucovat […] jeví se Ústavnímu soudu - z ústavního hlediska - přiměřené a spravedlivé (tj. všem zákonným a ústavním podmínkám odpovídající) - při zvýrazněném požadavku na všechny orgány činné v trestním řízení sledovat účel trestního řízení s vynaložením veškerého úsilí a prostředků, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován takovými okolnostmi, které přes ono úsilí a prostředky stát sám jako procesní strana není s to ovlivnit; řečeno jinými slovy, jestliže překážky bránící státu, navzdory realizované snaze vazební trestní věc ve stanovené lhůtě pravomocně skončit, jsou v extrémním rozporu s účelem trestního řízení (§ 1 tr. ř.), svou podstatou a cílem porušují nejen zákon, ale současně též i podmínky spravedlivého procesu (stanoveného postupu), jak tyto vyplývají z ústavního pořádku republiky (čl. 36 odst. 1 Listiny).“

Jako příklad takovéhoto jednání ÚS uvádí snahy obžalovaného (obviněného) vyhnout se obmyslným jednáním důsledkům spojeným s trestním stíháním (sebepoškození, simulace či agravace ve zdravotním stavu apod.), tedy jednání nesoucí zřetelné snahy procesní obstrukce, ale i takové, které - ačkoli takové znaky postrádají - sledují již mimoprocesní cíle.

ÚS tehdy vymezil dobu, kterou neměl Vrchní soud zahrnout do maximální vazební lhůty při dalším rozhodování o vazbě nejen v odůvodnění, ale dokonce i ve výroku nálezu. Vrchní soud v Praze ovšem tehdy názor ÚS okázale ignoroval a obžalovaného z vazby za velké mediální pozornosti propustil pro překročení maximální lhůty trvání vazby. ÚS v reakci publikoval senátní nález dokonce ve Sbírce zákonů (č. 293/1996 Sb.), což dále eskalovalo „válku soudů“ druhé poloviny 90. let.

Uvidíme tedy, nakolik si vezme justice za svůj nový návod ÚS k zamezení nejkřiklavějších dopadů prezidentské amnestie.
Celý příspěvek

Konference "Jednotlivec a stát"

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslava Němcová a předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky Iva Brožová si Vás dovolují pozvat na konferenci JEDNOTLIVEC A STÁT ve středu 10. dubna 2013 od 10:00 hodin Jednací sál Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Program

09:00 – 09:45 registrace účastníků
10:00 Zahájení konference
10:05 – 10:20 úvodní slovo předsedkyně Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR Miroslavy Němcové: Občan a stát
10:20 – 10:40 úvodní slovo předsedkyně Nejvyššího soudu
České republiky Ivy Brožové:
Hledání základních funkcí státu

Panel I.

10:40 – 11:00 Markéta Čermínová:
Stát a jeho soudce nebo soudce a jeho stát?

11:00 – 11:20 Václav Bělohradský:
Homo debitor: o exekuci občanských práv v době dluhových krizí

11:20 – 11:40 přestávka na kávu

11:40 – 12:00 Jan Sokol:
Jednání a odpovědnost zaměstnance aneb „Všichni hrajeme divadlo“

12:00 – 12:20 Jiří Přibáň:
Individuální práva a morální iritace ústavního systému

12:20 – 13:00 Shrnutí panelu + diskuse
Moderuje Michal Bobek

13:00 – 14:00 OBĚD
(Státní akty, 1. patro)

Panel II.

14:00 – 14:20 Dominik Duka:
Člověk jako tvor společenský

14:20 – 14:40 Josef Šíma:
Moc státu jako zdroj společenské disharmonie

14:40 – 15:00 Tomáš Sobek:
Liberalismus a morální relativismus

15:00 – 15:20 Tomáš Sedláček:
Ústup národní politiky - jedinec a EU

15:20 – 16:00 Shrnutí panelu + diskuse
Moderuje Jaroslav Spurný

Počet míst na konferenci je omezen. Prosíme o potvrzení Vaší účasti do 2. dubna 2013 na telefonním čísle: 257 173 024 nebo prostřednictvím e-mailové adresy: protokol@psp.cz.
Celý příspěvek

Zneužití práva? Quo vadis Nejvyšší správní soude?

Rozsudek NSS ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 5 Afs 75/2011

Zneužití práva je fenomén mající v daňovém právu již řádu let své místo. Ač se česká daňová judikatura při jeho definování odkazuje na judikáty SD EU týkající se DPH, je vhodné připomenout, že se jeho příběh začal psát na půdorysu daně z příjmů (dnes již legendární rozsudek NSS ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 1 Afs 107/2004, který zlidověl pod označením „Potápěči I.“). Polemizování nad tímto pojem jako takovým, jeho obsahem či místem v českém daňovém právu by dle mého soudu bylo nošením sov do Athén. Místo toho se pojďme podívat na jedno nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS).

Byl, nebyl jeden daňový subjekt fyzická osoba podnikající v pohostinství (FO či daňový subjekt). Za dlouhých zimních večerů roku 2005 přemýšlel, jak dál ve svém podnikání. I rozhodl se, že nad rámec svého stávajícího podnikání začne provozovat výherní hrací automaty. Za tímto účelem si založil dvě obchodní společnosti (sro), ve kterých byl jediným společníkem a současně i jednatelem. Těmto společnostem za účelem provozu automatů podnajal část prostor (když v jednom případě za cenu 1 Kč). Kde se vzal, tu se vzal, zahájil u FO správce daně na daňovou kontrolu. Pátral, zkoumal i co nenašel? Snahu daňového subjektu „vyhnout se zdanění těchto služeb (pozn. provozování automatů) právě postupným založením dvou společností včetně časové posloupnosti vzniku těchto společností“. Správce daně totiž dospěl k závěru, že předmětné společnosti byly vytvořeny „účelově z důvodu vykazování tržeb na služby související s provozováním výherních hracích automatů subjekty, které nejsou plátci DPH. […] jediný výnos společností byl podíl poskytnutý provozovateli výherních hracích automatů a obě společnosti neměly žádné jiné ekonomické odůvodnění, než získání daňového zvýhodnění pro stěžovatele jako fyzickou osobu. Další pochybnosti správce daně vyvolala cena podnájmu. (bod 27)“ I „dodanil“ milé fyzické osobě příjem z provozování automatů, který náležel dvěma společnostem (tj. fyzické osobě pravděpodobně zvýšil DPH na výstupu).

Daňový subjekt si to ovšem nenechal líbit a svoji při dovedl až před NSS. V kasační stížnosti namítal, že předcházející soudní a daňová rozhodnutí ho de facto nutí podnikat tak, aby byl příjem státu z daňového hlediska co nejvyšší, tudíž aby se vzdal podnikání formou sro a jejich předmět podnikání převzal fakticky na sebe. Dále uvedl, že daňová kontrola byla vedena s ním jako s fyzickou osobou, proto po něm nebylo možné požadovat vyjádření se k podnikání jiných samostatných subjektů. S touto argumentací však u NSS neuspěl. Na jakých základech rozhodnutí NSS stojí?

NSS předně konstatoval, že daňový subjekt byl oprávněn si založit dvě společnosti, a jejich prostřednictvím vykonávat část své podnikatelské činnosti. To, kterou činnost bude vykonávat jako fyzická osoba, a kterou prostřednictvím těchto společností, je dle NSS „plně v kompetenci“ daňového subjektu. Dle NSS: „[t]akové rozhodnutí však musí pro účely daňového řízení najít obraz taktéž ve faktickém rozdělení provádění činností mezi stěžovatele jako podnikající fyzické osoby a jím založených obchodních společností“. Jak tomu bylo v dané věci, resp. jak konkrétně daňový subjekt obsah předchozí věty nenaplnil, však NSS nesdělil. Lze si tak jen domýšlet, že tím mohlo být zaměstnávání pracovníků pohostinství společnostmi, jejichž předmět činnosti nebyl provozování pohostinství, ale automatů; proto měly být spíše zaměstnanci daňového subjektu. Zda měl NSS na mysli i něco jiného (z obsahu rekapitulační části rozsudku však dle mého nic jiného nevyplývá), nevíme.

NSS v rozsudku dále dospěl k závěru, že i když v České republice není zásada zneužití práva explicitně zakotvena, je zřejmé, že je jako obecně právní zásada uznávána. NSS uvádí, že daný předmět sporu testuje za pomoci dvousložkového testu, který rozvedl Soudní dvůr EU (SD EU) v rozsudku Halifax[i] (bod 35). K prvnímu kritériu[ii] NSS uvedl, že „lze vzít v úvahu skutečnosti, že sledovaným výsledkem činnosti stěžovatele bylo, jak vyplývá mj. i z podané kasační stížnosti, získání daňového zvýhodnění. Tento výsledek je v rozporu s cílem sledovaným unijním právem, a sice zdaněním všeho, co představuje protiplnění“ (bod 38). NSS dále operuje daňovou neutralitou DPH. Ke druhému kritériu NSS uvádí, že „i přes poskytnutý prostor stěžovatel neuvedl dostatečné důvody, proč by jím prováděné úkony měly být posuzovány v intencích běžných podnikatelských vztahů“ (bod 40). NSS pokračuje zdůrazněním, že se stěžovatel neobohatil pouze na úkor státního rozpočtu, ale především „získal výhodu oproti ostatním plátcům DPH – soutěžitelům hospodářské soutěže“ (bod 43). NSS uzavřel, že je právem daňového subjektu zakládat obchodní společnosti, nesmí tak ovšem činit za účelem obcházení zákona a zneužívání práv vyplývajících z daňových předpisů. Tolik k dané věci NSS.

Předmětný rozsudek ve mně zanechal více otázek než odpovědí. Z rekapitulační části není zřejmé, zda to, co v odůvodnění chybí, bylo součástí předchozího řízení, a proto se tomu NSS nevěnoval či se těmto otázkám nevěnoval, neboť je neshledal podstatnými. Můžeme se tak jen domýšlet, zdali k závěru rozsudku přispěla i pravděpodobně nedostatečná obrana daňového subjektu. Ale po pořádku.

Základním stavebním kamenem je v případě, že jako správce daně hodlám vystavět závěry daňového řízení na zneužití práva daňovým subjektem, tzv. dvousložkový test, který byl představen právě rozhodnutím SD EU ve věci Halifax (jeho znění viz níže v poznámkách, test byl lehce modifikován zpřesňován následnou judikaturou SD EU). Je to tedy správce daně, kdo prokazuje, že v daném případě existovalo daňové zvýhodnění, které bylo v rozporu s cíli předmětné právní úpravy a dále skutečnost, že získání ono zvýhodnění bylo tzv. hlavním účelem transakce (tedy nikoliv výlučným, ale hlavním z vedlejších).

Bohužel v textu rozsudku NSS odpověď na to, jakým způsobem byl tento test proveden, tj. jeho aplikaci na konkrétní skutkový základ daného případu, i přes množství textu odkazujícího na četnou judikaturu SD EU nenalezneme. Dle mého soudu tak v rozsudku chybí faktické doložení toho, že by byl tento test správcem daně skutečně prováděn (a to zejména co se jeho druhé části týče). V bodu 40 a 41 rozsudku je naznačena určitá snaha správce daně o provedení tohoto testu a možná nesoučinnost daňového subjektu, ale není tento letmý náznak pro závěr o zneužití práva málo?

A jak bylo právo vlastně zneužito? Dle NSS daňový subjekt faktickým rozdělením svého zisku (resp. asi obratu) mezi sebe a dvě společnosti docílil toho, že příjem z provozování automatů nebyl (u sro) předmětem DPH. Tento fakt měl dle NSS představovat ono zneužití, tj. fakticky získání daňového zvýhodnění. Bylo tomu ale skutečně tak? (Bohužel rozsudek je poněkud skoupý, co se skutkových okolností týče, je tak možné, že níže uvedená východiska nebudou přesná.)

V rozsudku bylo řečeno, že obchodní společnosti na jedné straně hradily daňovému subjektu nájemné a dále platily pravděpodobně mzdy barmanům, na straně druhé pak dostávaly příjem z provozování automatů ve formě odměny z komisionářské smlouvy (bod 19 a 20). Nevíme, zda společnosti uskutečňovaly i jiné transakce, ale vyjděme z toho, že nikoliv. Dále víme, že fyzická osoba byla v předmětném období plátcem DPH (v registru současně není uvedeno, že by třebas po část období plátcem nebyla[iii]). Není tedy relevantním uvažovat o tom, že by se snad daňový subjekt chtěl založením obchodních společností „vyhnout placení DPH“ jako takovému, protože z pohostinské činnosti „DPH odváděl“. Tudíž v rámci tohoto typy transakcí asi o zneužití nepůjde. U transakcí majících svůj původ v komisionářské smlouvě rozsudek bohužel nedává dostatek informací. Lze tak spíše předpokládat, že komitent pravděpodobně byl plátcem DPH, avšak nevíme, zda tato jeho činnost podléhala DPH či zda nebyla osvobozena. V určité situaci tak mohlo být pro komitenta výhodnější, když komisionář nebyl plátce DPH, neboť dané plnění „nekrátilo komitentovi koeficient“. Nebyl to tedy spíše komitent, pro něhož by bylo výhodnější, aby jeho protistrana nebyla plátcem DPH? Jaké konkrétní daňové zvýhodnění tedy měl daňový subjekt jako společník předmětných společností z výše popsané struktury? Domnívám se, že na tuto otázku nám rozsudek odpověď nedává.

Druhou imanentní součástí testu je definování hlavního účelu transakce, jímž musí být opět získání daňového zvýhodnění. Když se na dané skutkové okolnosti podíváme nezaujatě, je dle mého soudu možné si snadno představit důvody, které vedou podnikající fyzickou osobu v případě rozšíření svého předmětu podnikání o neznámý segment k volbě právní formy obchodní společnosti. Tedy právního oddělení od fyzické existence podnikatele (např. ručení). Mohlo se dále jednat o požadavek protistrany či banky, např. v případě, že byl na podnikání poskytnut úvěr. Byly by toto pro soud relevantní důvody? Jak s výše uvedeným souvisí odkazy NSS na rozhodnutí SD EU týkající se svobody usazování?

A jak dále? Mají všechny podnikající fyzické osoby, které současně vlastní obchodní společnost(i), přičemž jejich předmět činnosti je obdobný, začít najímat daňové poradce, resp. hledat v šuplíku (jiné než daňové) důvody, které je vedly k založení typicky sročka? Jak se k rozsudku soudu má svoboda podnikání, kde současný obchodní zákoník např. výslovně počítá s tím, že jedna fyzická osoba bude zakladatelem více osob právnických (viz úprava jednočlenných sro)? A úprava DPH se svým limitem pro povinnou registraci, tj. dovolující odlišení mezi podnikáním podléhajícím DPH a DPH nepodléhajícím? A kde je hranice? Je jím „kus papíru“ s perfektně vymezenými důvody či fakticita (vždyť je to na první pohled jasné)? Navíc, je třeba se ptát, jakým způsobem (z procesního pohledu) správce daně daňový subjekt dodanil – byly současně zahájeny daňové kontroly i u těch dvou společností? Co s daní z příjmů, která byla společnostmi placena? Co znamená toto rozhodnutí, které prohlašuje založení společností za úkony zneužívající právo, pro společnosti jako takové – existují?

Škoda že nám NSS svoje myšlenkové pochody více neozřejmil. V rozsudku s takovým vyústěním by to bylo více než vhodné. Bohužel tak, na místo vyjasňování oné „šedé zóny“, tolik potřebné pro současnou daňovou praxi, kde správci daně s aplikací zneužití práce více než „koketují“, došlo dle mého soudu spíše k jejímu ještě většímu zešednutí.

Zamyšlení nad rozsudkem NSS uzavřeme pro odlehčení a pro potěchu oka a mysli hádankou navazující na úplný úvod. Představte si, že jste v říši římské, kráčíte krajinou a náhle spatříte scenérii na prvním a na druhém obrázku. A teď to přijde – odkud je? (obrázkové nápovědy následují, přičemž všechny byly pořízeny v jedné zemi.-).

  

---

[i] Rozhodnutí SD EU ze dne 21. 2. 2006, C-255/02

[ii] První kritérium – výsledkem dotčených plnění musí být přes formální použití podmínek stanovených relevantními ustanovení šesté směrnice a provádějících vnitrostátních předpisů získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními.

Druhé kritérium – ze všech objektivních okolností musí vyplývat, že hlavním účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodnění.

[iii] Tento údaj byl zjištěn nahlédnutím do systému MF a dále do ARES (ostatně i sám rozsudek uvádí, že daňový subjekt byl kontrolován na DPH). Údaje o fyzické osobě byly zjištěny dle snadného klíče, že daňový subjekt je jediný společník a současně i jednatel předmětných společností. Na mysl se v tomto případě opět klade smysl anonymizace daňového subjektu v tomto případě či spíše jeho neanonymizace.  



Hádanka




Hádanka



Nápověda

Taky nápověda

a další

ještě jedna

už je to jasné?

a teď? .-)

Celý příspěvek

Zánik mandátu poslance – ústavní minimalismus nebo adhocismus?

V současnosti je připravena změna Ústavy ČR, v jejímž důsledku by k okamžiku pravomocného odsouzení k výkonu trestu nepodmíněného odnětí svobody zanikl mandát poslance. Měl jsem za to, že se jedná jen o další příklad „ústavního adhocismu“, tedy o snahu řešit jeden aktuální problém zásahem do Ústavy, a že se diskuse o tomto návrhu vyčerpala na loňské konferenci Mezinárodního politologického ústavu „Judicializace politiky, nebo soudcokracie? Vztah soudnictví a politiky”. Jelikož však tento návrh považuje za rozumný i Jiří Přibáň, kterého si osobně velmi vážím, a to jako součást konceptu „ústavního minimalismu“ (viz sobotní příloha LN Právo a justice), je dobré o něm diskutovat dále a podrobněji.

Především by bylo třeba vyjasnit, co je vlastně smyslem navrhované změny: zda (1.) toliko zajištění efektivity jednání Poslanecké sněmovny (ale pak by se zřejmě mělo pamatovat na všechny poslance, u nichž je omezena osobní svoboda a nemohou se jednání sněmovny účastnit – tedy i vazebně stíhaných), anebo (2.) se jedná o sankci za závažné porušení právních předpisů a tedy i poslaneckého slibu (v tomto případě však nastupuje otázka, proč je sankcionován toliko případ odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody). V této nevyjasněnosti spatřuji první, vskutku koncepční problém navržené změny.

Moje hlavní výhrada je však taková, že tento návrh vlastně nic nevyřeší a může naopak vést k nastolení značné právní nejistoty a k další politizaci justice. Pokusím se to vyložit na smyšleném příkladu.

Poslanec Tonda bude pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody. Na místo odsouzeného poslance Tondy nastoupí jeho náhradník Pepa ze stejné politické strany. Trestní soud, který bude rozhodovat o odvolání, samozřejmě bude vědět, kdo je tímto náhradníkem, a bude-li číst noviny, bude také vědět, zda např. tento nový poslanec sympatizuje s vládou disponující nejtěsnější většinou či nikoliv. Co když odsouzený Tonda patřil třeba mezi přeběhlíky a jen díky jeho hlasu se vláda držela u moci? Pak nutně nastane situace, kdy trestní soud bude fakticky rozhodovat nejen o vině a trestu Tondy, nýbrž také o dalším setrvání vlády ve funkci. Čtenářům asi není třeba připomínat, že v tomto případě nebude důležité pouze, jak trestní soudy rozhodnou, nýbrž také, kdy tak učiní. Pokud totiž odvolací soud nerozhodne ihned, nýbrž třeba s ročním zpožděním, může to ve skutečnosti znamenat pro vládu záchranu do vypršení jejího funkčního období.

Pojďme však uvažovat dále. Bývalý poslanec Tonda je ve vězení, Pepa se stal zákonodárcem. Tonda s pravomocným odsouzením není srozuměn a podá dovolání anebo ústavní stížnost, tedy procesní prostředky, které směřují proti pravomocnému rozhodnutí. O těchto prostředcích bude rozhodovat Nejvyšší soud a Ústavní soud a je dost dobře možné, že jim vyhoví. Co to bude znamenat? Tonda se vrátí do poslanecké lavice (předložený návrh totiž nepředpokládá, že k zániku mandátu dojde nevratně, jako tomu je třeba u prezidenta v případě velezrady), Pepa do bývalého zaměstnání.

Pokud se v našem vymyšleném příběhu čtenář pořád ještě orientuje, trošku jej zkomplikuji. Nejvyšší (anebo Ústavní) soud zruší pravomocné odsuzující rozhodnutí třeba jen pro nějaké procesní pochybení (byl opomenut nějaký důkaz, nebylo nařízeno jednání apod.), které trestní soud napraví a rozhodne stejně jako předtím. Pro Tondu s Pepou to znamená, že se Tonda zase po několika týdnech či měsících na svobodě vrátí do káznice a Pepa opět usedne do poslanecké lavice. Nebudu předjímat, že naznačený „ping-pong“ se může ještě klidně jednou zopakovat a nechci ani spekulovat, jakému tlaku budou všechny označené soudy vystaveny při tomto typu rozhodování – nejen z hlediska věcného, nýbrž i časového.

Můj postoj je proto velmi prostinký: i při takovémto zdánlivě jednoduchém zásahu do Ústavy je třeba pečlivě vážit, zda excesy některých jedinců stojí za rizika, která jsem se pokusil - sice poněkud odlehčenou formou, ale míněna jsou zcela vážně - naznačit. Jakkoliv totiž nepopírám, že navržená změna je určitě možná, je otázka, zda je i vhodná či dokonce nutná. Tyto případy by totiž nemělo řešit právo, nýbrž politická kultura a trestní soudy by neměly suplovat práci politických stran, které jsou – coby monopolní subjekty podávající kandidátní listiny ve volbách do Poslanecké sněmovny – odpovědny za výsledné složení dolní komory. A pokud se jim holt některý poslanec nepovedl a není ochoten ani sám rezignovat na mandát, je to jejich problém, který by neměl řešit nikdo jiný.

Proto bych Jiřím Přibáněm prezentovaný koncept ústavního minimalismu ještě více redukoval a vyloučil bych z něj i tyto případy roubování obecných pravidel na individuální excesy. A pro případ, že předložený návrh ústavní změny nakonec schválen bude, prosím všechny politiky, až někdy v budoucnu nastane případ podobný výměny mandátu mezi Pepou a Tondou, aby nekritizovali soudy za to, že chtějí této zemi vládnout a rozhodovat o tom, jaká u nás bude vláda. Měli si to totiž uvědomit, když pro návrh hlasovali.
Celý příspěvek

Research Professor (tenure track) in the area of the research focal point Globalisation, Multilevel Governance and Federalism

The University of Antwerp, faculty of Law has just advertised a new tenure track chair in the field of Globalisation, Multi-level Governance and Federalism (see link below) - The disciplinary angle could be any of the established sub-disciplines of law (including that of legal theory/philosophy). Ideally we are looking for someone with a profile in constitutional theory/public law theory/political philosophy who relates their research to any or all of: Globalisation, Federalism and Multi-level governance (this is so broad that even US or German constitutional theorists would qualify…)

In terms of seniority they are looking for relatively junior people (PhD after 2006).

More information here.



Celý příspěvek

„Jak řekl, tak udělala”

(lhůta pro stanovení daně v gruzínském a českém právu - srovnávací pohled)

Po velkém třesku, jehož následkem přestal v českém právu platit letitý zákon o správě daní a poplatků, je úprava lhůty pro stanovení daně předmětem zejména ust. § 148 daňového řádu. Zde zákonodárce stanovil její základní rysy. Předně, ve shodě s předchozí právní úpravou, se jedná o lhůtu prekluzivní (nově je v daňovém řádu prekluzivní i lhůta pro vybrání daně). Její délka je tříletá, avšak počátek běhu této lhůty je stanoven na ten den, ve kterém uplyne lhůta pro podání daňového přiznání. Navíc, daňový řád počínaje odst. 2 předmětného ustanovení vymezuje určité skutečnosti, jejichž působením dochází k faktickému „prodlužování“ délky běhu této lhůty. Dokonce, díky odst. 6 a 7 předmětného ustanovení nemusí lhůta pro stanovení daně skončit ani po uplynutí deseti let od jejího počátku.

Na rozdíl od české úpravy je lhůta pro stanovení daně v gruzínském právu promlčecí. Různá je i její délka. Gruzínský zákonodárce ji stanovil jako šestiletou (počítáno od konce zdaňovacího období), blíží se tedy spíše české lhůtě pro vybrání daně (příslušné ustanovení daňového zákona viz poznámka za textem)[i]. Speciální omezení obsahuje gruzínské právo pro možnost žádání o vrácení DPH; tak může plátce daně učinit pouze ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy k předmětnému zdanitelnému plnění došlo[ii].

Bohužel, zde naše pojednání končí. Abcházské a ázerbájdžánské přesahy splynuly v jedno všeobjímající právo po večeru stráveném kdesi ve Svanetii ve společnosti milých lidí a velkého množství místní speciality „chacha“ (čti „čača). Naštěstí stále vidím (možná by mohl vypomoci Pavel Molek.-)  A aby i vy jste se měli na co dívat, přijměte malé pozvání do nenápadné země krčící se ve stínu velkého bratra. Země, kde ne nadarmo hledali argonauti zlaté rouno; ono je zde totiž všude – v horách, v ledovcích, ve zdech starých kostelů, a hlavně v hrdých srdcích místních obyvatel.  

pozn.

Děkuji Sokolovi za nápomoc. A jeden insider na závěr – sokol asi přiletí v květnu.

---

[i]  გადასახადის გადამხდელისათვის გადასახადის თანხის დარიცხვისა და საგადასახადო ვალდებულების შესახებ საგადასახადო მოთხოვნის წარდგენის ხანდაზმულობის ვადაა 6 წელი, თუ ამ კოდექსით სხვა რამ არ არის გათვალისწინებული.

[ii]  დამატებული ღირებულების გადასახადის ჩათვლა ან დაბრუნება ხორციელდება მხოლოდ იმ შემთხვევაში, თუ განცხადება საგადასახადო ორგანოს წარედგინება დასაბეგრი ოპერაციის განხორციელების თვის მომდევნო 3 თვის ვადაში





Celý příspěvek

Ondřej Preuss: (Ne)přezkoumatelná amnestie a proces ochrany podstatných náležitostí demokratického právního státu

(Ne)přezkoumatelná amnestie a proces ochrany podstatných náležitostí demokratického právního státu

 

V novoročním projevu 1.1.2013 vyhlásil prezident Václav Klaus poměrně nebývale rozsáhlou amnestii, na níž se okamžitě strhla obdobně nebývale prudká a rozsáhlá kritika, zejména pro její aboliční část zakotvenou v čl. II. této amnestie.

 

Dne 14. 1. 2013 navrhla skupina senátorů, aby Ústavní soud zrušil příslušný článek, neboť je podle jejich názoru v rozporu s hodnotami demokratického právního státu podle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), jakož i s principem vyjádřeným čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v důsledku čehož mělo dojít k porušení základních práv garantovaných v čl. 11, 36 a 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. ÚS toto řízení spojil i s návrhem Městského soudu v praze podaného později ve stejné věci.

 

ÚS ve svém usnesení Pl. ÚS 4/13 návrh odmítnul.

 

Podle předsedy ÚS Pavla Rychetského, který se však v daném řízení ocitl v menšině, stál Ústavní soud před posuzováním dvou – v daném případě proti sobě stojících – ústavněprávních paradigmat. Prvým je požadavek, aby Ústavní soud nepřipustil a neartikuloval závěr, že v demokratickém právním státě může vydat státní moc rozhodnutí, které nikdo nemůže přezkoumat ani zrušit. Druhým je ústavní princip, podle něhož „státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“ (čl. 2 odst. 3 Ústavy).

 

Pro ÚS nejde o nové dilema, tato otázka visí nad každým rozhodováním o zásahu do podstatných náležitostí demokratického státu. Pokud totiž ÚS vnímá Ústavu a celý právní řád jako výrazně hodnotově zabarvený, nemůže připustit, aby jádro těchto hodnot bylo ohroženo jakýmkoliv nepřezkoumatelným zásahem veřejné moci.

 

Podle Rychetského se přijetím principů materiálního pojetí právního státu vyjádřila i zásada, že všechny akty veřejné moci podléhají kontrole ústavnosti, respektive že žádný takový akt se nemůže takové kontrole zcela vymykat. Absence konkrétní ústavní, případně právní úpravy určující věcnou, příp. místní příslušnost (pravomoc) orgánu povolaného k takové kontrole nemůže sama o sobě vyloučit možnost dotčeného subjektu dovolávat se ochrany proti aktu veřejné moci, který podle jeho tvrzení zasáhl do jeho subjektivních práv.

 

Na tuto tezi silně akcentovanou zejména v nálezu ve věci „Melčák“ (sp. zn. Pl. ÚS 27/09) se samozřejmě snesla okamžitě kritika, neb samotný postup mimo procesní úpravu je považován za zásah do podstatných náležitostí demokratického právního státu.

 

Poslední zásadní rozhodnutí ve věci amnestie přineslo v chápání postupu ÚS mnoho nových podnětů, ve výsledku však spíše ukázalo, že ÚS ještě nemá jednoznačnou a podloženou představu o tom, jak přesně by měl v obdobných případech procesně postupovat.

 

Normativnost vs. Melčák

 

Přípustnost svého návrhu dovozovala skupina senátorů z toho, že rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii patří podle doktríny mezi normativní akty derivativní povahy a splňuje obsahové znaky právního předpisu, tj. závaznost, formální určitost, obecnost předmětu a subjektů a vynutitelnost, a odvolávají se rovněž na nález ve věci Melčák, ohledně kterého mínila, že Ústavní soud došel k závěru obdobnému.

 

ÚS se však ve svém rozhodnutí vydal cestou trvání na procesních pravidlech. Zdůraznil, že předtím, než přistoupí k věcnému posouzení návrhu podaného dle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, jmenovitě zda tomu nebrání překážky formulované v ustanovení § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a připomněl i „základní strukturální pravidlo pro výkon moci v právním státu, jež je dáno čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem.“

 

Amnestie byla napadena jako tzv. jiný právní předpis, který může ÚS přezkoumávat. ÚS však upozornil na specifičnost amnestijního rozhodnutí, jež spočívá v tom, že oproti (standardnímu) právnímu předpisu nemá všechny jeho obsahové znaky, jestliže neobsahuje opakovatelné pravidlo (je naopak jednorázové); přitom právě trvalost je významným znakem obecné normy (dojde-li k naplnění normy, platí dále pro budoucí případy daného druhu), což v případě amnestijního rozhodnutí podle ÚS neplatí, a není proto také kdykoliv zaměnitelné pozdější obecnou normou podle zásady lex posterior derogat priori. Odlišnost panuje i v rovině formální (názvem jde o rozhodnutí), jakož i funkcionální, neboť neplní roli právního předpisu, nýbrž výjimky z něj. Lze-li o amnestijním rozhodnutí uvažovat také jako o tzv. normě opatření, u nichž ani hypoteticky již v budoucnu nemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normou předvídané následky, pak je jeho posuzování svojí povahou retroaktivním, jež pravomoc Ústavního soudu zásadně přesahuje (viz článek Pavla Uhla. Je amnestie opatřením obecné povahy?).

 

Pavel Rychetský namítá, že jde sice o specifický, ale nepochybně závazný, normativní a relativně obecný pramen práva. Tomuto závěru se nevymyká ani úsudek, že jednorázová „konzumace“ napadeného aktu mu odebírá povahu právní normy, neboť jak je obecně známo, právní řád obsahuje celou řadu obecně závazných právních předpisů, které naplněním svého účelu anebo uplynutím času pozbývají účinnosti, nikoliv však platnosti (např. zákon o státním rozpočtu).

 

Ve své úvaze se pak ÚS zaměřil na dle jeho úsudku nepochopení předešlé judikatury ze strany navrhovatelů.  Ti podle ÚS z toho, že v řízení ve věci „Melčák“ napadené rozhodnutí prezidenta dle čl. 63 odst. 1 písm. f) Ústavy bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem, dovozují, že se tak stalo „pro prvky normativního aktu“, a jestliže obdobnou povahu má rozhodnutí prezidenta dle téhož čl. 63 odst. 1 písm. k), pak zde musí být rovněž dány nejen ony „prvky“, nýbrž zásadní určení takového aktu jako normativního, resp. jako (jiného) právního předpisu.

 

Většina pléna to však vykládá jinak a tvrdí, že navrhovatelé přehlížejí, že nález ve věci „Melčák“ se odvíjel od individuální ústavní stížnosti, jež k úspěchu logicky potřebovala doložit, že směřuje proti „rozhodnutí“, a nikoli právnímu (ať už jakémukoli, včetně „jinému“ či sui generis) předpisu, což by přirozeně „nebylo možné“, a stejně tak by „nešlo“ odložit vykonatelnost prezidentova rozhodnutí, bylo-li by právě takovým předpisem.

 

To je samozřejmě pravda, nicméně tento argument ÚS je spíše obranou dřívějšího kontroverzního postupu ve věci „Melčák“, který takto založil pro stěžovatele určitou procesní past. Ve svém amnestijním rozhodnutí ÚS totiž dokonce dovodil, že nemohou-li navrhovatelé být v dané věci nositeli oprávnění vyjádřitelného ústavní stížností, je dovolání se „kauzy Melčák“ jejich zájmu očividně protisměrné; žádají-li, aby Ústavní soud s jejich věcí naložil jako v této věci, museli by logicky přijmout fakt, že amnestijní rozhodnutí prezidenta je aktem aplikace práva, nikoli právním předpisem. Jestliže tedy v nálezu „Melčák“  ÚS  konstatoval, že prezidentovo rozhodnutí dle čl. 63 odst. 1 písm. f) Ústavy je „aktem aplikace … ústavního zákona“, pak není důvod, jde-li o obdobný „ústavní předpis“ (včetně prvků normativních z něj vycházejícího prezidentského rozhodnutí), amnestijní rozhodnutí kvalifikovat jinak.

 

Avšak Jan Musil ve svém disentu k příslušnému nálezu z roku 2009 připomněl, že ústavní stížností Miloše Melčáka bylo napadeno rozhodnutí prezidenta republiky, kterým byl určen konkrétní termín voleb. Nelze podle něj nijak dovodit, jak a proč by měla být dotčena subjektivní práva stěžovatele právě tím, že volby se mají konat ve stanoveném termínu  9. a 10. října 2009. Z obsahu ústavní stížnosti je zcela zřejmé, že jejím smyslem není ve skutečnosti zpochybnění vyhlášeného termínu voleb, nýbrž zpochybnění samotného přijatého ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny (viz k tomu Štěpán Klapka. Procesní aspekty rozhodnutí („Melčák“).

 

Je paradoxní, že ÚS uznal stížnost ve věci „Melčák“, jež formálně směřovala vůči rozhodnutí, ale ve skutečnosti proti normativnímu aktu a později odmítnul návrh směřující vůči kvazinormativnímu aktu amnestie právě s argumentem, že jde o individuální rozhodnutí. Obdobně byl ÚS velmi tvrdý, když v řízení o stížnosti Tomia Okamury proti vyřazení z prezidentských voleb opět trval na jasném adresování stížnosti proti čistě formálnímu rozhodnutí předsedy Senátu PČR o jejich vyhlášení právě v duchu kauzy „Melčák“ (Pl. ÚS 27/12).    

 

Tento postup kritizuje ve svém disentu k amnestijnímu usnesení i Ivana Janů. Podle ní většinové stanovisko navrhovatelům křivdí, když jim vytýká nepochopení argumentace Ústavního soudu v kauze „Melčák“. Navrhovatelé se podle ní dovolávají přesně těch úvah, které jsou v něm obsaženy a to dle jejího názoru zcela případně. Pokud v nálezu „Melčák“ Ústavní soud zrušil rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb, které považoval explicitně za „právní předpis“, tím spíše je právním předpisem rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, neboť co do obsahu vykazuje ještě více typických normativních rysů.

 

Janů se domnívá, že plénum Ústavního soudu v kauze Melčák od počátku vycházelo v případě rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb ze souběžné existence jak normativních, tak individuálních prvků tohoto aktu. V žádné fázi řízení tehdy nebylo řečeno, že by se v případě tehdy napadeného aktu prezidenta mělo jednat o výlučně normativní nebo výlučně individuální akt, nýbrž toliko pro účely přijatelnosti ústavní stížnosti byly individuální prvky aktu zdůrazněny, což dokládá i citací usnesení (sp. zn. Pl. ÚS 24/09) kde bylo uvedeno, že „rozhodnutí prezidenta republiky […] jakkoli má i prvky normativního právního aktu – nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona […].“ a cituje i samotný nález „Melčák“: „[...] prvky normativního právního aktu (a to prováděcího), jež jsou obsaženy v uvedeném rozhodnutí prezidenta republiky, zakládají důvodnost postupu dle citovaného ustanovení § 70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.“. Ivana Janů tak usvědčuje ÚS z určité argumentační „zkratky“.

 

(Ne)přezkoumatelnost

ÚS se však přesto nezastavil jen u pouhého argumentu nenormativnosti rozhodnutí prezidenta (tedy jeho nepřezkoumatelnosti jako jiného právního předpisu) a naopak předkládá celou paletu dalších formálních argumentů, proč nemůže být amnestie přezkoumána.

 

ÚS připomíná doktrinální názory, že amnestijní rozhodnutí „nemůže být zrušeno“, resp. že je „není možné zákonným postupem zrušit“. Tyto závěry jsou dle ÚS odvoditelné z obsahového (materiálního) vymezení amnestie jako prerogativu exekutivy, resp. personálního prerogativu hlavy státu, byť za podmínky kontrasignace předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. ÚS připomíná historickou tradicí (monarchistická rezidua – suverénní panovník, nadaný oprávněním k dispenzi z tvrdosti aplikace zákona) či např. vlastní obsahové určení (společenské milosrdenství, odpuštění či zapomenutí – a contrario právo či spravedlnost).

 

Pavel Rychetský zde opět nesouhlasí a uvádí, že samotný pojem prerogativ nevyjadřuje nic jiného než jednu z dalších forem zmocnění – ať již k vydání individuálního – nebo obecného – právního aktu. Ještě jasněji se však vymezuje Ivana Janů:  Bylo-li cílem většiny pléna vytvořit argumentační zkratku „pokud mohl monarcha postupovat libovolně, může to i prezident“, nemohu s tím souhlasit. Má-li být napříště prezident při výkonu, byť jen jediné pravomoci panovníkem „nad Ústavou“, měla by většina pléna zároveň zdůraznit i nároky na osobnostní kvality takového „vládce“: sebeomezení, uměřenost, pokora.

 

ÚS však odkazuje i na usnesení sp. zn. I. ÚS 30/99 ze dne 28. 6. 1999, jímž Ústavní soud Slovenské republiky vyložil čl. 102 odst. 1 písm. i) Ústavy Slovenské republiky tak, že součástí práva prezidenta udělit amnestii není jeho oprávnění „jakýmkoli způsobem měnit rozhodnutí o amnestii už uveřejněné ve Sbírce zákonů Slovenské republiky“, a totéž plyne nepřímo i z rozhodnutí Nejvyššího soudu Argentiny ze dne 13. 7. 2007 ve věci Mazzeo a ostatní, jestliže přípustnost opaku zde byla dovozena ve zcela výjimečných politicko-historických poměrech pro milosti udělené prezidentským dekretem některým vojenským představitelům státu z období diktatury v letech 1976 až 1983 s argumentem, že znemožnily potrestání „zločinů proti lidskosti“, které „s ohledem na mezinárodní závazek“ bylo naopak v tamní situaci nutné vyšetřit a potrestat (podobně viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 11. 2012 ve věci Marguš v. Chorvatsko, stížnost č. 4455/10).

 

Doplňkově pak ÚS ještě zmiňuje zásadní argumenty založené na zákazu retroaktivity, v trestním právu téměř absolutní a dodává, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje.

 

Tím se však dostáváme k nevětší zkratce a „kroku stranou“, který ÚS ve svém amnestijním usnesení učinil. V úvodu jsme připomněli dilema mezi nutností přezkoumatelnosti každého aktu veřejné moci a zákazu mimo-procesního postupu akcentované Pavlem Rychetským.

 

ÚS po poměrně zevrubné argumentaci pro své omezení procesními pravidly Ústavy a ZÚS na jedné straně a zároveň formální nepřezkoumatelností amnestie na druhé straně náhle ve svém obiter dictum dovodil, že amnestijní rozhodnutí za určitých blíže nevymezených okolností zrušit může.

 

Podle ÚS není důvod přehlížet, že vývoj konceptu moderního státu, rozvíjejícího postupně znaky státu právního, vyloučení libovůle, a v důsledku toho omezení či vůbec potlačení prostoru pro „nepřezkoumatelné“ akty veřejné moci, posiluje souběžné tendence  k prosazení úsudku, že ani amnestijní rozhodnutí, navzdory svým (tradičním) prerogativům (zejména rozhodnutí aboliční), nemusí být provždy z efektivní kritiky vyjmuta (samozřejmě platí, že i prezident je při realizaci svého amnestijního oprávnění vázán ústavním rámcem, včetně jeho hodnotového vymezení). Na druhé straně je však podle ÚS adekvátní mít za to, že aktuálně dosažený právně politický standard je takový, že vnější zásah je myslitelný až v situacích mimořádně extrémních, resp. mimořádných vybočení ze základních zásad právního pořádku, jestliže by se exekutiva ve výkonu své pravomoci ocitla v rozporu se základními hodnotami, které Ústava prohlašuje ve svém čl. 9 odst. 2 za nedotknutelné [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.)].

 

ÚS konstatuje, že omezení orgánu moci výkonné při vyhlášení amnestijního rozhodnutí může být dáno toliko základními hodnotami tvořícími materiální jádro Ústavy, kdy zásah do nich by představoval ohrožení ústavního státu jako takového. Ačkoli bylo dovozeno, že soudní přezkum amnestijního rozhodnutí je (coby svého druhu protimluv) vyloučen (aby si amnestie uchovala principiální pojmové znaky), lze pro budoucno (byť se zjevnou rezervovaností) připustit, že v takové zcela excesivní situaci (nastala-li by) by to byl Ústavní soud, který by se v nějaké formě jakožto „poslední instance“ mohl ujmout ochrany právě těchto hodnot, z ústavního vymezení základních (při plném ohledu k rizikům vyplývajícím z případné kolize „s principem právní jistoty a zásadou zákazu retroaktivity v trestním právu“ – viz citace z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lexa v bodu 28 shora).

 

ÚS tak vlastně potvrzuje dříve odmítnuté argumenty navrhovatelů z odkazované kauzy Melčák. Pavel Rychetský k tomu uvádí, že přestože ÚS připustil, že by mohl přezkoumat a dokonce zrušit případný výrazný amnestijní exces, který by naplňoval porušení ústavního příkazu o nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 Ústavy, tak se většina ani nepokusila zargumentovat, že o takový případ v daném případě nešlo.

 

Ivana Janů dodává, že také nerozumí většinovému stanovisku, dle něhož je v navazujícím obiter dicto – v kontextu celého usnesení překvapivě – připuštěn přezkum rozhodnutí o amnestii v situacích „mimořádně extrémních“. Obsahový rozpor eventuální budoucí extrémní amnestie s čl. 9 odst. 2 Ústavy dle jejího názoru nemůže zajistit, aby se z něho toliko v takovém případě právní předpis „stal“. Pomíjí zároveň záměrně kuriózní skutečnost, že pokud by otázka rozporu s čl. 9 odst. 2 Ústavy měla být nutnou součástí úvah o procesní přípustnosti a projednatelnosti návrhu, jak naznačuje obiter dictum, nezbylo by již o čem jednat v meritorním přezkumu.

 

Janů uzavírá jasným argumentem: Bezvýjimečně formulovaná část odůvodnění většinového stanoviska (stran nepřípustnosti návrhu) zjevně vylučuje abstraktní přezkum ústavnosti i té „nejextrémnější“ amnestie; pokud je Ústavní soud jednou k řízení o takovém návrhu nepříslušný, nelze v budoucnu příslušnost založit jakoukoliv vlastní úvahou ve stylu „tuto amnestii bychom už zrušit měli“. Vzhledem k tomu, že zákon o Ústavním soudu obsahuje dosti omezený výčet „typů“ řízení před Ústavním soudem, není zřejmé, v jaké jiné „nějaké formě“ lze o přezkumu amnestie racionálně uvažovat.

 

Závěr

Ústavní soud tedy na jedné straně vyložil svůj postup z kauzy Melčák proti duchu v tomto řízení vytvořeného, tedy v duchu přezkoumatelnosti každého aktu směřujícího proti podstatným náležitostem demokratického právního státu, byť by to byl akt samotného ústavodárce, na druhé straně však posílil argumenty svých kritiků, kdy se přihlásil k tomu, že může za určitých okolností postupovat preater legem.

 

Hlavním deficitem příslušného usnesení je tedy argument ÚS, že soud může v extrémním případě amnestii přezkoumat, přičemž v konkrétním případě však nijak nezkoumal, zda se o takový případ nejedná a s argumenty navrhovatelů se nevypořádal důsledně. ÚS pouze vydal určitá doporučení směřovaná zejména obecným soudům, když se například ptá, zda navrhovateli sledovanému zájmu by nemohly vyjít vstříc obecné soudy v řízeních o tom, kdo a jak je napadené amnestie (v její aboliční části) účasten. Logicky se podle ÚS nabízí výklad restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání (osmi roků) tomu korespondující dobu nezapočítat. Obdobně se dle ÚS otevírá výkladová otázka, zda přiměřeně nepostupovat i ve vztahu k těm, kteří (prokazatelně) zjevným obstrukčním chováním v řízení výlučně způsobili relevantní prodloužení jejich trestního stíhání, neboť i zde by mohl být zpochybněn samotný důvod aboličního rozhodnutí („dobra“ ve smyslu bodů 23 a 25 výše), jenž nutně tkví v té „nepřiměřené“ době trestního stíhání, která jde na vrub veřejné moci.

 

ÚS sice odkazuje v reakci na argument denegatio justitie poškozené amnestií na civilní řízení, jelikož přirozeně nemůže připustit, že občanskoprávní řízení není s to poškozené principielně odškodnit, věcně se však podrobně s těmito argumenty již nijak nezabývá.

 

Takovému vidění se vzpírá ve svém disentu Vojen Güttler, který konstatuje, že každé, i když sebelépe právně odůvodněné stanovisko, které popírá možnost jakéhokoli pokusu o nápravu jednání orgánu veřejné moci, oprávněně pociťovaného ve veřejnosti jako nepřiměřené a nespravedlivé, vytváří jednoznačné negativní důsledky pro vnímání práva, v naší společnosti navíc silně poškozeného již v minulosti vládnoucími režimy totalitními. Tedy zjednodušeně řečeno, jde i o to, aby občané nerezignovali a aby byli nejen teorií, nýbrž i praxí orgánů českého státu posilováni v přesvědčení, že stará sentence „summum ius, summa (semper) iniuria“ v demokratickém právním státu místo nemá.

 

 

Celý příspěvek