14 prosince 2013

Pawel Uhl: Musí nebo nemusí?

Veřejný prostor je už několik dnů vyplněn otázkou, zda prezident republiky je při jmenování ministrů a jiných členů vlády vázán návrhy předsedy vlády a je povinen jim vyhovět nebo zda může z politických důvodů odmítnou takový návrh a nevyhovět mu. V jednom veřejném vystoupení již dokonce padl náznak, že by tuto otázku mohl řešit i Ústavní soud.

Existence sporů a především mocenských sporů je v každé společnosti normálním jevem. Některé spory lze překlenout dohodou mezi stranami jiné jsou tímto způsobem neřešitelné, byť se jejich řešení jeví technicky jako nezbytné. Míru civilizační úrovně každé společnosti lze pak hodnotit právě podle způsobu řešení takových sporů. Spory je možné řešit silou, někdy i ozbrojenou silou. Za vyspělý způsob řešení takových sporů lze považovat pověření nezávislého subjektu, který je mimo strany sporu, aby takový spor rozhodl. Takový subjekt se obvykle nazývá soud a soudní řešení jinak neřešitelného sporu lze považovat za civilizované.

Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že v minulosti Ústavní soud již jednou rozhodoval kompetenční spor mezi předsedou vlády a prezidentem republiky. Ironií osudu je, že navrhovatelem byl (mimo jiné) předseda vlády Ing. Miloš Zeman. Ve sporu, který se týkal předsedou vlády požadované kontrasignace při jmenování členů bankovní rady ČNB, byl navrhovatel neúspěšný (Pl. ÚS 14/01). Běžný ústavní provoz tímto sporem nebyl nijak dotčen.

Jakkoliv je z hlediska teorie řešení konfliktu nepochybně soudní rozhodnutí v obecné rovině vítanou podobou nejzazšího prostředku ve srovnání s útokem na Hrad nebo popravou panovníka, je vhodné upozornit na některé procesní souvislosti. Předně je třeba zdůraznit, že agenda kompetenčních sporů není zrovna nejběžnější agendou a Ústavní soud rozhodoval zatím buďto čisté kompetenční spory (rozhoduje ten nebo onen), popřípadě kumulativní kompetenční spory (rozhoduje nepochybně ten, ale je sporné, zda s tím musí souhlasit onen). Ústavní soud zatím neřešil otázku, zda je v případě nepochybně sdílené pravomoci jeden z pověřených orgánů nadán pravomocí ryze ceremoniální a notariální nebo zda má volnost politické diskrece.

Bezprecedenčnost sporu by mohla vést k otázkám, jak formulovat případný petit, jenž by vymezil spor; to platí zejména tehdy, kdy část teoretické obce určitou reziduální podobu diskrece v rámci sporné pravomoci připouští (ministr kanibal nebo analfabet, neslučitelnost funkcí). Možnosti, které skýtají ust. §§ 120-125 zákona o Ústavním soudu moc možností nedávají, pokud se chce navrhovatel domáhat povinnosti jiného subjektu něco učinit. Jak petitorně vymezit pravomoc tak, že se vztahuje pouze na některé otázky právní způsobilosti, se může jevit obtížné, zejména na pozadí skutečnosti, že obecná procesní teorie nese velmi špatně, pokud se v petitu či výroku soudu objevují právní pojmy, jejichž výklad může být sporný. V takovém případě totiž soud spor neřeší, ale pouze proměňuje a zakládá spor nový. Jinými slovy, připustí-li navrhovatel, že by diskrece prezidenta republiky měla být zachována pouze pro případy, kdy je nominant zjevně nezpůsobilý (například pokud je nesvéprávný nebo nezletilý), musí v návrhu výroku tento prostor zachovat, přičemž důsledkem takového řešení bude, že se v příštím kole povede spor o tom, jestli je konkrétní nominant zjevně způsobilý či nikoliv.

Z uvedeného plyne, že kompetenční spory (všechny), které v podstatě dotvářejí organické právo, jsou atypické v tom, že na soud je kladen náročný požadavek vymezit obecné pravidlo do budoucna a nikoliv pouze řešit konkrétní spor. V tomto směru tento požadavek přesahuje tradiční vymezení soudní role, která spočívala v dotváření obecných pravidel pouze skrze striktně individuálně pojatá rozhodnutí. Jakkoliv se to nezdá, Ústava zde povolává Ústavní soud k činnosti, která se blíží normativní činnosti více, než se na první pohled zdá.

Vzhledem k tomu, že zatím jediný spor mezi předsedou vlády a prezidentem republiky měl předehru v podobě neprojednatelného návrhu (Pl. ÚS 58/2000), tak nelze vyloučit opakování podání návrhu ani v tomto případě. Na druhou stranu dosavadní pojetí kompetenčních sporů (např. Pl. ÚS 17/06) by mělo vést k závěru, že spor by měl být věcně projednatelný i pro případ, že jeden orgán státu brání výkonem své kompetence řádnému výkonu kompetence jiného orgánu státu. Dikce čl. 87 odst. 1 písm. k) vede tomu vykládat pojem „rozsah kompetencí“ spíše materiálně než formálně; tedy nejenom jako hraniční vymezení kompetence, ale i možností jejího naplnění a zásah do kompetence jiné. Navrhovatel by samozřejmě předešel některým komplikacím, pokud by formuloval petit variantně.

V případě zatím nejznámějšího kompetenčního sporu (Pl. ÚS 17/06) byl nález doprovozen několika disenty, z nichž některé byly založeny na formální polemice s povahou řízení. Nelze také pominout, že zatím nejjasněji se k otázce role prezidenta republiky vyjádřil Ústavní soud v jiném řízení (Pl. ÚS 29/09:116), ve kterém jinou ústavní pravomoc popsal jako notariální. Od vydání obou nálezů se složení soudu částečně proměnilo a politická scéna, jež generuje zárodek konfliktu, se politicky přepólovala jak na úrovni prezidenta republiky, tak na úrovni parlamentu, jež politicky i ústavně legitimuje vládu. Tato skutečnost samozřejmě otevírá mnoho otázek a výsledek sporu činí méně předvídatelný jak po procesní tak po věcné stránce. Proces obměny navíc ve vztahu ke dvěma soudcům nyní běží a bylo by krajně nevhodné, kdyby byl vidinou tohoto sporu jakkoliv ovlivněn.

V případě kompetenčního sporu mezi předsedou vlády a prezidentem republiky by byl v tomto případě navrhovatelem předseda vlády. Jakkoliv to zní banálně, tak v procesu ustavení vlády jako celku otevírá tato skutečnost několik otázek. Neexistuje ústavní zvyklost, která by odpovídala na otázku, zda je vhodné jmenovat předsedu vlády a další členy vlády současně nebo zda je vhodné jmenovat předsedu vlády a vyčkat předložení formálních návrhů na jmenování dalších členů vlády a otěch pak rozhodnout. Dosavadní ústavní praxe zná zatím obě varianty. V případě prvém, je návrh budoucího předsedy vlády pouze neformálním ústavně bezpředmětným návrhem, který se formalizuje bezprostředně po jeho jmenování, přičemž následně je konzumován. V takovém případě se ten, kdo ještě není jmenován předsedou vlády nemůže ničeho domáhat a naopak prezident přistoupí k procesu ustavení vlády až v okamžiku, kdy již souhlasí s úplným složením vlády.

V případě druhém, pak má předseda vlády možnost do kompetenčního sporu vstoupit. Toto prezidentské dilema samozřejmě odpadá v situaci, kdy by spor vyvstal po ustavení vlády nad otázkou výměny ministra. Pokud prezident republiky sdělí pretendentovi na premiérské křeslo, že proces jmenování celé vlády proběhne současně v jedné ceremonii, kdy mu budou návrhy formálně předneseny bezprostředně po jmenování předsedou, přičemž tyto návrhy budou prezidentovi známy, a pokud s nimi nebude souhlasit, tak k ustavení vlády prostě nedojde, nemá předseda vlády možnost, jak do sporu vstoupit. Odhlížím od možnosti, že by předseda vlády po složení slibu uprostřed ceremonie ohlásil, že si dohodnutou proceduru rozmyslel a že teď, když je jmenován, tak odchází vyjednat vládu jinou.

V případě, že prezident v podstatě podmíní jmenování předsedy vlády shodou nad jejími členy, tak zbývá pouze jediná možnost, jak tomuto postoji čelit, pokud by byla v rodící se vládní většině na takovém postupu. Kandidát na předsedu vlády samozřejmě nemusí na takovou hru přistoupit. Prezident by samozřejmě mohl být nečinný a vyčkávat dokud uchazeč o místo předsedy vlády na jeho hru nepřistoupí. Této krizové situaci je možné čelit jediným způsobem. Poslanecká sněmovna by se musela domáhat po prezidentovi, aby jmenoval předsedu vlády, aby byla naplněna možnost její kompetence kontroly vlády a nebyla obcházena její kontrolní pravomoc subjektu, jemuž se vláda odpovídá. Abychom se dostali k možnosti kompetenčního sporu, vyvstává tedy spor jiný jemu předcházející.

Spor mezi prezidentem a sněmovnou by mohl dotlačit prezidenta ke jmenování předsedy vlády. O teoretických rizicích takového sporu platí totéž, co o jakémkoliv jiném kompetenčním sporu, jak je rozvedeno shora. Pokud by v tomto sporu prezident podlehl, tak by nepochybně byl výběr předsedy vlády pouze na něm. Prezident by mohl spor s představitelem parlamentní většiny řešit politicky tak, že předsedou vlády jmenuje někoho, kdo sice nemá ve sněmovně slíbenou většinu, ale někoho, kdo mu nechá odsouhlasit všechny členy vlády. Většina ve sněmovně by se mohla domoci své šance až v tzv. třetím pokusu ustavení vlády, za předpokladu, že křeslo předsedy sněmovny zůstane obsazené jejím představitelem. Vzhledem k tomu, že vláda v nedůvěře může vládnout celkem dlouho, jak je nyní patrné, tak tímto postupem by prezident nepochybně získal minimálně velký časový náskok, ve kterém by se testovala soudržnost vládní většiny mající ambici vládnout. Netřeba zdůrazňovat, že prezident republiky má dvě šance na ustavení vlády.

Ani v případě, že bude předseda vlády jmenován, tak není případný kompetenční spor zcela prost komplikací. Je otázka, jak by prezident reagoval na návrh, který by se mu nelíbil. Buď by jej mohl odmítnout nebo by na něj mohl prostě nereagovat. Odmítnutí může být odůvodněné nebo taky ne. Pokud připustíme, že prezident určitou reziduální diskreci má, tak by v případě nečinnosti bylo možné se domáhat pouze rozhodnutí o návrhu, přičemž případná ústavnost odmítacích důvodů by byla netestovatelná, respektive by byla testovatelná až v dalším následném řízení. Jinými slovy, v prvém řízení může předseda vlády donutit prezidenta, aby rozhodl o návrhu a současně se domoci interpretativního výroku, že prezident může návrh odmítnout pouze tehdy, pokud by byl nominant nezpůsobilý. V takovém případě se ve druhém kole povede spor o to, zda prezident je povinen své rozhodnutí odůvodňovat a ve třetím se teprve povede spor, jestli konkrétní nominant je či není způsobilý. Jen na okraj je třeba si uvědomit, že Ústavní soud není vázán lhůtami, přičemž nejdéle trvajíc plenární řízení nyní trvá pět let a dva dny (Pl. ÚS 38/08).

Na zdlouhavost případného procesu, které lze samozřejmě částečně čelit formulací více petitů; ovšem bez záruky, že takový postup bude úspěšný, navazuje zatím poslední komplikace, která s případným sporem souvisí. Ústava ve svém čl. 68 odst. 3 předpokládá, že vláda je jmenována jako celek, byť je tento proces složen ze jmenování jednotlivých členů vlády. V této souvislosti se otevírá otázka, kdy je proces jmenování vlády dokonán a kdy počne běžet třicetidenní lhůta k předstoupení před sněmovnu. Pokud jsou některá místa ve vládě neobsazena, tak vláda není úplná a nemůže rozumně vládnout a ani žádat o důvěru, není-li jasné jaké bude její složení, až se spor vyřeší. Předpokládat, že by si neobsazená místa podrželi dosavadní ministři, kteří by vládli s neúplnou novou vládou, je podle mě neudržitelná myšlenka, protože Ústava přeci jen předpokládá, že nová vláda se ujímá úřadu okamžikem, kdy předchozí vláda dovládne. Překryv jejich personálních prvků nepřichází v úvahu. Z uvedeného tedy plyne, že kompetenční spor by na nepředvídanou dobu oddálil okamžik, kdy by se vláda ustavila.

Všechny uvedené komplikace mají samozřejmě svůj psychologický rozměr. Pokud by prezident oddaloval jmenování očekávaje podřízení se předsedy vlády jeho personálním požadavkům, tak by z takového postupu asi neměli radost ti členové parlamentní většiny, kterých by se trvání na členech vlády netýkalo. Totéž pak platí o nalezení většiny ve sněmovně pro vedení sporu s prezidentem, popřípadě pro shodu nad vyčkáváním výsledku kompetenčního sporu v situaci, kdy vládne stará vláda. Jakkoliv se může politická shoda nad vládou jevit v nějakém okamžiku jako nerozborná, tak několika měsíční čekání na výsledek může vytvářet silný tlak na soudržnost této většiny, zejména, když se objeví jiné a schůdnější možnosti jak ji ustavit. Naopak jednotný postup a politický tlak mohou veškeré procesy významně časově zkrátit.

Mocenský spor mezi předsedou vlády a prezidentem republiky stran personální kompetence nad složením vlády je tedy v obecné rovině spíše testem soudržnosti případné parlamentní většiny. Pokud mají být slova o parlamentních principech české ústavnosti pravdivá musí být její podoba vybojována takovou sněmovní většinou, která bude s to obstát v krizových momentech trvání případných sporů s prezidentem republiky. V případné trvajícím zápase o místo a vliv na politické scéně má prezident republiky nezpochybnitelnou výhodu v tom, že mu nehrozí nejednotnost a vnitřní spory. I zde platí normativní síla skutečnosti a největší silou a i slabým místem parlamentní většiny v tomto případě bude jednota, sdílená představa o roli prezidenta a vůle ji prosazovat prostředky politickými i právními. Pokud parlamentní většina bude skutečně nerozborná v dobrém i ve zlém, tak na právní řešení sporných otázek ani možná nedojde.

Ať už spor vznikne či nikoliv, ať už bude vyřešen právně či politicky, tak platí, že vyjasnění vzájemných vztahů mezi prezidentem republiky a jinými orgány státu, stejně jako objasnění, zda je Česká republika parlamentní demokracií či nikoliv, je nanejvýše žádoucí.

18 komentářů:

Unknown řekl(a)...

Ústava čl. 68:

(2) Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády (...)

Zák. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství:

§ 10
(1) Vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce.

Když Pavel Zeman navrhl ministrovi spravedlnosti jmenování VSZ Lenky Bradáčové, nezaznamenal jsem, že by někdo chápal ten přítomný čas nedokonavého slovesa jako imperativní "musí jmenovat". Při interpretaci citovaného ustanovení Ústavy se to tak ale většinou chápe.

Přitom jazykově je obojí téměř totožná formulace, až na pořadí slov, které ale je v češtině do značné míry volné a význam až na specifické případy neovlivňuje.

Náš právní řád evidentně obsahuje řadu víceznačných ustanovení, o kterých pak právníci učeně diskutují na téma "co tím ústavodárce/zákonodárce myslel".

Ti, co znají ústavodárce/zákonodárce trochu lépe, ovšem dobře vědí, že 98 % z poslanců a senátorů o těchto věcech nikdy nepřemýšlelo, ani je nenapadlo, že text, který schvalují, by někdy v budoucnu mohl být předmětem sporů o výklad. Prostě jim předseda klubu řekl, jak mají hlasovat. Většinu předloh ostatně ani nečtou.

A pak jiné, nepochybně velmi kvalifikované osoby spekulují, co tím naši zákonodárci chtěli říci. Připadá mi to trochu bláznivé.

Nebylo by lepší, kdyby už při tvorbě předloh jejich tvůrci přemýšleli, kolik různých výkladů ten budoucí zákon může mít, a snažili se ho trochu zjednoznačnit? Neměl by každý zákon kromě RIA a jiných "impact assessmentů" procházet hodnocením i z tohoto hlediska?

Martin Macháček

Unknown řekl(a)...

Myslím, že každého tyto aféry už obtěžují a Parlament by měl výslovně napsat, že "musí".

kocour řekl(a)...

Tak zrovna u tohoto ustanovení je úmysl známý. Za vším je boj Václava Havla s Václavem Klausem v roce 1993, Klaus tehdy chtěl silného premiéra, nejradši kancléřský systém, Havel nehodlal být kladeč věnců. Výsledek: Oproti všem předchozím ústavám prezident potřebuje ke jmenování člena vlády (s výjimkou předsedy) formální návrh. Sporné zůstává, zda tomu návrhu je povinen vyhovět.

Koudelka (viz jeho blog na Aktuálne.cz) se dovolává historie, jaksi nebere v potaz, že za první republiky i v únoru 1948 právě v tomto byla ústava jiná. Já bych se klonil k tomu, že výsledkem kompromisu Havel - Klaus je pyramidální systém - prezident vybírá premiéra a premiér si zase vybírá ministry. Pokud se prezidentovi jeho výběr nelíbí, má dvě možnosti: buď se podřídit, nebo vyměnit premiéra (kterého může kdykoli odvolat, aniž by proto padla vláda - hezky to do sebe zapadá).

Ano, je to málo "textualistické", minimálně na mne. Kdybych byl doslovný, musel bych dát za pravdu Koudelkovi, protože z faktu, že někdo jedná na návrh, neplyne, že musí návrhu vyhovět - může si prostě vyžádat jiný návrh.

P.H.

P.H.

kocour řekl(a)...

Přiznám se, že jsem na to neměl jasný názor a ani se mi do toho nechtělo příliš rýpat, teprve na můj vkus příliš útočné vystoupení Jana Kysely vůči mému bývalému šéfovi (kterého považuji za zatím jediného postlistopadového šéfa hradní legislativy hodného té funkce - uvidíme, jak si v ní teď povede nově jmenovaný ředitel) mne přimělo se tím zabývat.

Tady je odkazovaný článek:

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/255490-barta-versus-kysela-spor-o-roli-prezidenta-pri-jmenovani-ministru/

A tady je můj recyklovaný komentář z FB:

***

1) Kysela, citace z odkazovaného článku:

"Kysela souhlasí s částí posudku, že pravomoc dává prezidentovi možnost rozhodovat. "Nicméně předmětem sporu je to, jakou má prezident republiky diskreci, když rozhoduje.""

Můj komentář:

Ne, předmětem sporu není diskrece, tj. zda prezident může odmítnout návrh vždy nebo jen někdy (neexistuje jediné ustanovení, o které by se takový názor dal opřít). Předmětem sporu je pouze to, zda premiér má pouze možnost zabránit tomu, aby měl ve vládě někoho, koho nechce ("bílá"), nebo jestli má právo si členy vlády jmenovitě nadiktovat ("černá"). Lze velmi dobře odůvodnit bílou, lze o něco hůř odůvodnit černou (v podstatě jen historickým výkladem), ale žádným způsobem neodůvodním žádnou šeď mezi tím.

2) Dál:

V čl. 74 Ústavy se doslova píše:

"Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády."

(A contrario ve všech ostatních případech to smí udělat i bez návrhu.)

To je jasný příkaz.

V rámci jednoho právního dokumentu je třeba být konzistentní, je třeba vycházet z toho, že je psán všude stejnou technikou, že stejná slova mají na různých místech stejný význam. Ergo pokud bych chtěl, aby se i článek o jmenování členů vlády rovnal příkazu, musel by být napsán zrcadlově k čl. 74, tedy nějak takto:

"prezident jmenuje ostatní členy vlády na návrh předsedy vlády; návrhu předsedy vlády vyhoví"

- jenže tak to v ústavě není, je tam pouze "jmenuje předsedu a na jeho návrh ostatní členy vlády".

Krásně to celé do sebe zapadá a vyhovuje to "bílému" výkladu shora, podle kterého je smyslem toho všeho, aby premiér neměl nikdy ve vládě nikoho, koho tam nechce, ale současně si nemůže nikoho prosadit navzdory prezidentovi.

A to také odpovídá historickému politickému kompromisu z podzimu roku 1992, kdy Václav Klaus chtěl v podstatě kancléřský systém, tj. ministry si diktovat, a Václav Havel nechtěl být "automat na podpisy". Václav Klaus si tohoto kompromisu byl vědom, on sám byl pro, aby si premiér mohl ministry diktovat, proto také premiérům jejich návrhy vždy akceptoval a proto se také Bárty nepotřeboval ptát, zda musí. On chtěl v této věci muset, tudíž si nikdy nepoložil otázku, zda musí opravdu.

3) Tvrdím, že nejpozději od okamžiku, kdy máme přímo zvoleného prezidenta, tj. prezidenta se stejnou politickou legitimitou, jakou má i Sněmovna jako celek, je třeba v případě pochybností, zda určitou kompetenci má premiér nebo prezident, přiznat tuto pravomoc prezidentovi.

4) Celá tato debata je v dnešním kontextu nesmyslná, protože Sobotka premiérem zatím vůbec jmenován nebyl a nikde není psáno, že jmenován musí být. Zatím se jen snaží navrhnout partu lidí, která by byla ochotna stát se vládou. A mimochodem, nikde není psáno, že Sobotka musí na premiéra doporučit (záměrně nepoužívám terminus technicus navrhnout) sám sebe. Jinými slovy, celý tenhle ústavněprávní spor Zeman obloukem obchází, k žádnému kompetenčnímu sporu zatím nedošlo a ani nedojde, protože dokud se Sobotka se Zemanem nedohodne na jménech, nestane se premiérem. Návrh ostatních členů vlády pak bude pouhou formalitou. (A nevylučuji, že si zeman nevyžádá ty návrhy nedatované předem, pro jistotu, že si to Sobotka nerozmyslí a nenavrhne mu někoho "nepředjednaného".)

P.H.

Anonymní řekl(a)...

ad P.H.:
Logika tohoto pochodu:
__________________________
V čl. 74 Ústavy se doslova píše:

"Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády."

(A contrario ve všech ostatních případech to smí udělat i bez návrhu.)

To je jasný příkaz.
_________________________

mi zcela uniká. Mohl byste to prosím rozvést?

FORTUNA řekl(a)...

Domnívám se, že celá věc je prostá. Jde v ní jen o to, aby stát měl vládu, stále, a aby měla mandát. Celou věc a postup pak stanoví dva body Ústavy, čl. 62 a) a čl. 68. Oba body mají stejnou váhu a musejí zůstat platné.

Aby zůstal platný čl. 62 a), tedy teď jeho část: "Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády....", není třeba nic jiného, než aby tak prezident učinil. Aby však zůstal platný i čl. 68, prezident musí nejdříve jmenovat předsedu vlády. A protože cílem je mít vládu s mandátem, ne ji nemít, je zřejmé, že prezident musí předsedu vlády jmenovat bez prodlení, protože bez předsedy vláda vzniknout nemůže. A protože vláda bude vládou s mandátem jen tehdy, dostane-li v parlamentu důvěru, je logické, že prezident musí jmenovat předsedou takového člověka, který na mandát má nejlepší šanci, z čehož je zase zřejmé, že prezident nemůže jmenovat třeba mne, nebo, že mu pak předseda navrhne kanibala na ministerstvo zdravotnictví. To by poslanci jistě neskousli. A zase, protože cílem je vznik a trvání vlády jak jsem popsal, předseda nesmí věc protahovat. Protahovat ji nesmí ani prezident, a protože bez návrhu předsedy vlády prezident nemá koho jmenovat, a protože cílem je vznik vlády, musí jmenovat ty, které mu předseda vlády navrhne.

Není podstatné, zda si prezident bude s předsedou vlády nějak o něčem někdy v soukromí povídat (to Ústava neřeší), nebo jak věc veřejně či soukromě bude předseda s někým jiným probírat. Podstatné je jen to, že v okamžiku, kdy předseda navrhne, prezident jmenuje. V praxi by to fungovalo asi tak, že hned jak předseda má ve věci jasno, zajede za prezidentem, se kterým se předem dohodne na termínu, a až se vrátí, vydá prohlášení, že navrhl prezidentovi členy vlády a prezident je jako členy přijal. Pak cca během týdne, je pan prezident pověří řízením ministerstev. Jiný postup, aby se zachoval smysl Ústavy a aby nebyly porušeny její jednotlivé body, není přece možný.

Mirek Vorlický

kocour řekl(a)...

Anonymní 17:28:

Prezident jmenuje a odvolává členy vlády (čl. 62 písm. a/) - obecná norma.

Jestliže odvolání ministra navrhne premiér, pak ho prezident odvolat musí (čl. 74) - speciální norma k čl. 62 písm. a/.

Platí, že tam, kde se hypotézy dvou norem překrývají, má přednost přednost dispozice speciální normy. Tam, kde se nepřekrývají, resp. tam, kde hypotéza obecné normy přesahuje hypotézu speciální normy, uplatní se obecná norma.

Normu, která by prezidentovi zakazovala odvolat ministra v situaci, kdy to nenavrhne premiér, nemáme.

To znamená, že ve všech ostatních případech (když odvolání ministra nenavrhne premiér), prezident ministra odvolat smí - stačí mu čl. 62 písm. a/.

Polopatističtěji to už neumím. A příště se zkuste podepsat aspoń přezdívkou.

P.H.

FORTUNA řekl(a)...

K kocour, 26.12.13, 0:55

Ne, ne, ne, tak to není. Není to otázka norem, normy se nepřekrývají, je to čistě otázka obecné češtiny a sémantiky.

Čl.62 a): Ten, kdo odvolává, příjímá a jmenuje je prezident. Jinak řečeno: Práce prezidenta zahrnuje povinnost jmenovat, odvolávat a přijímat demise (vid nedokonavý). Prezident nemá právo odvolat, ale má právo odvolávat.

čl.74 pouze říká, že prezident odvolá (vid dokonavý), jestliže to navrhne předseda.

(Že prezident smí odvolat i jinak nepřipadá v úvahu. Předseda hned by zase mohl stejného člověka navrhnout, prezident jej jmenuje, hned odvolá, zase návrh, jmenování, odvolání??? To je proti smyslu Ústavy. Ne.)

Mirek Vorlický

Unknown řekl(a)...

Prezident jmenuje a odvolává členy vlády (čl. 62 písm. a/) - abstraktní norma.

V ostatních případech [jiných než jmenování nové vlády podle odstavců 2 až 4, tertium non datur] prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. - konkretizovaná norma

kocour řekl(a)...

David Schmidt: Moc hezké, ve snaze můj názor vyvrátit za každou cenu Vám vyšlo, že při jmenování vlády prezident nepotřebuje dokonce ani ten návrh ...

P.H.

Unknown řekl(a)...

Jmenování vlády = jmenování předsedy vlády + jmenování ostatních členů vlády na návrh předsedy vlády

Jakub Backa řekl(a)...

ad kocour:

Takže prezident může kdykoli uplatnit jakoukoli pravomoc dle ust. čl. 62? Rozpustit sněmovnu, jmenovat 30 nových soudců ÚS a pod. Protože, jak sám říkáte, ta ostatní ust. Ústavy, kde je prezident v těchto věcech omezen, se týkají specifických případů a tohle je obecná norma.

(jednoduchý argument ad absurdum a člověk se ani nemusí snažit, aby Vám ten textualismus bez kontextu a návaznosti na jiná ust. Ústavy vyvrátil)

kocour řekl(a)...

Jakub Bačka: Prezident může kdykoli uplatnit kteroukoli svou pravomoc, POKUD Ústava neobsahuje ještě nějakou další, speciální normu, která by její použití limitovala jen na určité situace či jinak specifikovala. Typickým příkladem takové speciální normy je čl. 35 Ústavy.

P.H.

kocour řekl(a)...

David Schidt: Už jsme to řešili mockrát ... opravdu mne nebaví vyvracet Vám stále totéž už asi po třicáté.

P.H.

Unknown řekl(a)...

PH: buďte tak laskav a nelžete. Děkuji.

Jakub Backa řekl(a)...

Ad kočour:
A proč takovým příkladem podle vás není čl. 74?

Jakub Backa řekl(a)...

Ad kočour:
Ještě doplnění - pletete se, čl. 62 není samostatnou obecnou normou, čl. 62 ve většině případů (svolání sněmovny, jmenování soudců us, rozpuštění sněmovny) pouze říká, v jakých oblastech má prezident pravomoci, přičemž způsob a podmínky výkonu těch pravomocí upravují jiné články, není žádný důvod, proč by mezi výše vyjmenované nemělo patřit také jmenování ministrů. Vás výklad jde nejen proti nepsanému smyslu a filosofii české ústavy, ale také proti ustanovením o politickém systému ČR a funkci prezidenta v něm, což není politologie, ale ústavní právo. Chtělo by to více pokory a min metani síry na své oponenty kolego.

Pavel Uhl řekl(a)...

Normativní síla skutečnosti vyjevila, že musí....