04 listopadu 2013

Pawel Uhl: Potřebuje člen vlády lustrační osvědčení?

Denním tiskem proběhla zpráva, že prezident republiky nejmenuje ministrem toho, kdo nepředloží lustrační osvědčení. Tato otázka byl zmíněna v mediasféře od voleb již několikrát a není od věci se zamyslet nad tím do jaké míry je takový požadavek oprávněný z hlediska platného práva a do jaké míry má smysl i z hlediska původního účelu zákona, popřípadě zda obstojí ve světle ústavnosti. Podotýkám, že tyto úvahy by měly být vedeny, pokud možno, bez vztahu ke konkrétním osobám. Jakkoliv je otázka lustrací nepochybně otázkou právní (a současně politickou), tak v případě ústavních činitelů se stává otázkou nepochybně ústavněprávní.

Media traktují, že běžná praxe jmenování členů vlády je doprovázena tím, že uchazeč přiloží k návrhu předsedy vlády (prostřednictvím úřadu vlády) osvědčení a čestné prohlášení, které dokládá jiné skutečnosti nepokryté lustračním osvědčením a vyžadované lustračním zákonem. Dokud je tento postup bez výhrady akceptován všemi aktéry, neexistuje způsob jak testovat jeho zákonnost či ústavnost. Dlužno dodat, že před samotným přijetím lustračního zákona (zákon č. 451/1991 Sb.) probíhaly tzv. divoké lustrace na mnoha úrovních a dotkly se i ministerských funkcí. V době před přijetím lustračního zákona bylo poměrně obtížné otázku spolupráce s StB uchopit právně a řešení problému mělo zpravidla podobu publikování informací z různých zdrojů, jejich komentování různými politiky a aktéry veřejného života, přičemž vše bylo doprovázeno potřebnou dávkou hysterie typu „něco se musí dělat!“.

Divoké lustrace se dotkly konkrétně Richarda Sachera ve funkci ministra vnitra (bez důsledků, protože mandát skončil v důsledku skončení volebního období) a dále Bedřicha Moldana, jenž byl kvůli později vyvrácenému podezření nespravedlivě a bezdůvodně odvolán. Po přijetí lustračního zákona se pak tento problém týkal, pouze v mediální rovině, ministra Fencla, jenž čelil podobnému podezření, přičemž se tak stalo bez důsledků. Z veřejně dostupných podkladů mi není známo, že by nějaká osoba, o které se uvažovalo jako o ministrovi v rovině hypotetické, byla z těchto úvah politicky vyloučena právě pro povědomí o jejím lustračním záznamu. Od kdy existuje praxe dokládat skrze úřad vlády lustrační osvědčení mi není známo.

Výkon funkce ministra, podmínky pro jeho jmenování, proceduru jmenování a odvolání stanoví Ústava. Zde je třeba zdůraznit, že Ústava zná v podstatě dva normativní režimy ustavování do ústavních funkcí. Zatímco první z nich vychází z předpokladu, že Ústava (potažmo ústavní pořádek) je kompletním předpisem pro definici předpokladů výkonů funkce, které zřizuje primárně ústavní pořádek. Druhou možností je výslovná delegace definice některých předpokladů na zákonodárce. Zatímco první způsob v Ústavě dominuje, tak druhý se výslovně promítá pouze do jmenování soudců. Ústava definuje ve svém čl. 93 odst. 2 základní předpoklad pro výkon funkce soudce, přičemž v závěru odstavce stanoví, že další předpoklady a postup stanoví zákon. Tímto způsobem v podstatě dává ústavodárce nepochybně legitimní prostor, aby zákonodárce stanovil podmínky další, přičemž stanovení dalších podmínek má vždy nepochybně funkci zpřísnění přístupu k funkci. V případě některých funkcí, které nejsou dominantně považovány za ústavní, jako třeba pro případ státních zástupců, Ústava mlčí, byť existenci jejich soustavy stanoví. V těchto případech je pak nepochybné, že zákonodárce má pro případ úplného mlčení ústavodárce právo podmínky stanovit.

V případě, že ústavní pořádek nedeleguje na zákonodárce stanovení dalších podmínek, jež zužují kriteria, je pak otázkou, zda tak může stanovit zákonodárce z plezíru, popřípadě ze závažných důvodů. Jestliže ústavodárce pro výkon funkce ministra nestanovil téměř žádné podmínky, tak tím nejspíš chtěl založit takový právní stav, kdy jmenování ministrem podléhá soudu po všech stránkách politickému a nikoliv právnímu. V takovém případě pak může zákon stanovit podrobnosti procedury, ale nikoliv věcné podmínky pro výkon funkce. Je samozřejmě možný i takový výklad Ústavy dle kterého je určitá věcná zákonná regulace zužující zcela bezbřehé podmínky ústavodárce možná. Vše je samozřejmě otázkou míry. Pokud by zákon stanovil, že ministr nesmí být zbaven svéprávnosti a musí být starší 18 let, aby za něj nemuseli důležitá rozhodnutí podepisovat rodiče (popřípadě opatrovník), tak by toto omezení asi moc polemik nevzbudilo.

Jako první sporná otázka se tedy jeví, zda zákon může zásadně omezit podmínky pro jmenování ministrem (popřípadě jiné ústavní funkce, u které ústavodárce nepověřil zákonodárce stanovením dalších předpokladů). Lze vést totiž úvahu, že absence zákonného zmocnění znamená a contrario jeho ústavodárcem předvídanou absenci v právu jako celku. Osobně se domnívám, že logice výkladu ústavního textu jako celku tomu tak skutečně je a že ústavodárce nedal zákonodárci možnost zásadně měnit podmínky přístupu k veřejným funkcím. Z těchto důvodů by se tak mělo dít pouze způsobem, jenž nevzbuzuje pochyby o legitimitě takového omezení a takové omezení by zásadně nemělo omezit politickou soutěž v rovině její ústavněprávně definice (čl. 5 Ústavy). Okolnost, která se osvědčuje lustračním osvědčením před intronizací do politických funkcí (nebo funkcí obsazovaných politicky), je totiž zpravidla známa a je obvykle součástí úvah toho, kdo do funkce obsazuje, zda tuto skutečnost vezme politicky v úvahu či nikoliv. Tento politický soud a z něj plynoucí odpovědnost jsou ovšem zcela odlišné od právního posouzení způsobilosti k výkonu funkce.

Obdobné závěry lze totiž vznášet i ve vztahu k poslancům či senátorům, u nichž je dnes právně a (politicky) nepochybné, že lustrační status nemá vliv na jejich pasivní volební právo a způsobilost vykonávat ústavní funkci. Jestliže politická anamnéza jednotlivých kandidátů je natolik pod drobnohledem veřejnosti, že je lid, jenž je volí, s to vzít tyto skutečnosti v úvahu, lze pak obtížně dovozovat, že u jiných výhradně politických funkcí by měla platit pravidla významně odlišná, zejména v případě těch funkcí, jejichž ustavení je odvozeno od podobných legitimačních zdrojů.

Zde podotýkám, že praxe spíše tíhne k požadování osvědčení u těchto funkcí. Vedle ministrů se vyžaduje osvědčení i u kandidátů na soudce ústavního soudu (tedy pokud se na ně výjimečně nevztahuje § 20 lustračního zákona). Zajímavé je, že žádný předpis nevyžaduje předložení lustračních náležitostí v případě volby prezidenta republiky a v praxi se tak při registraci kandidátních listin ani neděje. Není mi rovněž známo, že by osvědčení vyžadovala předsedkyně sněmovny po zvoleném kandidátu před složením slibu prezidenta republiky před Parlamentem (a tuto variantu lze s velkou pravděpodobností vyloučit).

Skutečnost, že zákonná úprava nemůže zásadně změnit přístup k veřejným funkcím, plyne podpůrně i z ust. čl. 21 odst. 4 Listiny, které garantuje rovnost v přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím. Toto ustanovení nezná možnost zákonné limitace. Pro srovnání je třeba zdůraznit, že předchozí odst. 3 podobnou limitaci naopak zná. Existuje mnoho dalších podružných důvodů, které svědčí pro tytéž závěry. Ústava nezakazuje, aby člen vlády byl trestně stíhán, popřípadě aby byl ve výkonu trestu odnětí svobody, stejně jako podobné překážky nestanoví u mnoha jiných veřejných funkcí.

Všechny případné praktické komplikace v tomto směru je možné řešit právě politicky (odvoláním člena vlády) není zapotřebí vytvářet právní překážky tam, kde případnou otázku zhodnotí síť politických vztahů. Příměr s ministrem ve vězení je možná tvrdý (nikoliv ovšem zcela vzdálený realitě), ale příměr s čistotou trestního rejstříku, jenž je požadován na mnoha pozicích, ale pro případ členství ve vládě nikoliv, obstojí. Politik, jenž byl v minulosti trestně stíhán, může vykonávat jakoukoliv funkci ve vládě, zejména pokud je trest zahlazen. Jestliže je na ryze politickém posouzení, zda chce mít předseda vlády ve vládě bývalého zločince, tak proč není možné tento princip unést u bývalého tajného spolupracovníka?

Z těchto důvodů se tedy kloním k tomu, že zákonné omezení přístupu k ministerské funkci není v souladu s ústavním pořádkem. Navzdory tomu, že to tak může být, je třeba se vyrovnat s otázkou, jak s tímto omezením naložit, pokud ze zákona skutečně plyne. Dokud zákon stanoví nepochybně určitý předpoklad, je třeba jej respektovat, dokud není z právního řádu odstraněn řádnou cestou, tedy zrušen samotným zákonodárcem, v krajním případě ústavním soudem. O procesní stránce a souvislostech ovšem budu psát až v závěru tohoto textu.

Otázka, zda existuje případný rozpor lustračního předpisu s ústavním pořádkem, je totiž závislá na vyřešení otázky, zda podle lustračního zákona se jeho podmínky vztahují na členy vlády či nikoliv. Příslušná norma lustračního zákona (§ 1 odst. 1 písm. a)), která přichází při stanovení působnosti v úvahu, totiž zní takto (očištěná od federálních reziduálních parametrů): Tento zákon stanoví některé další předpoklady pro výkon funkcí obsazovaných volbou, jmenováním nebo ustanovováním v orgánech státních správy České republiky. Funkce člena vlády, včetně jejího předsedy, vzniká nepochybně jmenováním. Jako sporná otázka se jeví tedy pouze ta otázka, zda je funkcí v orgánu státní správy České republiky. Při úvahách nad výkladem zákona není možné odhlédnout od důvodové zprávy, která vede úvahy pouze o struktuře úředníků státní správy; z důvodové zprávy neplyne sebemenší ambice regulovat přístup k politickým nebo ústavním funkcím s výjimkou soudců.

Vláda sama o sobě není orgánem státní správy. Plyne to nepochybně ze dvou skutečností: a) formálně vzato není tak zákonem definovaná, jak plyne z textu tzv. kompetenčního zákona (č. 2/1969 Sb.); b) nemá žádnou pravomoc vydávat správní rozhodnutí nebo podobné akty veřejné správy. Jako celek je vláda kolegiální (povahou politický) orgán, jenž je na vrcholu výkonné moci, má některé normativní pravomoci, některé ústavní pravomoci, ale nevykonává státní správu. Samotné členství ve vládě samo o sobě tak tedy není funkcí v orgánu státní správy (orgánem státní správy je nepochybně úřad vlády, ale v jeho čele není člen vlády ani vláda jako celek). Pro samotné členství ve vládě je tedy lustrační status nerozhodný, a to v zásadě bez ohledu na ústavněprávní kontext této podmínky, protože zákonodárce si nekladl ambici členy vlády samy o sobě do skupiny regulovaných funkcí zahrnout. Člen vlády je členem politického orgánu a nikoliv členem orgánu státní správy.

Vedle toho, že člen vlády je členem vlády, může být taktéž ministrem jednoho z ministerstev, která jsou uvedena v § 1 zákona č. 2/1969 Sb., kterážto jsou dle zákona ústřední orgány státní správy, v jejichž čele je člen vlády. V jejich případě je pak otázka, zda se na výkon funkce ministra na „kamenném ministerstvu“ vztahuje lustrační zákon, složitější. Nicméně ve vztahu k předsedovi vlády, k místopředsedům vlády a k ministrům bez portfeje mám za nepochybné, že se na ně lustrační zákon nevztahuje, pokud nevykonávají současně funkci ministra jednoho z „kamenných“ ministerstev. Tyto osoby totiž nevykonávají funkci v orgánu státní správy. Už tato možná dualita kritérií je z ústavněprávního hlediska sama o sobě dost zvláštní.

Ve vztahu k ministrům kamenných ministerstev, kteří současně s členstvím ve vládě vykonávají funkci osoby stojící v čele ústředního orgánu státní správy, je pak výklad, že tyto osoby vykonávají funkci v orgánu státní správy spíše pravděpodobný, ale nikoliv jediný možný. Je samozřejmě možné vycházet z toho, že člen vlády je primárně nositelem a vykonavatele funkce člena vlády, přičemž přidělení konkrétního ministerstva mu pak virilně zakládá právo je řídit, aniž by se stával jeho součástí. Některé správní rozsudky se vzpírají tomu, aby považovaly ministra za správní orgán (např. NSS 1 Afs 47/2005-49: „Ministr financí však není správním orgánem ve smyslu vymezení pojmu správního orgánu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tím je pouze Ministerstvo financí, které je správním úřadem zřízeným zákonem a vybaveným zákonem stanovenou působností. Ministr financí je "jen“ osobou stojící v čele ministerstva, jíž je v rámci funkčního uspořádání tohoto správního orgánu zákonem svěřeno rozhodovat o opravném prostředku – odvolání. Žalovaným tak ve smyslu § 69 s. ř. s. je Ministerstvo financí, přičemž žaloba musí v takovém případě směřovat proti rozhodnutí ministra financí, jímž bylo o odvolání rozhodnuto.“.

V případě výkladu, který se pohybuje na hraně dvou obdobně pravděpodobných možností, je pro případ mezi volbou, která přístup k ústavní funkci zužuje, a volbou, která nikoliv, třeba spíše volit tu druhou, pokud nejsou zvlášť závažné důvody pro tu prvou, které by měly oporu v jiných zájmech daných ústavním pořádkem (nikoliv pouze zákonem). Přiznám se, že tyto zvlášť závažné důvody nevidím, a proto se kloním spíše k takovému výkladu práva, dle kterého v případě ministra je jeho funkce především politická, kdežto správní rozměr je odvozený a ve vztahu k ministerstvu virilní a nezakládá tak kvalitu funkce, jež by bylo možno označit za funkci v orgánu státní správy. Pro případ, že by tomu tak bylo, tak setrvávám na ústavněprávních pochybách tohoto omezení.

Klíčové je, jaké názory budou mít na tuto problematiku dva ústavní činitelé, protože ti svými postupy mohou teprve dát odpovědi na konkrétní otázky. Dosavadní praxe „přikládání“ osvědčení k podkladům se sice jeví jako hezká, ale sama o sobě pramenem práva není. Pokud nebude jmenována žádná osoba, která by nehodlala předložit negativní lustrační osvědčení, tak tato otázka nebude testována. Pro případ předsedy vlády leží jakákoliv úvaha, zda jmenovat či nikoliv, pouze na prezidentu republiky. V tomto případě není možné postulovat právní spor s výjimkou povinnosti jmenovat předsedu vlády na návrh předsedy sněmovny. Prezident republiky není v obvyklých případech vázán žádným návrhem a pokud vezme v úvahu lustrační status kohokoliv jako politický důvod proč jmenovat nebo nejmenovat, nepodlého to právnímu soudu (s výjimkou tzv. 3. kola ustavení vlády). Jedná se pouze o politickou úvahu.

Jiná bude situace, pokud již bude jmenován předseda vlády. Ten může mít na věc jiný názor než prezident. Není možná varianta, aby se jmenování domáhal někdo proti vůli předsedy vlády. Jeho odmítnutí má ryze politický rozměr a nepodléhá právnímu soudu. Jediná možnost, která skýtá prostor pro soudní řešení sporu, je návrh předsedy vlády, kterému nebude chtít prezident s ohledem na zákon vyhovět. K takovému střetu by mělo dojít pouze tehdy, pokud by se předseda vlády domníval, že se zákon na členy vlády (některé nebo všechny) vůbec nevztahuje. Bude pak naopak celkem legitimní, pokud si prezident vyloží zákon opačně a odmítne ministra jmenovat pro zákonnou překážku. Taková situace je ovšem prostorem pro kompetenční spor par excellence a Ústavní soud bude muset rozhodnout o tom, kdo má pravdu a bude muset vyložit zákon tak, aby bylo zjevné, jestli pozitivní lustrační status zakládá nebo nezakládá překážku pro jmenování členem vlády, popřípadě pouze překážku pro jmenování ministrem v čele kamenného ministerstva. Ústavní soud může samozřejmě dojít k závěru, že zákon překážku zakládá, ale že to může být v rozporu s ústavním pořádkem, a poté si v samostatném řízení po přerušení kmenového řízení o kompetenčním sporu posoudí otázku ústavnosti části lustračního zákona.

Zde je třeba zdůraznit, že aby k naplnění tohoto procedurálního vyjasnění možností došlo, je politicky nezbytné, aby se zcela opustila dříve užívaná praxe, že prezident jmenuje předsedu vlády současně s jinými členy. Aspirant na předsedu by si měl vymoci, že nejprve získá formální jmenování předsedou vlády a teprve poté (po politických jednáních) předloží návrh na jmenování ministrů. Pokud by prezident trval na jmenování v jedné ceremonii, tak by faktické možnosti předsedy vlády zahájit kompetenční spor byly významně zúženy, protože by v procesu vyjednávání předseda vlády nedisponoval závazným návrhem. Vzhledem k tomu, že jediný předseda vlády, kterého současný prezident zatím jmenoval, byl jmenován s předstihem, tak lze spíše očekávat ústavněkonformní postup založený na dvoufázovosti procesu ustavení vlády. Pokud by prezident republiky na svou zatím jedinou zvyklost zaujal kritický názor a hodlal by celou vládu jmenovat s předsedou dohromady, ale aspirant na předsedu by to odmítal, tak by si jmenování předsedy vlády musela vymoci sněmovna kompetenčním sporem, což by vedlo asi ke jmenování někoho jiného než původního aspiranta.

Případný kompetenční spor (ať už jakýkoliv) by taktéž nepochybně odstranil některé nejasnosti ohledně vázanosti prezidenta republiky návrhem předsedy vlády a do vztahů obou složek výkonné moci (případně i sněmovny) by nepochybně vnesl dlouho postrádané světlo.

Pokud by se předseda vlády domníval, že zákonná překážka je dána, ale že je v rozporu s ústavním pořádkem, tak by neměl jít cestou kompetenčního sporu, protože by se měl cítit být vázán zákonem, byť jej považuje za protiústavní. V takovém případě by se jmenováním příslušné osoby měl posečkat a na půdě lustračně čistě jmenované vlády projednat a prosadit návrh na zrušení příslušného ustanovení Ústavnímu soudu, popřípadě téhož dosáhnout cestou změny zákona skrze politickou většinu v parlamentu. Tytéž možnosti k podání návrhu Ústavnímu soudu pak má sám prezident republiky a dále menšina poslanců (40) či senátorů (17). Jinými slovy, procedurálních možností jak testovat ústavnost lustrací v dnešní době ve vztahu ke konkrétní situaci, ale i abstraktně, je mnoho.

Legitimita lustračního omezení sama o sobě, a to 24 roky po „vítězném Listopadu“, sama o sobě je pak tématem na samostatnou diskusi, která by taktéž mohla zaznít.

28 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

a co § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, kdy má vláda specifické postavení dotčeného kolegiálního orgánu? Z toho plyne, že je správním orgánem sui generis a její člen se tak podílí na výkonu pravomoci (dotčeného) správního orgánu...

Anonymní řekl(a)...

a co § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, podle něhož má vláda de facto postavení dotčeného kolegiálního správního orgánu?

Anonymní řekl(a)...

Bohužel se z postu podle mého názoru zcela vytratil účel Lustračního zákona, kterým je zabránit účasti osob, které se podílely na potlačování lidských a občanských práv jako příslušníci SNB zařazených ve složce StB, vědomým spolupracovníkům StB a vymezenému okruhu funkcionářů a vybraných pracovníků aparátu KSČ a KSS a velících příslušníků Lidových milicí. Je až překvapivě zřetelně patrné, jak se autor snaží nalézt zdůvodnění, proč by osoba, která prokazatelně potlačovala lidská a občanská práva ve vymezeném období, mohla být dnes ministrem. Jeho žonglování s paragrafy je opravdu působivé a nemohu se ubránit obdivu. Post potvrzuje, že dobrý právník je schopen odůvodnit jakýkoliv názor a záleží jen na hodnotách, které respektuje. Jen doufám, že až (a jestli) bude tuto problematiku posuzovat nezávislý soud, tak bude mít jiný hodnotový žebříček, než autor postu. Jakub Hajdučík

Anonymní řekl(a)...

Doufejme, že soud bude věc posuzovat dle zákona s ne svého hodnotového žebříčku, který asi pramenem práva nebude.
ČD

Pavel Uhl řekl(a)...

Ad § 43 zákona č. 114/1992 Sb.: Ne, nepřesvědčilo mě to. Nejedná se o činnost správního orgánu, tím je stále ministerstvo. Vláda dává jen stanovisko, které je s ohledem na povahu věci politické, protože neposuzuje otázku ani právně a ani odborně; pouze řeší politicky jinak právně a odborně neřešitelný konflikt více zájmů.

Ad Jakub Hajdučík: Děkuji za komentář. Ano, odhadl jste mě správně, mám své názory, což ještě nemusí být nezbytně špatně, pokud se liší od těch Vašich. Při svých úvahách se snažím respektovat platné právo a ostatně i účel zákona. Z Vaší věty, kde se snažíte o vyjádření účelu zákona, jaksi uniklo, v čem se má snažit zákon zabránit. Dle nálezu Pl. ÚS 1/92 je to opatření (nikoliv sankce), které směřuje k odvrácení rizika subverze, možné recidivy totality nebo alespoň jejich omezení. Subverzí je třeba rozumět (v logice 1. ½ 90. let) činnost, která by usilovala o návrat před Listopad cestou sabotáže běžného provozu státu. Proto mířil zákon na administrativní aparát (+ justici). Subverzí není zákonná změna vlády v rámci téhož politického režimu, proto by neměl cílit na funkce politické.

Legitimita takového zákona byla navíc ústavním soudem federace testována za předpokladu, že bude platit 5 let do konce roku 1996. Ústavní soud dokonce konstatoval, že se jedná o funkce vymezené úzce a omezení je na přechodnou dobu, pročež je to opatření ještě legitimní. Nyní se ovšem blížíme k pětinásobku původní doby a hrajeme s extenzivním výkladem, který dokonce ovlivňuje ústavní provoz, což bylo tehdy zcela mimo diskusi, a s tím polemizuji. Toliko východiska. Možná, že v důvodové zprávě či v nálezu naleznete něco jiného. Já to tam nevidím.

Postoj, že můj hodnotový žebřík, aniž byste jej popsal či analyzoval, je špatný a tudíž všechny argumenty účelové, má samozřejmě své kouzlo. Je totiž nevyvratitelný. Doufám, že pokud bude věc někdy posuzovat nezávislý soud, tak neodmítne návrh pro hodnotový žebřík navrhovatele, ale že argumenty pojedná věcně. Nic Vám samozřejmě nebrání vyjádřit názory jiné, popřípadě žonglovat s paragrafy zcela jinak. Zkuste to, prosím.

Unknown řekl(a)...

Vycházíme-li z výkladu, že se lustrační zákon týká i řízení ministerstva a že tento zákon je v souladu s ústavním pořádkem, lze odkázat na ustálenou judikaturu ÚS a věc vidět jako implicitní ústavní konflikt, který zákonodárce vyřešil způsobem nikoli zjevně nepřiměřeným. Ochrana demokratického řádu lidských práv je v tomto konfliktu materiálním argumentem, naproti tomu organizační působnost zákonodárce a integrita právního řádu formálním argumentem (úprava obecných, zvláštních podmínek, které a fortiori musí splňovat i ministr), včetně výslovné možnosti zákonodárce (byť nikoli samostatně použitelné jako argument) upravit, které činnosti jsou neslučitelné (minulé a potencionální).

Jan Potměšil řekl(a)...

Jde-li o správní žaloby, ano, žaluje se ministerstvo, ne ministr. Na druhé straně ministr není jen politik, ale nejvyšší úředník, který rozhoduje o úřednících jiných, rozhoduje o stovkách rozkladů a i jinak se podílí na výkonu státní správy. Jako "superúředník" s mocí nad lidmi i řízením státu by měl splnit aspoň stejné nároky jako jiní vysoce postavení úředníci. Doc. Kysela sice říká, že dnes už jsou větším rizikem kmotři, ale estebák v čele vnitra by se mi ani tak nelíbil. Navíc řada figur podnikatelského polosvěta se nejdřív osvědčila právě ve strukturách minulého režimu.

Luboš Brim řekl(a)...

Ten odkaz na rozsudek NSS 1 Afs 47/2005 se mi zdá v tomto kontextu spíš zavádějící – z toho, že ministr není sám obvykle považován za správní orgán ve smyslu § 4 SŘS nijak neplyne, že by funkce ministra nebyla funkcí v orgánu státní správy. NSS podle mě neuvažoval tak, že by snad ministr byl v první řadě ústavním činitelem, který mimo jiné také činí nějaké úkony v čele ministerstva. Spíše naopak, ministr je v daném případě natolik integrován do mechanismu ministerstva, že vystupuje v soudním přezkumu jen jako jeho vnitřní prvek stejně jako třeba předseda ÚOHS (viz usnesení NSS ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 8 Afs 75/2007: „…správní orgán rozhodující o rozkladu i správní orgán prvního stupně, jehož rozhodnutí je v rozkladovém řízení přezkoumáváno, představují stejný správní orgán, vymezený zákonným rámcem jeho věcné příslušnosti. Rozdílné je pouze to, komu z hlediska vnitřního organizačního uspořádání správního orgánu zákon zakládá funkční příslušnost rozhodovat o rozkladu“).

Explicitně to je v rozsudku NSS ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 3 As 22/2013: „Ministr vnitra za dané situace nevystupuje jako samostatný orgán Ministerstva vnitra, je pouze jeho funkční složkou sloužící mimo jiné k tomu, aby v případě rozhodnutí Ministerstva vnitra, jako ústředního orgánu státní správy (viz § 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky), bylo vůbec možno věc přezkoumat způsobem obdobným, jako se tomu děje v případě odvolání proti rozhodnutí orgánů státní správy, jež ústředními orgány nejsou.“

Ale jinak si nemyslím, že pro výklad lustračního zákona z judikatury k § 4 odst. 1 písm. a) SŘS něco zásadního plyne, když správním orgánem ve smyslu SŘS může být za určitých okolností nejen ministr (rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 1 As 9/2009), ale i předseda vlády (rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 1 As 41/2005) nebo poslanecká sněmovna (usnesení NSS ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. Obn 1/2006).

Anonymní řekl(a)...

Podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, nejsou některé minulé činnosti spadající pod tzv. lustrační zákon z 1991 automatiky ze zákona, samy o sobě, bezpečnostním rizikem. Oproti některým jiným tam vyjmenovaným bezpečnostním rizikům, která jsou rizikem přímo ze zákona. Pouze je lze za bezpečnostní riziko považovat, což se individuálně zkoumá ve správním řízení o bezpečnostní způsobilosti před NBÚ.

Může se proto stát (zda k tomu v praxi došlo, nevím, ale právně možné to je), aby člověk s pozitivním lustračním osvědčením nebo pozitivním čestným prohlášením byl uznán za bezpečnostně způsobilého, protože možné bezpečnostní riziko u něj bude v přítomnosti posouzeno jako žádné.

Takový člověk pak může být prověřen i na nejvyšší stupeň utajení.

Na co si to pak v "právním státě" hrajeme s lustracemi, když máme vedle nich bezpečnostní způsobilost a jasně definovaná a přezkoumatelná individuální bezpečnostní rizika?

A. Novotný

Anonymní řekl(a)...

Zajímavý článek.

Možná by se mohlo jen doplnit, že ochranné lustrační zákonodárství z roku 1991 stanoví opatření, které je srovnatelné se správním opatřením nebo soudním trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu určité (i stejné) funkce. Rozdíl je ale v tom, že u správního opatření nebo soudního trestu to je nejvýše na 5 let, zatímco u lustračního zákona na doživotí.

Asi je to v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod. Ústavní soudy to ale neřešily. Asi je to ani nenapadlo.

Anonymní řekl(a)...

„Na 99 procent po mně tehdy nikdo lustrační osvědčení nechtěl. Podotýkám, že ho mám a čisté," řekl například exministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS), který úřad v kabinetu Petra Nečase přebíral nečekaně rychle.

Zde:
http://domaci.eurozpravy.cz/politika/80819-zeman-pritlacil-je-lustrace-hrozbou-pro-koalici-sobotka-a-babis-promluvili/

Jan Potměšil řekl(a)...

Rozhovor s doc. Kyselou k tématu viz zde: Lustrace jsou přežité. Ohrožují nás spíše kmotři, míní ústavní právník.

Anonymní řekl(a)...

Souhlas s tou bezpečnostní způsobilostí. Je to nějaké celé právně divné.

Radan Zejda

Anonymní řekl(a)...

Z hlediska praxe si rozhodně nemyslím, že lustrace jsou přežitek. Pokud byl někdo v roce 1989 ve věku 30 let a byl členem LM, udával pro StB v "boji s vnitřním nepřítelem"... dnes je takovému 54 let, tedy v plném pracovním a možném "pracovním" procesu.
Kdo se vyzná v terminologii secret services, tak jde všechno o agenty krtky.

Hlavně se stále rádo zapomíná, že tzv. skartované spisy byly v mnohém odvezeny na ambasádu SSSR, tedy dnešní Rusko má tady hodně převzatých agentů i v současnosti.

Lustrace budou přežitek až tak za 15-20 let... a to pouze z demografických příčin.

Na druhou stranu, když současný prezident a předchozí prezident jsou evidováni ve skartovaných materiálech v Ústavu pro pamäť národa SR - http://www.nwoo.org/doku/Z1_Klaus_Zeman_John.pdf ... a.... není to nakonec jedno, když to nikdo neřeší. StB tady bude vládnout nadále:-(

(omlouvám se za neuvedení jména - z logických důvodů).

Anonymní řekl(a)...

Řešíme zde právní otázky, ne politiku!

Právní otázkou je to, že lustrační zákon je v praxi používán i na případy, na které se nevztahuje, tedy mimo zákonný rozsah.

Jedná se o znalce a možná i o tlumočníky, u nichž předsedové krajských soudů donedávna požadovali předpoklady podle lustračního zákona, aniž to ale pro ně platí. Sám jsem se s tím setkal (a prošel jsem). Starých znalců se to ovšem netýkalo. Ti jsou v klidu. Pikantní na tom je či bylo, že velká část předsedů krajských soudů zároveň byla kariérními komunisty z doby před 1989. Zatrhnul jim to až ombudsman asi před dvěma lety, protože se jednalo o nezákonnou překážku vstupu do povolání (EU to ale neřešila).

Jiným případem je, když několik děkanů po sobě veřejně vyžaduje lustrační osvědčení a prohlášení ve veřejných pracovních konkursech tam, kde to vůbec není potřeba. (Právní praxe z Brna.) I zde je pikantní, že se jedná opět o normalizační komunisty, kteří tak právně postupují a kteří asi byli zvyklí naslouchat mocným a vidět jim na očích, co by si asi politicky přáli. Jedná se o překážku volné soutěže. Legrační pak je požadovat prohlášení o tom, že zaměstnanec nebyl členem prověrkových komisí kolem roku 1971, když dotyčnému tehdy bylo asi 5 let a ještě nechodil ani do školy. Ale to jen tak na okraj jako právní bizarnosti z České republiky - demokratického právního státu. Hloupost asi kvete i mezi právníky v dnešních funkcích.

Jinak jsem pro řešení jako v Latinské Americe (komise pravdy a smíření) anebo jako v Polsku (postih u lustrační lži a na dobu určitou). Nemáme ale u nás politiky, kteří by to morálně i právně dokázali. Ústavní soudci coby právní elita národa jim v tom nepomohli (asi 2001), když v řízení alibisticky odkázali na služební zákon, který ovšem nikdy nevstoupil v účinnost, protože jej nikdo nechtěl.

ČR, rep. již ČSFR také měla vypovědět Úmluvu MOP o diskriminaci (zaměstnání a povolání), nic by se nestalo a byl by to správný právní postup. Jinak platí, že úmluva má samozřejmě přednost (řeší přítomnost, ne minulost), ale to nechtěli slyšet ústavní soudci již v 1992 a znovu asi 2001 (včetně kariérních komunistů mezi nimi). Hlavním politickým zadáním ÚS bylo neposuzovat lustrační zákon mezinárodním srovnáním nebo přístupem EU ani příliš právnicky, protože by z toho mohl být problém. A tak ústavní soudci poslušně také učinili. Asi ani nebyli právníky.

Vše ostatní jsou podle mě jen politické řeči kvůli voličům.

S ohledem na kontakt s ÚS raději anonymně. Sorry, ještě by se to někoho mocného dotklo. :-)

Anonymní řekl(a)...

Na tom lustráku u nových znalců se předsedové usnesli v kolegiu předsedů krajských soudů?

Mimochodem, "kolegium předsedů krajských soudů" jako úředníků státní správy soudnictví je ilegálním orgánem spolčených úředníků na krajské úrovni státní správy. Zákon o soudech a soudcích ani žádný jiný zákon nikomu nedovolil takový orgán ve státní správě ustavit ani jako poradní nebo konzultační. Nedivím se proto, že z nich občas vypadne to, co vypadne. Před pár lety jsme sice měli kolegium státních zástupců u přezkumu prověrek, ale to bylo stanoveno zákonem.

Martin

Unknown řekl(a)...

A to je hezké ... (ironie) ... když jsem před dvěma či třema lety tvrdil (a tvrdím dosud), že ministr je správní orgán a proto ministerstvo nesmí zůstat ani na vteřinu bez ministra (protože spousta rozkladů a lhůt), všichni se mi posmívali, protože se jim takový výklad nehodil do krámu. A najednou se tu vážně řeší, zda ministr je či není správní orgán :-)

P.H.

kocour řekl(a)...

Takže tady se najednou vážně řeší, zda ministr je či není správní orgán? Když jsem před třemi lety tvrdil totéž (rozklady, lhůty ...), a dovozoval z toho, že právě proto úřad ministra musí být obsazen kontinuálně, nikdo to nechtěl brát vážně a někteří si i ťukali na čelo ... ale chápu, že tehdy se to nehodilo :-)

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Trochu mimo rámec tématu bych rád okomentoval text Anonym 07/11/2013 16:29. Domnělá evidence skartovaných materiálů ÚPN (viz uvedený odkaz) jsou ve skutečnosti tři obyčejné stránky z příslušných registračních protokolů svazků, dnes k dispozici v ABS Praha. U dvou je na pravé straně uvedena skartace dle mimořádného rozkazu z prosince 1989, u třetího (R. John) naopak uložení do archivu.
Tvrzení o odvážení svazků na VV SSSR se nepravidelně objevuje zejména ve spikleneckých teoriích, nikdy ale nikdo žádný relevantní důkaz nepředložil. Představa milicionáře jako agenta krtka je pak skutečně dobrodružná.

Eric

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad Klaus, Zeman, John: Pokud se nemýlím, tak jde o evidenci zájmových osob, resp. osob v hledáčku StB, nikoliv o agenty. Což nevylučuje cokoliv dalšího, ale ten "důkaz" mi přijde zcela neprůkazný.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Shodou okolností jsem o tom dnes psal. Nemyslím si, že by se konflikt lustračního zákona s ústavní procedurou kreace vlády dal vyřešit tak, že lustrák prostě pomineme. Rozhodnutí ústavního soudu, minimálně ve formě interpretativního výroku, pokládám za nezbytné.

Unknown řekl(a)...

Ne každý právní spor je sporem kompetenčním. Pohnat věc k Ústavnímu soudu má háček v tom, že tento soud nemá obecnou jurisdikci soudit právní spory mezi státními orgány (tj. státní orgán X si nárokuje konání státního orgánu Y ve věci x za podmínek z a normy hmotného práva q). K tomu všemu zákon o Ústavním soudu - naschvál k tématu - restriktivně vymezil kompetenční konflikty jen jako spory "o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy (dále jen "rozhodnutí") ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení (dále jen "kompetenční spory")". Kdyby byl premiér "přeskočen", byl by to kompetenční spor, ale takto prezident nezpochybňuje, že jedině premiér je příslušný mu navrhnout kandidáta na ministra, stejně tak premiér nezpochybňuje, že jedině prezident je příslušný ministra jmenovat. Předmětný hmotněprávní zákaz činnosti u kandidáta na ministra však není otázkou kompeteční mezi premiérem a prezidentem. To by byl kompetenčním sporem jakýkoli spor minimálně v oblasti veřejného práva.

Anonymní řekl(a)...

To by mě zajímalo, v jakém postavení je ministr financí, když odpouští daň podle § 260 daňového řádu (jinde zákon dává kompetence ministerstvu).

Anonymní řekl(a)...

Jak to čtu, tak si říkám, na kolik čtenářů a diskutujících by se vztahoval lustrační zákon, kdyby byli trochu staršími v minulém režimu.

Řekla bych, že čím více dnešních (po bitvě) mravokárců a morálně pobouřených a pohoršených, tím by bylo více dřívějších vylustrovaných. Tedy v podstatě slabých lidí anebo svého druhu dokonce obětí komunistů.

Lustrační zákonodárství svým dopadem může zaměnit pachatele s obětí. Může, ale také nemusí, a v tom je právě jeho právní a morální problém!

Tj. v paušalizaci, v kolektivním přístupu ke kolektivní vině části obyvatelstva, ale již v nevině např. těch méně funkcionářských komunistů, kteří jen chtěli být soudruhy řediteli a mít pro sebe vyšší platy a mimořádné odměny nežli zbytek obyvatelstva.

Podle křesťanské tradice, kterou ale komunisté u nás politicky a právně vymýtili, má po špatném skutku následovat pokání a pak odpuštění.

Zákon ale na to není nastaven, protože mu o tento přístup nejde a od počátku z 1991 nešlo. Tedy nešlo o něj většině poslanců Federálního shromáždění a posléze ani při prodlužování zákona. Ani o něj nešlo ústavním soudcům. Jedná se jen o boj o moc, který je ale již hodně mimo mísu ...

Nedivím se proto Mezinárodní organizaci práce, že s tím má problém. Když platí mezinárodní právo, tak platí, ale ono vlastně podle ÚS neplatí, anebo je to právně jinak?

Bára

Pavel Uhl řekl(a)...

Ad David Schmidt: Samozřejmě, že každý právní spor není kompetenčním konfliktem, Vaši interpretaci pojmu kompetenční spor rozumím, ale Ústavní soud ji vykládá výrazně šířeji. Od doby vydání nálezu Pl. ÚS 87/06 by se spor, kterým prezident republiky výkonem své kompetence v rozporu s Ústavou (odepření jmenování dle návrhu předsedy vlády) zasahuje do kompetence předsedy vlády (nerušeně vládnout za účasti jím vybraných osob), nepochybně do definice kompetenčního konfliktu vešel.

kocour řekl(a)...

"To by mě zajímalo, v jakém postavení je ministr financí, když odpouští daň podle § 260 daňového řádu"

Přece v bohulibém :-)

Tedy pokud ji skutečně odpustí.

P.H.

Unknown řekl(a)...

AD Pawel Uhl: Nález Pl. ÚS 87/06 se vešel do intepretace ZÚS už jen výrokově: "Prezident republiky je státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o jmenování ... , po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu." Zde to takto naformulovat nemůžete, takže se min. už proto jedná o úplně jinou situaci z hlediska případného následování, navíc věci, která byla vnímána spíše jako výjimka na hraně a je problematická (místopředseda jako objekt řízení bez procesních práv).

Tím spíše nyní, kdy údajně kompetenční otázka má rozhodnout otázku hmotného práva - rozsah zákazu činnosti, tj. oblast základních práv. Jednoinstančně, bez možnosti vyjádření a všezávazně.

Existují pak 2 cesty:

buď pojímat věc jako legitimní politickou otázku, kterou si musí rozhodnout političtí aktéři sami, což jsou všichni 3 = Ústavní soud není maminkou národa, která rozsoudí rozhádané syny,

nebo věc pojmout jako zásah do veřejných subjektivních práv ve smyslu 4. senátu NSS, tj. začít u MS v Praze. Jedná se o případ, kdy jsou "u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci" § 56 odst. 1 s.ř.s.

Pokud dobře chápu, Marbury v Madison byl rozhodnut také tak, že SCOTUS není příslušný, ale na každé porušení práv musí existovat náprava, tj. patrně nejprve u nižších soudů.

Anonymní řekl(a)...

Zajímavý článek od profesora Přibáně ve včerejších, sobotních, Lidových novinách.