28 listopadu 2013

Pavlína Hubková: Jak napsat dizertační práci

Jsem moc ráda, že to v poslední době na Jiném právu ožívá debatou o právním psaní a metodologii. Chtěla bych navázat především na Honzův post o českém PhD workshopu tím, že se pokusím vám volně převyprávět úvodní metodologický seminář pro doktorandy, který vedl Joseph Weiler na EUI ve Florencii. Jelikož jde o převyprávění volné, neklade si ambice být úplné. Upozorňuji také, že si v rámci básnické licence možná na několika místech dovolím vložit strýčkovi Weilerovi do úst něco, co třeba úplně neřekl anebo nemyslel.

Neslibuji, že se dozvíte něco naprosto převratného a překvapivého. Na spoustu věcí člověk přijde při dobré vůli sám. Domnívám se ale, že neškodí něco si připomenout, něco vyzdvihnout a nad něčím se zamyslet. Třeba tento post pomůže těm, kteří nad svou dizertací zápasí a potřebují trochu povzbudit, případně těm, kteří váhají, zda se do boje vůbec mají pustit.

Proč tedy vůbec psát dizertaci, o čem by měla být a jak na to?


Proč nepsat dizertační práci

Než se vůbec rozhodnete věnovat se psaní dizertace, zamyslete se, zda se do takového projektu nepouštíte ze špatných důvodů. K neúspěchu totiž nejčastěji vede to, že dizertaci píšou lidé, kteří by se raději měli věnovat jiným (pro ně i pro společnost užitečnějším) věcem. Základní chybou je, pokud člověk vůbec netuší, proč se chce doktorátu vlastně věnovat, anebo pokud ho k tomu žene pouze představa, že pak bude „pan doktor“. Krokem vedle je ale i to, pokud se člověk na doktorát vrhne, protože se mylně domnívá, že se tak stane expertem v určité právní oblasti a že nabyté znalosti následně zúročí a zpeněží v praxi. Pro takové lidi je psaní dizertace ztráta času a zbytečná práce navíc. Pokud chce být člověk specialista na třeba na korporátní právo a živit se poradenstvím klientům, měl by rovnou zamířit do advokacie a ne se několik let mořit s úzkým výsekem celého oboru. Náklady ušlé příležitosti totiž pak vznikají jak na straně doktoranda, který v mezidobí mohl v advokátní kanceláři načerpat potřebné zkušenosti (a vydělat peníze), tak na straně instituce, která jeho výzkum financuje.

Co je tedy tím správným důvodem? V ideálním případě by mělo být psaní dizertace tréninkem na vstup do akademického světa. Motivací doktoranda by měla být vidina toho, že svým vlastním výzkumem přispěje k rozvoji daného oboru. Pokud takovou vidinu postrádá, pravděpodobně výsledkem jeho snažení dobrá dizertace nebude.

Když už psát, tak o čem?

Pokud už se člověk do práce na doktorátu pustí, pak prvním a nejdůležitějším úkolem je objevit správnou, smysluplnou a hodnotnou výzkumnou otázku. Představíme-li si dizertaci jako dům, pak výzkumná otázka tvoří jeho základy. Dokud nemáte pořádnou výzkumnou otázku, nemůžete začít stavět.

Při přemýšlení o tématu dizertace je třeba mít na paměti, v čem se taková práce liší od ostatních kvalifikačních (především tedy diplomových) prací. Zatímco diplomová práce má ukázat, že jste si osvojili poznatky z určité oblasti a umíte je prezentovat, dizertace by měla mít vyšší ambice – měla by být významným přínosem v daném oboru. Cílem tak není popsat dvě stě stránek předvádějících, kolik toho o tématu víte, ale přinést něco nového, objevného a neotřelého. A k tomu je třeba si na začátek stanovit správnou výzkumnou otázku.

Co to tedy je výzkumná otázka? Výzkumnou otázkou není zajímavé téma samo o sobě, případně skvělá myšlenka či dobrý nápad. To mohou být pouze prvotní nástroje, které vám pomohou otázku nalézt a formulovat. Výzkumná otázka je prostě otázka, na kterou je třeba hledat odpověď, případně problém, který je třeba vyřešit.

Výzkumnou otázku si můžete stanovit teprve v momentě, když dostatečně znáte obor, který chcete svým bádáním obohatit, a když víte, co o tématu napsali druzí. A proto by vaším prvním krokem měl být důkladný průzkum literatury. Teprve na základě přehledu literatury můžete zjistit, kde jsou v daném oboru mezery a které otázky čekají na zodpovězení.

Ideální výzkumná otázka je taková, kterou si před vámi ještě nikdo jiný nepoložil. Případně můžete zvolit alternativní cestu – vzít otázku, kterou si už před vámi položil někdo jiný, a pokusit se ji zodpovědět jiným způsobem. Pokud už se vám podaří najít naprosto novou, dosud nikým neobjevenou a nezodpovězenou otázku, dejte si pozor na jednu věc - to, že to nikoho před vámi nenapadlo, může na jednu stranu znamenat, že jste přišli na něco geniálního, na druhou stranu to ale také může svědčit o tom, že je to úplná blbost.

Správná výzkumná otázka musí být smysluplná a opodstatněná, musí odpovídat času, který na sepsání dizertace máte, a musí vést k jasně definovanému cíli. Kvalitu výzkumné otázky by vám samozřejmě měl posvětit i váš školitel, proto od něj vyžadujte jeho názor a zpětnou vazbu, ale nespoléhejte se jen na něj. Spoléhejte se především na sebe. Abyste si ověřili, že vaše otázka je vhodná pro dizertační práci, může vám pomoci následující test:
• Dává výzkumná otázka smysl?
• Je skutečně potřeba na ni nalézt odpověď?
• Odpověď ještě nikdo nenalezl, případně stávající odpovědi nejsou dobré?
• Stojí za to strávit nad touto otázkou několik příštích let?
• Budu schopen/schopna nalézt odpověď v čase, který na to mám, a vzhledem k nedostatku zkušeností, omezeným jazykovým znalostem či limitovaným finančním zdrojům?

Našli jste skvělou výzkumnou otázku? Splňuje daná kritéria? I váš školitel vám ji schválil? Výborně, můžete otevřít šampaňské, jelikož tu nejtěžší část máte za sebou.

A jak tedy psát dizertační práci?

Pokud vás vaše fakulta na pregraduálním stupni nevybavila znalostí metodologie pro právní výzkum, nezoufejte a nezlobte se na ni, neučí se to totiž asi nikde na světě. Právníci prostě nejsou trénovaní v hermeneutice, a proto všichni pociťujeme větší či menší metodologické nedostatky. Jak je odstranit? Zaměřte se na svou výzkumnou otázku a zkuste si zodpovědět následující:
• Co musím zjistit a co všechno musím vědět, abych našel/la odpověď na výzkumnou otázku?
• Co musím udělat pro to, abych získal/a všechny potřebné informace?

Vaše metodologie se pak bude odvíjet právě od těchto bodů a vyplyne jako vedlejší produkt výzkumné otázky.

Jako další krok je třeba stanovit si koncept celé práce, jakýsi pracovní plán, a sepsat si osnovu. Zatímco osnova by měla obsahovat popis jednotlivých částí vaší dizertace, pracovní plán představuje širší rozvržení toho, co je třeba udělat, abyste práci zdárně dokončili.

Pokud jde o rozvržení časové, pak nejvhodnější je udělat si jednoduchou časovou osu, na které si vyznačíte deadliny pro vlastní potřebu (případně deadliny, které vám určí školitel či instituce). Podle toho si pak stanovíte časový harmonogram pro celou práci.

Jak si čas dobře rozdělit? Počítejme s tím, že na napsání a odevzdání dizertace máte přesně 36 měsíců. Vezmeme-li to od konce, poslední měsíc si musíte nechat na formální úpravy, tisk, vazbu a podobně. Zhruba dva měsíce bude trvat vašemu školiteli, než si práci přečte, a vám pak minimálně měsíc, abyste zapracovali jeho poznámky. Zbývá vám tedy 32 měsíců. Z nich šest závěrečných musíte věnovat editaci toho, co jste napsali. Na samotnou práci tedy vychází 26 měsíců. Měsíc budete psát úvod a závěr. Bude-li mít práce pět kapitol, pak na každou z nich máte pět měsíců. Nakreslete si tedy časovou osu, označte data, kdy mají být jednotlivé části hotové, a snažte se toho držet.

Co se týče samotného procesu práce na dizertaci, každému vyhovuje něco jiného. Doporučený postup je střídat fázi, při které budete číst a zkoumat, s fází psací, a to několikrát během období věnovaného dané kapitole. Ale samozřejmě někdo se může rozhodnout celý rok jenom číst a teprve pak začít psát, případně si to rozčlenit ještě jinak. Pravdou je, že vaše schopnost číst a vnímat se bude postupně měnit podle toho, co už jste napsali. Ale rozvrhněte si práci, jak se vám líbí. A snažte se dostát svému plánu.

Nezapomeňte do procesu mezi čtením/výzkumem a psaním zahrnout čas na přemýšlení. Přemýšlení je nejdůležitější. A je nebezpečné začít přemýšlet až v momentě, kdy usednete k počítači a otevřete novou bílou stránku. Při psaní je totiž mysl příliš fixovaná na text a jeho strukturu, a nemůže se tak dostatečně soustředit na vaše vlastní argumenty a nápady. Při psaní se zaměřujte na to, co chcete říct, a ne na to, jak to správně formulovat. Na zpřesnění formulace vám bude sloužit závěrečných šest měsíců vyhrazených pro editaci. Při psaní se soustřeďte na myšlenky, jejich přesvědčivou formu doladíte až na konec.

Kolik času týdně věnovat dizertaci? Třicet. Šest hodin denně, pět dní v týdnu. Ale musí to být čistý čas věnovaný čtení, přemýšlení a psaní. Žádné e-maily, žádné výlety do ledničky, žádná televize. Čistá práce. A pracujte přes den. Pracovat v noci, to je velmi špatný zlozvyk pregraduálních studentů. Normální lidé totiž pracují ve dne. Zvykněte si na to.

Pracujte především tak, aby vám to přinášelo radost, pocit stability a zadostiučinění. V tom, co děláte, musíte vidět progres a musíte z toho mít radost. Nejdůležitější ze všeho totiž je, abyste byli sami se sebou spokojení.

***

Ano, vypadá to jednoduše. Je ale možné výše zmíněné pokyny úspěšně zavést do praxe?

Sama jsem zatím na začátku vlastního bádání a aplikace Weilerova receptu je u mě pozvolná, tudíž na jeho zevrubné hodnocení je ještě příliš brzo. Co ale považuji za minimálně podnětné, to jsou rady ohledně hledání a nalézání výzkumné otázky. Pokud už se totiž člověk pustí do psaní, pak má sice na začátku nějakou vizi a téma, které ho láká, ale netuší, jak ho přesně uchopit. Výše zmíněný způsob, jak si v hlavě utřídit, co vlastně chci psát, pak nejenom osvětlí pojetí vlastní práce, ale také – jak na sobě postupně pozoruji – napomáhá kritickému myšlení při čtení a hodnocení cizích prací.

Prozatím se ukazuje, že největší problém mám (nikoli překvapivě) s uchopením časového harmonogramu. Do jeho důsledného dodržování se hodlám pustit, až na to budu mít čas. Zatím musím dokončit tu článek, tu seminárku, tu projekt, zajít na konferenci, přečíst si doporučovanou knihu… Ale určitě ho jednou začnu dodržovat. Nebo se o to aspoň pokusím. Pokud jde o práci v noci, tohoto zlozvyku se budu zbavovat asi hodně těžce. Pořád mám pocit, že ty nejlepší myšlenky prostě přicházejí mezi jedenáctou a druhou hodinou ranní.

Celkově si myslím, že takto strukturované rady do života mají smysl, protože vás nutí zamyslet se nad tím, jak sami k práci přistupujete. Ne všechno se hodí pro každého, ale podle mě je užitečné mít před sebou nějaký „ideál“ či vzorový model, který vám pomůže zvolit si vlastní cestu.

A jak jste na tom vy? Co si o výše uvedených pokynech myslíte? Jsou podle vás přenositelné do českého prostředí? Připadají vám některé rady samozřejmé a banální? Je něco, s čím bytostně nesouhlasíte? Měl by nějak takto vypadat PhD výzkum v právu nebo si ho představujete jinak?

Pavlína Hubková

11 komentářů:

Život je Happy řekl(a)...

Moc krásný příspěvek. Mám za sebou psaní diplomové práce a kdybych aplikovala na svoji tvorbu výše zmíněné postupy, psala by se mi práce určitě lépe.

Zuzana Vikarská řekl(a)...

Pavli, vďaka za skvelý príspevok, mohla by to byť biblia každého doktoranda. Pripomenulo mi to záverečnú prednášku v Olomouci, na ktorej nám David Kosař predstavil 5 zázračných pravidiel, ktoré vedú k úspešnej dizertácii:
1. každý deň prečítať jeden článok
2. každý deň napísať 2 odstavce
3. dobrý vzťah so školiteľom
4. publikácie
5. networking.
Či už je to týchto 5 pravidiel, alebo ten Weilerov režim nerušených 6 hodín denne - znie to krásne, ale dodržiava sa to ťažko. Českí doktoranti pracujú na čiastočný či dokonca plný úväzok, v Belgicku je zase typické, že sú doktoranti zavalení takzvanými teaching duties, a teda čítaním diplomiek, konzultáciami so študentmi či samotnou výukou. Zo základných pravidiel tak pre doktorantov (ktorí nemajú luxusné podmienky EUI či NYU) zostávajú len príkazy k optimalizácii, ale aj to je samozrejme lepšie ako nič ;))

Test strýčka Weilera na vhodnosť výskumnej otázky je fajn, ale tie otázky sú dosť fuzzy a ťažko sa na ne odpovedá. Ďaleko nápomocnejší mi prišla táto séria otázok:
1. napísal o tom už niekto niečo?
2. je to fascinujúce?
3. zaujalo to ľudí okolo vás?
4. nie je to až príliš sexy?
5. má to jasné limity?

Čo sa týka metodológie v pregraduálnom štúdiu, nebola by som tak skeptická - niektoré univerzity to učia, niektoré na to dokonca majú špeciálne programy (napríklad Utrecht či Tilburg + Leuven, možno nám o tom niečo viac prezradí Honza Broulík). Z toho vyplýva aj ďalší rozdiel v porovnaní s českými štandardmi diplomiek: v Belgicku by napríklad neuspela práca, ktorá by bola len kompilátom, to sa čaká od bakalárky. V magisterskom štúdiu sa píše prvý rok cca 30-stránkový state of the art, a teda kompilát, zatiaľ čo v druhom roku sa state of the art zredukuje do 10-stránkovej úvodnej kapitoly a zvyšných 50 strán práce má tvoriť vlastná analýza s nejakým prínosom. Miera, v ktorej študenti naplnia tento model, je však samozrejme rozmanitá... :))

David Kosař řekl(a)...

Jsem rád, že konečně někdo přeložil Weilerovy metodologické poznámky do češtiny - nemusím to dělat sám. Kudos!

Jan Broulík řekl(a)...

Díky, Pavlíno, za pěkný post.

Pokud tím "pregraduálním stupněm" myslíš stupně předcházející PhD, musím si trochu zanesouhlasit.

Sám jsem totiž minulý akademický rok strávil studiem magisterského programu, kde se nás snažili vzdělat právě v oblasti metodologie pro právní výzkum.

Takovému magisterskému programu se v Nizozemsku říká Research Master a je nabízen i v jiných oborech než v právu. Podle mého tilburského školitele jejich existence souvisí s tím, že "normální" magisterské programy jsou tady jen roční (známá nizozemská škudlivost) a silně zaměřené na praxi. Pro studenty, kteří by rádi pokračovali v akademii, jsou pak nabízeny právě Research Master programy, ve kterých je vyučována i metodologie.

Pokud by to někoho zajímalo, tak předepsaná literatura pro náš metodologický předmět byla následující:

BRYMAN, Alan (2008), Social Research Methods (Oxford: Oxford University Press)

SALTER, Michael, and Mason, Michael (2007), Writing Law Dissertations (Harlow, Essex: Pear-son Ed-ucation Limited)

VERSCHUREN, Piet and Doorewaard, Hans (2005), Designing a Research Project (Utrecht: Publisher LEMMA)

AVEYARD, Helen (2007), Doing a literature review in health & social care (Maidenhead, Berkshire: Open University Press)

BOOTH, Wayne C., and Colomb, Gregory G., and Williams, Joseph M. (2008), The craft of research, (Chicago: The University of Chicago Press)

Za sebe případným zájemcům doporučuju hlavně toho Verschurena.

Btw, tady: http://en.wikipedia.org/wiki/Master_of_Research se píše, že takové programy neexistují pouze v Nizozemí.

Huťko řekl(a)...

Ahoj Pavli,

ďakujem za príspevok.

Osobne mám trošku pochybnosť, že ide o metodologické rady čo píšeš. Podľa mňa ide skôr o nejaké akademické soft-skills a spôsob organizovania času a práce, ako výskumnú metódu, ktorou sa snažíš vyriešiť svoju vyskumnú otázku. Samozrejme to čo píšeš je rovnako dôležité.

IMHO však nejde o metodológiu práce právnika výskumníka ako takú. Od tej očakávam, že mi zodpovie:
- ako mám narábať so zdrojmi;
- ako poctivo citovať či necitovať (vrátane nechádzania správnej miery parafrázovania, priamej citácie, citácie aj myšlienok, či cudzej rešerše literatúry);
- ako selektovať, ako analyzovať dáta ako case-law, ako odôvodniť, že som si vybral len niektoré dáta pre svoj výskum a na nich potom postavil svoje závery;
- ako vôbec logicky argumentovat a nenechať sa uniesť svojou lenivosťou alebo prvotným názorom,
- ako robiť všeobecné závery z drobného pozorovania (napríklad niekoľkých rozhodnutí),
- ako využívať neprávne argumenty v akademickom diskurze,
- o čom je vlastne práca právnika vedca, a čím sa vôbec líši od pozície advokáta; aká metóda práce ich odlišuje,
- a pod.

Inými slovami ja si pod metodológiu predstavujem súbor tých konvencií, ktoré právnika robia vedcom, a ktoré výsledok jeho práce robia vedeckým - t.j. objektívnym pretože nasledoval určitu spoločenskú konvenciu ako sa výskum má robiť v danom odvetví. Len potom totiž môžem očakávať, že verejnosť mojim výstupom môže prikladať väčšiu spoločenskú váhu. Iste práca právnika sa líši od prác kolegov z iných vedných disciplín v mnohom. Ale to práve očakávam od metodológie aby budúcim vedcom vysvetlila.

Mám ale pocit, že práve tohto sa dostáva mladým výskumníkom najmenej. A to teraz nechcem kritizovať len SR a ČR. Svoje PhD robím v DE na Maxovi Planckovi, dokonca v rámci interdisciplinárneho programu s ekonómmi, a predsa je tu metodológia akási nevlastná dcéra ..

Olga řekl(a)...

Tentokrát opustím roli ďáblovy advokátky pohrávající si s myšlenkou, že právní věda není, a zkusím připojit pár užitečných tipů (Michalovi B. se předem omlouvám za nedodržení nově předepsané formy komentování na JP) ;-)

"Radost z uvažování a z chápání je nejkrásnějším darem Přírody." Tolik aforismus Alberta Einsteina, kterého se vyplatí držet. A ještě jeden dávný, ale pořád aktuální citát: "Musíme si říci, že těch a těch věcí nemůžeme mít. Já to vidím v literatuře vědecké. Můžeme my mít takovou literaturu jako Němci, Francouzi, Angličané? Co dělat? Tu se nelze chlácholit iluzemi. Nutno nejdůležitější věci překládat a studovat cizí jazyky." To napsal TGM v Problému malého národa. No, Einstein svou teorii relativity předložil ve 26 letech, ale my právníci v tomto věku teprve načítáme, co o zvoleném tématu sepsali jiní..takže vážně není lehké přijít na něco originálního a smysluplného a opravdu nezbývá, než nejprve jen číst a číst a číst (hlavně zahraniční literaturu).
Doporučuji předem promyslet, jestli je zvolené výzkumné téma využitelné i pro nějaký fakultní výzkumný záměr. Je hezké pracovat na originálním tématu, ale může se stát, že jako jednotlivá, tématicky osamocená školní práce upadne v zapomnění (např. v útrobách fakultního ISu zapadne časem pixely;-))S tou mojí to bylo tak, že o ni sice projevilo zájem renomované nakladatelství pro svou mezioborovou řadu, ale jelikož jsem nebyla na fakultě zaměstnaná a nemohla tak garantovat minimální odběr několika set kusů knihy,z vydání sešlo.
Tedy - zcela souhlasím s tím, že správným důvodem k sepsání disertace je idea, že přispějete k rozvoji svého oboru v akademickém světě. Ale je nutné počítat s tím, že náš obor je vysoce konkurenční prostředí, akademický pracovní trh malý a ne každý doktorand (neřku-li doktorandka-potenciální či již skutečná matka)najde v akademii uplatnění. V průběhu doktorandského tak není od věci věnovat určitý čas a úsilí hledání zaměstnání mimo akademickou sféru.
Podrobná osnova je nezbytností už před začátkem psaní. Užitečné je předem strukturovat i seznam literatury a každý materiál si ve správném ISO formátu zaevidovat hned po přečtení (vyhnete se pak shánění nutných ISBN a ISSN v závěru psaní, kdy už je únava docela velká a chuť do precizní editorské práce žádná).
Noční práci bych nezavrhovala, pokud si pohlídáte, aby spánkový deficit příliš nenarůstal, tak pracovat za svitu hvězd a hukotu nočních letadel má svou harmonii i poezii:-)
V postu doporučených 6 měsíců pro editaci mi připadá příliš dlouhých, uvažte, jak rychle stárnou (alespoň tuzemské)právnické informace, hrozilo by pak přepisování hlavního textu práce.
Tož tak, s chutí do toho a půl je hotovo:-)
Olga Svobodová.

Pavlína Hubková řekl(a)...

Ad JB a ZV: Myslím, že Weiler "pregraduálním stupněm" myslí klasické (magisterské) právnické vzdělání a ta jeho poznámka se research master programů netýká. Tedy nezahrnuje do toho "cokoli před PhD", ale jenom programy, u kterých není výzkum hlavní náplní (ono by to asi bylo na pováženou, kdyby se ani v takových programech metodologie neučila). Pokud jde o diplomky, je sice skvělé, že se na nich třeba v Belgii pracuje takto poctivě,jak říká Zuzka, nejsem si ale jistá, jestli to splňuje Weilerův ideál "důkladného tréninku právní hermeneutiky" (ale zas těžko říct, co tím přesně myslí).
Každopádně to prohlášení neberte úplně doslova (a mějte na paměti básnickou licenci) - hlavní point Weilerova sdělení je podle mě v tom, že nás ty metodologické nedostatky trápí nějakým způsobem všechny.

ZV a test vhodnosti výzkumné otázky:
Ve světle současného brainwashingu mám pocit, že je důležité rozlišovat mezi "tématem" a "výzkumnou otázkou". Zatímco téma je pořád ten "dobrý nápad" (tedy "o čem píšu"), výzkumná otázka by měla být užší a definovat "co chci zjistit". Tebou navržené otázky jsou určitě užitečné, ale podle mě se týkají jenom tématu. Na základě nich si ověřím, že mám dobré téma, ale pak musí přijít rešerše literatury, ze které v ideálním případě vyleze výzkumná otázka, kterou je třeba podrobit trochu jinému testu.

Unknown řekl(a)...

Zdravím,
díky za pěkný post. Ve světle komentářů bych chtěl zmínit, že kromě základních rad a postřehů, proč vůbec začít s PhD, jak s ním začít, jak jím projít, které post výborně shrnuje, se toho dá k průběhu doktorátu napsat spousty. Avšak vyjádřit se ke všemu podle mne nebyl záměr autorky.
Samozřejmě, můžeme se dále bavit o publikačních aktivitách a příspěvcích na konferencích, což je kapitola sama pro sebe, zmíněném networkingu, o výzkumných či pracovních stážích, o tom, co obnáší práce teaching assistanta, psaní grantů, a konečně o samotné metodologii výzkumu. PhD je kombinace tohohle všeho a podle toho, co kdo od PhD očekává (ve smyslu "kam dál"), bude převažovat ta která část. A zde ne zcela souhlasím s autorkou, že pokud člověk chce být specialistou v oboru, avšak ne plnohodnotným akademikem, měl by raději zamířit do advokacie. Domnívám se, že tohle opět záleží na oboru, např v mezinárodní arbitráži se PhD stává stále žádanějším i pro praxi (zde se můžeme bavit o určité komoditizaci titulu), a stejně tak jde o obor, o kterém se dělá research hůře bez jakékoliv praxe. Což podle mne tolik neplatí v obecném mezinárodním právu.
Avšak rozhodně souhlasím s tím, že vidina příspění k rozvoji oboru a bezpodmínečné nadšení pro něj, jsou základní prerekvizity.
Na závěr jen připojím odkaz na moji oblíbenou kapitolu o metodologii výzkumu mezinárodního práva od Jorge Viñualese:
http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2239647
Zdraví,
Josef Ostřanský

Pavlína Hubková řekl(a)...

Martin:

Ten můj příspěvek je z "úvodního metodologického semináře", takže nepojímá všechno, co je pro právní výzkum třeba. Každopádně uznávám, že zrovna o metodologii jako takové jsme se dozvěděli především to, že v ní máme všichni nedostatky.

Osobně mám pocit, že metodologie v právu je jako Yetti - taky o ní všichni mluví, ale nikdo ji vlastně pořádně neviděl. Nebo je minimálně těžké ji přesně definovat a rozlišit, kde končí akademické soft skills a kde začíná echt metodologie. Myslím, že není dobré je oddělovat, protože zvládnutí soft skills je předpokladem pro následnou aplikaci metod výzkumu, jak je naznačuješ.

Pro mě jsou (zatím?) konkrétní výzkumné metody také velkou neznámou, ale pevně věřím, že se v průběhu bádání nějak zázračně zjeví a vysvětlí a budu je moci skutečně aplikovat. :)

Jako poznámka na okraj: Ty metodologické nedostatky jsou nejvíc patrné v momentě, kdy se k projektům právníků vyjadřují doktorandi politických věd (které předpokládám v metodologii pérují od začátku). Vyslechnou si povídání o tématu, snaží se pochopit výzkumnou otázku a pak z nich vždycky vypadne dotaz "A jakou na to použiješ metodologii?". Nebohý právník pak očima hledá v místnosti další spřízněné duše metodologií nepoznamenané, které ho ujistí, že položený dotaz je podivný, a nakonec z něj vypadne, že ehm... bude číst doktrínu a načte si rozsudky a pak to "bude nějak interpretovat". Nemusím snad dodávat, jak se pak politologové na takovou odpověď tváří.

Anonymní řekl(a)...

Dodávám starou radu - jen psaním se něco napíše :)

P.Kolman, Brno

Zuzana Vikarská řekl(a)...

...prikladám ešte drobné rozptýlenie zo sveta PhD... ale nezabudnite si ho pustiť až po 6 hodinách čítania, písania a premýšľania! :))