pondělí 25. listopadu 2013

Jan Exner: Čekací lhůty v ledním hokeji versus právo EU

Snem každého sportovce je obléknout národní dres, hrdě reprezentovat svou zemi a zpívat hymnu před zaplněným stadionem. K tomu je třeba mít alespoň špetku talentu a silnou vůli v tréninku. Přes veškerou snahu se i výbornému hokejistovi může stát, že v jeho národním týmu je příliš velká konkurence a on se tak rozhodne reprezentovat jinou zemi. Musí však čekat čtyři roky, než za ni bude moci doopravdy hrát na mezinárodní úrovni.

Změna sportovní národnosti s sebou kromě výhod přináší i občas velmi nepříjemné povinnosti stanovené mezinárodními sportovními organizacemi. Dle pravidel Mezinárodní federace ledního hokeje (IIHF) platných do roku 2014 musí hokejista čekat čtyři roky, než může reprezentovat svoji novou zemi na některém z turnajů zaštítěných federací, tedy i na olympijských hrách či mistrovství světa. Není tato lhůta nepřiměřená vzhledem k tomu, že světový šampionát v ledním hokeji se koná každý rok a průměrná doba kariéry profesionálního hráče se pohybuje okolo šesti let? Ve světle práva EU pravděpodobně ano.

Mezinárodní sportovní organizace se při stanovování svých pravidel těší autonomii, v jejímž rámci záleží pouze na nich, jaká kritéria hráčům stanoví. Tato sféra je však ohraničena právním řádem země, případně nadnárodní organizace, v níž daná federace působí či dle jejíhož práva byla založena. Většina mezinárodních sportovních organizací, včetně té hokejové, má ve svých pravidlech klauzuli, podle které řeší případné spory mezi sportovci a organizací Arbitrážní soud pro sport ve švýcarském Lausanne. Jeho rozhodnutí může být přezkoumáno švýcarskými soudy, které bývají ve většině případů poslední instancí, a jejich rozhodnutí přímo ovlivňuje postavení sportovce.

Občané členských států EU však mají v rukávu eso v podobě Soudního dvora EU. K němu se mohou dostat prostřednictvím předběžné otázky podané národním soudem, případně v menším počtu případů přímo formou žaloby na neplatnost rozhodnutí či na nečinnost některého z unijních orgánů. Soudní dvůr rozhodoval o slučitelnosti sportovních pravidel s právem EU poprvé v roce 1974 ve věci Walrave (36/74). V tomto případě, stejně jako ve většině dalších sportovních rozsudků, se však Soudní dvůr či Tribunál samotným obsahem kritérií vůbec nezabývaly s odůvodněním, že na pravidla čistě sportovní povahy, která hájí čistě sportovní zájmy, se evropské právo nevztahuje.

V roce 2006 se Soudní dvůr vydal jinou cestou a v klíčovém rozsudku Meca-Medina a Majcen (C-519/04 P) rozšířil oblast sportovních pravidel, která spadají do sféry aplikace evropského práva. Soudní dvůr judikoval, že „pouhá okolnost, že pravidlo má čistě sportovní povahu, nevede k tomu, že se na osobu vykonávající činnost upravenou takovým pravidlem nebo na subjekt, který je vydal, nevztahuje působnost Smlouvy.“ Nadále již není možné odmítnout posouzení případného střetu sportovních pravidel s právem EU z důvodu jejich čistě sportovní povahy. Při rozhodování o souladu s unijním právem je v každém případě třeba zkoumat, zda daná pravidla nepředstavují omezení volného pohybu, případně hospodářské soutěže. V případě kladné odpovědi je nutné posoudit přiměřenost a ospravedlnění takového omezení.

Soudní dvůr uznal, že úprava spočívající ve vyloučení sportovce z jeho aktivit představuje omezení svobod, které mu zaručuje právo vnitřního trhu. V rozsudku Meca-Medina a Majcen Soudní dvůr uvedl, že represivní povaha antidopingových pravidel a výše sankcí za jejich porušení mohou mít negativní vliv jak na postavení sportovce, tak na hospodářskou soutěž jako takovou. Hráč podléhající čekací lhůtě může sice stále hrát za svůj klub v národní soutěži, avšak je vyloučen z možnosti reprezentovat vybranou zemi na mezinárodní úrovni. Domnívám se, že takový zásah do jeho práv lze považovat za omezení volného pohybu.

V otázkách ospravedlnění omezení vnitřního trhu klade Soudní dvůr důraz na legitimní cíl dané aktivity a přiměřenost prostředků využitých při jeho naplňování. Rozsudku Meca-Medina a Majcen ukázal, že případná omezení svobod vnitřního trhu musejí být „omezena na to, co je nezbytné za účelem dosažení řádného průběhu sportovní soutěže.“ Účelem čekacích lhůt je zabránit sportovcům v libovolné změně příslušnosti od jednoho k jinému národnímu týmu během krátkého časového horizontu, aby byla zachována povaha sportovního souboje mezi reprezentacemi různých států. Pokud by mohl hokejista hrát jeden rok za Českou republiku, druhý nastoupit za Francii a třetí třeba za Německo, mistrovství světa by jako vrcholná akce, na níž země mezi sebou v mírovém duchu soupeří, ztratilo smysl. Takto stanovený cíl čekacích lhůt je podle mého názoru možné označit za legitimní.

Čekací lhůta stanovená IIHF je však z mého pohledu nepřiměřená z důvodů jednoleté periody hokejového mistrovství světa a průměrné délky kariéry profesionálního hokejisty. Zimní olympijské hry se konají každé čtyři roky a čekací lhůty jsou nastaveny tak, aby hráč nemohl nastoupit na dvou po sobě následujících hrách za různé národní týmy. Mistrovství světa, které je pro hokejisty rovněž velmi důležitým turnajem, se však koná každý rok a hráč, který z jakéhokoliv důvodu změní svou sportovní národnost, je nucen vynechat čtyři po sobě jdoucí šampionáty. Dle aktuální studie hráčů Severoamerické NHL odehraje hokejista během své profesionální kariéry průměrně necelých šest soutěžních sezón. Vzhledem k současnému nastavení pravidel IIHF tak může hráč přijít při změně národního týmu o možnost reprezentovat svou zemi po většinu své kariéry. Převážná většina ostatních sportovních federací má navíc ve svých pravidlech čekací lhůty o délce jednoho či dvou, výjimečně tří let. Čtyři roky jsou tedy zjevně neobvyklé.

Soudní dvůr zatím neměl příležitost se k otázce čtyřletých čekacích lhůt vyjádřit. Ve světle výše popsané judikatury SDEU se však domnívám, že by byly čekací lhůty stanovené IIHF posouzeny jako nepřiměřené, a tudíž v rozporu s ustanoveními práva EU chránícími svobody vnitřního trhu. Obecně platí, že sportovní organizace mohou stanovovat svá kritéria dle libosti. Alespoň do té doby, než soud rozhodne jinak.

Jan Exner

14 komentářů:

Jan Broulík řekl(a)...

Já tedy nevím. Umožněním "přestupů" mezi národními týmy se z reprezentačních soutěží stává obdoba soutěží klubových a ztrácejí tak do určité míry smysl. Představa, že si Norové nakoupí dva roky před příští zimní olympiádou pro svou zemi tým hokejových hvězd se mi vůbec nezamlouvá. Předpokládám (doufám), že podobnou analýzu smyslu reprezentačních soutěží by provedl i ECJ a ponechal by v rukou sportovních organizací velkou "margin of apprecitation".

Anonymní řekl(a)...

ad JB - na zákldě jakého legal basis by měl Soud "provést analýzu smyslu reprezentačních soutěží" a poskytnout výjimku? 45(3) SFEU? Kategorické požadavky z judikatury? U těch je to pak ale nezbytně o proporcionalitě a to je myslím jádro pudla v Jendově příspěvku... Status quo zkrátka fakticky v drtivé většině případů zcela vylučuje možnost změn hokejové národnosti. Je to vhodné k dosažení cíle skutečně mezinárodních soutěží? Patrně ano. Je to ale opatření nejméně omezující práva příslušného hráče(zejména jeho právo svobodně se pohybovat po pracovním trhu EU)? To už si nejsem úplně jistý...

Vojta Bartoš

Jan Vučka řekl(a)...

Domnívám se, že argumentace šestiletou průměrnou dobou profesionálního hraní není správná.
Šestiletá průměrná doba je hodně ovlivněná hráči, kteří odehrají jen jednu nebo dvě sezóny a pak profesionální hokej opustí (viz graf). Předpokládám, že ti se mezinárodních turnajů příliš neúčastní.
Korektnější by bylo srovnávat s průměrnou dobou profesionálního hraní u těch hokejistů, kteří se účastní mezinárodních soutěží - lze očekávat, že ta bude delší než průměrna doba profesionálního hraní libovolných hokejistů (i předpokládám, že trio Krutov-Fetisov-Larionov bude hodně velká výjimka).

Jan Exner řekl(a)...

Ad JB - Myslím si, že odpověď je právě v rozsudku Meca-Medina, kde Soudní dvůr uznal, že "řádný průběh sportovních soutěží", pod který je pravděpodobně možné podřadit i "smysl reprezentačních soutěží", je legitimním cílem a možným ospravedlněním překážek vnitřního trhu nastavených mezinárodními organizacemi. SD však zároveň opět zdůraznil hledisko přiměřenosti, které musejí splňovat jak cíle, tak i prostředky, pomocí nichž je cílů dosaženo. V tomto případě je tedy cíl legitimní, což píši i ve svém článku. Prostředek k jeho dosažení již však pravděpodobně nikoliv, jelikož omezuje právo hráče reprezentovat zemi, do níž z různých důvodů odešel a jak píše i Vojta Bartoš, prakticky možnost změny sportovní národnoti vylučuje.

Ad JV - Jsem si vědom toho, že příslušná analýza má své chyby, které spočívají mimo jiné i v tom, co píšete. Na druhou stranu si myslím, že i kdyby byla kariéra hokejisty delší, stále by čtyřletá čekací lhůta představovala příliš omezující zásah do jeho práva. Nejsem si vědom žádné oficiální statistiky týkající se délky kariéry hráčů, kteří hrají na mezinárodní úrovni, avšak i kdybychom ji s trochou fantazie nadsadili, řekněme na 10 let, stále by 4 roky představovaly její značnou část. Jaromír Jágr je v délce kariéry i v počtu odehraných zápasů opravdu výjimečný hráč.

Jan Exner řekl(a)...

Děkuji za vaše komentáře :)

Ad JB - Myslím si, že řešení ukázal právě rozsudek Meca-Medina, v němž Soudní dvůr uvedl, že "zajištění řádného průběhu sportovních soutěží", pod který je možné podřadit i "smysl reprezentačních soutěží" je legitimních cílem, kterým je možné ospravedlnit omezení svobod vnitřního trhu. SD však zároveň opět zdůraznil hledisko přiměřenosti, které musí splňovat nejen cíl samotný, ale i prostředky k jeho dosažení. Cíl spočívající v zachování integrity reprezentačních soubojů je legitimní. Prostředek k jeho dosažení v podobě čtyřletých čekacích lhůt však již pravděpodbně ne, jelikož představuji značný zásah do práva hokejisty reprezentovat novou zemi, do níž musel z různých důvodů odejít, a jak píše i Vojta Bartoš, fakticky vylučuje možnost změn sportovní národnosti.

Ad JV - Jsem si vědom toho, že zmíněná statistika má své mouchy, které spočívají mimo jiné v tom, co píšete. Na druhou stranu si myslím, že i kdyby průměrná kariéra hokejisty trvala déle, stále by šlo o příliš omezující zásah do jeho práv. I v případě, že by sportovní kariéra trvala řekněmě deset let, stále by čtyři roky představovaly její značnou část. Jaromír Jágr je, nejen co se týče délky jeho kariéry a počtu odehraných zápasů, opravdu výjimečným hokejistou.

Anonymní řekl(a)...

Také souhlasím s názorem, že průměrná šestiletá doba profesionálního hraní není v tomto případu úplně vypovídající. A taky z laického pohledu, spadá vůbec reprezentace země do oblasti pracovního trhu? V tomto případě bych odlišil to, jestli z hlediska nějakých kvót hráč změní národnost, aby mohl hrát za svůj klub, pracovat a vydělávat si tak peníze, anebo jestli přijme nabídku reprezentovat, což by pořád mělo být ctí a pokud vím, tak za to žádné peněžní ohodnocení nebývá. Konkrétně ve zmíněném rozsudku Meca-Medina a Majcen soud říká přesně toto: "Pokud tak má sportovní činnost povahu závislé činnosti nebo poskytování služeb za odměnu, spadá konkrétněji do rozsahu působnosti článku 39 ES a následujících nebo článku 49 ES a následujících."
Což podle mě nezahrnuje reprezentaci, protože v tom případě nejde ani o závislou činnost, ani o poskytování služeb za odměnu.

Jan Kupčík

Jan Broulík řekl(a)...

ad VB - Popravdě tomu houby rozumím, ale nemohl by ECJ dospět k tomu, že právo se svobodně pohybovat po pracovním trhu EU nezahrnuje svobodu hrát za vícero národních reprezentací (tj. nešlo by o poskytování výjimky)? Nebo už se někde ECJ vyjádřil opačně? Jenda takové vyjádření nezmiňuje.

Dušan Sulitka řekl(a)...

Samotná 4-ročná lehota podľa môjho názoru zo zásady proporcionality nijak zásadne nevybočuje. Ak by bolo tvrdenie o 6-ročnej priemernej hráčskej kariére pravdivé, tak by samozrejme mohla byť situácia odlišná. Problém však je, že autor vychádza zo štatistík súťaže (NHL), ktorá sa vyznačuje množstvom odlišností od bežných hokejových líg v Európe (vyššie konkurenčné prostredie, iný štýl hokeja, jazyková bariéra a mnoho ďalších). Z NHL samozrejme množstvo hráčov skutočne odchádza už po niekoľkých sezónach, avšak títo hráči sa vo väčšine prípadoch iba presúvajú do iných súťaží s vidinou pravidelnej porcie zápasov. Z pohľadu zásady proporcionality je podľa mňa oveľa problematickejšie pravidlo, že hráč „has participated, on a consistent basis, for at least four consecutive years (1460 days) in the national competitions of his new country“. Táto podmienka totižto v zásade vylučuje akúkoľvek „naturalizáciu“ kvalitnejších hráčov zo strany hokejovo slabších krajín. Tomasa Vaneka by sa asi iba ťažko presviedčalo, aby si odskočil na štyri roky zahrať si slovenskú hokejovú ligu.

Milan Janoušek řekl(a)...

Šestiletá průměrná doba hraní v NHL je dána extrémní hráčskou fluktuací. Alespoň zahrát si, ba stabilně nastupovat, v této nejlepší hokejově soutěže světa se podaří jen zlomku ze stovek hráčů, kteří se o to, byť opakovaně pokusí. Obecně jsou však hokejisté oproti jiným sportovcům známí svoji "dlouhověkostí" a nebývá výjimkou, že v elitních evropských soutěžích včetně české extraligy nastupují i přes patnáct let.

Pavlína Hubková řekl(a)...

Neumím se dost dobře vžít do duše hokejového reprezentanta a přiznám se, že ani nejsem moc obeznámená se sportovním právem v EU, takže můj dotaz asi vyzní hloupě, ale: V čem přesně se tak významně zasahuje do práva na volný pohyb, když je daný hráč omezen pouze v tom, že se nemůže zúčastnit přesně jedné soutěže, která trvá týden (nebo dva)? Zrovna v mistrovství světa nevidím součást "pracovního trhu", je to spíš otázka "národní hrdosti". V tom případě bych trochu tipovala, že si s tím ESD poradí podobně jako s Maďarem na slovenském mostě a nebude se k tomu vyjadřovat.

Jan Slanina řekl(a)...

Jak je to přesně s podmínkou státního občanství pro účast v reprezentaci?

Protože pokud je účast v reprezentaci natvrdo podmíněna občanstvím, tak těžko lze hovořit o aplikaci volného pohybu osob - hlavní překážkou změny národního týmu je nutnost změny občanství, nikoli čtyřletá lhůta. To už je jen třešinka na dortu.

Jan Exner řekl(a)...

Ad hospodářská soutěž vs. volný pohyb - Rozsudek SD ve věci Meca-Medina se primárně týká hospodářské soutěže, nikoliv volného pohybu. Uznávám, že v příspěvku hovořím o svobodách vnitřního trhu, z čehož není patrné, které konkrétní svobody mám na mysli. SD rozhodoval o slučitelnosti antidopingových pravidel MOV jako rozhodnutí sdružení podniků s dnešním článkem 101 SFEU. Přesah do volného pohybu služeb, respektive osob či pracovníků, představuje bod 28 rozsudku, ve kterém SD říká, že pokud spadá sport pod právo EU, musí splňovat podmínky všech ustanovení smluv, zejména "volného pohybu pracovníků, svobody usazování, volného pohybu služeb a hospodářské soutěže."

Ad reprezentace jako činnost spadající pod právo EU - Je pravda, že SD uvádí, že pokud má sportovní činnost povahu závislé činnosti za úplatu, spadá "konkrétněji" pod články 39, potažmo 49 an. ES, tedy pod ustanovení o volném pohybu pracovníků a služeb. V tomto bodě rozsudku však SD pouze sumarizuje svoji předchozí judikaturu a až v následujících bodech se posouvá dál a v ohledu aplikace práva EU na sport se vydává trochu jinou cestou. V bodě 27 sféru aplikace práva EU rozšiřuje. Na základě toho se domnívám, že reprezentace už by se posouzení ze strany SD nevyhnula. SD v rozsudku hodnotí pravidla primáně ve světle soutěžního práva, přičemž používá stejný test jako u volného pohybu - aplikace, omezení, ospravedlnění.

Ad průměrná délka kariéry - Jsem si vědom toho, že statistika, na kterou se odkazuji, má určité mouchy a že NHL je velmi specifická soutěž. Na druhou stranu si myslím, že i kdybychom uvažovali o delší době, řekněme 10-15 let, stále by čtyři roky představovaly její značnou část. Navíc přichází ona povinnost hrát čtyři roky v národní soutěži konkrétní země. V úvahu určitě přichází protiargument, že hráč v podstatě může hrát za svůj klub a přijde pouze o několik málo reprezentačních zápasů. Dokáži si však představit, že spousta hokejistů hraje ve svých klubech s cílem si za ten nároďák jednou zahrát. Navíc to není pouze o jednom turnaji v roce. Je tu mistrovství světa, například pro ČR i série čtyř turnajů Euro Hockey Tour či množství přípravných zápasů, v nichž hráči bojují o přízeň reprezentačního trenéra. Pokud jim IIHF tuto možnost na čtyři roky bere, dovedu si představit, že mnoho hokejistů si změnu sportovní národnosti, ke které mohou mít pádný důvod, rozmyslí nebo ji podstoupí s tím, že nároďák je pro ně pasé.

Ad vztah sportovní národnosti a státního občanství. U drtivé většiny sportovních organizací je státní občanství jedním, nikoliv však jediným požadavkem pro reprezentaci. Některé přidávají navíc například požadavek trvalého pohytu, určitý počet odehraných utkání v národní soutěži apod. Ve sportovním světě jsme často svědky toho, že státy svá státní občanství dobrých sportovcům doslova nabízejí proto, aby poté jejich vlajka vlála nejvýše. Například Katar teď vesele "nakupuje" různé fotbalisty a udílí jim své státní občanství, aby tito hráči stihli dvouletou čekací lhůtu ve fotbale a mohli hrát na MS 2016.

Jan Slanina řekl(a)...

Pak mi ale připadá, že by bylo správné posuzovat celý komplex těchto pravidel, nikoli jen jednu položku ze seznamu.

Soutěže reprezentačních výběrů (ne nadarmo se v jazycích, které znají slovo "nation" nebo jeho ekvivalent odlišný od "národ"/"Volk", říká "National team" nebo "Equipe nationale") jsou soutěžemi týmů složených z hráčů, kteří mají k určité pospolitosti nějaký užší vztah, který není určen jen jedním kritériem.

Posuzováno by mělo být, jestli samotný koncept takto vymezené soutěže není v rozporu s evropským právem, tak jako by s ním IMHO byl v rozporu koncept soutěže, která by byla založena na rozlišení hráčů podle barvy pleti.

Ale vybírat a posuzovat náhodně zvolené kritérium by IMHO bylo pokrytecké a problém by to neřešilo.

Jan Exner řekl(a)...

Ad JS - Nemyslím si, že by musel být nutně posuzován celý komplex určitých sportovních pravidel a nemohlo by tak dojít k posouzení konkrétní části. Stejně jako může Ústavní soud rušit pouze část zákona a nemusí nutně rušit zákon celý, může být stejně tak určeno, že jenom určitá část sportovních pravidel odporuje právu EU.

Stejně postupoval Soudní dvůr i ve zmíněném rozsudku Meca-Medina. Neposuzoval celý komplex antidopingových pravidel, ale jeho drobnou část, která se týkala hranice nandrolonu, nad níž přítomnost této látky v těle sportovce představuje doping.

Konkrétní reprezentační kritéria jsou v každém sportu nastavena jinak. Často zahrnují občanství, trvalý pobyt, počet odehraných zápasů v národní lize, případně čekací lhůty. Pokud je však byť jen jediné z těchto kritérií nastaveno tak, že z nějakého důvodu pravděpodobě odporuje právu EU, myslím si, že i toto jediné konkrétní pravidlo může být orgány EU posouzeno bez nutnosti posuzovat celý komplex.