13 dubna 2013

Muž živitel a žena pečovatelka jako přirozené zřízení či racionální a svobodná volba?

S ohledem na velké množství podnětných reakcí na můj první blog jsem se rozhodla na některé opakující se body odpovědět obsáhleji, formou zvláštního příspěvku. Vracím se zejména k otázce, zda nastavení „muž-živitel a žena-pečovatelka“ je skutečně „přirozené“, zda je to „racionální“, a do jaké míry je to „svobodná volba“. Ten slibovaný příspěvek o roli feministických/genderových studií také brzy vyvěsím, přestože i v následujícím textu již poukazuji na právní aspekty.

Mnoho lidí zdůrazňuje, že současné nastavení (muž vydělává a žena je doma s dětmi) je a) přirozené, b) racionální, a c) muži i ženy to tak opravu chtějí. Je tomu skutečně tak?




a) Přirozenost

Co se týká přirozenosti, tak si vždycky kladu otázku, jak víme, co je „přirozené“. Často zaznívají „historické argumenty“. Člověk jeskynní je obzvláště populární – zajímavé je, že je málo vzýván jako příklad pro regulaci bankovnictví, snahy odstranit korupci, při rozhodování o státním rozpočtu, případně v medicíně (ať se zabývá fyzickým či mentálním zdravím). Proč si myslíme, že v dnešních vyspělých, kapitalistických, post-industriálních, informačních, demokratických, liberálních, západních společnostech je pro posouzení vztahů mezi pohlavími zásadní to, jak měli uspořádané vztahy mezi pohlavími lovci mamutů?
Nejen že brát si pravěk za vzor není úplně přesvědčivé; jak navíc vůbec víme, jak přesně byly vztahy mezi pohlavími v této době organizovány? Vždy bude velmi záležet na tom, jaké otázky si klademe, jaké prameny vybereme jako relevantní, a jak je interpretujeme. Minulost není možné interpretovat jiným než současným kognitivním rámcem. (Například Riane Eisler, feministická historička, poukazuje na to, že to, co (mužští) historici dlouhé roky popisovali jako „matriarchát“, byla spíš společnost, která nebyla hierarchicky mocensky organizovaná podle pohlaví. Tzn. nevládly v ní ženy; nevládl v ní nikdo. Tato představa pohlavně-mocenského vakua ale byla tak nepředstavitelná, že, protože ženy nebyly v jednoznačně podřízené pozici, byla tato éra nazvaná matriarchátem. Viz blíže knihu Číše a meč).
Zcela zásadní pro uznání problematičnosti pojmu „přirozenost“ je samozřejmě kritické nahlížení „objektivity“ věd a našich kognitivních rámců (tedy našeho chápání a nazíraní společenské – i právní – reality). Vrátím se k tomu v příštím blogu.

b) Racionalita
Často zaznívá, že muži nechodí na rodičovskou, protože je to „racionální“. Na tom určitě něco je. Ale zároveň je třeba si uvědomit, že „racionalita“ (aspoň tak, jak je chápána v tomto kontextu – jako zvážení pro a proti) není něco konstantně platného. To, že je něco racionální v současných podmínkách, neznamená, že by v jiných podmínkách nebylo racionální něco jiného. A už vůbec to neznamená, že ty podmínky jako takové jsou dobře nastavené.
To, aby muž zůstal na plný úvazek v práci a žena-matka na plný úvazek a relativně dlouho doma s dětmi, je – nejspíš – v dnešních podmínkách pro mnoho mladých rodin skutečně racionální. Jsou ty podmínky ale nastavené spravedlivě? Jsou nastaveny tak, aby se oba partneři mohli skutečně rozhodnout, co chtějí, anebo obsahují element nevyhnutelnosti? Ty podmínky jsou formovány kulturně, společensky, ale samozřejmě i právně.

Historicky právo znemožňovalo otcům pečovat o děti. Například normalizační zákonodárství znalo pouze „mateřství“, jak v pracovním právu, tak v právu sociálního zabezpečení. To, spolu s pracovní povinností, znamenalo, že muži nemohli zůstat doma s dětmi, ani pokud by bývali chtěli. Po pádu komunismu byly zrušeny trestněprávní a administrativní důsledky „vyhýbání se poctivé práci“. Zdánlivě to znamenalo, že otcové mohli pečovat o děti. Ale samozřejmě, že to bez pomoci ze strany sociálního zabezpečení a bez ochrany v pracovním právu skoro nikdo nedělal. Mateřský příspěvek byl sice změněn na rodičovský příspěvek již v roce 1990, ale bez odpovídající ochrany v pracovním právu to znamenalo, že by muž-pečovatel téměř nevyhnutelně přišel o práci. Rodičovská dovolená byla zavedena teprve v roce 2000. Přesto odcházejí podle dostupných údajů na rodičovskou z 98 % ženy.
Proč? Protože stále existují překážky. Jedná se například o předsudky zaměstnavatelů o odchodu mužů na rodičovskou dovolenou či o rozdíl v odměňování mezi muži a ženami (v současné době 25 % - ženy tedy stále dostávají za práci stejné hodnoty o čtvrtinu méně než muži). S oběma fenomény se právo – v České republice převážně neúspěšně – snaží bojovat zákazy diskriminace.
Má právo v této situaci zasáhnout? Formální překážky pro odchod mužů na rodičovskou dovolenou již přece byly odstraněny! Zde je potřeba reflektovat realitu „začarovaného kruhu“, na kterém se účastní právo i společenská realita:
  1)     Lidé se pro něco rozhodují (žena odejde na rodičovskou) na základě situace (muž má vyšší plat),
  2)     která je sama důsledkem faktu, že právní normy jsou nedostatečně respektovány a vymáhány (tento průměrný rozdíl ve mzdách je z velké části přičitatelný zakázané mzdové diskriminaci),
  3)     a jedním z důvodů proč dochází k této mzdové diskriminaci je, že jsou to většinou ženy, které odchází na rodičovskou dovolenou, což oslabuje jejich pozici na trhu práce.
Tento popis zaprvé problematizuje představu, že rozhodnutí o rozdělení rolí jsou činěna „svobodně“. Zároveň to osvětluje, že dochází k selhání z hlediska principu rovnosti pohlaví – ať již jedinci chtějí své roli koncipovat jakkoli, realita je tlačí k určitému typu rozdělení rolí, o to tradičně podle pohlaví.
Otázka pak je, zda by právo mělo zasáhnout, pokud víme (ze zahraničních zkušeností, zejména severských zemí), že kdyby odcházelo na rodičovskou dovolenou větší množství mužů, zaměstnavatelé by znejistěli, co se týká otázky, kdo jim odejde z práci kvůli péči o dítě, a to by snížilo jejich motivaci diskriminovat jak v oblasti odměňování, tak co se týká najímání a karierního postupu. Ten zásah, který mám na mysli, je zavedení „otcovské dovolené“ (v délce několika týdnů, v souvislosti s narozením dítěte, s náhradou mzdy) a zavedení určité části rodičovské pevně navázané na muže a jiné části na ženu (více k tomu stručně například tento press kit; výrazně podrobněji pak viz např. knihu Práce a péče).
Námitka, se kterou se setkávám, je, že tohle je neakceptovatelný „právní aktivismus“ a sociální inženýrství. Nemyslím si. Právo koriguje nespravedlivé či neefektivní výsledky společenských či tržních sil v mnoha jiných oblastech - podobné úvahy vede například intervence v soutěžním právu, ochraně spotřebitele, trestní právo,… To, že právo reguluje společenské vztahy směrem k žádanému výsledku, je jeho základní charakteristikou. Pro mě možnost, aby byli muži i ženy skutečně svobodně schopní vybrat, jak si nastaví svůj život z hlediska rodiny a kariéry, je přesně takovým žádaným a žádoucím výsledkem…

c) Co kdo opravdu chce?
Konečně je často konstatováno, že muži vydělávají a ženy pečují, protože to je jejich svobodná volba. Že to tak obě pohlaví chtějí. To, jak je tato svoboda rozhodování zdánlivá s ohledem na strukturální situaci na trhu práce, jsem právě ukázala. Vedle těchto „materiálních“ tlaků pak samozřejmě existují tlaky kulturní - determinované představami o správných rolích pohlaví. Často přicházejí od rodiny a známých: „To jsi chlap, když neuživíš rodinu?“, „Jaká jsi to matka, že pracuješ od šesti měsíců věku dítěte?“, a hlavně „Chudáci děti!“…
Obě roviny jsou důležité, protože zasazují zdánlivě svobodně jednajícího, nezávislého jedince do určitého kontextu. Formulování našich tužeb, životních představ a plánů se neděje ve vakuu, ale je formováno kulturou a společností ve které žijeme (a jejíž normy často vyjadřuje právo). Použiji-li extrémní příklad, tak kdyby člověk měl přání být otrokářem, dnes, pod tlakem společenských i právních norem, si to rozmyslí. Tohle omezení ale neplatí jen pro prevenci chování negativního, ale též pozitivního. Žena, která by před sto padesáti lety chtěla být političkou, by si taky musela nechat zajít chuť, protože jí to společenské ani právní normy neumožňovaly. To platilo i před nějakými devadesáti lety, po zavedení pasivního volebního práva pro ženy v roce 1920, kdy stát se političkou bylo pro naprostou většinu – i adekvátně kvalifikovaných žen - stále naprosto nedosažitelné, a kdy tudíž bylo lepší na tento druh tužeb zapomenout. Dnešní realita není o moc jiná (mimochodem k tématu politického zastoupení se asi nedostanu ve zvláštním blogu. Proto pro ty, které to zajímá, odkazuji na blog Jany Smiggels Kavkové).
Ještě důležitější je ale skrytý mechanismus přizpůsobení a omezení svých cílů či plánů vnějším socio-kulturním okolnostem - s ohledem na to, jak nepravděpodobné a obtížené je se političkou stát, mnoho žen tuto touhu ani neformuluje. Podobně jako si dnes mnoho Romských dětí nebude vůbec umět představit, že by šli na vysokou školu. A podobně jako mnoho etnických Vietnamců v České republice omezí své životní tužby na to, co je jim zdánlivě předurčeno – tedy nikoli například práce soudce/kyně, ministra/ministryně, atd. Z faktu, že se – společensky znevýhodněné a diskriminované – skupiny smíří s určitým údělem či rolí, a vytvoří si kolem nich narativ, který jim umožní to plně akceptovat, nelze ještě usuzovat, že kdyby měli jiné možnosti, tak že by jich s radostí nevyužívali. Tedy z faktu, že většina českých žen konstatuje, že role matky jako hlavního případně jediného pečujícího rodiče jim nevadí, není možné bez dalšího usuzovat, že kdyby jim byla nabídnuta jiná konstelace – více pracovních pozic na částečný úvazek, širší dostupnost jeslí a školek, větší míra příspěvků státu na privátní péči o děti, větší incentivy pro zapojení mužů, atd. – že by jí radostně nevyužívaly.
        (K otázce vztahu mezi lidským jednáním a „preferencemi“, jakož i k otázce, co přesně jsou „preference“, existuje bohatá filozofická literatura, do které není třeba (ani prostor) se pouštět. Pro ty, které by tohle blíž zajímalo, mohu doporučit dílo ekonoma Amartyi Sena a filozofky Martha Nussbaum, které je relevantní proto, že se oba specificky zabývají znevýhodněním určitých skupin, včetně žen. Jejich práce demonstruje, do jaké míry jsou naše – zdánlivě svobodné a nezávislé – preference formulovány a vytvářeny prostředím. A že zejména zkušenost s marginalizací, chudobou, kulturním odsouzení, nedostatkem respektu, atd., vede k sebeomezení v tužbách (používají termín adaptive preferences).).

113 komentářů:

Christabel řekl(a)...

Promiňte, ale tímto článkem posunujete problematiku úplně jinam oproti článku prvému.
Toto se týká primárně postavení matek, nikoliv žen jako takových.

Zcela prakticky upozorňuji, že Vám z té teorie naprosto vypadává realita.
Takové miminko potřebuje kojit v nejlepším případně 7x, ale spíš vícekrát denně. Jak byste to zajistila otcem? Na to bude také zákon? A nikoliv, krmení dítěte umělou výživou není totéž, co kojení.
To, že žena zůstává doma s malým dítětem, je minimálně z tohoto pohledu zcela přirozené.
Kojenec je zcela závislý - ale není závislý na komkoliv, je závislý na matce. Pokud matka v prvních měsícícíh péče z nějakých důvodů absentuje, je samozřejmě třeba hledat řešení, jde však o řešení náhradní. Rozhodně nic, co by si měla legislativa vynucovat.

I když - neodpustím si - feministky možná shledávají přirozeným, aby dítě kojil otec?
Proč takové zásadní biologické danosti ve svých článcích zcela ignorujete?

A poslední poznámka: legislativu, která zaměstnavateli znemožňuje zohlednit, že jeho zaměstnanec živí x dalších lidí (ne přikazuje, ale znemožňuje mu např. dát z tohoto titulu vyšší mzdu, kdyby zaměstnavatel chtěl) shledávám špatnou. Netěší mne, že ji feministky hrdinně vybojovaly.

Anonymní řekl(a)...

Ad přirozenost - z rozhovoru s psycholožkou doc. Lenkou Šulovou (http://www.evalabusova.cz/rozhovory/sulova_lenka.php):

" ... tak třeba už čtrnáctidenní dítě reaguje jinak, pokud je v noci v úplné tmě z postýlky zvedá matka nebo otec. Dítě zapojuje zcela jiné svalové partie, předjímá jiný způsob úchopu. Muži mají také specifickou mluvu a jiný způsob reakcí. Kdybych to měla velmi krátce shrnout, žena má základní postavení ve vztahu k dítěti v tom, že poskytuje zázemí, pohodu, stabilitu a uspokojuje jeho potřeby, zatímco muž dítě naopak mírně destabilizuje, popichuje, vyzývá k průzkumu, a přivádí do situací, kdy je dítě nuceno reagovat novým způsobem. ...

Narážíte zřejmě na důležitost tzv. přilnutí, můžete vysvětlit, o co jde?

Termín přilnutí neboli attachment používáme v psychologii pro označení prvotní a určující vazby dítěte k nejbližšímu okolí a zejména k primární pečující osobě, tedy nejčastěji matce. Podstatným zjištěním je, že přilnutí může mít ráz bezpečného, jistého připoutání, ale také tomu může být naopak. Kvalita přilnutí je pro dítě mimořádně důležitá z hlediska vytváření jeho budoucích nosných vztahů. Matky svým postojem přímo spolurozhodují o tom, jaký vztahový a citový život jejich dítě jednou povede, jakým bude samo jednou rodičem, jak bude řešit náročné životní situace a taky jak bude zdravé v psychosomatickém slova smyslu. Základní zdroj úspěchu pro všechny tyto oblasti tkví v raném vývoji. Potřeby dítěte jsou v této době neodkladné a matky by měly vědět, co riskují, pokud nejsou ochotny věnovat dítěti ani plné a soustředěné tři roky svého života.

Znamená to, že by ženy během této doby pokud možno neměly mít jiné pracovní závazky?

Já vůbec neříkám, že bychom jako psychologové chtěli ženy zase zahnat jen do domácnosti a k dítěti jako do vězení. Jde jen o to znát priority. Spoléhám na to, že u nás - díky mimořádné tradici dětské psychologie - mnohé ženy přinejmenším tuší, co nejmenší děti potřebují, a většinou pořád ještě staví potřeby dítěte na první místo. Věřím na jejich zdravý rozum a cit. ...".

P. Caban

Jakub Backa řekl(a)...

A na základě čeho se autorka domnívá, že její feministicky svetonázor není také pouze produktem výchovy, tlaku okolí a rodinných poměrů?

Martin Bílý řekl(a)...

Říkaljsem si, že blogy na toto téma komentovat nebudu, protože jsou divácky atraktivní a vznikne flamewar a já se v něm pak nevyznám, ale nyní to zkusím:-)

1) Snadno souhlasím, máte pravdu. Jenže mít s kritikou pravdu je ještě celkem snadné. Ale - co z toho vyplývá? Měl by někdo něco udělat? Kdo a co? To by mě zajímalo.

2) Váš argument o nesvobodě a tlaku okolí se ale vztahuje na úplně všechno. Mým koníčkem je historie, přesto jsem ji nestudoval - jedním z argumentů bylo, že by bylo těžší živit se dobře historií než právem. Vybírám si oblečení podle toho, kam jdu (a žena nemusí mít u soudu kravatu!), vybírám si školu, povolání atd. Neříkám, že boj za rovnoprávnost nemá smysl, ale že tlak okolí tady bude vždycky, je to zřejmě sociální nutnost.

Olga řekl(a)...

Milá kolegyňko, těším se, až v diskusích nad Vašimi sociologicky laděnými příspěvky trochu "chladnokrevněji", na úkor emocí, upřednostníme právní stránku témat. (Problém se zkrácenými úvazky jsem zde naťukla před 3 lety, ale tehdy se moc diskutujících bohužel nepřidalo: http://jinepravo.blogspot.cz/2010/06/olga-svobodova-ceska-soudkyne-versus.html). Jen se trochu obávám, že podobně jako v předešlém příspěvku, v němž se deklarovaná definiční nespoutanost proudů feminismu přelila v debatu až bezbřehou, i zde výklad pojmu "rodičovská dovolená" volá po větší diferenciaci (jiné je opatrovat novorozeně a jiné starat se o předškoláka). Vaši triádu argumentů bych trochu pootočila - realizují-li rodiče svoji svobodnou volbu mít dítě, je to dobrovolně na úkor jiných svobodných rozhodnutí daného životního období (kolečkové brusle vyměníte dočasně za kočárek, spánek za ponocování, spisy za leporela apod.).A když se na to podíváme tak, že smyslem RD je umožnění péče o dítě (i když případný přivýdělek z placeného zaměstnání je vítaný - jsme zas u těch flexi forem práce), najdeme i ty přirozené a racionální aspekty skutečnosti, že s mrňaty zůstávají doma mamky. Přirozené se mi jeví třeba kojení (jen cca 4% žen kojit nemohou, tak to bylo vždy), podle pediatrů je výlučné kojení (v realitě každé 2,5 až 3 hodiny) ideální strava do 6 měsíců věku, s příkrmy se má kojit až do 2 let. A k racionalitě...Do 1 roku věku se nemá u dítěte střídat hlavní pečující osoba (pár hodin týdně jistě nevadí, jde o pravidelné opouštění na více hodin denně), aby se předešlo psych. problémům v dospělosti.Kojenci totiž prý nechápou, že ten "jejich" člověk se zase vrátí - když odchází, brečí z důvodu existenčního ohrožení. Ve Francii prokázali nedávno souvislost jesličkového dětství s nadužívání antidepresiv dospělými. Univerzální návod na spokojenou rodinu neexistuje, ale minimálně pro první rok života dítěte mi připadá docela přirozené i racionální, že na RD zůstávají ženy. Problém nastává, když se RD stane pro ženu nedobrovolným "vězením", nemá-li zaměstnání, kam by se mohla vrátit...
pěknou neděli,
Olga Svobodová

Jan Slanina řekl(a)...

Poté, co jsem po třech hodinách vytáhl ze šátku mimino a odnesl ho přítelkyni k nakojení, musím konstatovat, že jistá přirozená asymetrie v péči o děti opravdu existuje.

Kromě této přirozené asymetrie je ale třeba si uvědomit, že ve zbytku je situace mnohem komplexnější. Například ona "racionální volba" determinovaná tím, že muž je zpravidla tím, kdo z partnerů má vyšší příjem, souvisí s tím, že muž bývá z partnerů starší a tedy měl víc času budovat kariéru. Nepopírám, že k platové diskriminaci může docházet, ale rozhodně to není jediná příčina - příčina, kterou zmiňuji, je nesporně relevantní. Otázka je proč k tomu dochází (proč si muži hledají mladší partnerky a ženy starší partnery): je to vnucené společností, nebo to má biologické podklady?


Aby povinná otcovská dovolená byla funkční, tj. neznamenala by zásadní zásah do již tak napjaté finanční situace rodiny, které vypadl jeden příjem, muselo by dojít k tomu, že rodičovský příspěvek bude v zásadě roven příjmu toho rodiče, který je na dovolené.

Jinak se přiznám, že úvaha "protože chceme, aby muži i ženy měli svobodnou volbu, donutíme muže i ženy se nějakým dílem dělit o péči o děti" mi přijde absurdní - popírá samotný cíl, kterého má být dosaženo (svobodnou volbu).

Myslím si, že před tím, než budeme vymýšlet opatření, která budou lidem něco nařizovat, bychom měli vyčerpat opatření, která jim nic nařizovat nebudou, ale díky zmenšení vlivu státu jim dají více prostoru:
- změnit daňový režim domácí výpomoci a hlídání dětí tak, aby i žena s průměrným příjmem mohla z peněz, které vydělá, zaplatit pomocnici v domácnosti a/nebo školku (a něco jí zbylo), a nemusela se přitom uchylovat k jejímu zaměstnávání načerno
- změnit režim částečných úvazků tak, aby nebyly odvodově znevýhodněny
- vedle ochrany místa při mateřské a rodičovské dovolené dát zaměstnanci právo vyžádat si místo této dovolené částečný úvazek
- nastavit režim peněžité pomoci v mateřství a rodičovského příspěvku tak, aby byly flexibilnější a umožňovaly kompenzovat skutečný výpadek příjmu rodiny
- korigovat režim slevy na dani na manžela/manželku bez příjmu (stávající režim vytváří nepřirozený zlom: pokud by žena vracející se z mateřské měla překročit příjem tuším 68 000 Kč ročně jen o třeba 10 000 Kč, je to daňově nevýhodné - je výhodnější, když si za rok vydělá 65 000 Kč než 75 000 Kč).

Tyto změny (a určitě i nějaké další, které bezprostředně nemám v hlavě) by podle mne zásadním způsobem usnadnily návrat žen z mateřské do zaměstnání, resp. umožnily mužům odcházet na rodičovskou dovolenou, aniž bychom museli lidi do něčeho nutit.

A pak už jen maličkost: protože tyto změny budou mít negativní dopad na státní rozpočet, musíme vymyslet, kde na ně vydělat.

Ondřej Palkovský řekl(a)...

2) která je sama důsledkem faktu, že právní normy jsou nedostatečně respektovány a vymáhány (tento průměrný rozdíl ve mzdách je z velké části přičitatelný zakázané mzdové diskriminaci),

Smím se zeptat na zdroj tohoto tvrzení? Dá se předpokládat, že následkem mateřské dovolené vypadne žena z pracovního procesu, bude mít menší zkušenosti, tudíž nižší produktivitu. Pokud vím, odměňovat zaměstnance podle produktivity není zatím zakázáno. Jak víte, že je z velké části přičitatelný "zakázané mzdové diskriminaci" a nikoliv prostě nižší produktivitě?


Ten zásah, který mám na mysli, je zavedení „otcovské dovolené“ (v délce několika týdnů, v souvislosti s narozením dítěte, s náhradou mzdy) a zavedení určité části rodičovské pevně navázané na muže a jiné části na ženu

Pro mě možnost, aby byli muži i ženy skutečně svobodně schopní vybrat, jak si nastaví svůj život z hlediska rodiny a kariéry, je přesně takovým žádaným a žádoucím výsledkem…


[sarkasmus]Toto je zřejmě rozdíl mezi ženským a mužským chápáním "svobodné volby"[/sarkasmus]


Mimochodem, zrovna dneska se objevil malý výsledek jednoho amerického průzkumu: doma zůstávají především vzdělané matky. A dovolil bych si ocitovat konec tohoto článku:

So Professor Hersch has established that the next generation of children who have everything from genes to family structure to money going for them are also more likely to have a stay-at-home mom — and not just any mom, but one who has been sifted through the micron-fine mesh of the admissions process at elite schools and been judged to have both the IQ and other sterling qualities that gained her entrance, and who is devoting that package of exceptional abilities to the upbringing of her children. Lucky kids. And a new upper class polished to an ever-shinier gloss

Šťastné děti.

Anonymní řekl(a)...

Barbaro, děkuji za článek, který se, jak vidno z reakcí, z českého pohledu jeví jako naprosto radikální, což samo o sobě svědčí. Nedávno jsem slyšela o jedné zajímavé skutečnosti: na vedoucích pozic je poměr ženy:muži 15:85, v oborech, které univerzity muži a ženy opouštějí v poměru 50:50. Znamená to snad, že by snad o tolik méně žen, které vystudovaly univerzitu, bylo schopné dělat práci na vedoucí pozici? Těžko. Naopak s zdá, že někteří muži, kteří jsou méně schopní, než některé ženy, se dostanou na vyšší pozici díky tomu, že jsou muži. Proč? Nejspíš proto, že ženy byly postaveny před volbu a nerozhodly se pro svoji kariéru. Není to ale náhodou plýtvání talenty? Co je společensky pozitivního na tom, že někteří méně schopnější předběhnou někteřé více schopnější?

Ad Christabel a P. Caban: Je evidentní, že otec dítě nenakojí. Dále, naprosto souhlasím s tím, že matka jako pevný bod je v životě dítěte zásadní. Ale obojí přece neznamená, že by matka musela být 3 roky zcela mimo pracovní proces.

Zuzana Malůšková

Karel Vážný řekl(a)...

Také bych připomenul, že svoboda volby ženy je TAKÉ svoboda volby tradiční rodiny.

Pokud hledáme svobodu pouze v tom, jak žena nalezne "poznanou nutnost" jít ve 3 měsících zpět do práce, tak jsme opět našli bolševismus, čili totalitu v novém kabátu.

Podle informací z onoho britského mozkového trustu konzervativní strany, z něhož nám přednášeli na v minulém příspěvku zmiňované konferenci, je možnost statisticky vysledovat řadu souvislostí, např. že děti, jejichž matka byla v předškolní době zaměstnaná více než na půlúvazek, se dopouštějí výrazně více protispolečenských jevů apod. Další politicky nekorektní statistika byla, že podobné platí ve srovnání manželství vs. konkubinát. A také, že pokud se rodiče rozvedou, tak kriminalita dětí stoupne a pokud se znovu matka vdá - tak ještě více.

Jan Petrov řekl(a)...

P. Caban: Psychologii nerozumím, ale snad mám určitou zkušenost s tím, jak je těžké na něco skutečně přijít a jak lehké je nahradit poznání řečmi. Aspoň můj bullshitometer při čtení rozhovoru s paní doc. Šulovou zablikal: --zjednávání si autority nadužíváním odborného žargonu; -- strašení "matky by měly vědět co riskují..."; -- absence empirických zjištění; -- chybějící zdůvodnění, proč nestačí, aby se matky dětem věnovaly dobře a láskyplně, a proč se jim mají věnovat "plně"; -- nejasnost, jak a s čím souvisí, že 14-denní dítě rozezná matku a otce; -- ezoterické úvahy o destabilizaci a popichování (platí i pro 1-leté dítě, 2-leté dítě?).

Níže uvedení výzkumníci patrně nevycházeli z "mimořádné tradice dětské psychologie": http://www.nichd.nih.gov/publications/pubs/documents/seccyd_06.pdf

a přišli pozorováním více než 1000 rodin na to, že děti, co chodily do jeslí (to je "hustší" než svěřit dítě otci) byly trochu chytřejší a trochu neposlušnější a že výrazně podstatnější je rodinné prostředí, parametry rodiny a kvalita vztahu s matkou.

(Pozdější vývoj dětí je předmětem dalších studie. Některé zajímavé články zde.)

Barbara Havelkova řekl(a)...

K psychologické nutnosti matky

Úvodem bych měla říct, že nejsem psycholožka, a tudíž čtu relevantní literaturu jako laik.

Podobně jako v právu ale se samozřejmě poznatky v psychologii vyvíjely a vyvíjí. Tudíž ne vše, co byla pravda v šedesátých letech, je pravda dnes. Šedesátá léta zmiňuji specificky proto, že to bylo období kdy, zčásti kvůli strachu ze zastavení populačního růstu, začali experti československé psychologie strašit kojeneckou deprivací (viz například Langmeier J and Matějček Z, Psychická deprivace v dětství, 1963). Tenhle přístup vyplodil perly typu „v reálném životě je výchova malých děti spojena s matkou, přibližně do věku patnácti let“ (parafrázuji Jolanu Jančovičovou, časopis Sociológia, 1973). Tohle byl přístup, který jsme podědili po roce 1989.
První poznámka je, že Bowlbyho původní výzkum stavěl proti sobě péči osobní a institucionální, nikoli péči otce a matky.
Druhá poznámka je, že světová psychologie se mezitím posunula jinam. Viz například shrnutí výzkumu v této encyklopedii: http://www.springerreference.com/docs/html/chapterdbid/3027.html

Ale abych reagovala konkrétně k otázce přilnutí. Sama paní docentka Šulová definuje
přilnutí jako “prvotní a určující vazbu dítěte k nejbližšímu okolí a zejména k primární pečující osobě”. To neříká nic o tom, že to musí být otec nebo matka. Pak dodává “tedy nejčastěji matce” – to nám pouze říká něco o tom, jaká současná situace je, a nikoli, jaká by měla být.
I ten výzkum o přilnutí k jedné osobě se ale vyvinul; výzkum zejména ukázat, že děti si zdravě pěstují vztahy více než k jedné osobě (viz např. práci Jeremy Holmese).

Ke kojení
Biologicky kojit samozřejmě mohou jen ženy, to nikdo nepopírá. Znamená to ale, že musí být primární pečovatelkou matka, a to – jako je tomu v Čechách – často do tří let věku dítěte? Nemyslím si. (Mimochodem skutečně málokterá žena kojí do tří.)
Co se pak týká konkrétních opatření, jak zajistit kojení, pokud je žena v práci:
1) muž-pečovatel může dítě do práce ženy přivézt a ona ho pak může, během zákoníkem práce garantované přestávky na kojení, odkojit.
2) Mnoho žen, které znám, také určitou část mléka odstřikují, a kojení pak – jednou či dvakrát denně – provádí muž. Z mých (osobních a tedy nikoli vědecky reprezentativních) rozhovorů s nimi vyplývá, že je to úžasný pocit, tímto způsobem se dítěti přiblížit.


(Napsáno po prvních čtyřech příspěvcích - debata se mezitím vyvinula).

Christabel řekl(a)...

Podotýkám, že si také nemyslím, že žena musí být s dítětem doma nutně do tří let a sama to tak nepraktikuji.
Naopak nejlepší se mi jeví právě zlatá střední cesta, tj. postupné a nenásilné zvykání dítěte na péči jinou osobou, postupný návrat k pracovním povinnostem. Ale k tomu má málokdo podmínky a je řada zaměstnání, kde je to vyloučeno, třeba proto, že nejdou vykonávat z domova, že je technicky obtížné zajistit částečný úvazek a podobně.

Jsem ovšem proti tomu, aby se vhodná opatření zaváděla formou povinností a příkazů.
Neměli bychom také podléhat iluzi, že většina žen si brzký návrat do práce přeje, myslím, že mnoha z nich současných systém RD vyhovuje.
Kdyby se vrátilo do zákona např. společné zdanění manželů, kdyby se prosadil navíc společný důchodový základ manželů, bylo by to pro tuto rozsáhlou skupinu žen výhodné. Jenomže to asi není pro feministky atraktivní agenda.

Chytré rady o kojení - nedávno jsem se dočetla, že kojení je energeticky ještě náročnější než těhotenství. Takže podle feministických rad si matka má k částečné péči o dítě a už tak náročnému kojení přibrat ještě práci pro zaměstnavatele. Otec pak bude doma na rod. dovolené, nejlépe povinně a matce bude dítě vozit.
Odstříkávání mléka je pak zábavná činnost, kterou si každá žena dopřeje ráda o pracovní přestávce.
Tak fajn...
(Aby bylo jasné, netvrdím, že to tak nelze zařídit, když není zbytí, ale nechápu, kdo tohle může propagovat jako prospěšné pro většinu žen... a pro děti.)

Jan Slanina řekl(a)...

Ad kojení: Netvrdil jsem nic o tom, že by žena musela být primární pečovatelka do tří let věku. Pouze že tam je určitá asymetrie.

Ty tři roky jsou u nás dány zejména chybnou koncepcí rodičovského příspěvku (donedávna byly matky, které si ho chtěly vyčerpat rychleji, diskriminovány, stále je v podstatě nemožné ho vyčerpat dříve než za 2 roky) a problematickou koncepcí školek (do státní školky mladší dítě nevezmou, soukromé většina žen ze svého platu pořádně nezaplatí). Tyto body považuji za důležité řešit.

Uvedené konstrukce jsou samozřejmě možné, ale komplikované. Dostáváme se zde tedy k otázce racionality.

Pokud bude primární pečovatel (a je celkem jedno, jestli to je muž, babička či najatá chůva), bude to znamenat dodatečné náklady, často finanční (cesta, zejm. autem), ale vždy časové (ušlá příležitost). Miminko se kojí cca co 3 hodiny, takže i při skvěle krátké pouze 20 minutové cestě k matce do práce tím zabije 1/3 času (20 min cesta tam, 20 min čekání na kojení, 20 min cesta zpět), kterou nebude věnovat praní, žehlení oblečků dítěte atd. Pokud by se takto mělo kojit roční dítě, tak to je ještě mnohem déle, protože jeho příprava na cestu je časově hodně nenulová záležitost. Takže řešení nesporně možné, ale kromě výjimečných situací nepříliš racionální.

Odstřikování by problém být nemělo, ale je to činnost pomalá, nepříjemná, vyžadující elektrickou energii (jinak je ještě pomalejší) a určité soukromí. A tolerantního zaměstnavatele, protože tvorba mléka má tendenci se relativně rychle zastavovat, je tedy třeba odsávat v práci, rychle tam mléko zchladit (pokud nemá žena takovou nadprodukci aby ho mohla vylít a krmit dítě jen tím, co odsaje doma) atd. Nic proti tomu, když je žena ochotna a schopna to podstoupit a má k tomu podmínky, je to samozřejmě ok. Ale racionální mi to přijde jen ve výjimečných situacích.

A konečně: ono to kojení je hlavně docela vyčerpávající, už proto, že je matka minimálně 2x za noc probuzena a měla by zůstat vzhůru než se dítě nakojí, aby ho nezalehla a podobně. Pokud má tak dobrou fyzičku, že je potom ještě schopna podávat pracovní výkony, good for her. Jinak mi to přijde nefér vůči zaměstnavateli.

Kojení pravděpodobně lze omezit na 6 měsíců bez valné škody pro dítě (konec konců, většina naší generace zřejmě nebyla kojena ani těch 6 měsíců), což v principu determinuje dobu, po kterou považuji za zpravidla racionální, aby žena byla primární pečovatel.

Po těch 6 měsících už je to opravdu o tom nastavení podmínek a o tom, co kdo chce.

Jan Slanina řekl(a)...

PS: konzultoval jsem s kojící matkou a byl jsem upozorněn, že měsíc staré miminko se kojí běžně 40 minut v kuse - a nebo naopak dostane hlad už hodinu poté, co se nakojilo, protože se nenakojilo dost - a má fakt hlad a potřebuje se nakojit během nějakých 10 minut, protože jinak se napolyká vzduchu při řvaní a bude ho bolet bříško.

A to jsme ještě vůbec neřešili situaci, kdy to kojící se miminko je v rodině druhé či třetí dítě a primární pečovatel se kromě dopravy miminka na kojení a zpět zabývá také péčí o starší(ho) sourozence, kterého přirozeně při každé cestě musí nacpat do autosedačky a pobíhat s ním po matčině pracovišti, zatímco matka kojí - a co když se miminko bude chtít kojit, zatímco starší sourozenec po obědě spí?

Zkrátka: možné to rozhodně je, racionální jen zcela výjimečně.

Jan Petrov řekl(a)...

Delší text paní prof. Šulové: http://www.kvsbk.sav.sk/upgrade-sex-vychova/sulova2.htm.

Pokud byste to někdo četl, děkuji, pokud byste mi napsali, co v článku vyvrací "mýtus č. 1: formování pohlavní identity začíná mezi 3-6 rokem".

Jestli tomu někdo rozumíte: Co je ne/pravdy na hypotéze, že česká psychologie je více založená na "citování tradic" a spekulativním vytváření konstrukcí (vliv psychoanalýzy?) a méně na původním publikovatelném empirickém výzkumu než psychologie provozovaná v USA? (To je opravdu jen otázka, ne skryté tvrzení.)

Zdá se, že v ČR má podstatně silnější psychologickou vědu MUNI než UK (Műnich, str. 14).

Jinak velmi doporučuji knihu: Kahneman, D. Thinking: fast and slow

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Christabel: jenom faktická poznámka: společné zdanění manželů by za současné situace v ČR nic moc neřešilo (kromě té absurdní situace, že rodinu je nevýhodné, aby žena přeskočila hranici zdanitelného příjmu 68 000 Kč za rok): máme rovnou daň a slevu na dani na poplatníka u nevýdělečné ženy kompenzuje sleva na vyživovanou manželku u jejího manžela.

Pokud by se principy společného zdanění uplatnily i na sociální a zdravotní pojištění, bylo by to pro dvojice, kde jeden z partnerů přesahuje stropy pro sociální (příp. zdravotní) pojištění, naopak nevýhodné.

Barbara Havelkova řekl(a)...

Myslím, že můj příspěvek o kojení nevyzněl úplně tak, jak jsem jej myslela. Chtěla jsem hlavně poukázat, že fakt kojení není nevyhnutelně determinující pro to, kdo bude primárním pečovatelem/kou o dítě. A že s ohledem na běžnou délku kojení (řekněme intenzivně tak do 6 měsíců) to ještě dlouho neznamená, že to pak musí být žena, kdo odejde na rodičovskou.

K Janu Slaninovi: Honzo, s tvou analýzou různých obtíží, které s sebou případné kojení v práci nese, více méně souhlasím. Argumentovala jsem proti představě absolutní nemožnosti to takto zařídit. Nenavrhuji tohle ale právně upravit. Mé návrhy se týkaly otcovské dovolené (která by byla krátká a paralelní k mateřské) a pak podpory toho, aby, až je dítě větší, mělo možnost vytvořit si ekvivalentní vztah k oběma rodičům (rozdělená rodičovská).

Jan Slanina řekl(a)...

Báro, tak či onak, pokud by otcovská dovolená měla být povinná (nebo aby byla skutečně využívána, pokud by byla dobrovolná), bylo by třeba řešit dopady na finanční situaci rodin.

V současné době je peněžitá pomoc v mateřství fakticky zastropována na úrovni cca 29 000 Kč (výpočet je trochu složitý - odkazuji na zákon o nemocenském pojištění) a rodičovský příspěvek je zastropován na úrovni 11 500 Kč (§ 30 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře).

Ve většině rodin má vyšší příjem muž (a, jak už jsem psal, rozhodně to není způsobeno jen platovou diskriminací) a zatímco pokles příjmu ženy na výše uvedenou úroveň je pro tu rodinu finančně řešitelný, pokles příjmu muže řešitelný být nemusí.

Mně by se líbilo být s dětmi doma, ale ta hypotéka se prostě sama nezaplatí a příjem mé partnerky spojený s rodičovským příspěvkem pro mne ji taky nezaplatí.

Mimochodem, tohle považuji za aspekt, který může vysokopříjmové jedince od rodičovství odrazovat: když jsem si spočítal, kolik bych dostal na "paragraf" za účelem hlídání starší dcerky v době, kdy byla partnerka s mladší v porodnici, zbledl jsem a děkoval za "hlídací babičky".

Anonymní řekl(a)...

Jan Petrov: Je zajímavé, jak různí lidé mohou číst stejný článek úplně jinak. Rozhovor s doc. Šulovou mi připadá srozumitelný a jaksi „lidský“, jde o rozhovor, proto je vcelku bláhové v něm hledat poznámky pod čarou, citace a další „zdůvodnění“, z vědeckých studií ale vychází (jak sama zpovídaná v rozhovoru uvádí); v materiálu, na který odkazujete, je též uvedeno (ad „trochu chytřejší a trochu neposlušnější“), že „even minor differences between outcomes may be important from different perspectives, especially if they are consistent over time …“ atp.; posuzovat kvalitu názoru doc. Šulové podle srovnání vědecké produkce MU a UK mi připadá jaksi nepříliš relevantní. Myslím, že se shodneme na tom, že k věci mají více co říci psychologové, než my dva.

P. Caban

Jan Petrov řekl(a)...

Děkuji, Barbaro, za post. Co píšete, mi připadá možná až samozřejmé. Jen bych asi nedošel tak lehce jako Vy k závěru, že právo má zasáhnout. Mimo to mě napadají 3 poznámky/otázky:

(1) Z čeho plyne, že ženy jsou platově diskrminovány o 25 %? Data? Co je "práce stejné hodnoty?

(2) Ten začarovaný kruh je chytrý nápad. Co z následujícího podle Vás platí? Muž a žena se rozhodnou, že na rodičovskou půjde žena, protože: (a) žena je platově diskriminována již na začátečnické pracovní pozici a později se to nezlepší; (b) lze očekávat, že ženě plat neporoste tak jako muži, přičemž pro tento rozdíl není racionální důvod; (c) lze očekávat, že ženě neporoste plat tak jako muži, neboť kariérní (a platový) postup ženy bude pomalejší vzhledem k zaměstnavatelovu racionálnímu očekávání, že žena odejde na rodičovskou spíše než její mužský kolega.

(3) Přemýšlím, nakolik tu řešíme problém, který trápí jen menší část společnosti. My, co se tu vykecáváme, máme štěstí na zajímavou práci, kterou neděláme jen pro peníze. Taková paní na pokladně v Tescu, uklízečka, nezaměstnaná dilema mezi rodičovskou a kariérním rozvojem neřeší. Na rodičovskou jde, předpokládám, s radostí.

Barbara Havelkova řekl(a)...

Diskriminace v odměňování

Několik komentářů se táže na otázku diskriminace v odměňování. Dovolím si nakopírovat, co jsem k tématu psala dříve (viz mou knihu Rovnost v odměňování žen a mužů - http://www.auditorium.cz/rovnost-odmenovani). Ten je několik let starý, tak data nejsou čerstvá (a teď nemám čas vše přesně dohledávat), ale rámcově jsou ta čísla stejná a analýza platí stále.

„Od pádu komunismu narůstá v České republice rozdíl v odměňování žen a mužů. Rok 2000 byl bodem obratu, avšak k zásadnímu zlepšení nedošlo. Průměrná výše měsíčního výdělku žen dosahuje v posledních letech zhruba tří čtvrtin výdělku mužů.

Podíl průměrné mzdy žen na průměrné mzdě mužů
Rok 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005
Průměrná mzda
Muži 12 245 14 166 15 323 16 109 17 251 18 481 20 404 21 983 23 044 24 271
Ženy 9 449 10 730 11 036 11 793 12 641 13 755 15 217 16 404 17 256 18 221
Podíl (%) 77,2 75,7 72,0 73,2 73,3 74,4 74,6 74,6 74,9 75,1

Rozdíl v odměňování jde napříč všemi vzdělanostními a věkovými skupinami a úrovněmi pracovního zařazení. Výše příjmů se proměňuje v závislosti na věku: rozdíl mezi muži a ženami se zvyšuje po dosažení 30. roku věku a snižuje se po čtyřicítce. Ke zvýšení rozdílu dochází pak opět v kategorii nad 60 let, neboť ženy jsou již na rozdíl od mužů v důchodu a pokud vydělávají, pak jen doplňkově ke starobní penzi.
Z hlediska vzdělání platí, že čím vyšší vzdělání, tím větší výdělkový rozdíl. Tento rozdíl narůstá bez ohledu na placený čas – vysokoškolsky vzdělané ženy tak v průměru vydělávají jen 68 % mzdy muže, a to přesto, že měsíčně pracují více hodin (viz tabulka).

Placený čas a hrubé měsíční mzdy podle vzdělání a pohlaví (rok 2006)
Vzdělání Placený čas (hod./měs) Průměrná mzda (Kč) Podíl mezd
muži ženy muži ženy
Základní a nedokončené 176,3 171,9 17 850 13 336 75 %
Střední bez maturity 176,9 172,0 19 566 14 174 73 %
Střední s maturitou 173,2 171,6 26 562 20 619 78 %
Vyšší odb. / bakalářské 174,0 172,2 31 432 22 820 73 %
Vysokoškolské 172,7 173,3 44 994 30 759 68 %
Neuvedeno 175,8 172,5 22 974 17 965 78 %

Rozdíl mezi příjmy mužů narůstá též s pracovní pozicí. I zde platí, že čím vyšší pozice v zaměstnání, tím větší výdělkový rozdíl a to bez ohledu na odpracovaný placený čas. Ženy zákonodárkyně a ženy v řídících pozicích tak v roce 2006 vydělaly jen 60 % mzdy muže, v absolutních číslech byly v průměru měsíčně odměněny o 21 572 Kč méně než jejich mužští kolegové (viz tabulka).“

Placený čas a hrubé měsíční mzdy podle hlavních tříd KZAM a pohlaví (rok 2006)
Zaměstnání Placený čas (hod/měs) Průměrná mzda (Kč) Podíl mezd
muži ženy muži ženy
Zákonodárci a řídící pracovníci 171,3 171,6 53 836 32 264 60 %
Vědečtí a odb. duševní prac. 173,0 173,1 35 679 26 113 73 %
Techničtí, zdravotničtí, pedagog. prac. 172,3 171,5 29 107 21 616 74 %
Nižší administrativní prac. 173,8 170,6 21 266 17 462 82 %
Provozní prac. ve službách a obchodě 173,9 172,5 17 167 12 906 75 %
Kvalif. dělníci v zem., lesnic., ryb. 182,8 179,9 15 951 14 268 89 %
Řemeslníci, kvalif. výrobci a zpracovat. 176,5 172,5 19 938 13 948 70 %
Obsluha strojů a zařízení 177,6 170,7 19 790 15 192 77 %
Pomocní a nekvalifikovaní prac. 175,7 172,5 14 576 11 556 79 %

Barbara Havelkova řekl(a)...

Tabulky se –dívám se– rozsypaly… Ale to vysvětlení snad bude zjevné.

Teorie vysvětlující praxi rozdílného odměňování

Jak lze tyto rozdíly vysvětlit? Sociologické či ekonomické analýzy se většinou přiklání buď k individualistickému či institucionálnímu vysvětlení rozdílu v odměňování.
Individualistické teorie vykládají rozdíl v odměňování jako důsledek ženských charakteristik, postojů a preferencí (tzv. produktivní charakteristiky). Pracovní trh je vnímán jako neutrální prostředí, které určuje cenu práce. Jsou-li muži placeni více, je to tím, že jsou trhem vyhodnoceni jako produktivnější. Rozdíl ve výdělcích se zde přičítá zejména rozdílné úrovni vzdělání a zkušeností, nižší účasti žen na školeních pořádaných zaměstnavatelem, rozdílným pracovním úsilím (např. ochota pracovat přesčas, jezdit na služební cesty) a „profesionálním zakrněním“ v období péče o děti. Zastánci individualistických teorií tvrdí, že rozdíl v odměňování žen a mužů je možné odstranit změnou rozhodování žen na trhu práce, nikoli zásahem státu.
Na fakt, že ne všechny rozdíly lze takto vysvětlit, upozorňují institucionální teorie. Jak bylo uvedeno výše, i když žena zvolí zdánlivě nejlepší pracovní strategii z hlediska výše odměny, tj. dosáhne nejvyššího možného vzdělání, dostane se do vedoucí pozice a pracuje déle než její kolegové, pořád bude vydělávat v průměru jen dvě třetiny mzdy muže. Institucionální teorie upozorňují, že určité struktury a mechanismy na trhu práce omezují svobodu rozhodování jeho účastníků do té míry, že ke snížení rozdílu v odměňování nedojde, pokud nebudou odstraněny. Ekonomové zde zejména poukazují na to, že trh práce není homogenní, ale je segmentován podle odvětví, typu zaměstnavatele, profese apod. Například teorie dvojí ekonomiky („dual economy theory“) poukazuje na to, že jiné množství finančních prostředků se pohybuje v centrální části ekonomiky a jiné na periferii. V periferních odvětvích (méně významná odvětví strukturovaná do malých podniků, s malou odborovou organizovaností a s obecně nižšími výdělky) jsou ženy zastoupeny výrazněji než v centrální části ekonomiky.
Dalším neopominutelným faktorem trhu práce je jeho segregace. Horizontální segregace je koncentrace žen a mužů ve specifických odvětvích a povoláních (například muži ve stavebnictví či těžkém průmyslu a ženy ve zdravotnictví či školství) a s tím související odlišné finanční ohodnocení. Tato segregace do povolání se projevuje i vnitrofiremně a často způsobuje shlukování žen a mužů do různě ohodnocených pracovních buněk. Vertikální segregace je rozvrstvení žen a mužů na různých pozicích v zaměstnání. Muži mnohem častěji dosahují vyšších postů, které jsou lépe odměňovány.

Obě výše předestřená vysvětlení se odráží na výsledcích konkrétních výzkumů. Jurajda analyzoval možné důvody rozdílu v odměňování v České a Slovenské republice v období transformace ve výzkumu provedeném na více než 800 tisících zaměstnancích a zaměstnankyních ve 2000 firmách. Podle Jurajdy lze rozdíl v odměňování rozdělit na tři části:
a. část přičitatelnou rozdílným produktivním charakteristikám žen a mužů,
b. část vyplývající ze segregace trhu práce, kterou lze přičíst možným porušením principu rovného zacházení zaměstnavateli, a
c. nevysvětlenou část, která představuje horní hranici částky upírané ženám v důsledku diskriminace v odměňování.
Jurajda uvádí, že „čistý vliv pohlaví na mzdy poté, co byl ošetřen vliv všech ostatních vysvětlujících proměnných, je přibližně 10 % v rozpočtovém sektoru a téměř 20 % v soukromém sektoru“. Tento údaj sice obsahuje i rozdíly zapříčiněné mateřstvím, pravdou ale zůstává, že jeho nezanedbatelná část jde na vrub čisté diskriminaci v odměňování.

Barbara Havelkova řekl(a)...

Lze shrnout, že hladinu mezd a v důsledku i rozdíl ve mzdách mužů a žen ovlivňují zaprvé strukturální mechanismy na trhu práce. Ne vždy je za ně možné činit odpovědnými jednotlivé zaměstnavatele. Vzhledem k významnosti těchto mechanismů, zejména segregace trhu práce, pro hladinu mezd žen je ale důležité proti nim vystupovat. Mezi možné nástroje jejich potírání patří například stanovení minimální mzdy či mzdových tarifů, či podpora žen při studiu typicky „mužských“ oborů jako je například inženýrství.
Za tu část rozdílu v odměňování, která je přičitatelná diskriminaci v zacházení (úroveň odměny může ovlivnit zejména diskriminace žen v přístupu k odbornému vzdělávání či v kariérním postupu) či diskriminaci v odměňování (ať již co se týká stanoveného základního tarifu či výše příplatků a odměn) ale samozřejmě odpovídá zaměstnavatel. Roli zde nehraje, zda zaměstnavatel rozlišuje přímo na základě pohlaví (přímá diskriminace) či volí neutrální kritéria, která ve svém důsledku znevýhodňují ženy, pokud tato kritéria nemůže objektivně ospravedlnit (nepřímá diskriminace).

Nabízí se otázka proč odměňují zaměstnavatelé rozdílně ženy a muže. Jedno vysvětlení jsme již předestřeli – cena ženské práce je na trhu pracovních sil levnější než práce mužů, což zaměstnavatelům umožňuje tyto dvě skupiny odlišně odměňovat. Druhým vysvětlením je, že o pohlaví existují ve společnosti stereotypy – zjednodušené či iracionální představy o skutečnosti. Zaměstnavatelé tak často usuzují o kvalitách jednotlivce, jako je například asertivita, organizační schopnosti či pracovní entusiasmus, podle příslušnosti k pohlaví. To ženy ve výsledku znevýhodňuje dokonce dvakrát – zaprvé proto, že je u nich automaticky předpokládána absence určitých charakteristik (tzv. skleněný strop), a zadruhé skrze automatické předpokládání těchto charakteristik u mužů (tzv. skleněný výtah). Posuzování kvalit jednotlivce podle stereotypních názorů na danou skupinu je též označováno jako statistická diskriminace. Genderové stereotypy se netýkají jen představ o kvalitách zaměstnanců, ale též o jejich životních a kariérních plánech – u žen v reproduktivním věku zaměstnavatelé automaticky očekávají kariérní výpadky z důvodu těhotenství a mateřství.
Jak genderové stereotypy ovlivňují postavení žen na trhu práce si lze dobře demonstrovat právě na příkladu výhradního spojení žen s mateřskou rolí. Zaměstnavatelé často ženu do zaměstnání nepřijmou nebo zvolí nevýhodnou formu zaměstnání (např. uzavřou pracovní smlouvu na dobu určitou), protože předpokládají, že mladá žena v reproduktivním věku bude chtít mít děti. I když je žena přijata, je méně odměňována. Při případném těhotenství je to pak ona, kdo (mj. z důvodu obvykle nižšího platu než má partner) zůstane doma na rodičovské dovolené (v 99 % případů na ni v ČR nastupují ženy). Kariérní výpadek z důvodu mateřství pak způsobí zbrzdění postupu a přístupu k lépe placeným pozicím. Do hry zde vstupují jak předsudečná rozhodnutí zaměstnavatele („žena je v prvé řadě matkou“), představy společnosti o ženské roli („ženy nemají ambice se ucházet o obecně lépe placené posty či práce v určitých sektorech“), tlak okolí či partnera (v otázce odchodu na rodičovskou dovolenou) a často i sebelimitace žen („jaká bych byla matka, kdybych se nestarala o své dítě v prvních letech jeho života?“).

Barbara Havelkova řekl(a)...

Diskriminaci vyplývající z genderových stereotypů dokládají konkrétní výzkumy. Smetáčková a Pavlík provedli v roce 2006 analýzu odměňování žen a mužů v českém školství. Průměrná mzda mužů v oblasti vzdělávání byla 21 863 Kč, průměrná mzda žen 16 754 Kč. Mezi důvody rozdílu v platech identifikovali jednak vyšší podíl mužů ve vedoucích pozicích (skleněný výtah – možná diskriminace v zacházení) a jednak vliv genderových stereotypů na stanovování nárokových i nenárokových složek platu (diskriminace v odměňování). Z provedených rozhovorů vyplynulo, že dva z osmi ředitelů-mužů např. v případě přidělování pravidelných přesčasů vědomě zvýhodňovali muže na úkor žen, protože pracovali s tradiční představou muže jako živitele rodiny. Výmluvná jsou odůvodnění poskytnutá řediteli:

„Větší šanci (si přivydělat) mají (muži) proto, že všichni mají rodinu a že přece jenom si myslím, že by muž měl nějaký výdělek do rodiny přinést, takže se jim ta šance dává a myslím, že je to vyloženě důvod tradice a nikoli nějaký jiný. Racionální důvod proto jiný není, než že mám pocit, že ten muž by si měl vydělat a aby nám taky vydržel.“(ZŠ 2)
„A samozřejmě tu práci přesčasovou jsme se snažili dát především mužům, to je asi trochu diskriminace. Jednak ty povinnosti mateřské, které ženy mají ..., ti muži nejsou svazováni. A je to jedna z cest, jak ten chlap si mohl nějaké peníze přivydělat.“ (ZŠ 5)

Vzhledem k tomu, že tato publikace pojednává o odměně za práci, je třeba upozornit ještě na neplacenou práci, tedy péči o domácnost a děti (případně osoby blízké), která připadá v naprosté většině na ženy. V České republice vykonávají povinnosti spojené s běžným chodem domácnosti, jako je obstarávání nákupů, každodenního úklidu, vaření či péče o děti, ve více než 55 % případů pouze nebo převážně ženy. Situace, kdy je pouze či převážně vykonává muž nedosahují 5 %.
K tomuto faktu je vhodné učinit několik poznámek. Zaprvé je třeba poukázat na skutečnost, že tato „druhá směna“ žen není vůbec ekonomicky ohodnocena. Zadruhé, břímě péče o domácnost a děti ženám znemožňuje pracovat v průměru tolik hodin jako pracují muži, v důsledku čehož jsou možnosti žen budovat nepřetržitou kariéru bez výpadků také výrazně omezeny. Zatřetí, protože jsou práce jako je vaření, úklid a péče o druhé tradičně vykonávány ženami v domácnosti, jsou výrazně feminizovány i ve sféře placené práce (uklízečky, zdravotní sestry, pečovatelky atp.). Protože ji ženy ve svých domovech vykonávají bez nároku na odměnu, je tato práce podhodnocena i v případech, kdy je vykonávána za mzdu mimo domov.
Negativní synergie mezi prací v domácnosti a mimo ni a jejich ohodnocením shrnuje ekonomka Hartman:

„Nízké mzdy činí ženy závislými na mužích, protože je pobízí k uzavření manželství. Vdané ženy musí pro své muže vykonávat domácí práce. Muži tudíž profitují jak z vysokých mezd, tak i z dělby práce v domácnosti. Domácí dělba práce naopak zhoršuje pozici žen na pracovním trhu a tak je hierarchická domácí dělba práce podporována pracovním trhem a naopak.“

Jan Petrov řekl(a)...

Ta data ČSÚ ale nevyvrací možnost, že rozdíl mezi platem žen a mužů je dán následujícím: Muži pracují více hodin (neevidované přesčasy) a pracují nepřetržitě (bez výpadku daného rodičovskou), proto mají větší expertízu a tomu odpovídá i vyšší odměna. S touto možností je v souladu též skutečnost, že rozdíl mezi průměrnými mzdami žen a mužů je markantnější v odvětvích, kde na expertíze více záleží. Tedy: data ČSÚ nedokládají, že by tu byl rozdíl ve mzdách žen a mužů, pokud vykonávají "práci stejné hodnoty".

Předpokládal bych, že např. nástupní mzda do AK či k big4 je na pohlaví nezávislá.

Jan Slanina řekl(a)...

Nechci zpochybňovat, že mezi lidmi (zejména, ale nikoli výhradně, muži) na vedoucích pozicích je spousta pitomců, kteří skutečně tak či onak diskriminují a že nějaká míry genderové diskriminace v zaměstnání existuje.

Na druhou stranu by mne zajímalo, jak se genderová věda vyrovná s následující teorií:

1) muži mají díky vyšší hladině testosteronu, sociálnímu tlaku a bůhví čemu ještě větší tendenci k riskantním rozhodnutím - vnímám jako relativně nesporný fakt.

2) riskantní rozhodnutí mohou přinést výhodu (např. onu vedoucí funkci a s ní spojený vyšší plat) podle hesla "no risk-no gain".

3) také ale ta riskantní rozhodnutí mohou přinést neúspěch - hřbitovy jsou plné Alexandrů (jinými slovy: bylo mnoho mladých šlechticů, kteří se chovali podobně riskantně jako Alexandr Makedonský, ale dějiny si pamatují jen toho jednoho, kterému toto riskantní jednání přineslo závratný úspěch, ne ty zástupy, kterým přineslo neoznačený hrob).

4) muži, kteří v důsledku svých riskantních rozhodnutí neuspěli a skončili ve výkonu trestu, jako bezdomovci a podobně (vnímám jako fakt, že mezi oběma těmito kategoriemi muži převažují) zpravidla ze statistik příjmu vypadnou - průměrný muž tak má vyšší příjem, ale přinejmenším zčásti také proto, že nízkopříjmoví (nulopříjmoví) muži ze statistiky vypadli, stejně jako si historie nepamatuje "neúspěšné Alexandry".

Jan Petrov řekl(a)...

Díky za upozornění na zajímavé Jurajdovy texty.

K postu z 12:46: ad b. segregace na trhu práce (obvyklý plat učitelky je nižší než obvyklý plat programátora) nemusí být dána diskriminací

ad c. Je to trochu složitější. Ta Jurajdova studie uvádí, že nevysvětlený rozdíl 20 % mezi platy žen a mužů v top-managementu by plynul z Oaxaca-Binder decomposition, avšak tato metoda je nevhodná z důvodu: "However, whenever there is a signifcant share of men for whom no comparable women are observed, linear regression models used in the Oaxaca-Blinder techniques will misleadingly project the conditional wage distribution of women onto regions of the male wage distribution in which females are virtually nonexistent." Při smysluplnější matching-based decomposition lze daný rozdíl z větší části vysvětlit takto: ženy zastávají pozici v top-managementu především v obecně hůře platících společnostech, zatímco v excelentně platících společnostech ženy v top-managementu v podstatě nejsou.

K druhému postu z 12:47: zajímavé zjištění.


Myslím, že by máloco pomohlo Vaší věci tak jako vydat v ČR Sheryl Sandberg.


Omlouvám se, spousta zajímavých údajů, témat i článků, ale musím jít už dělat něco jiného.

Jan Petrov řekl(a)...

P. Caban Kvalitu názoru prof. Šulové neposuzuji, resp. posuzuji jen nepřímo. Jen mi přišlo podezřelé, že z "attachmentu" plyne (ale může to tak být!): nestará-li se matka o dítě plně do jeho tří let, pravděpodobně vznikne podstatný problém. A tak jsem si řekl: "tomu nebudu hned tak věřit, to se podívám i někam jinam".

Natož abych posuzoval kvalitu názoru prof. Šulové dle vědecké produkce PF a MU. Jen jsem se rychle podíval na internetové zdroje o české psychologické vědě, narazil na zajímavý údaj v Munichově článku a vložil krátký link na něj -- někoho by to mohlo zajímat.

To je normální, že dva lidé čerpají z téhož textu různé informace. Jsem asi skeptičtější než Vy a mám podezření (a jen podezření), že mnoho české psychologie spočívá ve větách typu "zatímco Pinkowski vychází z redukcionistického pohledu, dle kterého iniciační a adaptační fáze tvoří dvě strany téhož kontinua, Minkowsky již plně rozlišuje fázi iniciační, adaptační a diskoverační"

Asi se shodneme, že co si kdo vzal z textu, není tak podstatné, aby to čtenáře zajímalo. Ale asi i na tom, že je relevantní snášet různé důkazy, že věda se zakládá na ověřitelných pozorováních a že máme právo ptát se expertů "a jak to víte? jak dobré jsou Vaše předpovědi?". Tedy, "psychologa mezi námi" bych se zeptal ani ne tak na "svaté pravdy", ale na problémy spojené s tou či onou výzkumnou metodologií, na existenci dalších studií apod. Jasně, laik, který cituje jednu studii, může být jako klient, který se ohání jedním paragrafem (k němuž ale existuje zvláštní ustanovení) nebo judikátem (jenž se týká něčeho trochu jiného nebo představuje ojedinělý odklon z ustálené rozhodovací praxe).

Jeden odkaz ze Sandberg (pozn. č. 27 ke kap. č. 9) na zdroje, k nimž nemám přístup: NICHD Early Child Care Research Network, "Child-Care Effect Sizes for the NICHD Study of Early Child Care and Youth Development," American Psychologist, 61, no. 2 (2006): 99-116. In some cases, the U.S. study showed that children who spent longer hours in child care exhibited higher instnances of behavioral problems such as temper tantrums or talking back. These problems arose less often in high-quality child care settings and largely subsided by the sixth grade. As Kathleen McCartney, dean of the Harvard Graduate School of Education and a principal investigator of the study, noted, "The child care hours effect is small by any standard. Any risks associated with more hours in child care need to be weighed against the benefits of maternal employment, including decreased maternal depression and more family income (e-mail to author, February 26, 2012). For a discussion of these findings and issues, see Kathleen McCartney et al., "Testing a Series of Causal Propositions Relating Time in Child Care to Children's Externaliying Behavior" Developmnet Psychology 46, no. 1 (2010): 1-17

Jan Petrov řekl(a)...

oprava: UK a MU

Ondřej Palkovský řekl(a)...

„Nízké mzdy činí ženy závislými na mužích, protože je pobízí k uzavření manželství. Vdané ženy musí pro své muže vykonávat domácí práce. Muži tudíž profitují jak z vysokých mezd, tak i z dělby práce v domácnosti. Domácí dělba práce naopak zhoršuje pozici žen na pracovním trhu a tak je hierarchická domácí dělba práce podporována pracovním trhem a naopak.“

Vážená paní Havelková, tohle mi připadá, jako kdyby uplatnění na pracovním trhu "mělo být" hlavním cílem žen, a pokud tomu tak není, tak je to pravděpodobně následkem jakýchsi kulturních "tradičních" stereotypů, které by se měly změnit. Je něco špatného na tom, pokud se žena rozhodne, že rodina jako taková je pro ni vyšší hodnotou, než vysoký plat v zaměstnání?

Několik anekdot:
- Ve vězení je kolem 7% žen. Budeme usilovat o rovnost?
- v roce 2002 bylo 184 smrtelných pracovních úrazů - z toho 9 žen. Měli bychom usilovat o rovnost? Rizkovější profese jsou mimo jiné lépe placeny...
- ve většině trošku rizikovějších a extrémnějších sportech je naprosté minimum žen... (mají rozum..). Neměli bychom usilovat o rovnost?
- Pracuji v IT. IT je nadprůměrně placená profese. V IT pracuje naprosté minimum žen (to na té úrovni, že do ročníku Informatiky na MFF se přihlásí 300 mužů a kolem 10 žen). Naprosto to není diskriminací - IT se konec konců můžete naučit doma, všechno se dá dělat vzdáleně, v podstatě vůbec nemusíte s nikým přijít do styku. Proč bychom měli motivovat ženy, aby se do tohoto odvětví více zapojily, když jejich absence není dána diskriminací, ale pouze jejich rozhodnutím? Rozhodují se snad "špatně"?

Unknown řekl(a)...

No, já se na to dívám tak, že jedna věc je teoretická úvaho o tom, co by právo mělo prosazovat, a o tom, co skutečně prosazuje. Pisatelka článku si je bezesporu vědoma způsobu, jakým funguje legislativní proces. Pokud se podíváme na to, jak funguje legislativní proces v ČR, musíme říci, že v ČR existující právní systém, což platí pro také i pro jiné demokratické země, odráží názorovou hladinu české populace. Ergo český právní systém nebude více prosazovat možnost rodičovské dovolené než tak, jak je to dnes nastaveno. Navíc se domnívám, že český zákonodárce počítá s tím, že zákony se v této zemi prosazují v určitém kulturním rámci. Tedy zákony tu jsou, ale otázka je, jak se k tomu postaví česká populace. Tedy ti naši čeští samečkové, ale ono to vlastně nezávisí jen na nich. Vlastně na to poukazuje i pisatelka. I ti naši čeští samečkové se v té naší české kotlině pohybují v určitém kulturním rámci. Takže se společně s Černyševským musíme ptát: Co dělat. Nezbývá než odpovědět s TGM: Nezbývá než každodenní drobná práce. A osvěta. K té změně dojde pomalým procesem.

Otázka je, co by se tedy mělo vlastně změnit. A já to nevidím jen tak, že by se měl změnit jen vztah mezi pohlavími, ale vůbec celkový pohled na život a jeho smysl. Většina úspěšných mužů, jakož i žen, si totiž neuvědomuje, že zde existují i jiné hodnoty, než je neustále vydělávání peněz a neustálá honba za kariérou. Krédem naší společnosti je takové to Keep up with the Joneses. Tato naše mainstreamová společnost nám totiž do hlav vtlouká jakési nesmyslné vzorce myšlení a chování, které vedou jen ke štěstí, které je deformováno do roviny čistě materialistické. Ale štěstí či pocit určitého uspokojení přece nezávisí jen na tom materiálním úspěchu, i když já nepopírám tom, že je třeba dosáhnout určitého životního standardu.

Anonymní řekl(a)...

České pracovní právo předpokládá
kojení po dobu 15-ti měsíců věku dítěte od narození. Po tuto dobu je zaměstnavatel povinen poskytnout zvláštní přestávku v práci. Ještě že neužívá pojmu " intenzivní kojení ".
Evidentně jde o anachronismus v současných pracovně právních vztazích ( na kterém pracovišti může být dítě přítomno, např.). Potřeba je zajištěna zejména dovolenou mateřskou.
Genderová politika feministek na poli odměňování práce falešně uvádí pouze tři faktory, které mají pevně ovlivňovat pracovní zařazení a tím výši odměny, hlavně i tzv. nenárokovou. Uroveň vzdělání, praxe a žehrání na dobu péče o dítě mimo zaměstnání s tím, že viníci jsou diskriminující muži.
Jako kdyby neexistovala i řada jiných stejně významných nebo ještě významnějších faktorů. Jmenovat je aspoň namátkově netřeba, každý ví, co vše může být ve hře, a to i pro muže.

Anonymní řekl(a)...

Mrzí mě, že se debata a vlastně i článek soustředí jen na období po narození dítěte. Osobně by mě zajímalo spíše to, proč se stereotyp "muž živitel a žena pečovatelka" uplatňuje nejen po ty 2-4 roky, kdy je průměrná česká žena na mateřské/rodičovské, ale i po zbývajících cca 35 let jejího produktivního pracovního živita.

Jan Slanina řekl(a)...

Ještě podotknu, že z hlediska disproporce příjmů existují i další mechanismy, které mohou disproporci vysvětlit.

Představme si zcela hypoteticky určité povolání, např. advokáty, na uzavřeném trhu. Hypoteticky předpokládejme, že existuje žebříček, na kterém vedle nejschopnějšího muže stojí stejně schopná nejschopnější žena, vedle druhého nejschopnějšího muže stejně schopná druhá nejschopnější žena atd. (to je přece základní premisa feminismu). Příjmy jsou úměrné schopnostem (tak by to mělo být, ne?).

Co když pro slečnu, která má potenciál být 2. nejlepší advokátkou na trhu (tj. ve smíšeném žebříčku dělené 3-4. místo), je ekonomicky výhodnější (=přináší vyšší užitky v poměru k vynaloženému úsilí) být nepracující manželkou toho nejlepšího advokáta, a ona napře své úsilí k tomuto cíli?

Najednou dojde v odvětví - bez jakékoli diskriminace - k nerovnováze příjmů ve prospěch mužů, prostě proto, že dostupný ženský talent se vypařil mimo profesi.

Obávám se, že je biologicky daný fakt, že takovéto "mimoprofesní" příležitosti se nabízejí mnohem více ženám než mužům. Minimálně proto, že muži jsou déle plodní nebo si to alespoň o sobě mohou myslet, protože andropauza nemá zdaleka tak charakteristické projevy jako menopauza.

Christabel řekl(a)...

Ad komentář p. Slaniny: pochopitelně máte pravdu, z vysokého příjmu muže profituje i jeho žena a děti.
Ale tahle žena stojí evidentně mimo zájem genderových pracovnic. Proč by se o ni taky někdo zajímal, když zvolila podřadnou práci v domácnosti a neusiluje o svou kariéru?

Úvahy vedené způsobem "vdané ženy musí pro své muže vykonávat domácí práce" mi připadají zcela absurdní. Jak musí? Někdo jim to přikazuje? Nevdané ženy nevykonávají domácí práce? Ženatí muži jsou z domácích prací vyřazeni? A v domácnosti single svobodného muže nevykonává domácí práce nikdo?
A pokud nám nějaký průzkum ukáže, že většinu domácích prací vykonávají ženy, co s tím uděláme? Nějaký legislativní zásah? Naženeme ženy ke strojům, aby měly na domácí práce méně času? Muže přinutíme být více doma?
Absurdita feministických snah vystupuje z této diskuse zcela plasticky.

Paní Havelková, zabýváte se tím profesně. V životě si všichni musíme vybírat, musíme volit - profesi, partnera, bydlení, životní styl. Volba jedné cesty často vylučuje nebo omezuje jiné, to je ale normální. Zvolíte jednoho partnera a nemáte už volnost vybrat si někoho jiného.
Když zvolíme rodinu, automaticky to znamená omezení, ale nejen pro ženy, i pro muže.
Muži nesou obrovskou odpovědnost, na nich leží většina tíhy o ekonomické zabezpečení ženy a dětí v době, kdy se z přirozených důvodů nemůže tolik zapojovat do pracovního procesu. Znamená to spoustu stresu. Být doma s dětmi je hezké i náročné; nechte na lidech, ať si to zařídí podle svého.
Žena je omezena ve své kariéře, ale muž si také nemůže vybírat zcela svobodně - vždyť to zaznělo i v komentářích výše. Také musí zvažovat, která práce bude pro zajištění rodiny dostatečná, také se nemůže věnovat všem svým koníčkům, také musí rodině přizpůsobit strukturování svého času a nakládání s finančními zdroji.
Rodina je odpovědnost, odpovědnost nás nutí dělat určitá rozhodnutí. Snažit se to přelomit od akademického stolu je nesmysl. Je to stejné, jako byste hájila právo ženatých mužů koupit si nejnovější model sportovního automobilu. Aby nebyli, chudáčci, nuceni kupovat sedmimístné prostorné vozy, kam se vejde dost dětských autosedaček. Aby si mohli užít té svobody, když na to šlápnou a rozjedou to naplno... tak na to momentálně nešlápnou a nerozjedou, protože si vybrali něco jiného - ano, byl to výběr pod tlakem okolností. Musí tomu něco obětovat a něco za to dostávají...

Anonymní řekl(a)...

Jan Petrov: Doc. Šulová říká, že "dětští i vývojoví psychologové se dnes už jednoznačně shodují: normální matka a normální dítě patří do tří let věku dítěte k sobě", což je dost jednoznačné a odvážné tvrzení, předpokládám, že pro ně má "důkazy".

Váš odkaz přece jen není tak jednoznačný a zabývá se i ekonomickými hledisky: "Any risks associated with more hours in child care need to be weighed against the benefits of maternal employment, including decreased maternal depression and more family income".

Každopádně by bylo zajímavé, kdyby se obě strany vyjádřily k tvrzením a pramenům té druhé.

P. Caban

Anonymní řekl(a)...

AdChristabel:

Jistě, všichni musíme volit a volbou jedné cesty si uzavíráme cesty jiné. Snad ale uznáte, že ty volby děláme v rámci určitých mantinelů nastavených společností. Absurdní mi přijde, pokud společnost ty mantinely nastaví tak, že určité volby nejsou příliš výhodné, a pak lidi kritizuje za to, že tyhle volby nerealizují. Stejně absurdní by mi přišlo, pokud by volba určité alternativy měla zbavit člověka práva kritizovat podmínky realizace téhle alternativy.

Můžete rozvinout, v čem feministické snahy o rovnější rozdělení prací v domácnosti ukazují nesmyslnost feminismu? Výzkumy naznačují, že roste počet žen, které nejsou se stávajícím rozdělením těch prací spokojené. Jejich možnost tohle rozdělení odmítnout je ale ve společnosti, která pořád od ženy očekává, že po práci přiběhne domů a obstará domácnost, poněkud omezená. Mně osobně tak přijde zcela legitimní, že feministky bojují za to, aby se domácí práce nebraly automaticky jako ženská záležitost. Nejde - nebo nemělo by jít - o to někomu diktovat, kdo má doma utírat prach. Jde o to vzít domácím pracím onen punc něčeho, co je vyhrazeno ženám.

Tereza Radová

Christabel řekl(a)...

Paní Radová,
feministky se především velkou měrou zasluhují o to, že domácí práce mají punc něčeho podřadného, co se nevyrovná "skutečné kariéře".
Všimněte si argumentace v diskusi: ženy příliš pracují doma, a proto nemají čas na práci... Nebylo by lepší prosazovat respekt k takové volbě, než za každou cenu tlačit na to, že je "správné", aby žena budovala kariéru?
Copak pečovat o domácnost a vychovávat děti je něco horšího než přehrabovat papíry v kanceláři?
Právě naopak! Práce v domácnosti, zajištění klidného a fungujícího domova, to je důležité, péče o děti a jejich výchova je strašně důležitá! Proč se z těch feministických článků line, že to má být nějaký odskok od té "důležité práce na kariéře"?
Copak důležité a oceněníhodné je jenom to, co za někde dostanete peníze?

Naopak, kdyby u nás bylo běžné, že rodina vyžije z jednoho platu, určitě by mnoho žen rádo zůstalo s dětmi doma déle než tři roky - jenomže řada z nich tuhle volbu nemá, ekonomické podmínky je nutí jít do práce.
Kde bojují feministky za tyto ženy?

Přece ve společnosti, kde velká většina lidí žije v párovém svazku, je ten vyšší plat pro muže automaticky příjmem pro danou domácnost, tedy z něj těží i žena... Nebo proč chodí ti muži do práce a usilují o vyšší příjmy? Většina z nich proto, aby je mohla investovat do rodiny.

Navíc v dnešní době neshledávám jako zásadní problém, pokud se žena (nebo muž, ovšem) skutečně nechce věnovat práci v domácnosti, aby na tuto práci najali placenou sílu. To je v mnoha domácnostech běžné, tyto služby jsou dostupné. V čem je tedy problém?

Já asi nedokážu tak jako Vy rozlišovat, co je "společnost" a co "lidé"...

Anonymní řekl(a)...

Rozdělení prací v domácnosti je snad především věcí této domácnosti. Pokud se žena i v tomto bude ohlížet na očekávání společnosti a chovat se podle tohoto očekávání, pak své neuspokojivé postavení v rodině těžko změní. Rovnější rozdělení prací v domácnosti nevybojují feministická hnutí, ale jedině každá jednotlivá žena ve své vlastní rodině. Rovněž se domnívám, že ženy prostě „pro své muže vykonávat domácí práce“ nemusí. A pokud to plně dělají, je to jejich rozhodnutí a jejich volba.
Nutno si také uvědomit, že spoustě žen setrvávání v domácnosti a rezignace na budování kariéry vyhovuje. Ono je to často snažší a pohodlnější, než převzít odpovědnost za finanční zajištění rodiny.
Jitka Zavřelová

Anonymní řekl(a)...

Pane Slanino, Vaše povídání o kojení je sice zajímavé, bohužel ale zčásti nepravdivé - to bych si dovolila jako matka, která odkojila čtyři děti, vcelku oprávněně tvrdit.
Ano, MALÉ miminko se kojí zhruba po třech hodinách. U ročního dítěte je to ale úplně jinak, to už obvykle většinu dne přijímá jinou potravu (tudíž odpadá vožení dítěte matce ke kojení).
Obdobně při nočním kojení je nesmyslné Vaše tvrzení, že by matka během něj měla zůstat vzhůru. K zalehnutí dítěte může dojít víceméně jen v případě, že je matka silně opilá nebo zdrogovaná.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,

děkuji za zajímavý článek, i když ne se vším mohu souhlasit. Připadá mi, že trošku dezinterpretujete tu "přirozenost" - rod homo se vyvíjel stovky tisíc let, během kteréžto doby mohlo dojít ke genetickým změnám, které způsobují, že ženy mají sklon přirozeně tíhnout k péči o rodinný krb a muži k lovu (proto je relevantní argumentovat pravěkem, stejně jako v jiných disciplínách, které pracují s biologicky danými vlastnostmi člověka).

Civilizace tu není tak dlouho, aby se tyto převažující vlastnosti mohly změnit. Chápu, že pro společnost by bylo naopak výhodnější využívat potenciálu obou pohlaví rovnoměrně, ale ani v delším časovém horizontu nevidím osobně naději na zlepšení, neboť matky, které upřednostňují rodinu, mají mnohem více dětí -> jejich geny jsou předány větší části budoucí populace.

Rozhodně nechci obhajovat současný stav, kdy jsou i ženám rozhodnutým pro kariéru kladeny překážky kvůli "riziku mateřství", ale zatím jsem se nesetkala se žádným rozumným a proveditelným návrhem řešení...

Iveta Sviráková

Anonymní řekl(a)...

Zdravím,
mohu jen připodotknout, že jsem prošla mnoha stádii : jako ambiciozní propagátorka gendru, kojení ad libidum,sociopatologických jevů citové deprivace,fanatička nových psychologických metod,vývojové neuropsychologie mozku,přes stádium zelené vdovy a matky 3 dětí.

Dnes s odstupem času, kdy si můžu dovolit hodnotit, bych chtěla být domorodou ženou na horním toku Orinoka, užívat si přirozených radostí a starostí, být v kontaktu se svými dětmi a cítit souznění společenství.Nechci nikomu nic implantovat, ale naplěnými chvílemi s dětmi a prací pro funkční vztah se nikdo nedegraduje, je to radost,pokud to takhle nevnímáte, můžete to změnit....
Dita

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Anonymní 15.04.13 23:12:

Připadá mi, že si vybíráte poměrně okrajové třešničky z toho, co jsem napsal, resp. konstruujete strawmana.

Jistě jste si všimla, že jsem psal, že to, co píšu, platí pro prvních 6 měsíců. U ročního dítěte samozřejmě lze kojení omezit nebo nekojit vůbec - a podle mně dostupných poznatků vědy to dítě pravděpodobně nijak nepoškodí.

Když matka při kojení usne, pravděpodobně se nestane nic zásadního. Ale zkusme se soustředit na to zásadní: Vy jste v návaznosti na noční kojení nebyla unavená? Moje přítelkyně rozhodně v návaznosti na noční kojení prvního i druhého dítěte unavená byla/je - pokud by to u třetího a čtvrtého bylo jinak, je to zajímavá informace.

Olga řekl(a)...

Přesuneme-li se do čistě osobních rovin (i když z jednotlivých příběhů těžko usuzovat na celek), souhlasím s diskutující Ditou.
Když bych měla postavit vedle sebe své tři promoce a tři porody, co do pocitu životního štěstí porody jednoznačně vítězí...
Olga Svobodová (33 let, 3 synové, 4,5 roku kojení (zatím;-))

Anonymní řekl(a)...

AdChristabel)
Nemyslím, že to, že domácí práce (a péče o domácnost a děti obecně) mají punc podřadnosti, je výsledkem působení feminismu. Feministky v tomto, bohužel, převzali diskurs patriarchální společnosti, která na prvním místě rozliší, co je mužské a co ženské, a na druhém místě pak to „ženské“ označí za to horší, podřadnější. Máte pravdu v tom, že klasické feministky udělaly obrovskou chybu v tom, že tuhle degradaci „ženského světa“ neřešily. Resp. řešily ji jednostranně tím, že se snažily ženy nahnat do „světa mužského“. Ve skutečnosti by bylo třeba:
a) Relativizovat to rozlišení – čistě ženského a čistě mužského je velmi málo (kromě věcí spojených přímo s reprodukcí toho moc nenajdeme);
b) Rehabilitovat to tradičně považované za „ženské“ (včetně péče o domácnost a děti, ostatně pak by se možná do té péče ochotněji zapojovali i muži).
Tím by se odstranil punc hnusných kariéristek z žen, které se opravdu našly v práci, a hloupých slepic z těch, které se opravdu našly v péči o domácnost (a usnadnilo by to život i těm, které se obojí snaží kombinovat.)

adpaníZavřelová)
Nesouhlasím, že rozdělení domácích prací je čistě věcí jednotlivců a ne společnosti. Pokud je v nějaké společnosti normou, že domácí práce dělá žena, pak je velmi těžké prosadit si jiný model. Reálná volba pro ženu pak může být: akceptovat, že budu dělat všechno, nebo zůstat sama. Ano, ta volba je svobodná. Ale je férová?
Tím nepopírám, že existují ženy, které práce doma baví. Stejně tak netvrdím, že u nás ve všech rodinách vše dělají ženy, to určitě ne. Výzkumy ale ukazují, že ve většině rodin je domácnost primárně na ženě. Ukazují také, že mužům to spíše vyhovuje, ženám spíše nevyhovuje. Vcelku logicky se ptají, proč, když ony převzaly podíl na finančním zajištění rodiny (chodí do práce), nechtějí jejich partneři převzít podíl na péči o domácnost. Mně ta otázka přijde legitimní a odbýt jí s tím, že mají co chtěly, mi přijde jako nepochopení toho, jak funguje společnost.

TerezaRadová

Jan Petrov řekl(a)...

P.Caban Děkuji, tvrzení prof. Šulové mi také přišlo dost silné. To jistě neznamená nepravdivé. Tím spíš by mě ale zajímaly "důkazy", jako Vás.

McCartney tu svou poznámku, předpokládám, nechápala jako ohled na "ekonomická hlediska". Jakkoli zájem jednotlivého dítěte není to jediné na světě, šlo, myslím, o tohle: Vliv jiné než mateřské péče je malý, vliv špatného prostředí, necitlivosti,... velký, a tak může snadno být, že pokud společnost, psycho-teorie, ... uková mámu k dítěti, bude ona nešťastná a celkový efekt na výchovu dítěte záporný.

Christabel Zda být doma, anebo zčásti v práci (kontakt s kolegy, odbornost...), vnímá každý jinak; matkám, které pracovat chtějí, je slušné vyjít vstříc (v rodině i práci). Zde asi nejsme ve sporu.

A stejně jako Vám mi připadá podivuhodná "feministická teorie práce a nadhodnoty". Práce ne jako činnost, která přináší užitek, obživu, potěšení, ..., ale jako frčka na výložce. Jsem pětkrát větší menedžr než ty, ty nulo.

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Slanina, 16.04.13 10:34:

Já jsem ale opravdu z nočního kojení nijak zvlášť unavená nebyla - ono už poměrně malé dítě se zvládne v noci "obsloužit" víceméně samo. U třetího a čtvrtého jsem zhruba od jejich roku chodila do práce, ale kojila jsem v noci - nevšimla jsem si, že by to nějak zvlášť vadilo.

Pefi řekl(a)...

Je potřeba uvědomit si, že statstiky sice ukazují, že průměrná žena je placena hůře, než průměrný muž, ale tyto statistiky jen dokumentují nějaký důsledek a nic neříkají o příčinách.

Vyvozovat ze statistiky, že se jedná o důkaz diskriminace, je dokladem nepochopení toho, jak statistiky fungují a co z nich lze vyvodit.

Pokud se důsledky pokusíte narovnat pomocí právních předpisů, tak v konečném důsledku poškodíte muže, ženy a ekonomiku jako celek.

Existují studie dokládající, že "Affirmative actions" mají konkrétní negativní důsledky, např:

Lott, J: Does a Helping Hand Put Others At Risk?: Affirmative Action, Police Departments, and Crime

http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=231100

Píšete, že: ... Právo reguluje společenské vztahy směrem k žádanému výsledku, je jeho základní charakteristikou.

Při tvorbě regulativu je potřeba se pořádně zamyslet nejen co je to ten "žádnaný výsledek", ale také jaké nežádoucí vedlejší škody daný regulativ způsobí (collateral damage).

Žádaným výsledkem by neměl být požadavek, aby statistiky vypadaly stejně pro obě pohlaví. Tím byste za žádoucí prohlásila potlačení důsledku, aniž byste se zabývala příčinami.

Za chvilku byste takoto mohla požadovat po nemocnicích, aby planetárně příslušné procento chirurgů byly invalidní homosexuální černošky ve věku nad 50 let - naplnění i takového regulativu lze nepochybně zajistit a i naše nemocnice by to dokázaly např. draftem pesonálu z Rwandy a Konga, ale nemocnicím by to zvedlo náklady, kvalita péče by citelně poklesla. Regulativ by byl naplněn, "dobro" by bylo spácháno.

Příčiny nějakého statisticky detekovatelného jevu mohou mít velmi racionální leč komplikované jádro, a potlačením důsledku byste učinila systém neefektivním, iracionálním, nesvobodným a méně konkurenceschopným.

Páchání dobra je velmi nebezpečná činnost. Často toto "dobro" nakonec škodí těm, kterým mělo pomoci. To ale není žádné překvapení, protože páchání dobra je svým způsobem fašismus, který jen těžko může přinést něco skutečně dobrého.

Nechte ženy dělat co chtějí, a nevymýšlejte další nedomyšlený regulativ jen proto, že je feminismus zrovna v módě. Najdete-li diskriminační regulativ, tak ho odstraňte, ale nelaškujte s positivní diskriminací jen proto, že by vám to vylepšilo nějaké statistiky.

A mimochodem, můžete zkusit začít podnikat a najímat zaměstnance. Pak možná zjistíte, že mezi muži a ženami jsou skutečně rozdíly, že tržní cena různých lidí na pracovním trhu je různá, že na některé práce se v průměru lépe hodí muž (fyzická síla, neplánované přesčasy), na jiné se v průměru lépe hodí žena (trpělivost, jemné manipulace) a u některých pozic je to prostě jedno.

Ondrej.Rucka řekl(a)...

V rámci kontextu debaty by mě velice zajímal třeba hlubší genderový a právní rozbor aktuální situace na pojistném trhu (pojistné žen a mužů). To by možná bylo v rámci tohoto blogu relevantnější než nekonečné diskuse o kojení.

Anonymní řekl(a)...

AdChristabel)
Nemyslím, že to, že domácí práce (a péče o domácnost a děti obecně) mají punc podřadnosti, je výsledkem působení feminismu. Feministky v tomto, bohužel, převzali diskurs patriarchální společnosti, která na prvním místě rozliší, co je mužské a co ženské, a na druhém místě pak to „ženské“ označí za to horší, podřadnější. Máte pravdu v tom, že klasické feministky udělaly obrovskou chybu v tom, že tuhle degradaci „ženského světa“ neřešily. Resp. řešily ho tím, že se snažily ženy nahnat do „světa mužského“. Ve skutečnosti by bylo třeba:
a) Relativizovat to rozlišení – čistě ženského a čistě mužského je velmi málo (kromě věcí spojených přímo s reprodukcí toho moc nenajdeme);
b) Rehabilitovat to tradičně považované za „ženské“ (včetně péče o domácnost a děti, ostatně pak by se možná do té péče ochotněji zapojovali i muži).
adpaníZavřelová)
Nesouhlasím, že rozdělení domácích prací je čistě věcí jednotlivců a ne společnosti. Pokud je v nějaké společnosti normou, že domácí práce (nebo cokoli jiného) dělá žena, pak je velmi těžké prosadit si jiný model. Reálná volba pro ženu pak může být: akceptovat, že budu dělat všechno, nebo zůstat sama. Ano, ta volba je svobodná. Ale není zrovna moc férová.
Tím nepopírám, že existují ženy, které práce doma baví. Stejně tak netvrdím, že u nás ve všech rodinách vše dělají ženy, to určitě ne. Výzkumy ale ukazují, že ve většině rodin je domácnost primárně na ženě. Ukazují také, že mužům to spíše vyhovuje, ženám spíše nevyhovuje. Vcelku logicky se ptají, proč, když ony převzaly podíl na finančním zajištění rodiny (chodí do práce), nechtějí jejich partneři převzít podíl na péči o domácnost. Mně ta otázka přijde legitimní a odbýt jí s tím, že mají co chtěly, mi přijde jako nepochopení toho, jak funguje společnost.

Tereza Radová

Anonymní řekl(a)...

To si tak člověk přijde po nějaké době přečíst právní blog, a hned na něj vybafne feminismus.Nejdřív jsem měl podezření, že se jedná o vtípek, jako např. stránky feministky.com. Bohužel nejedná. Quo vadis, Jiné právo?

Po přečtení obou příspěvků musím říct, že jsem se skutečně dobře pobavil. Oba články totiž ukazují, co je na současném feminismu špatné. Agresivita a snaha prosadit se všude, často hloupými nápady. Část s hloupými nápady tady odpadá, naopak je ovšem podtržena snaha prosadit se všude, a to i na webu zabývajícím se právem. Horší je ovšem skutečnost, že sem vlastně díky současnému genderově-právnímu inženýrství patří.

Zářným příkladem a pro mě osobně symbole současné činnosti feministek v oblasti práva je zavedení slavných kvót. Je to krásný obraz toho, kam dnešní feministky chtějí společnost směřovat.

Předpokládejme na chvíli, že stejně usilovně se bojuje v Evropském parlamentu za práva lidí se zrzavými vlasy, protože o nich koluje mnoho mýtů, díky kterým jsou znevýhodňovány. Tak tedy rozhodneme, že každá firma musí mít ve vedení nějakého toho zrzka, vždyť je jich tam málo. Jako majitel takové firmy, pak budu vyhledávat lidi do vedoucích pozic, ale některé velmi zkušené a schopné manažery budu muset odmítnout a kvůli kvótám přijmout méně kvalifikované pracovníky s rezavými vlasy. Naprosto absurdní hloupost. Vyměníme vlasy za pohlaví, a rázem je z toho realita.

Celý příklad je samozřejmě offtopic, ale dle mého názoru skvěle ilustruje, kam dnešní feminismus směřuje. Pěkně fofrem do pekel. Sufražetky byly a budou skutečné hrdinky, které bojovaly za dobrou věc. Dnešní feministky, až na zlaté výjimky, které se stále snaží bojovat např. za práva žen v islámských zemích, jsou spíš k smíchu. Určitý problém tu samozřejmě je, ale je třeba si uvědomit, že je sociální a nejde ho vyřešit právem. A navíc už není tak čistě ženský jako dřív. Je dána premisa, že žena musí obětovat kariéru, pokud chce rodinu. To je samozřejmě pravda, ale jaký je v tom rozdíl, oproti muži, který chce rodinu? Pokud muž chce rodinu, a chce se jí věnovat, kariéra tím utrpí. Že utrpí méně, než v případě ženy? Že muž není na mateřské a rodičovské? Na rodičovskou muž klidně jít může, ale ten první půlrok za vás milé dámy prostě neodkojíme. A tady se dostáváme k jádru celé věci. Ať uděláme cokoli, příroda je neúprosná a zákonu se vysměje. Biologické předpoklady mužům i ženám v něčem brání a něco jim naopak umožňují.

A co se týče role matky pečovatelky, ta s tímto faktem úzce souvisí. Při těhotenství, při porodu, při kojení, dochází v těle matky k výrazným chemickým a hormonálním změnám. Utváří se tak úzký vztah, který mezi otcem a dítětem jednoduše není možné vytvořit. I když tátové budou milovat své děti sebevíc, nikdy se to tomu nevyrovná. Matka se díky tomu všemu váže na dítě a dítě na matku tím nejužším způsobem. A právě to dělá z žen pečovatelky. Dítě matku na začátku života potřebuje, je pro něj životně důležitá minimálně prvních šest měsíců.

Konec první části

Anonymní řekl(a)...

Část druhá a poslední.

Zpět ke kariéře, věřte nebo ne, pokud muž chce rodinu, musí obětovat kariéru. Pokud totiž opravdu stojí o rodinný život, nebude pak trávit přesčasy v práci, aby se zavděčil a kariérně stoupal, omezí služební cesty atd. Jiná situace je, kdy žena si udělá dítě s mužem, který je kariérista. Ten samozřejmě bude trávit většinu času v práci a rodina mu kariéru neomezí, ale neužije si rodinný život. On ho ani nechtěl, nebyla to jeho priorita a nikdy nebude. Stále je to o volbě - žít rodinný život, nebo dřít a budovat kariéru.

Zlatým hřebem mého příspěvku musí být samozřejmě zmínka o rozdílných mzdách. Nikde, kde jsem pracoval, se při vyměřování mzdy nezohledňovalo pohlaví. Co ovšem zohledněno bylo, byl počet skutečně odpracovaných hodin a celkově odvedené práce. A v tom, nevím proč, muži vždy vedli. Více odpracovaných hodin, více odvedené práce, vyšší mzda. Nevím jak vám, ale mě to přijde logické. Pokud to někde funguje jinak a jsou na pracovišti ženy diskriminovány, nemohu než doporučit obrátit se na soud. Chtěl bych ale upozornit, že stejná pracovní pozice neznamená automaticky stejný plat, jde o odvedenou práci, tak pozor. Je mi jasné, že zde bude namítáno, že je to způsobeno tím, že ženy mají často OČR a musí se o dítě starat, když je nemocné. To už záleží na vás, jak se doma domluvíte. Mě vůbec nevadí si OČR vzít a dát si doma s malým nemocným tygrem chvíli oddech. A co se týče samotných matek, samotní otci také nemají magickou vílu, která by se o dítě postarala.

Omlouvám se, že je tento příspěvek tak dlouhý, ale není reakcí jen na tento druhý blog, spíš bych ho v reakci na první blog ctěné hostky uvedl jako: Kritika současného feminismu. A dle zásady když už něco napíšu, tak se pod to podepíšu, se s Vámi loučí Ondřej Dvořák.

Anonymní řekl(a)...

Ad.pan Dvořák : "Utváří se tak úzký vztah, který mezi otcem a dítětem jednoduše není možné vytvořit. I když tátové budou milovat své děti sebevíc, nikdy se to tomu nevyrovná. Matka se díky tomu všemu váže na dítě a dítě na matku tím nejužším způsobem ".

Vážený pane, jak jste na to přišel,
už Vám toto nějaké 6-ti měsíční dítě dalo najevo? Vždyť Vy argumentujete jako feministka Šulová+Havelková (Psychologická nutnost matky) nebo jako nějaká soudkyně opatrovnického soudu, když ne zcela bezvadné matce svěřuje dítě do výchovy.

Anonymní řekl(a)...

Podepíšu se pod to, co napsal Ondřej Dvořák. Klidně dvákrát. Příští měsíc odcházím na rodičovskou, v manželství táhneme za provaz oba a tyto řeči považuji spíš za alibismus. Škoda, že se to celé zvrhlo v debatu o kojení, osobně by mě to celé více zajímalo z pohledu práva.

J.V.

Anonymní řekl(a)...

adODvořák)

Není mi jasné, v čem konkrétně spatřujete v Barbařiných příspěvcích onu agresivitu. Můžete to rozvést?

Zajímavý je i názor, že text o feminismu a feministickém přístupu k právu nemá na Jiném právu co dělat. Že by byl feminismus příliš "jiný" i pro Jiné právo? Mimochodem, zvláštní, že na Barbaře se tu opakovaně požaduje, aby relevanci svého tématu a vazbu na právo zdůvodňovala. Když tu byl před časem text třeba o genomu, nikdo takové požadavky nezvnášel. Myslím, že i to o lecčems vypovídá.
Stejně jako tvrzení, že "hostka" - tedy někdo pozvaný - se na tento web vlastně vecpala, aby se tu mohla prosazovat.

Zářný příklad kvót, které jsou navíc, pokud vím, jen ve stádiu návrhu, bývá obvykle také jediný příkladem strašlivého útlaku, kterému feminismus vystavuje společnost. Uvítala bych i další, třeba i méně zářné příklady. A ideálně konkrétní příklady, kdy někomu feminismus zasáhl do života. Poučíte nás?

Příklad s lidmi se zrzavými vlasy je nesmyslný. Srovnáváte dvě zcela odlišné kategorie. Nevím o tom, že by společnost měla speciální sociální normy pro zrzavé na straně jedné a nezrzavé na straně druhé. Nevím o tom, že by zrzaví naráželi na nějaké skleněné stropy. Nevím o tom, že by naše společnost měla historickou tradici právního znevýhodňování zrzavých. Ale uznávám, že taky nevím vše, a tak se ráda nechám poučit. Mimochodem, tady nepléduju za kvóty, jen se vymezuju vůči nevhodné analogii.

Zaujalo mě, že sociální problémy nejde vyřešit právem. K čemu tedy právo podle Vás vlastně je? Vždy jsem měla pocit, že jeho úkolem je právě regulovat situaci ve společnosti a tím i řešit soc. problémy. Jistě, právo samo o sobě nemůže společnost zcela změnit (a proč by taky mělo?). Má ale velký vliv na to, jak se ta společnost vyvíjí, resp. zda se vyvíjí. Opět tu nemluvím ve prospěch nějaké konkrétní změny, jen komentuju to obecné, co jste napsal.

A závěrem otázka: Co přesně Vám na snaze o to, aby i ženy měly zaručeny - nejen de iure, ale i de facto - základní práva a aby se mohly svobodně realizovat (lhostejno kde a jak), přijde směšné?

Anonymní řekl(a)...

Pardon, zapomněla jsem podpis. Tereza Radová

Anonymní řekl(a)...

Ad. Anonymní.
Vážený pane, jak jste na to přišel,
už Vám toto nějaké 6-ti měsíční dítě dalo najevo? Vždyť Vy argumentujete jako feministka Šulová+Havelková (Psychologická nutnost matky) nebo jako nějaká soudkyně opatrovnického soudu, když ne zcela bezvadné matce svěřuje dítě do výchovy.

Na tuto skutečnost jsem opravdu nepřišel já. Nejsem totiž lékař v oboru psychologie e neurologie. Vědci, kteří se těmto oborům věnují, ale přišli na to, že v mozku ženy se právě při porodu, laktaci a kojení uvolňují rozličné látky, na které tělo dost bouřlivě reaguje, přičemž se jedná m. j. o hormony, které ovlivňují i psychiku. A musím říct, že valná většina dětí dává najevo vztah k matce. Nevím, jestli jste se někdy s malým miminkem setkal/a, ale já mám zkušenost, že dítě vždy poznala, jestli je v náručí u matky či někoho jiného, takže pochybnosti o těchto zjištěních nemám. Prvních šest měsíců je tu navíc dána nutnost kojení s ohledem na imunitu dítěte, tím je dána ta skutečná nutnost matčiny přítomnosti v prvním půlroce života dítěte.

O.D.

Anonymní řekl(a)...

Ad Tereza Radová

Budu reagovat postupně na Vaše připomínky, které do jisté míry chápu, protože jsem svůj příspěvek psal záměrně kontroverzněji.

Co se týče feministického příspěvku na blogu, s tím nemám problém. Poukázal jsem na to ale záměrně z toho důvodu, že autorka článků měla potřebu se hned takto představit, a oba první příspěvky mi nepřišly příliš právní. Nepochybuji o tom, že autorka má co nabídnout a má spoustu znalostí a zkušeností, přesto považuje za nutné hned jako první zdůraznit, že je feministkou, a má potřebu feminismus hájit a nazvat článek obrana feminismu. Pokud by se zde objevil článek o genderových studiích v právu jako první, vůbec bych si nemohl namítat, že s tímto webem nesouvisí. Zde se však jedná o Obranu feminismu, a to mě trochu zaskočilo.

Vůbec nemám problém s tím, že tady autorka hostuje a jsem velmi zvědavý na její více právně zaměřené příspěvky. Vůbec netuším, z čeho odvozujete, že tvrdím, že se sem vecpala. Naopak jsem si jistý, že přidá i velmi zajímavé články.

Co se týče příkladu kvót, záměrně je dotažen do absurdity. Kdo četl samotné znění originálu, ví, že realitě můj komentář plně neodpovídá, ale pouze se snaží poukázat na absurditu jakéhokoli zavádění kvót, které se váže na vrozenou vlastnost. Z této systematiky vychází i příklad se zrzky, který je jen teoretický a je založen na premise, že společnost má pro zrzavé jiné podmínky. Je to jen teoretická premisa, to snad z mého příspěvku šlo pochopit.

Další příklad nemohu a nemám zapotřebí uvádět. Jedná se mi o určitý bod, ke kterému společnost dospěla a který jsem chtěl zmínit. Vše, čeho feministky dosáhly, se společnosti dotklo a mělo na ni dopad. A právě do případu kvót jsem s tím neměl problém, protože se jednalo o užitečné nutné věci, jako např. volební právo. Pokud se jednalo o hlouposti, vždy skončilo u návrhů nějakých agresivních hnutí. Nicméně právě kvóty jsou pro mě hrozivou vlaštovkou, neboť ukazují, že hloupé nápady se od agresivních hnutí dostaly do zákonodárných sborů, a jasně ukazují, kam chce současná společnost směřovat. Proto jsou pro mě kvóty zlomové a je mi jedno, že jsou ZATÍM možná osamocené.

Konec první části

O.D.

Anonymní řekl(a)...

Druhá část

A k samotnému řešení sociálních problémů právem. Jde mi o to, že tento konkrétní sociální problém nejde dle mého názoru vyřešit právem, a to proto, že jej právo již dostatečně reflektuje. Zákaz diskriminace máme dán a víc může těžko právo udělat. Není možné změnit právem to, jak lidé vnímají okolí a chápou svět. Navíc díky zákazu diskriminace již rovnosti ve vyspělých zemích bylo dosaženo. Zatím vždy sleduji, jak se ženy domáhají práva na kariéru i rodinu, práva na stejnou mzdu. K tomu můžu jen odkázat na svůj předchozí příspěvek, v kterém uvádím, že i muž si musí vybrat mezi kariérou a rodinou, a co se týče mzdy, u všech zaměstnavatelů, u kterých jsem pracoval, jsem se nesetkal s ničím jiným, než že se hodnotila skutečně odvedená práce. Pokud ji žena odvede míň, nemůže očekávat stejnou mzdu jako jiní, kteří odvedou práce víc. Ale vždy se jedná o konkrétní případy. Co se týká řešení OČR. Můžu opět odkázat na svůj původní příspěvek. Pokud člověk dosáhne odpovídajícího vzdělání a kvalifikace, pak toto jsou faktory, které určují jeho mzdu za odvedenou práci. Nikde jsem nezažil, že by se mezi tyto a výše uvedené faktory přimíchalo pohlaví.

S ohledem na výše uvedené tedy musím říct, že chápu, že některé ženy mohou mít pocit, že v tomto bodě je situace nerovná, protože ony jsou vždy doma s nemocným dítětem a ony dělají hůře placenou práci. K tomu můžu jenom říct, že jakou kvalifikaci jste získali, takovou práci děláte, a jak se doma domluvíte, kdo se o dítě bude starat, to je také vaše věc. O neslučitelnosti kariéry a rodinného života u obou pohlaví zase musím odkázat na první příspěvek.

A co mi vadí na snaze, aby i ženy měly zaručena základní práva? To že je zaručena mají, bavíme-li se o našich podmínkách. Je jen na nich, jestli je využijí. Mě už pouze unavuje, že mezi základní lidská práva se pořád motá touha: Já chci rodinu i kariéru. Tady jsou všichni omezeni a je potřeba si to uvědomit. Vždy budu respektovat např. sufražetky, jak jsem uvedl, či současné feministky, které bojují za práva skutečně utlačovaných žen. Tyto feministky si zaslouží obrovské uznání. Za co bojují ženy v západním světě, už pro mě váhu nemá.

O.D.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad O.D:
Bára Havelková byla myslím vybrána právě kvůli svému "feminismu" a právě s očekáváním, že něco na toto téma napíše, aspoň tak jsem to pochopil i z úvodní zdravice.

Jinak jedna věc je vybrat si, a jiná věc brát míň i v případě stejného výkonu nebo po 10 letech po porodu, kdy už se opravdu nekojí. Je omyl tvrdit, že platová nerovnost je daná (jen) rozdílným výkonem - je i tam, kde je výkon zcela srovnatelný (navíc to, že se někdo nestará x hodin denně o domácnost, neznamená, že v tu dobu pracuje). A paušální očekávání společnosti a předsudky mají často vliv i tam, kde racionální opodstanění pro rozdílné zacházení není. Nebavíme se jen o několika úřadech s tabulkovými platy.

Pefi řekl(a)...

Ad Tereza Radová:

Co přesně Vám na snaze o to, aby i ženy měly zaručeny - nejen de iure, ale i de facto - základní práva a aby se mohly svobodně realizovat (lhostejno kde a jak), přijde směšné?

V kontextu současné ČR prosím pěkně jaká konkrétní práva nebo svobody, která muži mají, jsou ženám upírány ?

Já vím pouze o silně diskriminační vyhlášce č. 288/2003 Sb.
ze dne 25. srpna 2003 (která je skandální v tom, že neřeší těhotné a kojící muže), ale jinak mi naše národní legislativa připadá celkem v pořádku.

Jakub Backa řekl(a)...

ad Jan Potměšil:

Jak konkrétně se měří ten "stejný výkon"?

U pásu ve fabrice to asi jde jednoduše (a ty statistické rozdíly tam nejsou tak velké, viz výše).

Ale jak se měří stejnost práce v případě nemanuálně pracujících, mi fakt uniká.

Anonymní řekl(a)...

Ad. O.D. z 17.4. 13 20:08

Nejde ve věci přece o to, že
děti (kojenci) matku poznají, mají k ní úzký vztah, apod., ale věřte, že poznají i otce a i k němu v tomto období mají úzký vztah obdobně jako k matce, pokud se ten otec mimču věnuje, zvláště pokud k němu v noci třeba vstává on, aby utišil, protože matka je unavená a potřebuje souvisle spát.
O tomto faktu feministky záměrně mlčí. Zdůrazňují jen výlučnost matky, zaplétají do vazeb dítěte
šestinedělí, hormonální změny, zvláštnosti úchopu dle Šulové, apod.
Ne nadarmo byly vzneseny dotazy, zda paní Havelková sama je matkou a manželkou.
Odtud výlučně feministky čerpají
jimi tvrzenou legitimitu k různým
genderovým blábolům, a když neví kudy kam, je východiskem absolutizace biologické odlišnosti ženy, jako zde, když pí Havelková
rychle mění téma.
V mém případě jde o osobní zkušenosti.


Pefi řekl(a)...

Ad Jan Potměšil: Je omyl tvrdit, že platová nerovnost je daná (jen) rozdílným výkonem - je i tam, kde je výkon zcela srovnatelný ... A paušální očekávání společnosti a předsudky mají často vliv i tam, kde racionální opodstanění pro rozdílné zacházení není.


Samozřejmě máte částečně pravdu - nejde jen o okamžitý výkon. Jenomže jaké jsou příčiny platové nerovnosti ? Do nákladů na zaměstnance musíte započítat i rizika, vámi zmíněné předsudky nejsou nic jiného, než intuitivně zpracovaná historická zkušenost s riziky.
Jde o rizika spojená s absencí – s dětmi obvykle zůstávají doma ženy,
Riziko spojené s tím, že zaměstnanec otěhotní, nebo že dokonce půjde o rizikové těhotenství – mužům se to nestává,
Riziko, že budete potřebovat, aby zaměstnanec pracoval přesčas, nebo jel na služební cestu a on nebude ochoten či schopen – v tomto muži bývají flexibilnější,
Riziko, že zaměstnanec bude muset posouvat těžké bedny, stěhovat skříně či stroje, vyhazovat opilce, bránit majetek zaměstnavatele - tady prostě průměrní muži mají navrch před průměrnými ženami.
Riziko představuje stochastický náklad a tento náklad je v odměňování zohledněn. Racionální je smířit se s tím, že cena různých lidí na trhu práce je různá, stejně jako je různá jejich inteligence, verbální inteligence, emoční inteligence, fyzická síla, zdravotní stav, praxe, zkušenosti.
K tomu všemu je odměňování dáno celou řadou kritérií, některá lze rozumně podchytit a analyzovat, u jiných je to s podchycením a analýzou horší. A nejde jen o ženy - hezcí/vysocí/dobře se oblékající muži berou v průměru větší platy, než malí/oškliví/špatně oblékaní muži. Zavedeme snad proto zákon, kterým zkusíme omezit důsledek jevu, který ani nedokážeme pořádně vysvětlit?
Může takovýto způsob uvažování (kdy se snažíme řídit, aniž bychom dokázali měřit), přinést něco dobrého ? V technických vědách je snadné zdokumentovat, že pokusy o takovéto „řízení“ vždycky končí katastrofou. A neplatí to jen v technických vědách. Milton Friedman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, kdysi uvedl:
A society that puts equality before freedom will get neither. A society that puts freedom before equality will get a high degree of both.
Neboli: Společnost, která staví rovnost nad svobodu, nebude mít ani rovnost, ani svobodu. Společnost, která staví svobodu nad rovnost, bude mít hodně od obojího.
Pokud by bylo výhodné zaměstnávat skupinu osob, která je neoprávněně diskriminována, tak by to ve svobodném tržním prostředí znamenalo citelnou konkurenční výhodu. Díky tomu by tržní prostředí každou takovou diskriminaci velmi rychle samo od sebe potlačilo a žádné právní zásahy by nebyly třeba. Chcete-li potlačit diskriminaci, postarejte se, aby tu bylo svobodné tržní prostředí. .
Cokoliv dalšího bude silně kontraproduktivní.

Anonymní řekl(a)...

adPefi)
Psala jsem, že práva by měla být zaručena nejen de iure (legislativně), ale i de facto (v praxi). Vy mi na to napíšete, že Vám "naše národní legislativa připadá celkem v pořádku". OK, i kdyby byla - což jsem nijak nekomentovala, jak to souvisí s mým výrokem? Korupce je u nás taky de iure nelegální. Znamená to, že neexistuje ani de facto?

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Jakub Backa:

Měřit výkon lidí, kteří manuálně nepracují, lze. Samozřejmě, není to tak jednoduché a exaktní jako u dělníka na pásu, ale jde to.
Pokud to ale uděláte, zjistíte, že nejsou rozdíly mezi muži a ženami, ale mezi pilnými a línými, schopnými a neschopnými.

Ad Jan Potměšil:

Jak moc jste přesvědčen, že skutečně při stejném výkonu dochází ve významném objemu k diskriminaci žen? Moje osobní zkušenost z bankovnictví je, že přeplacené ženy se vyskytují stejně často jako přeplacení muži a nedostatečně ohodnocené ženy se vyskytují stejně často jako nedostatečně ohodnocení muži.

Anonymní řekl(a)...

Děkuji Vám Barbaro za inspirativní texty.

Možná jsem četl příliš rychle, ale nezachytil jsem nasledujici:

1/ Pokud opravdu existuje diskriminace vyplývající z genderových stereotypů (DVGS), mel by racionalni zamestnavatel drive nebo pozdeji objevit, že na trhu se hromadi podhodnocene obeti DVGS a tyto zamestnavat (vyplati se to protoze je dostava se slevou a pro racionalniho zamestnavatele jsou penize nade vse :o))- coz by melo vest ke zvyseni ceny jejich prace az do urovne, kdy se sleva vycerpa a tyto obeti dostavaji ferovou cenu jejich prace. Jinymi slovy, i kdyz existuje DVGS nemela by vest k signifikantnimu rozdilu v odmenovani. Pokud nazor nesdilite prosim o vysvetleni.

2/ Zda a pokud ano tak proč se předpokládá, že DVGS (jiz exitenci muzeme pro jednoduchost predpokladat stejne jako ze DVGS nema shora pod bodem 1 uvedeny ucinek) - je pro společnost škodlivá? Jinymi slovy, jiste existuji pro spolecnost dobre diskriminace (vekova diskriminace pro volby atp.), a proc prave DVGS by mela byt ta spatna?

Petr Kuhn

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Pefi:

Problém je v tom Vašem "průměrný muž" a "průměrná žena". Tohle porovnání průměrů je naprosto irelevantní. O pracovní místo nežádají a platový výměr nedostávají průměry, ale konkrétní jedinci.

Mezi ženami jsou přebornice v karate nebo ve vzpírání, mezi muži jsou sušinky a tlouštíci, kteří sejf neodstěhují a opilce nevyhodí, aniž by si při tom neublížili. V mém minulém zaměstnání nejefektivnější kolegyní v mém týmu byla matka malého dítěte a největší personální problém, který jsem kdy měl ve spojitosti s omluvenými absencemi, byl muž.

Proto by měl být porovnáván vždy konkrétní uchazeč, schovávání se za průměry je výmluva.

Zadruhé, ty rizikové náklady jsou ve skutečnosti nesmysl. Pokud přijímám na pozici junior specialisty absolventa VŠ, tak jeho životnost na tomto místě je cca 2-3 roky - těhotenství je příčinou fluktuace v naprosto zanedbatelném počtu případů, většinou prostě odejde za lepším. Skutečnost, že muži jsou vlivem testosteronu ambicióznější a mají větší tendenci riskovat, a tedy měnit zaměstnání, eventuální odchody na mateřskou více než kompenzuje.

Matka malého dítěte možná občas potřebuje "paragraf", ale slušným chováním k ní získáte velmi nadprůměrně loyálního zaměstnance. Je až zarážející, jak spolehlivě funguje následující ukazatel: čím méně si manažer všímá svých kolegů a chová se k nim přezíravě, tím horší má zkušenosti se zaměstnáváním potenciálních matek.

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Petr Kuhn:

Vím o jednom manažerovi, který ve firmě explicitně vyhledával matky po mateřské, tj. potenciální oběti DVGS, a stahoval si je do svého týmu.

Mělo to pro něj výhody:

1) díky tomu, že jeho zájem vnímaly jako něco neobvyklého, získal výjimečně loyální kolegyně, a

2) protože samy chtěly částečné úvazky, získal tím velkou flexibilitu a schopnost vyrovnávání špiček, protože (s použitím home-office) mu mohlo pracovat 6 lidí naráz, ačkoli měl jen 3 FTE (čísla si cucám z prstu, nepamatuju si je).

a

3) ušetřil na mzdových nákladech, protože u nich nebyl takový tlak na zvyšování platů.

Olga řekl(a)...

Ad Ondrej Rucka
Ano, tohle téma by stálo za analýzu, bude-li mít bloggerka chuť a čas (?) Aktuální odvržení pohlaví jako pojistně-matematického faktoru dává z pohledu zásady rovného zacházení smysl (k rozsudku ECJ je podsatatné číst podrobně stanovisko generální advokátky: poukazuje na "pohodlnost" použití pohlaví jako náhradního kritéria všude tam, kde je obtížné vést konkrétní evidenci). Jenže dopady do praxe (= zdražení pojistného méně rizikovým ženám o desítky procent) jsou tristní...co s tím?
Olga Svobodová

Pefi řekl(a)...

Korupce je u nás taky de iure nelegální. Znamená to, že neexistuje ani de facto?
Zakázaná už je, takže další zakazování nepomůže. Pokud korupce existuje a zákaz to nevyřešil, tak řešení je potřeba hledat ve zcela jiné rovině, než je "další zakazování korupce".

V článku se ptáte, zda má Právo dále nějak zakročit proti tomu, že diskriminace sice byla de iure již zakázána, ale faktická nerovnost stále existuje.

Já namítám, že ona nerovnost má přirozené základy a ty není možné právním násilím reálně potlačit. Trochu mi to připomíná snahu týmu právníků vynutit si zrušení Kirchhoffových zákonů v okamžiku, kdy se doslechli, že kvůli těmto (zjevně nevyhovujícím) zákonům není možné přeshraniční toky elektrické energie vynutit smluvně.

Jakákoliv snaha o právní regulaci (tj. potlačení svobod), s cílem potlačit důsledky přirozených nerovnosti, je skutečně právním aktivismem a sociálním inženýrstvím.

Obhajobu nezbytnosti právního aktivismu v této oblasti zakončujete výrokem: Pro mě možnost, aby byli muži i ženy skutečně svobodně schopní vybrat, jak si nastaví svůj život z hlediska rodiny a kariéry, je přesně takovým žádaným a žádoucím výsledkem
Ve skutečnosti však tento stav již tady máme. Vám to ale nestačí. Snažíte se dosáhnout toho, aby fakt, že osoba má pohlaví, měl nulový vliv na osobní kariéru. Tento z lidskoprávního hlediska ideální stav je z důvodu měřitelných fyziologických, mentálních, kognitivních a dalších rozdílů mezi pohlavími, čirou utopií.

Pefi řekl(a)...

Problém je v tom Vašem "průměrný muž" a "průměrná žena". Tohle porovnání průměrů je naprosto irelevantní.

Máte naprostou pravdu. Jenomže ty statistické "průměry" jsou vydávány za důkaz diskriminace, kterou je potřeba odstranit.

rizikové náklady jsou ve skutečnosti nesmysl

Pak je nesmysl pojišťovnictví a veškerá pojistná matematika.

slušným chováním k ní získáte velmi nadprůměrně loyálního zaměstnance.

Souhlasím. Ostatně ve svém dalším příspěvku dokumentujete, že nesmyslnou existující diskriminaci lze otočit v konkurenční výhodu, čímž se "diskriminace" neodpovídající reálné tržní ceně ze svobodného trhu rychle vytrácí.

Ondřej Palkovský řekl(a)...

Pojistné je mimochodem velmi zajímavá věc. Pojišťovna vezme daného jedince a hledá pravděpodobnost,zda se mu přihodí určitá událost - na základě toho stanoví pojistné.
Ke stanovení této pravděpodobnosti vezme v úvahu různé faktory. Při absenci zákazů diskriminace pojistné nějakým způsobem reflektuje "nejlepší-odhad" pojišťovny. Co je na tom "nerovného"?

Zákaz vzít v úvahu relevantní faktor pak je v podstatě identické, jako kdyby stát říkal "pojišťovno, pokud je žadatel žena, přičti 0.1 ke svému nejlepšímu odhadu rizika, pokud je muž, odečti 0.1".

Při čtení těchto rozsudků mám ale pocit, že se svět zbláznil :)

V právní unii, která prohlásila dodržování lidské důstojnosti, lidských práv, rovnost a nediskriminaci za své nejvýznamnější zásady(35), by bylo nepochybně vysoce nevhodné, kdyby např. v rámci zdravotního pojištění bylo rozdílné riziko onemocnění rakoviny kůže uvedeno do souvislosti s barvou pleti pojištěnce, a proto po něm bylo vyžadováno vyšší nebo nižší pojistné
...
Stejně jako rasa a etnický původ je totiž i pohlaví prvkem, který je neoddělitelně spojen s osobou pojištěnce a nemá na něj v žádném případě vliv


Lepší nekomentovat :(

Anonymní řekl(a)...

adPefi)
Příspěvek ve 12.18 jsem psala já, nikoli paní Havelková.

Mohu se zeptat, co je "přirozená nerovnost"? Jedné mé známé v AK dávali nezajímavé úkoly a nižší odměny s tím, že ženské jsou hloupé a na víc nemají. Je to projev přirozené nerovnosti? Nebo projev uměle vytvořených předsudků? Předsudků, které bychom se podle Vás hlavně neměli snažit měnit, protože by to bylo sociální inženýrství a šli bychom proti "přirozenosti"...

Což mi připomíná jednu věc, kterou jsem tu už nějakou dobu chtěla napsat. Panuje mýtus, a v článku ho bohužel přebrala i Barbara, že právo buď usiluje o změnu poměrů a pak je sociálně inženýrské, nebo o ni neusiluje a pak je "neutrální". Myslím, že v době intenzivní regulace něco jako "neutrální právní řád" neexistuje. Právo má zjednodušeně řečeno volbu mezi tím zaštítit status quo (a tím napomoci jeho udržení), nebo usilovat o větší či menší změny. V obou případech se staví na nějakou (a obvykle i někoho) stranu...

V práci mám, shodou okolností, podobnou zkušenost jako pan Slanina. V mém posledním týmu byl potížistou kluk, tahounem máma tří dětí. A podotýkám, že ta paní místo dostala jen díky tomu, že jsme u výběrového řízení kromě 3 mužů byly i dvě ženy, vybojovaly jsme si jí. Nevyvozuju z toho žádné obecné závěry kromě toho, že lidi je opravdu potřeba posuzovat individuálně a bez předsudků. A toho, že těch předsudků (samozřejmě nejen vůči ženám) je ve společnosti stále dost a dost.

Tereza Radová

Anonymní řekl(a)...

Instituty pojištění nejsou výhradně soukromoprávní záležitostí.
Proto pojištění v mnoha jeho druzích
nevychází jen z tzv. pojistně-matematických výpočtů ve vztahu ke konkrétním osobám nebo skupině osob, ale je výrazem, byť nepřímo, i určité solidarity mezi pojištěnci v daném typu pojištění.
Jesliže se ženy dožívají v průměru
o cca 4-8 roků vyššího věku než muži, pak považuji za správné (genderově neutrální), když v jistém typu pojištění platí ženy stejně jako muži. Jedná se podle mého názoru o výraz solidarity mezi pohlavími.
Není třeba dodávat, že totéž obdobně ( zatím ) platí i v nemocenském pojištění.

Pefi řekl(a)...

Jedné mé známé v AK dávali nezajímavé úkoly a nižší odměny s tím, že ženské jsou hloupé a na víc nemají. Je to projev přirozené nerovnosti?
Přirozená nerovnost pohlaví je doložitelná jedině statisticky – viz google a téma sex-differences. Bohužel je to i díky feministkám téma do značné míry tabuizované, takže autoři o tom píšou hodně opatrně.
U konkrétního jedince lze pouze říci, že jedinec X je v konkrétním parametru:
- lepší/horší/stejný než jedinec Y
- lepší/horší/stejný, než průměr jedinců z množiny M
- lepší/horší/stejný, než 95% jedinců z M
Pro skupinu jedinců (množinu) a konkrétní parametr lze pak říct, že průměr množiny M je vyšší/nižší, než množny N, totéž lze dělat pro směrodatnou odchylku nebo další statistické parametry.
Z předpokladu, že průměrné IQ mužů a žen je stejné (IQ=100), ale liší se směrodatná odchylka (muži mají větší rozptyl), lze odhadnout, že mezi muži bude víc géniů, ale i více idiotů, než mezi ženami. To není předsudek, to je realita.
Na základě průměru a směrodatné odchylky lze udělat nějaký odhad o tom, jaké parametry bude asi vykazovat náhodně zvolený jedinec z množiny. Ale nelze nic říci o konkrétním náhodně vybraném jedinci.
Lze prohlásit, že když budu hledat vynikajícího matematika, experta na jadernou bezpečnost, řidiče, stěhováka, tak asi nakonec přijmu muže. Přitom nelze vyloučit, že přijmu ženu, prostě proto, že bude z kandidátů ta nejlepší - viz vynikající Dana Drábová (SÚJB). Ale mezi špičkovými matematiky, jadernými fyziky, řidiči, stěhováky je více mužů, než žen, takže můj matematik, expert na JB, řidič, stěhovák asi nakonec také bude muž. To není diskriminace, to je prostě statistická nutnost.
---
Nelze vyloučit, že příslušnou AK vedl nějaký duševní ekvivalent typu MUDr. Bartáka. Ale stejně tak nelze vyloučit, že vaše známá prostě nebyla lepší, než ostatní zaměstnanci kanceláře, shodou okolností muži. Otázkou je, zda jí bylo řečeno, že „ženské jsou hloupé a na víc nemají“, nebo zda si to jen domyslela.
---
Bohužel některé osoby (dle mých omezených zkušeností obvykle ženy) vidí diskriminaci podle pohlaví i tam, kde žádná taková diskriminace není. Bez zajímavosti není ani to, že bojovníci a bojovnice proti diskriminaci dle pohlaví vidí diskriminaci všude tam, kde je byť jen minimální náznak nějaké potenciální diskriminace žen. Ale tam kde je zjevná diskriminace mužů, to nevidí.

Např. tu máme soutěž Podnikatel roku (vyhlašuje Ernest & Young), zúčastnit se mohou a účastní se muži i ženy. A pak tu máme soutěž Podnikatelka roku (Agentura Helas), kde se smí zúčastnit pouze ženy. Dokážete si představit ten řev, kdyby Ernest & Young zkusili do pravidel dát, že kandidátem musí být muž ?
To je ten podstatný rozdí, mezi zastánci svobody a feministkami - zatímco zastánci svobody chtějí rovná pravidla pro všechny, feministky chtějí "rovná" pravidla pouze pro ženy.

Pefi řekl(a)...


Ad pojištění a solidarita O solidaritě v původním slova smyslu má smysl mluvit pouze, pokud je dobrovolná. Vynucená "solidarita" je takový moderní newspeak.
Pojištění je ve skutečnosti pouze nástroj na řízení rizik, kdy se pojištěnec rozhodně kompenzovat riziko pojištěním. Tím, že platím pojistku, jsem solidární především s pojišťovnou, protože ona jediná na tom skutečně dlouhodobě vydělává.
Já vydělávám, když pojistku neplatím a riziko eliminuji jinak (levněji), nebo když platím pojištění, které svou nízkou cenou neodpovídá reálnému riziku. Ovšem pokud je pojistka levnější, než riziko, tak nejsem vůbec nijak motivován riziko snižovat, ačkoliv bych často mohl), protože ostatní mi moje lehkomyslné chování zaplatí z vlastní kapsy. To je totiž odvrácená a opomíjená tvář "solidarity".
Pokud má někdo vyšší riziko rakoviny kůže z důvodu „barvy kůže“, tak by měl v první řadě sám činit opatření, aby se rakovině kůže vyhnul. Pokud jsou všechny rasy evolučně rovnocenné, tak sice má vyšší riziko rakoviny kůže, ale nejspíš má nižší třeba riziko rakoviny žaludku a pak je to ve výsledku (součet rizik) jedno. Druhá možnost je, že všechny rasy evolučně rovnocenné nejsou a pak je otázka jak se s takovou změnou paradigmatu v právním systému vyrovnáme. I v takové situaci mi však přijde nejlepší maximalizovat svobodu jednotlivce bez ohledu na jeho rasu (a pohlaví), což zahrnuje i právo pojišťoven stanovovat pojistné podle svého uvážení a právo jednotlivce se nepojistit vůbec.
----
Co se týče našeho nesvobodného a o to víc solidárního zdravotního pojištění, tam především platí, že zdravotnické zařízení dostane výkony uhrazené bez ohledu na kvalitu nebo nekvalitu služeb, které poskytuje. Následně mnozí pojištěnci „solidárně“ platí do systému zdravotního pojištění, aniž by z něho měli možnost rozumně čerpat, protože pojišťovna odmítá uzavřít smlouvu s daným lékařem a pacient radši zaplatí z vlastní kapsy, než by to řešil.

Pojišťovnám jsou navíc dlouhodobě účtovány úkony, které by soukromník nezaplatil prostě proto, že za šlendrián se platit nemá. Systém je solidární především v tom, že se v něm bez větších problémů uživí i mimořádně mizerná pracoviště a mimořádně mizerní lékaři.

Milton Friedman napsal:
Jestliže utrácíte své vlastní peníze pro sebe, jste velmi opatrní při rozhodování, co za ně pořídíte. Když utrácíte cizí peníze pro sebe, dáváte si pozor, co nakoupíte, ale je vám jedno, kolik utratíte. Nejhorší ovšem je, když utrácíte cizí peníze pro někoho cizího. Je vám jedno, kolik utratíte a co získáte.

A to je naše zdravotnictví - pojišťovny utrácí cizí peníze pro někoho cizího. Je jim jedno kolik to stojí i co za to dostanou.


Ale to je na zcela jinou diskusi.

Anonymní řekl(a)...

adPefi)
Částečně souhlasím. Zapomínáte ale ještě na jeden důležitý prvek. Člověk není lepší či horší obecně, ale vždy v něčem a na základě určitých kritérií. A to, jak se tato kritéria nastaví, samo o sobě předurčuje, kdo má vyšší šance. Jsou oblasti, kde jsou kritéria vcelku zjevná(třeba horník potřebuje fyzickou sílu, basketbalista/ka musí být vysoký/á aj.). Jinde tak zjevná být nemusí a tady pak bývá větší prostor pro to, aby se jednak ta kritéria nastavila diskriminačně, jednak aby při výběru dostaly prostor i různé předsudky. Pozor, netvrdím, že to vždy dopadá na ženy.

Ono "ženy jsou hloupé a na víc nemají" zaznělo explicitně a nejen vůči té mé známé. Jistě může platit, že majitel té AK je .... (něco si doplňte). Fakt ale je, že s podobnými poznámkami se, aspoň podle mých "osobních průzkumů" setkalo docela dost žen. Naopak znám minimum mužů, které by potkalo něco podobného.

Tvrzení, že zastánci svobody chtějí rovná pravidla pro všechny, feministky chtějí "rovná" pravidla pouze pro ženy, mi přijde hodně hodně zjednodušené. Jednak si nejsem jistá, kdo je vlastně onen "zastánce svobody". Jednak - máte nějaké podklady pro to, že feministky en bloc požadují rovnost jen pro ženy? Nebo je to zas jen další předsudek?

Coby nepodnikatelka soutěž Podnikatel/ka roku neznám, ale souhlasím s tím, že je-li Podnikatelka roku otevřena jen ženám, měl by Podnikatel roku být otevřen jen mužům. Popř. se může vytvořit jen jedna společná soutěž.

Ještě jsem Vám chtěla napsat ke kvótám - v některých evropských zemích, např. ve Švédsku, mají genderové kvóty třeba na SŠ a VŠ. Mají je proto, že jinak se na ty školy dostávalo výrazně víc děvčat než chlapců a oni to tímto způsobem chtěli srovnat. Opět můžeme diskutovat o tom, zda jsou přijímací kritéria genderově neutrální (a holky jsou zkrátka lepší), nebo nejsou (a kluci mají menší šance). O to mi teď ale nejde. Jde mi o to, že kvóty už leckde jsou. Dokonce jsem slyšela, že se uplatňují i na některých gymplech v ČR, zase ve prospěch kluků, ale nemám to ověřené. Čili onen Rubikon, který se prý feministky snaží překročit (A změnit tím chod historie), byl zřejmě překonán už dříve.

Tereza Radová

Pefi řekl(a)...

máte nějaké podklady pro to, že feministky en bloc požadují rovnost jen pro ženy? Nebo je to zas jen další předsudek?

Ony nepožadují rovnost (v příležitostech), ony požadují "rovnost" (v následcích). Většina argumentace se točila kolem průměrných platů, což je ten následek. Laškuje se s povinným zastoupením žen v nějakých funkcích. Takže nejde o zajištění rovných soutěžních podmínek, požadavek je na zajištění stejného výsledku (v soutěži).

Co se týče té "Podnikatelky roku", kde uvádíte:
Je-li Podnikatelka roku otevřena jen ženám, měl by Podnikatel roku být otevřen jen mužům

Vámi použitá formulace je svým způsobem příznačná. Mají-li ženy svou vlastní soutěž bez účasti mužů, nechť je tedy i mužům dovoleno mít svou vlastní soutěž bez účasti žen.

Zastánce svobody by to asi viděl trochu jinak - ať si pořadatelé vyhlašují pravidla jak uznají za vhodné - je to jejich soutěž, jejich pravidla. Komu se pravidla nelíbí, ten nechť si uspořádá vlastní lepší soutěž s lepšími pravidly.

Kvóty dle pohlaví či rasy ze strany státní instituce nebo státem regulovaného monopolu jsou automaticky špatné. U soukromé instituce (školy) na volném trhu opět nechť si majitel stanoví podmínky, jaké uzná on sám za vhodné.

Jde mi o to, že kvóty už leckde jsou. A to je špatně bez ohledu na to, zda ony kvóty zrovna diskriminují muže, nebo ženy.

Anonymní řekl(a)...

Je zajímavé jak "tuhý kořínek" má feminismus, kolik se jím popsalo stran, a kolik lidí (tedy žen) se tímto "problémem" úspěšně živí.
Pokud by si autorka blogu dala tu práci a zjistila si něco a "testosteronu" a "estrogenu" dala si tu práci a přečetla si sociální biologii, např. Matt Ridely a "Červená královna" pak by možná k něčemu došla. Jistě by to však nebyl feminismus a autorčiny zcela nesmyslné představy o přitozenosti a tím i právu.

Zdraví DHanak@seznam.cz

Jakub Backa řekl(a)...

K rovnosti pohlaví bych rád upozornil na tohle skandální stanovisko ombudsmana:
http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/DISKRIMINACE/Kauzy/zbozi_a_sluzby/Fitnesscentra_urcene_pouze_pro_zeny.pdf

Posilovna jen pro ženy je OK, ale posilovna pro bílé ne, protože je samozřejmé, že ženám při cvičení muži vadí, ale bílým černí nemůžou, to by bylo diskriminační.
Argumentum ad samo sebou hadra.

Anonymní řekl(a)...

adDHanák)
Můžete nám konkrétně napsat, k čemu by autorka po přečtení Vámi doporučené literatury měla dojít? A v čem přesně jsou přesně její představy "nesmyslné"? Pokud se nepletu, testosteron a estrogen tu byly vždy - přesto se úprava vztahů mezi muži a ženami postupem doby (i kultura od kultury) v mnohém změnily. Máte pro to nějaké vysvětlení?

adPefi)
Věc je opět výrazně složitější. Jednak různé feministky požadují různé věci, jednak třeba zrovna požadavek "stejná odměna za stejnou práci" není požadavkem na rovnosti výsledků (asi spíše než následků), ale na rovnost podmínek. Požadavek na rovnost výsledků by zněl "stejná odměna bez ohledu na práci". Vznáší ale někdo takový požadavek?

Ó ano, náš slavný volný trh, na kterém zcela svobodně soutěží soukromé instituce. Jsem ráda, že jste to zmínil, protože tohle je pro mě další mýtus. Představa, že existuje absolutní svoboda, jen ty zlé feministky nám ji chtějí narušit, je zkrátka falešná. Už dnes jsou soukromí aktéři na hodně regulovaném trhu vázáni spoustou norem, kterém jim určují, co mohou a co nemohou. Tím neříkám, že je automaticky dovolen jakýkoli zásah. Říkám jen, že soukromé instituce nikdy nežily a nežijí ve svém vlastním svobodném světě, a proto o tom, do jaké míry (ne zda) mají být regulovány, lze vést legitimní diskusi.

Závěrem: myslím, že největším "zastánce svobody" bývá zpravidla ten, komu nesvoboda jiných v minulosti zaručila ve společnosti privilegované postavení. A bývá jím jen do té doby, než nejde o jeho svobodu, ale o svobodu druhých. Což je obecná poznámka bez konkrétního adresáta.

Ondřej Palkovský řekl(a)...

Říkám jen, že soukromé instituce nikdy nežily a nežijí ve svém vlastním svobodném světě, a proto o tom, do jaké míry (ne zda) mají být regulovány, lze vést legitimní diskusi.

Aplikace na pár let dozadu: lidé nežijí ve svobodném světě, a proto o tom, do jaké míry (nikoliv zda!) má stát rozhodovat o obsahu uváděných divadelních her, lze vést legitimní diskuzi.....

Regulace = přikazovat/zakazovat obsah soukromoprávních vztahů (cca. jak to vnímají volnotržníci). Proč by neměla být legitimní diskuze, že by stát do určitých soukromoprávních vztahů neměl zasahovat? Nemělo by se spíše diskutovat o tom, do jakých vztahů by stát zasáhnout měl? Proč lze diskutovat pouze o tom, "jak by měl zasahovat", a o tom, že by třeba lidé měli mít svobodu - a tedy stát by se měl v mnoha oblastech těchto zásahů zdržet - diskutovat nelze?

"Absolutní svoboda" ve vztahu k soukromoprávním vztahům neexistuje proto, že ji stát nerespektuje. Uvádět to jako proti-argument, že by to stát respektovat měl, je poněkud cirkulární.

Navíc, ekonomicky řečeno, pravidlo "za stejnou práci, stejnou odměnu" pravděpodobně proces odstranění diskriminace spíše zpomalí.

Požadavek na rovnost výsledků by zněl "stejná odměna bez ohledu na práci". Vznáší ale někdo takový požadavek?

Před časem mi říkal jeden vědec, že byl na nějakém velmi výběrovém semináři...ve Švédsku... a důvod, proč tam byl, byla doslova genderová diskriminace (50% mužů, jenže zrovna v tomhle odvětví je hodně žen - a existovaly lepší ženy, než byl on). Takže ano, to je v podstatě "stejná odměna bez ohledu na práci" - stejně jako zavádění jakýchkoliv jiných kvót.

Pefi řekl(a)...

soukromé instituce nikdy nežily a nežijí ve svém vlastním svobodném světě, a proto o tom, do jaké míry (ne zda) mají být regulovány, lze vést legitimní diskusi.

Čímž se dostaneme k otázce, zda se člověk rodí svobodný a má nějaká přirozená práva, nebo se rodí jako otrok a má jen ta práva, která mu stát milostivě propůjčí.

Nebo k otázce, zda existuje nějaký sektor, který po státní regulaci funguje efektivněji, než sektor, který je svobodný a má uměle vnesených pravidel minimum.

Absolutní svoboda je pochopitelně fikce a o té tady nikdo nemluví, mělo by v podstatě stačit, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého a stát by se měl starat především o to, aby obě strany respektovaly svobodu toho druhého.

náš slavný volný trh, na kterém zcela svobodně soutěží soukromé instituce.
Slavného volného trhu je tady čím dál tím méně a důsledkem je i klesající výkon ekonomik postižených nadměrnou regulací.

Níže uvedený odkaz na mapku vám hezky umožní prohlédnout si jaká je míra ekonomické svobody v jednotlivých zemích. Já tam značnou korelaci se svobodou a stavem ekomomiky vidím a díky bohu Česká republika je na tom ve většině ukazatelů ještě poměrně dobře.

http://www.heritage.org/index/heatmap

Čím víc budete "regulovat" tím, více se bude naše země blížit k bankrotu a to ze dvou důvodů:
- státem řízené sektory jsou neefektivní
- státní regulace vytváří prostor pro korupci a nic neničí svobodné prostředí tak, jako korupce.

Ale já bych radši neodbíhal a zůstal u toho feminismu a "potřebných" změn právní úpravy.

požadavek "stejná odměna za stejnou práci" není požadavkem na rovnosti výsledků
Souhlasím, že za stejnou odvedenou práci by měla být stejná odměna, jenomže toto lze praktikovat pouze tam, kde je úkolová mzda a kde to je jednoduché. Lidé často dostávají takovou mzdu, jakou si dokáží se zaměstnavatelem vyjednat a ve mzdě se odráží i to, jakou má daný člověk pro zaměstnavatele cenu.

Sekretářka, která vykonává "podřadnou jednoduchou práci sekretářky", ale umí si zákazníka omotat kolem prstu a zákazníci ji mají rádi, může mít větší cenu (a větší plat), než vysoce kvalifikovaný programátor, který neumí jednat s lidmi. A do takovéhoto prostředí byste chtěla vstoupit s regulací a doufat, že regulace dopadne dobře ?

Odměna je přímo úměrná ceně daného člověka na trhu práce a toto se nedá postihnout.

Osoba, která pro mě vykonává zdánlivě jednoduchou administrativní činnost je pro mě ve skutečnosti "k nezaplacení", díky svým znalostem, zkušenostem, dovednostem a celkovým "tahem na branku". Dostává tolik, kolik si řekla, o jiné podobné osobě ve svém okolí nevím. Shodou okolností je to žena, ale to je náhoda. Další osoba, který vykonává "podobnou" administrativní činnost, by možná pukla vzteky, kdyby věděla, kolik ta první osoba bere. Jenomže takových, jako je ta druhá, stojí u dveří fronta. Obě dělají administrativní činnost. Ovšem kdyby ta první osoba byl chlap, tak by to byla diskriminace té druhé "administrativní síly", protože ta druhá je žena a proto má menší plat.

Ve skutečnosti ta druhá je především manželka, matka a až pak zaměstnanec, zatímco ta první je sice také matka a asi i něčí manželka, ale vím, že jí můžu zavolat v neděli o půlnoci a ona mi telefon zvedne, do rána problém vyřeší a neřekne ani popel.

Ta první je úžasná, dravá a úspěšná. Ta druhá je v odborech a neváhá se odkázat na zákoník práce.

Jakákoliv případná regulace té první dámě "sváže křídla, nohy i drápy", zatímco té druhé nijak nepomůže. Ale ta druhá se možná bude cítit lépe, protože ta první nebude tak uspěšná.

největším "zastánce svobody" bývá zpravidla ten, komu nesvoboda jiných v minulosti zaručila ve společnosti privilegované postavení.

Neměla byste nějaký příklad ? Já opravdu o nikom takovém nevím.

Pouze vím o mnoha "zastáncích svobody", kteří tím myslí svobodu pro sebe a své kamarády, ale přísnou regulaci pro jiné.








Pefi řekl(a)...

Posilovna jen pro ženy je OK, ale posilovna pro bílé ne, protože je samozřejmé, že ženám při cvičení muži vadí, ale bílým černí nemůžou, to by bylo diskriminační.

Děkuji za odkaz na ono stanovisko. Je opravdu půvabné vidět střet zdravého rozumu, diskriminačního opatření a politické korektnosti v plné síle.

Stanovisko ombudsmana je samozřejmě katastrofa nenápadně ilustrující míru nesvobody. Ve svobodné společnosti by na soukromé posilovně pouze pro ženy nebylo nic špatného stejně jako by nebylo nic špatného nebylo na soukromé posilovně pouze pro modrooké bělochy nad 190 cm výšky.

Z argumentace ombudsmana se málem zdá, že existence posilovny, do které by tazatel mohl chodit, je nějaké lidské právo.

---

Chodil jsem v U.S.A. ve smíšené posilovně do sekce, kam chodily hlavně ženy, protože jsem se mezi opravdu obrovskými černochy necítil dobře. A to ze stejných důvodů, které ombudsman uvádí jako důvod, proč je korektní oddělit ženy od mužů. Ke stejnému výsledku v oné posilovně dospěl zcela nezávisle na mě i můj kolega. Osobní zkušenost má a mého kolegy potvrzuje, že by členění i podle ras mohlo mít smysl i v rámci politicky korektního stanoviska pana ombudsmana. To by asi pana ombudsmana nepotěšilo.

A to se nv naší zkušenosti dokonce ani neuplatnil fakt, že různé lidské rasy různě zapáchají a navzájem si jedinci různých ras často zapáchají více, než jedinci v rámci jedné rasy.

Zmoklí běloši údajně některým rasám smrdí jako mokří psi a asiatům pak nevoní ani černoši, ani běloši.

Zrovna v posilovně, kde zpocení lidé obvykle příliš nevoní, by i rasové členění mohlo mít hlubší smysl.

Posilovna pouze pro bílé by v rámci naší příliš svobodné společnosti byla přípustná až poté, co by v blízkém okolí vznikly posilovny pro žluté/světle hnědé/tmavohnědé/ černé/růžové/puntíkaté, protože čím více bude stát podnikatelům mluvit do jejich businessplánů, tím rovnější všichni budeme. Úplně nejrovnější jsou si pak v Severní Koreji. To, že mají téměř všichni hlad, s téměř absolutní nesvobodou zaručeně "nesouvisí".



Anonymní řekl(a)...

1) Za diskriminační považuji, opakované zobrazování můžů v reklamách (TV , rozhlasových atd..) jako hlupáků, kteří nepoznají kvalitní spoření (prací prášek či jiný produkt) a žena jim musí vše "vysvětlit" ....

2) Opakované navštěvování a využívání pánských toalet např. v restauracích, barech či rockových klubech ženami

3) Navazuji k posilovnám - Pokud je ve městě, obci či městské části jen jedna kvalitně vybavená posilovna, tak to určitě má velice blízko diskriminaci...příliš nechápu argumentaci VOP, že by se tam ženy mohly setkat s nevítaných pohledy či poznámkami od mužů - to je falešné zobecňování, pokud (by) to nějaký konkrétní muž dělal, tak na něj má postižená žena či provozovatel posilovny uplatnit konkrétní relevatní právní kroky. Není možné tedy diskriminačně házet všechny muže do jednoho pytle jen kvůli příslušnosti k nějakému pohlaví....stejně jako dle převládající judikatury a doktríny nelze zakázat přístup určitému etniku do supermarketu, jen proto že je tam větší pravděpodobnost spáchání správního deliktu či TČ.....Nota bene ženy mají mnohem ostřejší jazyky (širší a sofistikovanější slovní zásoba u žen byla vědecky prokázána), takže nevítaná poznámka může stejně (ne-li pravděpodobněji) "přiskotačit" vůči ženě od ženy než od muže....pro informační komplexnost dodejme, zmíněný zákaz nijak nepamatuje na lesbičky a gaye ...

P.Kolman, Brno (muž)

Anonymní řekl(a)...

"ta první je sice také matka a asi i něčí manželka, ale vím, že jí můžu zavolat v neděli o půlnoci a ona mi telefon zvedne, do rána problém vyřeší a neřekne ani popel."

Zatím s Vámi bylo možné ve většině názorů souhlasit, ale tímhle komentářem jste podle mého názoru (nejspíš nechtěně) spíše ilustroval skutečnost, že v pracovněprávní oblasti je právní regulace potřeba. Samozřejmě je svobodné rozhodnutí oné dámy, že si kvůli Vám nejspíš ničí zdraví jenom proto, aby vydělávala méně. Věřím ale tomu, že pokud by záleželo jenom na vůli zaměstnavatele (volný trh), vyhovovalo by takové jednání všem zaměstnavatelům a zaměstnanec (jako v tomto případě slabší strana pracovního vztahu) by nejspíš na výběr vůbec neměl. Trochu se musím usmívat, že ona dáma je podle Vás "úspěšná" a "úžasná" V čem prosím její "úspěch" spočívá? Pokud Vám to tak oběma vyhovuje, nic proti, ale mám obavu, aby se takový pracovněprávní vztah brzo nestal normou, toť vše. Tomáš Přibyl

Anonymní řekl(a)...

oprava: mělo být "vydělávala více"

Christabel řekl(a)...

Pane Přibyle, roztomile se ve své polemice protiřečíte.

Pokud platí "pokud vám to tak oběma vyhovuje, nic proti" - tak proč byste chtěl zavádět regulaci?
Kdo ví lépe, co je pro dotyčnou lepší, Vy nebo ona sama?
Jste jenom další z řady těch, kteří chtějí vnutit ostatním svůj model života.
Mimochodem, dotyčná zaměstnankyně na výběr má, ta druhá se přece rozhodla odlišně...

Anonymní řekl(a)...

„Jste jenom další z řady těch, kteří chtějí vnutit ostatním svůj model života“

Věřte mi to nebo ne, ale tuhle ambici opravdu nemám. Vzhledem k tomu, že mě vůbec neznáte, je to tvrzení, které má asi takovou hodnotu, jako bych o Vás napsal, že chcete pracovněprávní vztahy vrátit do 19. století. Myslíte si snad, že všechna právní ustanovení, chránící postavení slabší strany, jsou tu jen proto, že někdo chce ostatním vnutit svůj model života?

„Mimochodem, dotyčná zaměstnankyně na výběr má, ta druhá se přece rozhodla odlišně...“

Ano, ale je otázka, jestli by ta druhá měla bez patřičné právní úpravy možnost volby nebýt jako ta první.

Myslím si, že si tedy neprotiřečím, ale jsem rád, že aspoň pro někoho jsem roztomilý a beru to od Vás jako kompliment. Tomáš Přibyl

Unknown řekl(a)...

Pročetla jsem si bedlivě diskuzi a připadá mi, že je nutné se zastat autorky daného článku a dále rozvést myšlenku, proč je nutná feministická teorie a praxe. Proto se zde chci jen krátce vyjádřit k pojmu „přirozenosti“, vzniku lidského poznání a roli práva z hlediska feministické etiky či právní teorie. Z toho pak vyplyne, že feministické vědění je důležité a nabízí nástroje k uskutečnění sociálních změn, které se v zakořeněnosti českého kulturního a společenského systému jednoduše „jen tak“ nestanou.

Autorka správně ukazuje, že často se v diskuzích, které se týkají tzv. mužů a žen, vyskytují historická odůvodnění daných norem a zvyklostí. Slýcháme „bylo to tak vždycky, tak to taky tak zůstane“, „muži jsou lovci a ženy sběračky“, „muž vydělává, žena se stará“. Tato tvrzení nabývají forem „pravd“, zvláště jsou-li opředena a podepřena vědeckými argumenty. „Tvrdá fakta“ zaručená „objektivitou“ vědy, kterou B. Havelková zmiňuje, se stávají neotřesitelnými pravdami, přičemž se přehlíží skutečnost, že poznání se jen tak nestane a že je naopak konstruováno pomocí tzv. „kognitivních rámců“. Známý francouzský sociolog Pierre Bourdieu by v tomto ohledu použil termín „schémata nazírání“. Pomocí těchto schémat se chápeme světa a svět se nám ukazuje v určitém světle. Není to tak, že svět by k nám „promlouval“, ba naopak my promlouváme k němu. Poststrutkturální uvažování o vědění s sebou přineslo radikální skepsi vůči tomu, co nazýváme pravdou či objektivním poznáním. Jednoduše řečeno, objektivně něco poznat je nemožné. Vždy jsme zatíženi/zatíženy určitými kulturními rámci, které předurčují naše vidění, chápání a situování sebe sama. Věda si v určitém momentě lidských dějin osvojila právo na pravdu, právo na to hodnotit a kategorizovat lidskost. Historie a lidské bytí tak začalo být chápáno skrze pojem tzv. „přirozenosti“, a tím osvícenské hledání podstaty člověka nalezlo odezvu v dělení světa na dvě protikladné entity, jejichž „podstata“ či „přirozenost“ byla vepsána rukou vědy do jejich těl.

Nejsou to tedy jen historická vysvětlení, „proč tomu tak bylo a je“, ale především ta biologická, esencializující, pátrající po podstatě a esenci lidské existence. To může být zrádně a očividně je. Proto je důležité mít na paměti, že to, co jedna kultura považuje za přirozené, další odsuzuje jako exces, a naopak. Nemluvě o heterogenitě norem v „jedné“ kultuře. Z toho vyplývá, že není jen jedna přirozenost, ale nespočetně přirozeností. Zároveň to, že neexistuje jen jedna přirozenost, ukazuje, že člověk si do určité míry sám nastavuje podmínky svého bytí. Pravdou zůstává, že nikdo jiný než bytost, kterou nazýváme „žena“, rodit nemůže. Ale to, jak rozumíme těhotenství, mateřství, otcovství či rodičovství je dáno/ovlivňováno/produkováno kulturními rámci, určitými schématy nazírání, jejichž potenciál sice může být zakotven v biologické materii, ale jejichž forma je tvarována kulturou a jazykem.

Unknown řekl(a)...

Z tohoto úhlu pohledu je pak možné nejen mluvit o tom, že právo reflektuje svět „tak, jak je“, ale že naopak právo má moc vytvářet svět tak, jak ho chceme mít. Právo vyjadřuje/konstruuje určitou vizi světa, která by dle mého názoru měla být ideální, tj. taková, která vytváří normy s ohledem na docílení co největší spravedlnosti (a to se těžko dá tvrdit, že česká společnost docílila maximální spravedlnosti). Přestože absolutně souhlasím s B. Havelkovou, že s tou naší „českou“ spravedlností je něco nutné udělat, moje vize spravedlivějšího bytí nepromlouvá liberálním jazykem lidských práv. Spravedlnost musí být vtělená a posuzovat lidské bytí ve své rozmanitosti. Právní teorie ( a především ta feministická) by se měla posunout za rámec regulace a naopak jasně nabourávat a kritizovat normativnost právního řádu, poukazovat na to, že právo nejen odráží společenské normy/zvyklosti, ale hlavně že je vytváří. Jako bytost, která se identifikuje jako žena, Češka, mě trápí situace v našem státě. Místo abychom se bavili o tom, jak svět, českou společnost, udělat lepší, tak většina příspěvků zpochybňuje stanovisko autorky a sociální změnu chápe tak, že se stane „jen tak“. Většina příspěvků tak nedává moc nefandí (paradoxně!) občanské společnosti a jejím aktivitám (ano, feminismus je produkt občanské společnosti). Z diskuze tak promlouvá jasný liberální hlas: Co se změnit má, se změní (chce to jen čas) a s „přirozeností“ se hold nic neudělá, tak to přece je, nebo ne? Já tvrdím, že v České republice existuje obrovská poptávka po tom, aby se naše společnost změnila, aby se změnilo naše uvažování o ženách a mužích, o matkách a otcích. Musíme víc mluvit o otcích, o matkách toho bylo napsáno dost. Muži si nyní musí „užít“ svůj podíl v otázkách reprodukce a najít své platné místo v rodině. A to nejen jako ploditelé a živitelé, ale především jako osoby, které se starají. Tato změna se nestane sama a právo zakotvené ve feministické teorii má moc docílit větší spravedlnosti a osvobodit jak „ženy“, tak „muže“ z okovů jejich domnělé přirozenosti.

Andrea Prajerová,
studentka PhD programu Women´s Studies na University of Ottawa

Pefi řekl(a)...

Úvodem bych připoměl výrok Petry Buzkové: Chtěla bych vidět někoho, kdo by mě dokázal diskriminovat.

Pane Přibyle, opravdu by mě zajímalo:
1) jak byste chtěl tu první dámu ochránit – zakážete mužům volat na soukromá telefonní čísla žen po 22:00?
2) Čeho byste chtěl dosáhnout - aby ta první měla stejně nízký příjem, jako ta druhá, protože nebude důvod a ani možnost jí platit víc ?

První dáma si je dobře vědoma toho, že zaměstnat ji na klasický úvazek by pro ni samou bylo asi jako používat dostihového koně na tahání dřeva. Pracuje někdy na dohody o pracovní činnosti, jindy na fakturu přes svou firmu, pracuje nejen pro mě, ale i pro spoustu dalších lidí. A pokud pracovněprávní ochranu zkusíte nastavit tak, abyste ji zachránil před ní samou, tak nejspíš emigruje.

Mezi některými lidmi je běžné, že se pracuje, když je to potřeba a na neflexibilní předpisy se příliš nehledí. „Půlnoční telefonát“ jsem od svých kolegů inkasoval za posledních 10 let asi 3x a nikdy mě ani ve snu nenapadlo uvažovat o tom, že bych potřeboval lepší pracovně-právní ochranu. Z dob svého podnikání totiž dobře vím, že peníze (na výplaty) se někde musí sehnat, ony nepadají z nebes jen proto, že lidé „pracují“. Pocit, že peníze jsou za to, že se pracuje, je typický pro státní/veřejnou správu a velké firmy.

Z mých cca 50 mi bláízkých kolegů vím, kterým cca 5 mohu zavolat kdykoliv. Jedním z nich je ona první dáma, další čtyři jsou shodou okolností muži. V důsledku svého životního přístupu z těchto pěti lidí mají čtyři lidé vysoce nadstandardní příjmy, ten pátý by je měl taky, kdyby chtěl (on není motivován penězi, ale ví bůh čím).

Co se týče nedostatečné pracovně-právní ochrany (u ekonomické svobody to je opak indikátoru v kategorii Labor Freedom), tak máte „pravdu“ – Řecko, Kypr, Španělsko, Portugalsko, Itálie a další problematické ekonomiky své zbylé pracující před nadbytkem práce chrání opravdu lépe, než ČR. Věřím, že těch 50 procent nezaměstnané mladé populace ve Španělsku, si tu pracovně-právní ochranu opravdu užívá naplno. Můj nezaměstnaný řecký známý je dokonce ochráněn natolik dobře, že si dle vlastních slov práci vůbec nehledá – pobírá podporu ve výši naší průměrné mzdy a to mu ke štěstí stačí.

Co se týče ničení vlastního zdraví, tak prim má shodou okolností ta druhá dáma – kouří jako fabrika, má už solidní nadváhu a k tomu hromadu zdravotních problémů, které s nadváhou souvisí (tlak, klouby a ví bůh co ještě).

Nad otázkou „v čem její úspěch a úžasnost spočívá“ neumím odpovědět jinak, než že v přístupu – ona problémy nehledá, ona je řeší a to s lehkostí, které já absolutně nejsem schopen. Podobně dynamický a proaktivní přístup k životu jsem viděl u několika málo dalších žen (a u několika málo mužů), ale když už jsme nějakou náhodou u těch žen, tak to byly:
- manažerka nadnárodní firmy řídící aktivity v rámci ČR.
- ředitelka firmy, která ve východní Evropě realizuje každoročně miliardové obraty.
Opravdu si myslíte, že takovéto osobnosti je potřeba více právně chránit na pracovním trhu?

Anonymní řekl(a)...

Anonymní řekl(a)...
adDHanák)
Můžete nám konkrétně napsat, k čemu by autorka po přečtení Vámi doporučené literatury měla dojít? A v čem přesně jsou přesně její představy "nesmyslné"? Pokud se nepletu, testosteron a estrogen tu byly vždy - přesto se úprava vztahů mezi muži a ženami postupem doby (i kultura od kultury) v mnohém změnily. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Vážená „anonymní“, samozřejmě není v mých silách, a ani to nepředpokládám, změnit Vaše stanovisko. Pokud mohu, zasílám své dva staré články k danému tématu. Již podle data vzniku, zjistíte, že je to pro mne „stará vesta“, kde již feminismus nové argumenty přinést neumí a ani nemůže. Je překonán nejen životní realitou, která se tak nerada křiví pod nesmyslnými normami, resp. Se křiví zcela jinak než tvůrci takových normách ve „zdůvodnovacích zprávách“ předpokládali, ale je překonán (onen feminismus) sám sebou.
Neúměrně totiž ubližuje těm kterým má tzv. „pomoci“ – totiž obyčejným ženám.
Těm, které chtějí mít děti, hodného muže a krásný domov a věřte, sl. či pí. „Anonymí“ těch je většina (oproti ambiciózní menšině, která se chce stále s muži jen srovnávat a soutěžit, mít „stejné podmínky a platy“).
Estrogen a Testosteron se prostě nezapře.
Jak řekla G.B. Shawovi jedna feministka: „mezi muži a ženami, jsou jen minimální rozdíly“
A G.B. Shaw na to „Díky Bohu za ty rozdíly“ (doufám že cituji dobře)
A já se k onomu „Díky Bohu“ přidávám….zdraví David Hanák



http://virtually.cz/archiv.php?art=7810

http://virtually.cz/archiv.php?art=6119

Anonymní řekl(a)...

adOHanák)

Úvodem se omlouvám, že jsem zapomněla podpis - Tereza Radová, nikoli anonymní.

Jsem ráda, že mě nechcete přesvědčovat, protože pak byste byl zklamán - Váš poslední příspěvek mě spíše dále utvrdil v tom, že feminismus je potřebný.

Proč? Třeba proto, aby si ženy už konečně mohly vybrat samy a přestaly být škatulkovány na ty, které "chtějí mít děti, hodného muže a krásný domov" (tzv. obyčejné - a správné - ženy) a ty, které "se chtějí stále s muži jen srovnávat a soutěžit" (tzv. ambiciozní a rozumí se špatné ženy).

Nevím, proč si myslíte, že ženy to mají v životě takto oddělené (buď jen rodina, nebo jen ambice). Nerozumím tomu, proč by ty první neměly stát o rovné podmínky (stejný plat za stejnou práci) a ty druhé o rodinu, partnera, děti a šťastný domov.

Dále mi není jasné, proč by ženy toužící realizovat se v práci měly chtít "soutěžit s muži". Myslím, že tohle je mužská logika, kterou užívá jen minimum žen. Ženy, řekla bych, obvykle nepracují, aby s někým soutěžily, ale protože je to zkrátka baví a mají pocit naplnění a užitečnosti. Pokud něco něko dokazují, pak nejčastěji samy sobě. Ovšem musím říct, že už na tom, že by ženy měly obhajovat, že dělají to, co umí a co jim jde (a čirou náhodou to drze není pečení bábovky a utírání prachu), mi přijde něco varovného.

Konečně, nechápu, v čem feminismus ty první ženy omezuje. Feminismus přece právě hlásá svobodu ženy - svobodu vybrat si domácnost, práci, nebo jakoukoli kombinaci. V tom se liší od lidí jste Vy, kteří ženám sice taky přejí "svobodu" - ale je to "svoboda" vybrat si jednu jedinou možnou a správnou cestu, protože jakákoli cesta jiná je nelegitimní.

A univerzální vysvětlení všeho toho - estrogen a testosteron. Tak ještě že je ten život tak strašně jednoduchý.

Tereza Radová

Unknown řekl(a)...

Absolutně souhlasím s Terezou Radovou, možnost volby je to, o co tu jde. Feminismus je více než zapotřebí, aby výběr právě nebyl buď a nebo. Ale zahraju si trochu na ďáblova advokáta. Ve svém příspěvku, Terezo, říkáte: „Dále mi není jasné, proč by ženy toužící realizovat se v práci měly chtít "soutěžit s muži". Myslím, že tohle je mužská logika, kterou užívá jen minimum žen. Ženy, řekla bych, obvykle nepracují, aby s někým soutěžily, ale protože je to zkrátka baví a mají pocit naplnění a užitečnosti. Pokud něco někomu dokazují, pak nejčastěji samy sobě.“

Je možné myslet si, že ženy ve sféře, která je opravdu historicky mužská a také maskulinně konstruovaná/strukturovaná, (např. hodnota peněz, kariérní postup, efektivnost, produktivita…etc.) se nestávají těmi muži? Je možné si myslet, že žena, která se „dobrovolně“ vzdá rodinného života, vlastně přejímá onu mužskou logiku? Je možné si myslet, že ženy, které upřednostňují kariéru se vzdávají čehosi jako „ženství“, aby byly úspěšné? Kladu si tyto otázky a nemám na ně jednoznačnou odpověď. Ale zdá se mi, že opovrhováním domácími pracemi a domácí sférou podléháme právě tem mužským stereotypům, které devalvují práci doma, práci s dítětem, a upřednostňují práci mimo domov…apod. Zároveň si nemyslím, že ženy dělají práci jenom pro to, že je to baví. Pro většinu z nás je to absolutní ekonomická nezbytnost. Super, když to někoho naplňuje, ale život (dle mého názoru) není jenom práce (a pozor na liberální trik sebenaplnění, tak se nejlépe stáváme subjekty moci). Myslím si, že je nutné zapojovat muže do sféry domácí, interpelovat je k zodpovědnosti a starání se a věřím, že tím se napraví a narovná vztah žen k sféře veřejné. Jedna sféra protíná druhou a je teď věcí feminismu ony sféry degenderovat ( a to se nestane, když tlak bude vyvíjen jen na jednu polovinu lidstva) a tak docílit vyšší spravedlnosti. Ženy se již muži staly, teď je na čase, aby se z mužů staly ženy!

Jakub Backa řekl(a)...

ad Tereza Radová

"Feminismus přece právě hlásá svobodu ženy - svobodu vybrat si domácnost, práci, nebo jakoukoli kombinaci."

Jakoukoli kombinaci? Takže, když žena řekne zaměstnavateli, že bude v práci 3 dny v týdnu a 4 bude s dětmi, tak to zaměstnavatel _musí_ respektovat? A složit se na to máme my všichni proč? A muži si jakoukoli kombinaci vybrat nemůžou?

Christabel řekl(a)...

Ad A.Prajerová:
Tak já jsem se mužem nestala a to poslední, co si přeji, je, aby se z mužů staly ženy.
Upozorňuji, že feministky v diskusi mluví pouze za sebe, nikoliv za všechny ženy.
A i kdyby mluvily za 99% všech žen (což ani náhodou nepředpokládám), tak za mne nikoliv a nikdy.

Ad: "Myslím si, že je nutné zapojovat muže do sféry domácí, interpelovat je k zodpovědnosti a starání se..."
Tak si zapojujte, ale toho svého. Ostatním mužům nechte svobodu, ať si to doma se svými ženami domluví, jak chtějí, OK? Do toho, kdo dělá v čí domácnosti domácí práce, Vám vůbec NIC není.

Pefi řekl(a)...

Vrátím li se na začátek:
...současné nastavení (muž vydělává a žena je doma s dětmi) je a) přirozené, b) racionální, a c) muži i ženy to tak opravu chtějí. Je tomu skutečně tak?

a pokusím li se formulovat antitezi, tak dopadnu nějak takto:

Současné nastavení (muž vydělává a žena je doma s dětmi) je:
a) nepřirozené,
b) iracionální
c) někteří muži nebo některé ženy to tak nechtějí.

Ad a) Pokud je to nepřirozené, tak to tak nedělejte - najděte si muže, který bude s dítětem doma, nebo běžte do práce a najměte si chůvu a nebo si nepořizujte děti. Co vám v tom brání ?

Ad b) Pokud je to iracionální, tak to tak nedělejte - viz možná alternativní řešení výše. Co vám v tom brání ?

Ad c) Pokud to tak nechcete, tak to tak nedělejte. Pokud vás k tomu nějaký zákon nutí, tak na něj ukažte a iniciujte jeho změnu.

Všechno ostatní je jen tlachání o tom, jak by někdo chtěl všechno současně (dítě, rodinu, peníze, kariéru, partnera, svobodu), je rozmrzelý z toho, že všechno mít nemůže a marně hledá viníka všude kolem.

Pefi řekl(a)...



Ženy se již muži staly, teď je na čase, aby se z mužů staly ženy!

Svobodomyslnost feministek v plné síle: Některé ženy možná samy sebe dobrovolně změnily v poloviční muže a aby byly šťastné, tak je teď ještě potřeba donutit muže, aby se i oni změnili. Ale ne aby se změnili tak, jak oni sami chtějí. Muži se musí se změnit tak, aby to vyhovovalo ženám-feministkám.

Feminismus je více než zapotřebí, aby výběr právě nebyl buď a nebo.

Začínám mít pocit, že cílem feminismu je zajistit, aby každá žena měla nárok na takový život, jaký by sama chtěla a pokud její "sen" zahrnuje muže, tak aby jí byl přidělen chlap, který jejím nárokům vyhoví.

Socialismus a fašismus už jsme tu měli, ale teprve toto bude ta pravá, úspěšná, věčně trvající a spravedlivá totalita.

Nadřazenost dělnické třídy se neosvědčila, nadřazenost arijské rasy také ne, ale nadřazenost žen nad muži, to by vyjít mohlo.

Sexmise totiž nebylo jen tak nějaké sci-fi, to byla vize spravedlivé budoucnosti!

Anonymní řekl(a)...

Zajímavé. Takže feminismus nabízí ženě roli, která je pro ženu úplně ta nejlepší. Tedy pokud si nevšímáme ženiných patriarchátem naočkovaných protestů,
1)že je proti její přirozenosti
2)že ji považuje za naprostý nesmysl
a
3) že ji ani nechce.

Aneb Ženy se budou mít dobře, i kdyby přitom měly všechny pochcípat.

Anonymní řekl(a)...

adJanBacka)
Špatně jste mě pochopil. Tu kombinaci jsem tam dala čistě proto, aby bylo zjevné, že výběr není jen mezi "být žena/muž v domácnosti" a "žít čistě prací", ale že tu jsou různé možnosti mezi tím. Nemyslela jsme tedy, že žena/muž má právo určit si, že jeho život bude vypadat tak a tak, a všichni to musejí respektovat. Spíš mi šlo o to, že všechny ty různé modely - domácnost, práce, nějaká kombinace - by měly být považovány za stejně legitimní a za stejně otevřené komukoli.
To, jestli konkrétní jednotlivec bude moc naplnit svou preferenci, je věc druhá, tady záleží na konkrétních podmínkách.
Vše, co jsem napsala, platí shodně pro ženy i muže. Je dobře, že jste na to upozornil, protože mluvit o mužské svobodě volby (tj. o svobodě nezvolit si nutně práci, ale třeba domácnost) je snad ještě víc tabu než u žen. Ale je to tabu hlavně pro samotné muže, bohužel.

adAndrea)
Nejprve chci poděkovat za všechny Vaše texty tady - jsou skvělé! V posledním příspěvku jste položila otázky, které krásně dokumentují, jak je celá tahle oblast složitá.
Zkusím napsat pár věcí, které mě k tomu napadly.
Myslím, že odpověď na otázku, zda se ženy vstupem na pracovní trh stávají muži, závisí na tom, jak si definuje, co znamená být muž (a co žena). Je-li muž "ten, kdo pracuje za peníze", pak zní odpověď ano. Otázkou ovšem je, proč by měl být muž definován právě takto a zda si vlastně neberete deskriptivní definici konstruovanou pro určité historické období a určitou sociální vrstvu a nesnažíte se z ní vytvořit všeobecně platnou sociální normu. Další otázkou je, jak moc takové normy definující atributy „mužství“ a „ženství“ vůbec potřebujeme. Opravdu by jejich absence vedla k dezorientaci? Opravdu lidé tak moc (a jak moc?) potřebují, aby jim někdo řekl, co přesně znamená být mužem/ženou, jinak neví, čí/m jsou?
Devalvace domácích prací - o tom jsem psala výše. Já to chápu jako přežitek patriarchální společnosti, která vše tehdy brané jako ženské považovala za méně hodnotné. Přežitek, který bohužel převzaly klasické feministky, které místo aby se souběžně snažily zajistit svobodu volby a rehabilitaci toho tradičně "ženského", se soustředily jen na ten první úkol. To je ostatně jeden z důvodů, proč si muži tak sveřepě a zoufale hájí ten "svůj" svět a odmítají podíl na tom "světě ženském". „Ženský svět“ je přece podřadný, tak komu by se tam chtělo, že? Paradox ovšem je, že pokud se to nastaví takto, nakonec v tom světě nechce být skoro nikdo. Nad tím by se měli zamyslet ti, kdo tak rádi lkají nad sobectvím žen, které odmítají plnit „ženskou úlohu“.

Tereza Radová

Zuzka řekl(a)...

Zajímavá debata a spousta slov - feministky, testosteron, estrogeny, rovnost, stanovisko ochránce atd. Váhala jsem, zda po takové záplavě reakcí a vyslovených názorů má vůbec smysl ještě něco přidávat (nebo dodávat). Ale ano, asi má. Žádná absolutní rovnost neexistuje. To, předpokládám, všichni vědí, včetně „zlých feministek“ i jejich protivníků. Jde přece o rozumné uspořádání společnosti a její budoucnost. A především o toleranci (čemuž tato debata příliš nenasvědčuje). Nejsem feministka, ale jsem žena (která je spokojená s touto rolí, a která netouží být mužem) a jsem matka. Jsem pro svobodu i rovnost (nevnímám tyto hodnoty jako kontradiktorní), s rozumem a s citem.

Souhlasím s tím, že ženy jsou dnes poměrně hodně emancipované (což je dobře), a v mnoha ohledech mohou úspěšně soutěžit s muži (a dokonce je někdy i profesně či jinak porazit). Tato rovnost šancí však platí podle mne jen do chvíle, než se tyto ženy stanou matkami (i matka může sice profesně porazit muže, nicméně pak musí vynaložit dvakrát více úsilí a být o dvě třídy lepší; určitě se tedy nejedná o „rovný boj“). Biologicky je dáno, že žena bez muže dítě nezplodí (distančně to lze jen díky vyspělé medicíně a umělému oplodnění), a muž dítě neporodí (ani s ženou, ani bez ženy). Jsou tedy zapotřebí oba, muž i žena. Žena se ovšem tím, že dítě přivede na svět, dobrovolně dostává se do nevýhodnějšího postavení, do zranitelné pozice v mnoha směrech. V tomto ohledu se společenské poměry z hlediska historického nezměnily, bylo tomu tak vždy. Biologické privilegium ženy, tj. schopnost darovat život, se neproměňuje ve výhodu, ale naopak.

Současná společnost je zaměřena především na výkon, seberealizaci, a ekonomický prospěch. Prorodinná politika prakticky žádná, skomírající. Harmonizace rodinného a profesního života v českých podmínkách je mimořádně obtížná (sama jsem se stala terčem tvrdé kritiky, když jsem se před několika lety pokoušela sladit ve vypjaté rodinné situaci péči o malé dítě s náročným zaměstnáním – nejjedovatější komentáře tehdy ale padaly - možná příznačně - spíše z úst bezdětných žen, než mužů). Roli samoživitele/samoživitelky bych pak nikomu (rozuměj žádnému dobrému člověku) nepřála zažít. Přesto bych neměnila. Jsem ráda ženou, a jsem šťastná, že jsem matkou. Na své děti jsem pyšná a jsou na první příčce mých životních hodnot a priorit. Určitě jsem ale předem nevěděla, co všechno budu muset obětovat. Mužům nic nezávidím, nic proti nim nemám, některé jednotlivce dokážu i milovat. Naše společnost by si ale měla odpovědět na základní otázku: zda ještě chce, aby ženy rodily děti. Planeta je sice přelidněná (a zdaleka ne všichni mají schopnost být rodiči - mít děti totiž nerovná se umět je vychovávat), ale zdá se mi, že minimálně proto, aby někdo živil ve stáří dnešní (poněkud krátkozraké a sobecké) generace v produktivním věku, je to zatím v určité míře žádoucí. Svědčí o tom alespoň fakt, že první úřední obsílka, kterou má dcera ještě jako nemluvně (a kojenec) obdržela adresně na své jméno, byla výzva k zaplacení poplatku za komunální odpad…  Z toho jsem vyvodila, že minimálně jako budoucí daňový poplatník je dítě pro stát a společnost užitečné. Měly by být tedy pro svou užitečnost náležitě ve společnosti oceněny i ženy-matky, a to třeba tím, že se jim jejich život nebude komplikovat víc, než je nutné, a že debaty, jako je tato, nevzbudí tolik negativních emocí. Je vidět, že téma je to velmi výbušné…

Á propos, k mému nemalému překvapení jsem se od blízké osoby (ženského pohlaví) nedávno dozvěděla, že česká společnost podle jejího názoru měří hodnotu ženy skrze jejího muže, tj. za 1) tím, zda se po boku té které ženy vůbec nějaký muž vyskytuje, a za 2) jeho společenským postavením a ekonomickými možnostmi. Možná to tak je, ale nemohu si pomoci, já mám na věc jiný názor. Já ani svou vlastní hodnotu, ani hodnotu druhých skrze nikoho jiného neměřím.

Zuzana Ondrůjová

Anonymní řekl(a)...

Vážené slečny (paní) Pajerová a Radová – záleží jen na Vás jakým směrem se vydáte. Jen jsem zvědav jak budete kojit a pracovat zároveň? Chci upozornit, že tak jak na stáří se samotných mužů stávají bezdomovci, tak sociálně nejohroženější skupinou jsou matky samoživitelky.
I to je následek moderních ideologií jako je feminismus – ničí sociální vazby. Z žen dělají „samoživitelky“ z mužů „bezdomovce“.
A abych nevypadal jako úplný zabedněnec zasílám odkaz na zajímavý článek v MfD v sobotu – víkend z 20.4.2013 od Aleny Melichové – „Hodné dcerky jdou nahoru“ snad se v tom taky poznáte




http://data.idnes.cz/mfdnes/kavarna/pdf/2013/kavarna-20130420.pdf

Jan Slanina řekl(a)...

Přiznám se, že jsem na rozpacích z jedné věci: feministické účastnice diskusí nám zdůrazňují, že bojují i za nás muže, i za naši svobodu volby (ať už má jít o svobodu volby být "mužem v domácnosti", nepracovat, či co přesně).

Chybí mi ale jakákoli úvaha, proč je tato svoboda volby správná a žádoucí. Mně osobně ale připadá, že tato svoboda volby je jen a pouze podporou nezodpovědnosti.

Unknown řekl(a)...

Koukám, že se za svůj názor nestydíte, když ani neuvedete svoje jméno. Nevím, zdali nás teď s Terezou chcete urazit, nebo prostě jenom vystrašit. Ani jedno Vám ale bohužel nevyjde Ale máte svatou pravdu, kojení a práce je téměř nadlidský úkol, pokud žena je sama, nebo nemá nikoho dalšího, kdo by se jí o dítě postaral. A jak víme, většina žen nemá finance na to, aby si platila někoho dalšího. Nehledě na to, že s příchodem demokracie jsme „demokraticky“ uzavřeli většinu školek a jeslí a tím ženám a jejím rodinám o dost znesnadnili možnost volby. Kdyby práce doma a starání se o dítě, bylo společností hodnoceno (a to nejen jako chvála přírody a „přirozenosti“), ale bylo by to vnímáno stejně jako práce mimo domov, tak si troufnu říct, že by lidé byli daleko více motivováni zůstávat doma. Ano, všimli jste si správně, použila slovo „lidé“. Mám tím na mysli jak muže, tak ženy. Většina žen je v dnešní době diskriminována na pracovním trhu, pokud chtějí zůstat nějaký čas doma s dítětem (máme tu paradox, na jedné straně jsou chváleny, na druhé straně za to moc ohodnocení ve veřejné sféře nedostanou, viz otázka platových rozdílů apod.). Stejně tak se společnost vysmívá mužům, kdyby náhodou chtěli převzít roli, kterou opravdu většinou vykonávají ženy, tj. že by se starali. Onen výsměch a onen spěch žen vrátit se do práce je dle mého názoru právě ovlivněn tím, že práce doma je podhodnocená (nebo spíš absolutně neohodnocená), zdá se jako normální či přirozená (žena to dělá z lásky, že) a právě proto označuje v našich myslích něco jiného než ta „pravá“ práce, která se má odehrávat ve světě tzv. veřejném a za níž dostáváme peníze. Muž málokdy využije své rodičovské dovolené, protože by se stal něčím jiným než tím mužem. Mnohé ženy naopak nechtějí mít nálepku „pouhých“ žen a proto spěchají do práce, děti oddalují (nebo je vůbec nemají…a není divu, když je lidi jako vy takhle straší) a přizpůsobují se normám, které jsou maskulinní.

Je ale nutné uvědomit si, že jak muži, tak ženy dělají své bytí, svou maskulinitu a feminitu. Teď si umím představit, že krčíte obočí, když čtete tyto řádky. Asi si myslíte, co plácám za blbiny. Ale skutečností je, že my úpěnlivě děláme svoje bytí, že naše bytí také jenom tak není dáno. Teď se nechci pouštět do vysvětlování poststrukturálního uchopení identity, ale pro naši diskuzi postačí říct, že vedle jiného jsou to především aktivity, které děláme a vybíráme si, jež tvarují naši osobnost, tj. gender. Bohužel žijeme v době, kdy maskulinita je stále neutrální normou (proto ten spěch do práce, abych náhodou nebyla označena za „ženu“, paradoxní, já vím). A teďka vás budu asi úplně šokovat. Dle mého názoru žádné mužství a ženství neexistuje. Na naší planetě se vyskytují pouze bytosti, které vedle jiného mají možnost (můžeme použít i slovo dar) počít nový život. Jak zmiňovala Zuzana Ondrůjová, jsou zapotřebí dva lidé k tomu, aby vznikl život. Ale po oplodnění se výhradní ochránkyní a tvůrkyní nového života stává tzv. žena. To určitě může být emancipující samo o sobě, ale opět to mnoho volby nedává. Proto jsem v obou svých příspěvcích naznačila, že je teď nutné něco dělat s tou maskulinitou a muži. Těm jsme se teď za těch dvě stě let feminismu pramálo věnovaly/i. A taky k tomu byl důvod, o mužích a mužmi je napsaná celá historie. Proto se stále bavilo ( a baví) o ženách, aby se tento „defekt“ vykompenzoval.

Unknown řekl(a)...

Ještě slovo k článku Aleny Melichové, kterou jsem již na mnoha místech kritizovala. Alena Melichová odkrývá jednu velice zajímavou záležitost, a to, že když se ženy neidentifikují jako feministky, tak velice snadno ve veřejné sféře přebírají maskulinní normy. Margaret Tatcherová je unikátní případ, kdy opravdu žena nepřinesla zas až tak moc „ženského“, respektive kromě svého těla, vůbec nic (které dostatečně performovala jako ženské, to je lepší formulace). Proto je nutné odkrývat ony patriarchální a maskulinní struktury veřejné sféry, které veškeré lidské bytosti transponují do maskulinních bytí. A to teď není útok na všechny muže. Vůbec ne. Jde o útok na dané struktury a normy, které jsou mužské . . .a NE LIDSKÉ. Cílem je vytvořit takovou společnost, kde každá bytost má právo se rozhodnout. To nebude možné, když budeme devalvovat domácí práce, nebo když většina lidí (a to pozor vzdělaných lidí!) bude těmto snahám házet klacky pod nohy. Myslím si, že je důležité zamyslet se nad předeslanými argumenty, svoje předsudečné uvažování uzávorkovat a snažit se konstruktivně něco navrhnout. Argumenty „vždy to tak bylo“, nebo „je to testosteron a estrogen, s tím nic neuděláte“, toho opravdu nového moc nepřinesou. Akorát tím reprodukují daný status quo a přehlíží právě tu poptávku po změně, kterou jsem zmiňovala v jednom ze svých příspěvků. Nechápu, proč se slovo feministka či feminismus stalo nadávkou. Já tyto pojmy chápu jako úsilí o větší spravedlnost a možnost volby. Tu nemáme. Tak nám ji i sobě prosím neupírejte. Je to právě ta maskulinita a femininita, dvě od sebe oddělené a sebe vylučující vlastnosti (charakteristiky), které nás oslepují. Proto zbavme se daných pojmů, zbavme se vědění, které nás jako Prométhea přikovává ke skále a bojujme za svobodu volby. Ale to nejenom pro ženy, ale i muže, jednoduše pro všechny bytosti, které obývají tuto planetu.

Anonymní řekl(a)...

"Chybí mi ale jakákoli úvaha, proč je tato svoboda volby správná a žádoucí. Mně osobně ale připadá, že tato svoboda volby je jen a pouze podporou nezodpovědnosti."

Myslím, že tohle není moc téma k diskusi, protože "svoboda volby" je do značné míry axiom, axiom liberalismu.

Jistě lze mít za to, že i totalitní společnost, kde má každý přesně vyhrazené místo a neexistuje zde žádná svoboda volby, má své výhody - lidé vědí, že nemůžou nic změnit, a tak si většina z nich navykne být spokojená s tím, co má, společnost je stabilní atd.

Liberální společnost člověku tu svobodu volby dává, resp. měla by dávat. Tím pochopitelně otvírá možnost, že si ten člověk zvolí špatně. Ovšem pro mnoho lidí již to, že vůbec volit můžou, je hodnotou samo o sobě.

Oba přístupy jsou koherentní a dávají smysl. Ovšem pouze za předpokladu, že je člověk hájí opravdu důsledně, ve vztahu ke všem osobám a všem oblastem. Jinak jde jen o snahu zajistit sobě svobodu na úkor druhých, o které jsem psala výše.

Tereza Radová

Jan Slanina řekl(a)...

Ad Tereza Radová:

ať už je svoboda volby axiom liberalismu či není (podle mne není, resp. ne v případech, kdy by její realizace byla společensky významně škodlivá).

podle mne je naprosto normální, že svoboda volby je omezována ve společenském zájmu.
nemůžu kácet stromy (ani svoje), pokud tím naruším ekosystém lokality.
nemůžu si na svém pozemku ve vilové čtvrti postavit strojírenský podnik.
nemůžu odmítnout posílat svoje děti do školy atd.

proč bych měl mít svobodnou volbu nesnažit se ekonomicky zabezpečit svoji rodinu?

Unknown řekl(a)...

Ad Christabel:

Emotivně jste reagovala slovy: "Tak si zapojujte, ale toho svého. Ostatním mužům nechte svobodu, ať si to doma se svými ženami domluví, jak chtějí, OK? Do toho, kdo dělá v čí domácnosti domácí práce, Vám vůbec NIC není."

Mám jedinou otázku, protože víc jich očividně nemá smysl. Proč si myslíte, že jsem heterosexuálka? :)

Unknown řekl(a)...

Ad Jan Slanina:
„proč bych měl mít svobodnou volbu nesnažit se ekonomicky zabezpečit svoji rodinu?“

Jane, já s Vámi do určité míry souhlasím. Absolutní svoboda je mýtus. Ale mýtus přesvědčivě proklamovaný liberálními teoriemi. Já zastáncem liberálních teorií nejsem, přestože shledávám jejich neuvěřitelnou líbivost a přesvědčivost. Právě tahle svoboda, proklamovaná od vzniku prvních konstitucí, způsobuje slepost vůči nerovnostem, které v našich demokratických systémech přežívají. Práva už všechny máme, tak o co jde. Můžeme se přeci všichni/všechny svobodně rozhodnout. A to je právě ten mýtus, protože to přehlíží společenské struktury, které nám brání se více méně svobodně rozhodnout.

Ve svých komentářích jsem ani jednou nevolala po tom, abychom byli nezodpovědní. Právě naopak. Nabádala jsem nás k tomu, abychom otevřeli oči a uvědomili si, že přestože mnohá práva tzv. de jure máme, tak ve skutečnosti vlastně zas až tak ne. Jakou svobodu volby mám, když většina zaměstnavatelů očekává, že já jsem primární poskytovatelkou péče? Jakou svobodu mám, když společnost očekává, že to budu já, kdo bude dobrovolně (a téměř zadarmo) zůstávat tři roky doma s dítětem? Jakou svobodu mám, když společnost hodnotí práci mimo domov víc než tu, kterou mnohé z nás zastávají v heterosexuálních domácnostech? Já si myslím, že nic moc . . . a proto nás všechny vybízím k tomu, abychom se zamysleli nad tím, jaký druh svobody žijeme a jestli se s jejími limity dá ještě něco udělat. Já si myslím, že dá .. . a moji strategii spravedlivějšího bytí jsem lehce již načrtla. Nevěřím v liberální svobody, nevěřím v liberální hesla autonomie. Já jsem tím, kdo jsem, v závislosti na mém vztahu k jiným lidem. Moje autonomie je relační autonomie. Proto nerovnost v jedné ze sfér způsobuje vychýlení té druhé, proto moje „ženské“ bytí závisí na tom „mužském“. A o to víc tahle skutečnost volá po zodpovědnosti, po realizaci spravedlivějšího bytí, které se zakládá na uvědomění, že hlavním znakem lidskosti je zranitelnost, otevřenost vůči světu, otevřenost a závislost na těch druhých . . .proto prosím, nevykořisťujte moji lidskost skrze konstrukt „přirozenosti“ a dejte jí víc prostoru.

Míra V. řekl(a)...

Mrzí mě, že žijeme ve státě, který se nedokáže dost dobře postarat o rodiče, kteří chtějí z nějakého relevantního důvodu hlídat své děti. Držím palce do budoucna!

campbell joe řekl(a)...

Byl jste procházet těžkými časy při získání úvěru nyní obávat nomore, protože Lucas úvěr úvěr Compania nabízí všechny druhy úvěru a také nabízíme bezpečný úvěr domů, stejně jako úvěr investovat do vašeho podnikání cpntact nás nyní: LUCASLOANLENDINGCOMPANIA@YAHOO.COM NEBO LUCASLOANLENDINGCOMPANIA@GMAIL.COM Mobilní telefon: +16026337400