neděle 14. dubna 2013

20 let Evropské úmluvy v České republice a na Slovensku

V těchto dnech vyšla v nakladatelství C. H. Beck kniha „20 let Evropské úmluvy v České republice a na Slovensku“. Zachycuje nejenom příspěvky přednesené minulý rok na konferenci věnované stejné problematice, ale také řadu dalších, takříkajíc bonusových příspěvků. K objednání je zde. Níže v postu přetiskujeme předmluvu k publikaci a pak také její obsah. Příjemné čtení!

***


Doznívá cinkání klíčů. Polistopadová euforie. Zpátky do Evropy. Tvář Václava Havla v každé výloze. Lidská práva nejsou nástrojem ideového střetu, ale právem každého občana. Nad jejich dodržováním ze strany státu bude dohlížet nezávislý mezinárodní SOUD. Štrasburská lucerna iuris, obrat nezřídka používaný v 90. letech. Lucerna pomůže ochránit jednotlivce nevěřícímu post-komunistické justici. Posvítí na strukturální problémy transformujícího se právního řádu. Pomůže nové československé ústavnosti a ochraně základních práv rozvinout se a růst.

Střih. Uplynulo dvacet let. Změnila se jak lucerna, tak její vnímání mušek i můr ji obletujících. Lucerna stále svítí, byť prošla v mezidobí přestavbou a několika úpravami. Nicméně pravda je, že si občas i neplánově blikne, neřkuli přechodně zatmí. Prostranství na osvícení je totiž stále více: tématických i geografických. To vyžaduje stále více lampářů a obslužného personálu. A pokud se nejedná o Zelenou lucernu, která díky nekonečnému zdroji energie Zeleného plamenu pohodlně zvládá obletět půlku galaxie za pár minut, tak zákonitě vznikají problémy, jako třeba nerovnoměrné osvětlení, protichůdné přístupy jednotlivých lampářů, selektivita a výpadky v dodávce osvětlení.

K radikální proměně v uplynulých dvaceti letech nicméně došlo u samotných mušek a můr, hlavně těch z postkomunistické střední Evropy. Začaly vnímat různé odstíny Lucerny. Staly se sebevědomějšími. Asi je to logické: člověk, který byl ze tmy posazen do místnosti plné světla, je zpočátku pouze oslněn. Teprve, až si jeho oči zvyknou na světlo, tak je schopen vnímat různé odstíny, zlomy či spektrum.

***

Kdokoliv zabývající se Úmluvou a judikaturou ESLP vždy naráží, u dynamického dokumentu jakým Úmluva je, na minulost a kontext. Určité volby v minulosti učiněné zásadním způsobem formovaly jak samotnou Úmluvu a její výklad, tak její vnitrostátní aplikaci. Kde se tyto volby vzaly? Kdo je učinil a proč? Jaké byly osoby a obsazení? A především, jaký je širší kontext a reálná praxe ustanovení Úmluvy nad rámec prostých normativních ustanovení? Žije Úmluva ve vnitrostátní aplikační praxi, anebo je omezena na štrasburské monology, ke kterým se tak maximálně občas připojí další monolog z Joštovy 8 anebo Hlavné 110, aby vzápětí potvrdily podezření, že vícero paralelních monologů dialog netvoří?

Příležitost zamyšlení se nad těmito otázkami poskytlo výročí 20 let od okamžiku, kdy se uložením ratifikačních listin stala tehdejší Česká a Slovenská Federativní Republika smluvní stranou Úmluvy, po níž závazky z ní plynoucí převzaly na svá bedra oba nástupnické státy. Dvacet let života s Úmluvou nabídlo příležitost se na moment zastavit a namísto do budoucna orientovaných debat na téma reformy přetíženého ESLP se v klidu ohlédnout a bilancovat: Jaký byl život s Úmluvou v Česku a na Slovensku v prvních dvaceti letech? Jak se vyvinula samotná Úmluva? Jak se vyvíjela vnitrostátní aplikační praxe? Jaký dopad měla a má Úmluva a judikatura ESLP na transformaci práva v postkomunistické společnosti, jakou byla Česká republika a Slovensko?

České společnosti pro evropské a srovnávací právo a Ministerstvu zahraničních věcí se jako spoluorganizátorům podařilo k zamyšlení nad výše uvedenými tématy získat jak skvělé přednášející, tak výtečné a početné auditorium. Zrodila se jednodenní konference, která se konala dne 25. května 2012 v Praze v reprezentativních prostorách Černínského paláce. Tato kniha je souborem většiny příspěvků na konferenci přednesených, doplněných o další příspěvky autorů, kteří měli a chtěli k tématu co zajímavého říci.

***

Kniha se dělí na tři části. První část je bilanční: zaměřuje se jednak na československé přistoupení k Úmluvě a první budovatelská léta na vnitrostátní úrovni, jednak se – z různých pohledů – ohlíží za celým obdobím dvaceti let života s Úmluvou.

První část otevírá příspěvek Jiřího Malenovského. Zachycuje kontext a diskutované modality československé ratifikace Úmluvy v roce 1992. Příspěvek mimo jiné výtečně na příkladu postavení mezinárodních smluv o lidských právech v československém a následně českém i slovenském právním řádu demonstruje, jak určitá právní řešení, která mohou být následně vnímána jako petrifikovaná neměnnost, nebyla ve své době ničím jiným než „syrovým a neopracovaným kompromisem“, který se zrodil v okamžitém průsečíku zájmu konkrétních lidí. Stejně tak dokládá, že české a slovenské nástupnictví v Radě Evropy nebylo až tak bezproblémové, jak se traduje.

Daniel Šváby vzpomíná na svoji první mezinárodní lásku. Jmenovala se Evropská komise pro lidská práva. „Rozsudek smrti“ v podobě 11. protokolu k Úmluvě byl na ní vykonán v roce 1999. Šváby se zamýšlí nad otázkou, nakolik je a byla činnost EKLP přínosná i pro následný jednotný Soud: věcně, osobnostně i s ohledem na určité filtrační „know-how“. Je pravdou, že klást ahistorické otázky typu „co by kdyby“ není vhodné. I tak se však vkrádá otázka, zda bylo zrušení EKLP skutečně krokem vpřed, především s ohledem na následný vývoj Soudu, včetně zoufalých snah o znovu-zavedení nějaké filtračního mechanismu pro Soud naprosto nezvládající vlastní nápad.

Hubert Smekal a Ľubomír Majerčík se ohlížejí za bezmála dvacetiletým působením prvního českého soudce ESLP, Karla Jungwierta. Skrze jeho troje volby se dostávají také k hodnocení jeho činnosti judikatorní, především tedy v rámci rozhodnutí velkého senátu. Příspěvek nutí čtenáře k zamyšlení: jak vnímat činnost soudce, který za tak dlouhé období, ve kterém se účastnil rozhodování velkého senátu ve 130 případech, sepíše jenom jedno vlastní nesouhlasné stanovisko (a k 15 dalším se připojí)? Jedná se o soudce, který má schopnost účinně přesvědčovat své kolegy, v důsledku čehož sám spoluvytváří většinu, a nemá proto zapotřebí psát odlišná stanoviska? Či spíše o soudce, který jenom tiše plave s proudem?

Analýza nesouhlasných stanovisek prvního československého a poté slovenského soudce Bohumila Repíka z pera Jiřího Kmece nabízí obraz soudce ESLP odlišného charakteru. Byť Repík pobyl na Soudu v rámci dvou nedokončených mandátů jen necelých šest let a v podmínkách tehdy ještě nestále zasedajícího Soudu se podílel na rozhodování v pouhých 95 věcech, ve 12 z nich vyjádřil svůj odlišný názor. Rozbor těchto odlišných – ve třech čtvrtinách případů autorských – stanovisek sestavuje portrét soudce nebojícího se jít takříkajíc se svou kůží na trh, soudce, který byl navíc aktivní v činnosti výukové a publikační.

Po ohlédnutí za Štrasburkem především devadesátých let se naše pozornost v následujících čtyřech příspěvcích první části přenese na úroveň vnitrostátní. Jana Wurstová líčí počátky zastupování státu v řízení před orgány Úmluvy. Společným jmenovatelem tohoto období zdá se byly minimální zkušenosti, ale maximální nadšení pro věc a aktivní hledání vhodných modelů. S ohledem na dnešní opakující se debaty ohledně resortní roztříštěnosti zastupování České republiky v právních sporech u mezinárodních soudů a při právních sporech vedených v zahraničí obecně je poučná míra historické nahodilosti, s jakou se vlastně zastupování státu v řízení před ESLP dostalo do resortu spravedlnosti.

Příspěvky Víta Alexandra Schorma a Maricy Pirošíkové, vládních zmocněnců pro zastupování České, respektive Slovenské republiky před ESLP, bilancují zkušenosti obou států a jejich vládních zmocněnců. Jak často se jednotlivým vládám dařilo či nedařilo možná není až tak podstatné. Oba příspěvky se shodují v tom, že neméně důležitou činností vládního zmocněnce je zprostředkovávat znalost Úmluvy a judikatury ESLP vnitrostátně. To ve svém důsledku může vést k paradoxnímu rozštěpení role zmocněnce: před ESLP je agentem státu a bude tahán za ouško pro jeho selhání, zatímco vnitrostátně je vlastně agentem Štrasburku a bude tahán opět za ouško za vnímaná selhání štrasburská. Těšit jej může možná jenom to, že snad bude mít v konečné fázi obě ouška vytahána rovnoměrně.

První část uzavírá příspěvek David Strupka, který glosuje dvacet let života s Úmluvou z pozice advokáta a stěžovatelů. Dokumentuje mimo jiné, jak tuhý život mají legendy. Po prvních případech konce 90. let, ve kterých ESLP konstatoval porušení Úmluvy ze strany České republiky, se štrasburský soud pevně uhnízdil v podvědomí národa a jeho (nejen bulvárního) tisku, kdy „hnaní věci až do Štrasburku“ se zdá výhrůžkou nejtěžšího kalibru. Zodpovědnému advokátovi pak nezbývá než legendu o spravedlivém a mocném Štrasburku bourat a vrátit iluze stěžovatelů do kruté reality zanedbatelné úspěšnosti stížností.

Příspěvky v druhé části knihy se nesou v o poznání střízlivějším tónu. Ivo Pospíšil a Jan Štiavnický zprostředkovávají pohledy českého, respektive slovenského Ústavního soudu na stýkání a potýkání se s judikaturou ESLP. Byť ústavní soudy mají a vždy budou mít povahou své práce ke štrasburskému soudu vždy nejblíže, z obou textů je patrné, že období nevinné ústavní zamilovanosti je dávno za námi. V obou systémech (či v pojetí obou autorů) se nicméně konec ústavních líbánek projevuje trochu jinak. Český Ústavní soud zdá se volí spíše pozici zneuznaného milovníka (ESLP nechápe, jak unikátní a jedinečná instituce český Ústavní soud je), zatímco slovenský Ústavný súd volí spíše pojetí minimálního prahu a zrcadla, jehož odlesk přísluší slovenskému orgánu ochrany ústavnosti adaptovat a kulturně přeložit do slovenských reálií.

V dalších příspěvcích druhé části lidskoprávní nadšení upadá úměrně poetice běžného justičního provozu. Reflexe judikatury ESLP z pozice obecných soudů, jak ji nabízejí Pavel Simon a Jakub Camrda, je střízlivá. Není pochyb o tom, že respektování judikatury ESLP náleží k práci českého soudce. Současný stav štrasburské judikatury tuto práci však příliš neusnadňuje: rozporuplná a nedomyšlená judikatura, která je navíc následně zvrácena rozhodnutím velkého senátu, nikoho nepotěší. Mluvit s ohledem na prolínání práva Úmluvy a českého práva o „štrasburské nákaze“ nicméně možná není ani za těchto podmínek nejvhodnější metafora. Na druhou stranu je nezbytné naslouchat stížnostem vnitrostátních uživatelů systému Úmluvy: jak oba příspěvky dosvědčují, nejedná se v žádném případě o stesky nepoučených soudců, kteří o štrasburské judikatuře nic nevědí a učit se nechtějí, právě naopak. Jde o soudce, kteří se svoji práci snaží vykonávat poctivě a zodpovědně, nicméně stav štrasburské judikatury tomu vždy nenapomáhá.

Druhou část knihy uzavírají reflexe Úmluvy a judikatury ESLP pohledem českého zákonodárce a správních orgánů. Závěry jak Jana Kysely, tak Jitky Morávkové jsou v tomto ohledu neúprosné: ani Úmluva, ani judikatura ESLP se typicky nenacházejí v zorném poli ani zákonodárce, ani správních orgánů. Zákonodárce se bude Úmluvou zabývat pouze tehdy, pokud schvaluje ratifikaci některého z dodatkových protokolů k Úmluvě. V rámci běžného legislativního procesu pak bude pozornost Úmluvě věnovat občas Legislativní rada vlády. Pro správní orgány pak obecně platí, že čím výše se správní orgán nalézá a čím je jeho agenda specializovanější, tím je větší pravděpodobnost, že se bude zabývat Úmluvou a případně i judikaturou ESLP. Pohled obou dalších mocí ve státě tak zdá se potvrzuje známou skutečnost: hlavním a nepostradatelným partnerem ESLP, stejně jako jiných mezinárodních soudů, jsou vnitrostátní soudy. Na nich záleží, zda a nakolik ustanovení Úmluvy a především judikaturu ESLP dále promítnout do vnitrostátního práva.

Třetí část čtenáře zavádí do širších dálek, zamyšlení a přesahů: tranformačních, kulturních, teoretických, ústavních a legitimizačních. Příspěvky Kateřiny Šimáčkové a Pavla Uhla se ohlížejí za transformačním působením Úmluvy v českém právním prostředí. Co nám Úmluva dala, co nám nedala, co nám dáti mohla, ale nikdo nechtěl. Především s ohledem na poslední kategorii by bylo do kamene možné tesat obecný postřeh Šimáčkové: „podstatou sporu mezi konstitucionalisty a internacionalisty může být touha českých hvězd zůstat hvězdami na svém písečku bez poměřování kvalitou mezinárodní, nedostatek pokory přiznat si, že něco nevíme a můžeme se to venku přiučit.“

Širšími vlivy Úmluvy na různé oblasti českého právního života se zabývají také další tři příspěvky. Jan Wintr se zaměřuje na stýkání a prolínání Úmluvy s českou Listinou a šířeji na český ústavní pořádek. Příspěvek Pavly Boučkové je vzácnou sondou do lidskoprávní reality. Ukazuje, co se také může dít (či spíše nedít) s rozhodnutím ESLP poté, co zhasnou světla ramp. Její případovou studií je výkon rozhodnutí v jedné z nejvýznamnějších českých kauz před ESLP: D. H. proti České republice. Konečně příspěvek Pavla Molka se zaměřuje na srovnání způsobů vypořádání se s komunistickou minulostí v judikatuře ESLP a obecněji soudů post-komunistické střední Evropy.

Knihu uzavírají Hubert Smekal a Josef Nejedlý. Jejich příspěvky se zabývají dvěma zásadními otázkami trápící ESLP v posledních letech: jeho legitimitou a přístupem k němu. Demokratická legitimita ESLP je předmětem diskuse v příspěvku Smekalově. ESLP posledních let čelí stále silnějším útokům, především ze zemí označujících se za kolébky demokracie, jako je Spojené království, ale také Nizozemsko a další státy západní Evropy. Otázky z těchto států v zásadě znějí: jakou legitimitu (či kvalifikaci) má pro rozhodování o stavu lidských práv v Anglii či Holandsku novopečený srbský, ukrajinský či gruzínský soudce? Nedodělky sahající do statisíců před ESLP jsou v posledních letech noční můrou i karikaturou přístupu k soudu i dalších atributů spravedlivého procesu, o délce řízení ani nemluvě. Jak nicméně naznačuje závěrečný příspěvek Nejedlého, nově zavedené kritérium „podstatné újmy“ je spíše příslovečným cimrmanovým krokem stranou, stěží však krokem vpřed.

***

Doufáme, že předkládaná publikace bude pro čtenáře poutavým zdrojem poučení. Nabízí vzácnou sbírku zkušeností a poznatků takříkajíc z první ruky, tedy od jednotlivců a aktérů, kteří „byli při tom“ či kteří dnes pracují s Úmluvou každý den. Nabízí proto soubor jedinečných poznatků k prohloubení poznání mechanismu a aplikační praxe Úmluvy nad rámec základního studia jejích ustanovení či vybraných rozhodnutí ESLP.

Věříme též, že i v budoucnu bude znovu důvod, možnost i chuť se sejít a ohlédnout se za dalšími etapami pod světly štrasburské lucerny iuris. Chystané Protokoly č. 15 a 16, jakož i plánované přistoupení Evropské unie k Úmluvě, naznačují, že se máme v příštích letech na co těšit.


Oxford/Praha/Brno/Štrasburk
listopad 2012
editoři


OBSAH

Úvodní slovo: Dvacet let života s Úmluvou
O autorech
Obsah
Seznam používaných zkratek

ČÁŠT I. – POČÁTKY A DOSAVADNÍ BILANCE

Tři významné souvislosti ratifikace Úmluvy Českou a slovenskou federativní republikou
(JIŘÍ MALENOVSKÝ)
1. Politická souvislost: v pohybu kyvadla
2. Ústavněprávní souvislost: syrový a neopracovaný kompromis
3. Sukcesní souvislost: prostá kuriozita nebo porucha panství práva v Radě Evropy?

Fungovanie bývalej Európskej komisie pre ľudské práva
(DANIEL ŠVÁBY)
1. EKĽP ako kvázi súd prvého stupňa
2. Využívanie know-how EKĽP po jej zániku
3. Vplyv judikatúry EKĽP na judikatúru Európskeho súdu pre ľudské práva

Karel Jungwiert (1993-2012): bilance působení prvního českého soudce u ESLP
(HUBERT SMEKAL & ĽUBOMÍR MAJERČÍK)
1. Troje volby Karla Jungwierta
2. Mezinárodní soudci pod drobnohledem výzkumů
3. Karel Jungwiert: svojí cestou nebo s většinou?

Odchylná stanoviska soudce Bohumila Repíka
(JIŘÍ KMEC)

Zastupování České republiky v řízení před orgány Úmluvy
(JANA WURSTOVÁ)
1. Proč právě ministerstvo spravedlnosti?
2. Sbírání různých zkušeností vládních agentů před ESLP
3. Závěr

Česká republika před ESLP: bilance prvních dvaceti let z pohledu vlády
(VÍT ALEXANDER SCHORM)
1. Zastupování před Soudem
2. Implementace odsuzujících rozsudků
3. Spoluodpovědnost za stav kontrolního mechanismu

Zastupovanie Slovenskej republiky pred ESĽP
(MARICA PIROŠÍKOVÁ)

Prvních dvacet let před ESLP z pohledu stěžovatelů
(DAVID STRUPEK)

ČÁŠT II. – VNITROSTÁTNÍ APLIKACE ÚMLUVY V ČESKÉ REPUBLICE A NA SLOVENSKU

Vliv Úmluvy a její aplikace ESLP na judikaturu Ústavního soudu
(IVO POSPÍŠIL)
1. Trajektorie Úmluvy a štrasburské judikatury v rozhodnutích Ústavního soudu: od transformačního věku nevinnosti k dílčím střetům
2. Obecně k postoji Ústavního soudu vůči Úmluvě a judikatuře ESLP
3. Konec nevinnosti? Dílčí střety nad implementací některých rozsudků ESLP – pokus o systematický přehled
3.1. Ústavní soudy z pohledu judikatury ESLP
3.2. Spory mezi Ústavním soudem a ESLP nad výkladem Úmluvy
4. Závěr

...lebo Štrasburg tak povedal. Niekoľko poznámok k vzťahu autorít Slovenskej republiky k autorite ESĽP
(JÁN ŠTIAVNICKÝ)
1. (automatický) princíp zrkadla
2. (mechanický) princíp zrkadla
3. princíp zrkadla alebo rozhodnutie nad jeho rámec, ťažko povedať
4. princíp zrkadla, ktorý musel potvrdiť ESĽP
5. rozhodnutie pod rámec štandardu zrkadla
6. rozhodnutia nad rámec princípu zrkadla
7. princíp zrkadla týkajúci sa národného práva a priestor k uváženiu
8. ... lebo právny názor, ktorému autenticky verím, povedal.

Zjevené pravdy v judikatuře ESLP
(PAVEL SIMON)

Úmluva a judikatura ESLP v ČR: pohled správních soudů
(JAKUB CAMRDA)

Úmluva a český zákonodárce
(JAN KYSELA)
1. Parlamentní rozpravy při vyslovení souhlasu k ratifikaci
2. Procesní otázky
3. Činnost stálé delegace Parlamentu ČR do Parlamentního shromáždění Rady Evropy
4. Reflexe Úmluvy a judikatury ESLP v zákonodárné činnosti

Úmluva a judikatury ESLP: Pohled správních orgánů
(JITKA MORÁVKOVÁ)
1. Vývoj implementace EÚLP a judikatury ESLP v praxi státních orgánů
2. Implementace Úmluvy a judikatury ESLP na jednotlivých stupních státní správy
3. Další relevantní otázky
4. Závěrem

ČÁŠT III. – ŠIRŠÍ PERSPEKTIVY

Tři osobní zamyšlení nad výročím Úmluvy
(KATEŘINA ŠIMÁČKOVÁ)
1. Úmluva pohledem fanouška
2. Konstitucionalisté a internacionalisté
3. České obecné soudy jako ochránci Úmluvy

Vliv Úmluvy na transformaci práva a právní kultury v Československu a v České republice po roce 1989
(PAVEL UHL)

Vliv Úmluvy na český ústavní pořádek
(JAN WINTR)
1. Přímý odraz textu Úmluvy v textu Listiny
2. Přímý či nepřímý vliv Úmluvy na porevoluční změny československého zákonodárství
3. Vliv Úmluvy jako důvodu pro rušení zákonů Ústavním soudem (podle čl. 10 Ústavy před euronovelou)
4. Týž vliv Úmluvy po euronovele na základě názoru Ústavního soudu, že Úmluva je součástí ústavního pořádku
5. Vliv judikatury ESLP na výklad těch článků Listiny, jež vycházejí z Úmluvy
6. Vliv Úmluvy a judikatury ESLP na rozhodování Ústavního soudu tam, kde je ochrana základních práv širší v Úmluvě než v Listině
7. Zohledňování judikatury ESLP v judikatuře obecných soudů
8. Změna českého zákonodárství v důsledku judikatury ESLP
9. Vliv kolizí ESLP a Ústavního soudu na změnu judikatury Ústavního soudu
10. Nepřímý vliv Úmluvy prostřednictvím čl. 6 Smlouvy o EU
11. Závěr

Nesnesitelná těžkost výkonu rozhodnutí: výkon rozsudku ESLP postihujícího segregaci ve vzdělávání
(PAVLA BOUČKOVÁ)
1. Legislativní příčiny segregace
2. Společenské příčiny segregace
3. Šetření, inspekce, kontroly
4. Kdo jsou Romové a jak je poznat?
5. Problém externí a subjektivní identifikace
6. Finanční náklady segregace
7. Dosavadní průběh dohledu nad výkonem rozhodnutí
8. Nesnesitelná těžkost výkonu rozhodnutí

Vypořádání se s komunistickou minulostí v judikatuře ESLP a Ústavního soudu z pohledu práva na spravedlivý proces
(PAVEL MOLEK)
1. Tranzice jako lidskoprávní problém
2. Další středoevropská řešení
3. Východoněmečtí střelci na hranicích
4. Česká cesta ke stíhání a k prolomení promlčení stíhatelnosti
5. Česká cesta k lustracím

Kam se poděla většina? O demokratické legitimitě ESLP
(HUBERT SMEKAL)
1. Judicializace politiky
2. Ani v praxi, ani na papíru
3. ESLP a demokratická legitimita
4. Pár závěrečných úvah

Kritérium podstatné újmy: krok správným směrem?
(JOSEF NEJEDLÝ)
1. Kritérium podstatné újmy: zoufalý pokus o regulaci nápadu před ESLP
2. De minimis non curat praetor a tradiční podmínky přijatelnosti
3. Marné hledání přidané hodnoty kritéria podstatné újmy
3.1. Podstatná újma
3.2. Zájem na dodržování lidských práv (první záruka)
3.3. Řádné posouzení případu vnitrostátním soudem (druhá záruka)
4. Závěr: Quo vadis, Evropský soude pro lidská práva?

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Tak v Beckovi kniha dosud elektronicky není... tak uvidíme.

Celkem by mne zajímala kapitola Jitky Morávkové - Pohled správních orgánů, protože stále se setkávám s holou skutečností,že mnohé správní orgány nestačily ještě Úmluvu zaregistrovat a psal jsem již několik odvolání, kdy prvoinstanční správní orgán tvrdil, podepsáno jednou stařičkým doktorem práv, či podruhé o trochu mladším úředníkem, se středním vzděláním (a možná absolvovanou ZOZ), že Evropskou úmluvu nelze v daném případě aplikovat, protože správní řád hovoří zcela jednoznačně, a tedy je analogie s danou úmluvou nepřípustná...

Na krajském úřadu, kde se nyní píše žaloba, v jiné kauze, tento naprosto opominul celé statě věnované Úmluvě o spravedlivém procesu, s odkazem, že přestupek byl již prokázán... Například naplnění možnosti k vyjádření se k přestupku spatřuje daný KÚ ve skutečnosti, že se mohl vyjádřit do oznámení o přestupku sepsaného policií, tedy nebylo porušeno právo obviněného k vyjádření se před vydáním rozhodnutí...

O okamžitém striktním uplatňování výkladu rozsudku NSS sp.zn. 1 As 183/2012 ze dne 20. března 2013 (řidič musí dodržovat rychlost v obci, i když přijede po silnici, která není osazena značkou začátek obce) ani nemluvě... zde dle mého by se i někteří soudci měli "vrátit pevnýma nohama na zem", protože tento rozsudek uplatňovaný správními orgány v praxi znamená další kolo nezákonností, kdy v článku odkazovaná úmluva již zcela pozbývá smyslu. Ano, zde za určitých okolností se lze dobrat tohoto akademického stanoviska, ale soud v daném případě neuvažoval v intecích trestního procesu, kdy pokud existují vedle sebe dva výklady, tak je v trestním obvinění nutno VŽDY uplatnit zásadu in dubio pro reo, neřku-li přímo v daném případě zásady nullum crimen sine lege... Značka tam prokazatelně nebyla (nešlo o případ, že obviněný pouze na toto odkazoval) = platí zásada legální licence a řidič měl být sankcionován pouze za rychlost převyšující 90km/h. Co do odpovědnosti je vážným pochybením daného vlastníka pozemní komunikace, resp. obce, že danou dopravní značku zde neumístil nebo byla-li odstraněna, tak neosadil novou. A případná vina za případnou dopravní nehodu byla zcela na vlastníku pozemní komunikace (obce), pokud by se z toho nevyvinil (zejm. prokázal, že tam večer ještě byla, což bylo zjištěno pravidelnou kontrolou značení).
V daném případě NSS sdělil, že nic z výše uvedeného neplatí, značky není ani potřeba osadit, ale řidič je povinen se jimi přesto řídit... :-(


NSS má asi málo práce:-/

atd. atd.


Patrik Šebesta

Anonymní řekl(a)...

Mě by taky ta kapitola zajímala.

Mě se zase stalo, že NSS ve svém rozhodnutí napsal, že se v daném typu řízení za daných podmínek musí zohlednit dvě rozhodnutí ESLP (zabývající se právem na legitimní očekávání). Když jsem to po ministerstvu chtěl (s přesnou citací jak NSS tak ESLP), tak do rozhodnutí jen napsali, že právo na legitimní očekávání není nikde v ústavě zmíněno, tedy na něm žadatel nemůže být krácen.

David Schmidt řekl(a)...

Ad PŠ: Jen krátká poznámka. Obec je v zákoně definována materiálně jako zastavěné území, jehož začátky a konce jsou teprve formalizovány značkou. Tj. může vzniknout při absenci takové značky pochybnosti, kde obec začíná, nikoli, že podle okolností a elementární řidičské způsobilosti měla značka dávno být - míjí-li řidič hotel, potraviny a činžovní domy atd.

Anonymní řekl(a)...

ad: David Schmidt, tak to je dle mého soudu snad dnes i dokonce notorieta. Bohužel NSS to "rozsekl" jinak.

Nicméně se tento rozsudek by mohl hodit a contrario, což jsou bohužel valmi častější případy, že policie (městská policie) měří kdesi kilometr či dva v polích, kde se náhle mezi Brassica napus:-) (Řepka olejná) objeví značka konec obce a u ní stojící orgány(i) měří rychlost před výjezdem z obce.

Tedy vše zlé je k něčemu dobré :-)

btw. Pokud se některý z našich případů dostane k NSS, tak by mohl vzniknout dobrý zmatek v zákoně, protože zcela logicky NSS bude muset, bude-li na výkladu striktně trvat, dopravní značky označující OBEC a KONEC OBCE prohlásit pouze za značky informativní bez návaznosti na § 18 odst. 1 zákona 361/2000 Sb., kdy V obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1 :-)
Což má mimochodem za následek nejen výklad zákona, ale dokonce i tvorbu práva.... že by čtvrtá parlamentí komora (PSP, Senát, ÚS... a ještě NSS?)

Patrik Šebesta

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad PŠ: Děláte ještě přestupky, nebo už jen zastupujete lumpy proti jiným přestupkářům?

Anonymní řekl(a)...

Dělám obojí:-) Škola života, která mne posouvá v pojmech "právo a spravedlnost" trochu dále:-) P.Š.