čtvrtek, května 31, 2012

Promoce na Harvard University

Ve svých postech jsem se snažila zachytit hlavní body, kolem kterých se studium na Harvard Law School točí. Promoce je samozřejmě jedním z těch nejdůležitějších. Celá univerzita, čili Harvard College a všechny fakulty mají promoci ve stejný den, letos 24. května, což má za následek přibližně ztrojnásobení počtu osob pohybujících se v malé Cambridge, stejně jako v univerzitních kampusech. Promoce je samozřejmě velká událost, na kterou se všichni velice pečlivě připravují. Vše musí proběhnut dle plánu, a to správnou velikostí talárů počínaje a úpravou květin v crimson barvě (oficiální barva Harvardu) konče. Promoční den je rozdělen do tří částí: zahájení a hromadné svěření titulů prezidentkou Harvard University prof. Drew Gilpin Faust ve starém univerzitním kampusu, po kterém následuje individuální předávání diplomů děkany v kampusech jednotlivých fakult, a zakončení opět ve starém kampusu, kde hlavní host, letos Fareed Zakaria, pronese svůj projev.

Promoční den na Právnické fakultě začal v 6:45, kdy se všichni kandidáti J.D. a LL.M. a shromáždili v kampusu, aby společně v talárech za východu slunce posnídali. Následně se všichni vydali v průvodu v čele s děkankou, úžasně uvolněnou, přátelskou a přístupnou bojovnicí z lidská práva a rovnost mezi ženami a muži, prof. Marthou Minow, směrem ke starému kampusu Harvard University. Tam se všichni promující studenti z celé univerzity řadili a za doprovodu univerzitní kapely usazovali na svá místa. Celkem se v kampusu za přísných bezpečnostních opatření shromáždilo několik tisíc studentů a jejich rodinných příslušníků (pouze dva hosti na studenta). Každý student, kromě studentů College, si nesl jistý atribut fakulty, který se během promoce používal pro vyjádření příslušnosti k té které fakultě. Všichni studenti Právnické fakulty obdrželi malá soudcovská kladívka (jakožto symbol boje za spravedlnost ve světě), studenti dentální medicíny měli obří kartáčky na zuby, studenti Kennedy School of Governance mávali nafouknutými míčky ve tvaru planety Země a někteří studenti Business School měli náhrdelník z dolarových bankovek. Kdykoli byla během ceremonie zmíněná některá z fakult, její studenti okamžitě začali mávat atributy, pískat, dupat, nadšeně volat a tleskat. Jelikož si Harvard potrpí na formality a během roku dělá dojem poměrně vážné univerzity, byla jsem šokována, jak uvolněná, neformální a plná studentského ducha byla atmosféra právě při promoci. 

Zahájení patřilo šerifovi Middlesex County, který v historickém obleku třikrát poklepal hůlkou do země a hlasitě zapěl povolení k zahájení shromáždění. Po americké hymně a modlitbě se již veškerá pozornost upírala k projevu samotné prezidentky Harvard Univerzity prof. Faust (něco mi říká, že jej jistě každý rok mění...), po kterém následoval velice vtipný projev v latině, přednesený undergrad studentem (všichni se smáli samozřejmě pouze z toho důvodu, že měli k dispozici anglický překlad). Poté dostal prostor laureát Nobelovy ceny za literaturu Seamus Heaney, který přednesl svou báseň složenou k letošnímu 375. výročí založení Harvard University. Následně začali předstupovat děkani jednotlivých fakult, kteří hromadně představovali své studenty -- kandidáty k udělení titulů. Na základě jejich ujištění, že studenti splnili všechny předpoklady pro absolvování fakulty, svěřila prezidentka Faust všem titul. Poté následovalo udílení čestných doktorátu Mezi čestnými doktory byli známý fyzik Walter Kohn, bojovník proti segregaci v USA John Lewis či vlivný žurnalista celosvětového významu Fareed Zakaria, který byl zároveň hlavním řečníkem promočního dne. První část ceremonie byla zakončena hymnou Harvardu, po jejímž zapětí se všichni rozutekli zpět do svých kampusů, aby si převzali diplomy.

Druhá část promoce byla na Právnické fakultě nebyla zahájena Barackem Obamou, o němž se nejprve dost mluvilo (ten letos místo své alma mater zahajoval promoci na univerzitě v NYC), ale úvod patřil U.S. Attorney General Ericu H. Holderovi. Všichni s napětím očekávali, zda budou tento projev doprovázet nějaké protesty, neboť několik dní před promocí se objevily (zejména rasistické) projevy odsuzující jeho účast na promoci. Myslím, že si děkanát, který vydal oficiální stanovisko distancující se od těchto protestů, velice oddechl, že vše proběhlo hladce a studenti fakultě neudělali ostudu. Holderova hlavní myšlenka se točila kolem celospolečenské zodpovědnosti absolventů Harvardu za budování spravedlnosti ve světě, a to nejen ve státní správě či NGOs, ale též v soukromoprávních korporacích. Holder kladl studentům na srdce, že nikdy nemají zapomínat na hodnoty, kterým je Harvard učil a nemají se zaprodat mamonu. Po jeho trefných poznámkách následovalo několik plamenných projevů z řad studentů i učitelů a po přibližně šesti hodinách čekání, řazení se, pochodování, sezení a mávání soudcovskými kladívky v talárech a neustále z hlavy padajících čepicích, jsme se konečně dočkali. Jeden student po druhém byl volán na pódium postaveném před krásnou knihovnou, ve které každý trávil dny i noci, aby si pod vlajkou Harvard Law School a za přihlížení stovek rodičů a hostů od děkanky Minow převzal svůj diplom a byl oficiálně přijat do společenství absolventů Harvard Law School.

Když bylo všech, téměř 700 diplomů předáno, přesunuli jsme se opět na místo ranního zahájení ve starém univerzitním kampusu, kde ceremonie pokračovala různými projevy, zejména významných alumni. Každý rok je totiž promoce spojena též se setkáním všech absolventů Harvardu. Celý významný den zakončil dlouho očekávaný projev oficiálního speakera, kterým byl letos již zmíněný Fareed Zakaria. Jeho projev mně velice zaujal svou odlišností od všech ostatních, které jsem ten den slyšela. Většina z nich zdůrazňovala nepokojnost světa, ve kterém zuří násilí, vítězí chudoba, nemoci a korupce, a který čeká na nás, abychom přinesli změny. Zakaria však mluvil odlišně a naopak se snažil zaměřit na to, co je ve světě dobré a co se lidstvu podařilo nejen v oblasti vědy a techniky, ale též po stránce ekonomické a v mezinárodních vztazích.

Tak jako téměř každý den po celý akademický rok byl i tento den velice náročný, intenzivní, vyčerpávající a plný stresu, ale přesto krásný a nezapomenutelný. Již před Harvardem jsem studovala v zahraničí a měla jsem mnoho mezinárodních zkušeností, ale tomuto roku se absolutně nic nevyrovná. Nejde jen o pocit, že se univerzita a fakulta, včetně profesorů, administrativního personálu i knihovníků točí kolem studentů a všichni se ochotně snaží vyjít vstříc a podporovat jejich aktivity a nápady, což může být pro některé zahraniční studenty pocit poměrně nový. Naprosto výjimečné, přestože plné výzev, je však celé společenství velice chytrých studentů, kteří se denně v kampusu potkávají. Když mi přišel první e-mail s oslovením „Dear Harvard Law School Community“, tak jsem, slovy klasika, pozvedla obočí, ale po pár týdnech jsem mu téměř propadla. Jedině tak je totiž univerzita schopná žít tak intenzivním a plnohodnotným studentským a akademickým životem, kterým žije, neboť většina studentů se po jistou dobu s fakultou identifikuje a je ochotna učit nejen sebe, ale též se podílet na obohacování ostatních. Na začátku roku nám někdo řekl, abychom si uvědomili, že jsme sice mohli být výrazní a výjimeční na svých školách, což ale zpravidla skončí příchodem na Harvard, kde se koncentrují lidé, kteří všichni byli někdy někde výjimeční. Právě tato skutečnost způsobuje, jak již jsem psala dříve, rozšířený „imposter syndrome“. To mohu jen potvrdit, nicméně i přes všechny překážky a zklamání, která jsem, stejně jako ostatní, musela denně překonávat, mohu s plným vědomím říct, že tento rok byl tím nejlepším v mém životě. Jelikož je toto můj poslední post z pozice hosta Jiného práva, ráda bych tímto ještě jednou poděkovala za pozvání a zejména za milé komentáře od čtenářů, ať již ty veřejné či neveřejné. Zájemcům o studium na Harvardu přeji mnoho štěstí a zejména odvahy, které není nikdy dost. Nicméně, jak říká jeden z absolventů: “Yes, you can”... Pokud by měl někdo dotazy ohledně studia na Law School, může se na mne obrátit na d.ratajova[at]gmail.com. Přeji všem příjemné léto, pokud možno ve společnosti jedinečného Jiného práva.




Celý příspěvek

Legal Clinics a odborná periodika jako součást studia na Harvard Law School

Abych ve čtenářích nezanechala dojem, že Harvard Law School je pouze chladnokrevné na business orientované prostředí plné sobeckých studentů, ráda bych se v tomto postu věnovala druhé stránce výuky práva, kterou je aktivní zapojení studentů do vydávání odborných časopisů a právní pomoci v rámci tzv. legal clinics.

Právní kliniky jsou plně institucionalizované součásti fakulty zaměřující se zejména na poskytování právní pomoci nízkopříjmovým skupinám osob, přičemž právní poradenství poskytují právě studenti pod dohledem zkušených profesionálů. Každá klinika má svůj rozpočet, se kterým hospodaří, což jí umožňuje flexibilní a do jisté míry na fakultě autonomní rozhodování. Kromě práce s klienty, kterým je často poskytován plný právní servis včetně zastupování před soudy a státními úřady, jsou studenti v některých klinikách zapojeni též do nejrůznějších monitoringů, poradenských a konzultačních projektů ve spolupráci s vládními i nevládním agenturami, a to nejen na území USA. V současné době působí na Právnické fakultě 28 klinik, přičemž fakulta nabízí zájemcům prosto pro založení „vlastní“ kliniku dle předmětu jejich zájmu („independent clinic). Jednotlivými klinikami jsou: Capital Punishment, Child Advocacy, Criminal Justice Institute, Criminal Prosecution, Cyberlaw, Disability, Veterans, and Estate Planning, Education Law Clinic of the Trauma Learning Policy Initiative, Employment Law, Emmett Environmental Law and Policy, Family, Domestic Violence, and LGBT Law, Food Law and Policy Clinic of the Center for Health Law and Policy Innovation, Government Lawyer: Attorney General Clinic, Government Lawyer: Semester in Washington Clinic, Government Lawyer: United States Attorney Clinic, Green New York, Immigration and Refugee, Legal Aid Bureau, Negotiation and Mediation, Health Law and Policy, International Human Rights, Judicial Process in the Community Courts, Making Rights Real: The Ghana Project, Post-Foreclosure Eviction Defense/Housing Law, Predatory Lending/Consumer Protection, Shareholder Rights, Sports Law, Supreme Court Litigation a Transactional Practice. Studenti zapojení do činnosti některé z klinik dostávají za svou práci kredity, což jim umožňuje, aby si sami do velké míry určili, nakolik bude jejich studium spíše teoretické (navštěvováním regulérních přednášek a seminářů) či praktické. Kromě zkušených právníků dohlížejících na činnost studentů nejen po stránce právní, ale též po stránce etické, mají kliniky též k dispozici administrativní personál, který jejich činnost velice usnadňuje. V průběhu semestru studenti průběžně od svých „nadřízených“ dostávají zpětnou vazbu, což jim umožňuje, aby se neustále vyvíjeli a zlepšovali. Některé služby klinik jsou placené, jiné jsou čistě pro bono. Prací pro kliniky a její klienty studenti získávají neocenitelné praktické zkušenosti již během studia, přičemž taková práce v žádném případě nemusí být tak nudná a jednostranná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Např. klinika pro International Human Rights je v současné době zapojena, mimo jiné, do projektu vzdělávání o lidských právech v thajských školách či do pomoci při odškodňování obětí apartheidu v Jihoafrické republice. V současné době jednu z žalob podanou právě touto klinikou projednává Nejvyšší soud USA (Kiobel v. Royal Dutch Petroleum Co.), který bude na podzim rozhodovat, zda může na základě Alien Tort Statute soukromoprávním korporacím vzniknout odpovědnost za porušování mezinárodního práva a lidských práv tím, že za účelem dosažení zisku spolupracovali (mimo území USA!) s vládou apartheidu. Studenti zapojeni do činnosti jiné kliniky v zimě cestovali do Brazílie, kde monitorovali stav tamních věznic a výskyt mimosoudních poprav. Studenti ze Cyberlaw Clinic zase spolupracují na projektech s MIT a iLab („laboratoří“ pro inovace a start-ups) na Harvard Business School, a tak dále a tak podobně. Přestože je k dispozici nepřeberné množství různorodých projektů, fakulta je stále ochotná podpořit téměř jakoukoli novou a inovativní myšlenku či nápad ze strany studentů.

Další neodmyslitelnou součástí studia na Harvard Law School jsou, kromě velkého množství studentských spolků (více než 90), nejrůznější odborná periodika (17), včetně těch nejprestižnějších, jako je Harvard Law Review. Od několika amerických studentů jsem slyšela, že v podstatě každý musí být zapojen do nějaké extrakurikulární aktivity, aby neměl ve svém životopise pouze studium, což by mohlo dělat dojem, že jej sotva zvládal. Já se však domnívám, že studentů, kteří jsou zapojeni mimo školu nedobrovolně, resp. pod tlakem okolí, je minimum, neboť Harvard je místo, kde se přirozeně koncentrují velmi aktivní lidé. Je tedy spíše výjimkou pokud někdo není zapojen do života fakulty, přičemž ti nejaktivnější a nejlepší studenti jsou ve vedení několika organizací či časopisů zároveň. Proto není překvapující obrovské množství, různorodost a vysoká kvalita pořádaných akcí, které dělají studentský život v kampusu tak jedinečným a obohacujícím. Studenti se podílejí na činnosti některé z mnoha studentských asociací či klinik nebo spolupracují na vydávání některého z časopisů. Dochází tak někdy k paradoxní situaci, že studenti rozhodují o přijetí či odmítnutí článku, jehož autorem je např. jejich profesor, příp. jej vrací k přepracování. Mezi ty nejprestižnější a zároveň nejtradičnější časopisy jednoznačně patří Harvard Law Review, který má na rozdíl od ostatních v kampusu vlastní dům a též si pečlivě vybírá, které studenty pustí do svých řad. Zájemci o editování článků musí nejprve uspět v soutěži písemných prací, mít dobrý prospěch a splnit několik dalších podmínek. Harvard Law Review též velice dbá na dodržování tradic a kontaktů s vlastními alumni. Shodou okolností jsem se dostala na výroční večeři, na které se sešli absolventi Harvard Law School, kteří se podíleli na přípravě Harvard Law Review např. v 50. A 60. letech. Když jsem tak pozorovala, jak se v překrásných prastarých prostorách Harvard Club v Bostonu mísí několik generací, které mají či měly společný předmět zájmu, uvědomila jsem si, že myšlenka pravidelných oficiálních setkávání alumni, ať již jde o absolventy fakulty či bývalé členy různých studentských spolků, vůbec není od věci. Pevně doufám, že se někdy též čeští studenti zbaví představy, že extrakurikulární aktivity v rámci studia jsou obdobou pionýra či ČSM a pochopí, jak hluboký přínos po stránce profesní i lidské mají. Stejně tak bych studentům práv přála, aby jejich fakulty byly stále více otevřené novým myšlenkám a své studenty maximálně podporovaly. Jedině tak lze totiž vytvořit pocit sounáležitosti s akademickou půdou a tím též příjemné a kreativní prostředí jak pro vyučující, tak pro studenty.


Celý příspěvek

středa, května 30, 2012

Financování politických stran a úvahy o spravedlnosti, aneb knižní tipy z Ameriky


Ráda bych Vás upozornila na dvě velice zajímavé knihy, se kterými jsem se nedávno seznámila a jejichž autory jsou profesoři, se kterými jsem měla tu čest přijít do styku. První z nich je kniha nazvaná Republic, Lost: How Money Corrupts Congress – and a Plan to Stop It, jejímž autorem je prof. Lawrence Lessig, idol mnoha amerických právníku i neprávníků a legenda IP a internetového práva, který v současné době působí jako šéf institutu etiky na Harvard University a zároveň vyučuje smluvní právo na Právnické fakultě. Kromě toho je též politickým aktivistou, přičemž jeho hlavním předmětem činnosti, resp. kritiky je tzv. institucionální korupceVe své poslední knize prof. Lessig navrhuje systém, který by měl minimalizovat korupci a ovlivnitelnost politiků omezením a zprůhledněním financování politických stran, a to zejména v průběhu předvolebních kampaní. Lessig vychází mimo jiné z výsledků průzkumů veřejného mínění, ze kterých vyplývá, že velké množství Američanů je přesvědčeno o tom, že jejich (ne)účast ve volbách není podstatná, neboť hlasování členů Kongresu je ovlivňováno zejména lobbisty (“legislative subsidy”) a korupcí. Ve své knize Lessig tvrdí, že jisté pozitivní změny lze dosáhnout tím, když voliči budou sami rozhodovat o množství peněz, které budou mít politici k dispozici, čímž se sníží jejich závislost na různých zájmových skupinách a též jejich korumpovatelnost. Hlavní Lessigovou tezí je, že by sami voliči mohli politickým kandidátům na podporu kampaně darovat maximálně $100 či jim přidělit tzv. “Democracy Voucher” v hodnotě $50, které by mohl získat každý daňový poplatník za prvních $50 odvedených na federálních daních. Jedná se o velice zajímavou knihu zabývající se mnoha aspekty (institucionální) korupce a lobbyingem a snaží se hledat odpovědi na výzvy zastupitelské demokracie v 21. století.


Druhá kniha, která se domnívám, že skutečně stojí za přečtení, pochází z pera prof. Michaela Sandela nazvaná jednoduše Justice. V této knize, která do velké míry reflektuje jeho seminář na Harvardu, se Sandel zabývá nejrůznějšími otázkami politické filozofie, etiky a dalšími celospolečenskými problémy týkající se např. imigrantů a jejich začleňování do společnosti, homosexuálních svazků, rovného zacházení mezi muži a ženami, role trhu a náboženství v politice, atd. Jeden cyklus semináře Justice byl kdysi též vysílán online a jeho jednotlivé díly lze shlédnout zde: http://www.justiceharvard.org/watch/. Doufám, že tyto knihy a videa budou pro čtenáře Jiného práva stejně inspirující, jako byly pro mne a pro mnoho mých spolužáků.
Celý příspěvek

úterý, května 29, 2012

Common Law Society: Letní škola korporačního a insolvenčního práva

Čas slunných dnů, opalování a letního přemítání již nadchází a studentský spolek Common Law Society z pražské právnické fakulty pro Vás má jako každý rok zajímavou nabídku letní školy. Letošní téma potěší zejména zaryté civilisty a komercionalisty. Tématem bude korporační a insolvenční právo po rekodifikaci soukromého práva v České republice.

Letní škola korporačního a insolvenčního práva, aneb od zrození po  korporační smrt, pokryje během posledního srpnového týdne specifické problémy společenstevního práva s důrazem na nové pojetí a instituty, které reforma soukromého práva v České republice přinese. Jako vždy půjde o vysoce intenzivních pět dnů výuky s nejvýznamnějšími českými odborníky na korporační právo z řad akademiků i praktiků. Dopolední program bude věnován obecným otázkám, na které budou navazovat specializované odpolední přednášky. Letní škola bude zakončena pátečním diskusním panelem. Programovým vedoucím letní školy je doc. JUDr. Bohumil Havel, Ph.D. z Ústavu státu a práva AV ČR.

Přihlašovat se můžete na webu Common Law Society, kde naleznete rovněž kompletní program včetně jmen přednášejících. Informace budou k dispozici rovněž na Facebooku a na e-mailové adrese lskp@society.cz nebo info@society.cz.

Na letní škole korporačního a insolvenčního práva uvítáme nejen všechny motivované studenty (nejen) právnických fakult, ale i praktikující právníky. Věříme dále, že letní Praha poskytne spoustu příležitostí pro večerní společenské vyžití.

Common Law Society
Celý příspěvek

neděle, května 27, 2012

Právník do mezinárodního odboru trestního MSp

Mezinárodní odbor trestní Ministerstva spravedlnosti ČR přijme právníka do oddělení evropského práva trestního.  

Požadujeme
VŠ právnické vzdělání zaměření na trestní právo, právo EU v oblasti trestní a orientace v něm znalost AJ a NJ, přitom alespoň jednoho z těchto jazyků na požadované úrovni znalost dalších jazyků členských států EU vítána ovládání práce s PC samostatnost, flexibilita, spolehlivost 

Nabízíme: 
zajímavou práci v oblasti vyjednávání předpisů EU, mezinárodních dohod a mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních s členskými státy EU a schengenského prostoru odměňování podle nařízení vlády č. 564/2006 Sb. 
▪ sjednání pracovního poměru na tuto pracovní pozici se předpokládá v délce 1 roku s možností případného prodloužení 

Náplň práce: 
agenda mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních se státy Evropské unie a schengenské spolupráce (zejména předávání odsouzených osob, předávání trestního řízení, předávání dohledu nad podmíněně odsouzenými); agenda sjednávání mezinárodních smluv a vyjednávání předpisů EU v oblasti trestního práva a jejich implementace; analýzy pro účely řízení před Evropským soudním dvorem. 

Nástup: 
Od 1. 7. 2012 V případě zájmu zašlete strukturovaný životopis a motivační dopis do 31. května 2012 na adresu: Ministerstvo spravedlnosti ČR, Mezinárodní odbor trestní, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, nebo e-mail: mot@msp.justice.cz, tel.: 221 997 435, fax: 221 997 560.
Celý příspěvek

Exam Mode: in-class open / open + network / take home

Na rozdíl od několika českých právnických fakult se studenti na Harvard Law School nestresují tím, kdo bude jejich zkoušející, jaký je jeho (její) právní názor na určitou věc a zda se zrovna v den zkoušky daného studenta dobře či špatně vyspí. Veškeré zkoušky jsou totiž samozřejmě písemné a anonymní, aby byla zajištěna maximální objektivita hodnocení. Každý student proto má své identifikační číslo, kterým svou zkoušku “podepíše” a jeho jméno je tak přiřazeno až po přidělení známky, kdy je konečný výsledek ještě možné mírně modifikovat na základě práce ve třídě. Jedním z největších průšvihů, kterého se můžete dopustit je jakýkoli náznak sebeidentifikace při zkoušce, např. pokud bych, jakožto jediná LL.M. studentka ve třídě, uvedla odkaz na právní úpravu v ČR, dále (podezřelé) kontaktování vyučujících během zkouškového období a zejména plagiátorství. To je strašák, který na studenty během celého zkouškové období kouká doslova i na toaletách. Po celé škole jsou vyvěšeny plakáty upozorňující studenty na závažnost plagiátorství, jehož odhalení může velice lehce vyústit až ve vyloučení ze školy. Ostatně jednou z prvních knih, které jsme na začátku roku dostali, byla o tom, jak psát zkoušky a písemné práce a vyhnout se plagiátorství. Písemné práce jsou přísně kontrolovány a dle mé zkušenosti berou studenti plagiátorství opravdu vážně a dávají si tak velký pozor, aby své zdroje řádně citovali a nedostali se do zbytečných problémů.

Zkoušky píše každý na svém počítači ve speciálním softwaru, který umožňuje tři různé režimy: 1) “open book” ve třídě; 2) “open book” s možností přístupu na internet; a 3) “open book - take home”, kdy je na zkoušku zpravidla 8 hodin, studenti mohou používat jakékoli zdroje a mohou zkoušku vypracovat na jakémkoli místě. Ve všech případech samozřejmě platí přísný zákaz konzultace se třetími osobami. Způsob hodnocení, kdy se známky udělují na základě srovnání všech studentů ve třídě (curve), však garantuje, že si studenti během zkoušek neradí ani jakýmkoli jiným způsobem nespolupracují, neboť by se tím sami mohli dostat do konkurenční nevýhody se svými spolužáky. Když jsem zjistila, že mám na zkoušku 8 hodin a mohu používat jakékoli zdroje informací, tak jsem se zaradovala, ale radost mne záhy přešla. Otázky jsou často koncipovány tak, aby odpovědi zabraly přibližně právě 8 hodin, což nejen že nedává příliš času na googlování a dohánění nedostatku znalostí, ale člověk si též velice dobře rozmyslí, zda se vůbec naobědvá. Čili studium je samozřejmě nezbytné i v případě benevolentního režimu, kdy lze zkoušku psát v pohodlí vlastní postele. Čtenáře Jiného práva myslím nepřekvapí, že otázky směřují ke zjištění, jak studenti látku pochopili a umí aplikovat principy a právo, nikoli k přezkoušení přednesu namemorovaných paragrafů a pouček typu „právo je soubor právních norem“, přičemž důraz je kladen zejména na kvalitu argumentace. Často není pouze jedna správná odpověď, ale klíčová je kreativita při formování argumentů. Například v rámci předmětu smluvního práva jsme studovali právní názor na platnost smluv z pera soudce Cardoza a Holmse a měli jsme odůvodnit, proč se v daném případě přikloníme k tomu či onomu, co je lepší z pohledu law and economics a co je naopak prospěšnější pro společnost a mezilidské vztahy, atd. Domnívám se, že američtí studenti jsou v kreativním myšlení a v přemýšlení nad novými argumenty a možnostmi velice dobří. Mnohem lepší a zejména snaživější, než LL.M. studenti z Evropy. V rámci sokratovské metody učitelé náhodně vyvolávají studenty („cold call“), kteří se, přestože odpověď třeba neznají, do poslední chvíle snaží najít nějaký argument. V podstatě neexistuje, aby ve třídě zazněla odpověď „já nevím“. Sice se stane, že se Vás student Harvard Law School zeptá, jaký je rozdíl mezi republikou a federací (to je jen jedna z mnoha otázek, která mi vyrazila dech), ale následně ve třídě vymyslí brilantní a kreativní argument, který by Vás ani ve snu nenapadl.

Zkouškové období je samozřejmě velice stresové. Kromě všeobecného tlaku na dobré známky a obrovského množství materiálů, které musí studenti přečíst se též stává, že mají třeba tři velké zkoušky během jednoho týdne, přičemž data zkoušek jsou daná a není možné je měnit, nejsou-li k tomu závažné důvody. Nepříjemné chvíle zkouškového období, které trvá cca 2 týdny a kdy by se všudypřítomné napětí a stres dal krájet, se však fakulta snaží studentům zpříjemnit. Organizuje pravidelné profesionální antistresové masáže zad a krční páteře, nabízí čerstvé ovoce a vždy první den zkouškového období se v menze podává “půlnoční snídaně” – jak jinak, než lívance s javorovým sirupem a vajíčka se slaninou. To vše samozřejmě zdarma, resp. v rámci školného. Přestože se nejednalo o mou oblíbenou část akademického roku, tak musím uznat, že i zkouškové je na Harvardu opravdu zážitek.


Celý příspěvek

středa, května 23, 2012

Ivo Telec: Spolek na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů v. CET 21, spol. s. r. o.

Občanská společnost se vyznačuje nejen svobodou, názorovou mnohostranností a politickou otevřeností, ale též svobodným trhem. Vše z toho vyžaduje občanskou aktivitu a iniciativu. Tyto vlastnosti ve světě zosobňují některé civilní korporace typu „advocacy“. Jejich účelem bývá uplatňování ochrany legitimních kolektivních zájmů určitých skupin obyvatelstva. Mezi ně patří i spotřebitelé. Povíme si jeden právní příběh, který se u nás stal před 18 lety a v němž autor příspěvku působil jako advokát žalobce. Myslím, že tento případ byl výrazem proměny právního myšlení i jednání u nás. Stojí proto za pozornost se k němu vrátit.

Jednou z prvních hromadných civilních žalob u nás po roce 1989 byla hromadná žaloba z roku 1994 v nekalosoutěžní věci ochrany kolektivního zájmu spotřebitelů. V našem případě zájmu televizních diváků. Stalo se tak pár let po zavedení zástupné aktivní věcné legitimace určitých právnických osob ještě československou právní úpravou proti nekalé soutěži z konce roku 1991. Žalobní legitimace vyplývala ze soukromého subjektivního práva reprezentace. Právo tohoto druhu svědčí např. i zaměstnaneckým korporacím (odborům).

Hromadnou žalobu podal dnes již zaniklý brněnský Spolek na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů. Žalobce touto žalobou uplatnil zdržovací soukromoprávní nárok v civilní věci nekalé soutěže, směřující k zákazu zařazování reklam do vysílaných televizních pořadů na televizní stanici Nova, což bylo tehdy zákonem zakázáno.

Jedná se o civilní případ Spolku na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů v. CET 21, spol. s. r. o., vedený u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 145/94.

Podle vysílacího zákona z roku 1991, ve znění platném ještě v prvních měsících roku 1995, bylo možné řadit reklamy jen mezi jednotlivé pořady s výjimkou pořadů složených nebo určitých pořadů obsahujících přestávky.

Popsaný právní stav sledoval zachování vyšší televizní kultury před vlivem komercializace a konsumerismu. Současně nepůsobil proti televizní reklamě jako takové, jen ji vykazoval do určitých mezí. Zakázané vkládání reklam do vysílaných pořadů bylo možno právně kvalifikovat jako nekalou praktiku spočívající v protiprávním, a zároveň nadměrném, obtěžování televizních diváků jako dotčené skupiny obyvatelstva na základě mnohočetně opakovaného porušování vysílacího zákona z oboru veřejného práva. Obecně vzato, nekalá soutěž může (a mohla i tehdy) spočívat v porušování veřejnoprávního předpisu týkajícího se hospodářské činnosti, čímž by soutěžitel mohl dosahovat neoprávněné soutěžní výhody. Divák přitom mohl legitimně očekávat, že platný právní řád jeho státu bude dodržován. Navíc se jednalo o již nový, popřevratový, předpis z doby svobody z podzimu roku 1991, tedy z doby „plné očekávání“.

Otevřenou hospodářskou otázkou ovšem mohla být (a může být dodnes) výnosnost soukromého televizního vysílání, jestliže bylo zákonem zakázáno prokládat vysílané pořady reklamami, které mohly být vkládány zásadně jen mezi pořady. Tento právní stav mohl eventuálně vést k menšímu počtu odvysílaných reklam, a tudíž i k menším výnosům z úplatně poskytovaného vysílacího času, resp. z televizního vysílání samého. Navazující otázka spočívala (a teoreticky spočívá dodnes) v tom, zda by takovéto legální vymezení reklam mělo likvidační nebo jinak podstatný vliv na hospodářskou možnost samotného televizního vysílání financovaného ze soukromých zdrojů. Nejedná se však jen o hospodářství, ale též o kulturu. K žádnému poměření věci ale nedošlo.

V průběhu zmíněného civilního procesu v roce 1995 totiž došlo k legální úpravě regulace reklamy, která rovněž změnila zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání tak, že do budoucna legalizovala dosavadní protiprávní zařazování reklam přímo do pořadů. Hromadnou žalobu proto nezbylo nežli vzít zpět ještě před prvním jednáním ve věci; řízení tudíž bylo soudem zastaveno. Odvolací řízení před Vrchním soudem v Praze se týkalo jen výroku o náhradě nákladů řízení, k níž byl žalobce nalézacím soudem odsouzen, a která spočívala v náhradě nákladů právního zastoupení žalovaného. Žalobce, odvolatel, měl zato, že za nastalých objektivních okolností změny zákona neměl být odsouzen k náhradě těchto nákladů, jejichž výše byla nicméně malá. Odvolací soud však potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího a odvolání tak nevyhověl.

V civilním řízení, pokud by bylo pokračovalo, by však bylo nutno zodpovědět předběžnou otázku, o níž byly důvodné pochyby, kdo byl vlastně provozovatelem důležitého, celoplošného (celostátního) televizního vysílání na televizní stanici Nova, když žalován byl držitel veřejnoprávní licence (rozuměno státní koncese) k tomuto celoplošnému vysílání (č. licence 001/1993), tj. obchodní korporace CET 21 spol. s. r. o., která měla v předmětu podnikání zahrnutou „tvorbu, realizaci a vysílaná rozhlasových a televizních programů“.

Ke skutečnému provozování tohoto televizního vysílání se ale i v titulcích vysílaných pořadů hlásila třetí osoba, Česká nezávislá televizní společnost, spol. s. r. o., která tehdy měla ve svém předmětu podnikání zase zapsané „celoplošné televizní vysílání“ podle citované veřejnoprávní licence, jež ale byla státem udělena žalovanému, jenž patřil pouze mezi společníky této třetí osoby. Sama veřejnoprávní licence (koncese) coby individuální správní akt přitom byla nepřevoditelná (neobchodovatelná). Dodejme jen, že obsah tohoto dodnes značně sledovaného televizního vysílání byl objektivně způsobilý podstatnou měrou ovlivňovat veřejné mínění, obecný vkus diváků i veřejnou morálku. Stejně jako i stav vysílacího trhu.

Zmíněná třetí osoba, Česká nezávislá televizní společnost, spol. s. r. o., dnes již zaniklá s likvidací, však na druhé straně, vůči orgánu veřejné moci, státní Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, vystupovala jen jako „servisní organizace“ držitele státní koncese, tj. žalované společnosti CET 21, spol. s r. o.

Na okraj a pro dokreslení podivné situace, co se ochranných známek ve známkově řadě „nova“ týče, tak jejich přihlašovatelem a vlastníkem byla ona nekalosoutěžně žalovaná korporace CET 21, spol. s r. o.; viz např. slovní českou ochrannou známku ve znění ZPRÁVY NOVA TV (č. zápisu 187646A) s právem přednosti od dne 14. 12. 1993, zapsanou pro televizní vysílání pořadů, anebo kombinovanou, slovní a obrazovou, ochrannou známku obsahující slovo „nova“ ve zvláštní grafické úpravě písmene „o“, k níž se váže právo přednosti ode dne 25. 1. 1995 (č. zápisu 193772A), a to pro stejný druh služby. Některé ochranné známky ve známkové řadě „nova“ sice přihlásila společnost CET 21, spol. s r. o., avšak následně, poté, co byly zapsány, je tato společnost převedla na Českou nezávislou televizní společnost, spol. s. r. o., aby nakonec zase skončily v rukou jejich původního vlastníka.

Od věci nebyla ani jiná stránka případu.

Totiž to, že ona třetí osoba vlastním jménem uzavírala autorskoprávní smlouvy týkající se vytvoření nebo vysílání televizních pořadů či jiných děl, přestože jí chybělo veřejnoprávní oprávnění k provozování televizního vysílání, jež pro takové případy vyžadoval tehdejší autorský zákon z roku 1965 pro nabyvatele relativního autorského práva k šíření díla. Nebylo zcela jasné, zda ona třetí osoba, „servisní organizace“, nabývá práva vlastním jménem pro sebe, anebo pro jiného (držitele veřejnoprávního povolení k vysílání).

Legální příkaz, aby právo k užití díla nesměl nabýt nikdo jiný nežli osoba oprávněná k patřičnému šíření díla podle předpisů veřejného práva, sledoval zásadu odbornosti (profesionality) nabyvatele práva šířit umělecké dílo, a to v zájmu autorově. Nutno ovšem říci, že se tak dělo hojně formalisticky a administrativně-direktivně.

Československý autorský zákon z roku 1965, převzatý na konci roku 1992 do českého práva s účinností od roku 1993, byl pojat značně státně paternalisticky. Zákon se i tímto způsobem pokoušel chránit autora coby potencionálně slabší smluvní stranu, která neměla být vystavena nebezpečí možného ohrožení jejích absolutních autorských práv neodborným výkonem autorskoprávního oprávnění k šíření díla jeho nabyvatelem. Odbornost, zásada profesionality, která jinak má v soukromém právu své místo, ovšem byla formálně vztažena k držení veřejnoprávního oprávnění, což bylo projevem přecenění administrativně-direktivního státního řízení soukromých majetkových poměrů, které tehdy přetrvávalo v zákonné úpravě z doby předchozího panství komunistů. Toto politické panství se vyznačovalo, krom jiného, výrazným státně ochranářským vztahem k umělcům a vědcům a k jejich tvůrčí činnosti a jejím výsledkům. Pakliže se ovšem tyto výsledky či lidé se svými postoji nedostali do zjevného rozporu se státní kulturní politikou, založenou na „vědeckém světovém názoru“, marxismu-leninismu.

Zmíněný autorskoprávní problém (a problém „dvou osob“) byl znám i státní Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, která ale žádné právní kroky v tomto směru nepodnikla, resp. záhy je ukončila.

Jak jsme si již ale řekli, tyto ani další právně podstatné otázky, např. nekalosoutěžní postavení televizního diváka jako spotřebitele, již nebylo možné v civilním řízení vyjasnit, protože v jeho průběhu došlo ke změně zákonodárných poměrů.

Pochyby týkající se osoby provozovatele zmíněného televizního vysílání tímto případem ale neskončily. Později měly podobné otázky, vztahující se i k nečinnosti státní Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, nemalý vliv na výsledek mezinárodní arbitráže, vedené podle mezinárodního práva zahraniční osobou proti Česku ve věci ochrany zahraniční investice do televizního vysílání. Česko spor prohrálo a bylo odsouzeno k zaplacení vysoké částky kolem 10,5 miliardy Kč. Z případu se stal i politický problém.

Zda by popsaný civilní spor o zařazování reklam do vysílaných televizních pořadů nepřímo pomohl k rozpletení širších majetkoprávních otázek, které se rýsovaly v pozadí sporu, nevíme. Podle všeho by se však podobné otázky dostaly na pořad jednání soudu. Nelze proto vyloučit, že obsah soudního spisu či soudní zodpovězení některých předběžných otázek a vyjasnění pasivní legitimace by mohlo být přinejmenším nepřímo využito i v pozdější mezinárodní arbitráži.

Otázka vkládání reklam do televizního vysílání je svým způsobem aktuální i dnes.

Mám na mysli zákonodárně politicky uvažovaný zákaz zvýšení hladiny hlučnosti vložených televizních reklam v porovnání se zvukovou hladinou běžného vysílání; např. filmu jako takového. Tento sluchem seznatelný reklamní nešvar, v některých státech zakázaný k ochraně diváka, sleduje upoutání divákovy pozornosti, jeho „probuzení“ a přitažení ke smyslovému působení reklamy na lidské vědomí. Do určité míry se ale jedná o „smyslové násilí“ na divákově duši, na jeho duševní pohodě, za účelem vlastního zisku.

Divácky svépomocné dočasné vypínání televizního vysílání a jeho opětovné zapínání či tlumení a opětovné zvyšování zvukové hladiny vysílání není systémovým řešením, protože nejde po podstatě věci ani si nevšímá objektivního zájmu spotřebitele, bez něhož by nebylo co, komu vysílat. „Ať si nějak divák poradí, když se mu to nelíbí…“.

Důvodné pochybnosti o právnosti tohoto reklamního postupu jsou proto dány. Alternativou, která by byla šetrnější nežli podání hromadné žaloby, by byla „etická samoregulace“ na straně televizního vysílatele, který hraje „silovou hru“ s divákem, a apelování veřejnosti na jeho zdravý rozum. Jiná cesta by spočívala ve změně zákona.

Nakonec, již jednou ke změně zákona ve věci televizních reklam došlo…
Celý příspěvek

úterý, května 22, 2012

Studentské „ne” advokátním kancelářím, aneb přerod idealistických studentů Harvard Law School

Sylabus této Právnické fakulty je silně zaměřen na obchodní právo, podnikání na kapitálovém trhu, fúze a akvizice atp. Není tedy velkým překvapením, že kroky drtivé většiny absolventů Harvard Law School směřují právě do velkých advokátních kancelářích, většinou v New York City, kde jsou za své dlouhé pracovní dny a noci odměňováni astronomicky vysokými platy, a to již od samotného nástupu. Nabyla jsem dojmu, že celé studium je více než o vzdělání samotném hlavně o tom dostat nabídku v alespoň jedné z takových kanceláří. Před několika týdny v kampusu fakulty proběhla zajímavá iniciativa nazvaná „Firmly Refuse“ vybízející studenty, aby odmítli výběr budoucího zaměstnavatele pouze na základě cifry na měsíčním šeku, ale zaměřili se zejména na etické dopady své práce a uvědomili si společenskou zodpovědnost, kterou jakožto absolventi Harvardu mají. Jak již zde bývá zvykem, tato iniciativa vzbudila velké vášně, zejména na straně odpůrců. Našli se však též však příznivci se slogany typu „anybody can say no to crack, but I know superheroes who wouldn't turn down $160k.“ či „transformation of idealistic Harvard Law students into materialistic lawyer drones“.

Standardně začíná kariéra naprosté většiny studentů a absolventů Harvard Law School. Každý rok v létě před začátkem semestru fakulta organizuje „job fair“ pro budoucí studenty druhého ročníku, na který se sjíždí advokátní kanceláře z celých Spojených států, aby si zde (dva roky dopředu) vybraly své budoucí zaměstnance. Jedná se o naprosto klíčovou událost v životě téměř každého studenta, neboť na základě výsledků pohovorů dostávají (nebo nedostávají) nabídky na tzv. Summer Associate Program. Po skončení druhého ročníků tak studenti, kteří nabídky dostali, pracují cca 10 týdnů v dané kanceláři a pokud něco zásadně nepokazí, mají téměř zaručené místo po skočení studia, resp. po přijetí do příslušné advokátní komory. Všichni tedy berou tyto pohovory velice vážně, neboť se již po prvním ročníku rozhoduje o jejich budoucí kariéře. Jedním z hlavních kritérií výběru pro Summer Associate Program jsou studijní výsledky v prvním ročníku, což má za následek zvýšenou dravost a soutěživost studentů. Pro získání dobré pracovní nabídky tedy zdaleka nestačí být pouhým absolventem Harvardu, zejména jedná-li se o advokátní kanceláře v NYC. Vynikajících právnických fakult je celá řada, ty nejlépe platící advokátní kanceláře tedy nemají důvod najímat studenty se špatnými známkami, přestože jsou zpečetěné razítkem ve tvaru „H“. Jelikož jsou zkoušky známkovány na základě srovnání (curve) s ostatními ve třídě, resp. sekci (80 studentů) a pouze malé procento může dostat tu nejlepší známku, všichni si tak navzájem konkurují. Někdy se tedy stává, že Vám nikdo nepůjčí své zápisky z hodiny, neboť by se tak dobrovolně vzdal své konkurenční výhody. Takové vztahy a soutěživost se však v zásadě netýká LL.M. studentů, kteří jsou mnohem uvolněnější, neboť všichni již jednu právnickou fakultu vystudovali a drtivá většina nezůstává pracovně v USA.

Jak jsem zmínila výše, před několika týdny byla celá fakulta polepená plakáty vyzývající studenty, aby se vymanili z mainstreamu a kriticky přemýšleli o své budoucí kariéře. Tato iniciativa odsuzovala skutečnost, že absolventi Harvardu pracují pro advokátní kanceláře zastupující nadnárodní korporace, jejichž aktivity nejsou vždy pro blaho lidu, např. BP ve sporu týkajícím se škod v Mexickém zálivu, čímž se sami podílejí na jejich nemorální činnosti. Tento „protest“ dále zdůrazňoval, že argument mnoha studentů, že práce v advokátní kanceláři je pouze na pár let dokud nesplatí své dluhy, je falešný a prázdný, neboť většina lidí se nechá zlákat nevídaně vysokým příjmem a tomu odpovídající životní úrovní a nenajdou sílu odejít. Mnoho absolventů Harvardu tak místo šlechetné práce ve prospěch světa uvízne v prostředí ovládaném zájmy nadnárodních korporací a Wall Street, přestože jejich přihlášky na Harvard byly zejména o jejich idealistických plánech na záchranu lidstva a změnu světa. Kromě slepého přístupu studentů k výběrů budoucího povolání tato iniciativa kritizovala též samotnou Právnickou fakultu (kritika zevnitř je poměrně vzácná) za strukturu studia (v prvním ročníku mají studenti pouze jeden povinně volitelný předmět) a přílišnou angažovanost Career Office, která podle nich studenty zbytečně stresuje a tlačí do výběru a „upsání se“ některé z advokátních kanceláří dříve, než mají možnost se blíže seznámit s jinými alternativami ve veřejném a neziskovém sektoru. Přestože cílem iniciátorů akce Firmly Refuse bylo vyvolat diskusi o autocenzuře ve studentské komunitě a o náhlé a tiché proměně názorů studentů na jejich roli a místo ve světě, tato akce rozpoutala obrovskou vlnu nevole. Mnoho studentů mluvilo o citovém vydírání a o tom, že akce je organizována méně chytrými spolužáky, kteří nedostali nabídku zaručující obrovský plat a tak ze závisti chtějí vzbudit pocit viny u těch úspěšnějších.

Dle mého názoru otázkou zůstává, nakolik mají absolventi Harvard Law School skutečně na výběr. Většina z nich je děsivě zadlužená (průměrně 250.000 USD), což jim moc jiných možností, než je práce v komerčním sektoru nedává. Vládní agentury a ministerstva v zásadě absolventy bez zkušeností nepřijímají. Jedinou výjimkou jsou soudy, kam se však dostanou jen ti nejlepší ze nejlepších, přičemž program pro asistenty soudců trvá pouze jeden rok. Alternativou tak zůstává, kromě akademie, neziskový sektor. Na rozdíl od práce v NGO však práce v advokátní kanceláři na Manhattanu absolventům umožňuje vydělávat velké peníze a tak relativně rychle své dluhy splatit. Harvard sice může zpětně prominout školné těm, kteří např. 10 let pracují v nekomerční sféře, tento program však může realisticky fungovat pouze proto, že jej využívá minimum absolventů. Přestože se domnívám, že se nelze příliš divit, že většina z nich o jiné alternativě v zásadě ani neuvažuje, velmi mě překvapilo, nakolik je budoucí kariéra velké části studentů jedné z nejlepších právnických fakult na světě v podstatě daná a jejich rozhodování po prvním ročníku je zúžené na to, kterou z velkých kanceláří zvolí.

Celý příspěvek

pondělí, května 21, 2012

Tomáš Sobek, Právní myšlení: Errata

Ach jo, poslední dobou neznám horší pocit, než když objevuji chyby ve své vlastní knize, a to těsně po její publikaci. Na straně 352 píšu: "Pozitivisté Anschütz, Thoma a Jellinek (a další) měli za to, že pokud se dodrží postupy, které ústava předpokládá, lze změnit kteroukoli její část, ... ." Pozitivistou Jellinekem se tu samozřejmě myslí Walter Jellinek (1885-1955), konkrétně jeho práce Grenzen der Verfassungsgesetzgebung (1931), nikoli Georg Jellinek (1851-1911), jak by naznačoval odkaz ve jmenném rejstříku, který jsem ale nedělal já.

Na str. 450 v jednom odstavci mluvím o Adolfovi Merklovi (1890-1970), v následujícím odstavci pak "bez varování" přecházím k Adolfovi Merkelovi (1836-1896), což sice důsledně vzato není chyba, ale pro čtenáře to může být matoucí.

Docela mě děsí, co ve svém textu ještě objevím.


Celý příspěvek

sobota, května 19, 2012

Čtvero poznámek ke kauze Davida Ratha

Níže načrtávám několik ústavněprávních problémů, které lze s případem Davida Ratha spojovat. Nevěnuji se samotnému meritu věci, z níž je David Rath obviněn, protože o tom nevím víc než jen to, co zaznívá z chaotického informování našich médií.




1) Zadržení Davida Ratha
Tato otázka je podle mne nesporná. Článek 27 odst. 5 Úst jasně stanoví, že poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Ústava nijak neomezuje zadržení jen na násilné trestné činy. Pokud sám Rathův advokát říká, že měl Rath krabici s penězi v ruce jen malou chvíli, je jasné, že zadržení poslance bylo ústavní.
2) Zahájení trestního stíhání
S ohledem na ne zcela jasnou dikci čl. 27 odst. 4 a 5 Úst tady vznikají problémy. Například podle prof. Pavlíčka nelze poslance stíhat bez souhlasu Sněmovny, odstavec 5 není podle něj v poměru speciality k odstavci 4.
Přikláním se k názoru, že trestní stíhání bylo zahájeno v souladu s ústavou. Trestní stíhání poslance je zásadně přípustné jen po předchozím souhlasu Sněmovny (čl. 27 odst. 4). Ovšem z této zásady platí výjimka, a to právě odstavec 5. Zde lze poslance zadrženého při spáchání trestného činu započít trestně stíhat jen se souhlasem předsedy Sněmovny, vydaného do 24 hodin. Ústava to sice jasně neříká, a hovoří jen o souhlasu předsedy komory s odevzdáním zadrženého soudu, jinak si ale neumím čl. 27 odst. 5 vysvětlit. K čemu by jinak bylo předání zadrženého poslance soudu, pokud by na to nenavazovalo rozhodnutí o vazbě a započetí trestního stíhání? Poslední věta odstavce 5 je pak již jasná: „Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.“ Jinými slovy, rozhodnutí předsedkyně Sněmovny bylo rozhodnutí s předběžnou platností, tedy rozhodnutí provizorní, které podléhá finálnímu souhlasu celé Sněmovny na první následující schůzi.
3) Rozhodnutí Sněmovny o přípustnosti stíhání
V médiích se objevilo mnoho spekulací ohledně možné účasti Davida Ratha na jednání orgánů Sněmovny ve věci souhlasu s jeho trestním stíháním. Věc je podle mne naprosto jasná přinejmenším ve vztahu k mandátovému a imunitnímu výboru. Podle § 45 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Poslanecké sněmovny tento výbor mj. umožní poslanci, aby se osobně zúčastnil jednání a k věci se vyjádřil. Zákon tedy vylučuje i telemost, ledaže bychom jej interpretovali jako „osobní“ účast. Jednání výboru je neveřejné, proto by neměly být ohroženy ani důvody koluzní vazby (nebezpečí ovlivňování svědků). Na druhou stranu není nutné, aby výbor zasedal na půdě Sněmovny.

Naopak zákon ani Ústava výslovně neřeší otázku účasti poslance na jednání celé Sněmovny, která vyslovuje ne/souhlas s trestním stíháním. Do jisté míry je to pochopitelné, protože takovéto právo vyplývá již ze samotného faktu, že poslanec je poslancem (čl. 26 Úst, § 9 jednacího řádu). O právu jeho osobní účasti na jednání mandátového a imunitního výboru zákon hovoří evidentně jen proto, že poslanec nemusí být členem tohoto výboru. Osobně se domnívám, že by účast obviněného poslance na jednání Sněmovny byla vhodná; existují i silné důvody pro to, abychom dovodili jeho právo být jednání Sněmovny účasten, neboť Sněmovna je orgánem, který finálně stíhání schválí (audiatur et altera pars). Bez slyšení argumentů obviněného poslance požadavky férového procesu před komorou nebudou dodrženy. Ostatně takovouto část jednání Sněmovny lze prohlásit i za neveřejnou, bude-li to s ohledem na důvody koluzní vazby vhodné (srov. § 56). Otázka účasti poslance na jednání komory o souhlasu s trestním stíháním není přímo závislá na zodpovězení další otázky, totiž ústavnosti omezení výkonu jeho mandátu v době trvání vazby.
4) Vazba poslance a omezení výkonu poslaneckého mandátu
Ve věci vazby poslance existuje, pokud je mi známo, jediný precedent, a to kauza předsedy SPR-RSČ Miroslava Sládka z roku 1998. Jak známo, Sládkova vazba umožnila v roce 1998 zvolení Václava Havla prezidentem (Havlovi zkomplikoval jeho znovuvolitelnost u řady poslanců ODS tzv. rudolfinský projev, kterým kritizoval premiérskou éru Václava Klause).
Význam série rozhodnutí ÚS (vesměs usnesení) pro nynější věc je však relativní. Není zdaleka tak velký, jak se někdy z médií podává. ÚS tehdy rozhodoval velkou řadu nejrůznějších stížností Sládka, republikánských poslanců a občanů proti prezidentské volbě, všechny je ale odmítl z důvodu nepřípustnosti nebo proto, že stížnost podala zjevně neoprávněná osoba (lze je na NALUSu fulltextově dohledat přes „PhDr. M. S.“). Proto nám tato usnesení neříkají k naší otázce naprosto nic. Ze série usnesení ve věci Miroslava Sládka je tak nejvýznamnější kvazimeritorní usnesení III.ÚS 18/98 ze dne 25. 6. 1998 (předseda Pavel Holländer a soudci Vladimír Jurka a Vlastimil Ševčík, jeho význam je podpořen publikací ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 41 sv. 11 na s. 317). Z usnesení zjistíme také detaily tehdejšího Sládkova případu, v němž jeho vazba vedla ke zvolení Václava Havla o jeden jediný hlas.
Ústavní stížnost směřovala proti usnesením soudů, která rozhodla o Sládkově vazbě. Sládek byl tehdy obžalován pro trestný čin podněcování k národnostní a rasové nenávisti. Trestní stíhání bylo umožněno předchozím souhlasem Poslanecké sněmovny, samozřejmě se vedlo nevazebně. Následně se však Sládek opakovaně vyhýbal doručování soudních zásilek (z rozhodnutí se dozvíme i to, že policisté nebyli vpuštěni do prostor Parlamentu a mohli setrvat pouze na vrátnici). Byl proto nakonec zatčen a dán do vazby.
V ústavní stížnosti proti rozhodnutím o vazbě Sládek dovozoval, že mu bylo napadenými rozhodnutími znemožněno vykonávat jeho mandát poslance. ÚS dovodil, že vazební důvody byly dány. Sládkovu stížnost posuzoval jako jakoukoliv jinou stížnost proti nezákonné vazbě. Stranou bychom ale neměli ponechat závěrečnou část usnesení, kde ÚS výslovně uvedl, že vůbec nemohl přezkoumat alternativní petit ústavní stížnosti, kterým se stěžovatel domáhal „zajištění jeho poslaneckého mandátu“. Bylo to tak proto, že Sládek byl již 23. 1. 1998 (tři dny po prezidentské volbě, osm dní po podání ústavní stížnosti) propuštěn z vazby na svobodu: „Navrhovatelem tedy takto požadovaný postup je za daného stavu věci bezpředmětný, protože zajisté ode dne rozhodnutí o jeho propuštění z vazby mohl již poslanecký mandát vykonávat. K datu, kdy Ústavní soud rozhoduje [červen 1998] již tedy neexistuje důvod, který navrhovatele vedl k onomu alternativnímu návrhu.“
Z uvedeného usnesení plynou tyto závěry: 1) vazba poslance není vyloučena, 2) ÚS nemusel přezkoumávat omezení výkonu poslaneckého mandátu vazbou do budoucna, protože Sládkova vazba trvala jen pár dní. ÚS neřekl, že by se snad poslanec nemohl proti omezení výkonu svého mandátu v důsledku vazby bránit! Naopak, zodpovězení této otázky nechal otevřené. Rath se tedy může proti vazbě bránit jako kdokoliv jiný ústavní stížností proti vazebním rozhodnutím. V ústavní stížnosti může mj. argumentovat (údajným) neústavním omezením výkonu svého mandátu. Z dalších souvisejících usnesení pak plyne, že se ÚS nikdy nedostal k věcnému přezkumu prezidentské volby.
Sládkova kauza tedy, v rozporu s tím, co občas zaznívá, zodpověděla jen minimum důležitých otázek týkajících se vazby poslance. Současně si však tipuji, že ÚS vazbu poslance posoudí jako legitimní důvod omezení výkonu jeho mandátu.

Celý příspěvek

pátek, května 18, 2012

Ľubomír Majerčík: Kniha Pavla Molka Právo na spravedlivý proces

Léta se nic neděje a najednou v rozmezí několika málo měsíců vychází hned tři publikace věnující se obdobné problematice. Nejdříve autorská skupina okolo Elišky Wagnerové vydává komentář k Listině základních práv a svobod, poté mezinárodně lokalizovaný tým českých autorů přichází s komentářem k Evropské úmluvě, nyní v těsném závěsu následuje kniha Pavla Molka pokrývající právo na spravedlivý proces. Nechtěl bych věru být v roli studenta s omezeným rozpočtem.

V čem se liší Právo na spravedlivý proces od předchozích děl? Pavel si klade nemalé ambice – právě vycházející monografií otevírá cyklus šesti publikací majících pokrýt celou škálu lidských práv. To autorovi umožňuje zaměřit se výhradně na otázku spravedlivého procesu a důkladně ji rozebrat z pohledu Ústavního soudu, Evropského soudu (Evropské komise) pro lidská práva, Soudního dvora EU, Výboru OSN pro lidská práva a dalších více či méně exotických jurisdikcí. Nekomentuje tak jeden dokument, ale čtenáři předkládá ucelený obrázek o společných bodech i odlišnostech různých úprav a progresivnosti či konzervativnosti soudních mechanismů. Blíže jsou představeny klíčové rozsudky včetně popisu skutkových okolností, ze spisových značek nebo jmen účastníků řízení tak vystupují do popředí lidské příběhy. Prostor dostane i pohled doktríny, byť především české. To vše Pavel uvádí odkazy na krásnou literaturu a pojímá jemu příznačnou lehce stravitelnou a vtipnou formou („Jak prorazit dno trestní sazby“, „Přejetá noha v proměnách času“).

Doufám, že autor dostojí svým plánům a dotáhne celý cyklus do konce na podobně vysoké úrovni, na jaké si nyní nastavil laťku. Taktéž doufám, že se jarní žeň publikací věnujících se lidským právům projeví v úrovni jejich ochrany v ČR. Orgánům, jež musí toto právní odvětví brát v potaz, zcela odpadá výmluva na nesnadnou dostupnost komentářové literatury zohledňující česká specifika.

Ľubomír Majerčík
Celý příspěvek

čtvrtek, května 17, 2012

Konference k RIA

Tématu hodnocení dopadů v legislativním procesu (RIA), o němž jsem psal v nedávném příspěvku, je věnována mezinárodní konference, kterou společně pořádají Úřad vlády, OECD, a Univerzita Karlova. Konference se koná 1.6.2012 v Lichtenštejnském paláci v Praze 1.

Více informací a program jsou zde. Všichni zájemci jsou srdečně zváni.

  Celý příspěvek

úterý, května 15, 2012

Ministerský inzerát: Teplé rekodifikační místečko?

Ministerstvo spravedlnosti hledá zájemce o pozici referentů Kanceláře při implementaci soukromého práva. Tato kancelář byla zřízena v souvislosti s rekodifikací soukromého práva v České republice a měla by právní praxi usnadnit přípravu na tuto změnu právního řádu. Referenti by měli zejména připravovat stanoviska k dotazům orgánů veřejné moci souvisejícím s novým soukromým právem, případně budou vykonávat přípravné práce a vypracovávat podklady pro tato stanoviska. Budou se též podílet na procesu tvorby nových právních předpisů souvisejících s rekodifikací.

Předpokladem pro výkon této funkce je absolvování vysokoškolského magisterského vzdělání ve studijním programu Právo a právní věda s profilací českého práva a zájem o soukromé právo. Vítána je též znalost cizích jazyků, publikační činnost v oblasti soukromého práva nebo studium doktorského studijního programu v oborech občanského či obchodního práva. Pracovní smlouva bude uzavřena na dobu určitou. Předpokládaný nástup – červen 2012. Zájemce prosíme o zaslání životopisu a stručného motivačního dopisu na adresu Ministerstva spravedlnosti ČR – sekce justiční, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, a to nejpozději do 24. 5. 2012. Vybraní zájemci budou dne 25. 5. 2012 kontaktováni a budou pozváni na ústní pohovor, který se bude pravděpodobně konat dne 28. 5. 2012 od 14 hod. v prostorách Ministerstva spravedlnosti ČR.

Celý příspěvek

pondělí, května 14, 2012

Soud s Johnnym Edwardsem – bývalým protikandidátem B. Obamy


V těchto dnech probíhá v Severní Karolíně ostře sledovaný soud s bývalým americkým senátorem Johnnym Edwardsem, který byl v roce 2004 kandidátem na vice-prezidenta a později stál proti Baracku Obamovi a Hillary Clinton v demokratických primárkách. Edwards je obviněn ze zločinného spolčení (conspiracy) a zneužití příspěvku na politickou kampaň. Edwards měl údajně používat tyto prostředky k ukrývání své těhotné milenky, aby se vyhnul poškození své pověsti, čímž měl porušit zákon o politické kampani (Federal Election Campaign Act), který zakazuje použití finančního daru jakýmkoli jiným způsobem, než na kampaň.

Ze společenského pohledu dodává celé aféře na závažnosti fakt, že Edwardsova manželka měla v té době rakovinu a byla v terminálním stádiu života. Je velice zajímavé, jaký tento proces vyvolává zájem u široké veřejnosti. Nejen že se o něm hodně mluví, a každý o něm mluví, ale mnoho lidí každý den stojí hodiny a hodiny před budovou federálního soudu v Greensboro, aby se dostali do jednací síně. Minulý pátek se i mě podařilo dostat přímo na jednání, které bylo skutečně velice zajímavé, přestože velice technické a procedurálně náročné. Jednání se konalo výjimečně bez přítomnosti poroty, neboť soud rozhodoval o Edwardsově návrhu na zproštění obžaloby rozhodnutím soudu, nikoli verdiktem poroty (pravidlo 29 federálního zákona o trestním řízení). Toto rozhodnutí je naprosto výjimečné, neboť jím soud vylučuje porotu z řízení, což je považováno za závažný zásah do standardního řízení a je tak vždy podrobeno detailnímu přezkumu odvolacího soudu.

Johnny Edwards otevřeně přiznal, že ukrýval svou těhotnou milenku, které platil nejen za mlčení, ale též jí stěhoval po celých Spojených státech, aby se informace o jejich milostném poměru nedostala na veřejnost. Popírá však, že by na její ukrývání používal peníze, které dostal od svých sponzorů na politickou kampaň. Edwards tvrdí, že zmíněné finance dostal darem od paní Mellon (101 let) pouze k soukromým účelům a fakt, že je dostal právě v době demokratických primárek je pouhou náhodou. Jádro sporu tedy spočívá v přesné definici právní příspěvku na politickou kampaň a právní povahou jiného soukromého daru, který kandidát obdrží během své politické kampaně. Podobných sporů v historii USA mnoho nebylo, čehož využívají Edwardsovi advokáti, kteří postavili obhajobu na tom, že soud nemůže posoudit právní povahu soukromého daru poskytnutého v době politické kampaně, neboť by tím nahrazoval zákonodárce. S ohledem na nejasnost zákona, absenci precedentů a zejména sledovanost tohoto prominentního případu není překvapením, že soudkyně po týdenním jednání zamítla Edwardsův návrh na zproštění obžaloby a rozhodla, že případ bude posuzovat porota. Jejím úkolem tak bude posoudit, nakolik je pravděpodobné (beyond reasonable doubts), že obžalovaný zneužil peníze určené na jeho prezidentskou kampaň. Myslím že v souvislosti s přímou volbou prezidenta v ČR bychom měli tomuto řízení věnovat pozornost, neboť jeho výsledek může být zajímavý a zejména poučný též pro nás.
Celý příspěvek

neděle, května 13, 2012

Konec bloudění Štrasburkem

Na vědomost se dává, že co nevidět konečně spatří světlo světa vůbec první kompletní česky psaný průvodce po Štrasburku, spáchaný čtyřmi zdejšími stálými i občasnými bloggery. Nenajdete v něm sice žádné mapky ani fotografie perly Alsaska (i když zase tolik nechybělo), přesto se díky němu – snad – neztratíte.

Těšit se můžete mimo jiné na:
- 36 kapitol o nejrůznějších zákoutích Evropské úmluvy o lidských právech,
- detailnější či letmější zmínky o 3 986 rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva a bývalé Evropské komise pro lidská práva,
- a mnoho dalšího na celkem 1 687 stranách.

Detailní obsah je ke stažení zde.

Křest proběhne na konferenci k 20. výročí ratifikace Evropské úmluvy o lidských právech. Knihu možno budoucně poptávati u všech dobrých knihkupců či již dnes na e-shopu (tam dokonce do konce května s 20 % slevou).
Celý příspěvek

pátek, května 11, 2012

Úvodní poznámky ze studentského deníčku legally non-blond

Velice děkuji za milé přivítání na Jiném právu. Je mi ctí, že jsem byla pozvána jako host na blogu, který je téměř modlou pro mou generaci právníků. Omlouvám se za zpoždění způsobené studiem na poslední zkoušku a neskutečným kolotočem kolem konce semestru. Budu se však snažit dohnat, co jsem zameškala. Jak již naznačil Honza Komárek, v letošním akademickém roce studuji v rámci program LL.M. na Harvard Law School a ráda se s Vámi podělím o své postřehy a zážitky.

Můj příběh začíná ve večerních hodinách v pátek na konci dubna 2011, někdy jsem obdržela expresní zásilku - velké desky crimson barvy (oficiální barva Harvard Law School), ve kterých byl, mimo jiné, dopis od proděkana s nabídkou místa v LL.M. třídě. Trvalo mi několik dní, než mě opustila myšlenka, že si spletli adresáta. (Mimochodem, Harvard je známý též pro velice rozšířený tzv. “imposter syndrom”, čili představu, že jsem zde omylem všichni ostatní jsou mnohem chytřejší, atp.) V polovině srpna jsem si tedy sbalila kufr a s knihou od M. Twaina Jak zahnat splín jsem se vypravila do nové Cambridge. Před začátkem akademického roku pro nás fakulta zorganizovala tři orientační týdny, během kterých jsme měli dostatek času, abychom se seznámili nejen s chodem školy, ale zejména navázali přátelské vztahy se 186 spolužáky z více než 60 zemí světa. Zdá se to být téměř neuvěřitelné, ale mám pocit, že každý LL.M. student je něčím nesmírně zajímavý a velice chytrý. Za celou dobu se mi nestalo, že bych se s někým nudila nebo si neměla co říct. Orientační týdny byly zakončeny promítáním obligátního filmu Legally Blond a mohlo se začít.

Akademický rok, který zahájila děkanka M. Minow slovy „work hard, play hard“, je rozdělen na trimestry, přičemž zimní „trimestr“ je pouze v lednu, kdy se studuje jen jeden předmět, který je vyučován každý den. Studenti mají také možnost místo semináře pracovat na nezávislém projektu, který jim, v případě schválení, financuje fakulta. Dva moji kamarádi tak například strávili 4 týdny v Brazílii, kde pracovali na srovnání regulace výkonu právnické profese v USA a Brazílii. LL.M program je všeobecný, čili studenti si mohou zapsat jakékoli předměty. Jedinou povinností je splnit potřebný počet kreditů a absolvovat alespoň jeden „core course“ amerického práva, kterým je například ústavní, rodinné, smluvní či insolvenční právo. Všechny semináře probíhají společně se studenty regulérního tříletého J.D. programu, což je často velká nevýhoda pro zahraniční studenty. Hodnocení zkoušek totiž probíhá anonymně a pouze určitý počet studentů ve třídě může dostat tu nejlepší známku. Obecně tedy platí, že pro LL.M. studenty je obtížnější obstát v konkurenci s J.D. studenty a mít vynikající prospěch.

Na Harvard Law School působí nepřeberné množství studentských spolků - od Harvard Federalists Society až po In Vino Veritas. Zdá se být až neuvěřitelné, jak velkou, podporu veškeré studentské iniciativy od školy dostávají, a to nejen finanční. Na fakultě se nikdy nevyučuje od 12 do 13 hod., kdy každý den probíhají přibližně čtyři „lunch talks“, organizované nejen studentskými spolky, ale též fakultou samotnou (nejčastěji Career Office). Během těchto krátkých poledních setkání mohou studenti neformálně diskutovat a (zdarma) poobědvat s pozvanými hosty, kterými jsou většinou absolventi Harvardu. Hosty byli například vyšetřovatel FBI a specialista na vyjednávání s teroristy, obhájci vězňů z Guantanama, soudci, advokáti nejrůznějších advokátních kanceláří atd. Studentským iniciativám se tedy meze absolutně nekladou, spíše naopak. Otevřenost a podpora ze strany fakulty však někdy vyvolává otázky, zda by přece jen neměla více určovat hranice toho, co se na její půdě děje. Tak tomu bylo například před pár týdny, kdy několik studentských spolků zorganizovalo „Sex Week“, během kterého probíhalo mnoho přednášek a diskuzních seminářů na nejrůznější témata, jako je domácí násilí, práva žen, sex positivism a došlo i na praktické semináře... Na Harvardu se jen vášnivě debatovalo o tom, zda je tato akce důstojná, ale např. na Yale Law School organizovali konzervativní studenti dokonce veřejné protesty.

Campus Harvard Law se nachází v těsném sousedství tradičního campusu Harvard University, který je v podstatě od rána do večera plný turistů - pokud tedy není zrovna uzamčen jako v době „Occupy Harvard“. Na první pohled je zde vidět, že se nejedná o chudou fakultu. Campus je, kromě studentů, plný údržbářů, zahradníků a jiného technického personálu, který se stará nejen o hladký chod školy, ale také krásu květin a celého campusu vůbec. Studenti se kromě učeben setkávají ve dvou kavárnách-jídelnách, ve speciálních „study group“ místnostech či u krbu v rozlehlé hale hlavní budovy, kde diskutují v pohodlných hlubokých křeslech. Je skutečně úžasné být součástí tak živého campusu, kde člověk potkává studenty, kteří tvoří zajímavé projekty a jsou hrdí na to, že jsou součástí této školy. Zejména pro absolventa PF UK je tento pocit sounáležitosti s akademickou půdou tak trochu změna.

Součástí campusu je samozřejmě též tělocvična a zejména obrovská knihovna otevřená 24 hodin denně (služby zaměstnanců jsou jen do půlnoci), kde najdete snad úplně všechno. Při úvodní prohlídce nám knihovníci řekli, že zjistíme-li, že v knihovně chybí nějaká kniha v našem jazyce týkající se práva naší země, kterou by měli mít, tak je máme informovat, aby ji mohli zakoupit. Pro zábavu jsem tedy zabrousila do české sekce a našla jsem snad všechny právnické knihy, které, z těch které znám, považuji za významné. Množství  zdrojů, ochota pracovníků a organizace knihovny vůbec skutečně bere dech.


V následujících postech se zaměřím jen na dílčí témata. Doufám však, že se mi na úvod podařilo alespoň trochu vystihnout, jak jedinečné, pulzující a plné výzev je prostředí Harvard Law School, přestože soutěživost a dravost studentů je na každém kroku.



Celý příspěvek

středa, května 09, 2012

Spotřebitelská kupní smlouva: Pozvánka na konferenci

Justiční akademie ve spolupráci s Centrem právní komparatistiky PF UK, s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze, Německou společností pro srovnávací právo a Českou advokátní komorou Vás zve na mezinárodní konferenci na téma:

PERSPEKTIVY SPOTŘEBITELSKÉ KUPNÍ SMLOUVY
v NOZ, v nové směrnici o právech spotřebitelů a v návrhu nařízení o společném evropském právu prodeje.
tento pátek 11. května 2012 od 8:30 v místnosti č. 220, 2. patro budovy PF UK v Praze

Mezi přednášejícími se představí odborníci z České republiky a zahraničí. Prof. Axel Flessner (Berlín), prof. L. Tichý (Praha), prof. Ch. Thole (Tübingen), dr. M. Selucká (Brno), dr. V. Wiese (Hamburg), dr. M. Hulmák (Olomouc), prof. M. Lehmann (Halle), prof. J. Bejček (Brno), prof. O. Remien (Würzburg).

Simultánní tlumočení do českého jazyka zajištěno. Přihlašujte se prosím prostřednictvím systému ASJA (justice), ČAK (advokáti/koncipienti) nebo e-mailu lpopovicova@jacz.cz.

PROGRAM (viz níže) 8:30 Zahájení

I. Struktura spotřebitelské kupní smlouvy

8:45 Platné unijní právo a jeho vývoj (směrnice 2011/83 a CESL) z pohledu českého
právního řádu (prof. Luboš Tichý, CPK, PF UK Praha)
9:15 Německá perspektiva (prof. Christoph Thole, Tübingen)
9:45 Status společného evropského práva kupní smlouvy (CESL) (prof. Axel Flessner, Berlín)

10:15 Přestávka

10:45 Diskuse

II. Informační povinnosti, popis plnění, kvalita zboží

11:15 Český pohled (dr. Markéta Selucká, PF MU Brno)
11:45 Německá perspektiva (dr. Volker Wiese, Hamburg)
12:15 Diskuse

12:45 Polední přestávka

III. Prostředky právní ochrany kupujícího

14:00 Pohled českého občanského práva (dr. Milan Hulmák, PF UP Olomouc)
14:30 Německá perspektiva (prof. Matthias Lehmann, Halle)
15:00 Diskuse

15:30 Přestávka

IV. Náhrada škody a její omezení

16:00 Český pohled (prof. Josef Bejček, PF MU Brno)
16:30 Německá perspektiva (prof. Oliver Remien, Würzburg)
17:00 Diskuse

17:30 Závěr konference
Celý příspěvek

úterý, května 08, 2012

Volná pozice na místo poradce pro evropské právo u Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud vypisuje výběrové řízení na pozici poradce pro evropské právo.
Pro bližší informace klikněte dále...

Poradce bude vykonávat zejména níže uvedené pracovní činnosti:
1) expertní konzultační činnost v otázkách evropského práva,
2) zpracování odborných analýz v otázkách evropského práva, asistenci soudcům při realizaci procesní spolupráce se Soudním dvorem EU a Evropským soudem pro lidská práva,
3) zajišťování informovanosti o zdrojích informací o evropském právu pro soudce NS,
4) spolupráce s vnitrostátními i zahraničními partnery v otázkách souvisejících s interpretací a aplikací evropského práva,
5) překlady odborných právních textů z/do francouzského jazyka (a případně dalšího cizího jazyka – anglického, německého, apod.),
6) další práce podle pokynů nadřízeného.

U uchazečů předpokládáme splnění těchto minimálních požadavků:
1) ukončené vysokoškolské vzdělání v oboru právo,
2) aktivní zájem o problematiku práva EU a judikaturu evropských soudů,
3) aktivní znalost francouzského jazyka v právní oblasti slovem i písmem,
4) aktivní znalost dalšího jazyka výhodou.

Pozice je zařazena do 13. platové třídy a je vhodná i pro čerstvé absolventy. Pracovní smlouva bude uzavřena na dobu určitou – 1 rok s možností případného prodloužení na další dva roky (zástup za mateřskou dovolenou). Předpokládaný nástup - červen 2012.

Zájemce prosíme o zaslání motivačního dopisu spolu s životopisem elektronicky na adresu ales.pavel@nsoud.cz, a to nejpozději do 15. května 2012.
Celý příspěvek

Kolik zaměstnanců má Vězeňská služba na 1 vězně?

Ministr financí při sněmovních interpelacích dne 3.5. uvedl: "Uvědomuji si tíživou situaci [Vězeňské služby] z hlediska počtu zalígrovaných. Nejsem si jenom jist, a je to také jedna z mých otázek, zda je úplně běžné, že je 2,3 zaměstnance na jednoho vězně." (Zvýrazněno dodatečně.) Tento počet byl medializován mj. prostřednictvím článku Kalousek váhá s penězi pro věznice, nelíbí se mu, že mají hodně zaměstnanců (HN).

Uvedené tvrzení o počtu zaměstnanců Vězeňské služby na jednoho vězně je nepravda. Dle Statistické ročenky Vězeňské služby za rok 2011 Vězeňská služba v roce 2011 měla 11.361 tabulkových míst (str. 21 ročenky), ke konci roku 2011 měla 10.573 skutečných zaměstnanců (str. 13 ročenky) a ke konci roku 2011 věznila 23.154 osob (str. 104 ročenky). To znamená, že na 1 vězně připadalo 0,46 zaměstnance Vězeňské služby (resp. 0,49 tabulkového místa). Ministr Kalousek tak poměr v podstatě obrátil: Zatímco uvedl, že na 1 vězně připadá 2,3 zaměstnanců, ve skutečnosti připadá 2,19 vězně na 1 zaměstnance (resp. 2,04 vězně na 1 tabulkové místo).

V této souvislosti bych Vás rád upozornil na webové stránky www.demagog.cz a www.demagog.sk, které kultivují věřejnou diskuzi tím, že zdůrazňují význam faktů a ověřují, nakolik jsou faktická tvrzení našich politiků pravdivá, zavádějící, anebo nepravdivá.

Pozn.: V Rakousku v roce 2007 připadalo na 1 zaměstnance 2,06 vězně (zdroj: Wikipedia, část Personal und Budget). Ve federálních věznicích U.S.A. (spadajících pod Federal Bureau of Prisons -- BoP) připadalo v r. 1997 na 1 zaměstnance 3,7 vězňů a v r. 2009 již 4,9 vězňů. Přitom BoP ohledně počtu 4,9 vězňů na zaměstnance tvrdí, že způsobuje závažné problémy. (Zdroj zde.) Celý příspěvek

pondělí, května 07, 2012

Štěpán Výborný: Střípky z 1. máje 2012 - právo shromažďovací vs. zajištění bezpečnosti

1. květen byl jako tradičně příležitostí pro setkání rozličných ideových skupin, přičemž v Praze se letos sešli příznivci krajní levice i krajní pravice. Při přímém pozorování obou těchto shromáždění mi na mysl přicházely různé diskutabilní otázky spjaté se shromažďovacím právem, v tomto roce obzvláště vztah mezi zajištěním bezpečnosti a právem pokojně šířit názory skrze uskutečněné shromáždění.

Příběh první: Krátce před polednem se vydává ze Střeleckého ostrova sto až dvě stě anarchistů na pochod Prahou. Na začátku průvodu jsou účastníci s vlajkami vyzváni k tomu, aby některé zástavy z tyčí sundali, protože jinak by policie pokládala takovéto vlajky za zbraň dle shromažďovacího zákona. Účastníci shromáždění po splnění této podmínky vyrážejí na pochod Prahou, při němž jsou obklopeni kordóny speciálních pořádkových jednotek. Důvod tkví nejenom v zajištění veřejného pořádku, ale také v zajištění bezpečnosti účastníků shromáždění (obava z možného střetu se sympatizanty z opačného politického spektra).

Příběh druhý: Před druhou hodinou se na Můstku scházejí příznivci krajní pravice (tedy pokud opomineme možná i početnější shromáždění novinářů a policistů na stejném místě). Celý prostor je hermeticky uzavřen policií, hlavní přístupovou cestu přehrazují dvě policejní dodávky a zbylé úzké průchody obklopují členové speciálních pořádkových jednotek a antikonfliktního týmu. Možnost zúčastnit se shromáždění je tak značně ztížena. Důvod je stejný jako v prvém případě: zajištění bezpečnosti účastníků shromáždění před útoky jejich odpůrců.

Oba tyto příběhy spojuje jeden společný aspekt: v zájmu bezpečnosti shromážděných je omezováno jejich shromažďovací právo a snad ještě více tomuto právu nadřazená svoboda projevu. V souvislosti s těmito opatřeními jsem uvažoval, jaké možnosti de facto tyto skupiny mají k projevení svých postojů skrze shromažďovací právo, které k tomuto účelu ze zásady slouží. V prvém případě totiž kordón policistů de facto znemožnil seznámit se s nesenými transparenty, protože ty byly zakryty těly těžkooděnců (možnost nést některé proklamace či vlajky nad hlavami účastníků protestu byla do určité míry znemožněna již uvedeným opatřením z důvodu považování držáku vlajky za zbraň). Opustit průvod mimo útvar speciálních pořádkových jednotek pak bylo obtížné pro osoby „nezapadající“ mezi přívržence anarchistického myšlení, pro anarchisty samotné fakticky nemožné. Varianta oslovit okolojdoucí občany rozdáváním propagačních letáků či tiskovin tedy rovněž nepřicházela v úvahu. Jediný možný způsob projevení svého názoru tak de facto spočíval v provolávání hesel, z nichž by bylo možno dovodit základní ideové pilíře shromážděné skupiny. Otázkou však zůstává, zda je tento způsob reprodukce názoru shromážděných dostatečný. Navíc, pokud by se demonstranti hypoteticky rozhodli pro formu tichého protestu s tím, že své názory vyjádří pouze nesenými transparenty (v některých případech i naprosto legitimně a odůvodněně – například z důvodu piety), tak by policejní opatření naprosto degradovala možnost vyjádřit prostřednictvím shromáždění svůj názor. Z hlediska zde uvedených bezpečnostních opatření tak mohli být s projevovanými názory seznámeni pouze účastníci shromáždění, u kterých však lze očekávat, že se s projevovanými postoji již ztotožnili a je znají, protože v opačném případě by se shromáždění aktivně neúčastnili.

Takto by bylo možno negativně nahlížet na restrikce z pohledu shromáždění, důležité je ale zhodnotit i důvody, které vedly bezpečnostní složky k jejich přijetí. Úkolem policie je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek (srov. § 2 zákona o Policii ČR). A bezpečnostní složky mohly očekávat ohrožení všech těchto tří chráněných hodnot. 1. máj je již tradičně příležitostí pro setkání různých politických skupin, těch krajních nevyjímaje. A mnohá z těchto shromáždění v minulosti neprobíhala pokojně, nýbrž docházelo ke střetům s pořádkovými jednotkami (např. v Brně v roce 2007) či ke střetům přívrženců krajní pravice a krajní levice mezi s sebou (mj. v tomto roce tomu bylo dvacet let od vůbec nejtvrdších střetů na Letenské pláni, které jsou do dneška především pro levicové radikály mementem násilného zabránění aktivit pravicových radikálů, včetně jejich zastrašení do budoucna). Navíc nepokojná podoba shromáždění radikálů je na 1. máje přítomna i v jiných evropských státech (v Berlíně bylo tento rok například k zajištění bezpečnosti nasazeno k 7 000 policistů).

Nutnost zajištění bezpečnosti by tedy mohlo být akceptovatelným důvodem pro nepříznivé zasažení do shromažďovacího práva. Stěžejní otázkou ale zůstává, v jaké intenzitě a jakými všemi prostředky je možno do shromažďovacího práva za tímto účelem zasáhnout. Tím se mimo jiné dostáváme k obtížnosti vymezení pojmu přiměřenost, který dle mého názoru náleží mezi jeden z nejvíce subjektivně ovlivněných právnických pojmů, ale který plní při omezování základních práv a svobod zásadní úlohu. Ve zmíněných případech vyvstávají především otázky, zda bylo nezbytné, aby speciální policejní jednotky držely v pevném útvaru pochod anarchistů (a tím zakrývaly nesené transparenty), aby neumožňovaly radikálům či jiným osobám bezproblémový přístup na shromáždění, aby zakázaly použití masivnějších držáku zástav apod., to vše v zájmu zajištění bezpečnosti.

Řešení těchto otázek je značně obtížné a objektivně snad i těžko nalezitelné. Ani jednu kategorii totiž nelze absolutně odmítnout a striktně lpět pouze na té druhé. Představa, že by bezpečnostní složky v případě shromáždění radikálů naprosto rezignovaly na zajišťování bezpečnosti a ponechaly shromážděné „vlastnímu osudu“, je stejně těžko přijatelná jako pozice upřednostňující striktní zajištění veřejné bezpečnosti tím, že by riziková shromáždění byla preventivně zakazována či následně bez relevantních důvodů rozpouštěna (ostatně v této souvislosti očekávám především mezi bezpečnostními složkami debatu nad správností letošních postupů, kdy byl umožněn velmi blízký kontakt pravicových a levicových radikálů, který přinesl vypjaté situace, včetně útoků na ideové odpůrce). Řešení z absurdního světa - například takové, že z důvodu bránění v přečtení nesených transparentů by tyto nesli samotní policisté jdoucí na čele průvodu - pak spíše vyvozují úsměv na tváři než by přinášela praktická řešení.

Při hledání rovnováhy mezi shromažďovacím právem (respektive svobodou projevu) a zajištěním veřejné bezpečnosti pak může vyvstat i další aspekt, a to zohledňování hlásaných idejí. Přijímaná opatření vedoucí k zajištění bezpečnosti totiž mohou sice bránit šíření myšlenek a postojů, ve zde ilustrovaných případech ale pouze takových, které mohou být neslučitelné s demokratickým právním státem. Tím se dostáváme k otázce, zda by stát při zasahování do shromažďovacího práva (či základních práv obecně) měl zůstat ideově neutrální, či by měl při restrikcích zohledňovat hlásané názory, a to nikoli pouze při rozpouštění či zákazu shromáždění. Někteří by mohli argumentovat, že omezující bezpečnostní opatření jsou správná i proto, že „zabíjejí dvě mouchy jednou ranou“: je zajištěna bezpečnost a zároveň demokracie sama sebe brání před šířením antidemokratických či nenávistných postojů (navíc skrytě, takže ani nemůže být kritizována za pošlapávání lidských práv). S tímto postojem však nemohu souhlasit, protože dle mého názoru by stát do pozice hodnotitele projevovaných názorů měl vstupovat velmi obezřetně a pouze za situace, kdy dochází k bezprecedentním útokům na demokracii a její základní principy. Proto soudím, že důvodem masivního nasazení speciálních pořádkových jednotek či dalších policejních útvarů by neměla být snaha o zamezení hlásání projevovaných myšlenek, ale skutečně pouze lpění na zajištění bezpečnosti a pořádku a v zájmu této chráněné hodnoty by neměla přespříliš omezovat práva těch, které de facto chrání. V opačném případě by totiž ochrana přestávala plnit svůj účel, ale v čím dál větší míře by se stávala restriktivním opatřením. Ostatně i v historii nedemokratických režimů nalezneme příklady omezení základních lidských práv a svobod pod rouškou ochrany omezované osoby. Proto by mělo být vždy obezřetně zohledňováno, zda legitimní ochrana určitých hodnot (například oné veřejné bezpečnosti) nevede k destrukci jiných, především těch, na nichž demokratický právní stát v základu stojí.

Obecně lze uzavřít, že shromažďovací právo je natolik úzce spjato se svobodou projevu, která je pro demokratický právní stát klíčová, že by mělo být velmi citlivě přistupováno k jejím omezením. Jakákoli opatření (včetně těch, které zabezpečují základní povinnosti státu jako je zajištění bezpečnosti) by tedy neměla překročit hranici, při které již nejenom chrání majetek a zdraví osob, ale zároveň znemožňují šíření hlásaných idejí. Uznávám však, že v praxi je nalezení této správné hranice nelehkým úkolem. Přesto ale považuji za důležité zamýšlet nad přímými i nepřímými (byť zčásti odůvodněnými) zásahy do základních práv a svobod tak, jak jsem se snažil ukázat v tomto textu.
>
Celý příspěvek