Na sklonku roku 2008 skončilo více než pětileté období, kdy jsem měl příležitost pracovat pro paní doktorku Elišku Wagnerovou, místopředsedkyni Ústavního soudu - šéfku. Přesto mě museli kolegové v novém působišti žertem opravovat, když jsem o dr. Wagnerové mluvil jako o „šéfce“. Obávám se, že toto označení pro mě bude trvalým. Příliš se mi dostalo pod kůži na to, abych se jej uměl a chtěl zbavit. Jde totiž o pojmenování velmi výstižné. „Paní doktorka“, jak jsme dr. Wagnerovou se spolupracovníky oslovovali, je šéfem v pravém slova smyslu (E. Wagnerová nás oslovovala křestními jmény a vykala nám). Ne že by nedávala prostor diskusi, naopak, jako člen týmu se dostanete k podrobné erudované diskusi o věcech, o nichž jste před pár měsíci s posvátným obdivem četli v učebnici a bral je za nezpochybnitelné. Ale snadno poznáte, kdy je prostor pro diskusi a polemiku, a kdy už padlo rozhodnutí. Vše je podřízeno efektivitě práce, a proto chcete-li pokračovat v diskusi i poté, co se věci vyjasnily, musíte mít po ruce pádné a přesvědčivé argumenty. Jinak neobstojíte. A to je dobrá škola obecně pro každého člověka, a pro právníka zvláště. Naučíte se za svým rozhodnutím stát a nechovat se alibisticky. A zde musím napsat poděkování první.
K šéfce jsem nastoupil za poměrně dramatické situace. Bude ale vhodné vrátit se trochu zpět. Předseda prvního Ústavního soudu ČR rezignoval v únoru 2003, deset dní poté, co skončil mandát dosavadního prezidenta republiky. Nově zvolený prezident republiky vybral (v březnu 2003) předsedu Ústavního soudu ze soudců, jimž za pár týdnů (v půli července) končil desetiletý mandát (o němž se v té době v odborných kruzích standardně uvažovalo jako o mandátu konečném a neobnovitelném). Relativně klidné období vnitřního fungování Ústavního soudu skončilo. Těsně před koncem svého funkčního období v soudcovské i předsednické funkci vyzval končící předseda Ústavního soudu dr. Wagnerovou k rezignaci (měla před sebou více než osm a půl let ve funkci), což opřel o obvinění z kárného provinění, což oznámil nejprve vně Ústavního soudu, avšak nikoli dovnitř, do pár metrů vzdálené kanceláře šéfky). Pro svůj náhlý nápad nakonec nenašel pochopení u svých ostatních kolegů. (Ti se neztotožnili ani s právní konstrukcí tvrzeného provinění, ani se skutkovým základem, o nějž bylo opřeno, a jehož byli svědky. Přitom o kárném provinění tohoto typu mohou rozhodnout jen soudci Ústavního soudu. K optimismu však nebyl ani poté důvod. Z více spolehlivých zdrojů totiž dolehlo, že už byl vypracován návrh na odvolání doktorky Wagnerové z funkce (později jeden člen nového Ústavního soudu před kolegy potvrdil, že odvolání bylo v běhu). S odstupem času se může zdát, že šlo jen o „blufování“, které je však velmi produktivní: uváže potenciálně vzpurnému koníkovi neviditelnou ohlávku a opratě, za něž lze kdykoli škubnout. Ale dobrý šachista dělá tah, který je výhodný v obou variantách: vyjde-li odvolání, výborně, nevyjde-li, je tu ohlávka, která umožňuje dosáhnout stejného výsledku jako výměna ve funkci. Dnes už zapomenutá odvolávací aféra ukončila mé váhání o tom, zda mám Ústavní soud opustit, anebo zda mám od končícího soudce nastoupit na pracoviště, které mi při rozhovoru s kolegy, kteří už na něm pracovali, připadalo ze všeho nejvíce jako skupinová jízda na tygrovi. Takové bylo mé entrée.
Události z poloviny roku 2003 byly určující pro mé ztotožnění se s nápadem na originální dárek k narozeninám (místo desátého stojanu na víno či jiné podobné věci). Nápad se vylíhl v hlavě kolegy Mariana, jednoho pozdně jarního dne roku 2008 někde na cestě z „Mníšku pod Alpou" (mám-li užít poetické označení Karla Kryla, který mimochodem sehrál v životě Elišky Wagnerové velmi důležitou roli). A stejně živá a určující byla i vzpomínka na jaro následujícího roku, kdy o své veledůležitosti dalo razantně vědět zdraví. Tehdy jsme se báli mnohem víc než před rokem. (Čert vem práci!). Z této perspektivy se mi jevilo vhodným udělat prozatímní inventuru a ohlédnout se za prací doktorky Wagnerové. Nepochybuji o tom, že účet bude i poté velmi utěšeně narůstat a bytnět. Ovšem přesvědčení o neukončenosti díla je paradoxně dalším důvodem k uspořádání podobné publikace: lidská paměť je přesmíru zrádná a děravá. Každodennost zavaluje člověka mnoha zbytečnostmi. A časem se zapomíná i na věci, na něž by se zapomínat nemělo, protože je to škodlivé. Proč nepodniknout někde okolo poločasu pokus o mezisoučet, zvlášť když čas se nachýlil k obměně týmu?
Pracujete-li pro ženu, kterou ani vysoký veřejný post neodradí od sebevědomého uplatňování nepohodlných a pro ostatní mocenské složky nestravitelných názorů, neodvratně k vám dolehne mediální šelest (šum, ryk a někdy přímo virvál). Na ten tlak si musíte zvyknout, což není jednoduché, byť jde jen o malinkou část toho, co schytá adresátka. A nesmí vás znechucovat nefér pojaté posuzování práce, na níž jste někdy strávili mnoho týdnů. Musíte být připraveni na konfrontaci s názory, které se často opírají o karikaturu práce, k níž jste svým úsilím přispěl. „Vrtění psem“ pomocí nenápadných posunů významů nutno očekávat, neboť rozhodnutí Ústavního soudu mají velmi často citelný (finanční i jiný) dopad na politicky, ekonomicky, či mocensky silné hráče. Rozhodnutím naplňujícím ústavnost jsou nevědomky bourány citlivé politické dohody a těžce dojednané kompromisy (tak je tomu v případě, kdy hráči bůhví proč nepočítají, že ÚS bude dělat svoji práci). A nesmíte být překvapeni, když vás takový atak zasáhne třeba u víkendových večerních zpráv, nebo při odjezdu na dovolenou. Nuceně jste hned zpět „v práci“, což je nepříjemné, i když k tomu dojde jednou za uherský rok. Přemýšlíte, zda bude nutno reagovat, a když ano, pak v jaké podobě. A když jste masochistou, představujete si, bude-li nějak ovlivněna atmosféra v týmu. A pokud ano, tak na jak dlouho a jak to ovlivní vaší práci. Ano, přeháním. Ale ne mnoho. Každopádně když na mě zdálky dolehla poslední vřava, během níž ex officio úctyhodný člen vlády s vrozeným citem pro míru prohlásil, že: „Ústavní soud snad zešílel“, byl jsem rád, že už se mě takové málo japné ataky přímo netýkají. Odolný musí být každý z asistentů Ústavního soudu. Nemělo by jej zaskočit, je-li Ústavní soud urážen a zesměšňován na semináři pořádaném dlouholetými soudci obecných soudů. Někteří kolegové v sále tiše sedí jako myšky, někteří se proti atakům ohradí. Ani jedněm není příjemno. A podobné je to, když Ústavní soud slaví výročí: ti z asistentů, na které soud vzpomene pozvánkou, vyslechnou společně se soudci projevy na téma, co všechno dělá soud špatně (připusťme, že jde o nový trend a o pobídku, aby vůči sobě byli kritičtí představitelé všech tří mocí navzájem; každopádně zahraniční hosté nestačili zírat). Opomenutí kolegové zase mohou přemýšlet o tom, zda nepozvání bylo promyšlenou urážkou nebo projevem ignorance. Ať tak či tak: asistent musí vědět, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří, že politická slovní gesta jsou stejně přehnaně zvýrazněna jako rysy na antické herecké masce a hlavně, nic z výše uvedených jevů nemá co dělat s objektivním hodnocením. To se objeví až s odstupem, někdy i několikaletým. Za zkušenost tohoto druhu posílám poděkování druhé.
A dostávám se k dalšímu důležitému rysu práce asistenta soudce Ústavního soudu. Má skvělou příležitost sledovat každodenně v akci vynikající právníky řešící zapeklité právní problémy. Jde o zkušenost neocenitelnou. Když k tomu přidáme, že „vyřízení“ typické ústavní stížnosti znamená přečtení konkrétně zaměřených textů zpracovaných nejméně třemi, ale často i pěti a více právníky (podání, rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí soudu druhého stupně, k nimž velmi často přistupuje rozhodnutí nejvyššího soudu, vyjádření protistrany), je nabíledni přínos, který má praxe asistenta pro osobní odborný růst. A to nemluvím o důvodných ústavních stížnostech, kde přistupuje studium spisu, který je často výsledkem práce několika právníků. Ve spisu jsou vidět jak skvělé výkony, tak někdy i slepé uličky a občas dokonce chyby a omyly, u nichž je nejdůležitější mít možnost sledovat, jakou cestou byly napravovány a zhojovány. Za tuto příležitost k osobnímu růstu vyslovuji poděkování třetí.
A to už jsem velmi blízko kuchyně soudcovské domácnosti. Jako asistent jste u dr. Wagnerové integrálním členem týmu. Jste nutně přítomen vnějším komunikacím netýkajících se přímo práce soudce (ať už e-mailovým, telefonickým či korespondenčním). A tak máte možnost sledovat, jak žádají o pomoc např. lidé z právnického či akademického prostředí, a nechtě vyslechnete, že bylo nalezeno řešení. A za pár let či měsíců máte možnost přesvědčit se, jak rychle funguje zapomínání. V toku komunikace můžete sledovat, kdo komunikovat přestal, a protože dr. Wagnerové nechybí velkorysost, můžete později s potěšením sledovat, kdo komunikovat začal, protože jej skutky přesvědčily, že nemá důvod se mračit. A můžete učinit „expertní odhad“ v tom, kdo z ustavších v dohledné době komunikovat začne. A dále na stejně smutnou lidskou notu. Občas se na soudce někdo obrátí, vezme si čas, vědomosti a úsilí, a díky tomu získá něco, co by nedostal, neboť nechce či neumí hledat a analyzovat. Častěji, než milo, se stane, že tato dobrá služba vyústí v něco, co by bylo možno opisovat různými akademickým sofismaty, ale přesné označení zní podraz (rána míří do ledví, které jste naprosto vědomě odhalili, avšak stopy po Vašem vysvětlení všech okolností a důvodů, nebo zmínku o vaší pomoci hledáte marně – Vaše chyba, že ztrácíte čas s takovými lidmi – ovšem přesně tyto techniky vedou ke komunikační uzavřenosti). Když jsme s kolegy tipovali a někdy i jednali s potenciálními autory textů vhodných pro zařazení do publikace ležící před vámi, opět jsem měl možnost se přesvědčit o houževnatosti těchto jevů. A za tuto důležitou životní zkušenost a za možnost učit se, jak s ní zacházet, za to děkuji počtvrté.
Vraťme se na chvilku zpět. V polovině roku 2003 začalo dlouhé a úmorné období neobsazenosti Ústavního soudu, které objektivně mohlo mít jediný výsledek: oslabení této instituce. (Podobný mechanizmus se „osvědčil“ v případě téměř 4 roky neřízeného Senátu Parlamentu ČR, nebo v případě bezhlavého Nejvyššího kontrolního úřadu.) Ústavní soud byl znovu naplněn až 15. 12. 2005, což vedlo k těžce odstranitelným průtahům. Věci seřazené ve frontě před soudem totiž nezmizí, „nevzdají to“, neobrátí se ke konkurenci, nemohou svou potřebu uspokojit jinde. A proud nových neochabuje, takže zpomalení nebo i zastavení vyřizování věcí („ucpaný odtok“) je odbouráváno několik let. Na soud se stále valí nové věci, a i když dosáhne původního výkonu, stále mu zůstávají nevyřízené věci, které nelze vyřídit nějakou snadnější cestou, poukazem na mimořádnost situace. A nepomůže ani změna zákona, protože ten nemůže působit nazpět. Právo pochopitelně vyžaduje striktně rovný přístup i zde. Plénum sice v uvedené době průběžně vydávalo nálezy, ale nebylo s to rozhodnout o věcech, kde nebyla shoda (takový nedostatek je pro každý soud fatální, soud je „mašinou“ na tvorbu rozhodnutí v nerozhodných situacích). A těch bylo hodně vzhledem k avizované chuti (a vnějším přáním) obrátit dosavadní judikaturu. Bylo jasné, že v této situaci nemá smysl sedět se založenýma rukama, ale od šéfky jsem se naučil, že člověk nic nezíská, když před tlakem ustoupí jen pro tlak samotný. V letech 2003 - 2005, kdy se odpor či nesoulad mezi mocemi nenosil, připravila Eliška Wagnerová k rozhodnutí velmi důležité senátní nálezy, které věru nelze označit za krotké. Za tu lekci děkuji díkem pátým.
A když už jsem hosty zavedl do kuchyně, musím se zastavit i v pokoji komorníka. Trvalo mi dlouho, než jsem pro sebe dokázal pojmenovat pocit, který jsem prožíval: jste ve větší či menší míře účastni procesů, které mají významný dopad na vývoj naší země. S odstupem začnou létat pochvaly a jsou rozdávány hrdinské stužky. Ale vy si stále pomatujete, jak to které rozhodnutí vznikalo, jaké byly začátky, peripetie, mezihry a dobře víte, že hladina odhodlání neměla setrvalý stav atd. atp. Zkrátka, jak moudře poznamenal Michel de Montaigne (a jak já neuměle přeložím) „Komorníci neznají hrdinů.“ („Il n'y a pas de héros pour son valet de chambre“). Tato věta výborně popisuje jeden rys lidské každodennosti: i činy, oceňované později jako veliké a významné, dělají lidé z masa a kostí na základě pohnutek zprvu třeba velmi nenápadných a obyčejných. Komornické oči jsou někdy zmateny: vidí nejen do zákulisí, ale i do šatny a dny jsou jeden jako druhý… Prosím o správné pochopení: nepojímám asistenty jako komorníky, a neříkám že ženy a mužové na vrcholech moci si nechávají posluhovat. Nic takového, jen chci kolegům, kteří by někdy váhali, vzkázat: pokud běžně pracujete na velkých věcech, pak je běžné, že velké vám při pohledu zblízka, kdy vidíte detaily, připadá jako běžné a normální. A máte-li někdy pochybnosti, dopřejte si luxus odstupu, distance. Během dovolené či studijního pobytu určitě znova zjistíte, jaké výborné příležitosti se vám dostalo. Rozhodnutí Ústavního soudu není ani tak ránou z děla, jako spíše pramínkem razícím si pomalu ale o to úporněji cestu do luk v údolí, přes kameny, zátočiny a tůně. Touto nenápadnou cestou byla uskutečňována transformační role Ústavního soudu – kompasu na cestě práva k normalitě liberální (svobody ctící a chránící) společnosti. Děkuji pošesté, tentokrát za přesvědčení, že i veledůležité rozhodnutí začne vznikat prvním krokem.
Dobrý soudce má být paličatý (klíčová věta E. Wagnerové zde zní: „To-je pro-stě špatně!“). Pravda, doktorka Wagnerová má této vlastnosti na rozdávání, ale rozhodovací mechanismus Ústavního soudu je na pevné trvání na názoru dobře vybaven - vytváří jednoduchý a účinný mechanismus tvorby většinového rozhodnutí. Publikace odlišných stanovisek umožňuje uchovávat názorovou pestrost a tato pluralita je sama o sobě zárukou dalšího zdravého vývoje, neboť otevřená konkurence strukturovaných právních názorů umožňuje jejich tříbení. I když se vývoj vydá odlišným směrem, stále zůstává v záloze řešení, které může náhle dojít k potřebě, když vyvstane nutnost vrátit se zpět na křižovatku. Jen pevný soudce dokáže dostát úkolu, jakým je například posuzování smlouvy, které zpovzdálí sledují stamilióny lidí – musí být zvyklý stát za svým odůvodněným a zřetelným názorem. Očekává se to od něj. Ale zde dávám (ač plebejec) radu z rodu hraběcích – sám jsem dokázal (tam, kde to bylo zapotřebí) názorově soupeřit jen pět let. Ta energie, jíž čelíte, je impozantní Právě jsem četl slova jiné velké Češky, Věry Chytilové, která říká: „Pro mě je hádka formou diskuse a i po tom největším kraválu jednám s člověkem normálně.“ (ČTK z 19. 1. 2009 - někdy jsem se cítil jako člen štábu paní Věry, ale o oprávněnost toho pocitu či přiléhavost přirovnání se hádat nechci ;-) ). K tomu připočtěte, že několik let dr. Wagnerová držela zvyk, že dovolená je zbytečnost, a nebylo možno přehlédnout, že nejvíce práce máme o prázdninách a v krátkých pracovních týdnech mezi svátečními dny volna, tedy v době, kdy tempo vlivem nepřítomnosti kolegů či navazujících profesí přirozeně poklesne. A tak to přijde, že se můžete cítit unaveni (ne tak šéfka). Ale zpět k tvrdohlavosti. Jde o velmi důležitou součást soudcovské aktovky. Sedmé poděkování patří za prohloubení vědomí důležitosti této pravdy.
Měl bych pomalu končit, ozývá se naše malá Zuzanka, která sice ještě nebyla na světě, ale už měla prsty v tom, že jsem své asistování na Ústavním soudu pomalu opustil. Báječnou vlastností doktorky Wagnerové je důvěra k mladým vzdělaným lidem, které neváhá zapojit do práce, a dát jim možnost, aby předvedli, co v nich je. Udělá to dříve, než oni sami zapomenou, co jim připadalo hodné změny. Když to tak v duchu počítám, jen za dobu mého působení jich prošlo soudcovským pracovištěm snad na dvě desítky (různou formou praxí, stáží čí jiných podob spolupráce). I když se nevyhnutelně stane, že pouto důvěry nepotvrdí svou oprávněnost, ty ostatní drtivě převažující příklady, které jsem měl možnost sledovat, ukazují, že podobné riskování je prospěšné, neboť jen tak štafeta neztrácí tempo. Děkuji za péči o budoucnost.
Přeji Vám, paní doktorko, hodně zdraví štěstí a životní spokojenosti.
A – málem bych zapomněl:
Děkuji! :-) H.
(Psáno na sklonku léta 2008. Text vyšel ve sborníku In dubio pro libertate.).
Celý příspěvek
