čtvrtek 29. listopadu 2012

Iuridicum Remedium: Závěrečná analýza systémových chyb na poli exekucí

Nezisková organizace Iuridicum Remedium publikovala letos analýzu systémových chyb na poli exekucí. Analýza je shrnutím výsledků projektu Legal Assistance in Distrainment Execution Cases at the Time of Economic Recession, podpořeného Nadací OSF Praha z grantu Emergency Fund. Analýzu zpracoval Mgr. Pavel Čižinský a její úplné znění je dostupné na stránkách Iuridicum Remedium.

Analýza je pokusem o kritickou reflexi podstaty současného systému exekucí prováděných soukromými exekutory, které zákon nazývá soudními exekutory. Podstatou současného systému exekucí je svěření významné části státní moci (tj. nuceného výkonu rozhodnutí) do rukou soudních exekutorů, kteří v sobě spojují jak nositele veřejnoprávní (soudní) moci, tak i soukromého podnikatele zaměřeného na tvorbu zisku.

Základními složkami podstaty systému jsou tedy svěření části soudní moci soukromým osobám a výkon rozhodnutí jakožto podnikání zaměřené na zisk. Ze strany obhájců současného systému přitom zaznívají dva základní argumenty, a to, že soukromí exekutoři jsou úspěšní ve vymáhání dluhů, popř. jsou minimálně podstatně úspěšnější, než byly před zřízením profese soukromých exekutorů zákonem č. 120/2001 Sb., exekuční řád, v roce 2001 soudy, a cena, která je za tuto (vyšší) úspěšnost placena, je přiměřená. Na obě tato tvrzení je se třeba podívat kriticky.

1. Úspěšnost exekucí
Při schvalování zákona o soudních exekutorech v roce 2000 byla hlavním argumentem předkladatelů tvrzená neefektivnost výkonu rozhodnutí ze strany soudů. Tehdejší úspěšnost systému výkonu rozhodnutí prováděného soudy, dle části šesté občanského soudního řádu, nebyla však přesněji analyzována či vyčíslována. Pouze poslanec Zdeněk Koudelka (ČSSD) ve druhém čtení prohlásil: „Ze zahraniční zkušenosti vyplývá, že úspěšnost výkonu rozhodnutí formou soukromého exekutora je až dvoutřetinová, zatímco u našich soudních výkonů rozhodnutí je úspěšnost v celém objemu navrhovaných exekucí pouze ve výši jedné třetiny.“ Toto však byl v podstatě jediný údaj o tehdejší úspěšnosti výkonu rozhodnutí soudy, který se oficiálně objevil. Vedle tohoto údaje lze pak již dohledat jen pozdější vyjádření zástupců Exekutorské komory ČR, dle kterých byla úspěšnost soudů buď 1 % nebo 5 %.

Při schvalování exekučního řádu byla slibována vyšší efektivnost vymáhání pohledávek, přičemž se objevila dvě čísla: zvýšení efektivity o 70 % (viz obecná část důvodové zprávy k zákonu) nebo až dvoutřetinová úspěšnost (viz výše uvedený projev poslance Koudelky při druhém čtení zákona v Poslanecké sněmovně). Dalším slibem, který předkladatelé při schvalování exekučního řádu dávali, bylo snížení počtu sporů řešených soudy (viz důvodová zpráva).

Ze statistiky zveřejňovaných Exekutorskou komorou ČR lze dovodit, že úspěšnost exekucí prováděných soukromými exekutory (tj. případy, kdy se podaří dluh včetně jeho příslušenství vymoci) se pohybuje někde kolem 30 %, přičemž tento podíl úspěšných exekucí od roku 2009 ještě klesá (snad v důsledku ekonomické krize) až na pouhou jednu čtvrtinu. Slibovaná dvoutřetinová úspěšnost vymáhání dluhů tedy rozhodně nebyla naplněna.

Při posuzování úspěšnosti je třeba vzít v potaz i faktor časový, tedy otázku, jak dlouho exekuční řízení trvalo, než došlo k úspěšnému vymožení; zdá se, že v řadě případů trvají i tzv. úspěšné exekuce dlouhá léta. Z hlediska věřitelů je tak otázkou, zda je pro ně i takto dlouhé čekání opravdu „úspěchem“. Ze statistik lze odvodit, že čím více roste počet nově nařizovaných exekucí, tím nižší je procento úspěšně skončených exekucí. Je se třeba pozastavit nad tím, že většina exekucí probíhá řadu let a je stále neskončena. Dle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. přitom musí být exekuce zastavena, pokud „průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů“, přičemž tyto náklady jsou v případě soukromých exekutorů podstatně vyšší než náklady u soudů. Lze se domnívat, že tato podmínka bude zřejmě splněna, pokud se exekutorovi po řadu let nepodařilo nic vymoci, což je evidentně případ většiny exekucí.

Taky rozhodně není pravdou, že by se počet sporných řízení snižoval, jak to předpokládali předkladatelé v důvodové zprávě, právě naopak, počet exekucí stále strmě roste. Zhruba 2/3 exekucí, které byly za celou dobu fungování systému soukromých exekutorů od roku 2001 zahájeny, doposud nejsou skončeny.

Porovnání efektivity vymáhání dluhů ze strany soukromých exekutorů a ze strany soudů
Porovnání efektivity práce soukromých exekutorů na straně jedné a soudů na straně druhé je obtížné, neboť chybí dostupná data. Absence dat je nicméně zvláštní, neboť údajná vyšší efektivita soukromých exekutorů byla hlavním důvodem pro přijetí zákona o soukromých exekutorech, a je dodnes hlavním argumentem pro existenci soukromých exekutorů.

Ze srovnávající statistiky počtu exekucí a počtu výkonů rozhodnutí prováděných soudy plyne, že věřitelé dávají stále více přednost soukromým exekutorům před soudními vykonavateli. Na druhou stranu, v absolutních číslech počet výkonů rozhodnutí prováděných soudy v podstatě neklesá.

Z údajů Ministerstva spravedlnosti ČR lze dovodit několik závěrů ohledně efektivity výkonu rozhodnutí prováděných soudy. Počet úspěšně provedených věcí je zhruba třetinový oproti novému nápadu, např. v letech 2009 až 2011 byl poměr nových výkonů rozhodnutí a úspěšně provedených věcí 41 %. Za léta 2009 až 2011 soudy zastavily (či zrušily již nařízený) výkon rozhodnutí ve více než 36 % případů, což je 5x více než tak činí soukromí exekutoři. Počet neprovedených věcí neroste, naopak se meziročně stabilně snižuje. Počet nedodělku soudů se v posledních letech pohybuje kolem 300 tisíc věcí, zatímco u soukromých exekutorů je v současné době zhruba 3 miliony. Čísla z posledních let nasvědčují tomu, že soudy jsou ve vymáhání dluhů spíše úspěšnější než soukromí exekutoři. Čísla rozhodně nepotvrzují, že by tomu bylo naopak.

Při porovnávání efektivity práce soudů na straně jedné a soukromých exekutorů na straně druhé je však třeba vzít v potaz i skutečnost, že soukromí exekutoři mají paradoxně více oprávnění než samy soudy. Např. exekutor smí sám rozhodovat o tom, jak exekuci provede, zatímco soud je vázán návrhem oprávněného; exekutorovi musí poskytovat součinnost třetí osoby, přičemž zákon jim ukládá, aby součinnost exekutorům poskytovaly bezplatně; exekuční příkaz má za následek tzv. generální inhibitorium, tedy zákaz dlužníka nakládat s veškerým svým majetkem, zatímco soudy mohou uvalit zákaz prodeje pouze na konkrétní majetkové hodnoty; pro nařízení exekuce mají soudy 15-denní lhůtu ode dne doručení návrhu exekutorem; v případě výkonu rozhodnutí soudy žádné podobné lhůty pro rozhodování soudů stanoveny nejsou; odvolání proti nařízení exekuce lze podat pouze z určitých důvodů, k ostatním důvodům soud nepřihlédne a exekuci potvrdí.

Je tedy třeba konstatovat, že soudy disponující méně pravomocemi, než mají soukromí exekutoři, pracují lépe, popř. nepracují hůře než tito soukromí exekutoři. Pokud by zákon svěřil více pravomocí soudům, dalo by se dle výše uvedených údajů očekávat, že soudy budou při provádění výkonu rozhodnutí efektivnější než soukromí exekutoři.

Je se samozřejmě třeba ptát, z jakého důvodu se většina věřitelů, respektive oprávněných, obrací s výkonem rozhodnutí na soukromé exekutory a nikoli na soudy?
Jedním z vysvětlení může být, že v české společnosti vládne silné přesvědčení o tom, že soukromí exekutoři jsou efektivnější než soudy a kritika zpochybňující tento názor je jen velmi málo slyšitelná. Dále je zřejmé, že pokud mají soukromí exekutoři ze zákona větší pravomoci než soudy, je logické, že si věřitelé vybírají spíše soukromé exekutory, neboť si od toho slibují lepší výsledky.

Jiným vysvětlením pak může být obchod s dluhy, ve kterém se věřitel (spolu se svým právním zástupcem - advokátem, díky kterému má věřitel nárok na paušalizovanou náhradu nákladů právního zastoupení) a exekutor do určité míry stávají partnery ve své snaze vymoci z dlužníka náhradu nákladů řízení, což představuje pro oba zdroj zisku a často i vlastní smysl vymáhání pohledávky. Z tohoto pohledu může mít soukromý exekutor oproti soudům tu konkurenční výhodu, že může věřiteli odpustit složení zálohy na náklady exekuce (soudní poplatek věřitel neplatí) a může se s ním navíc i dohodnout, že v případě neúspěšného vymáhání dluhu po oprávněném nebude požadovat úhradu nákladů exekuce ani náhradu svých výdajů dle § 89 exekučního řádu.

K otázce, zda soukromí exekutoři pracují pro věřitele (kteří chtějí po dlužnících vymoci svůj dluh a nesnaží se vydělávat na nákladech řízení) efektivněji než soudy je tedy možno uzavřít, že dostupná čísla tvrzení o větší úspěšnosti soukromých exekutorů nepotvrzují, spíše naopak.

Porovnání efektivity vymáhání dluhů soukromými exekutory a správními orgány ve správní či v daňové exekuci
Vedle tzv. dvojkolejnosti u vymáhání dluhů mezi soukromými osobami (tj. 1. výkon rozhodnutí ze strany soudů a 2. exekuce přes soukromé exekutory) existuje u většiny pohledávek orgánů veřejné moci trojkolejnost: vedle výše uvedených cest přes soudy a přes soukromé exekutory mohou správní orgány vymáhat tyto pohledávky i samy, a to správní exekucí dle správního řádu popř. daňovou exekucí dle daňového řádu.

Vzhledem k úvahám, že by soukromí exekutoři měli získat monopol i na vymáhání všech pohledávek státu a že by stát pak mohl v zájmu úspory nákladů zrušit ta oddělení svých úřadů, která dnes správní a daňovou exekuci provádí, by bylo zajímavé porovnat efektivnost vymáhání pohledávek ze strany soukromých exekutorů s efektivitou úřadů provádějících správní či daňovou exekuci. Toto porovnání je ovšem složité, neboť ani zde není dostatek údajů, respektive dostupné údaje nejsou zcela kompatibilní (např. povaha nedoplatků na jednotlivých druzích daní je natolik rozdílná, že srovnání je příliš rizikové).

Např. u České správy sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) se udává úspěšnost vymáhání nedoplatků na pojistném ve výši 40 %. Ze zprávy o Zprávy o činnosti ČSSZ za rok 2009 lze pak dovodit, že v roce 2009 byla úspěšnost vymáhání pohledávek cestou správní exekuce 38,5 %, zatímco výsledkem „návrhů na soudní výkon rozhodnutí“ byla úspěšnost vymožení 18,1 %. Z výše uvedených údajů by bylo možno dovodit, že soudy (a soukromí exekutoři) vymáhají dluhy na pojistném s výrazně nižší efektivitou, než tak činí samotná ČSSZ v rámci správní exekuce. Tato skutečnost může ovšem vyplývat z toho, že ČSSZ předává soudům (a soukromým exekutorům) spíše ty pohledávky, které jsou nějakým způsobem problémové (bezproblémové pohledávky si zřejmě vymůže sama).

Též pokud jde o územní finanční orgány a o celní úřady, udávají dostupné údaje relativně vyšší úspěšnost vymáhání pohledávek. Např. Generální ředitelství cel uvádí, že úspěšnost vymáhání pokut uložených v blokovém řízení činí přibližně 50 %. Zajímavé je, že celní úřady uvádí, že služby soukromých exekutorů nevyužívají. Finanční úřady uvádí, že v roce 2010 měly jejich daňové exekuce 18 % úspěšnost, zatímco výkon rozhodnutí soudy a soukromými exekutory měl úspěšnost pouze 3 %, popř. 5 %.

Z prací, které jsou na téma vymáhání pohledávek finančních úřadů, celních úřadů či ČSSZ dostupné, jakožto i z oficiálních zpráv, vyplývají nicméně zajímavé názory na efektivitu práce soukromých exekutorů. Práce soukromých exekutorů je pro úřady jakožto pro věřitele příliš nákladná a práce soukromých exekutorů je příliš pomalá. Zajímavá je mikrosonda do vymáhání pohledávek Městským úřadem v Milevsku, kde je konstatována úspěšnost okolo 40 %.

Z dostupných údajů v žádném případě nelze dovodit, že by soukromí exekutoři byli při vymáhání dluhů úspěšnější, než jsou úřady provádějící správní nebo daňovou exekuci. Čísla spíše naznačují, že úředníci mohou být naopak efektivnější než soukromí exekutoři. V oblasti veřejné správy (na rozdíl od dluhů v soukromé sféře) každopádně nedošlo k tomu, že by soukromí exekutoři začali vytlačovat daňovou a správní exekuci.

2. Porušování zákonů ze strany soukromních exekutorů
V druhé části analýzy bude kriticky zhodnocena tvrzení exekutorů, že porušování zákonů, k němuž ze strany soukromých exekutorů dochází (Exekutorská komora hovoří o „excesech jednotlivců“), je přiměřenou cenou za jejich úspěšnost (kterou tato analýza zpochybňuje, jak uvedeno výše).

Exekutoři se hájí tím, že jsou vzhledem ke své profesi logicky neoblíbení a že je přirozené, že si na ně lidé často stěžují. Toto tvrzení je však třeba odmítnout a je třeba porovnat míru porušování zákonů ze strany exekutorů s porušováním zákonů ze strany jiných obdobných profesí. Exekutor je někde mezi soudcem a advokátem, když na jedné straně je nadán mocí autoritativně rozhodovat o právech účastníků exekučního řízení, na druhé straně však logicky hájí zájmy jedné ze strany, totiž věřitele – oprávněného a jemu tak vlastně poskytuje své služby. Je tedy účelné porovnat četnost provinění exekutorů s proviněními advokátů a soudců.

Dle údajů Exekutorské komory ke dni 26. 6. 2009, kdy byla pravomoc rozhodovat o kárných žalobách proti soudním exekutorům odňata Exekutorské komoře ČR a svěřena Nejvyššímu správnímu soudu, bylo proti exekutorům podáno celkem 151 kárných žalob, z nichž 82 bylo podáno orgány Exekutorské komory, ve 26 případech bylo vysloveno, že se exekutor dopustil kárného provinění, a 67 věcí bylo ke dni 26. 6. 2009 neskončených, přičemž tyto spisy byly předány Nejvyššímu správnímu soudu.

Ode dne 26. 6. 2009 do 5. 3. 2012 bylo pak Nejvyššímu správnímu soudu podáno 43 kárných žalob. Dle analýzy Nejvyššího správního soudu řešil tento soud 99 kárných žalob proti 48 exekutorům (celkem působí v ČR 146 exekutorů), přičemž v případě 20 exekutorů byla podána více než jedna kárná žaloba. Dosud bylo rozhodnuto 76 případů, přičemž 46 případů bylo zastaveno (z procesních důvodů), z toho ve 13 případech z toho důvodu, že exekutor byl na vlastní žádost odvolán. Ve 22 případech byl exekutor uznán vinným, přičemž zhruba v polovině případů bylo sankcí jen napomenutí. V 8 případech došlo ke zproštění.

Dle údajů Ministerstva spravedlnosti bylo v letech 2002 až 2010 odvoláno celkem 18 exekutorů, přičemž 3 byli odvoláni vzhledem k jejich odsouzení v trestním řízení, přičemž ve 2 případech souviselo odsouzení s jejich exekuční činností a 1 soudní exekutor byl odsouzen pro trestnou činnost, která s jeho exekuční činností nesouvisela. Ostatní exekutoři byli odvoláni na vlastní žádost, která nemusí být zdůvodněna, přičemž tato žádost mohla souviset s probíhajícím kárným řízením, které pak muselo být v takovém případě zastaveno (od roku 2010 došlo ve 13 případech k zastavení kárného řízení proti exekutorovi, který se nechal raději odvolat). Z tohoto každopádně vyplývá, že dosud žádnému exekutorovi nebylo uloženo kárné opatření odvolání z exekutorského úřadu.

Porovnání četnosti kárných řízení proti exekutorům s kárnými řízeními proti advokátům
Vezmeme-li čísla od Exekutorské komory, tj. 151 kárných žalob proti exekutorům v letech 2001 až 2009, vyjde nám při předpokladu průměrného počtu exekutorů 124, že průměrný exekutor se choval tak, že existovala 15 % pravděpodobnost, že na něj bude v každém roce podána kárná žaloba.

Porovnejme nyní tato čísla s údaji České advokátní komory. Tato profesní komora zveřejnila 2 statistiky kárných řízení proti advokátům. První statistika se týká období od roku 1990 do března roku 2005, a z počtu kárných žalob a průměrném počtu advokátů za uvedená léta vychází, že průměrný advokát se choval tak, že u něj byla pravděpodobnost podání kárné žaloby v určitém roce 2,8 %, tj. více než 5-krát nižší než u exekutorů. Z druhé statistiky za období 2000 – 2011 vyplývá, že i za předpokladu, že by se počet advokátů od roku 2005 nezvyšoval, průměrný advokát byl v uvedeném období každý rok kárně stíhán maximálně ve 2,1 % případů, tj. více než 7-krát méně než u exekutorů.

Porovnání četnosti kárných řízení proti exekutorům s kárnými řízeními proti soudcům
Podíváme-li se na údaje o kárných řízeních, která od let 2008/2009 vede Nejvyšší správní soud, ve věcech kárných řízení ohledně exekutorů je evidováno 248 úkonů, přičemž soud vydal určité rozhodnutí (často zastavení řízení z procesních důvodů) v 104 případech; u soudců, ačkoli jich je zhruba 20-krát více, je těchto úkonů evidováno 210 a v 89 případech soud vydal rozhodnutí.

Lze tedy dojít k závěru, že dle oficiálních statistik, porušují soukromí exekutoři zákon (byť je pro ně zákon velmi liberální) podstatně častěji než příslušníci srovnatelných právních profesí. Z této skutečnosti lze dovodit, že se v případě exekutorů musí jednat o problém systémový související zřejmě i se způsobem výběru soudních exekutorů (výběr byl do značné míry v rukou exekutorské samosprávy, adepti nebyli podrobování žádným psychologickým testům jako je tomu např. u soudců), spíše však s celkovou filosofií a povahou systému exekucí v ČR.

Vedle nadprůměrného porušování právních předpisů ze strany jednotlivých exekutorů je totiž třeba vzít v potaz i fakt, že nadprůměrně porušuje zákon i samotná Exekutorská komora ČR. V této souvislosti je třeba zmínit např. že Exekutorská komora dlouhodobě neplnila své povinnosti, které vyplývaly z exekučního řádu. Poměrně medializovaná byla kauza Exekutorské komory ohledně Centrální evidence exekucí, která obsahuje údaje o nařízených exekucích a měla dle § 125 exekučního řádu (a dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 331/2001 Sb. ze dne 5. září 2001 o centrální evidenci exekucí) být dostupná na internetu již od roku 2001. Fakticky začala fungovat teprve po přijetí nové vyhlášky (č. 329/2008 Sb., která poskytování údajů zpoplatnila velmi vysokým poplatkem) a po značném tlaku Ministerstva spravedlnosti, které komoře hrozilo zrušením, nikoli v prosinci 2008 (jak to požadovala nová vyhláška), nýbrž až 1. 3. 2009. V této souvislosti skončil ve funkci i první prezident Exekutorské komory Juraj Podkonický. Nefunkčnost Exekutorské komory se již projevila do určité míry i v legislativním vývoji, neboť Exekutorské komoře byly již odebrány 2 klíčové pravomoci patřící tradičně k profesní samosprávě, a to právo určovat počet exekutorských míst a rozhodování o kárných proviněních exekutorů.

Závěr
Z analýzy vyplývá, že současný systém exekucí v ČR trpí zásadními vadami strukturálního charakteru. Je třeba konstatovat, že nelze souhlasit s tvrzením soukromých exekutorů, že jejich práce při vymáhání dluhů je efektivnější a kvalitnější než vymáhání dluhů ze strany soudů a ze strany finančních, celních a jiných úřadů. Pro takový závěr chybí konkrétní čísla, takže rozhodně nelze empiricky potvrdit hypotézu, že finančně osobně zainteresovaný soukromý exekutor bude pracovat lépe než státní úředník či soudce. Naopak dostupné údaje naznačují, že práce orgánů veřejné moci je leckdy kvalitnější. Nelze souhlasit ani s tvrzením exekutorů, že případy porušování předpisů ze strany exekutorů jsou jakýmisi excesy jednotlivců. Fakta dokazují, že míra porušování práva exekutory je dlouhodobě podstatně vyšší než u ostatních právnických profesí (a ostatních profesních komor), a to jak co se týče jednotlivých exekutorů tak i ze strany samotné Exekutorské komory ČR.

V tomto smyslu je možno učinit závěr, že zřízení systému soukromých exekutorů v roce 2001 bylo chybou. I když by se přijal všeobecně sdílený dojem (jakkoli nepodložený konkrétními čísly), že s nástupem soukromých exekutorů došlo ke zvýšení vymahatelnosti práva v ČR, i pak je možno předpokládat, že k tomuto zlepšení by došlo i bez privatizace části soudní moci do rukou soukromých exekutorů, neboť fungování justice (by) se tak jako v jiných oblastech s postupem času a se zvyšujícím se tlakem veřejnosti zkvalitnilo (a to zřejmě i bez toho, aby justice byla výrazně finančně posílena). K razantnímu zlepšení došlo bez zavedení soukromé alternativy i v oblasti zápisů vkladů do katastru nemovitostí. správního soudnictví či v agendě obchodního rejstříku. Naopak, zřízením soukromých exekutorů došlo např.:
- k výraznému prodražení vymáhání pohledávek, přičemž tyto náklady nesou zejména dlužníci (nikoli však výlučně); což mělo a má své velké celospolečenské náklady,
- k nezanedbatelnému narušení legitimity státu, neboť zde po řadu let mohli působit soukromí podnikatelé nadaní veřejnou mocí, kteří mohli (navíc pod heslem vynucování práva) v podstatě beztrestně právo porušovat,
- nárůst pocitu strachu ve společnosti (např. strach přihlásit nájemce k trvalému pobytu) a
- k vytvoření jednoho z faktorů, které umožnily současný obchod s dluhy.

Závěr o tom, že zřízení systému soukromých exekutorů a privatizace části soudní moci bylo v roce 2001 chybným řešením tehdejších problémů justice (správným řešením mělo být personální a finanční posílení justice), samozřejmě nemusí vést ihned k závěru, že soukromé exekutory je nyní třeba zcela zrušit a vrátit veškerou agendu spojenou s výkonem rozhodnutí soudům (samozřejmě při zachování správní a daňové exekuce). Namístě je ale přinejmenším provedení hluboké reformy systému soukromých exekutorů, která musí vycházet z primátu veřejné moci v oblasti výkonu rozhodnutí a která vymezí soukromým exekutorům pouze takové místo, aby – parafrázováním známého českého přísloví o ohni - byli „dobrými sluhy“ věřitelů, avšak aby nebyli „pány“. Konkrétně si lze představit následující opatření:
1. Kompetenční narovnání mezi soudy a exekutory: je absurdní, aby soukromí exekutoři měli větší pravomoci, než mají soudy (viz např. § 33 exekučního řádu), soudním vykonavatelům musí být přiznány všechny pravomoci, jaké mají dnes exekutoři (včetně možnosti flexibilně rozhodovat o způsobu provedení exekuce); naopak si lze představit, že by soukromí exekutoři určité pravomoci soudů neměli, např. vstupovat do obydlí (zde je velké riziko zásahu do soukromí a vydírání dlužníka hrozbou mobiliární exekuce).
2. Exekutoři by podobně jako soudci měli před svým jmenováním procházet i určitým psychologickým testováním.
3. O odměně a hotových výdajích, které má hradit dlužník nebo věřitel, by primárně neměl rozhodovat sám exekutor (zde je riziko střetu zájmů, když exekutor rozhoduje o svém vlastním příjmu), nýbrž nezávislý soud.
4. Za nařizování exekuce by se měly hradit soudní poplatky (soudy totiž nad exekucemi musí minimálně provádět dohled).
5. Orgány veřejné moci by měly vymáhat pohledávky samy a nikoli prostřednictvím soukromých exekutorů.
6. Je třeba radikálně zlepšit přístup k informacím o exekucích – Centrální evidence exekucí musí být volně přístupná stejně jako Obchodní či insolvenční rejstřík a měl by ji vést sám stát (její vedení prostřednictvím Exekutorské komory se neosvědčilo).
7. Musí být zajištěno, aby každý exekutor byl povinen uhradit státu to, co za něj musel stát uhradit z titulu škody způsobené výkonem veřejné moci dle zákona č. 82/1998 Sb.

17 komentářů:

Rudo Leška řekl(a)...

Nechci polemizovat s čísly, které neznám, i když v některých ohledech jsou závěry studie velmi spekulativní - velký nárůst exekucí proti dřívějšímu období může být způsoben přeci tím, že věřitelé vymáhají více dluhy, které byly dříve nevymožitelné.

Z vlastní zkušenosti advokáta můžu říct, že práce soudních vykonavatelů je naprosto katastrofální a liknavá, když není výjimkou, že první úkon ve věci učiní po mnoha letech (několik případů, s nimiž jsem se setkal, bylo takových, že k překvapenému klientovi dorazil vykonavatel s věcí, kde byl návrh podán před 10 lety a samotný titul byl ještě mnohem starší). Kdo dělal advokacii před lety může vykládat celé historie o tom jak dlouho trvalo, než se soud rozhoupal k nějakému úkonu, natož aby vůbec nějaký majetek hledal, což v zásadě soudy ani neprováděly, bylo to na věřiteli.

Z celé debaty se poněkud vytrácí, že exekuce je ultimativní prostředek, kdy dlužník něco dluží, řádně a včas dluh nezapraví, jeho pochybení autoritativně zjistí soud a on, nedbaje rozsudku soudu, nezaplatí ani pak. Kdysi bývalo nemorální mít dluhy po splatností, dnes je patrně nemorální své dluhy vymáhat.

Tažení proti věřitelům se projevuje ostatně i návrhem na zavedení soudních poplatků za exekuční návrhy, jak je tomu v SR. Takže věřitel bude mít ještě náklad navíc, než se něčeho domůže. Naprosto to nepovažuji za správné. Rád bych dodal, že jako advokát zastupuji často povinné, ale na mém názoru to nic nemění.

Tím samozřejmě nechci bagatelizovat přehmaty některých exekutorů, ale jsem přesvědčen, že o systémový problém se nejedná.

Šimon Klein řekl(a)...

Domnívám se, že tohle srovnání je silně zkreslující.
Jak autor správně uvádí, možnosti výkonu rozhodnutí soudem jsou výrazně slabší než je tomu v případě exekutorů. Vzhledem k tomu se na soud obracejí ti oprávnění, kteří mohou jednoznačně identifikovat majetek povinného a navrhnout způsob výkonu rozhodnutí. V těchto případech lze úspěšný výkon rozhodnutí předpokládat. Pohledávky, jejichž vymahatelnost je ztížená, naopak vymáhají zpravidla exekutoři. Lze tedy předpokládat, že soudy budou vykazovat statisticky vyšší úspěšnost vymáhání. Vypovídací hodnota tohoto srovnání je však prakticky nulová.

Srovnání počtu kárných žalob přece jen o něčem vypovídá. Též však není bez problémů. Tvrzení, že exekutor je někde mezi soudcem a advokátem je dle mého názoru nepřesné. Soudce sice autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných, ale pokud adresát rozhodnutí není spokojen, brání se obvykle instančním postupem. Potřeba podnětů ke kárnému řízení je snížená. Advokát oproti tomu bude vystaven kárné žalobě spíše v případě, že poškodí svého klienta, neboť zpravidla není s to svou činností poškodit třetí osoby. Domnívám se, že pozice exekutora je v tomto přece jen náchylnější.

Anonymní řekl(a)...



Je zřejmé, že autorovi této studie jsou soudní exekutoři trnem v oku, což je ostatně v dnešní době „trendy“. Domnívám se však, že autor nehraje zcela fér. Porovnávat úspěšnost exekutorů na straně jedné a úspěšnost státu (ať již soudních vykonavatelů nebo zaměstnanců ČSSZ nebo FÚ dle mého názoru) na straně druhé, se dle mého názoru takto jednoduše prostě nedá. Je však třeba souhlasit s autorem, že důvodem je naprosto odlišná právní úprava. Pokud by autor měl úspěšnost exekutorů v tomto „závodě úspěšnosti“ hodnotit objektivně, musel by zohlednit, že výkon rozhodnutí podle o.s.ř. zvolí věřitel v dnešní době zpravidla v tom případě, že je schopen označit majetek dlužníka. To má mj. ten prostý následek, že výkon rozhodnutí bude veden proti dlužníkovi, který nějaký majetek má (jinak by jej oprávněný nemohl označit). Oproti tomu soudní exekutoři vedou mnohdy naprosto zbytečně desítky exekucí na majetek dlužníka, který je zcela nulový. To je také samozřejmě důvod toho, proč, jak zmiňuje autor, část pohledávek např. ČSSZ předává k vymáhání exekutorům. Porovnávání úspěšnosti podle těchto dvou právních úprav je jako porovnávat jablka a hrušky. Nemá to žádný význam.
Lze se samozřejmě zamýšlet nad tím, zda by se právní úprava výkonu rozhodnutí podle o.s.ř. neměla přiblížit exekučnímu řádu. Soudy jednoduše rozšíří svoji současnou agendu a zaměstnají víc kvalitního personálu. Stačí pouze... zvýšit daně. Možná se pletu, ale to byla jedna z věcí, které se chtěl stát vyhnout a proč se konstatně poslední dekádu snaží odbřemenit soudy od exekuční agendy a nákladů s tím spojených.
Nejsem schopen polemizovat s čísly, které autor předkládá, ale upřímně řečeno, nemohu se zbavit přesvědčení, že exekutor coby podnikatel a daňový poplatník bude vždy pracovat efektivněji než státní organizace dotovaná z rozpočtu. Představa, že přes jedenáct let od účinnosti exekučního řádu žije 99% všech věřitelů včetně jejich právních zástupců v bludu o efektivitě výkonu rozhodnutí podle o.s.ř. je skutečně úsměvná.
Nelze dle mého názoru souhlasit se závěrem autora, že zřízení profese soudního exekutora bylo chybou a že by lepší vymahatelnosti práva bylo dosaženo jaksi automaticky tím, jak se zkvalitňuje justice obecně. To je fantazie autora, naprosto ničím nepodložená.
Oproti tomu je zřejmé, že stát zaspal v rámci své dohledové činnosti nad touto profesí a že exekutory ponechal příliš dlouhou dobu svému „samosprávnému“ životu.
100% souhlasím s autorem v jedné věci, a to je zpřístupnění Centrální evidence exekucí veřejnosti, protože současný systém zpoplatnění přístupu do této databáze neumožňuje např. běžným účastníkům právních vztahů bez zdlouhavé procedury placení „kreditu“ a získání přístupových údajů kontrolu svého smluvního partnera. Rovněž skutečnost, že se do Centrální evidence exekucí v současné době zapisují pouze „pravomocná“ řízení, představuje riziko pro třetí osoby, protože účinky generálního inhibitoria počínají již od doručení usnesení o nařízení exekuce. Osoby vstupující do právních vztahů s povinným tak v dnešní době nemají naprosto žádnou jistotu o tom, zda je nebo není na majetek jejich smluvního partnera vedena exekuce a povinný je nebo není omezen v nakládání s ním.

Jiří Kos


Anonymní řekl(a)...

exekutor coby podnikatel a daňový poplatník bude vždy pracovat efektivněji než státní organizace dotovaná z rozpočtu

S tím lze obecně souhlasit, ovšem i mezi podnikateli lze nalézt různé jedince. Zrovna nedávno jednomu známému advokát špatně ověřil podpisy na smlouvě a zbytečně mu tím způsobil ztrátu času i nervy ohledně zařizování nápravy.

Pokud tedy platí výše uvedené, potom by měl ovšem podnikatel nést podnikatelské riziko a ne mít ze zákona při zastavení exekuce pro nemajetnost dlužníka nárok na úhradu "nákladů" z kapsy věřitele. A to ani způsobem, jak to vykládal Ústavní soud.

Jitka Benešová

Šimon Klein řekl(a)...

ad Jitka Benešová:
Podnikatel nese podnikatelské riziko za rozhodnutí, jež při svém podnikání činí.
Pokud vím, není však exekutor oprávněn odmítnout výkon rozhodnutí z důvodu, že je povinný nemajetný a nemá cenu to ani zkoušet.
Je navíc třeba se zamyslet nad tím, že pokud má nést riziko neúspěšné exekuce exekutor, vytváří to perverzní incentivy. Nenese - li věřitel žádné riziko,pak se vyplatí skupovat bagatelní pohledávky jen za účelem inkasování nákladů exekučního řízení, k čemuž jistě výkon rozhodnutí sloužit nemá.

Anonymní řekl(a)...

Šimon Klein:

Není pravdou, že podnikatel nese podnikatelské riziko toliko za rozhodnutí, která při svém podnikání činí. Riziko nese např. i v tom smyslu, že vůbec vstupuje do nějakého oboru, který má nějaká pravidla, stejně tak je jeho rizikem, že dojde ke změně legislativy.

Jitka Benešová

Anonymní řekl(a)...

1. Jsem zaujaty v ramci sve (pod)role v cele veci v letech 1999-2001

2. Kdokoli, kdo si pamatuje situaci pred rokem 2001, nemuze za strizliva mluvit o tom, ze soudni vykonavatele funguji efektivne (jasne, nemecko, ale ceteris paribus)

3. Problem "uspesnosti" exekuce je do znacne miry ovlivnen postupnym propadem urcite casti populace do bezvychodne situace, kde se logicky 10+ exekuci musi zastavit.

4. Je otazka, zda by dnes skutecne pomohl nejaky poplatek / zaloha pri navrhu narizeni exekuce. Omezila by se tak vyteznost lichvarskych portfolii, ale oni by stejne nakonec nasli cestu, jak naklad prenest na dluzniky.

5. Navrat zpet neni mozny - ted jsem videl usneseni o narizeni exekuce dorucene datovkou 28.11. s datem 25.10., navrh na narizeni byl mezitim vzat zpet... k tomu clovek dostane pohadky soudnich urednic o rozhodnuti "v poste", spisu "u soudce" a dluznik neplatne transakce s majetkem v obdobi jednoho mesice. Takhle by to zase vypadalo, kdyby to resili soudni vykonavatele (btw, zadneho jsem uz 10 let nevidel, ale pry nejaci existuji a resi nejake rodinne veci)

6. Kdyz clovek porovna fungovani nalezaciho/rejstrikoveho rizeni a pokusy o e-justici s profesionalitou ukonu nekterych exekutoru (nataceni prubehu mobiliarek, elektronicke spisy se vzdalenym pristupem pro veritele, informacni call centra, fungovani na bazi 24/7), je jasne, kde nas tlaci bota

7. V roce 2000 nam na seminari v PSP francouzsti a belgicti exekutori prednaseli o deontologii, CSR a charite jako podmince fungovani celeho systemu. Tehdy jsme si mysleli, ze jsou senilni a nevedi, jake resime problemy, dnes vim, ze od zacatku melo MSp nechat vyhodit preventivne 10% exekutoru. A tlacit na centralni evidenci exekuci, prezkusovani a sankce za porusovani procesnich pravidel. Dnes se ten "nedohled" vratil jako bumerang, ale neverim, ze dnes existuje nejaka systemova alternativa.

Anonymní řekl(a)...

Připojil bych ještě poznámku stran četnosti kárných řízení. Osobně jsem přesvědčen, že nízký počet kárných řízení vedených proti soudcům není v žádném případě způsoben tím, že soudci by byli tak skvělí a exekutoři tak špatní. Spíš si myslím, že u soudců je nízký počet kárných řízení dán naprostou laxností kárných žalobců a snahou všechno ututlat.

Soudci se denně dopouštějí naprosto otřesných excesů a zvěrstev, které nikdo neřeší. Např. rozhodování o osobní svobodě lidí v rámci trestního řízení je kapitola sama pro sebe. Zažil jsem třeba případ, kdy soudce nejmenovaného pražského obvodního soudu vydal příkaz k zatčení obviněného pouze za účelem doručení zprošťujícího rozsudku, na kterém už sám omylem vyznačil právní moc. Co myslíte, že se mu stalo? Vůbec nic...

Pokud se také nepletu, tak exekutoři nesou kárnou odpovědnost i za své zaměstnance (tj. zejm. vykonavatele), zatímco soudci jenom sami za sebe.

Jan Tichý

Martin Bílý řekl(a)...

Dvě poznámky:
1) psychotesty nic neřeší. Je to proto, že směrodatný je výsledek psychotestu - musíš stanovit metodu a musíš stanovit, s čím se má porovnat to, co vyjde. Psycholog ti může dát teoreticky charakteristiku člověka - a co z toho? Kdo určí, jestli se tato charakteristika hodí na ideálního exekutora? Nebo chceš zkoumat jen to, zda nevykazuje zásadní psychologické poruchy, že prostě není sadista a pod.? K čemu to bude potom? Přijde ti, že to jsou psychotesty, co dnešní justici prospívá? A že jimi neprochází naprosto nevhodné osoby?

2)poplatek za exekuci je neštěstí. Jak jsem napsal ve svém článku - věřitele odrazuje od vymáhání pohledávky její nákladnost. A tady se ještě zvýší s tím, že vůbec není zajištěno její vymožení. Přitom stát má zajistit vyožení poheldávky nejen proto, aby měl spokojené občany a zajistil fungování soukromého práva. Už za stávající situace je rychlejší a mnohdy levnější najmout si na vymožení práva kulantně řečeno vymahatele. Když se to ještě zdraží, poptávka po podezřelých vymahatelích ještě vzroste.

Většina argumentuje podnikatelským rizikem, ale vylévají vaničku i s dítětem. Spousta exekucí se vede tam, kde zákon neumožňuje relevantní zajištění (nájem bytu), o výkon faktický (vyklizení a pod.) a o peníze tam, kde si oprávněný svůj status nevybral (náhrady škody).

Ve zbytku souhlasím, exekuce zasluhují zásadní reformu.

Anonymní řekl(a)...

Zdravím všechny, autorem počínaje až ke všem přispěvatelům. Se zájmem jsem si přečetl všechny texty. A myslím že kromě základního článku by si rozbor zasloužily i všechny příspěvky. Tak jako se v nich ozývá kritika autorova článku i v tom smyslu že jsou mu "trnem v oku" Exekutoři, tak se unisono ozývá skepse nad prací vykonavatelů soudů. Dovolte abych se pokusil vyjádřit názor té "slabší a neschopnější" části exekuční mašinerie. Jsem totiž jeden ze soudních vykonavatelů jednoho ze soudů. Na začátku musím konstatovat fakt, na kterém se s přispěvateli shodnu, že neznám zdroje informací autora, statistická čísla, ba neznám ani autora. Ale silně pochybuji, že by byl nějak motivován jakýmisi podněty, jakousi "soudní lobby" aby se kriticky vyjadřoval k systému exekucí, ntb k systému vymáhání soukromými exekutory. Nechci tento článek roztahovat, ele : zeptal se někdy někdo na názor a zkušenosti soudních vykonavatelů? Docela mne naštval až urazil příspěvek pana Leška. Nevím jak kde - mohu hovořit jen za sebe. Ale faktem je : 1 .že soudní vykonavatelé nikdy neměli pravomoci v celé šíři jako Exekutoři a to ani před zřízením jejich institutu - což bylo a je velmi omezující-je to nepochybný handicap. 2. na soudech byly příslušnými směrnicemi vyšších instancí stanoveny jakési "normy", dle které musel vykonavatel za měsíc provést a zpracovat jistý počet výkonu rozhodnutí.Tzn. teoreticky by měl na exekučním odd. soudu pracovat takový počet vykonavatelů, kteří by v reálné lhůtě a v co nejlepší kvalitě odvedli svou práci - vymnožení pohledávky. Nevím jak kde, ale u soudu kde pracuji však byl v praxi počet vykonavatelů o 3 nižžší než by dle "normy" mělo být. A přes to vše mohu za sebe i své kolegy říci, nápad exekucí - i když se zvyšoval jsme zvládali a má osobní úspěšnost, resp. úspěšnost našeho odd. byla standartně vyšší než 30 %. A to jsme neměli a nemáme k ruce možnosti a aparát pracovníků Exekučních úřadů. A silně pochybuji, že by si vykonavatelé kteréhokoliv soudu dovolili plošně a dlouhodobě vykazovat téměř nulové výsledky.
Jen z těchto dvou bodů vyplývá : že kdyby někdo na úplném začátku seriozně-skutečně nezávisle zanalyzoval práci vykonavateů - jejich podmínky došel by patrně k závěru, že podnínky a systém práce vykonavateů není adekvátní k očekáváným výsledkům. Proto kritika vykonavatelů - potažno práce soudů je prvoplánová. Správně někdo naznačil, že porovnávat Exekutory a vykonavatele je jako porovnávat jablka a hručky. Ale - musím konstatovat, že jakkoliv jsou rozdíly, stále je to - ovoce. Tzn. že základy jsou stejné jen jiný je výsledek. Ale ten výsledek je věcí zákonodárců. Jak jsem řekl nechci aby můj příspěvek není dlouhý. Jen bych rád zdůraznil, že nic není černobílé a nekritická adorace práce a úspěchů Exekutorů je stejně stupidní (a v konečném důsledku škodlivá) jako zatracování práce a výsledky vykonavatelů.
Mohl bych a snad i měl napsat daleko více o rozdílech práce vykonavatelů a Exekutorů a jejich důsledcích, ale - v pravdě - už to nemá moc smysl. Drtivá většina naší práce po 01.01.2013 končí. Pak , .... no uvidí se.
(P.S.: napadá mne maně douška- pokud si někdo "trhal vlasy" nad lhůtami vykonavatelů, pak jsem zvědav na lhůty které nastanou po přesunutí statisíců věcí ze soudů na Exekutory. Pokud by měly být zpracovány rychleji než na soudech, pak Exekutorům nezbude než přijmout nové zaměstnance, což opět prodraží výsledky.)
(P.P.S - můj e-mail: gemini.z@seznam.cz - kdyby si náhodou chtěl někdo popovídat.)

Anonymní řekl(a)...

Hezký den,
jsem moc ráda, že zazněl i názor vykonavatelů - je to rozhodně zajímavé a myslím také, že obecně je pohled na jejich efektivitu horší než tomu dnes skutečně je. Pamatuji si, že jeden z velkých správců pohledávek, tuším teleoperátor, na nějaké konferenci uváděl, že pohledávky dělí mezi soudy a exekutory a v řadě okresů mají poměr výkon/cena jasně ve prospěch soudního výkonu. To mi přišlo zajímavé a bylo to již před asi 5 lety. To jen k jedné ze zajímavých otázek zde nastolených, doufám, že ještě bude prostor zamyslet se nad dalšími argumenty v dalších příspěvcích, leckteré jsou pro mne ze zajímavého úhlu.

Anonymní řekl(a)...

Reakce na příspěvek soudního vykonavatele ze dne 01.12.12 v čase 11:10.

Vážený pane,

se zájmem jsem si přečetl Váš příspěvek ve kterém jste uvedl, že drtivá většina práce soudních vykonavatelů po 1.1.2013 končí. Zajímalo by mě, zda tou drtivou většinou máte na mysli přesunutí vykonávacích řízení, která lze realizovat podle správního nebo daňového řádu, protože jsem se domníval, že tato agenda převážnou náplň práce soudních vykonavatelů netvoří.

Podle § 251 odst. 2 o.s.ř., ve znění k 1.1.2013 soudy provádějí výkon ve věcech určených tímto ustanoveními (§ 251 odst. 2 písm. a) a c) až f)) a dále ve všech ostatních věcech, pokud tyto není možné vykonat podle daňového nebo správního řádu (§ 251 odst. 2 písm. b)). Nevychází tedy Vaše závěry spíše z verze této novely, tak jak byla předložena, než ze stavu, v jakém tato novela v podobě zákona č. 396/2012 Sb., legislativní proces opustila?

student Právnické fakulty UK

Anonymní řekl(a)...

Ke komentáři s bezplatnou veř. přístupností CEE se více než přikláním, stejně tak by bylo dobré legislativně vyřešit problém s následky doručení usnesení a absencí záznamu v CEE.

V praxi na vytipování problémových osob se mi docela osvědčilo hledání na infodesce soudů, kdy se značným úspěchem jsem zpětně fulltextovým vyhledáním našel drtivou většinu nelikvidních osob a "potížistů", protože jim bylo v historii někdy doručováno vyvěšením. A samozřejmě jsem takto našel i další osoby, se kterými se žádný "nezajištěný" obchod právě z tohoto důvodu nekonal.

Pokud jde o ochranu povinných, fascinuje mne posun ve společnosti, kdy je zcela normální dlužit, normální je dlužit i po vykonatelnosti rozsudku (dlužník movitý majetek i slušný příjem má, ale proč by jej prodával nebo snižoval svoji živ. úroveň), atd ... pokračovat nemá smysl. Kdo by nechtěl půjčku se 7% úrokem, že? Dovoluji si tvrdit, že alespoň z mé soukromé zkušenosti dlužné částky narůstají jen a pouze vinou dlužníků: je jim to totiž jedno, ví, že do určité doby jsou oni "pány" situace a využívají toho jak jen to jde, nehledě na důsledky. Situace se opakují jako přes kopírák. Nakonec ale oni jsou ve společnosti ti "chudáci". Až tu budou samí dlužníci, zrušíme centrální banku a budeme pouze započítávat své pohledávky.

Daleko větší smysl by myslím mělo posílit práva žalované strany tak, aby nenastávaly případy, kdy se o svém dluhu dozví až v exekučním řízení (toto posílení práv by ale opět nemělo být k tíži žalobce/oprávněného). Nebylo by právě toto systémové řešení, které by sebralo palebnou sílu všem odpůrcům "vysokých" náhrad nákladů řízení, moderací smluvních pokut, atd. ?

M.Hinner

Anonymní řekl(a)...

To: M.Hinner

Práva žalované strany budou od 1.1.2013 do určité míry posílena zavedením povinné výzvy k plnění (§ 142a o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2013).

Věřitel bude muset nově dlužníkovi na jeho adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu zaslat výzvu k plnění. Pokud by toto žalobce (věřitel) neučinil, neměl by v nalézacím řízení nárok na náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Soud však bude moci z důvodů zvláštního zřetele hodných výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo z části přiznat žalobci i v případě, že výzva k plnění nebyla odeslána.

Viktor Hatina

Anonymní řekl(a)...

Ad M. Hinner:

Nepoznám tak detailne situáciu v ČR, v SR však celkom rozumiem tomu, prečo došlo k "posunu ve společnosti, kdy je zcela normální dlužit, normální je dlužit i po vykonatelnosti rozsudku (dlužník movitý majetek i slušný příjem má, ale proč by jej prodával nebo snižoval svoji živ. úroveň), atd ... pokračovat nemá smysl."

V spoločnosti, kde:

a) je považované za morálne frakčné bankovníctvo (ktoré deformuje hodnotu peňazí ako výmenného prostriedku za tovar [výsledok práce] či služby [prácu samotnú vrátane závislej práce];

b) kde platobnú neschopnosť bánk do značnej výšky garantuje štát (s takým rizikom je radosť podnikať);

c) kde pre poskytovateľov úverov neplatil automaticky zákon o cenách (cena za pôžičku = úrok [v dnešnom chápaní RPMN]), ale zvláštne zákony, kde až pod tlakom EÚ legislatívy sa zaviedlo povinné uvádzanie "RPMN";

d) kde neexistuje ani verejný zoznam všetkých zmluvných podmienok, ktoré boli právoplatne vyhlásené za neprijateľné,preto sa v spotrebiteľských zmluvách objavujú stále nové a nové "zvrhlosti", zakaždým mierne modifikované a štátom nepotierané;

e) kde sa obchody zabezpečujú zmenkami, tieto sa nezriedka vymáhajú po viacnásobnom (odplatnom) prevode súbežne s pôvodnou pohľadávkou, už nehovoriac o rôznych iných "srandách" so zabezpečovaním pohľadávok (typicky v SR v minulosti napr. zabezpečovací prevod práva);

f) kde existujú poskytovatelia úverov s RPMN okolo 8000 % (pozn.: v SR rovnaká ponuka, ale na približne 4900 % RPMN);

g) kde je možné jednoducho dosiahnuť beztrestnú insolventnosť s.r.o. s odvolaním sa na platobnú neschopnosť spriaznenej spoločnosti;

h) kde súkromný exekútor v postavení verejného činiteľa môže vylomiť zámok do ktoréhokoľvek obydlia, kde sa domnieva, že sú povinného veci;

i) kde súkromný exekútor v postavení verejného činiteľa môže zabaviť hnuteľné veci, ktoré nepatria povinnému, a to len na báze jeho domnienky, že mu patria;

... považujem takéto zmýšľanie za prirodzené.


Čiže na jednej strane tvrdíme, že je vysoko nemorálne, ak si niekto požičia na 7 % úrok s úmyslom, že to nikdy nesplatí, avšak na strane druhej mlčky ignorujeme skutočnosť, že sám podnikateľ sa rozhodol takto bez zabezpečenia úvery poskytovať prakticky komukoľvek, pričom si sám nadiktoval neuveriteľné zmluvné podmienky a ešte ho máme ako ekonomicky silnejšieho aj extra chrániť? Desiatky dodávateľov tovarov a služieb krachujú kvôli cudzej insolvencii (a vlastnej druhotnej platobnej neschopnosti), pričom aj ak čosi z konkurzu dostanú, prejdú priam roky, no a my sa budeme rozhorčovať nad tým, že úverové spoločnosti znášajú podnikateľské riziko?

Neviem, či aj v ČR, ale v SR sú plné billboardy reklám úverových spoločností, pričom banky, poisťovne, úverové a vymáhacie spoločnosti (plus mobilní operátori a obchodné reťazce) sídlia na najlukratívnejších miestach v mestách, a tešia sa vysokým ziskom, napriek tomu, že ich zmluvné podmienky sa nedajú čítať, a práve preto, že ich chráni zákon a štát tak, ako určite nechráni a ani nebude chrániť dlžníkov.

Preto si veľa ľudí, a podľa mňa dôvodne, myslí, že čosi je prehnité v tomto štáte dánskom.

Ondrej Pivarči

Anonymní řekl(a)...

Viktor Hatina: Ano, vim o tom, ale to dle meho skromneho nazoru neresi problem o kterem jsem psal. Slo mi zjednodusene o to, ze 1) postak ma pomerne velkou moc v tom co napise na dorucenku-ovlivni tim mnohdy i zcela zasadne zbytek rizeni, a 2) ze soudy si prilis nelamou hlavu nad fikci doruceni nebo opatrovnikem (v souladu se zakonem, i kdyz nekdy bych o tom i trosku pochyboval: tento rok byla u jednoho soudu tri rizeni s jednim zalovanym, kazde rizeni probihalo jinak: fikce doruceni, neznamy pobyt, doruceno - zalovany u posledniho jednani byl velmi prekvapen nad jinym dalsim rozhodnutim).

Ondrej Pivarči: Ve snaze být stručný jsem zašel moc daleko: měl alespoň uvést, že těmi 7% p.a. jsem myslel úrok z prodlení a ne smluvní úrok (když už máme repo sazbu skoro u nuly, dovolil jsem si to lehce zaokrouhlit - příští rok se třeba dočkáme skutečné nuly). Případ, který mi zrovna přišel na mysl bylo bezdůvodné obohacení bývalé zaměstnankyně - měla několik možností splatit poměrně málo peněz, nyní je částka minimálně trojnásobná a už je nařízena exekuce.

S komentářem jinak z části souhlasím, ovšem jako "omluvu" to neakceptuji. Řeší se stále důsledky a ne příčiny. V tom vidím problém, již tak vadný stav se dále zakonzervovává a prohlubuje.

Důsledkem vysokých RPSN je právě to, že lidé buď nečtou smlouvy a nebo jim to je jedno (ono to nějak dopadne). Stejně tak je početná skupina lidí, kteří programově jezdí načerno, spočítali si, že se jim to vyplatí. A potom jsou i tací, kteří ani neřeší pokuty, právě z důvodu, že "trest je daleko" (a exekutor si počká až na jejich důchod?). Jednoho takového osobně znám.

M.Hinner

Anonymní řekl(a)...

Ad Mi.Hinner:

7 % p.a. ako úrok z omeškania? Ale napísali ste: Kdo by nechtěl půjčku se 7% úrokem, že? čo automaticky úrok klasifikuje ako pôžičkový, nie z omeškania, predsa sa vždy počíta s cenou, nie s sankciou za neplnenie. Okrem toho, úrok z omeškania je regulovaný hornou hranicou.

Bezdôvodné obohatenie bývalej zamestnankyne nie je zrovna typický prípad dlhu, ale to nie je podstatné.

S komentářem jinak z části souhlasím, ovšem jako "omluvu" to neakceptuji. Řeší se stále důsledky a ne příčiny. V tom vidím problém, již tak vadný stav se dále zakonzervovává a prohlubuje.

Neviem síce úplne presne, v akej súvislosti s Vaším predchádzajúcim komentárom z 11.12.12 21:52 toto píšete, ale nesúhlasím. Dôsledkom toho, že dlžníci buď zneužívajú systém alebo ho odmietajú rešpektovať, je práve povaha systému, ktorú som popísal o príspevok vyššie.
V prvom príspevku písal Rudo Leška aj o tom, že Kdysi bývalo nemorální mít dluhy po splatností, dnes je patrně nemorální své dluhy vymáhat. Pri hľadaní vysvetlenia k tomuto posunu by som sa vrátil k tomu, ako tieto dlhy vznikajú a najmä, a preto som v predošlom svojom príspevku vypichol takmer na začiatku podstatu systému, v ktorom vznikajú.

Zjednodušene sú 2 hlavné druhy dlhov:
1) dlhy z insolventnosti - nemám dosť prostriedkov, ale očakávam, že budem neskôr mať (očakávane právne);
2) dlhy zo špekulácie - očakávam, že ja vytvorím niekomu "dlh" a tým sa na jeho úkor obohatím (očakávane protiprávne);

Prípady a) až g) v mojom predošlom príspevku sú všetky pod bodom 2.

Príklady h) a i) už len ilustrujú, že prípadom a) až g) štát pomáha aj za cenu protiústavnosti (teda popierania vlastných základov).

Typicky to možno vidieť na príklade daní a odvodov, aj keď tieto nemajú až taký "ničivý" vplyv, ako príklady, ktoré som uviedol pod a) až g), pretože týmto sa dá vyhnúť (zmenou domicilu, optimalizáciou a pod.). Čím viac tieto povinní považujú za "neekvivalentné" plnenie, tým menej ich budú ochotní platiť a budú sa ich snažiť obchádzať. Tým skôr budú dane a odvody považovať za "umelo vytvorený dlh", z ktorého sa niekto na ich úkor obohacuje.

K jednotlivým prípadom:
ad a) frakčné bankovníctvo už z princípu tvorí dlh ... pretože niekto požičia to, čo nemá, a teda "vrátením" sa bezdôvodne obohatí.

ad b) ak insolvenciu zaplatí niekto iný, prečo by som dlhy nevytváral [naväzujúc aj na prípad a)] a neobohacoval sa ...

ad c) ak viem, že spotrebiteľ nemá šancu rozoznať, ktorá ponuka je lepšia, viem mu natlačiť do hlavy, že moja, hoci v skutočnosti sa na jeho neznalosti (informačnej asymetrii) pekne obohatím ...

ad d) a e) spotrebiteľ z hľadiska L&E si nebude na každú pôžičku platiť drahého právnika, by sa mu neoplatila, preto do zmluvy ukryjem čokoľvek, čím sa obohatím ... zarobím už na splátkach poriadne [prípad c)], ale ak by neplatil, tak ešte viac [pričom dokonca už to, čo mu požičiam, je deformované kvôli prípadu a)]

ad f) napriek ochrane spotrebiteľa stále existujú rovní a rovnejší ... resp. ani štát nemá záujem riešiť prípad c)

ad g) ex lege ručím obmedzene ... čiže prečo to nevyužiť? vymožiteľnosť práva je vrtkavá a tŕnistá, štát ignoruje aj svoje normy, niekedy aj priamo inými normami [viď. prípady i) a h)], kauzálny nexus s dodávateľom je priam nepreukázateľný ...radosť robiť dlhy, veď prinajhoršom ...konkurz.

Tu podľa mňa pramení tolerancia spoločnosti k dlhom, resp. k tomu, že niekto sa neprimerane obohatí, zneužijúc systém.

Ondrej Pivarči