22 října 2012

Ladislav Vyhnánek: May the Constitution be with you...

Víta Bártu Ústava provázela, a proto má nyní alespoň drobný důvod k radosti. Nejvyšší soud minulý týden vyslovil právní názor, podle něhož se na projev Víta Bárty učiněný v rámci jednání na poslaneckém klubu VV (eufemisticky nazývaný „nabídka poskytnutí výhodné finanční půjčky“) vztahuje indemnita podle čl. 27 odst. 2 Ústavy. V důsledku toho se tak část skutku, jehož se měl Vít Bárta dopustit, stala nepostižitelnou a řízení se dál bude soustředit pouze na otázky projevů učiněných jinde (doma, v restauraci) a samotného poskytnutí půjčky Kristýně Kočí a Jaroslavu Škarkovi. Vzhledem k tomu, že Vít Bárta byl v této otázce úspěšný, lze si jen těžko představit, že by se věcí mohl zabývat Ústavní soud (staré hříchy jako nález sp. zn. I. ÚS 35/94 budiž zapomenuty). Již proto je podle mého názoru na místě diskuse o tom, zda je výklad Ústavy provedený Nejvyšším soudem správný. V tomto postu se omezím jen na pár stručných poznámek a výchozích úvah, které doufám budeme mít možnost rozebrat v diskusi.
Nejvyšší soud svůj závěr odůvodnil (podle prozatímní stručné tiskové zprávy) tím, že se 1) jednalo o projev a 2) byla splněna i podmínka, podle níž musí být projev učiněn „v Poslanecké sněmovně nebo Senátu“ nebo „v jejich orgánech“. Ze znění zprávy se přitom prozatím zdá, že NS zařadil poslanecký klub do kategorie orgánů PS a nikoliv do kategorie „Poslanecká sněmovna“.

Případná polemika se závěry rozsudku se tak může odvíjet ve dvou rovinách. V první z nich se jedná o to, zda je „projevem“ míněn jakýkoliv projev (např. ve smyslu čl. 17 Listiny či čl. 10 Úmluvy) nebo zda by byla vhodná určitá teleologická redukce (např. dle obsahu, jen těžko podle formy). Druhá rovina se pak týká zařazení poslaneckého klubu pod pojem orgánů Poslanecké sněmovny, případně pod pojem „v Poslanecké sněmovně“. Dopad obou dvou rovin problému pochopitelně není omezen pouze na Víta Bártu, kterému zbylé části skutku stále budou přidělávat vrásky, nýbrž je podstatný i obecné chápání smyslu a výkladu indemnity.

Je chráněný každý projev?


První otázkou pochopitelně je, jestli je indemnitou pokryt každý projev, např. včetně veřejné nabídky odměny za vraždu určité osoby, či pouze projev „politický“. Samotný text Ústavy žádné omezení kategorie projevu neobsahuje. Mám však za to, že smyslem indemnity není nahodilá, nesystémová ochrana poslance, nýbrž ochrana poslance jako nositele určité ústavní funkce, která má již Ústavou částečně definovaný obsah, spočívající zejména v realizaci svobodné soutěže politických sil. Indemnita pak logicky směřuje právě k ochraně nerušeného výkonu této funkce (tj. k ochraně výkonu mandátu).

Proto je nepochybné, že hmotněprávní imunita musí krýt jakýkoliv politický projev, byť by šlo o projev kontroverzní, menšinový či o projev jinak v ČR trestně postižitelný (např. hate speech, podpora či propagace nacismu, zejména tedy verbální trestné činy). S ohledem na uvedené se rovněž přikláním k závěru, že i v případě pochybností, zda jde o politický projev ve shora nastíněném smyslu, musí být indemnita aplikována. Bylo by totiž proti smyslu indemnity, pokud by orgány státu mohly posuzovat, co je obsahem „správného politického projevu“ a pouze takovému by pak poskytly ochranu.

Otázkou však zůstává, zda indemnitu aplikovat i v situacích, kdy se jedná o zjevný exces z toho, co lze za politický projev považovat. Jako příklad lze uvést situaci, v níž by poslanec na živě přenášeném jednání vystoupil s nabídkou, že vyplatí milion korun osobně tomu, kdo zabije milence jeho ženy. V tomto případě jde nepochybně o projev, ten se však nijak nevztahuje k výkonu mandátu, nýbrž pouze k naplňování vlastního zájmu (navíc – řekněme – poměrně kontroverzního). Právě obdobné situace, tj. ty, v nichž je posuzovaný projev zjevně motivován osobním zájmem či prospěchem a nelze jej nijak rozumně vztáhnout k výkonu mandátu či obecně k politické činnosti, budou tvořit většinu excesů. Kloním se k závěru, že ve vztahu k takovýmto projevům je na místě provést teleologickou redukci a z ochrany poskytované ustanovením čl. 27 odst. Ústavy je vyjmout. Případ Víta Bárty považuji z hlediska zařazení do kategorie excesů za hraniční. Pokud bychom však dospěli k závěru, že 1) se jednalo o nabídku korupce a 2) korupce měla sloužit určitému osobnímu zájmu, pak by byl vztah k výkonu mandátu, jak jej pojímá Ústava, velmi slabý. Na druhou stranu si však lze představit argument, podle něhož je získání vlivu v rámci poslaneckého klubu zcela přirozenou součástí výkonu mandátu a jakýkoliv projev směřující k tomuto cíli, byť by byl jinak protiprávní, je indemnitou chráněn (nejsem si však jist, zda úmyslem ústavodárce bylo takto široký výklad výkonu mandátu chránit).

Místo projevu?


Druhou otázkou, byť nikoliv tak významnou, je povaha poslaneckého klubu. Ani Ústava ani zákon (i když použití zákonné terminologie pro výklad Ústavy je vždy problematické) totiž PK jako orgán sněmovny neoznačují. Přesto se však kloním k závěru, že z materiálního hlediska PK za orgán – minimálně pro účely čl. 27 odst. 2 Ústavy – považovat lze. Nejde přitom přirozeně ani tak o místo, kde PK jedná, nýbrž opět o účel, za nímž se jeho jednání koná.

S ohledem na uvedené bych se po určitém váhání klonil spíše k závěru, že v Bártově věci indemnita neměla být použita. S názorem NS, že se jednalo o projev, a to projev učiněný v orgánu PS, se ztotožňuji. Na druhou stranu však pokládám Bártovo jednání, jak bylo kvalifikováno soudy, za exces z výkonu mandátu poslance; takový exces pak s ohledem na smysl indemnity ústavní ochrany nepožívá.

Ladislav Vyhnánek

28 komentářů:

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ústavodárce nepochybně zamýšlel poskytnout ochranu (absolutní imunitu, indemnitu) projevu ve smyslu řeč, speech, nikoli každému projevu vůle, jak nedůvtipný NS vyložil.

Nesouhlasím naopak s výkladem autora postu, který operuje s excesem z poslaneckého mandátu; to je příliš gumový pojem, který hrozí zneužíváním. Do jisté míry se dá abusivně vyložit i "političnost" projevu, např. pokud by poslanec v vyzval k organisaci pogromu na Romy nebo komunisty, ale Bártův "projev" má IMHO k této mezi ještě hodně daleko.

Anonymní řekl(a)...

Pojem „projev“ ve smyslu čl. 27 odst. 2 Ústavy podle mne nemůže být chápán jako jakýkoli „projev vůle“. Účelem a smyslem indemnity je ochrana zcela svobodné parlamentní diskuse, nikoli obecné svobody jednání. Pojem „projev“ ve smyslu čl. 27 (2) by tak měl odpovídat tomu, co je za projev považováno i z hlediska čl. 17 Listiny či čl. 10 Úmluvy (svoboda projevu), což je však často složité jasně určit.
Hraničním kritériem mezí tím, co je a co není „projevem“ totiž nemůže být podle mne pouhá verbální povaha daného jednání. Dovedeno ad absurdum lze ryze verbální formou spáchat např. trestné činy vydírání či loupeže (zůstane-li pouze ve fázi pohrůžky bezprostředního násilí).
Pro odlišení projevu od jiného jednání (tedy jiného „projevení se“) je někdy zohledňováno, zda příslušný výrok tzv. mění situaci, mění normativní prostředí (tzv. „situation-altering“ komunikace). Pomocí slov tedy mohu jednak sdělovat své názory, ale pomocí slov mohu též právně jednat (či protiprávně jednat). Tj. např. různé formy nabídek či dohod (oferta, akceptace), tak také hrozeb, vyhrožování, příkazů či dokonce návodů k trestnému činu apod. jsou pak z režimu svobody projevy vyřazovány, ať již jde o aktivity bohulibé (např. smlouvy) či právně závadné.
Nabídku úplatku za realizaci svobody projevu nepovažuji, a pokud by k ní v Poslanecké sněmovně došlo, režim svobody projevu (a tedy ani indemnity) bych na ni nevztahoval. Rozhodnutí NS jsem neviděl, proto zůstávám v obecnější rovině.
Problém lze ilustrovat na otázce: je možno při odsouzení za podplácení podat projednatelnou ústavní stížnost s tvrzeným zásahem do svobody projevu, a to jen proto, že jsem úplatek nabízel verbálně? Podle mne nikoli.
Obecně však platí, že bude nutno velmi pečlivě vážit kontext, vyznění, možnou míru nadsázky apod., kdy musí být patrné, zda jde o jednání pomocí slov (tj. mimo režim svobody slova a indemnity) či pouhé vyslovení názoru (tedy v režimu svobody slova a indemnity). Jinou věcí je pak možnost omezení svobody projevu, popř. v kontextu indemnity disciplinární pravomoc komory.
Jinak souhlasím s LV, že rozšířit indemnitu i na poslanecké kluby nepovažuji až za takový problém, a hlavně v kontextu diskutovaného případu je to podle mne méně kontroverzní aspekt.

Michal Bartoň

Anonymní řekl(a)...

Zajímavý příspěvek o (podle mého názoru) dosti pozoruhodném závěru NS. Pokud lze (podle NS) pod pojem "projev v Poslanecké sněmovně nebo jejím orgánu" zařadit „nabídku poskytnutí výhodné finanční půjčky“ při jednání poslaneckého klubu, existuje zásadní výkladová překážka znemožňující považovat za "projev" v širším smyslu i úkon ("projev" vůle, "projev" názoru činem?) - řekněme facku, resp. ublížení na zdraví během jednání Poslanecké sněmovny? Pavel Caban

Anonymní řekl(a)...

Domnívat se může každý právník, co chce. Imunita poslance za projev ve sněmovně je ale v zákoně natolik jednoznačná, že i přání okresního soudce anebo účelové výklady nestačí. Nakonec právě předc takovými výklady a soudci by měla imunita chránit.
Samozřejmě mi je z chování poslance Bárty v tomto případě na zvracení, ale dovedu si představit situaci, že mi bude podobně ze svobodného rozhodnutí aktivistického soudce ohledně jednání jiného poslance. Osobně bych to nechal být a nechal to na voličích.

Filip Janda

Tomáš Sobek řekl(a)...

Když Sir Edward Coke ve svých Institutes of the Laws of England poprvé použil termín "freedom of speech", zavedl ho jakožto "privilege of free debate belonging to members in parliament". Spíše šlo o ochranu projevu názoru v diskuzi než o ochranu projevu vůle při vyjednávání.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

K Tomáši Pecinovi:

Redukcí ústavní ochrany na "speech" si opravdu nejsem zcela jistý a nejsem si ani jistý, že jde vůli (zvlášť českého) ústavodárce zjišťovat s jistotou :). S ohledem na užívání pojmu "projev" v Listině bych se naopak přikláněl k tomu, že forma projevu není rozhodující (podobně jako Michal Bartoň). Určitě by tak indemnita měla krýt např. písemné projevy v rámci jednání výborů. Podobně bych pod pojem projevu zahrnul i gesta, oblečení, odznáčky atd.

Jinak v postu mám věci, které pokládám za jistější a věci, které pokládám za sporné. Do první kategorie bych zařadil výklad, podle něhož je účelem indemnity zaručit nerušený (ze strany státní moci) výkon mandátu. Sporná je naopak otázka možnosti teleologické redukce v tomto smyslu, protože riziko zneužití, o němž psal Tomáš Pecina, zde určitě je. To ovšem platí skoro vždy, když právnící začnou redukovat :).

Anonymní řekl(a)...

Při současné podobě platného práva těžko řešitelný problém. Na jednu stranu mnozí tak nějak "cítíme", že na tohle by se to vztahovat nemělo, na straně druhé pokusy o odůvodnění tohoto pocitu znějí dost kostrbatě či zneužitelně pro širší okruh případů.

Obecně lze říct, že dílčím řešením by mohlo být dekriminalizovat politické projevy obecně a přiznat tak hospodské diskuzi stejnou míru svobody jako té parlamentní, a naopak opravit onu špatně psanou právní normu, aby byl její výklad jednoznačný.

Jakub Malinovský

Anonymní řekl(a)...

Přijmout podobné zužující výklady by znamenalo zužující analogii při diplomatické imunitě, na což je celkem slušná zahraniční judikatura. A zkráceně řečno, není pro zužující výklad důvod vyjma účelové politického ať už z pozice voliče nebo z důvodu trestu a msty státního aparátu, jiných politických stran anebo justice samotné.

Imunita je imunita právě proto, že se nezkoumá, zda je to jaká a která imunita :D Jinak to prostě imunita není a zas by musel někdo vymyslet "plnou" imunitu. Nevím, co měl zákonodárce na mysli, když se to inspirovalo "zahraničními vzory" a každý z tvůrců s prominutím plkal co chtěl a ještě to v čase měnil. Problém není v doktríně, ta prozatím zůstávala jednotná. Problém je v typu jednání, se kterým počítal jen absolutně amorální zmetek. Podobné výklady by se doatavily i v případě, že by prezident někoho znásilnil. Jistě by se našel soudce, který by takovou imunitu nevzal a argumentace by byla poměrně jednoduchá - přirozené právo, obecný spravedlnost, proporcionalita atp. Ale stejně by to byla cesta do pekel, kdyby se jasný pojem mlžil, jeho význam překrucoval jako v mnoha jiných případech českého práva, kdy už krom úplatku lze těžko pochopit důvody takového jednání. A nemohu zde v této souvislosti nevzpomentou pár let starý slavný judikát NS ohledně "bodání nože do krajiny břišní jakožto nevinné zábavy".


Ivan Hlásek

Anonymní řekl(a)...

Ivan Hlásek: "Přijmout podobné zužující výklady by znamenalo zužující analogii při diplomatické imunitě, na což je celkem slušná zahraniční judikatura." Mohl byste to upřesnit? Právní režim dipl. imunit, pokud vím, neupravuje imunitu vztahující se výslovně na oficiální "projevy" (imunita bývá přiznávána ve vztahu k "činům provedeným při výkonu oficiálních funkcí"); navíc je vnitrostátní právní režim poslaneckých imunit pro výklad mezinárodněprávního režimu dipl. imunit irelevantní.

Pavel Caban

Lada Vyhnánek řekl(a)...

K Pavlu Cabanovi a facce: Mám za to, že považovat něco za chráněný projev lze jednak pozitivním demonstrativním výčtem (tj. slovem, písmem, gestem, výrazem tváře, odznáčkem, oblečením, účesem, výtvarným dílem, hudební kompozicí apod.) a zároveň negativním omezením, podle kterého by za projev ve smyslu čl. 17 Listiny, 10 Úmluvy či 27 Ústavy nemohl být považován zásah do fyzické integrity jiné osoby.

Michal Matějka řekl(a)...

Toto rozhodnutí NS považuji za naprosto skandální. Podle NS jsou tedy poslanci, kteří se na klubu domluví, že půjdou někoho zabít a následně to učiní, beztrestní?

Dovolím si tvrdit, že ústavodárce to takto jistě nemyslel.

Libor Dušek řekl(a)...

Musí přece být rozumná hranice, co je a co není projev pro účely imunity. Jako hranici bych bral, zda se jednalo o projev na veřejném zasedání (sněmovny, výboru, klubu, ...) nebo neveřejném. Tj. zda voliči mohli takový projev posoudit, nebo zda se mohlo jednat o zákulisní intriku.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

K Liboru Duškovi:
Tohle kritérium je zajímavé a problematizuje vztažení indemnity na projevy na poslaneckému klubu.

Ovšem pokud jde o největší excesy (jako nabídka nájemnému vrahovi :)), nejsem si jistý dostatečností voličské sankce (nezvolení). Tam by jednoduše vyjádření nespokojenosti ze strany voličů bylo příliš mírnou sankcí. U Bárty je to ale otázka k diskusi.

A ještě ke zneužitelnosti kritéria "excesu". I pokud připustíme, že některé excesy z výkonu mandátu nejsou kryty indemnitou, zůstává nám procesní imunita, tj. pro účely stíhaní nestačí účelově omezit indemnitu. A z dřívějších případů se dá vyvodit, že zájem členů PS na potrestání politických odpůrců bývá málokdy tak silný, aby vyvážil stavovskou soudržnost :).

Anonymní řekl(a)...

Stačilo by napsat, že imunitě podléhají všechny debaty na půdě Sněmovny, včetně jejích orgánů, ohledně témat Sněmovnou projednávaných ... v případě pochybností rozhodne Sněmovna.

k.

Karel Vážný řekl(a)...

Pokud je takto chráněn například projev xenofobní (prvorepublikový parlament téměř soustavně poskytoval ochranu projevům nestátotvorných poslanců i mimo sněmovnu), tak logicky je třeba považovat nabídku úplatku za účelem udržení jednoty klubu za politický čin, byť pokleslý a ochranu mu poskytnout.

Anonymní řekl(a)...

Lada Vyhnánek: K onomu A z dřívějších případů se dá vyvodit, že zájem členů PS na potrestání politických odpůrců bývá málokdy tak silný, aby vyvážil stavovskou soudržnost :) je ovšem třeba dodat, že zvláště hlasování v 90. letech byla odstrašujími příklady, kdy byli vydáváni poslanci za zjevně politické jednání (byť třeba označované za šíření poplašné zprávy), a naopak často nebyli vydáváni za skutky zjevně s politkou nesouvisející, kdy se ani nikdo nedomníval, že stíhaní za onen nepolitický čin je politickou pomstou (typicky Röschová). Dnes se situace poněkud kultivovala, ale i tak tam často může jít spíše o většinu v komoře a sílu mediálního tlaku než cokoliv jiného.

Jakub Malinovský

Unknown řekl(a)...

1. Nejvyšší soud postrádá působnost nad výkladem Ústavy. Pokud učinil výklad práva, jedině co se týče ustanovení trestních zákonů.

2. Rozdíl mezi absolutní beztrestností a relativní nestíhatelností (kdy je potřeba žádat o vydání) není arbitrární. Jakožto dvojnásobná výjimka (z všeobecné stíhatelnosti a z všeobecné trestnosti) musí být absolutní beztrestnost tím spíše rozumně odůvodněna. Účelem čl. 27 odst. 2 Ústavy nebylo vytvořit z Parlamentu místo, kde lze beztrestně páchat trestné činy, nýbrž místo svobodné debaty. Kupčení s hlasy není debatováním. Je-li v něm něco trestného, podléhá procesní imunitě. Ne však hmotněprávní exempci: Ústavodárce nechtěl vyjádřit myšlenku, že budova Parlamentu či sbor parlamentářů vytváří v sobě vyšší kvalitu, oprávnění páchat trestné činy.

3. Výklad by proto měl být spíše adekvátní, ne-li silně restriktivní. Jako hledisko bych nevolil svévolistický pojem "excesu", ani sledování čistě osobního zájmu. Vůbec by nebylo od věci, aby se za určující kritérium označil projev formální učiněný ve smyslu jednacího řádu, tj. jako dílčí komponenta jednání komory (projev poslance formou hlasování, promluvy k projednávané věci či jiného procesního úkonu). Pouze projev poslance, který je součástí jednání komory, je pak chráněn indemnitou, jinak je komoře zachována vydávací pravomoc ve smyslu procesní imunity.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

Nejvyšší soud podle mého názoru (v tomto případě si za ním stojím na 100 %) ústavní pořádek, tedy nejen Ústavu, vykládat muže, ba musí. Jinak by např. nedával smysl čl. 4 Ústavy, čl. 95 odst. 2 Ústavy (či ustálený výklad odstavce prvního) apod.

Jiná věc je, že Ústavní soud má nad ním navrch, protože oko bere.

Unknown řekl(a)...

Čl. 95 odst. 2 je právě základem, proč obecné soudy nepodávají výklad Ústavy. Kdyby jej podávali, nebyl by důvod proč přerušit řízení a přenechávat rozhodnutí Ústavnímu soudu. "Výklad Ústavy" samozřejmě pojímám v užším slova smyslu působení jako judikatury, nikoli jako posouzení předběžné otázky jako v tomto případě. Trestní senát Nejvyššího soudu stejně tak nevykládá občanský zákoník, byť je povinen si jej předběžně samostatně vyložit.

Miroslav Knob řekl(a)...

Jen drobná poznámka k textu tiskové zprávy - anonymizace Víta Bárty je už vážně úchylka.

Podle mého názoru se celkem provokativně ptá Karel Vážný - tedy zda se opravdu ze strany poslance Bárty nejedná o politický projev (snaha održet klub jednotný) a tedy jako takový se nedostane za hranici teleologicky zredukovaného znění čl. 27 odst. 2 Ústavy, jak ji vytyčil Ladislav.

Já osobně si myslím, že v souladu s primátem ochrany svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti prostě úplatek není politickým projev (i když by jeho účel byl politický). Otázka je, zda platí tento primát i v případě interpretace Ústavy, konkrétné vnitřního fungovaní vrcholných orgánů státní moci...

Anonymní řekl(a)...

David Schmidt: Myslím, že jste to shrnul velmi dobře (body 2 a 3).

P. Caban

Lada Vyhnánek řekl(a)...

David Schmidt: Omlouvám se, ale čl. 95/2 takhle prostě nepůsobí. To, že nemají soudy derogační pravomoc, neznamená že nevykládají ústavní pořádek. Pokud mají např. přistoupit k ústavně konformnímu výkladu, tak ústavní pořádek interpretovat musejí. Potom nám pořád visí ve vzduchu čl. 4 Ústavy. Samozřejmě nejde o nic jako "závazný výklad ústavy".

Anonymní řekl(a)...

Ono lze uplácet i nabídkou funkce. Bez komentáře.

Radim Čepička

Miroslav Knob řekl(a)...

ad Radim Čepička: Je otázka, co je uplácení a co je politika. Pokud přenechá vláda opozici místo předsedy mandátového a imunitním výboru,jedná se o uplácení?

Anonymní řekl(a)...

tak to nebylo myšleno. Uplácí se funkcí ve státní správě, v justici, přihozením zakázky atp. Dělo se to celá léta. Rozlišit mezi takovým uplácením a "přenecháním" funkce je hra se slovy. Obojí je kšeft. Já jen tvrdím, že buď bude imunita na všechny projevy anebo to není imunita a jednou někoho poženou za to, že vyjednával o pádu vlády anebo o zahraniční pomoci, čímž se dopustil trestného činu velezrady podle .....


Radim Čepička

Tomáš Pecina řekl(a)...

To začíná být skutečně zajímavá debata!

Předně k DS: Obecné soudy vykládají všechny zákony, včetně ústavních, pouze naznají-li, že by rozhodnutím v jejich rámci porušily ústavu, přeruší řízení a předloží věc s derogačním návrhem Ústavnímu soudu. V jiných situacích tak učinit nesmějí, jakkoli nejisty by si mohly být ústavně konformním výkladem (požádat samostatně o interpretativní výrok nelze).

Zajímavé je vyložit čl. 27 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 17 Listiny. Běžný občan má omezenou svobodu slova, která je limitována zákonem v případě ohrožení důležitého veřejného zájmu, zatímco zákonodárce má svobodu slova absolutní, a nesmí mu být omezena ani v případě, že by tím byl takový veřejný zájem ohrožen. Ergo poslanec smí na půdě sněmovních orgánů hanobit, podněcovat, vyzývat, pomlouvat a činit všechno to, co je řadovému čičmundovi zakázáno. Opačný výklad by činil čl. 27 odst. 2 nadbytečným.

Lada Vyhnánek řekl(a)...

K poslednímu komentáři Tomáše Peciny: Souhlasím s tím, že čl. 27/2 Ústavy musí přinášet něco nad rámec čl. 17 Listiny, jinak by byl zbytečný. To "něco navíc" ale může spočívat i v tom, že je absolutně chráněn projev vztahující se k mandátu, tj. political speech (kam by se dalo zahrnout i hanobení a podněcování různého druhu).

Zároveň bych ale z čl. 27/2 nedělal čistě speciální ustanovení k čl. 17 Listiny, protože jeho účelem není pouze ochrana poslance jako jednotlivce, nýbrž i (zejména???) výkon mandátu (tj. zprostředkovaně i ochrana zájmu voličů, kterí ho k výkonu mandátu legitimovali).

Tomáš Pecina řekl(a)...

To je, myslím, lehce zavádějící interpretace: tolik svobody jako každý občan USA nemá v této zemi nikdo, ani poslanec nebo senátor (pouze president republiky). Čl. 27 odst. 2 je nutno číst celý, včetně druhé věty.

Ve skutečnosti nejde o indemnitu (beztrestnost), ale o založení autonomní disciplinární pravomoci komor v těchto věcech. Takže hanobící/propagující/pomlouvající atd. zákonodárce není beztrestný, ale nepodléhá trestní pravomoci státních orgánů, nýbrž pouze kázeňské pravomoci kamerálních orgánů. Skutečná indemnita svědčí pouze presidentu.