středa 12. září 2012

Vzpomínka na profesora Mojmíra Povolného

V úterý 21. srpna zemřel v Appletonu, ve státě Wisconsin, USA, profesor JUDr. Mojmír Povolný, Ph. D. V listopadu tohoto roku by se dožil 91 let.

Pan profesor byl mimořádnou osobností v oblasti politiky a vědy, byl vynikajícím a oblíbeným učitelem a hlavně obrovským vlastencem. Působil na Lawrence University, kde přednášel o mezinárodních vztazích a lidských právech a kde byl také opakovaně děkanem. Byl rovněž dlouholetým předsedou exilové Rady svobodného Československa, která představovala zřejmě největší a nejvýznamnější zahraniční československou instituci, uznávanou západními politiky a vytrvale se zasazující o návrat demokracie do komunistického Československa (k tomu blíže viz M. Povolný: Zápas o lidská práva – Rada svobodného Československa a helsinský proces, Stilus, 2007). Zcela zaslouženě se mu dostalo prakticky všech možných poct. Jen namátkou, obdržel čestný doktorát a Zlatou medaili Masarykovy univerzity, Řád Tomáše Garrigua Masaryka, Lawrence University ho obdařila čestným titulem Master of Arts ad eundem. Velmi si považoval rovněž udělení čestného občanství své rodné obce – Měnína.

Nechci však psát o uznání pana profesora, kterého se mu dostalo v akademických, politických a společenských kruzích. Chtěl bych připomenout, že se jednalo o mimořádně noblesního, charismatického a dobrého člověka, který měl úžasný dar spojovat lidi různého zaměření a zájmů. Velmi si vážím našeho přátelství, které trvalo 20 let – prakticky od jeho prvního návratu do Československa po Listopadu.

Tehdy stál pan profesor u zrodu Mezinárodního politologického ústavu, společně s dalšími exulanty (zejména Ivan Gaďourek, Jiří Nehněvajsa, ale také velmi kontroverzní Vlastimil Chalupa) a s bývalými politickými vězni Jaroslavem Bohanesem a Dušanem Novákem. Zpětně oceňuji, jak mimořádně vstřícně a přátelsky se k nám - tehdy ještě studentům - vždy choval a jak i nadále nezištně podporoval všechny, kteří o to projevili zájem.

Pro poznání profesora Povolného připomenu jeho osobní krédo, které vyjádřil ve svých stručných pamětech (Má cesta dvacátým stoletím, nakl. Šimon Ryšavý, 2001, str. 72):

„Věřím v Boha a v nesmrtelnost lidské duše. Narodil jsem se v katolické rodině a do jiné církve jsem nepřestoupil. Nenavštěvuji ale kostel. Znám filozofické argumenty pro víru v Boha i proti ní. Považuji zbožnost za svou osobní věc. Komunitu věřících nepostrádám. Nalézám ji a prožívám v prostředí spřízněných duší.

Sociální spravedlnost je nejen náboženské přikázání, nýbrž pojivo, které drží složité lidské společenství pohromadě, upevňuje jeho stabilitu a znásobuje jeho potenciál a energii.


Jsem oddán zemi, ve které jsem se narodil. Dala mně do vínku základy, na nichž stojím dodnes. Jsem vděčný Americe za více než polovinu svého života a věřím, že jsem jí ze svého dluhu alespoň část splatil. O vlastenectví nedovedu říci nic více a nic výstižnějšího, než František Palacký: „Čas jest, aby povzbudil se znovu národ náš a orientoval se v duchu věku nového, aby povznesl zrak svůj nad ouzké meze své otčiny, a nepřestávaje býti vlastencem věrným, aby spolu stal se světoobčanem bedlivým a opatrným.“ Neznám pro český národ v éře globalizace osvícenější návod. Mně osobně osud dopřál, abych mohl prožít obojí – vlastenectví i světoobčanství – naplno, a to ve století, které je vystavilo tvrdé zkoušce.


Věřím v lásku a přátelství. Kdo je zná a má, není nikdy ve světě sám.“


Myslím, že není co dodat. Snad jen, že toto krásné krédo pan profesor naplnil bezezbytku celým svým životem a že nám tím předal i obrovský závazek.

Dovolím si proto i jednu osobní poznámku. Poslední roky, když jsme spolu mluvili, jsem z něj cítil určitý smutek. Smutek z toho, že dílo, jemuž obětoval celý svůj život, je znehodnocováno malicherností politiků, hrubostí, korupcí, primitivismem, nevraživostí, sebestředností a parciálními zájmy, a že v naší zemi stále chybí poctivá a zodpovědná péče o věci veřejné a přinášení osobních obětí v obecný prospěch, což pan profesor činil s absolutní samozřejmostí celý svůj život. Tento smutek se projevoval nikoliv stížnostmi (pan profesor byl vždy velký realista), nýbrž jen letmými poznámkami typu, že již neodebírá český tisk, protože se v něm stejně neobjevuje nic zásadního, drobnými kritickými glosami na adresu konkrétních politiků anebo konstatováním, že nerozumí české zahleděnosti na vlastní bolístky a chybějícímu mezinárodnímu nadhledu.

Vždy jsem se při podobných náznacích styděl. A budu se, pane profesore, vůči vám a vaší generaci „frajerů“ stydět vždy, když budu mít pocit, že jsme na vaše dílo důstojně nenavázali. A protože jste věřil v nesmrtelnost lidské duše, pokud jste se nemýlil ani v tomto směru, pomáhejte nám prosím i nadále, i když nás dnes dělí daleko větší vzdálenost, než byl oceán.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Moc krásné a moc smutné.

Jan Kysela