neděle 30. září 2012

Fulbright fotostory I: Obama snídá v devět

Pro zájemce o americkou i mezinárodní politiku je Washington rájem. Přes nabitý program na Georgetown Law se mi za rok podařilo třeba vidět osobnosti jako Robert Kagan a Charles Krauthammer, o kterých jsem dřív jen psal články, potřást rukou Billu Clintonovi, udělat rozhovor s Madeleine Albright pro Lidové noviny nebo promluvit s Václavem Klausem. Během roku jsem občas psal na blog Politica Mundi, tak pro tento post vyberu některé highlighty a opatřím fotkami. První díl je tedy o politice a ještě jednu fotostory o cestách po USA bych snad vyvěsil během října. 


O výpravě na slyšení před Nejvyšším soudem USA jsem zde již psal, stejně tak o asistování na Georgetown Law, tak myslím nebude na škodu se právu tentokrát vyhnout.



Obama snídá v devět


Washingtonské knihkupectví Politics&Prose pravidelně pořádá autogramiády s celebritami a politiky, tak se mi podařilo vidět a krátce promluvit například s Billem Clintonem či Madeleine Albrightovou. Hlavní dojem ze setkání s Clintonem byl ten, že jeho ruce byly neuvěřitelně jemné a jeho tvář překvapivě stará. Už to není žádný mladík, který vyvádí se stážistkami. Fotit se sice nenechal, svoji novou knihu ale rád prodal a podepsal.


Jak jsem již na JP psal, web Politico sleduje washingtonské dění velmi podrobně, a dokonce často publikuje i denní program prezidenta Obamy. Jednou jsme se proto vypravili na exklusivní terasu Hotelu W s výhledem na Bílý dům a Washington Monumet, protože dle Politico měl Obama v jedenáct hodin v helikoptéře přistát na jižním trávníku. 



Vrtulník Marine One se skutečně objevil, roztřesené video a krátký komentář jsem vyvěsil v červnu na Politica Mundi.



Madlenka v synagoze


Madeleine Albright letos dostala nejvyšší americké civilní vyznamenání a napsala knihu o svém dětství, emigraci a politice třicátých a čtyřicátých let. Asi právě proto byla ochotná mi poskytnout rozhovor pro Lidové noviny, kde se o své knize i mezinárodní politice rozpovídala (část rozhovoru viz Politica Mundi). 


Knihu, která by měla vyjít během několika dní v ČR, jsem pro LN recenzoval. Je to skvělé a silné čtení. Až drastické jsou scény, kdy Albright podle archivních materiálů rekonstruuje osudy svých příbuzných, data a okolnosti jejich odjezdu do koncentráků, jejich osudy v Terezíně a okolnosti jejich smrti – zastřelení kdesi u kolejí v Polsku nebo smrt v nacistických plynových komorách. Albright samozřejmě popisuje i své vzpomínky na Beneše, Jana Masaryka a další politiky, ke kterým jakožto dcera československého diplomata Josefa Korbela měla poměrně blízko. Knihu doporučuji, jde o skvělé čtení, které občas připomíná nervy drásající projekt Příběhy 20. století. 

Condi Rice, hvězda z Alabamy

V dubnu jsem měl možnost se jít podívat na projev další bývalé ministryně zahraničí Condoleezze Rice v Heritage Foundation. Kromě komplexního politického projevu Condi také přesvědčila, jaké charisma a eleganci může mít ministr zahraničí. A po americku také připomněla svůj vlastní osobní příběh, když mluvila o výhodách americké demokracie. Děvče z Birminghamu v Alabamě, nejvíce segregovaného velkého města v USA, které nemohlo ani do kina pro bílé, dokázalo, že když se chce, jde to dotáhnout až na ministryni zahraničí. 



Svoji sbírku ministrů zahraničí jsem pak doplnil sledováním projevu Colina Powella u Kapitolu během koncertu při příležitosti Memorial Day.


„Europe is very lucky, Europe has Vaclav Klaus.“ (Milton Friedman)

Václav Klaus v konzervativní Heritage Foundation přednesl kritiku EU a připomněl 90. léta v ČR, kdy se prý jakožto premiér přesvědčil, že monetární unie v Evropě fungovat bez společné politické a fiskální unie nemůže. Slova o Klausovi jakožto zachránci Evropy prý Friedman pronesl na Stanford University v roce 1997 a mělo se jednat o to, že když Klaus dokázal rozpustit československou měnovou unii, měl by to zvládnout i s Eurem... 



Ke Klausovi se dalo dostat a krátce s ním promluvit, po případném airsoftovém útoku dle vzoru Chrastava bych ale zřejmě nevyvázl tak snadno...

King

Na podzim 2011 otevřel prezident Obama nový památník Martina L. Kinga Jr., který se tyčí poblíž Washington Monument. Na Politica Mundi jsem psal o kontroverzi spojené s citáty vytesanými na památníku Kinga a vícekrát i o slavné Obamově řeči s „ohýbáním oblouků“.



King kouká přes rybník a park na památník Thomase Jeffersona, který přestože sepsal americkou Deklaraci nezávislosti, nedokázal (zřejmě z politické nutnosti) zrušit otroctví a sám (snad z ekonomické nutnosti?) mnoho otroků vlastnil na svém sídle v Monticellu ve Virginii.


Ještě pro zájemce o konzervativní Ameriku: krátce dojmy z debaty s Charlesem Krauthammerem a z projevu Marca Rubia. A také odkaz na mé fotky z Washingtonu na facebookové stránce Global Politics. 


A na závěr ohňostroj, jak se patří... 4th July style.


Žádné komentáře: