středa 26. září 2012

Jak má vypadat kandidát na soudce vrcholného soudu?

Dovoluji si upozornit na čerstvě publikované „Memorandum o výběru kandidátů na soudce pro Nejvyšší správní soud“. Kam až má (nicméně vcelku mladistvá) paměť sahá, jedná se o první seriózní pokus ze strany justičních funkcionářů po roce 1989 veřejně zformulovat věcná kritéria, která by měl splňovat kandidát na funkci soudce vrcholného soudu.

Jistě, na téma jak jmenovat budoucí soudce se vede debata již dlouho, na mnoha fórech a mnoha úrovních. Nakolik jsem ji byl ale schopen sledovat, tak tradičně vždy začínala „popráním se o kost“: tedy mocenskými tahanicemi o to, kdo má napříště soudce vybírat a jmenovat, jak bude složena odpovídající komise apod., aby následně nikam nedospěla. Věcné debaty na téma jak má soudce vypadat jako osobnost se tak stávaly podružnými.

Zkusme tedy celou situaci otočit. Aniž bychom jako první věc procesně a institucionálně překopávali celý systém, zkusme se nejdříve se pobavit jak má osobnostně soudce vypadat a teprve poté (a s ohledem na takto definovaný „cíl“) jakým procesem a přes který komitét kterak složený má být taková osoba případně vybrána. Pokud známe cíl, lépe se definuje cesta. Tedy pochopitelně pokud raději prostě pouze necestujeme s Jackem nebo Mňágou.

* * *

P. S. 1: Klíčem je otevřenost. Budu-li parafrázovat, každý, kdo si myslí, „že na to má“, tak může poslat svůj životopis předsedovi NSS. Musí ale být připraven na to, že se případně v následující fázi povede veřejná debata o tom, „zda na to vážně má“.

P. S. 2: Myslím, že Memorandum zachycuje obecně osobnostní předpoklady pro výkon funkce soudce vrcholného soudu, nejenom NSS (pochopitelně za obměnění pár drobností typu „veřejné právo“ za „ústavní“ nebo „občanské“ nebo „trestní“ právo ve škatulce znalosti apod.). Tak snad by se mohlo rámcově hodit i dalším cestujícím, včetně cestujících senátních, až se budou co nevidět vypravovat do stanice „Třetí ÚS“.

12 komentářů:

Jan Petrov řekl(a)...

Osobnost soudce "s praním se o kost" souvisí. Důrazem na odbornost a právnické vlohy lze odůvodnit centralizované výběrové řízení. Důrazem na soft-skills pak zachování čekatelů.

Následující systém by myslím generoval obecně akceptované soudce (velmi nadprůměrné právníky a nadprůměrné osobnosti):

(1) na centrální úrovni vysoce reliabilní test použití právních znalostí. (Ne však test á la německá klauzura, protože pro to v ČR nemáme dostatečné know-how.) Ten by propustil cca. 1/4 uchazečů; a

(2) Následující rozstřel mezi 1/4 nejlepších dle soft skills. Zajímavé způsoby: "čekatel na zkoušku" ("soudící" pod plným dohledem skutečného soudce) nebo assessment centrum. To vše klidně i se zvýhodněním stávajících čekatelů.

Mají-li psychotesty predikovat, jak by si kdo počínal v jednačce, proč to nepozorovat přímo?


Memorandum je myslím pěkný a v ČR málo vídaný příklad, jak dobře může veřejná moc komunikovat s veřejností.

Naopak, důležitější je myslím vymezit proces než osobnost, neboť:
-- hromada kritérií bez určení vah nic nevymezuje;
-- některé z měkkých kritérií reálně zdegenerují do prostého "líbí/nelíbí"; a
-- hodnotitelé pravděpodobně dají spíše na Gesamteindruck a své preference než na analýzu uchazečů kritérium po kritériu.

A ten proces je prima, všechna čest.

kocour řekl(a)...

Asi se nebudu líbit, ale co je to "morální integrita" a "férovost"?

Pakliže je to součástí platného práva, proč se to vůbec uvádí?

Pakliže je to něco navíc, kde je to definováno? Narážím na to, že názory na to, co je morální a férové a co ne, jsou subjektivní, a právě právo má tyto názory převést na nejnižší společný jmenovatel, to, co většina (s ohledem na menšinu, pokud možno) za morální akceptuje a přijetím za právo kodifikuje ... zbytek je můj soukromý názor, někdo je u mne morální a někdo ne, což zase má smysl jen tehdy, pokud si na to názor mohu udělat sám a nemám ho předepsaný zvenčí.

Tím, že z "morální integrity" udělám součást požadavků na soudce, pak toho, kdo tu integritu bude posuzovat, povyšuji na zákonodárce.

P.H.

Michal Bobek řekl(a)...

„Osobnost soudce "s praním se o kost" souvisí. Důrazem na odbornost a právnické vlohy lze odůvodnit centralizované výběrové řízení.“

Ovšem, s první větou souhlasím. Druhá věta je pak ale přesně ten posun, který mám na mysli: „z důrazu na odbornost“ dle mého názoru neplyne s ohledem na institucionální podobu výběru soudců vůbec nic. Tedy pokud tam není další zamlčená premisa ve stylu „předsedové krajských/vrchních/nejvyšších soudů nejsou s to posoudit odbornost kandidáta, to umí jenom Ministerstvo“, případně ti samí jsou z povahy věci klientelističtí a budou si vybírat místní spřízněné duše namísto aby vedli skutečný konkurz. Pokud ano (a hlavně na té druhé případné zamlčené premise jistě něco bude), tak ven s ní. Pokud ne, tak je mezi první a druhou větou logická díra.

Nu a právě proto jsem v obecné rovině výše psal, jak je projednou osvěžující číst i nějaká věcná kritéria namísto nekonečných pozičních hádek, kdy jedni volají „musí se to dělat centrálně ministerská komise“, druzí budou křičet „musí to dělat soudci sami, aby to bylo „nezávislé““, třetí budou chtít podíl legislativy apod. Já pochopitelně neříkám, že obsah a proces spolu nesouvisí. Pochopitelně ano. Nicméně v minulosti jsme se přes tradiční poziční hádání o nový proces (a většinu v něm) nikdy vlastně nedostali k obsahu…

Jan Petrov řekl(a)...

Také si myslím, že na té druhé zamlčené premise něco bude. Nemusí ale jít rovnou o klientelismus. Mít čekatele na soudu 6 let, znát ho, slibovat mu, držet ho tam na levnou práci, a pak vybrat někoho jiného...

Především jsem vycházel ze zamlčené premisy třetí: Není žádná legrace dobře, spolehlivě a srovnatelně otestovat znalosti a dovednosti desítek uchazečů. Nedává tak smysl vytvářet pro každý kraj jiný test. Pokud test, pak centralizovaný. Jistě z toho však neplyne, že centralizovaný test má pořádat MSp.

Ale "dělená pravomoc" by mi připadala jako moudré řešení. Jedna moc zajistí "tvrdé" testování, druhá moc "měkké" hodnocení. V souhrnu nikdo nemůže dát talár tomu, na koho si ukáže. (Samozřejmě to jde i jinak třeba v Polsku myslím dost zajímavě.)

Nejlepší právníky lze, arguendo, vybírat i justiční zkouškou (k tomu, stát se soudcem, nestačí projít, nutno projít mezi horními 20 % -- taková přísnost může být vůči někomu sice "nefér", ale budeme-li mít desítky uchazečů, někteří tak jako tak musí ostrouhat). To ale jen pokud se justiční zkouška upraví (zvýšení náročnosti a reliability) a vyloučí se uchazeči s jinými zkouškami, např. advokátními (což nejde, takže důkaz sporem).

Michal Bobek řekl(a)...

Ad Pavel Hasenkopf:

co je „morální“, případně „férové“, je pochopitelně subjektivní soud. Ale myslím, že na „nejnižším společném jmenovateli“ (tedy předpokládám spíše „nejvyšším společném jmenovateli“, pokud to má být nejvyšší možná dosažitelná shoda mezi různými osobami) se nemusí být až tak strašný problém shodnout. Pochopitelně netuším, jak toto kritérium bude vnímáno při aplikaci v memorandu uvedených kritérií.

V českém kontextu bych si nicméně dovedl představit jeho rozumnou podobu kupříkladu jako požadavek na minimum „veřejné morálky“: tedy pochopitelně nikdo neříká, že je hledán Mirek Dušín (je ostatně řeč o „morální integritě“, nikoliv o nějakém maximu morálky). Vnímal bych to spíše negativně a omezené na veřejnou sféru: kandidát má dobrou profesní pověst a netáhne se za ním žádný (nevysvětlený či příliš velký) škraloup.

Jeho soukromá sféra je pak podle mého názoru plně jeho osobní věc, tedy opět pokud to nepřesahuje a) do sféry pracovní nebo b) je to nezákonné či skutečně, ale skutečně eticky neudržitelné. Řeknu-li to natvrdo příklady, tak by mělo být jedno, jestli má případný kandidát rád dlouhé tření zahřátými froté ručníky, zda staví po večerech hrady z céček, miluje kočičky a staví pro ně útulek, je rozvedený s dvěma nemanželskými dětmi, anebo trvá na skupinovém sexu (za předpokladu, že všichni zúčastnění souhlasí a bylo jim 18 let). Vše více uvedené pochopitelně za předpokladu, že to dělá doma, v soukromí a ve svém volném čase. V tomto ohledu jsem rád, že ČR je relativně liberální země, a pevně doufám, že se nikdy nepohneme směrem ke stylu senátních „výslechů“ ve Spojených státech při jmenování soudců tamního NS.

Pokud tedy vnímáme „morální integritu“ jako rozumný požadavek eticky slušné, čitelné profesní minulosti bez otazníků a škraloupů, omezené primárně na „veřejnou morálku“, tak bych to jako až tak svévolné a subjektivní kritérium nevnímal.

Michal Bobek řekl(a)...

Jendo, s tím zpřesněním souhlasím. Jenom ještě poznámka: nepřeceňoval bych hloubku propasti mezi „objektivní“ nebo „tvrdými“ kritérii typu odborná zkouška a testování právních znalostí na straně jedné a ostatními „soft“ kritérii, jak je nazýváš, na straně druhé. Ono totiž dokud by podobné testování právních znalostí nebylo přísně objektivizované (stejné pro všechny, striktně anonymní v opravování a známkování, písemné a známkováno vícero zkoušejícími pro vyrovnání výkyvů), tak je to totiž taky dost „soft“.

Ono pro rozmetání iluzí o objektivitě a „hard“ kritérií v podobě justiční zkoušky v současné podobě se stačí jít na pár zkoušek (a hlavně k různým komisím) podívat, respektive se podívat na výstupy od jednotlivých komisí. Zkouším-li v jeden den potenciálně kompletní právní řád, tak pochopitelně strašně závisí na otázkách, jaké kladu. Jejich výběr, nijak neomezen, pak může přirozeně znamenat cokoliv od „tak sbohem“ až po „poklidné dětské matinée“. Nakolik „hard“ jsou potom výstupy typu v jeden den jedna komise nechá všechny projít a jiná komise zkoušející o pár dveří dále skoro všechny vyhodí? Nakolik objektivizované a přesnější jsou v porovnání s morálním „subjektivismem“?

Ale ve zbytku jak říkám souhlasím, včetně „dělené“ odpovědnosti za centralizovaný výběr a zkoušení (které bych také považoval za nejlepší).

Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jan Petrov řekl(a)...

Ahoj, jsem rád, že se shodneme. Asi i na tomhle:

(1) Souhlasím, že výstupy různých zkušebních komisí jakože testujících hard-skills jsou "soft". (Výhoda prvního písemného kola: Prosetí uchazečů tak, že zkušební komise by mohla být jen jedna.)

(2) Dobře dělané klauzury (á la SRN) nejsou objektivní 100%, ale dokonalé jsou dost. V ČR na ně ale zatím nemáme, zvlášť ne v tak sporné a sledované oblasti jako výběr soudců, kde budou desítky neúspěšných uchazečů hledat každý problém. A těch problémů by bylo. Vždyť nám chybí desítky let budované know-how, jak klauzury připravovat, zadávat a hodnotit (včetně toho, jak píšeš, hodnotit konzistentně).

(3) Docela se mi líbí, resp. mi připadá jako maximum reálně možného, americké bar exams (na svou preferenci bych tu moc nedal a zajímal by mě tu názor x lidí): To je multiple choice, ale vůbec ne tupá. Naopak, založené na případně i dlouhých popisech skutkových okolností a otázkách prověřující schopnost používat právní pravidla.


Ještě mě napadlo, že je ta horší varianta definovat, kolik procent lidí má testem projít. Lepší je říci, z kolika lidí má mít komise na jedno soudcovské místo na výběr. Napadá mě (a vím, že je to víc než co jiného intelektuální hra) algoritmus:

a) každý čtvrtrok se sesbírá volný počet soudcovských míst (dále jen "v");

b) vyhlásí se jednotný písemný test pro všechny zájemce;

c) testem projde 4v uchazečů (konstanta 4 je věc debaty a reálně by rozhraničovala moc testu a moc soudní komise), ostatní neuspěli; mohou zkusit štěstí za čtvrt roku;

d) mezi 4v uchazečů vybere v uchazečů soudni komise.

Tenhle systém by měl výhodu, že by nebylo nutné připravovat více variant testu a ověřovat, zda mají srovnatelnou obtížnost.

Jan Vučka řekl(a)...

Chce sem někdo napsat podrobnější příspěvek o německých klauzurách a amerických bar exams?
Jako člověk, který sice studoval v cizině, ale podnikovou ekonomiku, se trochu neorientuji.

Tomáš Sobek řekl(a)...

"... aby soud byl pestrý ..."

Můžeme tomu rozumět i tak, že by se měli preferovat spíše uchazeči, kteří jsou jako jednotlivci jasně "světonázorově" profilovaní a vyhranění, než uchazeči, kteří mají ke všem ideologiím neutrální odstup a myslí pragmaticky?

David Schmidt řekl(a)...

Je fajn, že na NSS zpřísnili výběr svých kolegů (kolegyň).

J. V. řekl(a)...

Jsem toho názoru, že soudce je někde na pomezí osoby soukromé a veřejné. Pokud mám mít autoritu, měla by jeho morální integrita obsahovat takové chování, které je společensky přijatelné. Nejsem přesvědčen o úspěchu soudce, který ve svém soukromí holduje orgiím (jakéhokoliv typu). Řekl bych, že takovému soudci by média hodně rychle namazala schody (a to by stačil vykutálený kolega soudce, či zhrzená asistentka atd.). Už teď jsou mezi soudci, kteří v soudní síni fungují dobře, ale jako lidé jsou to exoti (pardon, podivíni). Dokonce bych řekl, že těch podivínů je až nezdravé množství, což se pak nutně projevuje v názorech společnosti na soudce a soudy obecně (bez ohledu na soudní činnost). Příklad: Bába bábě povídá, jak ten její soused soudce má doma svinčík a každý den si tam vodí jinou ženskou návštěvu. Má takový soudce šanci svou skvěle odvedenou prací získat (přirozenou cestou) mezi lidmi označení "PAN" soudce? Dle mého názoru spíš ne. Určitě ne v době, kdy si média nenechají ujít jedinou příležitost, aby si do české justice (oprávněně) kopla.