neděle 22. července 2012

„One Man Show“: Jak může jeden a tentýž soudce napsat většinové i menšinové stanovisko?

Dne 28. 6. 2012 Nejvyšší soud USA vynesl jedno z nejvýznamnějších rozhodnutí posledních let, a to ohledně ústavnosti tzv. „Obamacare“ (jak se familiárně označuje „Affordable Care Act“). Samotné rozhodnutí, jehož oficiální název zni National Federation of Independent Business v. Sibelius (dále jen „NFBI v. Sibelius“), je „monstrum“ čítající celkem 187 stran (většinové stanovisko předsedy Robertse má 59 stran a tři separátní stanoviska mají po 61, 65 a 2 stranách). V tomto postu se nechci věnovat meritu věci (to snad ani v jednom blogovém postu nejde), ale jednomu „drbu“ ohledně autorství dvou klíčových stanovisek SCOTUSu v této věci.

Pro zodpovězení otázky položené v nadpise je nutné nejprve krátce zmínit výrokovou část rozhodnutí ve věci NFBI v. Sibelius. Výrok SCOTUSu je – kulantně řečeno – poměrně eklektický:

Adjudged to be AFFIRMED IN PART, REVERSED IN PART. Roberts, C. J., announced the judgment of the Court and delivered the opinion of the Court with respect to Parts I, II, and III-C., in which Ginsburg, Breyer, Sotomayor, and Kagan, JJ., joined; an opinion with respect to Part IV, in which Breyer and Kagan, JJ., joined; and an opinion with respect to Parts III-A, III-B, and III-D. Ginsburg, J., filed an opinion concurring in part, concurring in the judgment in part, and dissenting in part, in which Sotomayor, J., joined, and in which Breyer and Kagan, JJ., joined as to Parts I, II, III, and IV. Scalia, Kennedy, Thomas, and Alito, JJ., filed a dissenting opinion. Thomas, J, filed a dissenting opinion.

Zjednodušeně řečeno, rozhodnutí obsahuje 4 stanoviska. Předseda Nejvyššího soudu USA John Roberts napsal většinové stanovisko, k jehož velké části se připojili soudci z liberálního křídla  (soudkyně Ginsburg, Kagan a Sotomayor a soudce Breyer). Tito liberální soudci ale nesouhlasili se vším, a proto k tomuto většinovému stanovisku přiložila částečně souhlasné a částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Ginsburg, k němuž se opět z velké části připojili další soudci z liberálního křídla (soudkyně Kagan a Sotomayor a soudce Breyer). Rozhodnutí dále obsahuje společné nesouhlasné stanovisko soudců Scaliy, Kennedyho, Thomase a Alita (skutečnost, že tento disent je „společný“ a žádný ze čtyř konzervativních soudců si ho nepřisvojil jako svůj vlastní, je pro účely tohoto postu velmi důležitá; k tomu níže) a samostatný disent soudce Thomase.

Pokud jde o meritum věci, klíčový spor o ústavnosti tzv. „individual mandate“ (= povinnosti každého občana USA účastnit se zdravotního pojištění pod pohrůžkou finanční sankce) skončila 5:4 pro Obamu na základě „tax power clause“ a 5:4 proti Obamovi na základě „commerce clause“. Jinak řečeno, klíčová pasáž Obamacare – tzv. „individual mandate“ – prošel testem ústavnosti, byť s odůvodněním (že jde o „daň“ přípustnou podle „tax power clause“), které nikdo nečekal.

Rozhodujícím hlasem (tzv. swing vote) byl v případě „tax power clause“ i v případě „commerce clause“ poněkud překvapivě předseda John Roberts, který je považován za pevnou součást konzervativního křídla Nejvyššího soudu USA a od něhož se hlas ve prospěch Obamacare rozhodně nečekal, a nikoliv Anthony Kennedy, jenž po odchodu Sandry O’Connor obvykle plní roli „swing Justice“ (klíčového pátého hlasu).

Několik komentátorů – překvapených z rozhodnutí Johna Robertse „podržet“ Obamacare – rychle zjistilo, že v této kauze něco nesedí. Disent konzervativních soudců je delší než většinové stanovisko Johna Robertse; myká (tj. používá zájmeno „we“), což je obvyklá praxe u většinového stanoviska, nikoliv u disentu; odkazuje na částečně souhlasné a částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Ginsburg jako na „ten disent“ („the dissent“) – což je u stanoviska, jež samo o sobě disentem, dost prapodivné; s některými argumenty uvedenými ve většinovém stanovisku Johna Robertse se vůbec nevypořádává; a hlavně se k autorství tohoto společného disentu žádný ze čtyř konzervativních soudců nepřihlásil, což je u tak zásadní kauzy velmi neobvyklé (soudci Nejvyššího soudu USA obvykle píší individuální stanoviska, k nimž se ostatní soudci mohou připojit, a společné disenty či konkurující stanoviska, jak je známe například z praxe Evropského soudu pro lidská práva, jsou velmi vzácné). Na druhé straně, Ruth Bader Ginsburg se ve svém částečně souhlasném a částečně nesouhlasném stanovisku – vzhledem k tomu, že John Roberts v konečném důsledku hlasoval společně s liberálním křídlem ve prospěch Obamacare – až moc zlobí na Johna Robertse (blíže viz komentáře Davida Bernsteina, Lawrence Soluma a Paula Campose).

Drtivá většina komentátorů tak dospěla k jedinému možnému závěru – že společný disent konzervativních soudců byl původně většinovým stanoviskem a že se John Roberts připojil se k liberálnímu křídlu (ohledně „tax power clause“) až na poslední chvíli (kromě výše uvedených komentářů srov. rovněž pohled Lyle Dennistona a Ronalda Dworkina). Proto všechny ty „podivnosti“ zmíněné výše – soudci a jejich asistenti prostě nebyli schopni v tak krátkém čase (pozn. autora: Nejvyšší soud USA až na vzácné výjimky vynáší svá rozhodnutí v daném „termu“, který končil právě v den vynesení rozhodnutí ve věci NFBI v. Sibelius, takže nemohl vynesení rozhodnutí odložit) změnu v hlasování, jež v tomto případě znamenala i změnu výsledku celého sporu (kdyby hlasoval John Roberts s konzervativními soudci i ohledně „tax power clause“, tak by „individual mandate“ padl) – zaretušovat.

Situace je ještě pikantnější v tom, že John Roberts s největší pravděpodobností napsal jak konečné většinové stanovisko, tak i velkou část původního většinového stanoviska, které se posléze stalo společným disentem konzervativních soudců (k tomu opět Paul Campos) – což by vysvětlovalo, proč si společný disent žádný ze čtyř konzervativních soudců nepřisvojil za svůj vlastní. Jinak řečeno, John Roberts napsal v jednom z nejvýznamnějších rozhodnutí Nejvyššího soudu USA posledních několik dekád jak většinové stanovisko, tak klíčový disent.

Zde je nutné udělat malou odbočku a zmínit, jakým způsobem se na Nejvyšším soudě USA určuje soudce zpravodaj a jak (obvykle) probíhá hlasování. Americká praxe se od té české totiž značně liší. Po ústním jednání (pokud je nařízeno) soudci Nejvyššího soudu USA předběžně hlasují o výsledku sporu, přičemž soudce zpravodaje posléze obvykle určí předseda Nejvyššího soudu USA (pokud je členem většinové koalice). Pokud je však předseda Nejvyššího soudu USA členem menšiny, soudce zpravodaje určí nejdéle sloužící soudce Nejvyššího soudu USA, jenž je členem většinové koalice [tuto roli donedávna plnil obvykle John Paul Stevens; po jeho odchodu je nejdéle sloužícím soudcem Nejvyššího soudu USA Antonin Scalia, jenž však často hlasuje s předsedou Robertsem, takže tuto důležitou roli plní spíše Anthony Kennedy]. Jinak řečeno, žádné právo na zákonného soudce, které vede k situacím, kdy většinové stanovisko může klidně psát soudce nesouhlasící s názorem většiny. Tím ale proces rozhodování Nejvyššího soudu USA nekončí. Po sepsání draftu rozhodnutí se soudci Nejvyššího soudu USA scházejí znovu a teprve nyní dochází ke konečnému hlasování. V mezidobí mezi předběžným hlasováním a konečným hlasování může jakýkoliv soudce svůj názor změnit – třeba proto, že si teprve při psaní svého stanoviska uvědomí, že jeho původní názor prostě „nepíše“, nebo proto, že dojde k závěru, že jeho doktrinální postoj musí ustoupit vyšším hodnotám, jako je například institucionální integrita Nejvyššího soudu.

Přesně to se asi stalo ve věci NFBI v. Sibelius. Z dostupných indicií se dá zrekonstruovat následující příběh – John Roberts při předběžném hlasování po březnovém soudním jednání hlasoval (podle očekávání) spolu se čtyřmi konzervativními soudci pro zrušení „individual mandate“ a posléze přidělil zpravodajství v této věci sám sobě. Během března a dubna John Roberts sepsal (nepochybně ve spolupráci s dalšími konzervativními soudci) velkou část stanoviska rušícího klíčovou pasáž Obamacare. Někdy na přelomu dubna a května John Roberts změnil názor a rozhodl se „individual mandate“ podržet, byť poněkud překvapivě na základě „tax power clause“, a koalici konzervativních soudců opustil. Konzervativní soudci se snažili Robertse přilákat zpět do svých řad, ale neúspěšně. Konzervativním soudcům pak nezbylo – vzhledem k časové tísni – než převzít velkou část draftu původního Robertsova stanoviska, jež mělo „pohřbít“ Obamacare.

Názory na Robertsův krok se pochopitelně liší. Jedni ho oslavují jako nového Johna Marshalla a vyzdvihují jeho "judicial statemanship", jiní jsou znechuceni soudcovskými intrikami a politikařením na Nejvyšším soudě USA. Na to si musí každý udělat názor sám.

Na závěr bych rád zmínil ještě tři úvahy vztahující se k českému kontextu:

1) První otázka zní, zda k podobné "one man show" může teoreticky dojít i na českém Ústavním soudě (kde existují separátní stanoviska). O tom, že může nastat situace, že podle rozvrhu práce se zpravodajem stane soudce, který posléze nesouhlasí s většinovým stanoviskem (resp. jehož stanovisko nenajde podporu potřebné většiny), nikdo nepochybuje (k takovým situacím již několikrát došlo - viz např. bod 12 nálezu Pl. ÚS 9/07, bod 34 nálezu Pl. ÚS 28/06, či část III. nálezu IV. ÚS 276/04). Na tuto situaci (na rozdíl od zákona o soudech a soudcích) však pamatuje § 55 zákona o Ústavním soudu, který říká, že "Návrh nálezu nebo usnesení vypracuje soudce zpravodaj, byl-li však přijat návrh, který se podstatně liší od návrhu soudce zpravodaje, vypracuje jej soudce, kterého určí předsedající". Toto ustanovení by tak mělo zabránit tomu, aby rozhodnutí psal někdo, kdo s ním nesouhlasí (úvahu o tom, zda takové prolomení práva na zákonného soudce je vhodné/ústavněkonformní, zde ponechávám stranou). V praxi však hodně záleží na tom, jak se vykládá "návrh, který se podstatně liší od návrhu soudce zpravodaje". Například v usnesení Pl. ÚS 26/11 soudkyně zpravodajka zůstala nezměněna i přes skutečnost, že vůči jejímu odůvodnění (nikoliv vůči výroku) si vyhradilo odlišné stanovisko 9 ze 14 přítomných soudců (viz bod 2 odlišného stanoviska Miroslava Výborného). Odpovědět na otázku, zda by soudkyně zpravodajka zůstala nezměněna i tehdy, pokud by těchto 9 soudců nesouhlasilo i s výrokem, na 100% nedokážu, ale výše dva zmíněné nálezy naznačují, že by ke změně zřejmě došlo. Zdá se tedy, že "one man show" (kdy se soudce podílí na většinovém i menšinovém stanovisku) může u ÚS nastat patrně jen tehdy, pokud je předseda ÚS "swing votem" a prodělá podobný názorový veletoč jako John Roberts.


(2) U obecných soudů je situace jiná - tam pro změnu soudce zpravodaje neexistuje zákonná opora (jestli k tomu v praxi de facto dochází, nedokážu posoudit). Nabízí se tak hned několik otázek: Je vhodné, aby většinové stanovisko (u obecných soudů) psal soudce, který s ním nesouhlasí? Je lepší vzít takovou věc původnímu soudci zpravodaji a přidělit ji někomu jinému (tj. členovi většinové koalice)? Není tato praxe u OBECNÝCH soudů příliš nebezpečná (rozuměj zneužitelná)? A je vůbec taková praxe v souladu s právem na zákonného soudce? Je tedy nakonec lepší věc ponechat původnímu soudci zpravodaji a jeho draft korigovat? 


(3) Jak ukazuje vývoj postoje Johna Robertse, pří psaní rozsudku může soudce občas změnit názor. Z toho plyne, že praxe řady českých soudců, kteří vyhlásí rozsudek a teprve posléze jej dopisují, je dost nebezpečná. Jednou vyhlášený výrok se totiž již nedá vzít zpět... 


[Update: Na základě připomínek Petra Jägera (díky!) jsem doplnil a upravil závěrečné tři odstavce postu]

6 komentářů:

Juraj Lörinc řekl(a)...

Situáciu, keď musím vysvetľovať a argumentovať v prospech stanoviska, s ktorým vnútorne nesúhlasím, už celkom dobre poznám zo svojej praxe. Nehovorím o bežnom hraní druhej strany v rámci diskusie, keď prosto niekto musí hrať advocata diaboli. Hovorím o situácii, keď v rámci diskusie prídeme k záveru, s ktorým nesúhlasím, ale zhodou okolností som to práve ja, kto ho má navonok prezentovať. To je mimoriadne nepohodlná pozícia a kedy len môžem, snažím sa z toho vyvliecť s poukazom na to, že niekto, kto s tým súhlasí, to odprezentuje zanietenejšie. Zväčša sa to dá zariadiť, nakoniec, nie som zákonný sudca, ale konzultant. Na druhú stranu si myslím, že písomne je takáto úloha o niečo jednoduchšia.

Petr Jäger řekl(a)...

Myslím, že hodnocení praxe českého ÚS není přiléhavé. Situaci v zásadě řeší § 55 zákona o ÚS. Původní soudce zpravodaj předloží vlastní zpravodajsou zprávu. Pokud není přijata původní zpravodajská zpráva, určí předseda nového soudce k formulaci většinového nálezu. Explicitní odkaz na § 55 ZÚS je např. v nálezu Pl. ÚS 9/07.

12. Při poradě pléna Ústavního soudu předložil původně určený soudce zpravodaj Jiří Mucha zpravodajskou zprávu spolu s návrhem na zrušení napadeného ustanovení. Pro tento návrh se však nevyslovila kvalifikovaná většinu soudců předpokládaná ustanovením § 13 zákona o Ústavním soudu, které vyžaduje pro přijetí rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy většinu devíti hlasů. Rozhodnutím předsedajícího došlo ve smyslu ustanovení § 55 zákona o Ústavním soudu ke změně na místě soudce zpravodaje a k určení nového soudce pro vypracování nálezu, kterým se stala soudkyně Ivana Janů.

Tomu mimochodem odpovídá i část většinového odůvodnění, které z ničeho nic reaguje na argument, který nebyl nikým předložen, nýbrž je obsažen až v následném disentu (bod 82 většinového odůvodnění v. disent soudce Muchy). (Logicky by se dalo očekávat, že disent bude ex post reagovat na argument vetšiny a nikoliv naopak.)

V plenárních věcech jsem nalezl ještě obdobný postup u věci Pl. ÚS 28/06 (bod 34). Z postupu zpravodaje a většiny pléna, z nějž vzešlo usnesení Pl. ÚS 26/11, nelze činit závěry.

Pokud by tedy někdo měl dojem, že rigidní zákonný soudce na ÚS je nucen proti svému přesvědčení odůvodnit stanovisko většiny, myslím, že tomu tak není.

David Kosař řekl(a)...

Díky Petře za připomínky! O § 55 ZÚS jsem věděl, ale při zběžném hledání v NALUSU jsem nemohl najít žádný příklad, kdy se tak skutečně stalo (insider informace jsou někdy k nezaplacení...). Možná jsem se nechal příliš unést usnesením Pl. ÚS 26/11, které je navýsost specifické a navíc v něm šlo o konkurující stanoviska 9 soudců (a ne o disenty co do výroku). Závěrečnou pasáž postu jsem patřičně upravil. Ještě jednou dík.

Martin Bílý řekl(a)...

Zapomněl jste ještě na situaci, kdy předseda senátu je přehlasován přísedícími v pracovněprávní nebo trestní věci. Stává se to naprosto výjimečně, ale už se to stalo. To je teprve legrace, když vás přehlasují dva právní laikové a vy nemáte, kdo by to napsal jiný. Jinak samozřejmě podnětná úvaha...

Lukáš Hoder řekl(a)...

Diky za skvely post. Sam jsem nemel odvahu se do toho pustit, ale bylo to zde zajimave sledovat, jak se ty informace o rozhodnuti a dalsi okolnosti postupne objevovaly v mediich.

Anonymní řekl(a)...

Pro úplnost upozorňuji na čl. 4 odst. 3 jednacího řádu Nejvyššího soudu ČR, jímž je diskutovaná otázka upravena takto: "Soudce, kterému je věc přidělena podle odstavce 1, vyhotoví návrh rozhodnutí v této věci. V případě, že tento soudce s přijatým rozhodnutím nesouhlasí, řídící předseda k jeho žádosti určí, kdo z ostatních členů senátu rozhodnutí vyhotoví." Uvedený postup je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu užíván, byť ne často. Vzhledem k tomu, že změna soudce zpravodaje je vázána na jeho žádost, závisí do značné míry na tom, zda je soudce přes svůj nesouhlas s většinou ochoten a schopen vypracovat koncept, který by většina akceptovala. Věc tak jako tak rozhodují ovšem všichni členové senátu, jejichž hlasy jsou rovnocenné, proto považuji úvahy o porušení zákazu odnětí věci zákonnému soudci za nepřípadné.

R. W.