středa 25. července 2012

Historie práva EU

Otevřeme-li běžnou učebnici práva EU v jakémkoliv jazyce, při líčení vývoje základních principů unijního práva (přednost, přímý účinek apod) na nás zpravidla dýchne až lineární nevyhnutelnost: pokud měl celý systém unijního práva fungovat, Soudní dvůr přirozeně musel stanovit tyto a tyto principy. Malovaný obraz je rozpoznaná funkční nutnost: jinak to přeci pro fungující unijní právní řád ani nešlo, což bylo od počátku každému naprosto jasné…

Nebylo. Zrovna vyšlé zvláštní číslo Contemporary European History (Vol 21:3, August 2012) obsahuje sérii zajímavých příspěvků na téma ranné historie práva EU. Skupina historiků pod vedením Mortena Rasmussena a Billa Daviese se jala na základě primárního archivního výzkumu přepisovat evropské pověry a legendy. Dominantní legenda ohledně postupné nevyhnutelné konstitucionalizace práva EU je ve zvláštním čísle nabourána hned několikrát. Kupříkladu Morten Rasmussen se ve svém příspěvku zabývá pozadím kauz Van Gend en Loos (1963) a Costa (1964). Zjišťuje, že k těmto rozhodnutím došlo po dlouhých sporech na toto téma uvnitř Soudního dvora pouze nejtěsnější většinou a jenom díky kumulativnímu působení tří faktorů: vytrvalému přesvědčování ze strany Právní služby Komise, která Soudní dvůr tímto směrem tlačila celá padesátá léta, stejně jako se mu snažila prodat více teleologické argumentace, kterou údajně Soudní dvůr v této době ještě neměl rád; ústavní změna v Nizozemí, která byla v pozadí otázky ve věci Van Gend en Loos; a především významná personální obměna Soudního dvora krátce před rozhodnutími samotnými změnila rovnováhu v rámci Soudu, který tyto názory Komise celá padesátá léta odmítal.

Takže žádná nevyhnutelnost. Ani dlouho připravovaná revoluce. Spíše souhra náhod a externích vlivů, která posunula Soudní dvůr a jeho judikaturu do pozice, ve které si sám nebyl jist, že chce být. Obraz moudré instituce, která na sebe vědomě a z nutnosti vzala další rozvoj práva Unie v okamžiku, kdy se zdál politický proces zablokován, aby nám následně, „zastrčená v pohádkovém Lucemburku“, vytvořila federální Evropu, se nám trochu nabourává. Jak to tedy skutečně bylo a co jsou jenom následně vytvořené nánosy ústavně federalistických legend?

Výborné letní čtení pro všechny fanoušky práva EU! Nezbývá než se těšit na knihu na téma obecné historie práva EU v letech 1950-1970, kterou Morten Rasmussen dopisuje a která snad co nevidět vyjde. Jak on, tak ostatní historici práva EU, nemají ale bohužel lehký úkol: Soudní dvůr EU totiž, na rozdíl od všech ostatních institucí EU, odmítá otevřít svůj archiv, a to i pro věci starší padesáti let. Tak nevím: tajnost soudního rozhodování coby princip chápu. Není mi ale jasné, proč není možné pustit skupinku nadšených historiků, aby se prohrabali spisy staršími padesáti let a něco zajímavého vytáhla na světlo Boží...

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Na podobné téma vyšel nedávno zajímavý článek profesora Malenovského v Právníku č. 7 pod názvem " 60 let Evropských společenství: od francouzského "supranacionálního" smluvního projektu k jeho německému "podústavnímu" provádění. Rozhodně doporučuji k přečtení. Jaroslav Vlašín

Anonymní řekl(a)...

Pane Bobku,
můžete mi vysvětlit, proč tolik absolventů právnické fakulty, zabrousivších nedopatřením do oblasti právích dějin (v níž se zpravidla pohybují velmi nejistě) píše slovo rané s dvěma "n"? I když se to nezdá, tak tohle adjektivum nemá s ránem mluvincky pranic společného...
Petr Kreuz