22 června 2012

Síla příběhu v právní praxi

Již několik let se jako kouč a rozhodce věnuji přípravě a hodnocení studentů v rámci mezinárodní soutěže Willem C. Vis International Commercial Arbitration Moot. Během každoročního finále této soutěže se ve Vídni setkávají studenti doslova z celého světa. V tomto roce se soutěže zúčastnilo přes 280 týmů z pěti světadílů.

Při sledování výkonů jednotlivých soutěžících si člověk nemůže nevšimnout rozdílů ve způsobu prezentace u studentů z různých právních kultur. Na jednu stranu se zde projevuje klasická kontinentální právní tradice s charakteristickým důrazem na aplikovatelná ustanovení smlouvy a rozhodného práva. Ohledně skutkových tvrzení se studenti pocházející ze zemí s touto tradicí často omezují pouze na ta, která jsou rozhodující pro těch několik právních norem, jejichž aplikace přichází v úvahu, či je druhou stranou namítána. Jejich projev je většinou dobře strukturovaný, ale na druhou stranu poněkud technicistní.

Naproti tomu studenti pocházející z anglosaského prostředí mají obecně tendenci pojímat prezentaci daného případu daleko volněji. Místo aby se hned v úvodu pustili do analýzy rozhodného práva a interpretace jeho vybraných ustanovení, mají tendenci spíše představit celý kontext daného případu vč. na první pohled irelevantních podrobností. Tyto podrobnosti jsou však schopni prezentovat takovým způsobem, že jejich spojením se před divákem takové prezentace odvine celý příběh daného případu.

Jsem přesvědčen, že se z druhého výše popsaného přístupu můžeme poučit i my, právníci pocházející z kontinentální právní kultury. Efektivita a úspěšnost tohoto přístupu je totiž založena na poznatcích o tom, jakým způsobem funguje lidská psychika. Jednoduše řečeno: lidé mají rádi příběhy.

Pokud by o výsledcích sporů rozhodovali počítače či jiné stroje, nebylo by třeba takto uvažovat. Vzhledem k tomu, že tomu tak není (na což často řada právníků zapomíná), je dobré se věnovat i lidskému faktoru při rozhodování sporů, ať už v rámci soudního nebo rozhodčího řízení.

Podobenství a příběhy hrají v lidském chápání světa významnou roli. O tom svědčí řady příkladů. Bible svatá, jeden z největších knižních „bestsellerů“ všech dob, je důkazem z nejpřesvědčivějších. Síla tohoto díla je (také) právě v tom, že řada poselství či myšlenek, která mají být předána je formulována v podobě příběhů.

Sílu příběhů si uvědomují i odborníci v jiných oblastech. V současné době je u mne v Londýně na návštěvě kamarád, který zde navštěvuje týdenní kurz pro vrcholné manažery na London Business School. Jedním z hlavních rad, které dostal během týdenního kurzu v ceně nového automobilu nižší třídy je ta, že pokud chce, aby si jeho podřízení určitou informaci zapamatovali, je dobré ji formulovat jako příběh.

O magickém kouzlu příběhů píše v jedné ze svých knih též Terry Pratchett. Podle něj příběhy mají vlastní život a existují bez ohledu na existenci a vůli svých aktérů.

Možná se podivíte, co dělá takováto úvaha na právním bloggu. Nezapomínejte však, že se jedná o blogg specifický: Jiné právo. Domnívám se, že jeho názvu a hlavnímu mottu zcela odpovídá pokus podívat se na právo z tak trochu jiné strany. Slibuji, že většina mých dalších příspěvků již bude výrazně konvenčnějších.

Kam výše uvedenou úvahou směřuji: Jsem hluboce přesvědčen, že ke kvalitnímu poskytování právních služeb spočívajících v zastupování klientů v soudních a rozhodčích řízeních patří i schopnost vyprávět příběhy. Pozor, nesnažím se zde argumentovat pro to, aby analytickou a systematickou práci při interpretaci a aplikaci práva nahradilo bajkářství či lidové vypravěčství. Jsem však přesvědčen, že dobrý advokát by měl být schopen představit případ svého klienta nejen jako strohý řetězec právně-relevantních skutečností a právních úkonů, ale též jako příběh. V tomto příběhu by ideálně náš klient měl být ten „good guy“. I když se nám nepodaří prokázat, že náš klient každým svým jednáním naplnil literu zákona či smlouvy, můžeme poukázat na to, že taková jeho jednání byla za daných okolností odůvodněná, racionální, vstřícná, rozumná či pochopitelná. Větší prostor pro výše popsaný přístup je samozřejmě tam, kde je právní norma formulována pomocí relativně neurčitých právních pojmů.

Z mé zkušenosti advokáta a rozhodce vyplývá, že takový přístup se může ukázat efektivním zejména v skutkově či právně složitých a nejednoznačných sporech. Tam kde soudce či rozhodce váhá, na kterou stranu se přiklonit při svém rozhodování, může se stát otázka, která ze stran sporu je „good guy“, tím pomyslným „jazýčkem na vahách“. Advokát, který by se omezil pouze na právně-technicistní způsob argumentace, by pak dle mého názoru neposkytl kompletní právní službu.

Zbyšek Kordač, Londýn

10 komentářů:

Tomáš Pecina řekl(a)...

Příběhy se vyprávějí porotám, profesionální soudci je neocení, a dokonce mám pocit, že rozhodnou spíš proti straně, jejíž advokát působí při jednání dojmem lidového vypravěče.

Martin Kopa řekl(a)...

Ahoj, Zbyšku, moc Tě zdravím!

Zcela s Tvými názory souhlasím a myslím, že by se i dovednostní výuka u nás mohla legal storytellingu věnovat.

V USA např. na Hofstra University je tato právnická dovednost součástí jejich klinického programu (k tomu doporučuji tento podcast http://deimos.apple.com/WebObjects/Core.woa/BrowsePrivately/hofstra.edu.6508715744). Možnosti, které zapojení legal storytellingu do prakticky orientované výuky přináší, pak popisuje v tomto článku Nancy Levit: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1144797

Proč se neinspirovat? Minimálně výsledky českých fakult v mezinárodních moot courtových soutěžích by se mohly zlepšit a pro právní praxi by taky mohla tato dovednost mít blahodárný účinek (i když, jak píše Tomáš Pecina, profesionální soudce v ČR na to asi neskočí).

Těším se na další Tvé příspěvky!

FORTUNA řekl(a)...

No jo, pane Pecino, 22.6.12, 17:00, ale co soudci amatéři?

Mirek Vorlický

Tomáš Hülle řekl(a)...

Ona je to jako vždy zbraň, která má dvě čepele. Na jedné straně by to bylo jistě mnohem více zajímavé u českých soudů, ale na druhé straně to podporuje jistou povrchnost. Mám ze soutěže a rozhodování prakticky totožné zkušenosti. Často si ale říkám, zda-li má spravedlnost rozhodovat podle toho, jakým způsobem se "prodá"? Story telling je příjemná věc pro všechny, ale s určitým odstupem oceňuji kontinentální soudnictví, které se zakládá na profesionalitě a nenechá se zmást vyprávěním na dobro a zlo (viz. porotní systémy a někdy až absurdní verdikty). Jak navíc každý poznal, rozlišení navíc v čisté podobě nikdy neexistuje. Osobně si myslím, že by si český advokát neměl odnést co Zbyšek popisuje u U.S. soudů, ale spíše schopnost dokázat vyložit srozumitelně ustanovení a jeho dopady do praxe. To není o vyprávění příběhu, ale o pochopitelném výkladu práva. To mi v současnosti schází více.

Tomáš Hülle

Martin Bílý řekl(a)...

V tom případě jsem anglosas, protože souhlasím a sám to takto používám:-)

Zuzana Vikarská řekl(a)...

Když jsme začínali trénovat na moot court, bylo nám řečeno, že klíčem k úspěchu je šikovná kombinace common law a kontinentálního práva - využít výhody obou a eliminovat nedostatky obou. Common law styl nabízí výhodu "síly příběhu", ale může lehce sklouznout k prázdnému vyprávění, které (právně) nepřesvědčí. Kontinentální právníci mají naopak tendenci eliminovat právo na "suché" normy extrahované jak z právních předpisů tak z judikátů, bez ohledu na širší kontext. Někde uprostřed je pak styl právní argumentace, ve které jsou právní argumenty prozářeny "příběhem v pozadí"(background narrative, story-line).

Tato kombinace je zároveň určitým testem i pro samotného právníka - zda problému opravdu rozumí. Není totiž těžké povyprávět příběh dané kauzy, stejně jako není těžké vyjmenovat zákonné podmínky pro aplikaci té které normy. Je však náročné aplikovat normu na konkrétní příběh takovým způsobem aby byl argument srozumitelný a přesvědčivý.

Otázkou zůstává, zda je tento "příběhový" styl argumentace použitelný i pro každodenní (českou) právní praxi, nebo je to jen "mooting skill"...

Anonymní řekl(a)...

Existuje ještě třetí varianta, oblíbená u jisté části českých orgánů, totiž v odůvodnění popsat samotný skutkový stav ad nauseam a pak odůvodnění ukončit bez jakohokoli argumentu.
Příklad zde:
http://www.pecina.cz/files/opatreni3.pdf
Další level pak je nepopsat ani ten skutkový děj.
Příklad zde:
http://www.pecina.cz/files/usneseni34.pdf

Zbysek Kordac řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Zbysek Kordac řekl(a)...

Děkuji všem za komentáře. Jsem rád, že příspěvek vyvolal diskusi.

Pointou mého příspěvku mělo být, že soudce (ať profesionál podle Tomáše, nebo neprofesionál podle Mirka) je jen člověk. Soudy nejsou stroje na rozhodnutí, do kterých se nahází podklady ve formě podání a vypadne z nich výsledek. Za každým soudním rozhodnutím je konkrétní člověk, který má své pocity, preference, předsudky, zkušenosti.

Hlavním úkolem advokáta, který zastupuje klienta u soudu, je tohoto konkrétního soudce přesvědčit o oprávněnosti či správnosti pozice jeho klienta. Já tvrdím, že ke splnění tohoto hlavního úkolu může posloužit i schopnost vyprávět příběhy.

O tom, že styl a míra použití této schopnosti před laickou porotou a před profesionálním soudcem budou diametrálně odlišné, není sporu.

Anonymní řekl(a)...

Rozumím tomu správně, že jde o umění vhodně vybranými fakty a jejich vhodnou interpretací ve prospěch zastupovaného klienta přesvědčit soud, že Země je placatá? Sch.