30 června 2012

Mezinárodní arbitráž v ČR: reforma nutná

Česká republika by měla mít zájem na tom, aby její legislativa a judikatura jejích soudů byla vstřícná k mezinárodní obchodní arbitráži a napomáhala jejímu rozvoji. Předně je to v zájmu českých podnikatelských subjektů, které ke své činnosti potřebují mít k dispozici efektivní způsob řešení sporů vznikajících z jejich mezinárodního obchodu. Druhak by stát měl mít zájem na tom podporovat volbu České republiky jako místa konání rozhodčího řízení. Výhody jsou v takovém ohledu několikeré: konání mezinárodních rozhodčích řízení v ČR by k nám přineslo finanční prostředky za tyto a další služby, zvýšilo by to prestiž a konkurenceschopnost České republiky a v konečném důsledku by to podpořilo to, aby do České republiky směřovalo více investic a více obchodu.

Právní stav v České republice ve vztahu k mezinárodní arbitráži není dobrý. Nebyl dobrý před přijetím novely zákona č. 216/1994 Sb. (dále jen „Zákon“). Po nabytí účinnosti novely Zákona provedené zákonem č. 19/2012 Sb. (dále jen „Novela“) se situace ještě zhoršila. Největším problémem je, že řada aspektů české legislativy a judikatury neodpovídá mezinárodně uznávaným standardům, které jsou široce uznávány v této oblasti.

Právní stav před nabytím účinnosti Novely vykazoval zejména následující konkrétní negativa.

Vazba na občanský soudní řád. Dle ustanovení § 30 se na rozhodčí řízení přiměřeně použije zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Toto ustanovení může mít snad své odůvodnění ve vnitrostátní arbitráži. Proč by však měly české předpisy upravující soudní řízení být použity např. v řízení mezi italským prodávajícím a španělským kupujícím? V zájmu takových stran je spíše, aby jejich řízení bylo oproštěno od národních specifik a podléhalo stejným mezinárodním standardům, ať už je místo konání umístěno kdekoliv. Problematickými v tomto ohledu mohou být např. princip iura novit curia, úprava náhrady nákladů či povinnosti poučovat strany podle ustanovení § 118a osř.

Příliš úzká arbitrabilita. Ve srovnání s řadou jiných států je objektivní arbitrabilita v českém právu vymezena poměrně úzce. Zákon totiž požaduje splnění dvou základních podmínek: aby se jednalo o majetkový spor, a aby se jednalo o spor, ohledně nějž je možné uzavřít smír. Řada okolních států zná přitom pouze jednu z těchto podmínek. Už kombinace těchto dvou podmínek činí české vymezení objektivní arbitrability poměrně úzkým. Třetí podmínka, že pro rozhodování takového sporu by jinak byla dána pravomoc soudu, pak v mezinárodní arbitráži nedává smysl žádný. Proč by měly být tedy strany v mezinárodní arbitráži omezeny českým úzkým konceptem arbitrability?

Dvouinstanční přezkum. Z hlediska mezinárodní arbitráže je dalším problematickým prvkem české úpravy to, že české soudy rozhodují v řízeních souvisejících s rozhodčím řízení (zejména v řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu) dvouinstančně. Je všeobecně uznáváno, že jednou z největších výhod rozhodčího řízení je, že k vyřešení sporu dojde v relativně krátké době. Tato výhoda přijde vniveč, pokud díky dvouinstančnosti soudního rozhodování o přezkumu rozhodčího nálezu mohou být strany v nejistotě o tom, zda nález bude zrušen, ještě řadu let po jeho vydání.

Příslušnost nižších soudů. Další systémovou nevýhodou české úpravy je ta skutečnost, že o návrzích na zrušení rozhodčích nálezů rozhodují soudy nižších instancí. O osudu rozhodčích nálezů tak rozhodují soudci, kteří nemají žádnou zkušenost s rozhodčím řízením v mezinárodním obchodu a díky systému práce na okresních soudech ani nemají možnost si odbornost v tomto úzkém oboru vybudovat.

Judikatura českých soudů nerozlišuje. Zákon se vztahuje jak na rozhodčí řízení vnitrostátní, tak i na mezinárodní obchodní arbitráž. S tím souvisí i negativum stavu v České republice spočívající v tom, že judikatura soudů většinou nerozlišuje mezi vnitrostátní a mezinárodní arbitráží či mezi obchodní a spotřebitelskou arbitráží. Vzhledem k tomu není jistota, zda lze u některých judikátů vyloučit jejich použití na mezinárodní arbitráž. Mám na mysli zejména ty judikáty, které měly za cíl vypořádat se s problematickou praxí některých českých arbitrážních center. Jejich právní věty jsou však formulovány tak obecně, že hrozí jejich aplikace i na mezinárodní arbitráž (zejména v otázce platnosti rozhodčích doložek).

Předběžná opatření. Na mezinárodní scéně bylo výrazným trendem posledních let rozšiřování možnosti arbitrů či arbitrážních tribunálů vydávat předběžná opatření. Dle ustanovení § 22 Zákona však lze žádat o nařízení předběžného opatření pouze (obecný) soud.

Nedobrá situace v České republice se dále zhoršila po nabytí účinnosti Novely. Nová právní úprava má z hlediska mezinárodní arbitráže následující negativa.

Požadavek bezúhonnosti. Nově je na každého rozhodce kladen požadavek bezúhonnosti. Problém je, že požadavek bezúhonnosti rozhodce se týká všech sporů (tedy nejenom sporů ze spotřebitelských smluv) a že tento pojem je definován velice úzce. Podmínku bezúhonnosti nesplní ten rozhodce, který byl odsouzen za trestný čin (i nedbalostní). Takovým trestným činem může být např. zavinění autonehody. Opravdu chceme znemožnit věhlasným světovým rozhodcům rozhodovat spory v České republice jenom proto, že např. zavinili autonehodu?

Ustanovení § 19 odst. 4 Zákona. Podle výše uvedeného ustanovení musí být řád vydaný někým jiným než stálým rozhodčím soudem přiložen k rozhodčí smlouvě. Je třeba si připomenout, že věhlasné světové instituce a organizace jako např. International Chamber of Commerce v Paříži či UNCITRAL nejsou stálými rozhodčími soudy ve smyslu ustanovení § 13 Zákona. Řízení podle jimi vydaných pravidel je tedy v terminologii Zákona řízením ad hoc. Pokud by české soudy aplikovaly výše uvedené ustanovení doslovně, musely by vyžadovat, aby řády těchto center byly k rozhodčím smlouvám přiloženy. To by se rovnalo jednak mezinárodní ostudě, protože by Česká republika byla pravděpodobně jediným státem, který něco takového vyžaduje, jednak by se mohlo jednat o porušení čl. II Newyorské úmluvy, pokud by soudy takovou rozhodčí doložku neuznaly.

Věcný přezkum. V ustanovení § 31 Zákona přibyly dva další důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ve spotřebitelských sporech. Problematickým je zejména nově zavedený věcný přezkum nálezů. Pokud si soudci zvyknou přezkoumávat běžně rozhodčí nálezy ve spotřebitelských věcech i co se týče merita, existuje určité nebezpečí, že si na tuto praxi zvyknou a budou podobným způsobem přistupovat i k ryze obchodním či investičním rozhodčím nálezům. Toto riziko je umocněno ještě velmi širokým pojetím spotřebitele v českém právu. V mnoha sporech, kde je na jedné straně fyzická osoba, nebude zcela jasné, zda se nemůže jednat o spor ze spotřebitelské smlouvy.

Zákon č. 186/2011 Sb. Tento zákon zavedl i pro rozhodce za určitých situací povinnost sdělit informace o rozhodčím řízení některým správním orgánům a předat jim dokumenty či celé spisy. Tato povinnost je v příkrém rozporu s povinností mlčenlivosti, kterou je rozhodce vázán.

Vzhledem k výše uvedenému jsem přesvědčen, že je třeba rozštěpit českou právní úpravu rozhodčího řízení tím, že pro mezinárodní arbitráž bude přijata speciální komplexní právní úprava. Základem takové právní úpravy by měl dle mého názoru rozhodně být Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži. To by vyřešilo většinu problémů, které jsem nastínil výše.

Zbyšek Kordač, Londýn

8 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Jen dvě poznámky.

Problém není v procesu dvouinstančnost, ale délka řízení. Srovnám-li to se správními řízeními, a to si troufám říci, že mnohá si se soudním řízením pranic nezadají co do složitosti a odbornosti. Provedl jsem menší průzkum na mých úřadech a průměrná délka od přijetí spisu do nabytí právní moci jsou čtyři měsíce. Odvolací orgány řeší věci v odvolání zpravidla do dvou až tří měsíců od přijetí do nabytí právní moci.

Co se týká bezúhonnosti, tak začínají být kladeny až nepřiměřené nároky všude. Nedbalostní trestné činy, pokud nesouvisí s výkonem rozhodovací činnosti (např. zneužití pravomoci úřední osoby z nedbalosti), by neměli mít pražádný vliv.
Rozhodce na rozdíl od některých jiných osob, třeba i úředníků nebo strážníků obecní policie, má výhodu, že při zahlazení může pokračovat.

Na závěr si dovolím jízlivou poznámku, že za tuto situaci mohou především advokáti a jimi zřízená tzv. rozhodčí centra. Potom ještě tak dva tři lidé, co se "nabourali do systému" (jako je ta odsouzená osoba, co se nechala přeoperovat).

Nakonec ovšem z toho těží advokáti mají další výhradní licenci.
Advokát především logicky je osoba, která zastupuje jednu ze stran a provádí právní poradenství. Zde si anopak myslím, že především advokáti by měli být z institutu rozhodčího řízení vyloučeni.

Patrik Šebesta

Rudo Leška řekl(a)...

Ďakujem za rozumné a vecné slovo, ktoré v debate o arbitráži príliš nepočuť. Niektoré súčasné pikošky ako poučovanie podľa § 118a osř (a mnoho ďalších) sú vážne crazy. Akurát si myslím, že nie je dôvod štiepiť úpravu na medzinárodnú a vnútroštátnu arbitráž. Ako keby si českí podnikatelia tiež nezaslúžili normálnu úpravu.

Juraj Gyarfas řekl(a)...

Ďakujem za skvelý článok. Veľmi podobné závery platia aj o slovenskom zákone o rozhodcovskom konaní, aj keď mám pocit, že sa viac približuje Modelovému zákonu UNCITRAL, takže niektoré české problémy našťastie nie sú také akútne.

Veľmi akútna je však aj na Slovensku ochranná pro-spotrebiteľská judikatúra, ktorá je formulovaná tak všeobecne, že jej závery vyvolávajú právnu neistotu aj v komerčnej arbitráži.

Jeden bod, s ktorým však nie úplne súhlasím, je kritika dvojinštančnosti prieskumného súdneho konania. Slovenský zákon o rozhodcovskom konaní z Modelového zákona (čl. 16 ods. 3) prebral jednoinštančnosť konania vo vzťahu k preskúmavaniu právomoci (§ 21 ods. 4 ZRK). Jednoinštančnosť síce zvyšuje rýchlosť, ale zvyšuje právne riziko - najmä keď na prvom stupni rozhodujú okresné súdy. Ak by malo byť konanie jednoinštančné, bolo by podľa mňa potrebné vytvoriť jeden špecializovaný súd, ktorý by vytváral jednotnú a predvídateľnú judikatúru. Alebo by aj pri jednoinštančnosti musel rozhodovať najvyšší súd.

Každopádne držím palce k akejkoľvek liberálnejšej úprave v Čechách. Dúfam, že sa blíži aj čas liberálnejšej úpravy na Slovensku.

Unknown řekl(a)...

Děkuji za skvělý článek, který mi mluví z duše.
Pokud se týče novely, je zajímavé, že některé vhodné prvky zákonodárce naopak nelogicky omezuje pouze na arbitráž týkající se spotřebitelů.

Konkrétnš v § 8 (3): Při rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv je rozhodce povinen před zahájením
projednávání věci stranám sdělit, zda v posledních 3 letech vydal nebo se podílel na vydání
rozhodčího nálezu nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu,
jehož účastníkem byla či je některá ze stran.

Tato povinnost by se přitom měla týkat všech rozhodců, což by bylo v souladu IBA Pokyny pro střet zájmů. Blíže jsem tuto problematiku popsal v článku v posledním Právním rádci...

Jan Slanina řekl(a)...

Osobně si myslím, že zásadní problém je v tom, že je vůbec připuštěno rozhodčí řízení ve věcech, které jsou charakterizovány zásadní nerovností stran (spotřebitelské a pracovní spory).

V důsledku toho vzniká relativně komplikovaná úprava, která ovšem fakticky mnoho neřeší: například stávající požadavek sjednání rozhodčí smlouvy se spotřebitelem na samostatné listině a explicitního uvedení informací o rozhodci znamená, že pro seriózního velkého poskytovatele spotřebitelských služeb se stalo rozhodčí řízení obtížně použitelným (protože samostatná listina a uvedení informací o rozhodci znamenají velkou provozní komplikaci), ale možnost jeho zneužití neseriózními malými podnikavci je stále otevřena.

Řešením by tak opravdu bylo úpravu zcela oddělit, přijmout samostatný zákon o rozhodčím řízení v obchodních věcech, a rozhodčí řízení ve spotřebitelských a pracovních věcech buď zcela zakázat, nebo upravit samostatně.

Například ten jednoinstanční soudní přezkum v obchodních věcech vnímám ok, ve spotřebitelských problematicky (aplikace evropské spotřebitelské legislativy je hodně komplikovaná a vystavovali bychom se velkému riziku infringementu).
Pokud by se to oddělilo, tak si velmi dobře umím představit, že v obchodních věcech bude jednoinstanční přezkum na kraji nebo (pokud budou dlouhodobě zachovány) i na vrchním soudu, zatímco ve spotřebitelských dvouinstanční začínající na okrese.

Honza Slanina

Jan Slanina řekl(a)...

ad Patrik Šebesta:
Zde jde opět o tu dvojkolejnost: v obchodním sporu, jehož věcnou podstatou je chyba v IT bezpečnosti, si umím perfektně představit, že, pokud si ho strany zvolí, bude rozhodovat třikrát odsouzený hacker-recidivista, protože se strany rozhodly, že odbornost je pro ně důležitější, než bezúhonnost. Asi by bylo fajn, aby k tomu sepsaly prohlášení, že to fakt věděly, ale jinak nevidím problém.

Ve spotřebitelském či pracovním sporu mi to přijde nepředstavitelné - má-li být chráněna slabší strana, je bezúhonnost rozhodce zásadní.

Zbysek Kordac řekl(a)...

Děkuji všem za komentáře. Z debaty pod tímto příspěvkem mám radost.

Ad Patrik Šebesta: Ano máte pravdu-délka soudního řízení je součástí problému.

Ad Rudo Leška: Souhlasím, Rudo. Ale jako člověk, který se účastnil legislativního procesu u novely ZRŘ, si uvědomuji, že to je neprosaditelné...

Ad Juraj Gyarfas: Problémy s příliš všeobecně formulovanýmiprávními větami judikátů máme též. Jednoinstančnost jsem samozřejmě požadoval pouze pro nálezy s mezinárodním prvkem (dalo by se rozšířit na obchodní věci). Máte pravdu, že by to vyžadovalo specializaci-ideálně by o této agendě měl rozhodovat specializovaný senát nejvyššího soudu (tak jako např. v Číně).

Ad Martin Svatoš: Jistě, tato povinnost by se teoreticky dala vztáhnout na rozhodce ve všech sporech, resp. v podstatě v generální rovině už platí i s ohledem na IBA Guidelines. Myslím si ale, že je možná lepší to nechat takto v rovině obecné a ve formě soft law (IBA Guidelines). On "repeat player effect" je opravdu nejpalčivější právě ve vztazích spotřebitelských...

Ad Jan Slanina 1: Ano, většinou souhlasím. Mít jeden zákon pro tak odlišné instituty jako je spotřebitelská arbitráž a mezinárodní obchodní arbitráž vede právě k těm problémům, které jsem se snažil popsat ve svém příspěvku. Dvojkolejnost je potřebná, je otázka, kudy vést "řez"-zda mezi obchodními a jinými spory, či mezi vnitrostátnímy a se zahraničním prvkem. Zvolil jsem druhou variantu protože je jednodušeji prosaditelná a česká specifika jsou zde daleko méně obhajitelná...

Ad Jan Slanina 2: Souhlasím. Stačilo by, kdyby byl požadavek bezúhonnosti omezen na spory ze spotřebitelských smluv. On ale není...

Anonymní řekl(a)...

od roku 2014 bude účinná novela 91/12 Sb., která zavádí podmínku občanství pro rozhodce v §4/1.

Také ruší pátou část o vztazích k cizině, ale to je možná dáno novým ZMPS, který zatím neznám.

PB