pondělí 7. května 2012

Štěpán Výborný: Střípky z 1. máje 2012 - právo shromažďovací vs. zajištění bezpečnosti

1. květen byl jako tradičně příležitostí pro setkání rozličných ideových skupin, přičemž v Praze se letos sešli příznivci krajní levice i krajní pravice. Při přímém pozorování obou těchto shromáždění mi na mysl přicházely různé diskutabilní otázky spjaté se shromažďovacím právem, v tomto roce obzvláště vztah mezi zajištěním bezpečnosti a právem pokojně šířit názory skrze uskutečněné shromáždění.

Příběh první: Krátce před polednem se vydává ze Střeleckého ostrova sto až dvě stě anarchistů na pochod Prahou. Na začátku průvodu jsou účastníci s vlajkami vyzváni k tomu, aby některé zástavy z tyčí sundali, protože jinak by policie pokládala takovéto vlajky za zbraň dle shromažďovacího zákona. Účastníci shromáždění po splnění této podmínky vyrážejí na pochod Prahou, při němž jsou obklopeni kordóny speciálních pořádkových jednotek. Důvod tkví nejenom v zajištění veřejného pořádku, ale také v zajištění bezpečnosti účastníků shromáždění (obava z možného střetu se sympatizanty z opačného politického spektra).

Příběh druhý: Před druhou hodinou se na Můstku scházejí příznivci krajní pravice (tedy pokud opomineme možná i početnější shromáždění novinářů a policistů na stejném místě). Celý prostor je hermeticky uzavřen policií, hlavní přístupovou cestu přehrazují dvě policejní dodávky a zbylé úzké průchody obklopují členové speciálních pořádkových jednotek a antikonfliktního týmu. Možnost zúčastnit se shromáždění je tak značně ztížena. Důvod je stejný jako v prvém případě: zajištění bezpečnosti účastníků shromáždění před útoky jejich odpůrců.

Oba tyto příběhy spojuje jeden společný aspekt: v zájmu bezpečnosti shromážděných je omezováno jejich shromažďovací právo a snad ještě více tomuto právu nadřazená svoboda projevu. V souvislosti s těmito opatřeními jsem uvažoval, jaké možnosti de facto tyto skupiny mají k projevení svých postojů skrze shromažďovací právo, které k tomuto účelu ze zásady slouží. V prvém případě totiž kordón policistů de facto znemožnil seznámit se s nesenými transparenty, protože ty byly zakryty těly těžkooděnců (možnost nést některé proklamace či vlajky nad hlavami účastníků protestu byla do určité míry znemožněna již uvedeným opatřením z důvodu považování držáku vlajky za zbraň). Opustit průvod mimo útvar speciálních pořádkových jednotek pak bylo obtížné pro osoby „nezapadající“ mezi přívržence anarchistického myšlení, pro anarchisty samotné fakticky nemožné. Varianta oslovit okolojdoucí občany rozdáváním propagačních letáků či tiskovin tedy rovněž nepřicházela v úvahu. Jediný možný způsob projevení svého názoru tak de facto spočíval v provolávání hesel, z nichž by bylo možno dovodit základní ideové pilíře shromážděné skupiny. Otázkou však zůstává, zda je tento způsob reprodukce názoru shromážděných dostatečný. Navíc, pokud by se demonstranti hypoteticky rozhodli pro formu tichého protestu s tím, že své názory vyjádří pouze nesenými transparenty (v některých případech i naprosto legitimně a odůvodněně – například z důvodu piety), tak by policejní opatření naprosto degradovala možnost vyjádřit prostřednictvím shromáždění svůj názor. Z hlediska zde uvedených bezpečnostních opatření tak mohli být s projevovanými názory seznámeni pouze účastníci shromáždění, u kterých však lze očekávat, že se s projevovanými postoji již ztotožnili a je znají, protože v opačném případě by se shromáždění aktivně neúčastnili.

Takto by bylo možno negativně nahlížet na restrikce z pohledu shromáždění, důležité je ale zhodnotit i důvody, které vedly bezpečnostní složky k jejich přijetí. Úkolem policie je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek (srov. § 2 zákona o Policii ČR). A bezpečnostní složky mohly očekávat ohrožení všech těchto tří chráněných hodnot. 1. máj je již tradičně příležitostí pro setkání různých politických skupin, těch krajních nevyjímaje. A mnohá z těchto shromáždění v minulosti neprobíhala pokojně, nýbrž docházelo ke střetům s pořádkovými jednotkami (např. v Brně v roce 2007) či ke střetům přívrženců krajní pravice a krajní levice mezi s sebou (mj. v tomto roce tomu bylo dvacet let od vůbec nejtvrdších střetů na Letenské pláni, které jsou do dneška především pro levicové radikály mementem násilného zabránění aktivit pravicových radikálů, včetně jejich zastrašení do budoucna). Navíc nepokojná podoba shromáždění radikálů je na 1. máje přítomna i v jiných evropských státech (v Berlíně bylo tento rok například k zajištění bezpečnosti nasazeno k 7 000 policistů).

Nutnost zajištění bezpečnosti by tedy mohlo být akceptovatelným důvodem pro nepříznivé zasažení do shromažďovacího práva. Stěžejní otázkou ale zůstává, v jaké intenzitě a jakými všemi prostředky je možno do shromažďovacího práva za tímto účelem zasáhnout. Tím se mimo jiné dostáváme k obtížnosti vymezení pojmu přiměřenost, který dle mého názoru náleží mezi jeden z nejvíce subjektivně ovlivněných právnických pojmů, ale který plní při omezování základních práv a svobod zásadní úlohu. Ve zmíněných případech vyvstávají především otázky, zda bylo nezbytné, aby speciální policejní jednotky držely v pevném útvaru pochod anarchistů (a tím zakrývaly nesené transparenty), aby neumožňovaly radikálům či jiným osobám bezproblémový přístup na shromáždění, aby zakázaly použití masivnějších držáku zástav apod., to vše v zájmu zajištění bezpečnosti.

Řešení těchto otázek je značně obtížné a objektivně snad i těžko nalezitelné. Ani jednu kategorii totiž nelze absolutně odmítnout a striktně lpět pouze na té druhé. Představa, že by bezpečnostní složky v případě shromáždění radikálů naprosto rezignovaly na zajišťování bezpečnosti a ponechaly shromážděné „vlastnímu osudu“, je stejně těžko přijatelná jako pozice upřednostňující striktní zajištění veřejné bezpečnosti tím, že by riziková shromáždění byla preventivně zakazována či následně bez relevantních důvodů rozpouštěna (ostatně v této souvislosti očekávám především mezi bezpečnostními složkami debatu nad správností letošních postupů, kdy byl umožněn velmi blízký kontakt pravicových a levicových radikálů, který přinesl vypjaté situace, včetně útoků na ideové odpůrce). Řešení z absurdního světa - například takové, že z důvodu bránění v přečtení nesených transparentů by tyto nesli samotní policisté jdoucí na čele průvodu - pak spíše vyvozují úsměv na tváři než by přinášela praktická řešení.

Při hledání rovnováhy mezi shromažďovacím právem (respektive svobodou projevu) a zajištěním veřejné bezpečnosti pak může vyvstat i další aspekt, a to zohledňování hlásaných idejí. Přijímaná opatření vedoucí k zajištění bezpečnosti totiž mohou sice bránit šíření myšlenek a postojů, ve zde ilustrovaných případech ale pouze takových, které mohou být neslučitelné s demokratickým právním státem. Tím se dostáváme k otázce, zda by stát při zasahování do shromažďovacího práva (či základních práv obecně) měl zůstat ideově neutrální, či by měl při restrikcích zohledňovat hlásané názory, a to nikoli pouze při rozpouštění či zákazu shromáždění. Někteří by mohli argumentovat, že omezující bezpečnostní opatření jsou správná i proto, že „zabíjejí dvě mouchy jednou ranou“: je zajištěna bezpečnost a zároveň demokracie sama sebe brání před šířením antidemokratických či nenávistných postojů (navíc skrytě, takže ani nemůže být kritizována za pošlapávání lidských práv). S tímto postojem však nemohu souhlasit, protože dle mého názoru by stát do pozice hodnotitele projevovaných názorů měl vstupovat velmi obezřetně a pouze za situace, kdy dochází k bezprecedentním útokům na demokracii a její základní principy. Proto soudím, že důvodem masivního nasazení speciálních pořádkových jednotek či dalších policejních útvarů by neměla být snaha o zamezení hlásání projevovaných myšlenek, ale skutečně pouze lpění na zajištění bezpečnosti a pořádku a v zájmu této chráněné hodnoty by neměla přespříliš omezovat práva těch, které de facto chrání. V opačném případě by totiž ochrana přestávala plnit svůj účel, ale v čím dál větší míře by se stávala restriktivním opatřením. Ostatně i v historii nedemokratických režimů nalezneme příklady omezení základních lidských práv a svobod pod rouškou ochrany omezované osoby. Proto by mělo být vždy obezřetně zohledňováno, zda legitimní ochrana určitých hodnot (například oné veřejné bezpečnosti) nevede k destrukci jiných, především těch, na nichž demokratický právní stát v základu stojí.

Obecně lze uzavřít, že shromažďovací právo je natolik úzce spjato se svobodou projevu, která je pro demokratický právní stát klíčová, že by mělo být velmi citlivě přistupováno k jejím omezením. Jakákoli opatření (včetně těch, které zabezpečují základní povinnosti státu jako je zajištění bezpečnosti) by tedy neměla překročit hranici, při které již nejenom chrání majetek a zdraví osob, ale zároveň znemožňují šíření hlásaných idejí. Uznávám však, že v praxi je nalezení této správné hranice nelehkým úkolem. Přesto ale považuji za důležité zamýšlet nad přímými i nepřímými (byť zčásti odůvodněnými) zásahy do základních práv a svobod tak, jak jsem se snažil ukázat v tomto textu.
>

2 komentáře:

Jan Potměšil řekl(a)...

Na neonacistické shromáždění jsem se byl podívat - z počátku jednu chvíli policisté odmítali pouštět na shromáždění (další) lidi úplně, prý je to rozkaz. Pak pouštěli víceméně jen neonacisty a novináře, nakonec chvílemi i zvědavé občany či lidi, co jako novináři vypadali. Na shromáždění byl i přinejmenším aspoň jeden romský reportér, na place samotném k žádným konfliktům nedocházelo. Když kolem procházel kordon policistů s anarchisty, byla před dodávkami v řadě ještě jedna zeď těžkooděnců. Poté, co anarchisté začali házet lahve (prát se jim ale moc nechtělo, spíš se jen posmívali, skandovali a nadávali), a od neonacistů pak začaly lítat lahve i kameny, a tvrdé jádro skinheads se tlačilo přes dodávky dát anarchistům na budku, vyběhla druhá skupina těžkooděnců, která zatlačila neonacisty od dodávek do hloubi ulice. V tu chvíli byl vstup opět hermeticky uzavřen. Teprve postupně, když průvod anarchistů definitivně zmizel v dáli, byl přístup na shromáždění opět volný. Tím spíš, že shrom. řídlo a řídlo, neb trvalo přes 2 hodiny. Pár fotek ze shromáždění viz zde. Jde-li však o pokus o bitku, doporučuji spíš jiná média.

Jan Potměšil řekl(a)...

Tak náhled na fotky (cca 60 ks) jaksi nepremáva - tak ještě jednou zde, resp. zde: https://www.facebook.com/media/set/?set=a.405738192779731.93173.100000306605502&type=1&l=b1caa7479f