pondělí 2. dubna 2012

Pawel Uhl: Musí se náklady vyplatit?

V lednu publikoval Hynek Baňouch na tomto blogu rozsáhlý text o nákladech řízení. Ve čtvrtek se k této problematice docela zásadně vyjádřil Ústavní soud nálezem vyhlášeným pod sp. zn. I. ÚS 3923/2011, který nebyl ještě zveřejněn (až bude zveřejněn, odkaz bude fungovat), ale anotace zní více než slibně. Současně pak parlament projednává novelu občanského soudního řádu, která by se měla dotknout i otázky nákladů řízení. V návaznosti na Hynkův text, se kterým zcela souhlasím, bych se chtěl vyjádřit k některým ekonomickým aspektům obecných pravidel nákladů řízení.   

K tomuto textu mě vyprovokovala diskuse pod Hynkovým textem, ve které zazněl mimo jiné názor, že nepoměr nákladů a přísudku může být problém i opačný, přičemž je to z hlediska práva na spravedlivý proces skoro horší než náklady nepřiměřeně vysoké. Stejně jako je problematický nepoměr mezi náročností vedení sporu na straně jedné a získaných nákladů v bagatelních věcech na straně druhé je opačný nepoměr, kdy jsou naopak jiná řízení fakticky finančně náročnější, než předpokládaný přísudek, skoro ohrožením práva na spravedlivý proces. Tato úvaha má zdánlivě racionální jádro. Je to ovšem skutečně problém?

Je pravda, že v jiných řízeních se téměř nikdy nestává, že by přiznané náklady pokryly náklady skutečné; mě se stalo jen jednou v mé praxi, že klient získal na přísudku více než kolik mi musel zaplatit podle dohody vyjednané v tržních podmínkách (dle hodinové sazby). Pokud bychom si prošli různé typy řízení, tak výsledek je nasnadě. Za správní řízení, které člověk nezavinil a byl v něm úspěšný, nedostane od státu nic. Totéž platí o situacích, kdy by z normálních okolností advokáta nepotřeboval, ale kvůli obstrukci úřadu si ho musel zjednat (typicky třeba stavební věci, živnostenské záležitosti apod.). V bleděmodrém totéž platí o přestupcích, správních sankcích apod. Také nedostane nic, ale advokáta si zaplatí.

Bude-li někdo obviněn, bude si možná chtít vzít obhájce, popřípadě to bude dokonce muset udělat, ale když pak bude osvobozen, tak nedostane na nákladech nic. Možná si něco vyžebrá v následném řízení na ministerstvu, či před soudem, ale faktické náklady to prostě nepokryje. Pokud někdo vede soudní řízení správní, tak přiznání nákladů podle tarifu se sice může jevit jako velkorysejší, než podle přísudkové vyhlášky, ale pokud bude psát složitější žalobu více dnů, což je běžné, tak se advokát v rámci tarifu stejně dostane pod minimální mzdu. I v běžném civilním řízení je zpravidla cena za právní služby sjednaná na trhu vyšší než přísudek. Za úspěšné řízení před Ústavním soudem také nikdo nic nedostane (obvykle). Jenže, není to pořádku? Je to v pořádku. Za právní služby a spravedlnost se prostě platí. Ti, co na to nemají, by měli mít přístup zajištěn prostřednictvím bezplatné právní pomoci, což je ovšem diskuse jiná a s otázkou nákladů řízení nesouvisí.

Nahlížíme-li na spektrum různých právních situací a řízení, kde je advokát skutečně zapotřebí, jsou postupy vymáhání bagatelních pohledávek, kde spíše advokát není zapotřebí, právně výjimečné tím, že jejich faktické náklady jsou výrazně nižší než ty skutečné. Aktéři ekonomických transakcí se ovšem chovají racionálně a tak jsme svědky jevu, že prostředí sociálních vztahů generuje v podstatě uměle právě tento typ pohledávek, prostě protože je to ekonomicky výhodné. To má mnoho podob, mnohé (především spotřebitelské) vztahy jsou založeny s úmyslem vytvořit bagatelní pohledávku, popřípadě jejich pravidelný zdroj. Každá pohledávka je dělitelná teoreticky až na jednotlivé haléře (dle § 13 zákona č. 6/1993 Sb.) a je možné ji postupovat po kouskách více subjektům. Spontánně se tak vytváří komplikovaný systém uplatňování a vymáhání bagatelních pohledávek v pásmu bagatelity.

Tento systém má jediný regulační mechanizmus, kterým je průchodnost jednotlivých soudů. Stoupá-li nápad nad míru, kterou je soud s to unést, musí se snížit, aby mohl nadále fungovat. Ostatní agendy v civilním soudnictví tím ovšem trpí. Je-li tedy výjimečně právní úprava nastavena tak, že se provedení určitého procesu vyplatí z definice, tak výsledkem je hypertrofie takových sporů. Ve výsledku pak vedení těchto sporů nevypovídá o faktické spornosti projednávaných případů, ale o jejich výhodnosti pro navrhovatele.

Považuji tedy za jednoznačné, že není potřeba napravovat ostatní oblasti práva tak, aby se vedení sporu vyplatilo, ale naopak systémově odstranit principiální výhodnost masového vymáhání pohledávek. Je tento závěr v souladu se zárukami práva na spravedlivý proces? Domnívám se, že ano. Jestliže je akceptovatelné, aby ve všech ostatních řízeních nesl ten, kdo se domáhá práva, nějaký podíl na nákladech na tomto postupu, není důvodem, aby se v jiném řízení muselo takové řízení vždy vyplatit.

Existují samozřejmě ekonomické protiargumenty, které jsou odvozeny například z úvahy, že dobytnost takových pohledávek je třeba třetinová a je zapotřebí neúspěšnost kompenzovat tímto způsobem. Tento argument je ovšem právně nepřijatelný a je srovnatelný s postupem, kdy by byla výše uloženého trestu násobena koeficientem objasněnosti trestné činnosti a daňová sazba násobena odhadovanou schopností státu vyměřovat a vymáhat daně.

Naopak by měl platit odvěký princip, že dluh je ekonomickým rizikem věřitele. Vymahatelnost práva nemůže znamenat přenos ekonomické zátěže tohoto rizika na jiné subjekty, stejně jako vymáhání právně nemožného; kdo nemá peníze, prostě je nemá. Nastavení pravidel, kdy se určitý typ řízení ekonomicky vyplatí, je navíc popřením jednoho z funkčních principů justice, a to její subsidiarity. Soudní řešení sporu je až posledním řešením věcné spornosti. Je samozřejmě legitimní vést úvahy, že by se měly snižovat prahy přístupu ke spravedlnosti, ale pokud tato úvaha přeroste k motivačním mechanizmům vedení sporů, tak je systémově špatná.

Považuji za přirozené vést diskusi nad tím, jestli chudí lidé mají přístup k nástrojům práva. Lze vést úvahu, jestli zdravotně postižený, který přijde protiprávně o práci, má efektivní možnosti se domoci práva, včetně potřebné právní podpory. Lze vést úvahu, jestli důchodce, kterému je špatně vypočten důchod, má skutečně dostatek možností, jak tuto skutečnost napravit. Lze vést úvahu o tom, zda ten, kdo tvrdí, že byl šikanován policií pro svůj etnický původ, se domůže práva. Všechny tyto typové problémy znají svá řešení, která jsou časově nesmírně náročná a nikdo nepochybuje o tom, že případné přiznané náklady nemohou pokrýt faktické náklady na spor. Má smysl vytvářet pravidla dle kterých se snižují prahy přístupu k právu, které je třeba překonat. Vždy ale bude platit, že spravedlnost něco stojí. Není tedy věcný důvod, aby v případě bagatelních pohledávek, kde je i hodnotový obsah takových sporů bagatelní, byly atypicky náklady přiznávány v rozsahu přesahujícím náklady faktické. To platí i to více při vědomí skutečnosti, že jde o spory právně nejméně náročné; naopak elektronickou multiplikací podání je dosaženo zpravidla úplné robotizace veřitelství.

Pokud bych se měl tedy vrátit k původní otázce, tedy k otázce přípustnosti disproporce mezi faktickými náklady a přiznaným přísudkem, tak dospívám k závěru, že jediné možné systémové nastavení, které nemá zbytečně zatěžovat soudy a jiné orgány, je takové nastavení, kdy se náklady z principu nevyplatí. Těm, co pochybují, navrhuji, aby si představili takové uspořádání procesních předpisů, dle kterého by se úplně každé řízení vyplatilo tomu, kdo by byl nakonec úspěšný. V takovém případě by systém veřejné správy musel zkolabovat už pouze na množství vedených řízení.

I v bagatelních věcech je tedy nezbytné, aby nebyly pro navrhovatele tolik výhodné jako nyní. Současné zahlcení justice je totiž výsledkem pokřivené poptávky po spravedlnosti dané právě onou atypičností nákladů v bagatelních sporech. Srovnání není nutné činit pouze s jinými procesními režimy v rámci národního práva. Stačí se podívat i do jiných zemí západní Evropy, z nichž téměř všechny přiznávají náklady v případě tzv. „small claims“ v mnohem menší míře, pokud vůbec. Soudit se o pár stovek má sice každý právo, ale ať si náklady na právní obsluhu tohoto dobrodružství hradí laskavě sám. V tomto směru musím bohužel konstatovat, že Ministerstvo spravedlnosti, které úhradovou vyhlášku udržuje, nenaplnilo očekávání kladené na racionálního vyhláškodárce. Poslední změna z počátku března je pak spíše kosmetická a neřeší kořen problému; naopak při zachování výtěžnosti se bude muset počet řízení ještě zvýšit.

Pokud má justice plnit skutečně funkci efektivního ochránce subjektivních práv, tak je nezbytné, aby tato funkce byla po všech stránkách subsidiární. Otázku nákladů řízení v bagatelních sporech je pak třeba řešit radikální redukcí jejich přiznávání. Hledání efektivních prahů, které současně brání zahlcení systému a současně umožňují každému přístup k právu, je věcí obtížnou a mnohdy trvá léta, než je nalezena potřebná rovnováha. Za situace, kdy je civilní justice zatížena touto disproporcí, je ovšem hledání takové rovnováhy nemožné. Dokud nebude tato otázka řešena systémově, budou všechna jiná opatření pouze řešením následků bez hledání příčin. Náklady se tedy vyplatit nesmí.


A na závěr menší ilustrační obrázek:

23 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

troufne si nekdo odhadnout jaky bude osud nekolika milionu dosud nevykonanych rozsudku, kde byly naklady rizeni priznany "v plne palbe" ? dluznici maji smulu holt byli ve spatne dobe na spatnem miste a judikatorni vyvoj prisel az po pravni moci ? a co naklady advokata v exekuci, take je muze *exekutor* priznat jen do vyse jistiny ? Marek Modry

Tomáš Pecina řekl(a)...

S postem nesouhlasím prakticky v žádném bodě, ale protože mám na stejné thema rozepsaný vlatní text (budu publikovat, s případnými aktualissacemi, ihned po zveřejnění nálezu), omezím se na podotek, že stát se nesmí svým občanům jevit jako vykonavatel nespravedlnosti nebo podporovatel amorálního jednání, což ale absolutně neznamená, že by měl aprobovat neplnění závazků nebo učinit z jejich vymáhání imanentně prodělečný business.

Obávám se, že autor si sociální rozměr právního státu představuje velmi levicově, cosi jako "Ať platí bohatí".

Anonymní řekl(a)...

S autorem souhlasím v tom, že systém náhrad nákladů soudního řízení nesmí účastníky motivovat k podávání žalob o bagatelní pohledávky. Takové žaloby jen přetěžují justici a brání těm, jimž jde o vážný spor, domoci se spravedlnosti v přiměřené době.

Pokud mi někdo dluží 100 Kč a nemohu je vymoci mimosoudně, mělo by být přirozenou racionální úvahou se na něj vykašlat a příště mu už nepůjčovat. Pokud se o těch 100 Kč chci soudit, činím tak z principu a mám na to právo, ale nesmí se mi to vyplatit.

Pokud se mi to vyplatí, jsem motivován vyrábět bagatelní pohledávky uměle a žalovat je. To stojí zbytečné peníze jak stát (soudní poplatek náklady státu na spor zdaleka nepokryje), tak dlužníky, kteří musí platit ekonomicky neodůvodněně vysoké náklady řízení.

Systém soudních poplatků a náhrad nákladů řízení by měl být nastaven tak, aby sporné strany motivoval k mimosoudnímu řešení sporů. Žaloba by měla přijít na řadu až poté, co mimosoudní řešení selže. To platí u bagatelních sporů tím spíše, protože nezaplacením bagatelní pohledávky věřiteli obecně vážná ekonomická újma nevzniká.

Dušan Hrabánek

J. Janát řekl(a)...

Když jsme u těch ekonomických aspektů, pak tvrdím, že z vymáhání bagatelních sporů se stává prodělečný business jen tehdy, pokud se nechá věřitel (z hospodářského hlediska nepotřebně) zastoupit advokátem. Na zpracování formulářových žalob stačí zaměstnat osobu se základním vzděláním (případ němocničních poplatků či jízdného) či se středoškolským vzděláním (plyn, elektřina, pojistné). Kdo si chce dopřát ekonomicky iracionálního luxusu zastouepní advokátem, ať si náklady nese.

Jarous řekl(a)...

S autorem i H.B. souhlasím. Dovoluji si opakovaně doplnit dle mého podstatné, co zaznívá jen zřídka. Stát nemusí a nesmí rezignovat na ochranu věřitelů bagatelních a podobných pohledávek. Tyto však před soud v prvním kole "tvorby" exekučního titulu nepatří. Dopravní podniky, zdravotní poplatky, dluh za telefon, nesplacené spotřebitelské úvěry, pojistné.... Praxe jednoznačně ukazuje, že sporného v těchto věcech nebývá mnoho. Proč by takových ČTÚ, který se momentálně - dle mého chybně - zbavuje odpovědnosti, nemohlo být více? Soudní přezkum by byl zaručen, jenže, že by k němu dospělo mizivé procento...V zaharaničí to tak může fungovat. Neblahým důsledkem nealternativy jsou rozhodčí nálezy ve spořebitelských věcech.

DvdMchl řekl(a)...

Ústavní soud v tiskové zprávě také uvedl:

Ústavní soud uzavřel, že s ohledem na naléhavost a závažnost dopadů řešené právní otázky je ospravedlnitelné, aby nosné důvody tohoto nálezu byly aplikovány ve všech dosud pravomocně neskončených řízeních.

Nejsem právník, ale doufám, že to chápu dobře tak, že bude možné znovu napadnout každé jedno rozhodnutí o dosud neukončené exekuci?

Anonymní řekl(a)...

S postem nesouhlasím. V tom se shoduje s T. Pecinou.
"Za správní řízení, které člověk nezavinil a byl v něm úspěšný, nedostane od státu nic. Totéž platí o situacích, kdy by z normálních okolností advokáta nepotřeboval, ale kvůli obstrukci úřadu si ho musel zjednat (typicky třeba stavební věci, živnostenské záležitosti apod.)." Podle autora je to v pořádku, podle mne (neprávníka) nikoliv.

Příklad: občan si půjčí z knihovny knihy, pak je nevrátí. Knihovna mu posílá upomínky - 1., 2., 3. Když to nepomůže, tak dá žalobu k soudu (nebo pohledávku "odepíše" - tím jsou poškozeni ostatní čtenáři, neboť ta kniha v knihovně chybí, a zvýhodněn dlužník, neboť se mu nic nestane a přisvojil si cizí majetek). Když dá knihovna žalobu k soudu, tak je s tím práce navíc (za což nic nedostane, pokud není zastoupena advokátem) nebo se nechá zastoupit profesionálem - advokátem. Ale podle toho judikátu se náhrada advok. zastoupení nepřizná? To je podle vás spravedlivé?
K. Dlouhý

Anonymní řekl(a)...

plny text nalezu

http://www.concourt.cz/clanek/GetFile?id=6538

Modry

Anonymní řekl(a)...

Jak tomu mám rozumět?
"Ze spisů se dále podává, že obecné soudy vyhověly žalobám stěžovatelky a uložily žalovaným (tomu kterému z vedlejších účastníků) zaplatit jí částku 1 022 Kč s příslušenstvím (výrok I), jakož i nahradit jí náklady řízení v částce 3 720 Kč (výrok II)."
"Stran zbývající části ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že výroky, jimiž obecné soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení stěžovatelky, nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, a proto této části návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nevyhověl, a ústavní stížnost, jak ve výroku II uvedeno, podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl."
Tedy stěžovatelka dostala 3 720 Kč, zřejmě chtěla víc, Ústavní soud jí nevyhověl? Ale v anotaci je, že konstatoval, že má nárok na jednonásobek jistiny, tedy 1022 Kč?

Anonymní řekl(a)...

Anotace k rozhodnutí byla přitažlivá, protože lákala na vyřešení 3 okruhů problémů: náhrady odměny úspěšným žalobcům, její přiměřenost, když to nezvládlo Ministerstvo Nespravedlnosti ve vyhlášce 484/2000 Sb., a jednotné vodítko pro soudy prvního stupně. S prvním okruhem lze souhlasit, právo na náhradu tu je, a to nikoli jen za soudní poplatek, její přiměřenost - asi to má taky hlavu a patu, přeci jen je to "běžící pás", žaloba vyplněna za 20 vteřin, přidaná hodnota práce advokáta minimální (ale je), byznys s pohledávkami to nezmaří, ale advokáti - vejlupci si nepořídí Ferrari každý měsíc, a sjednocení - každý má jasno, co ho to bude stát ... je ale fakt, že si Ústavní soud mohl počkat na stížnost černého pasažéra, pacienta, pojištěného, odběratele elektřiny, apod., kde by šlo o vyhovující výrok ... na druhou stranu, asi každý chápe, wo co tady vlastně go ... až teda na pár anonymů ... Petr Novotný, Praha

Anonymní řekl(a)...

Dovolil bych si pár poznámek.

1) To, že začasté byla náhrada nákladů nepřiměřená, je zřejmé, ale nevím, zda v tomto ohledu je vhodné přijímat nějaké obecné řešení pro všechny případy. Rád bych věřil naší soudní moci, že je schopná zohlednit okolnosti případu a užít nově užité kriterium "přiměřenosti" a zároveň pořád existuje možnost moderace výše nákladů.

2)I spory o drobné pohledávky mohou být náročné a skutečnost, zda je podáván návrh na vydání EPR nebo "běžná" žaloba je jen technická otázka. Navíc je otázka, co je bagatelní pohledávka, je určena jen výší, nebo i důvodem vzniku?

3) Jelikož vycházím z toho, že pořád existuje rovnost účastníků a jistá předvídatelnost rozhodnutí soudu, předpokládám, že stejná pravidla pro určení odměny bude přiznávána žalovanému, pokud žalobce ve věci neuspěje.
Vzhledem k tomu, že mnoho společností stále vymáhá pohledávky promlčené, nepodložené, někdy i neexistující, bude poté v tomto případě pro žalovaného "levnější" takovou pohledávku zaplatit, než vynakládat prostředky za právní zastoupení, které nedostane nahrazeny, protože se jedná o bagatelní věc.

VB

Petr Němec řekl(a)...

Dobrý den, předmětný nález ÚS mě skutečně zaujal a způsobil v oboru nemalou pozornost. Za sebe uvádím, že souhlasím s filozofií ÚS, která se projevila i v dřívějších rozhodnutích, že by náklady řízení neměly být hlavní motivací k vymáhání práva. Zároveň však musím pevně stát za názorem, že bránění práva soudní cestou nesmí být „poškozenému“ k újmě.
Celá problematika dle mého stojí na tom, jak jsem již psal i ve svém dřívějším článku (http://nemecpetr.blog.respekt.ihned.cz/c1-54552780-pohledavkovy-byznys-dil-i-veritele-nemaji-na-vyber-na-vine-je-spatny-zakon-zvyhodnujici-advokaty), že věřitelé jsou nuceni využívat služeb advokátů, neboť jen tak se mohou díky náhradě nákladů řízení přiblížit k sanaci skutečných nákladů na vymáhání. Je zcela nesporné, že velké společnosti jsou zcela schopné vymáhat dluhy po svých dlužnících samostatně, avšak proč by to dělaly? Právní oddělení s administrativou by byly výdaje navíc. Využívání advokátů k dosažení paušální náhrady nákladů řízení je tak zcela logické a lze jej považovat za počínání řádného hospodáře. Je také zcela logické, že advokátní kancelář vymáhající identické pohledávky jednoho klienta ve větším množství svůj systém práce co nejvíce automatizuje (což jde v zásadě jen při tvorbě žaloby (platebního a elektronického platebního rozkazu)) a vykonávají svou práci v jisté rutině. Automatizace a rutina se však vytváří také na straně soudů, ale i subjektů, které poskytují právní poradenství dlužníkům. Všichni účastníci tak šetří práci vzorovými výstupy, jedná se o přirozený vývoj.
Nikdy nepůjde stanovit náklady řízení zcela vyváženě, aby negenerovaly zisk anebo aby bránění práva nebylo spojeno i se ztrátou - a jak už uvedl jeden kolega zde v debatě, většinou náklady řízení nepokryjí náklady na advokáta. Přesto je využití advokáta vhodné jak po stránce kvality bránění svého práva, tak i po stránce ekonomické, kdy náklady řízení zmírňují ztrátu z nutnosti domáhat se práva soudní cestou.
Ústavní soud dle mého názoru svým rozhodnutím výrazně zasáhl do práva na spravedlivý proces a soudní ochranu některých subjektů, především u těch, kde dlužníci tvoří výhradně jen bagatelní pohledávky. Dovolím si tvrdit, že drtivá většina subjektů dotčených předmětným nálezem si nemůže dovolit nevymáhat své pohledávky, to by vedlo k hromadnému poklesu platební morálky i ostatních a bylo by to nespravedlivé vůči řádným klientům, avšak v důsledku ponesou náklady na soudní řízení opět řádní klienti, když subjekt bude muset zvednout své ceny služeb, aby pokryl zvýšené náklady na vymáhání pohledávek.
Přitom se domnívám, že problémem a červeným hadrem v očích veřejnosti je hlavně fakt, že v systému vystupují advokáti (jejichž pověst jako profese je tím neprávem velmi poškozována) a že systém náhrady nákladů řízení nutí věřitele k tomu, aby advokáty do vymáhání zapojovali. Další subjekt v procesu přitom jen zvyšuje celkovou nákladovost (nikoliv ve smyslu nákladů řízení). Řešení jsem naznačil ve svém zmiňovaném článku a Ústavní soud stejný směr v odst. 34 naznačil: „I původní věřitel by proto mohl uplatňovat náhradu účelně vynaložených nákladů „za zastoupení“ (byť by nebyl zastoupen právě advokátem), která by mohla být z obdobných důvodů stanovena paušálně kupř. ve výši 10 % z vymáhané jistiny.“. Tohle je dle mého směr, kterým by měla jít budoucnost. Umožnit věřitelům, aby si mohli za své vlastní vymáhání práva účtovat vyšší a reálnější náklady než nyní, přitom může jít jen o část toho, co by jim náleželo při zastoupení advokátem a přesto by se takové řešení bez advokáta vyplatilo, neboť by se ze systému vytratil jeden z článků (advokát) a jeho zisk. Změna je zde však především na zákonodárci.
Mgr. Petr Němec

Jan Slanina řekl(a)...

ad VB:
rovnost je v tom, že se přiznávají účelně vynaložené náklady. ty jsou samozřejmě menší v případě, že někdo generuje žaloby (largo sensu) elektronicky pomocí formulářů, než když se někdo musí individuálně bránit jedné konkrétní žalobě (byť vytvořené formulářově).

Martin Bílý řekl(a)...

S autorem strašlivě nesouhlasím. (Pro úplnost - nezabývám se vymáháním takovýchto pohledávek). Podle mého názoru se jedná o cestu do pekel, neboť stávající systém motivuje dlužníky k neplacení a bude je motvovat ještě víc. Naopak systém, kde se vymáhání práva vyplatí, je myslitelný a systém justice nezatíží, protože objem sporů se nezvětší, jen se změní skladba sporů.

Má argumentace je zde:

http://jinepravo.blogspot.com/2010/09/martin-bily-zasadni-problem-ceskeho.html

Jan Slanina řekl(a)...

ad Martin Bílý:
Jsem trochu na rozpacích, kde diskutovat. Nepřijde mi vhodné diskutovat u dva roky starého článku, proto reaguji zde.

Vaše úvaha vychází z podle mne mylného východiska, že dlužníci spekulují na to, že jejich dluh nebude vymáhán. V současné komplexní společnosti (zcela jiné, než společnost např. 19. století) ovšem není automatické, že dlužník o svém dluhu vůbec ví, či dokonce že měl vůbec možnost se o něm s vynaložením péče dobrého hospodáře dozvědět.

Například v důsledku toho, že při ukončení smluvního vztahu věřitel určitý dluh ještě neevidoval, a v důsledku nedokonalosti jeho vlastních systémů (třeba platební karty) ho začal evidovat až později. To mám každý měsíc obcházet všechny své bývalé banky, mobilní operátory, pojišťovny atd., jestli náhodou nezačali evidovat nějakou pohledávku za mojí osobou?

Nebo proto, že, v důsledku nemravného až nezákonného jednání obchodního zástupce věřitele, který jej při sjednávání smlouvy uvedl v omyl, nepochopil vůbec rozsah svých závazků.

Důsledné uplatňování principů iura vigillantibus a pacta sunt servanda zde často vede k velmi tvrdým důsledkům (nepoctivé jednání je s časovým odstupem neprokazatelné, zato dluh je prokazatelný).

Zároveň ale nechápu, proč by měl stav nastolený Ústavním soudem motivovat k neplacení. Ústavní soud se zabýval pouze "formulářovými" podáními, kde náklady na jedno podání jsou v při tisících podáních na základě jednoho formuláře v desítkách korun. Tyto náklady budou věřiteli při úspěchu ve sporu i nadále kompenzovány (ponechávám stranou nesmyslný stav, na který už bylo v diskusi upozorňováno, že jen tehdy, pokud mu tuto naprosto neprávní službu obstará advokátní kancelář, za což ale Ústavní soud nemůže).

Naopak stav před nálezem Ústavního soudu zjevně motivoval k iracionálnímu jednání (žalování promlčených pohledávek, účelové rozdělování pohledávek a podobně), což považuji za jednoznačně špatné.

kocour řekl(a)...

Jsem rád, že s Pawlem Uhlem mohu také někdy souhlasit.

Ad Tomáš Pecina: Nevidím v tom levicovost, žádné ať platí bohatí. Prostě stát vznikl primárně ze dvou důvodů: Aby byla vymahatelná, předvídatelná pravidla, a aby byla obrana celku proti těm venku. Skoro si troufám říct, že ta pravidla jsou základnější funkcí státu, než obrana.

I ten největší ubožák musí mít zaručeno reálné právo na řádný, spravedlivý soud. Je-li tento názor levicový, pak jsem tedy pro tento případ levičák (já se do pravo-levých škatulek stejně nevejdu).

Právní názor ÚS vítám.

Pavel Hasenkopf

Anonymní řekl(a)...

Nesouhlasím s autorem postu tak úplně v základním východisku, že spravedlnost má (může) věřitele něco stát. Jestliže mi někdo dluží 50 Kč a není ochoten dobrovolně zaplatit, pak bych na soudním sporu zkrátka neměl vydělat, ale ovšem ani prodělat! Ono totiž, jinak vám potom každý dlužník s úsměvem zaplatí vždy o 50 Kč méně, než vám dluží. Řečeno více vědecky: Snad se shodneme, že v právním státu by věřitel měl ideálně obdržel PŘESNĚ ÚČELNĚ vynaložené náklady. A všechny tarify, judikáty a úvahy de lege ferenda by k tomuto ideálnímu cíli měly směřovat.

Jiná otázka pak je, a v tom autor postu přináší hezké argumenty, za jakých podmínek je účelné zapojit advokáta ve formulářové žalobě atd., což už by ale mělo být pouze zjemňování shora uvedeného cíle, jenž by podle mého názoru měl být skutečně základem všech dalších úvah. Děkuji, Miroslav Skala

Karel Vážný řekl(a)...

Já s autorem blogu souhlasím. Na občanské právo jde nahlížet i trochu tak, že jsou zde dva subjekty, které se nedovedli dohodnout, a tak do toho zatahují třetí subjekt, stát, čili nás.

To že část reálných nákladů spojenou s bezprávím nese i strana, co měla ve věci úspěch je prostě její spoluúčast na té škodě, že nebyla opatrnější, moudřejší, nebo že měla jen smůlu. (Tak je to i v pojištění.)

Soud by měl mít možnost náklady více moderovat a mělo by být více překonatelných překáže v přístupu k soudu (upomínka úředně doručená do datové schránky, na adresu trv. pobytu apod.).

Anonymní řekl(a)...

Ono by to možná stačilo nastavit v obdobné míře jako je tomu u exekučního řádu a správních exekucí dle správního řádu.

§ 183 Daňového řádu

(1) Náklady za nařízení daňové exekuce činí 2 % z částky, pro kterou je daňová exekuce nařízena, nejméně však 500 Kč a nejvýše 500000 Kč; povinnost jejich úhrady vzniká dlužníkovi vydáním exekučního příkazu nebo vydáním samostatného rozhodnutí, kterým správce daně stanoví výši exekučních nákladů.

(2) Náklady za výkon prodeje činí 2 % z částky, pro kterou je daňová exekuce nařízena, nejméně však 500 Kč a nejvýše 500000 Kč; povinnost jejich úhrady vzniká dlužníkovi zahájením dražby nebo zpeněžením předmětu daňové exekuce mimo dražbu.

(3) Exekuční náklady podle odstavců 1 a 2 lze požadovat u téhož nedoplatku jen jednou. Tyto náklady se počítají z vymáhané částky zaokrouhlené na celé stokoruny dolů.


a

§ 116 odst. 3 správního řádu
Náhrada exekučních nákladů spočívá v úhradě paušální částky ve výši 2 000 Kč a v náhradě hotových výdajů vzniklých při provádění exekuce. Povinnost nahradit exekuční náklady exekuční správní orgán rozhodnutím uloží povinnému. Hotové výdaje zálohově hradí ze svého rozpočtu exekuční správní orgán.

A za pěknou levárnu lze z pohledu práva považovat situaci, kdy je pokuta nebo správní poplatek či místní poplatek (tedy daňový nedoplatek) "překlopen" z režimu daňové exekuce do režimu civilní exekuce. Potom místo dejme tomu té pětistovky jsou vymáhány exekuční náklady právě v civilním režimu, které je kritizováno.

Osobně si myslím, že naplnění práva, a to i v ústavní rovině, postačuje sjednotit náklady na právě všechny bagatelní pohledávky ve výši odpovídající daňovému řádu - ve skutečnosti by se náklady pohybovaly v režimu 500 korun za exekuci. Obdobně u právního zastoupení, kdy v bagatelních a opakujících se věcech postačuje "cvičená opice".
Při přípravě daňového řádu přesně tato otázka byla celkem dost projednávána na úrovních finančních úřadů a obcí a shodly se právě na částce 500 korun, jako dostačující pro náhradu nákladů za provedení celé exekuce, která v 90% spočívá ve zjištění účtu či zaměstnavatele zasláním hromadného dotazu prostřednictvím datové schránky na banky a ČSSZ.

Nastavení takové politiky by dokonce mohlo mít ekonomicky prospěch v zaměstnání více lidí u exekučních orgánů, zejména obcí, které by pohjledávky opět začaly vymáhat samy a neprodávaly je (prakticky doslova) exekutorům.

U plateb za úspěch ve správním řízení, zejména u přestupků či sporných řízení, by to bylo zajímavé do té doby, že by zde byl konečněvyvnut tlak na vyřizování věcí zejména před zahájením řízení a zbytečně se prakticky všechny oznámené podezření z přestupku nezahajovaly, což se děje dnes. Možná by byla více v rovnováze zásada legality versus zásada ekonomiky řízení, obdobně jako je tomu například v trestním řízení, protože dnes je situace taková, že jak MV, tak kraje velmi nelibě nesou, že byly nebo nebyly získány takové skutečnosti např. při podání vysvětlení, které by odůvodňovaly zahájení řízení - zejména jde tvrzení proti tvrzení bez dalších svědků a jakýchkoliv byť nepřímých důkazů apod. Zde jsem osobně názoru, že nejméně 50% takových oznámení je křivých oznámení, ovšem jejich křivost nelze prokázat.

Patrik Šebesta

Guy Peters řekl(a)...

Snad se shodneme, že v právním státu by věřitel měl ideálně obdržel PŘESNĚ ÚČELNĚ vynaložené náklady.
Ne. Jsou tady 3 tábory:

a) věřitel by měl dostat méně než činí jeho pohledávka. Odůvodnil Jan Slanina.

b) věřitel by měl dostat přesně tolik, kolik činí jeho pohledávka. Převažující doktrína.

c) věřitel by měl dostat více než činí jeho pohledávka. K té se hrdě hlásím já.

ad c) již tady diskutováno bylo jako punitive damages. Důvodem je, že ačkoliv by ad b) bylo ideální, v praxi k němu nelze nikdy dospět, takže vždy nastane ad a), což je pobídka (angl. incentive) k tomu dluhy neplatit, což je obecně špatné a nespravedlivé.

Co se týká námitek Jana Slaniny, neznámý dluh lze ošetřit tak, jak se o tom uvažuje, tj. povinnými výzvami k dodatečnému dobrovolnému splnění.

Co se týká podvodného dluhu, zde se lišíme světonázorově. Já se domnívám, že vigilantibus iura scripta sunt a že přílišný paternalism škodí.

Co se týká sankčního odškodnění, představoval bych si z 50 Kč dluhu (ale i obecně) duplum jako v autorském právu (§ 40 odst. 4 AZ), nikoliv stonásobek jako dnes. Náklady právního zastoupení vůbec nepřiznávat.

Jan Slanina řekl(a)...

ad Guy Peters:

můj komentář byl zřejmě špatně pochopen. já naprosto netvrdím, že by věřitel měl dostat méně, než je jeho pohledávka. s úvahami o "spoluúčasti" věřitele (Karel Vážný výše) naprosto nesouhlasím.

řeším jen výši přiznávaných nákladů, kde podle mne ÚS vykročil správným směrem, a upozorňuji, že situace nemusí být tak jednoduchá, jak ji popisuje Pavel Bílý, že dlužník nemusí být tím spekulantem atd.

povinná výzva k dodatečnému splnění dluhu, opatřená dostatečným vysvětlením, o jaký dluh se má jednat, by tyto situace řešila, o tom není sporu.

i tak si ale myslím, že u formulářových žalob jsou zkrátka účelně vynaložené náklady nižší a tudíž by i přiznávaná náhrada měla být nižší.

Pavel Uhl řekl(a)...

Vážení přispěvatelé, děkuji Vám všem za věcné příspěvky.

Osobně se domnívám, že otázka punitive damages je otázkou hmotného práva. To platí jak v autorském právu, tak u ochrany osobnosti, tak ostatně i v případě úroku z prodlení, který je sankcí za prodlení. Tyto sankční hmotněprávní mechanizmy nastupují bez ohledu na to, zda je o nich veden spor či nikoliv (byť většinou jen ve sporu jsou vynutitelné). Náklady řízení naopak nejsou otázkou hmotného práva, ale pouze procesním nárokem, který je ovšem v dnešní diskusi (mimo tento blog) některými subjekty tradován jako typ sankce; viz třeba prohlášení tiskové mluvčí ČAK k odkázanému nálezu nebo zde: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=8345.

Myslím si, že diskusi nad punitive damages je třeba vést mimo diskusi o procesní úpravě nákladů řízení. Jsem ochoten uvažovat o zvýšení úroku z prodlení a současně o snížení nákladů řízení. Obě otázky by se podle mě měly oddělovat. K otázce nákladů jsem se vyjádřil v postu, takže k punitive damages se vyjádřím stručně zde. Postřehy Martina Bílého jsou validní pouze ve vztahu k těm soudním sporům, kde není pochyb o existenci pohledávky a kde dlužník má prostředky, ale nechce dluh platit; to se stává často v obchodních vztazích. Dovoluji si ovšem tvrdit, že v pásmu bagatelity je takových jevů minimum. Naprostá většina soudních řízení je důsledkem nedůsledné komunikace, špatné sociální situace, špatné informovanosti nebo dokonce podvodu či zneužití bezbrannosti (uplatnění promlčených nebo smyšlených pohledávek). Tam Jheringovy závěry, které mířily do vztahů měšťanské vrstvy 2. poloviny 19. století, vskutku uplatnit nelze.

A ještě jedna poznámka k nákladům, tedy k otázce, jak nastavit výchozí pozici či předpoklad. Otázka, jestli paušalizovat nad statistickou či pravděpodobnou výši vynaložených nákladů či pod ní je špatně položená. Každý systém, který paušalizuje, vytváří předpoklady oprávněnosti nebo zakládá podobnou právní či ekonomickou fikci, by měl tuto fikci co nejvíce přiblížet statisticky nejpravděpodobnějšímu modelu, který se v dané skupině případů vyskytuje. Pokud právo vytváří současně prostor pro odchýlení se od paušální normy (důvody hodné zvláštního zřetele), tak aby to fungovalo, musí jít skutečně o menšinový jev. Každý soudce to zabalí, pokud by měl v 99% případů odůvodňovat, proč se odchýlil od vyhlášky. Pokud tak má učinit v 1% případů, je šance na individualizaci vyšší.

Nemám problém s přiznáním tzv. výdajových paušálů komukoliv, tedy i žalobci nezastoupenému. Naopak mám za to, že faktické náklady na právní pomoc vymáhání formulářových žalob se limitně blíží nule.

Anonymní řekl(a)...

Takový názor v reálu znamená, že prodejce/poskytoval služeb/kdokoliv jiný kdo poskytuje službu za bagatelní částku má být trestán pokud se chce domoci svého práva. Pokud budu rozvážet mlíko a večer kasírovat zpět peníze a bandasku, nezasloužím si právní ochranu, pokud se jednoho dne všichni rozhodnou neplatit. Pokud budu jezdit na černo a někdo se se mnou bude chtít soudit, má za to být potrestán.
V právním státě by měl mít každý nárok na právní ochranu, kde náklady by měl nést ten kdo je způsobí. Nelze však brát ohled jen na skutečné náklady v jednom řízení, ale na zprůměrované náklady*očekávaná úspěšnost vymožení nákladů. Celá debata vzniká na základě vymáhání pohledávek pro dopravní podniky. Ale již se nikdo nezamýšlí, že MHD, které pohledávky prodává je většinou ze zbídačených krajů (ústí ostrava děčín), kde je vymožitelnost cca 10%. Pokud tedy dostane někdo náhradu nákladů řízení 3750,- v reálu má 375,- Kč. Btw otázkou je jak to daní, když jen daň je větší než skutečný příjem....