čtvrtek 2. února 2012

Ludvík Matoušek: Senát v křížové palbě soudů?

Zdá se, že by do skončení funkčního období většiny soudců Ústavního soudu, jmenovaných prezidentem Klausem, ještě mohlo dojít k odpovědím na závažné ústavněprávní otázky, které se právě složení tohoto soudu týkají. O co jde? Kdybych měl parafrázovat slavný a stále platný výrok někdejšího federálního ministra financí, pak „o moc jde až na prvním místě“.

Do konce volebního období prezidenta V. Klause (7. 3. 2013) skončí ve funkci 3 ústavní soudci (E. Wagnerová, F. Duchoň, J. Mucha). Do konce srpna 2013 pak skončí dalších 5 soudců (M. Výborný, D. Lastovecká, V. Güttler, P. Holländer a P. Rychetský) a do konce roku 2013 pak ještě další 2 (J. Musil a J. Nykodým). Během 20 příštích měsíců tak skončí ve funkci 10 soudců, tj. 2/3 všech současných soudců Ústavního soudu (většina způsobilá rušit – i ústavní – zákony činí již 9 soudců).

Protože si poslanci a v poslední době též senátoři velmi oblíbili politický boj „na pokračování“ a zřejmě i kvůli neutuchající potřebě mít určité procento tištěného a audiovizuálního prostoru ve sdělovacích prostředcích, bez uzardění vyměňují lavice sněmovní a senátorské za lavice navrhovatelů a odpůrců před Ústavním soudem. A rádi by z těchto lavic odcházeli jako vítězové, jako oprávnění držitelé svých mediálních pravd, k čemuž jim má zajisté napomoci nejen jejich lidskoprávní názor, ale – a o to v českých podmínkách jde především – hlavně takové smýšlení jednotlivých členů pléna Ústavního soudu, které bude jejich stranickému, resp. politickému přesvědčení a světonázoru koherentní. Intuice a politický kalkul jim již napověděly, že v následujících měsících mají jedinečnou příležitost pokusit se dosadit pro celou příští dekádu do klíčové instituce politického, ale i občanského života, myšlenkově nakloněné příznivce.

Proslýchá se, že politicky monolitní většina v Senátu hodlá odepřít prezidentu republiky souhlas k jakémukoli kandidátovi na soudce Ústavního soudu, který nebude s touto většinou ještě před vlastním jmenovacím aktem, jenž podle Ústavy žádosti o souhlas Senátu předchází, se senátory konzultován, resp. že Senát vysloví svůj souhlas s „prezidentským“ kandidátem jen tehdy, když spolu s ním bude na Pražském hradě jmenován i kandidát, jehož jméno vzejde z útrob této většiny. Zlí jazykové tvrdí, že prý proto se v poslední době zvýšila návštěvnost Senátu ze strany nynějších advokátů a advokátek, bývalých to představitelů malých či již dokonce zaniklých politických stran, a dalších osob, u kterých těžko říci, zda se díky svým předchozím zkušenostem ve vysokých státních funkcích jedná též o budoucí kandidáty na soudcovské funkce, nebo jen o lobbisty, případně o „odborné konzultanty“.

Ambice Senátu ovlivňovat výběr kandidátů již před vlastním jmenovacím aktem prezidenta republiky, tu byla již od jeho počátku; tyto snahy tedy nepočínají až „oranžovým“ Senátem – ten ale své chování v čase nikterak nekultivuje, spíš tento neblahý trend rozvíjí i přesto, že byl za tento přístup v minulosti kritizován (viz Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004, str. 407). Lidové noviny (článek „ČSSD prý Sváčka za Koudelku nevymění“, vydání ze dne 30. 1. 2012) napsaly, že podle místopředsedkyně ČSSD Marie Benešové nejsou senátoři nijak nadšeni z toho, že „nemají na výběr“ a že jim byl prezidentem V. Klausem „naordinován jen jeden kandidát“.

Ostatně podobná (chorobná) „touha ovlivňovat“ se netýká jen procedury výběru soudců Ústavního soudu, paralely lze shledat i u výběru kandidátů na soudce obecných soudů [zejména v soupeření mezi ministerstvem spravedlnosti a jednotlivými předsedy soudů, kdo by rád měl větší vliv na tvorbu seznamu kandidátů, jenž je pak – po schválení vládou – prezidentu republiky při jmenování soudců závaznou pomůckou (dovodil Nejvyšší správní soud)].

V čem je ale situace dnes jiná oproti době, v níž byli jmenováni současní ústavní soudci a soudkyně? V mezidobí totiž nejen Ústavní soud, ale i Nejvyšší správní soud rozvinuly některé úvahy, které pak – vyjádřeny v dále uvedených rozhodnutích – stanovily mantinely pro další státotvorný život.

Kdo sledoval dosavadní průběh slyšení na půdě druhé komory Parlamentu ve věci jejího souhlasu se jmenováním JUDr. Sváčka soudcem Ústavního soudu, nemohl se ubránit podivnému pocitu, že i když v obou výborech (ve Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice i ve Výboru ústavně-právním) nebylo z průběhu „grilování“ kandidáta patrné, že by se jednalo o osobnost k výkonu funkce ústavního soudce vyloženě nevhodnou, z hlasování o něm však svědčil úplný opak. Velmi podivným se pak jeví zjištění, že s největší pravděpodobností hlasování neprobíhalo podle vnitřního přesvědčení jednotlivých členů výborů, ale podle „směrnice“ dané stranickou příslušností – dosud ctihodní senátoři a senátorky tak zřejmě byli vedeni hledisky velmi pofidérními, netransparentními, nedůstojnými, a chtělo by se říci přímo státoboreckými, ale jak přiblížím dále, v konečném důsledku předznamenali možný nezákonný a protiústavní postup celé komory.

Pro úplnost: ve Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice [složení: 3 senátoři za ODS, 5 za ČSSD a 1 za KSČM; v hlasování ze dne 11. 1. 2012 z 8 přítomných (chyběl jen senátor R. Svoboda za ODS) – získal JUDr. J. Sváček podporu 2 senátorů, ostatních 6 se vyslovilo proti doporučení, aby komora vyslovila souhlas se jmenováním]. Ve Výboru ústavně-právním (složení: 5 senátorů za ČSSD, 2 za ODS, 2 bezpartijní a 1 za KDÚ-ČSL; v hlasování ze dne 1. 2. 2012 z 8 přítomných [chyběli senátoři V. Vlček (ODS) aj. Čunek (KDÚ-ČSL)] – získal JUDr. J. Sváček podporu 3 senátorů, ostatních 5 se vyslovilo proti doporučení, aby komora vyslovila se jmenováním souhlas).

Možný nezákonný a protiústavní postup celé komory, bude-li postupovat stejně jako její zmíněné výbory, lze dovodit ze závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu ve věci (ne)jmenování justičních čekatelů do soudcovských funkcí a ve věci možnosti přezkumu rozhodnutí rektora (ne)jmenovat kandidáta do funkce děkana fakulty (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 66/2010-119 ze dne 24. 11. 2011, dostupný na www.nssoud.cz), jakož i Ústavního soudu v kauze Brožová vs. prezident republiky. Na tomto místě je korektní, abych doplnil, že s rozsudky NSS ve věci justičního čekatele proti prezidentu republiky nesouhlasím, podrobil jsem je veřejné kritice (viz Nad některými rozhodnutími soudní moci ve věci jmenování soudců prezidentem republiky; Správní právo. Roč. 41, č. 1 (2008), s. 41-59) a z této kritiky nemám důvodu slevovat. Beru však na vědomí, že se v materiálním smyslu staly součástí právního řádu a dosud nebyly změny; nezbývá proto než je respektovat a brát na ně zřetel.

Když prezident republiky nejmenoval kandidáta na funkci soudce, protože v době jmenování již platila jiná právní úprava, která obecně požadovala pro výkon funkce vyšší věk, byť tento kandidát mohl požívat beneficia přechodných ustanovení, a nevydal o tom rozhodnutí, shledal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007-197 (dostupný na http://www.nssoud.cz/), že je s ohledem na ústavní principy nezbytné rozsah kompetenčních výluk ve správním soudnictví vykládat restriktivně: pouze ty věci, které zákonodárce výslovně vyňal, jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny. I na počínání prezidenta republiky se má beze zbytku vztahovat striktní požadavek uplatňování státní moci jen v případech stanovených zákonem a v jeho mezích (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, respektive čl. 2 odst. 3 Ústavy). Prezident republiky při jmenování soudců má realizovat úvahu svěřenou mu zákonem, která musí zůstat v zákonných mezích. Je vázán co do počtu a obsahu zákonných podmínek a není oprávněn stanovit podmínky vlastní, které by nebyly obsaženy v zákoně samotném. Stejně tak není oprávněn od některé ze zákonných podmínek odhlédnout a jmenovat kandidáta, který by některou z těchto podmínek nesplňoval. Pokud se prezident republiky rozhodne kandidáta navrženého vládou nejmenovat, pak je povinen jasně a srozumitelně odůvodnit, proč jeho jmenování odmítl.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, čj. 4 Aps 3/2005 – 35 se justiční čekatel může dovolávat práva na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím [čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech], a toho, aby nebyl na tomto právu diskriminován (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) i v situaci, kdy na jmenování soudcem není právní nárok a sám návrh na své jmenování podat nemohl.

Na věc jsou uplatnitelné i závěry učiněné při soudní kontrole procesu udílení státního občanství, na nějž rovněž není právní nárok - např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2009, čj. 5 As 39/2009 - 81, (dostupný na http://www.nssoud.cz/) se lze dozvědět, že „Úkolem soudu zajisté není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. I když správní orgán rozhoduje na základě volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat stanovené procesní postupy i elementární právní principy správního rozhodování. Nezákonnost takovéhoto rozhodnutí pak může spočívat mj. v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního uvážení (ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s.), nebo může být způsobena porušením procesních předpisů.“

Podle s. ř. s. je správním orgánem kterýkoli orgán, pokud je mu svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy; protože přezkum aktů Senátu z rozhodování ve správním soudnictví zákonodárcem vyloučen nebyl, musel by tedy obdobně i Senát jasně a srozumitelně odůvodnit, proč odmítl souhlasit se jmenování JUDr. Jana Sváčka soudcem Ústavního soudu. Je totiž docela dobře možné, že za vším stojí jen diskriminace z důvodu politického či jiného smýšlení a snaha upřít mu z těchto příčin přístup k veřejné funkci.

Jestliže by Senát neodůvodnil, proč souhlas neudělil, domnívám se, že JUDr. Jan Sváček bude k žalobě aktivně legitimován, neboť žalobní legitimace ve správním soudnictví není svázána s existencí ex ante přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv žalobce, ale s tvrzeným zásahem do právní sféry žalobce. Tak tomu bude vždy v situaci, kdy se jednostranný úkon správního orgánu (byť v případě Senátu půjde o správní orgán „sui generis“) vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká právní sféry žalobce. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil či zrušil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197, dostupný na http://www.nssoud.cz/).

Ostatně nepředvídatelnost senátního rozhodování již byla veřejně kritizována a při projednávání „Návrhu usnesení Senátu vyzývající prezidenta republiky k urychlenému předložení návrhu na vyslovení souhlasu se jmenováním soudců Ústavního soudu.“ dne 8. dubna 2004 senátor Jiří Stodůlka sdělil: „Senát bývá často kritizován za nečitelnost rozhodování, tj. za nedostatečné odůvodnění svých hlasování. Senátorů je ale 81 a hlasují tajně. Těžko proto mohou formulovat nějaké společné důvody. Řada argumentů proti kandidátům má navíc velmi osobní povahu. Jejich vyslovením bychom neúspěšnému kandidátovi mohli poškodit další kariéru.“ (viz stenozáznam z uvedeného dne na http://www.senat.cz/).

Sluší se jen podotknout, že Senátu nic nebrání v tom, aby o každé, byť i osobní námitce a výhradě toho kterého senátora bylo v plénu zvlášť a tajně hlasováno; ostatně proč by se veřejnost, včítaje v ní nejen prezidenta republiky, ale i kandidáta samotného, neměla dozvědět, jaké výhrady k osobě budoucího soudce Ústavního soudu Senát většinově má a sdílí. Z takového přístupu přeci může plynout jen poučení, a to i pro Senát samotný; rozhodně lze ale jen z takového postupu dovodit, zda Senát jako celek byl či nebyl při rozhodování veden diskriminačními (a tedy zakázanými) úvahami. Jistě, transparentní přístup si vyžaduje poctivý přístup, přemýšlení, vyhodnocování, pečlivé formulování a reflexi. Od toho ale občané druhou komoru Parlamentu mají a právem mohou po senátorech uvedené, alespoň v rovině morální, žádat. Zda to někdy v budoucnu bude žádat v rovině právní i nějaký „odmítnutý“ kandidát, nelze předjímat.

Kuriózní, ale nikoli nemyslitelné je, že by svého práva – u Ústavního soudu – mohl dovolávat i prezident republiky, jestliže by Senát bezdůvodně odmítl souhlasit se jmenováním JUDr. J. Sváčka soudcem. Postačilo by zobecnit závěry Ústavního soudu, vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006, dle kterého se článek 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nevztahuje pouze na přístup k veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její nerušený výkon (…). Účast na správě věcí veřejných, která je smyslem celého článku 21, se nevyčerpává pouhým získáním funkce (prezidenta republiky), nýbrž logicky trvá po celu dobu výkonu této funkce. Pokud je tedy tímto článkem Listiny základních práv a svobod sledováno umožnit občanům správu veřejných záležitostí, musí být subjekt vykonávající funkci nadán rovněž ochranou před libovůlí státu (in concreto Senátu), která by mu mohla bránit ve výkonu veřejné funkce. Samotné právo na přístup k veřejným funkcím by nemělo smysl, pokud by neobsahovalo i ochranu v průběhu výkonu funkce. Z uvedeného by tedy bylo možné dovodit, že Senát tím, že nesouhlasí se jmenováním JUDr. J. Sváčka soudcem Ústavního soudu z blíže neseznatelných důvodů, činí tak libovolně, protiprávně a protiústavně, čímž zasahuje do výkonu funkce prezidenta republiky; příslušné usnesení Senátu by tak mohl Ústavní soud zrušit, případně vyložit ustanovení § 6 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak, že fikce udělení souhlasu Senátu se uplatní i v takové situaci, kdy Senát sice o záměru vyslovit souhlas se jmenováním hlasuje, činí tak ale způsobem odporujícím ústavnímu pořádku. Spor by mohl být vyvolán zřejmě i jako kompetenční v případě tvrzení, že Senát svým jednáním, aniž by shledal na jmenovaném kandidátovi relevantních nedostatků, de facto jen usiluje o jmenování takového kandidáta, kterého Senát sám „vybere“ resp. prezidentu republiky „naznačí“, že v případě jmenování té a té osoby by souhlas se jmenováním dal, přičemž však z Ústavy k jeho jmenování nemá kompetenci.

To, oč tu běží, totiž není nic menšího, než aby Senát při svém hlasování dostatečně projevil svoji vlastní vůli (nikoli jen osobní postoje jednotlivých řečníků) a sdělil, proč odmítá udělit prezidentu republiky svůj souhlas se jmenováním toho kterého kandidáta na soudce Ústavního soudu. V tom lze spatřovat nikoli výraz konfrontace, ale spolupráce mezi nejvyššími orgány; a má-li tu být nějaký prostor pro ingerenci soudů, pak jen z toho hlediska, aby tuto spolupráci učinily možnou – tj. aby tyto správní orgány sui generis vzájemně projevily své postoje. A tím se současně vytvoří i předpoklad pro ochranu základních práv a svobod kandidáta, o něhož tu (taktéž) jde.

Dle mého názoru by Senát měl přivítat, že si prezident republiky na funkci soudce Ústavního soudu vybral profesního soudce, který na rozdíl od právníků-politiků ví, jak se píše soudní rozhodnutí a je mu „soudcovské řemeslo“ vlastní. Možná ale, že Senát v tuto chvíli preferuje, aby Ústavní soud byl obsazen pouze osobami z politického života; ČSSD ostatně disponuje paletou osobností, které by formální podmínky na soudce Ústavního soudu splňovaly.

Ať už se čtenář se shora uvedenými úvahami ztotožní, či nikoli, je možné se shodnout na jedné zásadní věci: Dosavadní postupné jmenování ústavních soudců způsobilo různé konce jejich funkčních období a vyloučilo do budoucna jednorázovou (a početně výraznou) obměnu soudců Ústavního soudu, jinak závislou na složení Senátu a osobě prezidenta republiky v jeden časový okamžik (kupř. v červenci 1993 bylo jmenováno 12 soudců a soudkyň); tím byla odstraněna jedna ze slabin jmenovacího procesu (správně mělo být funkční období prvních soudců u některých z nich zkráceno tak, aby jmenování posléze probíhalo postupně a periodicky, nikoli nárazově; obdobně se později postupovalo při prvních volbách do Senátu). Pseudotaktizování a zdržování Senátu, který by chtěl svůj souhlas se jmenováním bezdůvodně odmítat jakémukoli současným prezidentem republiky jmenovanému kandidátovi, naopak přispěje ke zpětnému návratu k výchozí pozici „skupinového jmenování“ a k opětnému zvýraznění uvedeného ústavního deficitu.

Uvedené bych rád uzavřel apelem, že česká politická reprezentace, která podle hodnocení spokojenosti občanů s její prací rozhodně není elitou, by měla již v rámci pudu sebezáchovy výrazně omezovat dennodenní politický „jáchcismus“; toto je jen jedna z mnoha příležitostí, jak prokázat, že stále existují hodnoty a ideály, ve které mohou lidé věřit a k nimž mohou upínat své naděje.

Ludvík Matoušek

18 komentářů:

David Schmidt řekl(a)...

Jak by odůvodnění Senátu mělo vypadat? (nebo jeho výboru, který však jen doporučuje, ale už i tím zřejmě narušuje právní sféru kandídáta) "Navrhovaný kandidát X. Y. nemá naši důvěru, že bude vykonávat poctivě úřad soudce"? Málo jasné či nesrozumitelné? Lze to ale více odůvodnit, aniž by byly přibrány i civilní soudy a jejich možnosti soudního přezkumu?

Ústava nemůže být vykládána zornicí soudního řádu správního, a již vůbec ne podle myšlenek zrovna čtvrtého senátu NSS.

Pavel Uhl řekl(a)...

Formálně vzato má úvaha racionální jádro, ale analogické srovnání s jinými situacemi podle mě neobstojí, a to v několika rovinách. „Soudcovská judikatura“ byla založena mimo jiné i na legitimním očekávání, kterému předcházel nějaký proces zákonem předvídané přípravy na výkon funkce soudce (čekatelství, zkoušky, testy apod.). V tomto případě ovšem nelze legitimní očekávání opřít o jednu návštěvu hradu a dvě návštěvy senátních výborů. Jakkoliv byla „soudcovská judikatura“ založena na nepřezkoumatelnosti, tak soudy zdůraznily, že se vztahuje ke konkrétnímu právu. Případný test zákonnosti by už troskotal na existenci konkrétního subjektivního práva.

Podrobit rozhodnutí kolektivního orgánu, který hlasuje tajně, stejnému testu přezkoumatelnosti jako rozhodnutí monokratického orgánu je poměrně obtížné. Nelze zde vést ani analogii se soudním rozhodováním, kdy jednotliví členové hlasujícího tělesa (senátu, pléna či kolegia) o sobě vědí jak hlasují, o věci se vede neveřejná diskuse a její závěry pak někdo sepíše. V tomto případě se o věci vede naopak veřejná diskuse (2 výbory + senát + související veřejná diskuse). Faktické důvody jsou tedy průměrně bystrému subjektu známy.

Judikatura navíc dospěla k závěru, že prezident je v případě jmenování soudců spíše v postavení státního notáře či ověřovatele. Důvody pro takový závěr v případě senátního hlasování o Ústavou předpokládaném souhlasu neobstojí. Politický rozměr úvahy zde naopak má své místo.

Věcně se totiž od sebe funkce soudce a soudce Ústavního soudu liší poměrně významně, což má dopad i do zcela odlišných procesů ustavení do funkce. Vydání souhlasu orgánem politickým pak svědčí o jedné z těchto odlišností. Kdybych měl odlišnosti redukovat do jednoho příměru, tak soudce rutinér bez akademického přesahu se mi jeví jako nejméně vhodný kandidát. Pro funkci soudce Ústavního soudu je znalost „soudcovského řemesla“ znalostí tou nejméně potřebnou. Existence dvou soustav dává výpověď o jejich zcela odlišných funkcích. Stírat rozdíl mezi nimi se mi jeví jako nevhodné.

Článek je jinak velmi hezky napsán, byť s ním zcela nesouhlasím. Nesmírně mě potěšil. Doufám totiž, že k avizovanému sporu dojde; bude to nesmírně zajímavé. Za ideální bych považoval, pokud se dočkáme obou variant (individuální a kompetenční).

Anonymní řekl(a)...

Vážený kolego, mohl byste nabídnout 3 rozhodnutí dr. Sváčka, na nichž je patrné, o jakého soudce jde?
Je poctivé uvést, že s Vašimi názory nesouhlasím. Dále mám problém s tím, že Vás považuji za velmi svázaného se současným prezidentem republiky a jeho zájmy.
Konečně si myslím, že dr. Sváček je pro funkci nevhodný, pro svůj alibismus, oportunismus, kde kandidátství a následný vstup do Jakešovské KSČ je jen zanedbatelný škraloupek.
Jan Novák

Jan Potměšil řekl(a)...

Článek považuji za informačně velmi hodnotný a kvalitně zpracovaný. Jednou z myšlenek, pokud jsem to dobře pochopil, je to, že Senát chce de facto sám určovat, kdo má být ústavním soudcem, a podíl prezidenta na volbě de facto eliminovat ("projde jen ten, koho sami vybereme"). To je jistě špatně. S ohledem na diametrálně odlišné názory senátní většiny a prezidenta však pravděpodobně budeme svědky lítého pozičního boje.

K textu mám jen dvě poznámky:

Už samu představu, že by se kdokoliv domáhal svého "práva" na jmenování ústavním soudcem, byť i v mírnější podobě, kdy by se domáhal přezkoumatelného rozhodnutí o odmítnutí, považuji za krajně nevkusnou.
Osobně pak nesdílím ani názor, že prezident musí odůvodňovat, proč někoho nejmenoval, byť s důvody nejmenování dr. Langra hluboce nesouhlasím a považuji je za projev uražené ješitnosti a absence velkorysosti. Jde podle mě o výkon ústavní pravomoci, kde nemohu uplatňovat měřítka správního řízení.

A druhá poznámka směřuje k cit. rozsudku 5. senátu NSS ve věci státního občanství. S právě citovaným rozsudkem se ztotožňuji, ovšem zásadně nesouhlasím s jinými názory na proces udělování státního občanství, které nyní zastává jedna linie judikatury NSS (nárokovost státního občanství), kdy zároveň vůbec neřeší riziko naprosté svévole u posuzování plnění podmínek dle § 10 odst. 3 zákona o nabývání a pozbývání st.občanství (pravda, zatím nemusel) - v brzké době se pokusím napsat pro JP souvislý shrnující text, kde budu konkrétnější.

Anonymní řekl(a)...

Ludvík Matoušek mne jako autor (v jím citovaném článku) zaujal tezí ve prospěch odvolávání soudních funkcionářů, že kdyby výkonná moc neměla důvod je odvolat, přece by je neodvolala (snad to moc nezkresluji). Podstata věci však spočívala v tom, jaký to asi důvod může být...

Ani v tomto textu si nejsem jistý, je-li míněn vážně, či jen ukazuje, jak je možné některá soudní rozhodnutí dovádět ad absurdum. Napasovat parametry rozhodování monokratického orgánu na orgán kolegiátní asi není samozřejmostí. Pokud by měl být prezident republiky omezován nesouhlasem Senátu s jím navrženými kandidáty, což je součást vyvažování mocí, je jistě omezován i kontrasignací, kterou by mohl vynucovat soudně rovněž. Ve výkonu mandátu jsou ovšem omezováni i senátoři, pokud poslanci přehlasují jejich pozměňovací návrhy apod. Lhůta pro rozhodnutí Senátu v ZÚS, jíž se L. Matoušek dovolává, je zjevně protiústavní.

Prezident republiky se bohužel zasloužil o výraznější ingerenci soudů do procesů, kde ji považuji za trochu nešťastnou (v tom se zřejmě liším od P. Uhla), a to svým excesivním počínáním. V tomto smyslu patří k duchovním otcům tzv. soudcokracie.

Podle mých zjištění žádné rozhodnutí stran apriorního odmítnutí kandidátů prezidenta Klause v Senátu neexistuje; ručit za to samozřejmě nemohu. Neznamená to nicméně akceptaci každého kandidáta jen proto, aby to nevypadalo konfrontačně.

Z průběhu jednání obou výborů byla patrná tendence senátorů zjistit názory dr. Sváčka na judikaturu Ústavního soudu, obecnější ústavní otázky, jeho zkušenost s aplikací Listiny či lidskoprávních smluv. Podobně jako se u advokátů mířících k Ústavnímu soudu předpokládá zaměření na otázky tímto soudem řešené, by i u soudců mohlo být zvažováno, nakolik byli ve své rozhodovací činnosti "uzavřeni" jen ve světě "jednoduchého práva".

Po mém soudu nicméně těžiště výhrad míří do oblasti osobní integrity (i to bylo patrné z jednání ústavně-právního výboru), což ostatně platilo pro téměř všechna slyšení kandidátů v minulosti.

S posledním odstavcem textu L. Matouška velmi souhlasím.

Jan Kysela

Ondřej Preuss řekl(a)...

Obdobně jako doc. Kysela váhám, zda je článek myšlen vážně. Je to jistě zajímavá úvaha, nicméně vpravdě absurdní ve svém důsledku…napříště by mohlo být podobně zpochybňováno hlasování o návrhu zákona (každý zákon zasahuje do něčích práv) a ve výsledku bychom mohli před soud pohnat i voliče, kteří zcela bezdůvodně a z osobních, nízkých důvodů upřeli tomu kterému kandidátovi chráněný nárok na funkci poslance či dokonce nově prezidenta republiky…

Anonymní řekl(a)...

Ještě jedna drobnost. Zdá se, že ve věci kandidatury dr. Sváčka se prezident republiky sešel se dvěma nejvyššími představiteli ČSSD (uvádějí to alespoň novinky). Jakoby senátoři skutečně nemohli mít opravdovou, tj. pouze takticky nepředstíranou pochybnost, zda je kandidát dobře vybraný (jak soudil, co soudil, kdo je; jistě vědí, že se zasazuje o posílení nezávislosti soudní moci a vyznačuje se mezi soudci značnou autoritou).

Je-li tomu tak, nevím, zda obstojí autorova teze o politizaci celého procesu ze strany Senátu. Vůbec je smutné, nakolik se vztah mezi ústavními institucemi nahrazuje vztahem mezi politiky: Senát a senátoři tu nevystupují jako subjekt, nýbrž mají přidělenu roli objektu, který čeká na pokyn jak hlasovat v agendách, jež hrály fundamentální roli při rozhodování o zřízení Senátu.

Jan Kysela

Anonymní řekl(a)...

Vážený kolega Matoušek je umný rétor, věc se snaží přetočit tak, že senátní většina nutí prezidenta do akceptace politického kanidáta (v podobném duchu argumentuje např. senátor pan Kubera). Ovšem opak je pravdou, prezident chtěl zajistit volbu svého poradce Sváčka pomocí toho, že vyhoví soc dem, s jejím kandidátem, dr. (slov. doc.) Koudelkou. Ten je ovšem nepřijatelný i pro soc dem (Diag Human a jeho opo-smluvní kšeft s místopředsedou ODS Blažkem, ale zejména podivná instalace a angažmá na Nejvyšší státní zastupitelství za R. Vesecké, v době kauzy Čunek atd.)
Jaroslav Kouba

Anonymní řekl(a)...

dr. Sváček kandiduje jako soudce, avšak Soudcovská unie se zachovala zvláštně, není jisté za koho mluví dr. Lichovník. Jeho podpora je podobná podpoře, kterou např. vyslovil dr. Dmitre Dohčevič na adresu dr. Sváčka. Když se pak provalil průšvih, který by normálně znamenal tr. stíhání, pak byl tento soudce podržen městským soudem; v tichosti se zbavil taláru, který by musel tak jako tak opustit. Byl by div, kdyby někde nevyskočil jako poradce či asistent.
Takto se v justici 20 let po převratu drží vedoucí soudci, kteří byly v nomenklatuře rezervních kádrů KSČ (Měst. výbor KSČ má taky archiv ne?)
Dr. Sváček to dělá šikovně, a je typickým představitelem kolégia krajských soudců ovládajících fakticky justici. Dvěma vrcholným představitelům soudcovské unie byly poskytnuty funkce místopředsedů krajského Městského soudu v Praze (T. Mottl a J. Jirsa)
a unie vzkazuje: dr. Sváček je nejlepším z nás. V jistém smyslu mají představitelé unie pravdu. :-/
Karel Kořan
PS: Prezident republiky při podpoře kandidatury svého poradce na ústavního soudce, resp. na místopředsedu Ústavního soudu a posléze předsedu ÚS postupuje tak jako mnohokrát; pouští balónky, popobíhzí k reakci ostatní (to je jeho typická metoda, přes všechny řeči o razantnosti).

Ludvík Matoušek řekl(a)...

Sluší se, abych na vyřčené alespoň telegraficky reagoval ...

Ad David Schmidt:
Takové usnesení by mohlo vypadat třeba následovně: „Senát nesouhlasí se jmenováním doc. JUDr. X Y, Ph.D. soudcem Ústavního soudu z důvodu pochybností o jeho osobní integritě, jež plynou z jeho osobní účasti na státním převratu v původně demokratickém Berbekistánu.“ Anebo lze uvažovat i o tom, že jakékoli v rozpravě přednesené výhrady byly Senátem v případě nesouhlasu, vyjádřeného v tajném hlasování, akceptovány.

Ad Pavel Uhl:
a) Nemělo by dojít k nedorozumění v tom smyslu, že „legitimní očekávání“ je termín, spojovaný především s ochranou vlastnictví. Ve smyslu ochrany jiných práv (vztaženo k předestřenému případu) má jít především o aplikaci principu ochrany oprávněných zájmů a principu předvídatelnosti (při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nemají vznikat nedůvodné rozdíly); jak v případě justičního čekatele, tak v případě „ústavněsoudního čekatele“ nejde o právo na funkci. Justiční čekatel měl garantováno jediné právo: přístup k justiční zkoušce. Ani seznam ministra, ani usnesení vlády, které pouze DOPORUČILO – budoucí – kontrasignaci jmenovacího aktu prezidenta republiky, nemohly založit „oprávněný zájem“ čekatele; jak ale posoudit, když J. Sváček již v ruce rozhodnutí o jmenování má???

b) složení správního orgánu (monokratický x kolegiální) by nemělo mít vliv na posuzování jeho jednání

c) stran důvodů zmíněných při rozpravě – ano, připouštím, že je to jeden z možných způsobů, jak důvody rozhodnutí dovodit (viz odpověď D. Schmidtovi); existuje však přesnější a korektnější přístup.

d) kdyby judikatura dospěla k závěru, že prezident je jen „ověřovatel“, pak se zcela opomněla vypořádat s tím, proč by ověřovatel měl být dále ověřován (kontrasignace předsedou vlády); Ústavní soud sám v nedávném rozhodnutí naznačil, že úvahy NSS ve věci justičního čekatele dosud nebyly Ústavním soudem jako správné potvrzeny – protože šlo o zmínku v usnesení a navíc v obiter dictu, nutí tato výjimečnost číst mezi řádky, a takto nevině pojatá poznámka může být sama o sobě předzvěstí „vlasového lomu“ v jinak kompaktních rozhodnutích NSS (všichni dobře víme, že každý obrat judikatury nějak začíná...).

e) je-li Ústavní soud vydáván za soud „právně-politický“, pak já jej za „politický“ chápu jen ve smyslu starořecké πολιτεία (politeia), aneb „jak má býti řízen stát“ (vím rovněž, že uvedený termín může nabývat i dalších významů); neztotožňoval bych to tedy s politickým přesvědčením, resp. stranickou příslušností (o čemž ale dosavadní hlasování v orgánech Senátu je).

f) i když se věcně předmět činnosti soudů obecných a ústavního liší (úplně se nepřekrývají), je akt jmenování do funkce rozdělen mezi politické orgány v obou případech: prezident – předseda vlády (vláda) x prezident – Senát. Ústavní právo by nemělo být doménou výlučně právních akademiků – jeho uplatnění nachází výraz v ryze praktické aplikaci, a to je tím „řemeslem“, které jsem měl na zřeteli: Ústavní soud drtivou většinu své rozhodovací činnosti věnuje přezkumu soudních rozhodnutí a činí tak způsobem, který je pro soudní rozhodování typické. Proto se domnívám, že znalost „soudcovského řemesla“ je pro kandidáta spíš výhodou.

Ad Jan Novák:
Nabídnout Vám rozsudky z praxe J. Sváčka nemohu, nerozhodoval o mých právech (vině a trestu); třeba ale Vaši prosbu vyslyší ten, koho se rozsudky týkaly. K Vaší „výtce“, že jsem spojen se současným prezidentem republiky, mohu uvést jen to, že je nepřesná a zavádějící. Pracoval jsem pro 3 hlavy státu: prezidenta Havla, prezidenta SRN Johannese Raua a prezidenta Klause. Vy jste si vybral jenom toho jednoho; k tomu nemám co dodat.

Ad Jan Potměšil:
Jsem si vědom toho, že se málokdy podaří vyřešit „nešťastné“ spory pro všechny strany přijatelným způsobem. Článek neměl vyšší cíl, než na jedno takové (soudcovské) řešení poukázat a vyřčené závěry aplikovat do analogické situace.

Ludvík Matoušek řekl(a)...

Ad Jan Kysela:
a) Asi jsem to přehlédl - v článku jsem nechtěl pojednávat o odvolávání soudních funkcionářů ... nýbrž o potřebě odůvodňovat ... tuto vposled jmenovanou spojitost považuji za zřejmou a bezprostředně související s nyní uveřejněným článkem

b) Kauza Brožová vs. prezident republiky měla vícero rovin a v několika řízení se došlo k několika závěrům. Jeden z nich může být přiléhavý i v nastíněné situaci. O odvolání soudního funkcionáře (a zdůrazňuji funkcionáře, nikoli soudce) ale můj článek nebyl. Obecně si myslím, že zdravě vyvážené prostředky ochrany nezávislosti soudní moci proti nedovoleným zásahům ostatních mocí jsou vskutku namístě; opakem může být „totální zapouzdřenost“, jež by ale nikdy neměla najít svého naplnění. Lze souhlasit s tím, že soudci obecných soudů o sobě neví, zda jsou dobří manažeři? ... jen málo z nich si kdy skutečně (úspěšně) vyzkoušelo hospodářskou činnost, podnikání, personální řízení: sami přiznávají, jak obtížné je pro ně soudit hospodářské trestné činy. Proto mě nijak nepřekvapuje selhání, ke kterému došlo na brněnském krajském soudu (škoda na majetku státu přes miliardu korun a machinace s přidělováním věcí). Lze to však označil za tolerovatelné, resp. za nutnou daň pro zachování existence vyššího principu, jímž je neoddělitelnost dvou nesouvisejících činností – soudního funkcionáře (manažera) a soudce? Jiná rovina je, že předseda krajského soudu se funkce nevzdal a že ani nedošlo k meritornímu rozhodnutí v kárném řízení. To je závažný nedostatek podkopávající důvěru v soudnictví, poškozující autoritu soudu, soudní moci a ministerstva spravedlnosti.

c) Mám již nějakou představu o tom, co by mělo být rozhodným kritériem pro posouzení, zda došlo k neopodstatněnému, resp. právem zakázanému, zásahu do svobod a práv člověka. Zda tak učinil orgán monokratický, či kolegiátní považuji za zcela irelevantní.

d) Senát jistě může vyvažovat aktivitu prezidenta republiky, ale musí tak činit ústavně konformním způsobem – tj. když nesouhlasit, tak odůvodněně. Prezidenti své návrhy, předpokládám, taktéž odůvodňují: kupř. prezident Havel při jmenování Elišky Wagnerové panu předsedovi ÚS Kesslerovi vlastnoručně napsal: „Po zralé úvaze a zkoumání „terénu“ jsem se rozhodl pro Dr. Elišku Wagnerovou. U Ústavního soudu pracovala, mezi členy soudu má příznivce, bude to žena na svém místě. Teď samozřejmě všechno záleží na tom, zda ji schválí Senát“. Jak je to ale s odůvodněním návrhu na jmenování dr. Sváčka nevím, Senát všechny podklady na webu neuveřejnil.

e) Výslovný požadavek existence odůvodnění při odmítnutí jmenování soudců plyne ze soudní judikatury – já se v článku nevyjadřoval k tomu, zda je to absurdní; na věc jsem si vytvořil názor, podepřel jsem ho argumenty. Nepředjímám, jak by tomu bylo ve sporu prezident republiky – předseda vlády (vláda), kdyby šlo o kontrasignaci.

f) Na jednu stranu připouštíte za nešťastné, že si soudy uzmuly vliv na jmenovací procesy – in concreto na svoji vlastní personální kreaci, omlouváte to ale excesivním chováním prezidenta. Tomu moc nerozumím - cožpak se soudy nemohly vyvarovat svého aktivismu (jiný význam Vašemu postesku nepřikládám) a nebylo to naopak selhání téhož Senátu, který se měl chopit své „vyvažovací“ role a pohnat prezidenta před Ústavní soud? Že by další aspekt, který se obyčejným uživatelům Ústavy obtížně vysvětluje?

g) termín „jednoduché právo“ ve mně vyvolává smíšené pocity ... ten, kdo ho aplikuje, ví moc dobře, že o jednoduchosti nemůže být řeč ... Ale beru si z poznámky stran „zjištění názorů na obecnější ústavní otázky“ inspiraci: má-li Senát ambici testovat, jak jsou kandidáti "uzavřeni" ve světě "jednoduchého práva", pak ze sebe činí „zkušební komisi“ – a zkoušející by tedy už něco z toho „nejednoduchého“ práva měl znát a umět; zkusím si udělat rešerši, jak je to s úspěšností návrhů Senátu na zrušení zákonů u Ústavního soudu...

Ludvík Matoušek řekl(a)...

Ad Jan Kysela (pokračování):

h) otázka osobní integrity je pro Senát vhodným argumentačním polem (lepší než „sevřenost jednoduchým právem“); požadavek osobní integrity znamená, že člověk má všechny potřebné složky osobnosti, tyto složky jsou mezi sebou harmonicky vyvážené a zároveň se mezi sebou vzájemně posilují a rozvíjejí. Nechť je kandidát z těchto hledisek hodnocen a veřejnosti sděleno, na základě jakých skutečností je možné uzavřít, že jde o kandidáta nesplňujícího ideální profil soudce Ústavního soudu. Jak jsem již zmínil – nejde o to, že někomu bude jednáním Senátu přístup k funkci zapovězen; jde o to, proč. Odpověď si zasloužíme i z toho důvodu, že ve vztahu ke konkrétní osobě se tím nastavují i měřítka mravnosti a občanského ideálu. Že tak žádá i judikatura, je v mých očích až na druhém místě.

i) senátoři samozřejmě mohou mít pochybnosti o vhodnosti kandidáta, nic jim nebrání v tom je srozumitelně vyjevit; já jen upozorňuji na fakt, že je podivné, že tyto pochybnosti sdílí jen členové jedné politické strany...

Ad Ondřej Preuss:
Vaše váhání je na místě. S obdobnými pochybnostmi jsem četl rozsudky NSS, které se týkaly justičního čekatele.

Ad Jaroslav Kouba:
Znalosti „zákulisí“ celého procesu jsem ušetřen, ... kdyby ovšem byla pravda to, co tvrdíte, tak by šlo o „politický kšeft“ a o to naléhavěji by se měly hledat (přiměřené a efektivní) cesty, jak činit podobné procesy transparentnějšími... ale tím nechci říct, že by v obecné rovině nemohly podobné dohody vůbec existovat – není přeci nic na tom, aby politici srozumitelně artikulovali, že jsou příště ochotni podpořit i jiného kandidáta, bude-li tím zabezpečena vyváženost kolegiálního orgánu kupř. co do počtu akademiků a kandidátů z justiční praxe, mužů a žen, zralých a zralejších, postojová vyváženost apod. (mělo by ale jít o dohodu stran kandidátů, kteří by jinak splňovaly onen ideální profil soudce ÚS).

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad JK:
Nemyslím, že se dá úplně říci, že prezident chtěl vyhovět nominací "soc-dem" kandidáta Koudelky. Koudelka je sice bratr - straník, jinak je to ale prezidentův kůň - aspoň se snaží jím stát (viz "kniha" Prezident republiky "s předmluvou Václava Klause" - která se - kupodivu, jaká náhoda - plně shoduje s prezidentovými názory). Sváček je prezidentův poradce, což by nemuselo tolik vadit, zaráží mě však Sváčkovy úvahy o tom, že by prezident neměl patřit k moci výkonné, a to, že senátorům prý neodpověděl skoro na nic, když se ho ptali na horké ústavní otázky a jak by je posuzoval.

Anonymní řekl(a)...

Když už autor postu tolikrát hovoří o tom, co se proslýchá, je dobré napsat, že podobné obchodování provádí V. Klaus už dlouho.
Zasahoval do kauzy Čunek (pozvání na Hrad a komentáře komu má směřovat trestní oznámení; volba proti slibu milosti resp. abolice). Pavel Němec a Pavel Kučera se ostatně na poslední prezidentské volbě ani netajili svým postavením (kde je Čunek, ať jde sem), a pomocí této kauzy byly patrně získány rozhodující hlasy pero současného prezidenta.
V Praze se koncentrují instituce a také mnoho trestních a soudních kauz ODS šlo přes zdejší soudy. Není to dlouho, co se šéf vrchního SZ pan Kulvejt vzdal funkce, byl urychleně jmenován soudcem VS (mnoho takových rychlých jmenování není), a ne jeho místo nastoupil „osvědčený“ (reference R. Vesecká a Pavel Němec) pan Rampula.
„Hoši co spolu mluví“, toho dokáží hodně.
ODS v Praze váhavě ukazuje, že se chce odstřihnout od éry tunelů (Blanka, ale i OpenCard). Mj. musí bourat opozičně smluvní vazby, které jsou pevné.
ČSSD se chce za této situace nechat přesvědčit, aby volila dr. Sváčka. Kdo chce kam…
Ludvík Michl

Anonymní řekl(a)...

Lze dlouho diskutovat o tom, jaký má mít profil ústavní soudce. Myslím, že by se neměl bát a neměl by lhát. Dr. Sváček však lhal dvakrát. Nepravdu uvedl o svém angažmá v Komunistické straně Československa (byl regulérním člem, předtím byl roky kandidátem, což znamenalo velmi aktivní přístup kandidáta, který musel opakovaně a aktivně usilovat). Podruhé lhal ohledně svých vztahů s lobbystou, slovy M. Topolánka „kmotrem“ ODS panem Hrdličkou. A nemá cenu říkat, že šlo o nepřesnosti. Dr. Sváček věděl, na co a proč je tázán. Přesto odpovídal co odpovídal. V čem ostatním a kdy ještě nemluvil (a nebude mluvit) pravdu?
Být koněm ve stáji „lobbysty“ je výhodné. Lobbysta umí dělat PR (je to jedna z jeho hlavních zbraní při lobbování, a na PR spotřebovává významnou část svých prostředků, které získá). Dr. Sváček má opravdu dobré PR a z jeho vystoupení je vidět, že i on sám prošel tréningem.
S členstvím v KSČ se to má tak, že samotný fakt členství nelze nikomu moc vyčítat, na tom se ustavil konsensus. Jinak je tomu ale u popírání angažmá, umenšování své role v této straně, bagatelizace pozitivních a zveličování negativních prvků členství a funkcionářství v členství v KSČ. Vyřazuje se člověk, který o těchto věcech lže. A přesně to dr. Sváček udělal.
Máme tedy kandidáta, který má přísahat: Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.". Pan kandidát neváhá opakovaně v různých věcech dávat veřejná prohlášení, která jsou nepravdivá.
Josef Pitrmann

Anonymní řekl(a)...

Také se domnívám, že srovnávat rozhodnutí prezidenta o jmenování justičního čekatele soudcem obecného soudu a rozhodování Senátu o kandidátovi na post soudce Ústavního soudu nelze. Jmenování do funkce soudce Ústavního soudu je totiž zjevně daleko více otázkou politickou nežli odbornou, kdežto v případě soudce obecného soudu je tomu (mělo by být)naopak. Nadto pomíjím smysl a účel justičního čekatelství. Jistě si náš ústavodárce při tvorbě naší ústavy uvědomoval, že v systému, jenž mu posloužil v tomto ohledu za vzor, je rozhodování obou činitelů (prezidenta a Senátu) otázkou politickou. A veřejnosti to v onom vzorovém systému - jak se zdá - zase až tolik nevadí; naopak, některé spolky zejména konzervativní pravice dlouhodobě prosazují na lavici Nejvyššího soudu USA konzervativní kandidáty, aby dosáhly přehodnocení některých precedenčních rozhodnutí; demokraté pak pracují kontra.
Netvrdím, že rozhodování Nejvyššího soudu USA (Ústavního soudu) je politicky zabarvené - historie v mnoha případech prokázala opak - proces ustavování jím ale bezesporu je. Podstatný rozdíl, jenž hraje poněkud v náš neprospěch (tedy v neprospěch ČR) je to, že kandidáti jmenovaní do pozic soudců ÚS nejsou v průběhu funkčního období prezidenta a Senátu jen dva či max.tři, ale je jich zpravidla daleko více (v případě dvou funkčních období prezidenta pak zpravidla téměř celý ÚS).
Senát (senátoři) by z technického hlediska mohl své rozhodnutí odůvodnit, myslím si však, že pro transparentnost postačí, budou-li slyšení kandidátů veřejná.

S autorem souhlasím v tom, že pojem "jednoduché právo" je nepěkný a tak trochu i peorativní. Co třeba pojem "podústavní právo"?

Jinak moc děkuji za úvahu doc. Kysely o tom, jak se ústavní orgány stávají ze subjektů objekty ústavněprávních vztahů. Zdá se mi, že jejich pozice postupně přebírají sekretariáty politických stran.

Jan Kolba

Pavel Uhl řekl(a)...

Ad LudMat: Proces nominace vnímám jako politický, a to legitimně politický. Neměl by být ale stranickopolitický, ale naopak stranicky neutrální. Političnost procesu vnímám, mimo jiné, jako vzetí v úvahu to, že rozhodování soudu bude mít široké politické konsekvence a sbor, který z procesu jmenování vzejde, by měl být s to dát pevný a přiměřený právní rámec politickým procesům; mimo jiné by se neměl schovávat za zdrženlivost a doktrínu „political questions“, ale rozhodovat věcně s plným pochopením toho, o čem rozhoduje. U profesních soudců toto prostě nepředpokládám. Nároky na stav soudců obecných soudů jako celek jsou jiné než na sbor soudců Ústavního soudu; mimo jiné i v oblasti požadavků na názorovou pestrost, potřeb vedení diskursu, schopností disentovat apod. Sebelepší soudce obecného soudu nemusí být dobrým soudcem ústavního soudu a naopak. Znalost vedení spisu nepovažuji za klíčovou, ale naopak potřebu určitého odstupu ano.

Ano, legitimní očekávání v evropské judikatuře se vztahuje k majetkovým právům; v judikatuře čekatelské ovšem i k veřejným funkcím.

K celému sporu o tom, kdo je otcem soudcokracie, bych měl pár ryze procesních poznámek. Považoval bych za lepší, kdyby se spor řešil jako kompetenční spor mezi orgány veřejné moci, tedy nikoliv jako spor o právo na veřejnou funkci. To první se nestalo; to druhé se stalo. Soudy nějak rozhodly. Náznaky, že Ústavní soud neaproboval postoj Nejvyššího správního soudu, jsou zcela bezpředmětné, protože prezident republiky výsledek soudního rozhodování prostě akceptoval. Svůj nesouhlas s tím, že soudy ve správním soudnictví omezují jeho pravomoc ne/jmenovat soudce mohl krásně řešit kompetenčním sporem, ve kterém by stál proti obecným soudům (čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy). Neučinil tak a proto je třeba považovat nastavená pravidla za platná. Dlužno dodat, že řešení tohoto sporu není formálně vzato omezeno lhůtou. Ať se ještě snaží, když se mu to nelíbí.

Anonymní řekl(a)...

V.K. je opravdu velmi aktivní svou typickou metodou:
Jiri-Weigl-Jeste-k-hledani-ustavnich-soudcu (reakce na článek zmatene-hledani-ustavnich-soudcu), ale je třeba připočíst i další příspěvky (Daniely Kovářové http://m.neviditelnypes.lidovky.cz/ a Zdeňka Jemelíka alias Martina Stína hleda-se-svetec, neseriozni-podebal , spoleksalamoun, Podebal).
Ale pohledy, z nichž je dr. Sváček nevhodným kandidátem, jsou rozmanité. Ze zákulisí byznysu se na to podívali z hlediska souhry se skupinou PPF: kariera-soudce-svacka-z-hlediska-danoveho-poplatnika
Je pravdou, že PPF několikrát vydělala tím způsobem, že nakoupila „aktiva“ zatížená spletitými spory s nejistým výsledkem (V. K. byl v těchto věcech zapojována jako konzultant či co), a poté je výhodně prodala (z dávnější doby vykoupení Novy od Vladimíra Železného a comp.; z poslední doby „koupení“ Sazky). Vždy šlo o obchody blízko erárních peněz (cejcha za Novu byla 10 mld.). Buď má PPF geniální právníky, anebo to v Praze u soudů umí.
Na ÚS opravdu nehledáme světce, ale normální slušné kandidáty, VK měl mnoho let na to je vybrat.
Navržení JUDr. Jana Sváčka je falešnou hrou, je to kandidát nevhodný.
Ne vhod ný.
Josef Procházka
PS: senát konečně začal nabírat na popularitě, pokud se nechá nyní zblbnout, zblbne si to sám.