sobota 25. února 2012

Důležitost sociálních práv

Předcházející host na Jiném právu, Láďa Vyhnánek, psal o soudním přezkumu sociálních práv. V debatě pod jedním postem M. Pohl obhajoval tezi, že nelze použít údajný pozitivní charakter sociálních práv jako dělící kritérium mezi nimi a právy občanskými a politickými. S touto tezí plně souhlasím. Obsáhlejší argumentaci, proč se domnívám, že sociální práva nemají jinou podstatu než práva občanská a politická lze nalézt v mé knize o ochraně sociálních práv.

V dnešním postu bych však rád stručně přednesl několik argumentů, proč si myslím, že sociální práva nejsou méně důležitá než práva občanská a politická a neměla by být opomíjena (text je z velké míry převzat ze zmíněné knihy). Pro ty, kdo by chtěli sofistikovanější obranu sociálních práv mohu odkázat například na výtečnou esej Jeremy Waldrona „Liberal Rights: Two sides of the same coin“, který odůvodňuje důležitost sociálních práv z pozic liberalismu.

Lidská práva chrání život a důstojnost každé lidské bytosti. Jsou postavena na principu stejné morální hodnoty každého jednotlivce, kdy tato práva má každý člověk. Lidská práva vycházejí ze samé podstaty toho, co znamená být člověkem, a představují minimální standardy nutné pro respektování přirozené důstojnosti každého jednotlivce. Lidská práva chrání tuto lidskou důstojnost prostřednictvím ochrany základních lidských potřeb. V podstatě všechna lidská práva jsou odvozena od této přirozené lidské důstojnosti. Podle převládající, tzv. zájmové teorie práv, právo existuje, pokud „aspekt blaha jednotlivce (jeho zájem) je dostatečným důvodem k tomu, aby jiným lidem vznikla povinnost“ (Joseph Raz). Lidská práva jsou odvozena od těch nejzákladnějších lidských zájmů (potřeb), které představují dostatečný důvod k tomu, aby každému vznikla určitá povinnost.

Názor, že skutečná lidská práva jsou pouze občanská práva a svobody, a sociální práva jsou druhořadá, či dokonce pouhými nezávaznými deklaracemi, je nepochopením lidské podstaty a důstojnosti. Zájmy (potřeby) za sociálními právy, která zahrnují právo na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdraví a právo na přiměřenou životní úroveň, dostatečnou výživu, šatstvo a obydlí, jsou stejně podstatné jako ty, které najdeme v pozadí občanských, či jiných práv. Lidskou důstojnost lze stejně porušit tím, že člověka zbavíme osobní svobody tím, že ho bezdůvodně uvrhneme do vězení, jako tím, že mu zbouráme střechu nad hlavou a vezmeme veškeré oděvy a prostředky, aby si nemohl obstarat žádné jídlo. Z lidské přirozenosti vyplývá zcela stejná touha komunikovat s ostatními, získávat informace (svoboda projevu), jako potřeba pravidelně jíst (právo na výživu). Zájem na uchování života může být zrovna tak porušen zabitím (právo na život), jako neposkytnutím zdravotní péče (právo na zdraví).

Uznání sociálních práv je přirozenou součástí proudu politické filozofie nazývané liberalismus. Hlavní myšlenkou liberalismu je ochrana osobní autonomie, tedy právo každého jednotlivce zvolit si svůj vlastní styl života (samozřejmě v mezích dovoleného), neboli vytvořit si svůj vlastní životní projekt. Nelze nevidět, že nedostatek jídla nebo nemoc tento projekt znemožní naprosto stejným způsobem, jako uvržení jedince do vězení. Obojí je negací svobody jednotlivce. Hlavní proud liberální filosofie se proto naprosto přirozeně zabývá ochranou sociálních práv (viz seminální dílo Johna Rawlse Teorie spravedlnosti, či texty Jeremy Waldrona).

Od liberalismu se liší proud politické filozofie nazývaný libertarianismus, který je v právním prostředí nejčastěji spojován se jménem Roberta Nozicka. Nozick staví na klasické teorii laissez-faire a jeho koncepce státu je naprosto minimalistická. Nozick uznává pouze minimum lidských práv, ta „základní“ občanská práva a svobody, a navíc pouze v jejich negativním aspektu. V jeho pojetí tedy lidská práva nemohou nikdy vyžadovat po státu aktivní konání. Nozick dovádí pojetí svobody ad absurdum, když ho ztotožňuje se svobodou individuální volby. Opomíjí však zcela fakt, že v jeho systému možnosti volby mohou být velmi omezené. Shestack uvádí příklad chudých rozhodnout se, pod kterým mostem budou spát. Libertarianismus tak zcela opomíjí již zakotvenou nerovnost ve společnosti a nerovnost příležitostí mezi jednotlivci. Jak shrnuje Viljanen, libertarianismus „se nezajímá o to, zda jednotlivec skutečně bude daná práva požívat. Tato teorie se omezuje na vyžadování právní svobody a ne faktické svobody.“

V případě lidských práv je zájem, na kterém jsou vystaveny, představovaný ochranou přirozené lidské důstojnosti a života. Ochrana tohoto zájmu si vyžaduje uznání celé palety lidských práv a ne pouze nějakého vzorku. Lidé mají zcela zásadní zájem nejen na tom nebýt mučeni, moci svobodně vyslovovat své názory, či víru, ale také na tom, aby neměli hlad, netrpěli bolestmi v nemoci a nemuseli spát na ulici. Názor, že jeden druh práv je více důležitý než jiný, je nepochopením toho, co znamená být člověkem. Samozřejmě nelze říci, že by všechna lidská práva byla stejně důležitá, nebo lépe řečeno, že by všechna porušení byla stejně závažná. Záleží opět na tom, jaký zájem dané právo chrání. Například porušení zákazu mučení bude asi závažnější než zákaz uzavřít manželství. Důležité však je si uvědomit, že dodržování všech lidských práv je nezbytné pro plné respektování přirozené lidské důstojnosti.

To že připustíme, že sociální práva jsou důležitá samozřejmě ještě nic neříká o tom, jak mají být chráněna v jednotlivých právních řádech (to je primárně věcí ústavního práva), případně jaké metody jejich soudní ochrany jsou vhodné, o čemž psal Láďa Vyhnánek. Můžeme si představit jak měkké prostředky nápravy (soudy budou požadovat po vládě vypracovávání různých koncepcí a postupů, jak dosáhnout lepší ochrany sociálních práv), tak tvrdší prostředky nápravy, kde soudy přímo vydávají příkazy ke strukturálním změnám. David Landau v nedávném článku na základě empirické studie argumentuje, že tvrdé prostředky jsou v konečném důsledku lépe schopny chránit sociální práva chudých. Z jiných metod profitují spíše střední vrstvy společnosti.

2 komentáře:

J. Janát řekl(a)...

Mám zato, že argumentace srovnáváním uvězenění a zbavení prostředků obživy je nesprávná. Podstatou sociálních práv je konání - tedy ne zákaz odnětí prostředků obživy, ale příkaz jejich poskytnutí ze strany veřejné moci. Autorem modelovaný případ jen srovnává dvě svobody občanské (ochranu osobní svobody a ochranu vlastnictví).

Jan Kratochvíl řekl(a)...

To je častá mýlka, že podstatou sociálních práv je konání státu. Respektive záleží na tom, jak to myslíte. Podstatou všech lidských práv je také konání. Všechna lidská práva, tedy jak občanská a politická tak sociální, generují jak negativní závazky (aby se stát něčeho zdržel), tak závazky pozitivní (aby něco konal). I sociální práva stát musí v prvé řadě respektovat. Pokud tedy dávám příklad zbourání střechy nad hlavou tak jde v prvé řadě o zásah do práva na obydlí. Podle okolností, ne však vždy, může jít také o zásah do práva na majetek - pokud je osoba například vlastníkem daného bydlí.