úterý 31. ledna 2012

The Whistleblower

Několik let čekám na film, který by v ohromné změti filmů týkajících se konfliktů na Balkáně vynikl a překonal snímek Země nikoho. Ten před deseti lety v mistrné zkratce obsáhl veškerá témata etnického konfliktu a účasti mezinárodních sil v něm. Příběh byl smyšlený, ale v divákovi zanechal skandální dojem, že něco takového by se snad vážně mohlo stát. 

The Whistleblower ve mně vzbuzoval naděje. A především zvědavost: recenze byly pochvalné a slibovaly autentický vhled do mezinárodní mise a postkonfliktního prostředí v Bosně. No prosím! Navíc na základě skutečné události. Tou byla zkušenost americké policistky Kathryn Bolkovac, která byla na misi do Sarajeva vyslána krátce po válce, aby vedla monitoring vyšetřování a asistovala místní policii. Ve filmu je zobrazena jako uvědomělá pracovnice, která věří ve smysl mírových misí. Dotáhne to až na šéfovskou pozici. A pak naplno odhalí, že někteří její kolegové, co se obvykle jen nevinně zpíjejí v barech, jedou v obchodě s bílým masem a brutálně zneužívají nezletilé. Kathryn je otřesena a pustí se do vyšetřování, takže to s ní začne jít s kopce.
Co se mi na filmu líbí: jednoznačně casting. Ať jde o místního policistu-gaunera, zneužité dívky nebo cynické šéfy na nejvyšších postech vedení mise, každá postava i souhra celkového obsazení je vynikající, a co do zobrazení typů, se kterými se v podobných misích setkáte, tak věrohodná, až mě mrazilo. Ano, takhle to  vypadá.
Bohužel, podstatnější bylo to, co mě rozčílilo: scénář. Občas zpracovávám pro jednu skandinávskou produkční firmu recenze scénářů, a vím, že pokud by mi přistálo na stole něco takového, zřejmě bych do okénka „doporučit realizaci“ dala otazník. Scénář Whistleblowera je totiž podobná katastrofa jako u žánrově velmi podobného filmu Shake Hands with the Devil, což je skutečný příběh revoltujícího generála Dallaira, který navzdory zákazu setrvá na misi ve Rwandě a zachrání tam desetitisíce lidí. Snad proto, že tvůrci touží docílit co nejvěrnějšího obrazu skutečnosti, docílí rozvleklých nebo patetických dialogů, rozmazané struktury příběhu, zcela nadbytečných scén a těžko pochopitelných vazeb mezi některými postavami. Jde o typické hříchy autorského filmu, tedy scénáře, který si režisér napsal sám. V devadesáti procentech případů je to spolehlivý způsob, jak oslabit i ten nejsilnější příběh. Režisér nechť režíruje. Psát má (pokud možno zkušený) scenárista, člověk, který napsal stovky stran dialogů a zjistil, že jen nepatrnou část z napsaného se lze odvážit skutečně použít do nějakého filmu. Zlaté pravidlo učitelů na filmových školách: špatný režisér dovede zkazit skvělý scénář, ale ze špatného scénáře nikdy dobrý film nevznikne.
Bez ohledu na slabý scénář však film stojí za zhlédnutí, neboť jde o zcela skandální odhalení, a to i v případě, že odečteme dramatizaci a držíme se jen ústředních, prokázaných a zveřejněných faktů: v rámci misí OSN působí bezpočet subdodavatelských soukromých agentur, které najímají lidi. Například policisty. Jak je najímají, tj. jaká kritéria při výběru uplatňují, nevíme. Zřejmě dost nízká, když se mohlo stát, že celá řada z nich byla stálými klienty bosenských nevěstinců, kam byly zavlečeny nezletilé dívky (výjimkou nebyly dokonce teprve dvanáctileté nebo třináctileté děti) z různých států Východní Evropy, a někteří dokonce sami organizovali převoz dívek přes hranice a falšování jejich dokumentů. Kathryn Bolkovac byla v návaznosti na prokazatelné rozkrytí skandálu z mise okamžitě vyhozena. Podařilo se jí však propašovat důkazy svědčící proti několika konkrétním členům mise OSN. Předala je médiím, která o věci informovala. Výsledek byl tento: kromě soudního sporu o bezdůvodnost ukončení pracovního poměru, který paní Bolkovac vyhrála, žádné jiné soudní řízení ani vyšetřování neproběhlo. Několik lidí bylo sice z mise v Bosně propuštěno (šlo např. o muže, kteří byli zachyceni přímo na fotografiích a videozáznamech při brutálním zneužívání dívek), ale nikdo z nich nebyl trestně stíhán. Dotyčná agentura, která se v Bosně tímto způsobem předvedla, dále působí jako jeden z dodavatelů lidských zdrojů do misí v Afghánistánu a v Iráku. Můžeme jen doufat, že se tam podobné věci nedějí. 
Přestože na (chvályhodnou) žádost šéfa OSN proběhla v New Yorku zvláštní projekce filmu The Whistleblower pro zaměstnance (záznam následné diskuse zde), organizace zatím nepřijala žádná opatření, která by omezila rozsah imunity členů misí, resp. stanovila nějaké použitelné výjimky. Alespoň však údajně zavedla instrumenty, které podporují inciativu whistleblowerů, lidí, kteří by si troufli upozornit na trestnou činnost podobným způsobem, jako se odvážila Kathryn Bolkovac. Sám generální tajemník Ban Ki-moon neohroženost policistky ocenil. To, že už ji ve službách OSN nebo jiných organizací a misí nechce v životě vidět, neřekl. Kathryn Bolkovac, nade vší pochybnost skvěle kvalifikovaná a zkušená policistka, se totiž o řadu pozic v misích během uplynulých několika let ucházela. Snad nás nepřekvapí, že ji nikde nevzali.
Ale nepropadejme panice. Obvykle nějakou chvíli trvá, než se dlouho ututlávané problémy v povědomí veřejnosti ujmou. Jsem přesvědčená o tom, že časem se věci změní k lepšímu. Každé varovné písknutí k tomu přispívá.
Mimochodem, Kathryn jsem napsala. Jestli by nechtěla Jinému psaní/Jinému právu poskytnout rozhovor. Uvidíme, jestli se ozve – třeba se pak dozvíme víc.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Film je opravdu z těch slabších a ukrajinština a srbština některých protagonistů pěkně tahá za uši, ale zaplaťpanbůh aspoň za něj.

Mezitím můžou zájemci shlédnout vystoupení její a její advokátky v Garden Chambers:
http://www.youtube.com/watch?v=hGOC_Cl5FBE
http://www.youtube.com/watch?v=0QpDG12QuZ8&feature=related

Jinak díky za vaše články, vždycky se pobavím a vzpomenu na vlastní dva roky v Kosovu s jinou mezinárodní institucí.

Táňa Jančárková