středa 4. ledna 2012

Marketa Trimble: Ke zpolitizování diskuse o reformě právnického vzdělávání v USA

V posledních dnech roku 2011 vydal americký federální odvolací soud pro osmý okrsek rozsudek ve věci Wagner v. Jones (zde), který je výbornou ilustrací k tématu zpolitizování debaty o reformě právnického vzdělávání v USA. Problém byl zmíněn v jednom z listopadových příspěvků (zde) a reakce čtenářů volaly po návratu k této otázce.

Zpolitizování debaty o reformě právnického vzdělání je založen na tvrzení, že mezi pedagogy na právnických fakultách v USA převládají levicové, ne-li dokonce krajně levicové názory. Jakou to má souvislost s právnickým vzděláváním? Kolik z nás vědělo nebo mělo tušení, kolik našich pedagogů jak volilo? Kolik z nás a jak často sedělo na přednášce a říkalo si: „Jakpak pan profesor asi letos volil?“ Politické přesvědčení pedagoga nemusí být zjevné, ani když se výuka neomezí jen na přehled a analýzu platného práva, ale zahrne i diskusi o vývoji úpravy a okolnostech, které vývoj ovlivnily, a o možných alternativních řešeních (ať už z pohledu srovnávacího práva či na základě hypotetických příkladů) a jejich kladech a záporech. Někteří takový apolitický přístup upřednostňují. Přispívá k otevřené diskusi se studenty, kteří by se neměli zdráhat vyjádřit své názory v obavě, že se jimi dotknou politického přesvědčení svého pedagoga.

Z vlastního pozorování (založeného samozřejmě na velmi omezeném vzorku) mohu potvrdit, že apolitický přístup k výuce není na právnických fakultách v USA ani zdaleka normou. Své politické názory pedagogové neváhají studentům sdělit, a to někdy i formou spíše agresivní. Čím to je? Profesoři práv se hojně politicky angažují. Ten, z jehož kurzu někteří studenti utekli, neboť se jim první hodina jevila jako naprostá politická agitka, se za pár let ocitl ve federální vládě. Spojení pedagogů s politikou je těsné – jak naznačuje i kariéra současného prezidenta USA, který v letech 1991–2004 vyučoval na právnických fakultách. I když je snad zbytečné očekávat, že se pedagogové navždy vzdají jakéhokoli angažování se v politice, je možná otázkou, do jaké míry se mají jejich politické názory prolínat do výuky základních povinných předmětů (narozdíl snad od volitelných seminářů, zvláště těch koncipovaných jako politická diskuse).

Případ Wagner v. Jones se týká údajné diskriminace na základě politického přesvědčení při výběru zaměstnance – člena právnické fakulty. Paní Wagner, která již na právnické fakultě Iowské univerzity pracovala na částečný úvazek jako instruktorka právního psaní, se ucházela ve výběrovém řízení o místo na plný úvazek. Členové fakulty hlasovali proti jejímu zaměstnání (hlasování členů fakulty je běžnou součástí výběrových řízení na pedagogická místa) a děkanka Jones se rozhodla řídit se výsledkem hlasování a paní Wagner na místo nenajala. Paní Wagner se pak opakovaně snažila získat jiné místo na fakultě, ale vždy byla odmítnuta a místo ní byli přijati uchazeči, o kterých je paní Wagner přesvědčena, že měli nižší kvalifikaci než ona. Paní Wagner podala žalobu na děkanku Jones pro diskriminaci z důvodu politického přesvědčení. Diskriminována byla prý pro své republikánské názory – je registrovanou voličkou republikánské strany a pracovala v organizacích bojujících proti potratům a za tradiční rodinné hodnoty. Než se zajímala o místo na Iowské univerzitě, dostala nabídku zaměstnání od jedné fakulty známé svým konzervativním zaměřením. Zatímco federální okresní soud rozhodl ve prospěch děkanky Jones, federální odvolací soud rozhodnutí nižšího soudu zrušil a věc mu vrátil. Pokud okresní soud zjistí, že děkanka Jones se skutečně nemusela řídit výsledkem hlasování členy fakulty a mohla paní Wagner najmout, bude patrně rozhodnuto ve prospěch paní Wagner.

Z rozsudku odvolacího soudu vyplývají dvě věci, ze kterých jde mráz po zádech – a měl by jít, ať už jde o záda demokratická, republikánská, či jiná. Odvolací soud píše: „Právnická fakulta této univerzity je považována za liberální. Pouze jeden z 50 profesorů je registrovaným republikánem.“ Fakultou se zde myslí nejen instituce jako taková, ale zejména členové fakulty; význam slova „liberální“ je nutno chápat v americkém kontextu jako levicová. Je slučitelné s akademickou svobodou vyvozovat jakékoli závěry z toho, že jisté procento pedagogů se kloní k určitým názorům? Budou členové fakulty předvoláni a pod přísahou nuceni vyjevit své politické přesvědčení? Soud se spoléhal na důkaz o tom, že pouze jeden člen fakulty je registrován jako republikán. Ale stačí to? Znamená to automaticky, že ostatní členové fakulty nesdílejí žádné názory slučitelné s republikánskou politikou? A pokud ne, jaké procento členů fakulty a do jaké míry musí názory určité politické skupiny sdílet, aby to hovořilo proti diskriminaci podporujícím prostředí?

Další věta z rozsudku, která vybízí k zamyšlení, je tato: „Jako děkanka si děkanka Jones měla být obecně vědoma, jaká stanoviska její fakulta zaujímá a jaké jsou politické tendence této fakulty.“ (Myšleno opět členů fakulty.) Co byste udělali, kdybyste byli nyní děkanem? Možná byste si začali obratem zjišťovat, kdo z členů na vaší fakultě je registrován jako volič jedné ze dvou stran a kdo sdílí jaké politické názory. Pak byste se možná zamysleli nad tím, zda by nebylo bezpečnější co nejdříve najmout na fakultu další osoby toho politického směru, který na fakultě není dostatečně zastoupen. A konečně, možná byste kolegy v politické menšině požádali, aby své názory více ukazovali na odiv. Tato poslední možnost je možná vůbec nejhorší a postihne právě ty, kteří považují za profesionální povinnost nevnucovat studentům své politické názory.

Nelze se ubránit dojmu, že rozsudek povede k tomu, že členství ve straně bude zase jednou hrát úlohu v najímání do zaměstnání. To by mohlo dále vést k absurdnímu výsledku, ve kterém by členové fakult reprezentovali pouze politicky vyhraněnou část společnosti. Velké procento amerického obyvatelstva totiž není registrováno ani v jedné ze dvou politických stran a podobně podstatné procento obyvatelstva volí podle konkrétních programů stran a nikoli podle předem zakořeněných preferencí vůči jedné straně. Očekávat, že se všichni profesoři zařadí na jednu ze dvou stran, je proto spíše nereálné.

V každém případě rozsudek ve věci Wagner v. Jones přispěje k debatě o reformě amerického právnického vzdělávání. Americká pravice volá po lepším zastoupení různých politických názorů mezi členy fakult a po zrušení celožitovního jmenování profesorů. Americká levice se brání, že univerzitní prostředí tradičně přitahuje spíše levicové intelektuály a že ochrana akademických svobod znemožňuje ovlivňování složení profesorských sborů podle politických či jiných přesvědčení. Diskuse o odpolitizování výuky – tedy o tom, že by profesoři neměli propagovat vlastní politické názory ve výuce, se asi nedočkáme. Možná také proto, že obě politické strany mají zájem zachovat prostředí, v němž se výuka na právnických fakultách dá využít k politické agitaci.

Marketa Trimble

7 komentářů:

Michal řekl(a)...

Zajímavé a, pokud je tomu tak, jak pise pani Trimble, dosti nebezpecne. Nejen penezovody, ale i akademicka puda....?!?

Anonymní řekl(a)...

V Rakousku byla 50 let po válce normální za velké koalice, že se nabíral jeden levičák a jeden pravičák a to i na místa učitelů základních škol. Kupodivu to fungovalo a nikdo se kvůli tomu nesoudil. Funguje to do dneška. Podobná praxe byla u nás i za 1.republiky.

Podle mě podobná skepse plyne z nereálného očekávání, když někdo deklarace v ústavě a v populárních poučkách zaměňuje za fungující živý organismus společnosti a soudu. Nic není dokonalé.

A jak jinak přeci lze posuzovat diksriminaci dle politického názoru než tak, že vezmu v potaz politické názory hlasujících. K samotné diskriminaci přeci nemusím prokázat liberálnost všech, stačí, že je tím ovlivněna jistá část, která v případě její neexistence by změnila poměr hlasů.

Sám mám zkušenost ze Španělska a UK a přijde mi, že většina právníků na školách jsou více pravičáci, ale třeba je to jen mé zdání.

Michal Voršina

Michal Mazel řekl(a)...

Pěkný článek...

Anonymní řekl(a)...

V USA levice prosadila afirmativní akci pro příslušníky některých menšinových skupin. Nyní když požaduje minoritní skupina odpovídající zastoupení, tak se tomu brání. Zvláštní. Stejně tak jako konzervativci využívají antidiskriminační legislativu.

Tamní univerzity jsou opravdu - až na některé výjimky - po proběhlém pochodu institucemi baštou hodnotové levice a projevuje se to nejen u pomyslné volební urny, ale především v působení těchto institucí na studenty, obsahu toho, co produkují za texty atd. Ostatně tamní hony na lidi z akademického prostředí, kteří ve svých pracech, ať již z vědeckých či politických důvodů, odmítají dominantní levicovou ideologii či její produkty, jsou známou skutečností.

Je pak opravdu těžké určit, do jaké míry je dominance pedagogů levicového smýšlení důsledkem toho, že je takováto profese přirozeně více přitahuje, do jaké míry důsledkem pochopitelné nechuti pravicově smýšlejích lidí v takovémto kolektivu a prostředí pracovat či jde o to, že pokud je součástí výběrového řízení hlasování kolegů, tak podle politického klíče odmítnou hlasovat pro někoho jim ideově nesympatického. Osobně bych se klonil k tomu, že vliv mají všechny tyto faktory, ale je známou otázkou, zda různé intervence nenapáchají více škody jak užitku. Ostatně za mnohé si tamní pravice může sama, např. tím, že zaujímá silně defensivní a omlouvavé pozice, příliš se orientuje jen na ekonomiku, republikánští prezidenti jmenují umírněné až liberální soudce atd. a pak se jejich voliči diví, kdo a co učí jejich děti.

Jakub Malinovský

Anonymní řekl(a)...

Děkuji M.T. za zajímavý text... Systém politické parity (švýcarský a částečně rakouský), jak se přimlouvá pan kolega Voršina, je děsivá představa. Náboženství, politické přesvědčení, sexualita - to jsou podle mého názoru soukromé oblasti, do kterých nikomu nic není. Osoba je může manifestovat, ale jen když chce, a nikdo nemá právo je evidovat, například pro účel, zda má fakulta ve sboru "správná" procenta žen, republikánů, demokratů, kuřáků a nekuřáků, kreacionistů, gayů, katolíků nebo nevím koho.

Zároveň mi připadá absurdní představa úzkostlivě apolitické, "analytické", "politicky korektní", ale ve skutečnosti spíše ustrašeně vykastrované výuky.
Učitel má svobodu výuky, tj. může hodiny pojmout, jak uzná za vhodné. Důležité je, aby v systému byla zachovaná možnost (svoboda) studentů hlasovat nohama. To zpravidla předpokládá zajistit, aby alespoň základní kurzy paralelně přednášelo víc profesorů a student si mohl vybrat a aby konkrétní seminář nebyl povinný.

Pokud bych si mohla dovolit rozvernou a politicky nekorektní poznámku a zároveň volně navázat na Voršinovu "politickou geografii právnických fakult", mám dojem, že u nás, zatímco je starší generace akademiků politicky mrtvá (provozuje ustrašené mlčení, mnozí už po větší počet desetiletí, často od "vstupu vojsk"), je zase spíš u akademiků mladé a střední generace drtivá převaha leckdy dost nekritických stoupenců pravice. Možná bychom mohli s americkými univerzitami provést směnný obchod ;-)

J. Malinovský: Zaujala mě věta, "a pak se jejich voliči diví, kdo a co učí jejich děti". Nerozumím, co je podle Malinovského rodičům do toho, co se učí na univerzitě? Co když právě ty děti (tj. v té době samozřejmě už dospělí lidé) mají k politickým názorům svých rodičům kritický vztah (to jsem v USA zažila u několika svých přátel, kteří se styděli za názory svých republikánských rodičů), a proto jim naopak kritika systému z úst některých učitelů vyhovuje? Netvrdím, že je to tak nutně, ale nemyslím si ani, že by z hlediska politických názorů příliš platilo, že jablko nepadá daleko od stromu.

Lucie Peterová

Anonymní řekl(a)...

Lucie Peterová: Asi si nerozumíme. Psal jsem o obecně o tom, že mnohé nářky americké pravice nad tím, že se z tamních vysokých škol stalo jedno z hlavních center indoktrinace studentů liberálně-levicovou ideologií jsou mimo jiné i následkem toho, jak se sama americká konzervativní pravice chová.

Co se mé poslední věty týče, tak je třeba zmínit, že drtivá většina zastánců nějakého politického názoru si jistě přeje, aby různé instituce a organizace vypadaly podle jejich představ či minimálně nešlo vůči jejich názorům či životnímu stylu a jejich nositelům o instituce a organizace v dominantní části otevřeně hostilní. Těmi dětmi jsem nemyslel jen konkrétní potomky, ale i budoucí generace obecně. Do toho, jak vypadá vysoké školství a jaký odkaz tu po sobě zanecháme, pochopitelně je lidem se zájmem o věci veřejné docela dost. Stejně jako bych svým dětem a budoucím studentům práv nepřál, aby vysoké školy vypadaly tak, že se na nich dá diplom sehnat za úplatek či ze známosti, tak bych jim třeba nepřál, aby je v duchu jejich ideologie učilo 95% maiostů.

Že mají rodiče a děti někdy podobné a jindy diametrálně odlišné pohledy na svět je jedna věc, fakt, že se dominantní část vysokého školství (či jeho části) kloní k nějaké ideologii a jejím obsahem přímo či nepřímo ovlivňuje spousty, byť zcela svéprávných, studentů a konec konců i celou zemi a její budoucnost, je věc jiná.

Jakub Malinovský

Anonymní řekl(a)...

Tak hrozné to asi s levicovostí na amerických universitách nebude, když i politologové otevřeně připouští, že tamní "levice", tj. demokraté jsou něco jako zdejší ODS a TOP09:-)

Několik komunistických pomatenců je pravděpodobně na okraji akademického zájmu a university si je tam vydržují spíše jako zajímavou atrakci nebo odstrašující příklad.

Patrik Šebesta