úterý 11. října 2011

Autor, t.č. ...

Akademický „podpis“ či „medailónek“ je vždy ta nejmilejší část psaní každého článku. Už je hotovo. Už se to blýská. Nyní je také na autorovi, aby se blýsknul, typicky v první poznámce pod čarou či v poznámce na konci článku. Ukázal, kolik má titulů. K jaké krásné a sexy instituci náleží. Jak strašně o tom článku přemýšlel, s kolika lidmi ho konzultoval. Kolika z nich děkuje za nesmrtelnou inspiraci, která naprosto, ale naprosto zásadním způsobem proměnila jeho nazírání na danou problematiku. Pochopitelně všechny jeho názory i pochybení jsou jen a jen jeho vlastní (což je asi jediný záblesk skromnosti v pomníčcích podobného typu – anebo vlastně neskromnosti, protože autor trvá na tom, že všechno je jeho, včetně těch chyb, a nedá nikomu jinému ani fous). K této základní struktuře se případně přibalují informace další, jako kupříkladu kde autor na klíčové vnuknutí k napsání článku přišel (na konferenci X v letovisku Y, v letadle na cestě z A do B, božím vnuknutím pohledem do hořícího křoví v Z apod.), či se kterým fakultním mega-projektem téma článku vůbec nesouvisí, ale je zapotřebí ho tam uvést, aby byly nějaké peníze (zn. i lyžař musí po dojezdu ukázat značku lyží na kameru).

Dosti jízlivých vtípků na toto téma. Akademický „podpis“ má pochopitelně svůj význam. To, co autor do podobného podpisu zahrne, pak také ledasco napoví o samotném autorovi a naznačí, zda má článek vůbec cenu číst. Určitý minimální obsah a jeho formát definuje sám nakladatel či časopis; s tím člověk nehne. Nad rámec tohoto minimálního požadavku však lze zpravidla poznat, jaký je vkus autora či v jakém stádiu svého akademického „vývoje“ se nalézá. Rozsah a obsah podobného podepisování se časem myslím u jednotlivce mění. Pozorováním ve svém okolí a i trochu na sobě bych řekl, že postupem času se autoři spíše „uskromňují“, tedy že už nepociťují potřebu psát pod každý článek, že byli o prázdninách na brigádě u významného soudce, že v páté třídě byli na šest měsíců zvoleni za předsedu třídy (přičemž také nasbírali nejvíce hlohu a kaštanů), a že nakonec prospěli s vyznamenáním. Na druhou stranu však člověk funkčně „prodlužuje“. Čím dál více si váží času, který někdo jiný obětuje pro čtení jeho výpotků a formulování kritických komentářů. Takže cítí povinnost zmínit „čtecí otroky“ a poděkovat jim, aniž by se chtěl jejich jmény jakkoliv zaštiťovat. Pokud tedy již nějaké nebohé duše autorovi pomáhaly, pak už také nelze neuvést, že ony za jeho vývody vážně nemohou (když navíc třeba ve svých komentářích proti některým z nich skutečně protestovaly, avšak autor je tam nakonec stejně nechal). Nu, a pokud je povinná reklama ve smlouvě s výrobcem lyží, tak s tím člověk také mnoho nenadělá (tedy pokud chce dál lyžovat).

Co mě však k těmto dvěma úvodním odstavcům roztříštěných poznámek vlastně přimělo byl níže vyfotografovaný skvost, který kolega z kanceláře objevil při dohledávání jednoho článku v Zeitschrift für Völkerrecht, ročník 1944. Pohledem do jiných válečných ročníků německých právních časopisů pak člověk zjišťuje, že se nejedná o až tak ojedinělý úkaz, nicméně poprvé je poprvé:



Neznám systém financování výzkumu ve válečných letech v Říši. Bylo by ale zajímavé vědět, zda třeba takové Waffen SS mohly také dostat nějaké finanční prostředky za vykázané publikace v („impaktovaných“) časopisech. Nicméně představa nějakého Sturmführera SS, který po celodenní namáhavé genocidě usedá v poklidném večeru s hrnkem čaje někde na území okupovaného SSSR, aby začal vyplňovat výkaz svých publikací za uplynulý rok pro zaslání na štáb, se už příliš blíží důstojníkům SS na Východní frontě v pojetí Mitchella a Webba.

Žádné komentáře: