neděle 18. září 2011

Jiné právo misijní 6: Marxismus-leninismus po čtyřiceti letech


Přišel za mnou do kanceláře kolega Vladan. Zavřel za sebou dveře.
„Mám jednu věc, která se týká Veselje. Veselí.“ Popotáhne. „A taky mýho strýce.“ Zpozorním.
Vyjde najevo toto:
Vladanův strýc Ljubiša pochází z Veselí. Z Veselje. Nebyl tam deset let. Po válce museli utéct, doslova jen s kartáčkem na zuby. Žije teď s rodinou v severní Mitrovici, vlastně spíš živoří. Pracuje na poště, ale je to bída - vždyť víš. Dcera byla nemocná, platili doktory a léky, takže dluží za nájem a hrozí, že ho vyhoděj z bytu. Píchlo by mu, kdyby moh prodat svůj starej barák ve Veselí, pokud tam ještě vůbec stojí. A pokud nestojí, tak alespoň pozemek.
„To je mi líto,“ řeknu. V duchu přemítám, co já s tím.
„Strejda nemá od toho baráku žádný papíry. Potřeboval by do Veselje na soud a na katastr.“
Klasika, - pomyslím si s povzdechem. Kosovo je posetý desetitisícema opuštěnejch domů a pozemků, kam už se nikdo nikdy nevrátí a který chátrají (pokud ještě stojí), a nebo nechátrají, protože je někdo obsadil. Původní vlastníci by se jich často rádi zbavili a utržili za ně alespoň pakatel (získat tržní cenu je vyloučený, protože prodat se dá většinou jen Albáncům a ty nikdo nedonutí, aby nějakýmu Srbovi zaplatili podle dobrejch mravů. Vždyť už se nikdy neuvidíme! Tady je teďkonc Krakonošovo.) Jenže prodat svůj někdejší dům a nebo pozemek není jen tak: dost často chybí doklady. Shořely. Ztratily se. Nejsou. A když jsou, stává se, že někdejšímu vlastníkovi vyhrožujou jeho vlastní lidi, pár nacionalistů, šílenců, který si myslej, že prodat svůj dům Albáncům je hrdelní zločin a zrada srbství, podle hesla - Radši chcípnout hlady než nechat srbskej majetek padnout do rukou nepřítele. Jako by trosky domů a ostrovy neobdělanejch políček a opuštěnejch zahrad měly zůstat nedotčený, navěky, jako vztyčený ukazováky, památníky toho, že tady to jednou bejvalo naše a tak to taky zůstane, i kdyby jenom na mapě.
„Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys strejce na ten katastr nemohla vzít,“ řekne Vladan tlumeně. „Že byste se tam zeptali, jestli by vám nevystavili novej výpis, aby se ten zatracenej barák dal prodat.“
„Proč nepodá žádost na Kosovskou majetkovou agenturu? Nebo do UNDP? UNHCR?“ ptám se. „Poslal to tam?“
„Poslal to všude.“
„No a?“
„A všude mu řekli, že budují multietnickou společnost - asistují lidem, co se chtějí do Kosova vrátit. Jsou tu pro uprchlíky, kteří obnovují svoje domovy, ne pro ziskuchtivé emigranty, co touží svůj rodný dům jen výhodně prodat a multietnická společnost je za mák nezajímá.“
Zaváhám.
Co mi to udělá? Co se stane, když naložím do auta Srba ze severní Mitrovice a na soudě ve Veselí zkusím vyžebrat dokumenty od jeho domu? 
Stane se to, že se to neutají – nemůže. Takže dostanu okamžitou výpověď, zatímco Ministerstvo dostane nótu, že členka mise hrubě porušila pravidla bezpečnosti a závazek nestrannosti si dala k svačině. Mezinárodní pracovnice, která třímá v ruce otěž demokracie a vlády práva, a) vozila v autě Organizace příslušníka jednoho z etnik, b) bez tlumočníka obcházela úřady a instituce, čímž c) riskovala bezpečnost několika osob a majetku Organizace a především tak d) intervenovala v jednotlivém případě, čímž poškodila profil nestrannosti a nezávislosti Organizace!
Podívám se na Vladana tak, aby mu, proboha, bylo jasný, že mi to není jedno, ale že mu vážně pomoct nemůžu. „Fakt se omlouvám.“
„Jasný,“ řekne. „Tak promiň, že jsem obtěžoval.“ Vstane a má se k odchodu. Než vezme za kliku, otočí se: „Já jen, že za nikým jiným bych s tím nešel, ale víš - tobě se tady věří.“
Klap.
Tobě se tady věří!
Věří se, že něco uděláš. Že pomůžeš, že něco změníš.
Věří se, že jsi jednotlivec, kterej má srdce, soucit, čest a uvědomuje si svojí osobní odpovědnost. Věří se, že nejsi ten, kdo by svojí zbabělou lenost maskoval chatrným křovím mandátu a politický korektnosti.
Věří se.
Nezáleží na tom, jestli jsem o důvěru místních lidí usilovala a nebo ne. Zčistajasna jsem vyhrála volby a měla bych ukázat, že hlasovat zrovna pro mě nebyl jen další historickej omyl.
Ale, proboha, jak?
Mám nějakej použitelnej program?

...


Zadání dne: Zahajte informační kampaň o Evropském soudě pro lidská práva! Vyjděte do terénu, do ulic i do nejmenších vsí a rozdejte propagační letáky. Zorganizujte setkání s občany, při nichž vyložíte obsah Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a objasníte, jak správně vyplnit stížnost.  

Koná se třídenní přednáška v rámci Měsíce Úmluvy o ochraně lidských práv, tentokrát na téma Majetkové nároky: Kosovo a Evropská úmluva o lidských právech. Podtitul: Nevíte si rady? Obraťte se do Štrasburku! Kdyby přednáška byla o paličkování nebo o severovýchodním Laosu, nebylo by to úplně od věci. Paličkovat nebo cestovat do Laosu, totiž, lidi z Kosova teoreticky můžou.
Obrátit se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku nemůžou. Ani teoreticky. Nikdy.
Vrtá mi hlavou, o čem přednáška bude.
Najali externistku z Rady Evropy, těžkotonážní Italku s přízvukem, kterýmu z celýho publika rozumí jen R2 Antonio. Ještěže je nosníkem výkladu čitelná prezentace, která zvěstuje odpovědi na majetkový otázky přes celou tabuli. Ivan stojí u dveří, v ruce svazek klíčů jako soudružka učitelka a znamená si, kdo řeční, vyrušuje a na koho se nejdýl čeká. Na Frenka. (Frenku!) Mohla bys laskavě některým členům svého týmu zdůraznit, že mezinárodní organizace není holubník? (Jo. Můžu mu říct, že je to Kurník? Tam dochází vždycky včas, spíš s předstihem, a rád.)
Ivan se vtetetí do židle v první brázdě vedle Arthura, kterou mu Pablo ochotně přepustil, aby s náma moh hrát vzadu v rohu lodě.
Jenže chvíli po začátku se do místnosti tiše vkrade Beate a postaví se na strategický místo ke dveřím, odkud má vynikající přehled o situaci v publiku, takže čtverečkovaný papíry hezky rychle schováme. Frenk utrousí něco o německejch agentech, který jsou dneska všude, a rezignovaně spočine pohledem přímo v kyprým výstřihu školitelky. Začínáme.
Italka překvapí. Úmluvu zná a umí o ní vcelku zábavně vykládat.
Evropská úmluva o lidských právech je docela užitečná mezinárodní smlouva, kde se praví, že my všichni hoši, co spolu mluvíme, my členský státy Rady Evropy, souhlasíme s tím, že hodnoty jako lidskej život, zdraví, důstojnost a nebo majetek je potřeba chránit proti případný úřední zvůli našich vlastních orgánů. Máme sice demokracii, ale chyba se občas vloudí. Jsme lidi. A protože není fér někoho diskriminovat, nechat ho spousty let čekat na rozhodnutí okresního soudu a nebo třeba zasahovat do jeho práva na ochranu soukromí, když on, chudák, platí celý léta jako blbec daně, upletli jsme my, hoši, co spolu mluvíme, sami na sebe metlu v podobě štrasburskýho soudu, kde si může každej náš občan stěžovat, že my, stát, porušili jeho lidský práva. Samosebou: z počátečního nadšenectví před padesáti lety se celej projekt kapánek zvrtnul, takže z něj dneska je obří úřednická mašinérie, a na její rozhodnutí se čeká ještě dýl než na rozsudek hloupýho soudu někde v Kocourkově, kde se dosud píše na stroji značky Olivetti.
Po přestávce Italka zničehonic rozbalí vzorový formuláři stížnosti k soudu ve Štrasburku a vyjmenovává podmínky, za nichž se lze na soud obrátit, na jakou adresu se má obálka poslat, a že není potřeba zasílat fotokopie pasů ani občanek. A představte si, že je to všecko zadarmo! Žádný soudní poplatky. Žádná diskriminace. Navíc, soudu můžete napsat ve svým vlastním jazyce, takže žádný náklady na tlumočení, protože víte proč? - Pravá demokracie je jako mango! Čím zralejší, tím lepší! (Přičemž je dobrý si uvědomit, že každý mango jednou shnije, - pomyslím si.)
„Až budete místním lidem asistovat při vyplňování stížnosti, myslete, prosím vás, zejména na úpravu. Formulář musí být vypsán nejen stručně, ale především čitelně, že. Znáte tyhle úředníky v mezinárodních organizacích. Co přečíst nemohou, nečtou,“ radí Italka. „Má někdo nějaké otázky?“
Přihlásím se.
„Promiňte,“ vstanu, „já jen, jestli to správně chápu. Vy tvrdíte, že obyvatelé Kosova se mohou na soud obracet?“
„Zajisté,“ vyhrkne Italka. „Stačí odeslat stížnost a čekat.“ Otočí se do publika. „Má někdo další otázky?“
Znovu se přihlásím. „Promiňte, ale je podle vás šance, že stěžovatelům z Kosova soud po několika letech čekání odpoví něco jiného než to, že se na něj obracet nemohou?“
Italka se zatváří jako kdyby na ní ze zralýho manga vykouk červ.
„To je velice správná poznámka na tomto místě. Ale mohu vás ujistit, že na soud se může obrátit kdokoli z Evropy.
„Ano. Až na Bělorusy a obyvatele Kosova.“
Školitelka zalapá po dechu jak Etna, která chtěla vybuchnout, ale na poslední chvíli jenom zakucká a v magmatu jejího vzteku to uraženě zabublá. „Jestli to tady chcete odpřednášet místo mě, tak prosím.“
Vezmu to v kostce.

Evropská úmluva platí bezmála v celý Evropě. I v Kosovu. Bezmála celá Evropa si může před soudem ve Štrasburku stěžovat na porušení práv podle úmluvy. Lidi z Kosova ne. Proč? - Protože oficiálně neexistuje nikdo, na koho by si stěžovat mohli. - Srbsko a jeho státní moc z Kosova v roce 1999 vybombardovali, takže ztratilo nad územím veškerou kontrolu. Ale žádnej samostatnej stát Kosovo tehdy nevzniknul. Vzniknul Unmikistán – území pod dočasnou mezinárodní správou OSN. A přestože OSN vykonávala státní moc, nebyl to stát. Vedla ministerstva. Psala zákony. Dozorovala soudy. Vládla. Mohla poškozovat lidi stejnou zvůlí jako kterákoli jiná složka řádnýho nezávislýho státu, ale nepodepsala Evropskou úmluvu o lidských právech, tudíž si na ní nešlo stěžovat. Načež jsme se přehoupli do éry nezávislýho státu Kosovo. Ale nezávislý Kosovo Evropskou úmluvu taky nepodepsalo. A zatím se k tomu nechystá.
Když skončím, Beate vypadá jako medúza, která má místo vlasů krajty.
Posuňkuje na Arthura, který vědoucně pokýve hlavou.
Takže když po přednášce přijmu pozvání do jeho kanceláře, dělá se mi husí kůže.
...
„Máš vzácnou vlastnost,“ začne Arthur. „Zničit svým pesimismem úsilí všech mezinárodních pracovníků a přednášejících, a nadto ohrozit naděje místních kolegů, kteří na dnešní přednášku přišli.“
„Promiň, Arthure, ale je to celý omyl: ten, kdo vymyslel tuhle přednášku, se prostě splet a zapomněl si ověřit, jestli se lidi z Kosova na Štrasburk vůbec můžou obrátit. Jen jsem na to upozornila, to je všechno.“
„A v tom jsi právě pochybila,“ chytí mě za slovo Arthur. „Program osvěty o Soudu pro lidská práva hradí náš strategický partner, významná americká organizace. Naší úlohou je napomoci jeho implementaci, nikoliv zhatit účel projektu tím, že budeme upozorňovat na nějaké právní kličky a nesmysly.“
„Copak nechápeš, že lidi z Kosova se na soud obrátit prostě nemůžou? Že je to celý absurdní? Že je to nesmysl?“
Arthur vytáhne ze stolu Polní složku pro informační kampaň o Soudu pro lidská práva. „Víš co? - Tady máš materiály,“ řekne. „Vyraž do terénu a informuj kosovskou veřejnost o tom, jak správně vyplnit stížnost k soudu. Vyznáš se v tom. Ale na přednášku se už, prosím, nevracej.“
Vytisknu si formulář výpovědi a složím ho do kapsy. Nechci ho podepsat. Vlastně nemám důvod. Nakonec – vždyť jsem právě docílila toho, po čem celou dobu toužím: osvobození z oficiálního programu, vyškrtnutí z nesmyslnýho retro cyklu Marxismus-leninismus po čtyřiceti letech a můžu v pracovní době vyrazit do terénu, dělat co se mi zachce.
...

Nazítří ráno odchytím Vladana cestou do práce.
„Rozmyslela jsem si to,“ řeknu. „Chtěla bych se sejít s tvým strýcem.“

7 komentářů:

kocour řekl(a)...

Nezasloužil by si tento článek (vzpomínka? stať? povídka ze života?) trochu širší publicitu? Já myslím, že ano.

P.H.

Martin Bílý řekl(a)...

Opravdu se obyvytelé Kosova nemohou obrátit, ve smyslu, že si nemají na koho stěžovat? Já vím, že se ptám možná naivně, ale to je opravdu v "civilizované" Evropě země, kde je původní obyvatelstvo vysídleno nepůvodním, nikdo se jich nezastane, veřejná správa nefunguje, pravomoc ESLP se na to nevztahuje a nikdo s tím nic neudělá? Jasně, když jsem se díval na dokument "Uloupené Kosovo, přišel mi tendenční, ale stále více mám pocit, že není...

Štěpán Šťastník řekl(a)...

Franz Kafka psal o imaginárních obcích a institucích a přesto to bylo zajímavé pojednání o nás samých. Čím dále čtu tento cyklus nemohu se zbavit pocitu podobnosti s Kafkou. Píše se o existujících obcích a institucích, ale mít obdobné literární střevo, myslím, že by bylo možné něco podobného psát i o naší realitě. Tomu bych se ovšem asi nesmál ani já sám a asi by to bylo pochopeno jako jedno z mnoha pesimistických pojednání o naší dnešní době. Moc díky za tuto publikaci, která je místní a současná, i když vlastně není...

anti řekl(a)...

Veľmi zaujímavý článok. Pre mňa, ktorý vôbec nepracujem s týmto druhom práva a necestujem pracovne ďalej ako do Spišskej Novej Vsi, je to veľmi osviežujúce čitanie. Je to právo ale pre mňa z úplne "jiného světa".

Koment k tomu si netrúfam písať, lebo sa v tejto oblasti naozaj nevyznám. Mám ale už dlhší čas pocit, že niekde je buď chyba v systéme alebo to má celé vyšší zmysel, ktorý ja nechápem.

Mám na mysli financovanie takýchto vecí. Komu na tomto môže záležať? Čo je to za človeka alebo spoločnosť, ktorá je ochotná vydať taký balík peňazí, zaplatiť horentné náklady a nič nedbať o reálny konečný efekt?

Koľko stoviek podobných projektov na podporu rôznych "sociálnych a etnických skupín" sa každý rok uskutoční, vyúčtuje, preplatí a uspokojivo vyhodnotí u nás? Bez akéhokoľvek efektu pre oné "skupiny" samozrejme. Sám som sa na niekoľkých podieľal, tak trošku viem o, čom hovorím.

Podľa mňa zarobiť na niečom tisíc Euro je kumšt, zarobiť desaťtisíc na jednej veci je už pekná vec a zarobiť viac je umenie. A ak sa Vám tie peniaze aj podarí zarobiť, tak si dáte riadny pozor na to, ako ich miniete.

To je na jednej strane. Ale na druhej strane nejaká podivná organizácia (napr. EÚ) vydá stotisíc Euro na počítačový kurz pre negramotných Rómov. A nikto s tým nemá žiadny problém! A všetko krásne sedí, štúdie, program, vyúčtovanie, záverečná správa, vydá sa brožúrka ... Rád by som tomu raz prišiel na koreň.

Anonymní řekl(a)...

Předpokládám, že je to konec, poslední střípek. Díky za ně, bylo to skvělé.

V. Loutocký

Martin Horský řekl(a)...

Status Kosova oznacil zde v U.S. pred par lety clovek co tam pracoval pro komercni firmu za "protektorat OSN". OSN a ji podrizene entity tam prakticky predstavovaly jediny hospodarsky rust - stav co personalu OSN velice vyhovoval. Kde jinde by se take nekdo se svedskym M.A. nebo brazilskym B.A. in social studies uchytil... Nadeje tam pro budoucnost moc nevidim, ac optimista.

Jakub Mareček řekl(a)...

Thumbs up!