neděle 3. července 2011

Barbara Havelková: „Proti její vůli?“– K ochraně obětí vztahového násilí

Následující text se zamýšlí nad právem oběti „disponovat“ trestním stíháním, případně institutem vykázání. Tedy nad tím, zda má stát, s ohledem na svůj zájem předcházet a trestat společensky nebezpečné násilné jednání, jednat i proti vůli osoby, na které je toto násilí pácháno. Impulsem pro sepsání byl zčásti nález Ústavního soudu z února tohoto roku III. ÚS 2523/10 a zčásti případ ESD C 483/09 a C 1/10 Gueye a Sanchez, ke kterému v květnu vyšlo stanovisko generální advokátky Kokott. (Čistě osobním impulsem pak byla má právě skončená účast na velice živých diskuzích mj. k tomuto tématu na evropském srovnávacím workshopu k institutu vykázání v rámci Daphne projektu „Realizing Rights“).

V následujícím textu nejdřív stručně načrtnu jaké pojetí a cíle se zde střetávají (I.), pak představím a okomentuji nález ÚS (II.) a stanovisko ESD (III.)a závěrem rozeberu feministické debaty o otázce práva volby u obětí násilných trestných činů (IV).

I. Vůle oběti vs zájem státu

Otázka, zda má stát zasahovat proti násilí bez ohledu na vůli či proti vůli oběti vyvstává zejména v situacích, kdy jsou pachatel a oběť v blízkém vztahu. Příkladem je institut souhlasu s trestním stíháním, podle kterého je u určitých trestných činů možné trestní stíhání zahájit a v již zahájeném stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozené, je-li jí pachatel zejm. manželem, partnerem nebo druhem (§ 163 trestního řádu). Toto ustanovení se stále uplatňuje na mnoho druhů vztahového násilí. Souhlasu sice není třeba při stíhání domácího násilí jako trestného činu „týrání osoby žijící ve společném obydlí“ (§ 199), ale je ho stále potřeba u znásilnění (§ 241 odst. 1 a 2 trestního zákoníku) sexuálního nátlaku (§ 186 odst. 1 a 2) či „nebezpečného pronásledování“ neboli stalkingu (§ 354).

Důvodem této výjimky ze zásady legality je zřejmě respekt zákonodárce k intimnímu nebo blízkému vztahu a fakt, že zásah orgánů činných v trestním řízení by tento vztah mohl narušit. Teoretickým základem je respekt volby oběti. Oběti je ponecháno právo rozhodnout o vlastním osudu, je uznáváno její „agentství“ (agency), včetně možnosti, že udělá „špatná“ rozhodnutí (nenechat násilného partnera stíhat, vrátit se k násilníkovi, atd.).

Pro oběť může ale současně „vzpoura“ proti osobně, která do této chvíle mnohdy zcela kontrolovala její život a na níž byla oběť závislá (ekonomicky, sociálně, emocionálně,…), být nepředstavitelná. Nemusí být schopna činit plně informovaná a nezávislá rozhodnutí. Zákonodárce (nově) reflektuje v § 163a trestního řádu obavu, že volba nebude plně svobodná, ale učiněna „v tísni vyvolané vyhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností“. V těchto situacích se souhlas nevyžaduje, a pachatel bude stíhán bez ohledu na přání oběti. Jiným příkladem přiklonění se k principu zásahu státu bez ohledu na vůli oběti je úprava, která umožňuje policii násilného pachatele vykázat bez žádosti a dokonce i bez souhlasu oběti (§ 44 zákona o policii). Teoretickým základem prolomení požadavku souhlasu s trestním stíháním v případě tísně a umožnění vykázání bez souhlasu je zpochybnění kvality vůle a volby oběti s ohledem na situaci, v níž se nachází. Spolu s tím jde veřejný zájem na prevenci násilí a ochraně před ním, jakož i chápání násilí jako společensky nebezpečného jednání, které zraňuje společnost obecně a nikoli pouze oběť. (Tento postoj je obecněji základem chápání trestního práva jako veřejnoprávního odvětví, kde stát vystupuje v první řadě v zájmu ochrany společnosti před nebezpečným jednáním a teprve v druhé řadě v zájmu obětí.)

Potud myslím neříkám nic zásadně neznámého či nového a na základě výše řečeného se sladění práva volby oběti a zájmu státu na eliminaci násilí jeví možným. Pojďme se ale podívat, jaké problémy způsobuje jejich střet v praxi.

II. Nález Ústavního soudu ČR

Nález ústavního soudu (III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011) se týkal spojených stížností manžela a manželky v situaci „odpuštěného“ domácího násilí. Manžel byl po dlouholetém domácím násilí obecnými soudy odsouzen za „týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě“ (od roku 2004 § 215a odst. 1, odst. 2 trestního zákona) k podmíněnému dvouletému trestu odnětí svobody. Psychické a fyzické týrání shrnul Ústavní soud takto:

Stěžovatel stěžovatelku „např. budil kopanci se slovy "když nemůžu spát já, nebudeš spát ani ty", nebo jí sdělil, že ji bude štípat celou noc, aby nemohla spát a tím pádem jí zcela zničí, hrubě a vulgárně jí nadával sprostými výrazy uvedenými v trestním spise, opakovaně jí neumožnil vstup do společného bytu, při hádkách ji škrtil, ohrožoval kuchyňským nožem, vyhrožoval zabitím, doporučoval jí, aby šla skočit z Nuselského mostu a v případě, že si půjde stěžovat jeho nadřízenému, jí vyhrožoval fyzickou likvidací a následným odklizením její mrtvoly, opakovaně ji fyzicky bil, přičemž v důsledku těchto napadení měla viditelná zranění v obličeji a na jiných částech těla, přičemž tato slovní a fyzická napadání prováděl i v přítomnosti jejich dvou dcer.“ (odst. 10)

Manželé se k sobě nicméně v mezičase vrátili a opět spolu žijí. Před Ústavním soudem namítali porušení principu nullum crimen nulla poena sine lege (manžel) a práva na spravedlivý proces (oba):

A) Ústavní princip nullum crimen měl být porušen
   a. odsouzením za jednání, které je ve výroku odsuzujícího rozsudku časově vymezeno obdobím "nejméně od roku 1990 do 1. března 2009", ačkoliv zvláštní ustanovení bylo do trestního zákona vloženo pouze v roce 2004 (zákaz retroaktivity);
   b. odsouzením za čin, který neměl dostatečný stupeň nebezpečnosti. Toto stěžovatel dovozoval ze skutečnosti, že jeho manželka s ním obnovila manželské soužití (nesplnění pojmového znaku trestného činu).
B) Porušení práva na spravedlivý proces mělo spočívat v chybném poučení manželky vyslechnuté v trestním řízení jako svědkyně. Chybné poučení ji mělo uvést v omyl, že její souhlas je potřebný k zahájení trestního stíhání a k jeho pokračování a že může svůj udělený souhlas se stíháním vzít později zpět. Tato svědecká výpověď byla poté použita orgány činné v trestním řízení jako hlavní usvědčující důkaz proti stěžovateli.

Co se týká práva na spravedlivý proces (B), Ústavní soud se ztotožnil se skutkovým tvrzením stěžovatelky o chybnosti poučení a shledal porušení práva na spravedlivý proces. Podle mě zcela správně kladl ÚS obzvláště vysoké nároky na úkony orgánů činných v trestním řízení, na jejich transparentnost a jasnost (odst. 23). Za problematické nicméně považuji, že Ústavní soud dále vyslovil pochybnosti o věrohodnosti svědkyně, když později změnila svou výpověď (stěžovatelka tvrdila, že „motivem, vedoucím ji v přípravném řízení ke lživé usvědčující výpovědi, byla snaha "postrašit" manžela a přimět ho k polepšení“, odst. 26). Zde by bylo dle mého třeba pracovat s poznatky současné (západní) psychologie o motivacích a stavech obětí, ze kterých by bylo možné usuzovat o pravděpodobnosti či pravdivosti jejich tvrzení v různých obdobích násilných vztahů. Zejména je důležité rozlišit výpověď oběti o faktech (zde je bezprostřední reakce obvykle přesná) od jejích rozhodnutí, jak dále postupovat (zde může naopak pro kvalitu volby být prospěšný časový odstup).

Co se týká otázky retroaktivity (Aa), Ústavní soud konstatoval, že uvedení období násilí i před zavedením explicitní trestnosti týrání spolužijící osoby zpochybňuje zejména výměru trestu. Opět, souhlasím s Ústavním soudem, co se týká požadavku vysokého standardu odůvodnění soudních rozhodnutí zejména v trestních věcech (rozsudky měly být přesnější a „pořádnější“ ohledně identifikace doby, za kterou ukládaly trest), na druhou stranu si nemyslím, že dvouletý trest a ještě uložený podmíněně by byl zcela disproporční i „jen“ za týrání trvající pět let (tedy od trestnosti domácího násilí v roce 2004 po začátek trestního stíhání v roce 2009).

Co se týká argumentu, že současné spolužití manželů snižuje společenskou nebezpečnost předcházejícího trestného činu (Ab), Ústavní soud se se stěžovateli explicitně neztotožňuje. V nálezu je nicméně zjevná velká sympatie s tímto argumentem. Například v odst. 35 se dozvídáme, že „Ani v trestním řízení neplatí zásada fiat iustitia, pereant mundus ("spravedlnost musí zvítězit, i kdyby měl zahynout svět").“ ÚS argumentuje nejen překonáním absolutních teorií legality, ale též viktimologií pro svou pozici, že by oběť měla mít určitý vliv na trestní stíhání blízkého pachatele. Zajímavé je, že ÚS zde cituje dispoziční právo (tedy institut souhlasu poškozené s trestním stíháním) přestože u domácího násilí tento institut zrovna neuplatní a to z dobrých důvodů (specifikem „syndromu týrané ženy“ je mj. omezená nezávislost oběti).ÚS uzavírá:

Jestliže orgán činný v trestním řízení v konkrétním případě, v němž škodlivost činu zjevně nedosahuje spodního prahu trestního bezpráví, neaplikuje princip subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti naznačují, že k tomu byly splněny podmínky, porušuje ústavní princip nullumcrimen, nullapoena sine lege… V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy porušily výše uvedená ústavní práva tím, že jednání stěžovatele kvalifikovaly jako trestný čin, ačkoliv stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, vzhledem ke konkrétním a jedinečným okolnostem případu, byl nepatrný.“ (odst. 46-47)

Musím se přiznat, že konstatování, že společenská nebezpečnost pětiletého týrání se vyznačuje nepatrnou společenskou nebezpečností (Ab), mě zvedá ze židle (a motivuje k psaní blogů…). Důvodem tohoto šokujícího výroku je podle mého položení velkého důrazu na dispoziční právo oběti, a příliš malého důrazu na obecný zájem na boji proti domácímu násilí. V podobných případech je dle mne třeba rozlišovat:

a) nebezpečnost činu pro oběť tak, jak ji subjektivně (a v našem případě s odstupem času) vnímá oběť – toto vnímání je nutné respektovat, ale nesmí být jediným kritériem;

b) objektivní nebezpečnost činu pro oběť – zkušenosti s činem domácího násilí ukazují, že je spojeno s obrovským nebezpečím pro oběť – od rizika smrti, zmrzačení a úrazů po psychické poruchy související s dlouhodobým vystavením fyzickému násilí včetně posttraumatické stresové poruchy. Jeden příklad za všechny –množství vražd žen jejich partnery dramaticky pokleslo s liberalizací rozvodu v USA – tedy domácí násilí se vyhrocuje, jeho nebezpečnost s časem zvyšuje, a pokud oběť násilníka neopustí, končí často smrtí. (Betsey Stevenson a Justin Wolfers, Til Death Do Us Part: Effects of Divorce Laws on Suicide, Domestic Violence and Spousal Murder. 2000 (http://www.jourdan.ens.fr/piketty/fichiers/enseig/ecoineg/articl/StevensonWolfers2000.pdf)

c) nebezpečnost činu pro společnost – zde by se mělo vycházet jak z právě zmíněné objektivní nebezpečnosti pro oběť, tak z historie pachatele (zde je fakt, že se násilí dopouštěl téměřdvacet let relevantní), jakož i z predikce recidivy (opětovné páchání násilí na oběti, a na jiných obětech včetně dětí), které je u domácího násilí notoricky vysoké. Důležité jsou i genderové aspekty domácího násilí, které diskutuji níže (IV.)

Soud tak, podle mého, měl na jedné straně oddělit rozhodnutí manželů se k sobě vrátit – do této otázky nemůže a asi by ani bez vůle oběti ani neměl stát zasahovat (viz dále španělský případ) – od otázky, zda násilníka potrestat za předchozí společensky závadné a nebezpečné jednání. Soud tak mohl oběť respektovat (v jejím současném vnímání předchozího násilí jako odpustitelného a v jejím rozhodnutí obnovit s násilníkem rodinný život) a zároveň jednat proti její vůli ale v jejím (a rozhodně též celospolečenském) zájmu jeho potrestáním.

Jen poslední poznámka ke společenské nebezpečnosti – nález ÚS se vztahuje na období před účinností nového trestního zákoníku, kdy společenská nebezpečnost existovala nezávisle jako materiální znak trestného činu. Zánik trestnosti byl upraven v § 65 starého trestního zákona – „vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele“ mohla zaniknout společenská nebezpečnost činu. Za změnu situace se v judikatuře obvykle považovala „podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů“ (viz např. Usnesení NS, sp.zn. 6 Tdo 77/2008, ze dne 27. 3. 2008). O změně v osobě pachatele nelze v nálezu nic dovodit, ke změně chápání škodlivosti domácího násilí (naštěstí) nedošlo a o změně názoru oběti zákon mlčel. Tedy i striktně právně-jazykově (a nejen teleologicky) lze o argumentaci ÚS pochybovat.

III. Španělský případ před Evropským soudním dvorem

Co se týká případu Gueye a Sanchez, zde ho jen velmi stručně načrtnu. Zčásti tak činím z prostorových důvodů; zčásti také proto, že ve věci ještě nerozhodl Soudní dvůr. Věc se týká ustanovení španělského práva, podle kterého se v případech domácího násilí vedle trestní sankce pachatelům též povinně a bez výjimky ukládá zákaz styku s obětí. Tento zákaz trvá nejméně jeden rok po konci výkonu trestu odnětí svobody, či nejméně šesti měsíců byl-li uložen jiný trest. Porušení tohoto zákazu je trestné. Jako v českém případě zde napadá manželka (která obnovila soužití s násilným manželem) rozhodnutí obecného soudu o zákazu styku. Paralela s českým případem je zjevná, přestože zásah do autonomie oběti je ve španělském případě větší – zde soudy po určité období v podstatě znemožňují párům, aby se k sobě vrátily, a případný návrat trestají.

Před ESD je namítán nesoulad s Rámcovým rozhodnutím Rady 2001/220/JI , zejména nemožnost soudů zvážit, zda je v konkrétním případě uložení zákazu nutné (vyslechnutí oběti a zvážení zájmu oběti vyžaduje Rámcové rozhodnutí). Ve hře je též základní právo na soukromý a rodinný život.

Generální advokátka v podstatě konstatuje, že se nejedná o otázku práva EU, ale spíše národního ústavního práva a případně Evropské úmluvy (odst. 38 stanoviska). Toto odůvodňuje faktem, že se Rámcové rozhodnutí vztahuje na procesní práva obětí v trestním řízení, ale nikoli na hmotněprávní úpravu, a tudíž ani na otázky výše a typu trestu (odst. 39). Vyjadřuje se ale nicméně k jednotlivým ustanovením Rámcové směrnice, mj. konstatuje:

Z práva oběti vyjádřit se k řízení… nicméně nevyplývá, že uložení trestu má být v dispozici oběti. Uložení trestu je otázkou, která vyžaduje komplexní úvahu, při které je nutno zohlednit nejrůznější aspekty. Uložení trestu nemůže záviset pouze na přání oběti. Proto nejsou soudy vázány tím, jak situaci hodnotí oběť. Dalším argumentem proti povinnému vzetí v potaz názoru oběti… je nebezpečí, že pachatel bude oběť vystavovat tlaku, aby se přimluvila za mírnější trest.“ (odst. 49, překlad autorky)

Je třeba vyčkat, zda se s ní v názoru, že otázka nespadá do rámce práva EU, Soudní dvůr ztotožní, a zda věcně okomentuje povinnosti respektu vůči obětem.

IV. Co je feministický pohled na věc?

Feministický pohled vychází z toho, že oběťmi domácího násilí jsou ve velké většině ženy a pachateli muži. Domácí násilí je chápáno jako součást genderové řádu = struktury vztahů mezi pohlavími, který je charakterizován nerovností. Hovoří se proto o „genderovém násilí“ (gender-based violence). Toto je v mezinárodním právu definováno v šestém odstavci 19. všeobecného doporučení výboru CEDAW. Podle něj se o genderové násilí jedná tehdy, je-li zaměřeno na ženu protože je žena, nebo jestliže disproporčně více postihuje ženy.

Dle radikálně feministické analýzy je genderové násilí součástí širších struktur genderové nerovnosti ve společnosti – je současně důsledkem kulturního i materiálního podřízení žen, a zároveň jedním ze způsobů, jak toto podřízení udržet. V tomto smyslu je dle radikálních feministek domácí či sexuální násilí nejen soukromou věcí a násilím na konkrétní ženě, ale je násilím na ženách jako na skupině (podobná úvaha vede kriminalizaci tzv. hate crimes). Susan Brownmiller, píšící o znásilnění, shrnuje:

násilník vykonává funkci loajálního vymahače pro všechny muže tím, že udržuje ženy v područí úzkosti a strachu. Znásilnění je pro ženy tím, čím bylo pro americké černochy lynčování: krajní hrozba fyzického násilí, kterým všichni muži udržují všechny ženy ve stavu psychologického zastrašení.“ (Susan Brownmiller, Against our will: men, women, and rape (Simon and Schuster, New York 1975), str. 254.)

Toto je důležitým aspektem, který by měl být zvažován při hodnocení, do jaké míry zohledňovat přání oběti. V tomto pojetí není jedinou obětí ona, ale všechny ženy. Cílem trestního stíhání pak není jen změna jednání konkrétního pachatele, ale všech potenciálních pachatelů. V teorii trestního práva se jedná o princip obecné prevence; tato feministická analýza však přidává tomuto požadavku zvláštní urgentnost. Tento argument by také měl vést jakékoli úvahy o společenské nebezpečnosti.

Současně si feministky kladou otázku, jak nejvíc prospět oběti a respektovat její autonomii. Jejich cílem je oběť „zmocnit“ (empower), zejména jí umožnit, aby mohla udělat informované a svobodné rozhodnutí o své situaci.Výzvou je zde učinit boj proti genderovému násilí veřejnou záležitostí, ve které se plně angažuje stát, ale zároveň zabránit tomu, aby byl tento stát byl paternalistický (nahrazoval přání oběti svým přáním) a dále viktimizoval oběti. (K tomuto tématu viz např. Cheryl Hanna, No Right to Choose: Mandated Victim Participation in Domestic Violence Prosecutions. Harvard Law Review, 1996, Vol. 109, No. 8, str. 1849-1910). Zmocnění oběti může být dosaženo zejména tím, že jí v trestním procesu bude věnována pozornost a bude náležitě poučována o tom, co se v „jejím“ případě děje. Její nezávislost a svoboda její volby by mohla být posílena důsledným oddělením od násilníka v trestním řízení -například možnost vykázání obžalovaného v hlavním líčení či povinné zastoupení obviněného advokátem pro výslech oběti. Její schopnosti se informovaně a svobodně rozhodnout také samozřejmě pomáhá poradenství, které v našem kontextu poskytují zejména nevládní organizace – ty je nutno podporovat a aktivně do řízení zapojovat. Dále se orgánům činným v trestním řízení doporučuje vystavět obžalobu na jiných důkazech, než jen na svědectví oběti (k tomuto tématu viz například Myrna Dawson a Ronit Dinovitzer, Victim cooperation and the prosecution ofdomestic violence in a specialized court. Justice Quarterly, 2001, Vol. 18, No. 3, str. 593-6220).

Přáním obětí (učiněným informovaně a svobodně), je třeba naslouchat a brát je vážně. Přesto se domnívám, že zájem státu předcházet a trestat společensky nebezpečná jednání může (a musí) v některých případech převážit – genderové násilí neubližuje jen konkrétní oběti, ale v určité rovině všem ženám jakož i společnosti obecně. U trestního stíhání domácího násilí i rozhodování o vykázání násilníka policií tudíž někdy musí převážit obecný zájem a objektivní hodnocení situace nad subjektivním chápáním či přáním oběti.

11 komentářů:

Jan Potměšil řekl(a)...

Zmíněný nález ÚS mě velmi znechutil. Jak vypadal "na výši", co se trestně-právních vývodů týče, tak byl dle mě naprosto nekvalifikovaný, laický, ne-li ignorantský, co se týče vnímání charakteru domácího násilí, jeho projevů a dynamiky. ÚS dále jako by se chytal všeho, jen aby vyhověl, včetně "nesprávného poučení" - poškozená se domnívala, že disponuje řízením, ač tomu tak nebylo. Chlácholení OČTŘ, které chtěly výpověď, tak bylo zásadní vadou řízení(?). Na druhé straně ÚS argumentuje principy (prakticky ale nepoužitelně pro praxi) a zpochybňuje, že by povinnost státu vést řízení ex offo tak docela platila. Společenská nebezpečnost brutálního týrání trvajícího řadu let nižší než nepatrná už je opravdu špatným vtipem - ani osoba pachatele, mj. vykazujícího spíše psychopatické rysy, k tomuto závěru vést nemůže. ÚS dal všem násilníkům návod, jak postupovat - ať uděláte doma sebehorší věc, vyjma vraždy, když "přemluvíte" oběť, bude z toho jen návrhový přestupek, kde Vaše drahá stejně návrh nepodá, to už si také pojistíte, že. Obávám se, aby se tento případ výjimečného úsilí jednoho násilníka, který kvůli odsouzení za trestný čin nechtěl být vyhozen od policie bez výsluh, nestal nebezpečným precedentem, který bude motivovat násilníky k posílení nátlaku na oběti a k jejich manipulaci, všemi prostředky, za účelem zvrácení stíhání v jejich prospěch, pokud si to oběť "rozmyslí". Právě takovým situacím mělo stíhání ex offo zabránit (pominu-li argument vysoké společenské nebezpečnosti domácího násilí), a ÚS to de facto opět vrací do hry. Tentokrát v posunutém významu mohu jen zopakovat "fiat iustutia et pereat mundus":-((

Anonymní řekl(a)...

Podobné diskuse nikam nevedou (viz. např. 5 anebo 50 let za vraždu). Toto není prostě otázka právní ale mimoprávní a právo ji už jenom musí ctít. Ústavní soud se sice ohání principy kde může a souhlasím - nejen v tomto případě dokazuje elementární neznalost (českého) trestního práva, ale zde by mělo jednoduše rozhodnout to, že jde o intimní zonu dvou lidí a vše již bylo odpuštěno. Psát na to byrokratické tragikomické eseje o tom, co kdo komu říká v posteli, mi připomíná některé scény ze Svatby jako řemen.

Starý TZ měl poměrně slušnou instrumentaci v nebezpečnosti TČ pro společnost se kterou se dalo operovat v delší časové ose (od přípravy po vynesené rozsudku). Takže, to co se jevilo minutu po domácí mlátičcce skoro jako znásilnění, se po měsíci před orgány ČTŘ jeví jako neškodné kousání novomanželů. Toho využil i ÚS.

Michal Drtina

Jan Dobeš řekl(a)...

Myslím si, že by bylo vhodné, kdyby do budoucna soud přihlížel i v těchto věcech např. k rozhodnutím ESLP. Zejména zde narážím na případ Opuz proti Turencu, kde se ESLP jasně vyjádřil k tomu, že stát je povinen stíhat pachatele zde probíraného TČ i bez vůle/souhlasu oběti. A to právě kvůli případnému donucení, vydírání, výhrůžkám, atd. Stát tak má chránit zejména právo na život a právo nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení a mučení.
Troufám si tedy říci, že stát je povinen stíhat pachatele bez vůle oběti. A to zejména taktéž z důvodu naprosto reálné hrozby zabití oběti. Zde bych poukázal snad jen na tzv. Osman test. Zmiňuji jej zde výhradně kvůli tomu, že velká většina týraných obětí "osobou blízkou" je v bezprostředním ohrožení života, resp. intenzita zásahu do základních práv je tak vysoká, že nečinnost státu, resp. možnost "odpuštění" je naprosto nesmyslná.
Ať se to Ústavnímu soudu líbí nebo ne. Váha rozhodnutí ESLP má v tomto "lidskoprávním měřítku" naprosto jiný (a řekl bych komplexnější) rozměr.

kocour řekl(a)...

Stalo se jednomu pánovi, jehož stoický klid mu mohu jen závidět:

Po krátkém, okouzlujícím začátku vztahu jeho partnerka začala žárlit na všechny jeho kolegyně i kamarádky bez ohledu na jejich (často pokročilý) věk a dělat scény, že to slyšel celý dům. Až sem je to klasika. Když jednou během výstupu vysklila i dveře do kuchyně a nebyla slovy k zastavení, dal jí facku. Zcela záměrně a promyšleně, prý už nevěděl, jak ji zastavit. Spustila se jí krev z nosu a trochu se uklidnila. (Později se ukázalo, že se jí krev spouští i bez toho.) Ta krev ho vyděsila a donutil ji jít na pohotovost. Prý nechtěla, ale nakonec se podvolila, v podstatě ji tam dotlačil. Když vše vysvětlil, mladou doktorku vůbec nezajímal ten nos, ale začala tlačit na jeho partnerku, aby to oznámila na policii. Ta to nakonec odmítla, což se jí musí přičíst ke cti. Ale jak by to dopadlo, kdyby to nebyla jen hysterka, ale navíc i svině, a to trestní oznámení podala?

Známý pak byl u psychiatra (sám od sebe, neustále si to vyčítal; bývalou partnerku tam nedostal), ten mu potvrdil, že facka v tu chvíli byla nejlepší řešení.

Tolik na obranu rozhodnutí Ústavního soudu.

P.H.

Jan Dobeš řekl(a)...

To: Kocour
Není domácí násilí jako domácí násilí. Řekl bych, že jedním z hlavních směrodatných pojmů by měla být intenzita "zásahu".
Jedna facka po hádce nemá tak velkou intenzitu jako několik let trvající týrání, násilí, atd. To pak už není "dobře míněná facka" a oběť je v naprosto jiném postavení. A stát se tak nemůže zbavit odpovědnosti na účet vůle oběti.

Všechno je to však otázka definice a vymezení intenzity a spíše přípravného řízení, aby byly soudu předloženy důkazy, že skutečně se jedná o zásah té intenzity, u níž je důvod stíhat TČ i bez vůle oběti.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad Kocour:
Myslím, že uvedením diametrálně odlišného případu jste Ústavnímu soudu moc nepomohl. Ani naznačování, že "všechno je jinak" (oběť = hysterka, která si to zaslouží) nemá oporu v případu řešeném ÚS. A předpokládal bych, že dokážete rozlišit domácí násilí od agrese v symetrických vztazích - zřejmě nikoliv. Jen prosím podobné "historky ze života" neříkejte žádné osobě, která domácí násilí zažívá či zažila.

Jan Potměšil řekl(a)...

PS:
Jinak - dopadlo by to tak, že by to policie postoupila jako přestupek obecnímu úřadu a pokud by dotyčná podala návrh, bylo by to na 95% zastaveno. Netřeba z toho dělat spiklenecké drama o nedozírných následcích křivého obvinění. Důvěřujte trochu OČTŘ, policii i přestupkářům.

kocour řekl(a)...

Pane Potměšile,

není mým cílem pomáhat ÚS. Byly doby, kdy jsem také dal na teoretické poučky a hezké řečičky ... do doby, než jsem viděl praxi. A pokud jde o OČTŘ, má zkušenost s nimi je ta, že chtějí mít především všechno tzv. z krku. Možná je tam pár jednotlivců, možná i hodně, kteří opravdu chtějí "pomáhat a chránit", ale jako celek policie nefunguje. Kdyby mi ji dal někdo s tím, že ji mám zreformovat, rozpustil bych ji a aspoň bych ušetřil - domobrana by byla spolehlivější.

Tu kauzu jsem uvedl kvůli té doktorce, kterou víc, než zdraví pacientky zajímala pacientčina práva. To aby nadšenci jako Vy viděli, kam až ta pseudoochrana lidských práv vede. Jo, tak daleko, že to občas nějaký ten blonďatý Nor neustojí a pomátne se ze světa, ve kterém přestal být doma. Tlačí se s těmi lidskými právy moc na pilu a je to kontraproduktivní.

A že jste to Vy, uvedu Vám ještě jiný příklad: Kamarád (jiný) byl v Bruseli. Jakási paní úřednice mu tam nadšeně vykládala, jak zásadně nekupuje zboží z Indie, protože nemá záruku, že v tom není nějaká dětská práce. Pokusil se jí vysvětlit, že v Indii je dětská práce předpokladem dětského přežití, že když to dítě o práci připravíte, zajde hlady. Že pokud chce pomoci indickým dětem, možná by bylo lepší zrušit všechna možná ochranářská opatření a pustit indické zboží na evropský trh bez omezení ... Koukala na něj jak puk a nechápala (či nechtěla pochopit).

No, skončeme to tím, že Vás zmíněný nález velmi znechutil, pro mne je naopak dokladem, že i na ÚS se občas najde špetka zdravého rozumu.

P.H.

Jan Potměšil řekl(a)...

Jen pro přesnost - hovořil jste o "obraně" ÚS (doslova "tolik na obranu rozhodnutí Ústavního soudu"), proto jsem mluvil o ne-pomoci. Dále neprofesionální "empatický" přístup lékařky myslím nemá nic společného s "pseudoochranou lidských práv". Myslím, že není třeba být k presidentovi natolik loajální, abyste popíral i smysl dodržování platného trestního práva (když už se štítíte práv lidských a bojíte se, aby odněkud nevykoukla). Od Vás jako (kdysi) vášnivého diskutéra na ČSM, kde jste oponoval různým psychopatům a demagogům operujícím podobnými zaručenými příběhy o nezbytnosti řešení mezní situace fackou (či více fackami) nebo o různých podvodných oznámeních zlotřilých manželek a přítelkyň, bych reakce, které jste napsal, jaksi nečekal. Poznámka o Breivikovi a la "může za to oběť" je scestná a nevkusná, poznámka o Bruselu a Indii zcela mimo mísu. Tím také končím a mějte se.

Anonymní řekl(a)...

Jen pro pořádek:

Nepodsouvejte mi, že se štítím lidských práv. Naopak. Tvrdím, že nejvíc škodí lidským právům všechny možné instituce zřízené na jejich ochranu, které ve výsledku živí tisíce lidí a plodí tisíce zpráv a lidi jsou to poslední, o co jim jde. Viz kauza babyboxy. Škodí už jen tím, že lidská práva všem normálním lidem svou vlezlou propagandou znechucují a staví je na roveň protivné reklamy na nejmodernější a zaručeně nejúčinější vysavač, popř. obchodníků se zaručeně nejlevnějšími tarify.

2) Nepleťte sem mého zaměstnavatele. Víte o mém vztahu k němu i o mé motivaci kulový. Třeba mi ve skutečnosti pije krev víc, než Vám, co vy víte.

3) "Od Vás jako (kdysi) vášnivého diskutéra na ČSM, kde jste oponoval různým psychopatům a demagogům operujícím podobnými zaručenými příběhy o nezbytnosti řešení mezní situace fackou (či více fackami) nebo o různých podvodných oznámeních zlotřilých manželek a přítelkyň, bych reakce, které jste napsal, jaksi nečekal."

To bude tím, že tam psali extrémní názory oni. Tady to hrotíte naopak Vy. A taky tam jsme polemizovali z jiných úhlů: Pro Vás to byli nepřátelé, které je třeba potřít. Pro mne jednak zoufalci, kterým se život hodně vymknul z rukou, jednak škůdci, kteří svými fanatickými reakcemi působí, že pak nikdo nebere vážně ani ty problémy, které existují.

4) "Poznámka o Breivikovi a la "může za to oběť" je scestná a nevkusná,""

... to je u humanrightistů nějaký sport, posouvat význam toho, co řekli druzí? Neřekl, jsem, že za to může obět. Řekl jsem, že za to může ideologie. Breivik musel být hodně zoufalý, když se odhodlal k tak zoufalým činům. A to zoufalství něco vyvolalo. Já se ptám, co to bylo (ne kdo to byl)?

Normálně se společnost vyvíjí evolučně, pomalu, za jeden lidský život se příliš nezmění. V posledních desítkách let jednak žijeme déle, jednak se urychlil vývoj, jednak ho sami urychlujeme. Ta rychlost změn světa kolem může být pro některé jedince hodně frustrující. Nemají se najednou kam vracet ... multikulturní společnost možná může existovat, ale té evoluci se musí dát čas. Když se pokusíte postavit dům a odfláknete základy, bude se vám propadat.

Tím ho neomlouvám. Jen se snažím pochopit jeho motivy. Prostě si kladu otázku, co všechno se v člověku musí stát, aby udělal tohle.

5) "poznámka o Bruselu a Indii zcela mimo mísu."

Vidíte, a ta byla spešl pro Vás. Nemyslím, že je mimo mísu. Je to další ukázka toho, že líbivá, pozérská ochrana lidských práv ve svém důsledku těm nejpotřebnějším škodí. Užitek z ní mají možná tzv. ochránci. Minimálně ten, že mají dobrý pocit. Ale obrací se proti těm, kterým by ve skutečnosti měla pomáhat.

I Vy se mějte.

P.H.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad Jan Dobeš:
Velký dík za upozornění na case of OPUZ v. TURKEY (Application no. 33401/02). Po prokousání se cca 50 str. rozsudku jsem překvapen, jak daleko je ESLP, zaujala mě i citace (mj.) ze zpráv CEDAW. Jelikož je víc než pravděpodobné, že násilí vůči té paní bude pokračovat i nadále, byť třeba po určité odmlce (nebo naopak dříve, při vědomí lumpa, že teď se oběť neodváží někam obrátit, když vše dokonce až u ÚS odvolala), teoreticky by (pokud by našla odvahu) mohla u ESLP následně vysoudit odškodnění, že ji stát před násilím neochránil, tím spíš, když měl být agresor stíhán i dle našeho platného práva ex offo. Nedostatečné vypořádání se s motivy, které vedly oběť k postavení se vůči stíhání, a absenci vypořádání se s s konfliktem povinnosti státu chránit život a zdraví svých občanů oproti právu na rodinný život považuji ve světle zmíněného rozsudku ESLP za největší slabinu nálezu ÚS. Je zjevné, že s informacemi, které bral v potaz ESLP, ÚS vůbec nepracoval, resp. neznal je. A to má ÚS analytické oddělení, které rešerši judikatury ESLP může snadno provést. Snad to bude ojedinělý případ a snad aktivnější SZ vezmou v potaz spíš ESLP než tento nález ÚS.