30 června 2011

Bohumil Havel: Trochu plagiát, trochu ne…

Ačkoliv má asi pravdu Richard Posner, když v knize The Little Book of Plagiarism (2007) píše, že na starém kontinentu je mezi akademiky plagiátorství, byť třeba i tvůrčí, relativně běžné a také nahlížení na něj je, na rozdíl od amerického pohledu, shovívavější, plagiát je stále plagiát. Jistě, leckdy je obtížné přijít s něčím novým, zejména v eklektických oborech, případně je účelem knihy právě přinesení antologické zpracování zahraničních právních pramenů do českého prostředí. Současně jsme asi v řadě odvětví práva stále v transitním období a mnoho autorů si klade za cíl dostat do českého povědomí zahraniční standard, tedy nutně přenáší cizí myšlenky. Tento tvůrčí způsob indoktrinace je průvodním jevem resuscitace českého práva a jde zejména o to udržet čistotu a korektnost citací.

Pravdou také je, že jiný stupeň přísnosti je kladen na studenty, jiný na praktiky a jiný na akademiky. Mám ale přesto za to, že určitý stupeň originálnosti a vědecké korektnosti dopadá na všechny. Práce jsou buď originální, nebo ne, což neznamená, že neoriginalita znamená plagiát. Plagiát míří k přebírání cizích myšlenek a utajování jejich originálního tvůrce. Plagiátu se ale blíží i kompilace, když někdo sice sdělí, odkud čerpá, ale vlastní myšlenku nepřinese. Plagiát buď je, nebo není, stejně jako je nebo není gravidita..
A ejhle, vše je trochu jinak na právnické fakultě ZČU v Plzni, kde byl vydán pokyn děkana, „kterým se stanoví postup při ověřování originálnosti vysokoškolské kvalifikační práce“. Tamní děkan se rozhodl, že určí, kdy se bude kvalifikační práce považovat za plagiát a kdy ne. Bohulibý účel, ale jeho předpoklady plagiátu jsou pro mě zvláštní.
Kvalifikační práce se testují systémem THESES.CZ. Zjistí-li se, že je zde shoda s jinou prací či pracemi do 30% (včetně), nic se neděje – ověřovací proces se nezahájí a práce je připuštěna k obhajobě. Tedy třetinový plagiát nevadí, je-li 30 stran ze 100 stránkové práce úplným plagiátem, nic se neděje. Práce je originální.
Je-li však zjištěna shoda s jinou prací nebo pracemi v rozmezí 31 – 50% (včetně), „záleží na vyjádření vedoucího práce a jeho projeveném souhlasu“, jedno co je tím myšleno – tedy řekne-li vedoucí práce, jistě arbitrárně, že je to vlastně v pořádku, může být k obhajobě připuštěna práce, které je z poloviny opsána odjinud. Tedy i poloviční plagiát je vlastně originální práce.
Teprve při shodě nad 50% nastupuje disciplinární řízení a přerušení obhajoby.
Vidíme, že není plagiát jako plagiát, není shoda jako shoda. Ex ante pak tento pokyn studentům sděluje, že se nemusí příliš starat, protože třetinové porušení pravidel korektního zpracovávání odborných prací nevadí a poloviční také vadit nemusí.
Jediné, v co tak můžeme doufat, jsou rozumní a sofistikovaní vedoucí prací, kteří si budou své studenty hlídat a budou poctivě číst každou jednotlivost (a krom toho psát a vykazovat v RIV). Je sice možné se ptát, kam se poděl základ autorského díla, tedy zodpovědnost samotných autorů (auctores), ale to je asi jiný příběh – potřebujeme vysokoškoláky přece.

Bohumil Havel
Celý příspěvek

27 června 2011

Soudní dvůr rozhodl v případu Landtová

K pozadí případu viz můj předchozí post, kde jsem podrobněji rozebral i stanovisko generálního advokáta. Věcně rozhodl Soudní dvůr tak, jak stanovisko navrhovalo: vyrovnávací příspěvek není v rozporu se systémem nařízení jako takovým, odporuje však zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti.

Zajímavější jsou úvahy Soudního dvora nad tím, jak české orgány mohou dále postupovat, kde se rozsudek od stanoviska mírně liší.

K důsledkům konstatování diskriminace

(50) Vzhledem k závěru, že pravidlo vycházející z nálezu Ústavního soudu je diskriminační, je třeba určit s tím spojené praktické důsledky jak pro osoby znevýhodněné uplatňováním tohoto pravidla, tak pro osoby, které z něj mají prospěch, jako je M. Landtová.

(51) Pokud jde o důsledky nedodržení zásady rovného zacházení v takové situaci, o jakou jde v původním řízení, je třeba připomenout, že jakmile byla konstatována diskriminace, která je v rozporu s právem Unie, a dokud nebyla přijata opatření k obnovení rovného zacházení, lze dodržení zásady rovnosti zaručit pouze tím, že osobám patřícím do znevýhodněné kategorie jsou přiznány stejné výhody, jako jsou ty, jichž využívají osoby patřící do zvýhodněné kategorie, což je režim, který je v případě, že nedochází ke správnému uplatňování práva Unie, jediným platným referenčním systémem (viz rozsudek ze dne 26. ledna 1999, Terhoeve, C‑18/95, Recueil, s. I‑345, bod 57 a citovaná judikatura).

(52) Pokud jde o důsledky konstatování diskriminační povahy nálezu Ústavního soudu pro osoby patřící do kategorie osob zvýhodněných pravidlem vyplývajícím z tohoto nálezu, jako je M. Landtová, je třeba uvést, že ačkoli za současného stavu vnitrostátního práva orgán příslušný k přiznání důchodu nemůže legálně odmítnout nárok na vyrovnávací příspěvek znevýhodněným osobám, nic nebrání tomu, aby toto právo zachoval ve prospěch oné kategorie osob, na které se již na základě vnitrostátního pravidla vztahuje.

(53) Právo Unie nebrání, s výhradou dodržení obecných zásad práva Unie, opatřením, která znovunastolují rovné zacházení omezením výhod osob, které byly dříve zvýhodněny (viz rozsudek ze dne 28. září 1994, Coloroll Pension Trustees, C‑200/91, Recueil, s. I-4389, bod 33). Nicméně před přijetím takových opatření žádná norma práva Unie nevyžaduje, aby kategorie osob, které již mají nárok na takový vyrovnávací příspěvek v rámci sociálního zabezpečení, o jaký jde v původním řízení, byla o tento příspěvek připravena.

(54) Vzhledem k výše uvedenému je na druhou položenou otázku třeba odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 ve spojení s článkem 10 nařízení č. 1408/71 brání takovému vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo dotčené v původním řízení, které umožňuje vyplácet vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří pouze českým státním příslušníkům s bydlištěm na území České republiky, aniž to z hlediska práva Unie nutně vede k tomu, že osoba, která obě tyto podmínky splňuje, bude o tento příspěvek připravena.
Celý příspěvek

25 června 2011

Recese roku 2010?

Když zde Zdeněk v prosinci minulého roku inzeroval vyhlášení soutěže „Judikát roku 2010“, v duchu jsem si pomyslel, že máme zatím vážně málo cen, a vzápětí celý podnik z hlavy vypustil. Nyní jsem náhodou na stránkách Wolters Kluwer – Právnické fórum narazil na oznámení, které rozhodnutí se tedy „Judikátem roku 2010“ nakonec stalo.

Z odůvodnění a ze skutečnosti, k jakému rozhodnutí se dané odůvodnění alespoň nominálně vztahuje, si však nejsem jist, zda se nejedná o nějakou recesi. Vyhlášení ceny totiž stanovilo pro výběr judikátu následující kritéria:

„… Kritérii, podle kterých porota vybere vítězný judikát (nebo judikáty) jsou především:
- Právní argumentace: brilantnost, síla a přesvědčivost právní argumentace odůvodnění rozhodnutí.
- Společenský dopad: význam rozhodnutí z hlediska jeho dopadu na společnost .
- Elegance rozhodnutí: celkový sloh, struktura, přehlednost a literární zpracování rozhodnutí.
[Zvýrazněno MB].

Judikátem roku 2010 se při zohlednění výše uvedených kritérií stal nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, který je ke stažení kupříkladu zde. Nález se týkal uveřejňování komunistické minulosti soudců. Důvodem pro volbu tohoto nálezu dle internetových stránek Právnického fóra bylo: „Komise vnímá dané rozhodnutí jako nadčasové z hlediska vypořádání se s naší minulostí a dále jako velmi podnětné pro veřejnou diskusi o nezávislosti justice, tedy rozhodnutí dalece přesahující samotnou posuzovanou otázku. Komise rovněž ocenila přesvědčivost a erudici právní argumentace soudců Ústavního soudu, stejně jako srozumitelnost a jasnost, s jakou soudci své závěry prezentovali.“ [Zvýraznění opět MB].

Že se jedná o rozhodnutí vyjadřující se k významné a nadčasové otázce je jistě pravda. Že se jedná o rozhodnutí věcně správné si myslím také. Významným kritériem pro udělení ceny je však, jak je uváděno, forma odůvodnění. „Srozumitelné a jasné“? „Přesvědčivé“? Rozhodnutí, které připomíná nejvíce soubor „výpisků z četby“, jaksi poskládaných za sebou v jedno rozhodnutí? Jaká je „přesvědčivost“ bibliografického seznamu Národní knihovny? Při prvním pohledu na daný nález minulý rok jsem si nebyl jistý, jestli Ústavní soud omylem nadal na internet nějaký souhrn citací a výpisků, které si nechal připravit soudce zpravodaj, aby teprve na jejich základě (a po jejich výrazném, ale skutečně výrazném seškrtání) vytvořil opravdu přesvědčivé rozhodnutí, které je stručné, má jasnou argumentační linii a citát další autority je sluhou, ne pánem.

Tak nevím. Buď je můj vkus v tom ohledu, co představuje „přesvědčivé, srozumitelné a jasné“ rozhodnutí, hodně menšinový, anebo časopis Jurisprudence nenápadně vypustil „Recesi roku 2010“ a zkouší, jestli si toho někdo všimne? Poněkud seriózněji: zvyšuje množství citací samo o sobě přesvědčivost rozhodnutí soudu? Jaký je poměr mezi množstvím citací a přesvědčivostí rozhodnutí? Přímý? Nepřímý?
Celý příspěvek

23 června 2011

Vyšlo Jiné právo literární

Minulý týden spatřilo světlo světa druhé jinoprávní tištěné dítko. Má 407 stran (je to tedy pěkný cvalík), přitom ale kompaktní taškový až kabelkový formát a omyvatelné desky. Tyto dispozice (snad i spolu s odlehčeným obsahem) z něj dělají ideálního cestovního či plážového společníka na nadcházející letní sezónu. Níže v tomto postu si dovoluji přetisknout obsah Jiného práva literárního; v následujícím postu namísto vysvětlování o čem kniha je umístím předmluvu editorů. Knihu vydalo nakladatelství Auditorium, opět s ilustrací Pavla Reisenauera a hezkou vnitřní grafikou. Online ji lze nakupovat kupříkladu zde či zde; seznam kamenných knihkupectví, ve kterých by měla být kniha k dostání, je zde.

Příjemné letní čtení.

***

Slovo úvodem
Michal Bobek & Vojtěch Šimíček

I. ČÁST
PRÁVO A UMĚNÍ

Pavel Holländer
Právnické stopy v hermeneutické reflexi umění

Martin Bílý
Právo, sci-fi a fantasy

Klára Hrůšová
Jak blufovat o hudbě aneb
Večírkový průvodce pro úspěšného právníka

Jan Lata
Zločin a trest v horňácké lidové písni

Michal Mazanec
Palácisko

Pavel Molek
Právník, Antichrist a Antigona,
aneb s Larsem von Trierem, Marxem a Anouilhem o hledání morálního NE

Tomáš Němeček
Právníci v českém filmu čili Co advokát, to šmejd

Radim Polčák
Literární kamufláž práva a množení právnických světlušek

Jiří Přibáň
Toto není „právo“, toto není „literatura“: O Kafkově Procesu, literárních obrazech a interpretaci práva

Vojtěch Šimíček
Rozhodnutí soudu jako svébytný literární útvar

Martin Škop
Právo bez vlastností: Robert Musil a možnost přesnosti v právu

II. ČÁST
LITERÁRNÍ VÝLETY A VÝPRAVY

Stanislav Balík
Che cosa è „Jiné právo“?

Josef Bejček
Demorality

Martin Bílý
Poezie hrubé nekázně

Pavla Boučková
Pátá pečeť apokalypsy

Petr Bříza
Lehounce mrazivý příběh o statečném ústavním soudu

Blanka Čechová
MIF

Blanka Čechová
Projev

Petr Hajn
Sublimace Mladíkova Sexu

Jakub Hrůša
Poslední sou(la)d

Jiří Kindl
„Snapshot“ umělce ve středních letech

Jan Passer
Jak se dělá soudní spor

Stefan Pürner
Páteční odpoledne mezi kolegy

Michal Ryška
Kadidlo v soudní síni
(Narcistně-sexistická justiční povídka inspirovaná Idou Sebastiani)

Michal Šejvl
Spravedlnost

Pavel Simon
O didaktické užitečnosti cizího neštěstí
(ukázka z připravované učebnice rozhodného práva pro mimosmluvní závazky)

Martin Škop
Ranní příhoda před fakultou

III. ČÁST
TO NEJLEPŠÍ Z JINÉHO PRÁVA V LETECH 2007–2010

Sekce cimrmanologická

Michal Bobek
Aprílový host Jiného práva

Tomáš Sobek
Cimrmanovy objevy v právní logice

Pavel Molek
Jára Cimrman legislativcem I–III

Martin Bílý
Jára Cimrman a jeho (skoro) přínos civilní justici

Jiří Kmec
Jára Cimrman byl žena!

Vojtěch Šimíček
Jára Cimrman – objevitel přílepků

Petr Bříza
Otřesná pravda o Jiném právu ve světle Cimrmanovy filosofie externismu

Vybráno stálými přispěvateli

Michal Bobek
Právo a instalatérství
České právo a česká národní „věda“
Poznámka pod čarou v soudním rozhodnutí?
Great Value Super Saver Deal
Justiční knížky rudé

Petr Bříza
Soudili se… v Americe…
Profesor(ka) práva made in America II

Jiří Kindl
Jak je to s účastí ekologů ve stavebním řízení?
Suďte se se státem! Je to zadarmo (?!) … aneb Ústavní soud k úhradě nákladů za zastoupení státu advokátem
K rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady…

Jiří Kmec
Ústavní soudci, mluvíte spolu?
Kohout hodný obdivu
Střípky z Věstníku Československé společnosti pro právo trestní
Zpověď komentnotorova

Jan Komárek
Právníkovy správné odpovědi
Když právník „jen dělá svoji práci“
Prezident Václav Klaus a role Ústavního soudu v demokracii

David Kosař
Minimalismus vs. detailní krajinomalba
Když Úmluva omezuje víc než Listina: čl. 10 odst. 2 EÚLP versus čl. 17 odst. 4 LZPS
Jak vypadá opravdu brutální recenze?
Může zákonodárce nařídit soudům, jak vykládat určitý zákon?

Zdeněk Kühn
Letem světem soudních poplatků
Internetová proměna právnické akademie a praxe
Exekutivní blokování internetu justice
Statistika a některé mýty o americkém právu náhrady škody
Podněcování a trest. Téměř další hra Václava Havla

Pavel Molek
Hrátky s časem aneb Nové paradoxy v právu
V pět v Dejvicích, v Brně před šestou aneb Brněnský silvestrovský sen
Klausova cesta do teleologické věčnosti

Vojtěch Šimíček
Jak to vlastně Kafka myslel?
Shakespearův Shylock: sprostý vrah, anebo ctitel práva?
Tyran a soud

Hosté

Eliška Wagnerová
Politický systém, právo a jeho výklad

Vít Alexander Schorm
Francouzská inspirace č. 2 aneb Ohlédnutí za fenoménem „přílepků“

Petr Hajn
Dozvuky diplomatovy dřímoty

Miroslav Mareš
Proč je ČR státem soudních znalců?

Radim Polčák
Losos namísto kautel – první post do foodblogerské sekce jiného práva

Tomáš Němeček
Když právníci krásně mluví aneb Obrana novinářů

Martin Smolek
Česká republika jako královna transpozičního deficitu – v čem je problém?

Luděk Navara
Opravdu jiné právo?

Michal Ryška
O nechutném kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou
(a zčásti slušivém náhubkovém zákoně)

Michal Mazanec
O Venouškovi, tetě Boženě, paviánech a Medvídkovi Pú

Michal Petr
Trestat matky za hříchy dcer?

Robert Fremr
Jiné právo rwandského tribunálu

Pavel Uhl
Arbitráž jako symbol hranic práva a jeho proměny

Tomáš Langášek
O stanoviscích pléna

Kristian Csach
Koho chlieb ješ, …
Celý příspěvek

Jiné právo literární: Úvodem

Bude to buď o Kafkovi, nebo to bude o těch jiných Kafcích, anebo to bude pěkná kafkárna. Podobná sekvence patrně prolétne hlavou náhodnému čtenáři při spatření obálky této knihy a po prohlédnutí jejího obsahu. Ve všech bodech má i nemá pravdu. Jeden příspěvek o Kafkovi kniha skutečně obsahuje. Je sepsána řadou potenciálních budoucích Kafků. Nu, a jestli je výsledkem kafkárna, posoudí čtenář sám.

Právo a literatura bývají vnímány různě. Tradičně se jedná spíše o dva nesourodé světy: právo dělám v práci pro obživu, literaturu čtu doma pro potěšení. V tom méně tradičním pojetí a spíše mezi okruhem zasvěcenějších je „právo a literatura“ jednou z těch fešných novějších oblastí zkoumání typu „právo a cokoliv“. Při vyslovení tohoto spojení se pak člověku vybaví skupinka intelektuálů, kteří vedou vleklé monology na téma „Epistemologické a gnoseologické proměny strukturálního paradigmatu Ferdy Mravence“, zakončené zásadním, ale skutečně zásadním sporem o interpretaci vztahu Berušky a Brouka Pytlíka.

Jiné právo literární vzniklo z myšlenky trochu jiné: z myšlenky propustnosti mezi světem práva a světem umění obecně a literatury zvláště, a to propustnosti běžného dne, nikoliv propustnosti následně dohledávané. Propustnost může být v tomto ohledu dvojí: osobní a obsahová.

Právníci bývají vnímáni jako nudní patroni bez fantazie a invence. Někteří tací skutečně bohužel jsou. V ostatních však dřímá literární talent, potlačovaný lety praxe psaní podání, rozsudků či statí. Všem těmto utiskovaným talentům nabídlo Jiné právo literární osvobození, a to především ve druhé části této knihy. Tito osvobozenci názorně ukazují propustnost osobní mezi právem a literaturou, která vždy existovala. V historii nalezneme mnoho známých jmen, která volně migrovala z oblasti jedné do oblasti druhé. Tedy zpravidla spíše od práva k literatuře; posun druhým směrem již v novověku tak častý nebývá.

Propustnost obsahová je bohužel otázkou dosti zanedbávanou. Novověký pohled na právo je technokratický: je to soubor norem a procesů, mezi nimiž má privilegované postavení právě ten proces. Autorita právníka není především osobní, ale odvíjí se od znalosti objektivních procesů a formulek. Dobrý právník tak vlastně nemusí být dobrý spisovatel či rétor, který strhne dav na fóru tím, že umí složitou kauzu podat srozumitelným způsobem, krásně napsat a přednést. Bývá to spíše ten, kdo snese nejvíce floskulí (ideálně v latině či nověji v angličtině), natahá do svého textu co nejvíce přejatých textů, judikatury, odborné literatury a celé to sepíše v té správné komplikované dlouhovětné právničině, které nejenom, že nerozumí nikdo z vnějšího světa, ale často ani ostatní právníci. Takový právník se stává příslovečným sebeparodujícím doktorem Cvachem, který sice dokáže během návštěvních hodin před příbuznými pacientů exhibovat znalostmi zahraničních medicínských časopisů, avšak ve skutečnosti touto užvaněností zakrývá myšlenkovou prázdnotu a odbornou neschopnost.

Jakékoliv literární ambice ohledně srozumitelnosti nebo čtivosti jsme z práva vytěsnili jako „nevědecké“, respektive přinejmenším jako „neodborné“. Aby nedošlo k nedorozumění: literární ambicí zde není myšleno samoúčelné trylkování na téma, kolik krásné literatury autor textu přečetl či kolik jazyků umí, prošpikované citáty čehokoliv, které sice mají nulový argumentační význam, ale jsou sexy. Podobná „literatura v právu“ vytváří ve svém součtu naprosto stejnou bezobsažnost, jako prázdná právničina.

Obsahovou propustností mezi literaturou a právem je naopak myšleno snažit se právo zlidštit a učinit srozumitelným skrze poznání, že právo je vlastně typem literatury. Jsme to, co píšeme. Kupříkladu rozhodnutí soudu je především příběh. Někdy povídka, jindy spíše už román a pro polovinu účastníků asi i tragédie, či dokonce horor. Proč je ale redukovat na sled čísel jednacích, seznamů brojení, odporů, rozkladů, stížností, odvolání, kasací, následně „obohacených“ o telefonní seznam právních předpisů? Soudní spor je právě ta povídka, díky níž kauzu každý lépe pochopí a zapamatuje si.

Že v textu právního předpisu mnoho lidí nehledá poezii běžného dne, je pochopitelné. Pomůžeme ale jeho budoucímu dodržování a čtení, pokud jej formulujeme tak, že jej vytlačíme za hranice srozumitelnosti nejenom běžného člověka, ale i většiny právníků? Pochopitelně, časy, kdy Stendhal čítával dvě či tři stránky francouzského občanského zákoníku, aby chytil tu správnou literární slinu,(1) jsou skutečně dávno pryč. Četbou současné Sbírky zákonů či Úředního věstníku Evropské unie chytí člověk tak maximálně (či spíše minimálně) tik v oku, těžko ale literární slinu. Ovšem i tak lze právní předpis, pochopitelně za předpokladu, že si s ním chce také někdo dát práci, napsat lidsky.

Konečně nejzajímavější (či nejsmutnější) je pohled na produkci odborných článků: ve formátu a na fóru, kde je právník vlastně nejsvobodnější, a může psát skutečnou povídku či napínavý příběh, dominuje kult právničiny a nesrozumitelna. Převládá názor, že vědeckost textu je v přímé úměře k jeho nesrozumitelnosti, a nikoliv, jak je tomu skutečně, v úměře nepřímé. I základy kvantové fyziky lze vysvětlit desetiletému dítěti; nutným předpokladem zde však je, že tématu skutečně rozumí sám přednášející.

Právě na základě podobných úvah vznikla tato kniha. Vychází z myšlenky, že dobrý právník by neměl být příslovečný „fachidiot“, vybavený nezbytným „sitzfleischem“, jehož hlava není ničím jiným než přenosným softwarem naplněným právními předpisy, judikaturou a komentáři. Dobrý právník prostě není ten, z něhož okamžitě vypadne přesné znění zákonného ustanovení. A není to ani ten suchý patron, s nímž se dá bavit kromě práva snad jen o ceně a technických parametrech luxusních aut či sportovních letadel, o době zrání skotské whisky anebo o módních novinkách od Huga Bosse. Dobrý právník by měl především vědět, jaké má právo smysl, co se od něj očekává a měl by být značně střízlivý v očekávání, co vše ještě lze právem dosáhnout. A právě k tomu prozření a k podpoře zdravé skepse si právník potřebuje neustále rozšiřovat svoje duchovní obzory nad úzký „právní horizont“. Citlivé vnímání umění právníkem totiž nutně vede i k tomu, že přestává být prostým nádeníkem, který plní přání klienta, píše správní či soudní rozhodnutí v souladu s přesným zněním právních norem a poskytuje studentům obsáhlé výklady na téma funkce a metody toho kterého právního odvětví. Přečtení dobré knížky, shlédnutí duchaplného divadelního či filmového představení či návštěva zajímavého muzea může napomoci k příslovečnému „otevření očí“. Stejný právník si najednou opět klade otázky nejen „jak něco udělat“, nýbrž také, proč vlastně se něco má dít a zda to je správné.

Každá profese nutně způsobuje určité okorávání, vedoucí někdy až k profesnímu cynismu. Nadšená učitelka prvního stupně základní školy přestává ve svých žáčcích vidět roztomilá děťátka; začne je považovat za zákeřné bestie. Vlídný úředník, zaujatý životním osudem každého dalšího žadatele, je postupem času považuje výhradně za kverulanty a odmítá se s nimi bavit jinak než písemně. Přinejmenším zpočátku ideály prodchnutý lékař se začíná zajímat jen o stav svého konta v bance.

Krátce řečeno, i pohádkový Petr Pan může nakonec vyrůst. Existují však možnosti, jak i ti nejvíce okoralí právníci mohou alespoň občas dostávat potřebné infuze širšího náhledu na okolní svět, idealismu a dobré nálady. Ačkoliv ne každý má takové štěstí jako zmíněný Petr Pan, který nabírá sílu posloucháním pohádek u Wendy, může si každý právník takovou „svoji Wendy“ vytvořit alespoň tím, že bude vnímavý k impulsům pocházejícím z umění.

Ponořte se proto s námi do světa Jiného práva literárního. Hned v úvodu se „drze přiznáváme“, že název knihy poněkud klame. Část textů totiž není o právu a literatuře, jelikož náš výlet nesměřuje pouze do oblasti literární, nýbrž také hudební, filmové a zcela neopomíjíme ani architekturu. V první části knihy proto naleznete úvahy o propojení obou světů, tedy práva a literatury, či spíše obecněji umění. Druhá část obsahuje originální autorské počiny, vážné i nevážné, a to nejenom z pera právníků. Závěrečná třetí část opět nabízí, po vzoru Jiného práva offline,(2) to nejlepší z blogu Jiné právo za poslední tři roky. Obsahuje nejenom autorské výběry stálých přispěvatelů Jiného práva, ale také počiny našich hostů. Příslovečnou třešničkou na dortu je pak samostatná cimrmanologická sekce, která se zrodila v rámci hostování Járy Cimrmana na Jiném právu v aprílu 2009. Podotýkáme, že tato třetí část zůstala ponechána v autentické podobě. Avšak domníváme se, že zaměření a obsah těchto textů, byť starých i několik let, je pořád dostatečně aktuální.

Příjemné čtení!

Michal Bobek & Vojtěch Šimíček

Fiesole/Brno
Únor 2011

***
(1) Volná parafráze původního citátu: „En composant la Chartreuse, pour prendre le ton, je lisais de temps en temps quelques pages du Code civil.” Dopis Stendhala H. Balzacovi z října 1840, citováno dle Henri Beyle Stendhal: Mémoire de la critique. Paříž: Presses de l´Université de Paris-Sorbonne, 1996, s. 162.
(2) Bobek, M., Komárek, J. (eds.), Jiné právo offline: co v učebnicích práva nenajdete. Praha: Auditorium, 2008.
Celý příspěvek

Varia: letní škola, bulharské bádání a regulace evropského soukromého práva na EUI

V poště se mi v průběhu minulého týdne sešlo několik zajímavých věcí, které si dovoluji umístit zde do souhrnné rubriky „varia: zajímavé“:

První je upozornění na novou letní školu v italském Fermu, pořádanou Univerzitou v Maceratě. Byť tedy na stránkách letní školy ještě není vyvěšen program, zdá se, že se bude jednat o podnik výrazně právně-sociologizující.

Druhou je právě vypsaná možnost výzkumných pobytů v oblasti společenských věd v Centre for Advanced Study v Sofii. Centrum se specializuje především na otázky výzkumu společenské transformace ve střední a východní Evropě a na Balkánu, byť tedy oblast výzkumu není nikterak tématicky omezena.

Za třetí, profesor Hans Micklitz z Evropského univerzitního institutu hledá kandidáta/kandidátku z východní Evropy (toto má zahrnovat také ČR či Slovensko) pro čtyřletý výzkumný projekt na téma regulace služeb. Kandidát/ka by měl(a) kromě spolupráce na zmíněném projektu pracovat také na vlastním výzkumu a psát vlastní disertaci. Informace přetiskuji níže.
-----------

One PhD researcher per 1st October 2011
European Regulatory Private Law

The main hypotheses of the project
The project is sponsored by the ERC and focuses on European Private Law (ERPL) beyond the boundaries of national private legal orders, which are guided by autonomy and freedom of contract. This socio-legal project focuses on the search for a normative model which could shape a self-sufficient European private legal order in its interaction with national private law systems.
(1) It aims at a new orientation of the structures and methods of European private law based on its transformation from autonomy to functionalism in competition and regulation.
(2) It suggests the emergence of a self sufficient European private law, composed of three different layers (a) the sectorial substance of ERPL, (b) the general principles – provisionally termed competitive contract law – and (c) common principles of civil (or private?) law.
The project elaborates on the interaction between ERPL and national private law systems around four normative models: intrusion and substitution, conflict and resistance, hybridisation and convergence.

Each candidate shall work in one of the fields indicated below
(1) 1 project on co-/self-regulation in the field of standardisation of services, testing the convergence hypothesis. Co-/self-regulation in the field of services is still a black box. The project would allow to investigate SME’s which are mostly concerned. Outside and beyond the UK, Germany, France or Italy as well as Nordic countries, particular emphasis should be put on the new Member States since old Member States are very much concerned by cross-border services affecting their legal orders. The project should be executed by a PhD researcher preferably from Eastern Europe trained in comparative law and European law. The position is a fixed contract for four years.

Qualifications, Salaries, Project obligations

The PhD candidate shall hold a law degree with excellent results, which enables him for a PhD in law in the candidate’s home country.

For all positions, previous working experience in an international environment is an asset. High level of English speaking and writing skills is indispensable. Please also provide contact details of three references.

The members will be part of a project team. The candidates are expected not only to work on the candidate’s respective project but to support the execution of the overall project, which requires the organisation of workshops, conferences, short and long term stays. Sufficient time to conduct the researcher’s projects will be guaranteed.

Phd researchers are eligible for a PhD at the EUI in Florence. All collaborators have to take residence in Florence or Fiesole. The project will start on 1st October 2011.

Annual payment for PhD researchers max EUR 36.000 brut. Researchers having a full-time contract, are covered by the Institute's accident and health insurance. For contracts of at least 12 months (or prolonged beyond 12 months) an amount equivalent to 16,5% of the basic salary will be paid upon termination of service as severance.

The Institute is an equal opportunity employer, and takes into account the importance of balance in gender, geographical and minority representation.

Applications should be sent to Prof. Hans-W. Micklitz, EUI Florence, 9, via dei Roccettini, 50014 San Domenico di Fiesole or via email to the attention of Marlies.Becker@eui.eu
Celý příspěvek

K volebnímu právu duševně nemocných

“Všeobecné volební právo je základním principem evropského volebního dědictví. Lidé se zdravotním postižením nemohou být vyloučeni z volebního práva či by jim nemělo být bráněno účastnit se voleb z důvodů založených na jejich tělesném či duševním postižení, ledaže by k omezení jejich volebního práva či k určení jejich nevolitelnosti došlo individualizovaným soudním rozhodnutím založeným na zjištěném mentálním postižení.”
Toto ustanovení je součástí loňského materiálu zpracovaného Benátskou komisí k problematice účasti handicapovaných osob na volbách. Citované ustanovení bylo kritizováno jak mezivládním orgánem Rady Evropy - Výbor expertů pro participaci handicapovaných osob na politickém a veřejném životě (CAHPAH-PPL), tak též nevládní organizací Mental disability advocacy center (MDAC) a bylo navrženo, aby byl návod, jak mentálně zdravotně postižené lidi zbavovat volebního práva, nahrazen ustanovením Úmluvy o právech zdravotně postižených (č. 10/2010 Sb. m. s.) o tom, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života. Státy zajistí, aby tyto osoby s postižením mohly efektivně a plně participovat na veřejném a politickém životě na stejné bázi jako ostatní občané.

Při své poslední účasti na jednání Benátské komise jsem se zúčastnila několika debat o volebním právu postižených, ať už v kuloárech či na plénu. Pro ilustraci připojuji pár vět, které zde zazněly:
„Vážně duševně nemocní lidé přece nemají dostatečnou kapacitu, aby se mohli podílet na tak důležitém rozhodování jako jsou volby.“
„Moc jsem o tom přemýšlel a možná i proto, že se s ohledem na svůj věk rychle blížím k senilní demenci, tak si myslím, že by bylo dobré, abychom ve vztahu k duševně nemocným všeobecné volební právo poskytovali co nejširšímu okruhu lidí.“
„U nás ve Finsku myslím mohou volit všichni lidé, kteří chtějí, kromě těch, kteří dělali volební podvody, a proto jim je volit zakázáno.“
„To je přece blbost, aby mentálně postižení lidi mohli volit, u slepých to je něco jiného, ti ať volí, ale mentálně postižení?“
„Má to být interpretativní stanovisko, tak v něm nebudeme jen citovat větu z mezinárodní smlouvy, ale necháme tam z technických důvodů naše původní ustanovení.“

V Benátské komisi to zatím dopadlo tak, že v uvedeném materiálu zůstane původní verze textu, avšak členové se shodli, že se touto problematikou budou dále zabývat. Velmi mne potěšilo, že kompromisní návrh na změnu textu interpretačního doporučení od omezení volebního práva duševně nemocných soudem ke snaze zajistit participaci všech vzešel z Výboru pro demokratické volby Benátské komise. Ti skuteční evropští znalci volebního práva se nechali přesvědčit a požadavky MDAC i absenci reálného rizika této změny pochopili. Jejich iniciativa ale narazila u ostatních členů komise, nastal obvyklý scénář: ti, kteří věci rozumí méně, se zpravidla bojí více …

Když Pavel Molek organizoval pro studenty lidskoprávních seminářů setkání k 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, tak ho nazval: „Jak jsem potkala lidská práva“, neboť na tom semináři přednášely jenom ženy. Ocenila jsem, že to bylo “potkala” a byla jsem ráda, že mne tam pozval taky. A tak jsem se musela zamyslet, kdy jsem poprvé potkala lidská práva. Základ pro moji pozdější profesní orientaci na ochranu lidských práv zřejmě položila má setkání s dětskými psychiatrickými pacienty, když mi bylo mezi pěti a jedenácti lety. Často jsem tehdy chodila do práce za maminkou, lékařkou uzavřeného psychiatrického dětského oddělení. Maminka někdy vzala na vánoce nebo na velikonoce k nám domů nějaké dítě, které jí zůstalo na oddělení (rodiče nebo vychovatelé v děcáku si nechtěli kazit sváteční idylu). Trochu jsem na ně žárlila, protože se jim maminka věnovala víc než mně, ale pak jsem objevila, co všechno se od těch malých pacientů já, jedináček se samými jedničkami, mohu naučit – například skočit v hale ze schodiště na gauč, který skvěle péroval, nebo si promluvit v rohu zahrady s čertem schovaným pod kompostem, nebo se podělit o hračky, nebo někomu přečíst pohádku, když jemu to nejde. (Mimochodem i Oliver Lewis, ředitel Mental disability advocacy center, má taky matku lékařku psychiatrie. Možná i on poprvé „potkal lidská práva“ na návštěvách v blázinci.) Na vlastní zkušenosti jsem si opakovaně ověřovala, že inicializace zájmu o lidská práva vychází téměř vždy z osobních prožitků a nikoli z chápání teoretických konstruktů nebo intelektuálních zdůvodnění. Možná by bylo přínosné s touto zkušeností počítat i při organizaci vzdělávání. Inspirativní může být setkávání s lidmi z jiných sociálních skupin nebo s nemocnými dětmi nejen pro budoucí humanrightisty, mělo by být součástí běžné výchovy k občanství.

Mé spolužačce z gymnázia se narodila dcera, která pro tělesné i mentální postižení nikdy zřejmě nevystuduje ani základní školu. Účastní se ovšem všech důležitých věcí se svou sestrou a maminkou (s tatínkem bohužel ne, ten odešel a stýká se raději jen s tou nepostiženou dcerou). Zdravotně postižená holčička určitě půjde na promoci své sestry, na mši, na ohňostroje, někdy rozhoduje, co bude celá rodina večeřet. Myslím, že pro rodinu takto duševně postižené holčičky i pro ni samotnou je důležité, aby se účastnila všech zásadních sociálních rituálů rodiny, komunity i státu. Osobně nepochybuji ani o tom, že takováto integrace je vlastně prospěšná pro všechny, když ne pro nic jiného, tak pro rozšíření běžné sociální imaginace. Z nějakého důvodu je totiž téměř každý schopný empatie s tělesně postiženým, ovšem skutečnost, že nějaká forma duševního postižení nebo jen stařecké demence může postihnout kohokoli je za hranicí představivosti řady z nás.

Ze zásady všeobecnosti volebního práva Evropský soud pro lidská práva jednoznačně vyvodil, že i vězni, tedy lidé, kteří se provinili proti nejzásadnějším společenským pravidlům, volit mohou, i kdyby se Británie stavěla na hlavu (rozsudek ESLP Greens a M. K. proti UK). Ale pokud má někdo vážné duševní postižení, tak by ho soud měl zbavit práva účasti na volbách? Pokud je volební právo všeobecné, jeho nositeli by tedy měli být všichni, přičemž jsme se shodli na tom, že do kategorie všichni můžeme zahrnout podvodníky a zloděje, ale cosi nám brání do kategorie všichni zahrnout část zdravotně postižených. Skutečně mne nenapadá, co jiného by mohlo být důvodem než prostý předsudek. Pokusme si představit nejtemnější scénář, jak by mohli mentálně postižení voliči případně ohrozit volební proces. Možná by o jednu desetinu procenta přibylo neplatných hlasů, možná by jedno promile voličů mechanicky kroužkovalo kandidáty s číslem 3, 6 nebo 13, možná by některé volební lístky byly pokresleny děsivými obrázky a symboly. Snad jedině obava, že vypočítavá, charismatická zdravotní sestra ovlivní volbu několika chovanců ústavu a dopomůže tak svému muži k veřejné funkci v Dobřanech, by mohla mít racionální základ. Zásadní exces takovéhoto typu je však řešitelný běžnými zákony a judikaturou.

Předesílám, že jako žena i občan dříve totalitního státu umím vnímat nesamozřejmost účasti na svobodných volbách i velmi příjemný pocit, který tato účast přináší (stejně jako přejet hranice do Rakouska bez kontroly nebo psát svobodně na tento blog). Tudíž smutně sleduji, že lidem, kteří prodali svůj hlas za stovku, kapacita volit zůstává. Zůstává i těm, kteří si účelově přehlásili své bydliště, a asi i těm, kteří se dopustili trestného činu maření přípravy a průběhu voleb a referenda (zákon u tohoto skutku s trestem zákazu výkonu aktivního volebního práva myslím vůbec nepočítá). Ale když si sem tam někdo popovídá s mimozemšťanem nebo ďáblem, tak ho k volbám nepustíme, i kdyby mimo ataku schizofrenie měl vyšší IQ než leckterý poslanec.

A jak to vypadá s právem volit u duševně nemocných u nás? Volební zákon stanoví, že lidé zbavení způsobilosti k právním úkonům nesmějí v České republice volit. Náš ústavní soud toto ustanovení nezrušil, ale aspoň řekl, že při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb; své rozhodnutí v této věci pak musejí řádně odůvodnit (IV. ÚS 3102/08). Byli jsme tedy o něco opatrnější než Evropský soud pro lidská práva ve věci Kiss proti Maďarsku a o hodně opatrnější než slovinský ústavní soud, který obdobné ustanovení zrušil.
V této situaci za úspěch považuji aspoň to, že duševně nemocné (omezené ve způsobilosti) pustíme bez debat ke správnímu soudu (Pl. ÚS 43/10) a ten by jejich duševní nemoc měl vzít v potaz při komunikaci s nimi (6 Ads 133/2009).

Pro vývoj ochrany lidských práv je typické otevírání nových obzorů. Velký krok správným směrem udělala evropská kultura rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shtukaturov proti Rusku z roku 2008, které doporučuje rušení institutů zbavování a omezování způsobilosti k právním úkonům v jejich tradiční podobě. A doporučuje taková opatření, v jejichž důsledku osoba neztrácí způsobilost k právním úkonům, ale je jí poskytována pomoc s jejím uplatňováním. Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že pouhá existence duševní nemoci, a to ani závažné, nemůže být jediným důvodem k ospravedlnění zbavení způsobilosti k právním úkonům. Český ústavní soud nijak nezaostal, když o tři roky dříve obdobné závěry vyvodil v rozhodnutí zpravodajovaném Eliškou Wagnerovou (IV. ÚS 412/04). Teď zbývá jenom naučit respektovat ta rozhodnutí všechny obecné soudce i celou společnost.

I další kroky v oblasti integrace duševně nemocných do veřejného a politického života snad budou následovat. Ženy ve Švýcarsku také čekaly o padesát let déle na volební právo než my v Československu. A mládežníci, kteří mi umí spravit počítač, rozhodují o významné části rodinného rozpočtu, mohou být odsouzení za trestný čin či mohou být účastníkem sexuálních praktik dospělých, také zatím volit nemohou. Takže doufám, že se dožiju i já toho, že kdybych náhodou byla ve stáří senilní, tak mi dovolí jít volit s ostatními a se mnou bude volit šestnáctiletý dorostenec, který se bude díky svému volebnímu právu o politiku včas zajímat.
Celý příspěvek

16 června 2011

Poskytování informací o příjemcích veřejných prostředků, NSS v UOOU a tak dále

Rád bych jen touto formou upozornil na novou tiskovou zprávu NSS, kterou níže reprodukuji v plném znění. Týká se nedávného diskutabilního (myšleno neutrálně jako vyvolávajícího diskusi) rozsudku NSS ohledně zpřístupňování informací o příjemcích veřejných prostředků, a to včetně fyzických osob odměňovaných z veřejných prostředků, a toho, co následovalo, včetně zjevného nerespektu Úřadu pro ochranu osobních údajů k rozsudku NSS, žádostí na NSS a jeho reakce. Myslím, že je to zajímavé z mnoha ohledů. Je rozsudek NSS správný? Jistě se NSS může mýlit, ale co s tím, pokud to tak je? Je přijatelný postup ÚOOÚ? Jak to dále řešit zejména z hlediska povinných subjektů dle zákona o svobodném přístupu k informacím? ...

Text tiskové zprávy je: "Nejvyšší správní soud byl v minulých dnech adresátem několika žádostí o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Konkrétně se žadatelé zajímali o platové poměry soudců a všech dalších zaměstnanců soudu za období od roku 2009 do současné doby. Ve svých žádostech se opírali o právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2011 č. j. 5 As 57/2010-79, který je dostupný zde.
Respektování názorů vrcholných soudů ostatními orgány veřejné moci je základní podmínkou fungování ústavního systému dělby moci. Formulace pravidel chování v podobě přijímaných zákonů náleží Parlamentu, výkon veřejné správy vládě a dalším orgánům, mezi něž patří mimo jiné i Úřad na ochranu osobních údajů. Soudům je v tomto systému vyhrazeno podávat závazný výklad práva, jsou-li o to požádány, zejména v případech sporů o tento výklad. Je skoro zbytečné připomínat, že perspektiva soudního rozhodování vychází z ústavního pořádku a v jeho rámci dochází při poskytování ochrany jednotlivých práv často i k jejich poměřování, dostanou-li se do vzájemného střetu. Nejinak tomu bylo i v posuzovaném případě, kde se ocitly v konfliktu právo na informace a právo na soukromí. Nejvyšší správní soud nerozhodoval v agendě práva na informace poprvé, naopak navázal na řadu svých předešlých rozhodnutí, jakož i nálezů Ústavního soudu, v nichž byl řešen výklad pojmu příjemce veřejných prostředků, a tuto judikaturu dále rozvinul.
Stanoviska Úřadu na ochranu osobních údajů k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zveřejněná dne 3. června a dne 6. června 2011 na internetových stránkách ÚOOÚ, plná silných hodnotících výrazů a ústící do výzvy k nerespektování právního názoru NSS spojená s pohrůžkou sankcionování těch, kteří by se zmíněným rozsudkem řídili, jsou velmi smutnou ukázkou právní kultury a zásadním nepochopením systému dělby moci.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že se rozhodl všem žadatelům o poskytnutí informací v dané věci vyhovět a v zákonné lhůtě požadované informace poskytnout. Opírá se přitom o argumenty vyslovené v citovaném rozhodnutí a dále o vlastní přesvědčení, že vysloví-li soud autoritativně právní názor adresovaný jiným orgánům veřejné moci, má jej rovněž respektovat coby povinný subjekt sám, byť třeba vystupuje v jiné roli. Transparentnost chování orgánů veřejné moci, zejména jde-li o nakládání s veřejnými prostředky, je důležitou hodnotou, která může převážit nad zájmem na ochraně soukromí jednotlivých příjemců těchto prostředků. Je též předpokladem a příspěvkem k obnovení důvěry společnosti ve veřejnou moc a její instituce."

Celý příspěvek

13 června 2011

Profesní etika soudců – co si pod tím představit a jak toto téma vůbec uchopit ?

Když jsem se v pátek jedné ze zkoušených při justičních zkouškách ptala, zda by mohla uvést nějaký příklad kárného deliktu, tak mi řekla, že to je třeba situace, kdy by soudce vzal úplatek, a dost s podivem se na mne podívala, proč se na to ptám a proč by se nad tím měla zamýšlet, když zákonnou definici uměla skoro zpaměti. Vzít úplatek ale znamená, že spácháte vážný úmyslný trestný čin, pro nějž Vám funkce soudce zaniká. Konkrétní kárné delikty by určitě znala, kdyby si aspoň jednou přečetla pár rozsudků (a nálezů) v soudcovských kárných věcech.

Vyvodila jsem si z toho, že otázky zákonných povinností soudce a tím spíše hlubší úvahy o profesní etice asi nebudou tím hlavním, nač se u nás ve výcviku právníků a soudců klade nějaký zvláštní důraz. Jsem si vědoma, že o morálce často mluví lidé, kteří ji nemají. Můj kamarád Johny, který je obchodníkem v Americe mi jednou řekl: Když mi někdo okázale do obchodního mailu napíše pozdrav Bless God, tak si začnu dávat pozor, aby mne neokradl.

Baví mne, že skoro vždy, když tento blog nějak zmiňoval právnickou profesní etiku, tak v diskusi padlo jméno Viktora Knappa. Jak příjemné kritizovat někoho, kdo nežije, pochybení, jichž se my už nemůžeme dopustit, a ještě k tomu osobu, jejíž inteligenci a píli zpravidla nemáme. Přitom úvahy o právnické etice jsou, alespoň podle mého názoru, na místě ve chvíli, kdy uvažujeme o svém jednání v určité situaci, nikoli o jednání jiných lidí.

Na české právnické fakultě se myslím o právnické profesní etice moc nemluví (těm maximálně pěti lidem v republice, kteří toto téma nastolují, se předem omlouvám). Mám pocit, že se toto téma někdy zmíní spíše v mimoprávních oborech typu sociologie či filozofie a u od praxe odtržených témat typu trestu smrti, apod… Zda můžete soudit případ, když je advokát jedné ze stran Váš kamarád, když by Váš syn rád pracoval pro firmu, která je účastníkem řízení, když jste se před deseti lety vyspal se sestrou obžalovaného - to je pro akademickou půdu asi příliš přízemní …

Advokátní etika je součástí přípravy advokátních koncipientů s tím, že etický kodex je stavovským předpisem, který je advokát povinen dodržovat (hodně se tam dovíte třeba o důstojnosti stavu, mlčenlivosti, vztazích mezi advokáty, odměně a způsobu reklamy). Mladí advokáti mi potvrdí, že hodně záleží na kvalitě školitele, zda a co se jako koncipienti o profesní etice dověděli. Máme k dispozici knížky o profesní etice advokáta, ale adekvátní českou knihu pro začínající soudce jsem nenašla.

Když se mne jeden z účastníků nějakého workshopu o profesní etice zeptal, co by si měl přečíst, aby se dostal do problému praktické profesní etiky právníka či soudce, nic chytřejšího než překlady Grishama nebo seriál Damages mne nenapadlo. Považuji za vynikající úvahy Jana Sokola na téma hodnot v právu, avšak konkrétní identifikaci situací, kdy už se dostáváte přes čáru, Vám neposkytnou.
Ze zahraničí mi velmi inspirativní přišla německá debata – soudci jsou proti zavedení pevného etického kodexu, protože by mohl být zneužit k šikanování těch nepohodlných ze strany exekutivy (jestli to také trochu není odrazem přílišné moci exekutivy ve vztahu k německému soudnictví ? – a to je tam exekutiva asi mnohem civilizovanější než naše, ale pořád zůstává exekutivou).
Líbí se mi i praxe kanadská, kde mají soudci k dispozici jakousi kuchařku správného chování a mohou se předem anonymně ptát na akceptovatelná řešení konkrétního soudcovského etického problému. V americkém právnickém akademickém světě jsou praktické úvahy o právnické profesní etice častým (zpravidla povinným) předmětem, některá studijní curricula jsou na tomto tématu přímo postavena.

Shrnu-li tedy v tuto chvíli své trochu chaotické úvahy, asi si myslím, že se na právnických fakultách i v přípravě soudců profesní etice málo věnujeme. Vím o snahách nového vedení Justiční akademie, které doufejme povedou ke změně při přípravě soudců a státních zástupců. Na naší fakultě myslím máme jeden nebo dva povinně volitelné předměty k tomuto tématu (tedy jen pro ty, koho to zajímá). Olomoucká právnická fakulta k tomuto tématu dokonce uspořádala zajímavé mezinárodní setkání. Možná se něco začíná dít. Bojím se však toho, aby nešlo jen o všeobecné řeči o notorietách, aby toto téma neučili lidé bez hluboké profesní zkušenosti a pokory či lidé, kteří nepožívají dostatečné úcty. Pak by se z toho jenom stala čárka pro čárku a možná by to spíše věci uškodilo.
Celý příspěvek

11 června 2011

Jan Potměšil: Je úředník rozhodující o svém chlebodárci nepodjatý?

Při současném „smíšeném“ či „spojeném“ modelu veřejné správy, kdy obce a kraje vykonávají jak funkce samosprávy, tak v přenesené působnosti i funkce státní správy, někdy dochází k situaci, kdy úředník územního samosprávného celku („ÚSC“), byv zařazen do jeho orgánu (obecní úřad, krajský úřad), rozhoduje ve věcech, kde je účastníkem právě jeho chlebodárce nebo kde má ÚSC na výsledku řízení alespoň eminentní zájem. Může takový úředník rozhodovat skutečně nezávisle, bez vnitřních i vnějších tlaků? Jinými slovy je takový úředník nepodjatý?

Správní soudy (a hádám i správní orgány) dosud odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu („NSS“) ze dne 16.12.2004, č.j. 2 As 21/2004-67, který se s touto otázkou vypořádal tak, že ke vzniku pochybností o nepodjatosti by musela k poměru mezi úředníkem a správním orgánem přistoupit ještě další skutečnost, např. důvodná obava z ovlivňování úředníka ze strany jeho zaměstnavatele v konkrétním případě.

První senát NSS se však ve věci č.j. 1 As 19/2010-95 rozhodl od tohoto názoru odchýlit a otázku předložil rozšířenému senátu. Dle jeho výkladu je třeba nestrannost při rozhodování vnímat nejen subjektivně (jak to vnímají účastníci řízení či sám úředník, tedy zda je ze subjektivního pohledu ovlivňují, či zda existují, určité problematické vztahy), ale i objektivně, tedy zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem, že úřední osoba určitým a nikoliv nezaujatým poměrem k věci disponuje.

První senát NSS dále dovodil, že v další judikatuře následující úvodem zmíněnému rozsudku již bylo připuštěno, že úředník ÚSC je podjatý, pokud má jeho zaměstnavatel na výsledku řízení vedeného v přenesené působnosti zájem (dotkne se např. jeho majetku; viz rozsudek NSS ze dne 30.1.2008, č.j. 6 As 24/2007-89). Za stěžejní pak první senát považuje judikaturu NSS týkající se vyloučení soudců (usnesení ze dne 29.2.2008, č.j. Nad 4/2008-47, a ze dne 20.8.2009, č.j. Nao 42/2009-21), kteří měli rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí téhož soudu vystupujícího v pozici správního orgánu prvního stupně. Všichni soudci specializovaných senátů zde byli dle NSS vyloučeni pro možnou podjatost, neboť nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci. Přes argumentaci profesionalitou soudců chtěl NSS jakékoliv pochybnosti vyloučit (na straně žalované vystupoval mj. předseda soudu).

Stejnými hledisky pak má být dle prvního senátu nahlíženo i na případné vyloučení úředních osob, rozhodující úřední osoba by neměla být v žádném vztahu závislosti k jednomu z účastníků řízení. První senát prý nenalézá žádné důvody, proč by na její vyloučení mělo být nahlíženo odlišně od soudců. Jsou-li na soudce kladena tak přísná kritéria při posuzování jejich možné podjatosti, tím ostražitěji by měla být tato kritéria brána v potaz ve vztahu k výkonné moci. Pokud je tedy úřední osoba v určitém stupni objektivní závislosti na účastníku řízení, měla by být věc delegována jinému správnímu orgánu. První senát jinými slovy naznačuje, že zaměstnanci ÚSC rozhodující v řízení, jehož je tento ÚSC účastníkem, jsou z úkonů v řízení vyloučeni.

S požadavkem na nezávislost a nepodjatost (i) úředníků ÚSC se jistě každý občan ztotožní. Úředník sice namítne, že dokáže rozhodovat nezávisle, že státní správa a samospráva jsou formálně odděleny a že o některých řízeních jeho zaměstnavatel, resp. představení, mnohdy ani nevědí, byť se tato řízení ÚSC týkají. Mnozí účastníci velkých stavebních řízení či řízení, kde má zájmy místní politická reprezentace, však budou odlišného názoru. Z nečekané strany se názoru prvního senátu NSS postavili zástupci advokátského stavu, a to Jiří Kindl a Jan Šturm v článku publikovaném v Právních rozhledech č. 3/2011 pod názvem „Jak to bude s podjatostí úředníků územních samosprávných celků?“. Některé jejich argumenty považuji za více než zajímavé:

Autoři v první řadě vytýkají prvnímu senátu, že se nijak nevypořádal s úmyslem zákonodárce, který „generální podjatost“ neznal, resp. nepřipouštěl, přičemž tento úmysl byl ostatně brán v potaz i ve shora prvně zmíněném autoritativním judikátu. (Pro úplnost upozorněme, že judikát se vztahoval ke starému správnímu řádu. Úprava podjatosti je však nyní v zásadě obdobná, a to i napříč ostatními procesními řády. Případný odklon judikatury NSS by taktéž jistě platil pro futuro, k aktuální úpravě.) Oponenti názoru prvního senátu dále upozorňují, že v (novém) správním řádu předkladatel sice původně počítal s delegací věci v případě, kdy by měla úřední osoba rozhodovat ve věci svého zaměstnavatele, resp. „svého“ ÚSC, na základě pozměňovacího návrhu Senátu však byla příslušná ustanovení správního řádu vypuštěna – nelze prý předem generálně konstatovat podjatost všech úředníků ÚSC, pokud tito zákon a priori porušovat nesmějí. Druhým impulsem k pozměňovacímu návrhu byl názor, že vedení řízení je potom v podstatě neproveditelné, jak (prý) bylo zkoumáno i na modelových případech. Dle autorů výše zmíněného článku by pak v případě potvrzení názoru prvního senátu došlo k zásahu soudní moci do legislativní pravomoci, neboť zákon by byl vyložen způsobem, který se zákonodárce prokazatelně snažil vyloučit.

Dále je vedena polemika s klíčovým názorem prvního senátu, že kritéria pro posuzování podjatosti úředních osob exekutivy by měla být rovnocenná, resp. dokonce ještě přísnější, než je tomu u soudců. Autoři argumentují, že záruky nezávislosti a nestrannosti soudců musí být nutně vyšší, než je tomu u administrativního aparátu (kde jsou, jak vyplývá, tyto záruky naopak nižší). Proto je i zakotven soudní přezkum správních rozhodnutí, jehož podstatou je právě přezkum rozhodnutí exekutivy nezávislým a třetím, tj. soudem.

Akceptace závěrů prvního senátu by dále vedla i k absurdním (min. nehospodárným) situacím, kdy by např. o záležitostech nezbytných pro územní rozvoj ÚSC rozhodoval orgán, který nemá vztah k danému území a který postrádá místní znalost poměrů. Proto má být jistě rozhodováno o místních věcech místnímu orgány.

Rozhodování správních orgánů, na něž však má být pohlíženo jako na jeden celek, je dále na rozdíl od rozhodování správních soudů dvoustupňové, tzn. alespoň v jednom stupni rozhoduje správní orgán, u něhož důvody vyloučení dány nejsou.

Názor prvního senátu se tak dle autorů článku rozchází s dosavadní konstantní judikaturou NSS a má argumentační mezery. Rozšířený senát NSS by proto měl vzít v potaz i zjevnou vůli zákonodárce a neporovnatelnost postavení úřadním a soudů, jakož i dvoustupňovost správního řízení. Jen na základě pracovního vztahu úředníků k ÚSC prý nelze konstatovat jejich generální podjatost.

Za velmi silný argument považuji námitku zjevné vůle zákonodárce – pokud „generální“ či „systémovou“ podjatost správního orgánu přímo v zákoně připustil, může soud jeho záměr výkladem zvrátit a nahradit tak de facto jeho vůli? A není prvotní vůle předkladatele, který si problému byl vědom, jakož i potenciální střet s normami ústavní síly (právo na spravedlivý proces), naopak dostatečným impulsem k judikaturní „opravě“ nedokonalého předpisu? (A přísluší pak tato oprava právě NSS, nebo spíše Ústavnímu soudu?)

Dále je opravdu diskutabilní, zda lze skutečně na správní orgány klást stejné nároky, jako na soud, který je soudem mj. právě pro zajištění zcela nezávislého přezkumu správních rozhodnutí, neboť správní orgán v řadě ohledů více či méně z podstaty věci nezávislý není (připomeňme správní trestání, kde je správní orgán vyšetřovatelem i soudcem, připomeňme institut zahajování řízení z moci úřední, připomeňme absenci práva na „zákonného úředníka“ atd.).

Na druhé straně – neměly by být záruky nezávislosti (i) státní správy od počátku (v mezích možností) co nejvyšší a lze spravedlivě požadovat, aby bylo nutno „podjaté“ rozhodnutí vždy ještě žalovat u soudu? A převažuje zásada ekonomie výkonu veřejné správy nad právem na spravedlivý proces? Nejsou procesní pravidla přece jen dostatečně pružná na to, aby rozhodnutí mohlo být na první pohled zákonné, a přesto ve výsledku deformované tlaky působícími na podjaté úředníky?

Argument (Senátu), že úředníci přece a priori nesmí porušovat zákon, naopak nepovažuji za příliš silný – to přece nesmí ani v případech „běžné“ podjatosti, a přesto zde může (musí) dojít k delegaci věci. Podobně argument absencí místní znalosti a neekonomičností delegace věci nepovažuji za příliš přesvědčivý – proč by jinak institut delegace (také z výslovné vůle zákonodárce) existoval? V řadě případů je naopak využíván a „vzdálené“ správní orgány v „cizích“ věcech běžně rozhodují, navíc rozhoduje „sousední“ správní orgán, viz § 131 odst. 4 s.ř., takže i ta „vzdálenost“ je relativní. (Napadají mě zde nikoliv zřídkavé případy, kdy se všichni úředníci určitého orgánu účelově vyloučí, kdy se věc týká nejvyššího představeného rozhodujících úředníků, nebo kdy je příslušný orgán – zjevně z důvodu své „generální“ podjatosti – nečinný, viz delegace rozhodování o pokutě hl. m. Praze za zpackanou opravu Karlova most Krajskému úřadu Plzeňského kraje).

Za přesvědčivý nepovažuji ani argument dvojstupňovostí správního řízení – byť je přezkum rozhodnutí správních soudů založen na kasačním, nikoliv apelačním, principu, je přezkum možný i zde. A je-li podjatý odvolací správní orgán, co pak zmůže nezávislý první stupeň? A je vůbec první stupeň nezávislý, zná-li vůli nadřízeného orgánu?

Možnost „generální“ (či „systémové“) podjatosti bych v každém případě nevylučoval. Znají to na vlastní kůži i mnozí úředníci, za nimiž chodí místní zastupitelé či jejich poslové s požadavky nebo aspoň náznaky, jak má být rozhodnuto. Jak má též úředník rozhodnout nezávisle, když už předem ví, co jeho zaměstnavatel žádá – rozhodne odvážně, čistě dle zákona, nebo se raději („nechci mít problémy“) přizpůsobí, aniž by mu muselo být naznačováno? A jak dlouho na svém místě vydrží úředník, který se nedokáže „dostatečně vcítit“ do potřeb svého zaměstnavatele?

Přesto na závěr znovu připomeňme onu překážku výslovné vůle zákonodárce a přece jen odlišné postavení soudů a správních orgánů.

De lege ferenda pak lze uvažovat, zda tzv. reforma veřejné správy, která zavedla „smíšený model“ a (min. příležitost k) politizaci veřejné správy na místní úrovni, nemá být revidována – nešlo by o jedno z nejvýznamnějších „protikorupčních“ opatření? Ani v případě účinnosti zákona o státní službě totiž nevěřím v podstatné posílení nezávislosti úředníků. Nenastal tedy čas pro znovuzavedení okresních úřadů (myšlenka těšící se velké popularitě mezi státními úředníky)? Může vůbec NSS onu systémovou podjatost, zakotvenou ve smíšeném modelu veřejné správy, nějak efektivně řešit? A nezavdá v případě odvážného rozhodnutí příležitost k dalšímu boji proti „soudcokracii“? Počkejme si na usnesení rozšířeného senátu…

Jan Potměšil
Celý příspěvek

Právo davu

Zdá se, že v pondělí bude stávka: proti změnám důchodového systému, za stravenky, proti změně DPH a nadstandardu ve zdravotnictví (viz zde). Nepřipouští zákony stávku jen pro případ neuzavření kolektivní smlouvy? Nejedná se o nezákonnou stávku (§ 20 písm. d/ zák. č. 2/1991 Sb.)? Zakládá čl. 27 odst. 4 Listiny (právo na stávku za podmínek stanovených zákonem) oprávnění nejen odmítnout pracovat, ale i porušovat [jiné než pracovněprávní] zákony? Může policie nečinně přihlížet zablokování silnic? Mají odboráři povolení k jejich zvláštnímu užívání? Obsazení louky při CzechTeku ano, a obsazení D1 ne? Je tu obava, že policie by namísto zásahu kolaborovala s demonstranty a uvědomila si, jak velkou má faktickou moc? Neřekne nám pondělní stávka o povaze práva, kontinuitě a diskontinuitě, základních normách a rekogničních pravidlech více než celé akademické spisy? Celý příspěvek

09 června 2011

Michal Ryška: O akademiku Filipovi, problému Stalinova vnuka a vědomí, že ryjeme do historie

Kultovní seriál Návštěvníci o cestování časem, dědovi Drchlíkovi a Centrálním mozku lidstva zná jistě každý. Ne každý však asi ví, že vedle pohledu na tehdejší půvaby Dády Padrasové je tento seriál pro právníka zajímavý také z pohledu jiného – a sice existencí soudního sporu „o akademika“. Na základě rozhodnutí soudu vydaného k žalobě vdovy po skutečném akademikovi Filipovi totiž zpětně muselo dojít k přejmenování jedné z hlavních postav seriálu akademika Filipa na akademika Richarda, jakož i k předabování částí seriálu, v nichž jméno akademika zaznělo. Seriálový hrdina byl údajně zesnulému akademikovi podoben a byl přitom vykreslen poměrně nelichotivě - hrozilo prý dokonce, že seriál bude navždy uzamčen v trezoru.

Pro naprostý nedostatek bližších informací netuším, nakolik adekvátní bylo chránit památku zesnulého akademika takto drakonickým způsobem. Vím však jistě, že obecně je myšlenka garantovat respekt k osobnosti zesnulého, který již nemá možnost sám se právně bránit, v určitém rozsahu správná.

Právě na akademika Filipa (vlastně Richarda) jsem si vzpomněl při četbě návrhu nového občanského zákoníku, jež vymezuje okruh osob aktivně legitimovaných k podání postmortální žaloby na ochranu osobnosti, a to oproti dnešnímu stavu výrazně velkoryseji. De lege lata totiž platí, že po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu její osobnosti manželu nebo partnerovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům (§ 15 obč. zák.). Nově by se však po smrti člověka mohla ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých (§ 82 odst. 2 návrhu).

Uvážíme-li přitom, že touto osobou bude i každý příbuzný v řadě přímé (§ 22 odst. 1 návrhu), máme hned zaděláno na problém, který lze pro tyto účely nazvat „problémem Stalinova vnuka“. Čas od času se totiž lze dočíst o soudních sporech Jevgenije Džugašviliho, týkajících se údajných zásahů do cti mrtvého diktátora popisem jeho skutků (např. zde zpráva o žalobě za výrok z rozhlasové relace, že Stalin vydával rozkazy k popravám i dvanáctiletých dětí).

Pokud bychom dnes „problém Stalinova vnuka" posuzovali ve zdejších právních podmínkách, nebylo by příliš co řešit – žaloba by dle § 15 obč. zák. byla jasně předurčena k neúspěchu pro absenci aktivní věcné legitimace. České soudy s tím ostatně mají i zkušenost praktickou, jak dokládá žaloba řešená Městským soudem v Praze. V daném případě byla o dědovi žalobce zveřejněna skutková tvrzení, dle kterých měl být příslušníkem henleinovského hnutí s protičeským smýšlením, který na svém zámku hostil říšského ministra zahraničí. Žaloba vnuka směřující k postmortální ochraně údajně difamovaného byla zamítnuta bez zkoumání pravdivosti skutkových tvrzení přímo s poukazem na fakt, že český právní řád neumožňuje vnukům domáhat se ochrany osobnosti svých prarodičů, neboť výčet aktivně legitimovaných osob v § 15 obč. zák. je taxativní a k obdobné žalobě tak nedává vnukovi oprávnění. Dnes tedy platí, že „urážku dědečka soudy potrestat neumí“ a historii není třeba pro tyto účely soudně zkoumat.

To se však neomezeným připuštěním postmortálních žalob příbuzných v řadě přímé změní. Hrozí pak, že cimrmanovské vědomí, že „vlastně ryjeme do historie“ se z restaurace U Sirotků snadno může přenést do českých soudních síní. Je velkou otázkou, co vše takto bude žalováno, kolik „Stalinových vnuků“ (či dokonce pravnuků a prapravnuků) se vyskytne, jakož i to, jak k těmto žalobám bude soudní praxe přistupovat. Osobně se však domnívám, že při hodnocení historických slov a skutků je namístě maximálně zdrženlivý přístup. Hodnocení věcí dávno minulých má být obecně doménou svobodného vědeckého bádání historiků a nikoli předmětem bitev právníků. Rovněž tak lidé, kteří tvoří předmět zájmu historiků, budou často „osobami veřejného zájmu“, tj. osobami povinnými i za života snášet širší rozsah kritických soudů i nepřesností ve skutkových tvrzeních. Mnohé historické křivdy byly pak napraveny i v rámci komplikovaného procesu restitucí a rehabilitací. Touto optikou je pak třeba pohlížet i na případné žaloby vnuků či potomků dokonce ještě vzdálenějších.
Celý příspěvek

Přezkum legislativního procesu ústavním soudem

Nemám v úmyslu proměnit Jiné právo v oznamovatel toho, co se kde šustne nebo publikuje, v tomto případě jsem však nemohl odolat. Na SSRN se objevil článek, který se věnuje tématu, jež se stalo ve světle několika posledních nálezů Ústavního soudu aktuálním i u nás: ústavní přezkum procesu přijímání zákonů z hlediska respektování pravidel legislativního procesu.

Abstrakt k článku Ittai Bar-Siman-Tova, "The Puzzling Resistance to Judicial Review of the Legislative Process", který je dostupný zde, říká:


Should courts have the power to examine the legislature’s enactment process and strike down statutes that failed to meet procedural lawmaking requirements? This idea remains highly controversial. While substantive judicial review is well-established and often taken for granted, many judges and scholars see judicial review of the legislative process as utterly objectionable. This Article challenges that prevalent position, and establishes the case for judicial review of the legislative process.

The Article argues that, ironically, some of the major arguments for substantive judicial review in constitutional theory, and even the arguments in Marbury v. Madison itself, are actually more persuasive when applied to judicial review of the legislative process. It further claims that even some of the arguments raised by leading critics of judicial review can actually be employed as arguments for justifying judicial review of the lawmaking process. Countering the orthodoxy in American constitutional law and theory, the Article argues therefore that judicial review of the enactment process is no less important, and in fact, more justifiable than substantive judicial review.
Celý příspěvek

The Concept of Law po padesáti letech

Při příležitosti 50. výročí vydání Hartova The Concept of Law (česky vyšlo v překladu Petra Fantyse jako Pojem práva) uspořádala oxfordská Jurisprudence Discussion Group sérii diskusních panelů k jednotlivým kapitolám. Videozáznamy z jednotlivých panelů jsou dostupné zde.

Celý příspěvek

08 června 2011

Pavel Uhl: Regulantibus bůra nebo regulatis iura?

Když v roce 2008 počaly v právu platit tzv. regulační poplatky ve zdravotnictví, čelila tato novinka návrhu opozičních poslanců a senátorů, kteří usilovali o její zrušení pro rozpor s ústavním pořádkem (sp. zn. Pl. ÚS 1/08). V průběhu projednávání tohoto sporu byli vyslechnuti i představitelé vlády. V paměti mi zůstala vzpomínka, jak se jeden ze soudců ptá tehdejšího ministra zdravotnictví, zda je regulační poplatek povinností veřejnoprávní nebo soukromoprávní. Přiznám se, že mi tehdy nebyl účel té otázky příliš jasný, byť mi připadala tato otázka více či méně zajímavá po teoretické stránce. Dnes je mi jasné, že Ústavní soud v podobě této otázky projevil značnou míru předvídavosti.

Samotný zamítavý nález stejně jako disenty k tomuto nálezu blíže otázku povahy regulačního poplatku a otázku zda jde o veřejnoprávní nebo soukromoprávní povinnost dále neřeší. Tato otázka nicméně pak provázela fenomén regulačních poplatků jednacími síněmi obecných soudů a některé otázky jsou otevřené i dnes. Zákonodárce vložil povinnost hradit tento poplatek do zákona o veřejném zdravotním pojištění (§ 16a zákona č. 48/1997 Sb.). Tento zákon je na první pohled normou veřejného práva. Otázka právní povahy jím založeného závazku byla ovšem předmětem více právních sporů, které procházely oběma větvemi soustavy obecných soudů.

Některé veřejnoprávní korporace (ano, kraje), které se z vlastní politické vůle rozhodly saturovat povinnost pojištěnců hradit tyto poplatky, tak činily prostřednictvím soukromoprávních ujednání s pojištěnci, v lékárnách pak prostřednictvím slevových kupónů apod. Tyto kroky vyvolaly soukromoprávní obranu jiných subjektů (lékáren a nemocnic), které se cítily být poškozeny narušením hospodářské soutěže. Soudy v civilním soudnictví pak poskytly těmto subjektům ochranu. I v těchto sporech, kde hodnocení regulačního poplatku nebylo klíčovou otázkou, ti, kdo usilovali o jejich přenos na jiný subjekt, respektovali, že není možné tuto povinnost derogovat pouhým ujednáním a tohoto cíle dosahovali ujednáním právně samostatné ekvivalentní kompenzace.

Reakcí zdravotních pojišťoven na tyto kompenzační kroky bylo ukládání sankcí zdravotnickým zařízením za nevybrání tohoto poplatku, který byl takto uhrazen zpravidla krajem. V procesu soudního přezkumu uložení této sankce pak řešily soudy ve správním soudnictví otázku, zda je povinnost na jedné straně zaplatit poplatek a na druhé straně jej vybrat povinností soukromoprávní nebo veřejnoprávní. Došly pak k závěru, že jde o povinnost veřejnoprávní, na což dále navázala úvaha, že není možné jí soukromoprávním ujednáním s krajem převést nebo ekonomicky či jinak zrušit její účinek tak, že k této povinnosti fakticky nedojde. Budiž!

Regulační poplatky jsou s námi již déle než tři roky a nyní se dostáváme do fáze, kdy začínají zatěžovat justici i v podobě sporů o jejich placení. V denním tisku a internetovém zpravodajství se můžeme dočíst, že nemocnice začínají dlužné poplatky vymáhat. Taková pohledávka ve výši třiceti korun, to je sen každého inkasního lehkoživky, který smysl své obživy spatřuje v požadování velkorysých nákladů za nepříliš obtížnou práci. Nemocnice, která samozřejmě netuší co s takovým množstvím pohledávek dělat, se jich ráda zbaví, zejména, když za pohledávku dostane její nominální hodnotu. A nyní se již dostáváme k jádru problému. Lze pohledávku z nezaplaceného regulačního poplatku vymáhat soudně, tedy před soudem v civilním soudnictví? Podle mě nikoliv. Nejde totiž o pohledávku soukromého práva a na její vymáhání pravomoc soudů v civilním soudnictví nedopadá.

Pokud vždy všichni aktéři respektovali, že tento vztah není zrušitelný soukromoprávním ujednáním a usilovali pouze o samostatnou smluvní kompenzaci a pokud se soudy již jednou jednoznačně vyjádřily, že se jedná o veřejnoprávní povinnost, kterou ani není přípustné soukromoprávním ujednáním kompenzovat, tak je třeba tyto závěry respektovat i v otázkách vymezení jurisdikce. Pro pořádek zde ještě ocituji příslušnou větu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 106/2010 – 64 ze dne 10. listopadu 2010: „Placení regulačních poplatků je veřejnoprávní povinností pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce, která je stanovena zákonem a je součástí systému veřejného zdravotního pojištění. Obecně platí, že na jiného nelze převádět veřejnoprávní povinnost.“. Samotná povinnost je daná normou veřejného práva, nepodléhá žádné smluvní dispozici, což z ní činí veřejnoprávní povinnost. I samotný název regulačního poplatku vypovídá o jeho veřejnoprávní funkci, jejímž cílem je regulace veřejnoprávních vztahů v rámci zdravotního pojištění. Dikce ustanovení § 16a odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb. zní: „Zdravotnické zařízení je povinno regulační poplatek uvedený v odstavci 1 od pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce vybrat,...“. Pojmy jako „vybrat“ a stanovení povinnosti výběru vylučují soukromoprávní povahu regulačního poplatku. Takto vymezený vztah pak neobstojí v textu § 7 občanského soudního řádu, který vymezuje pravomoc soudů v civilním soudnictví.

V praxi by tedy soudy měly na žaloby o zaplacení těchto poplatků reagovat tak, budou řízení zastavovat a věc postupovat příslušnému orgánu, který je oprávněn o otázce rozhodnout. Zde nastává mírný problém, protože zákon nestanoví výslovně pravomoc žádného orgánu, který by měl o věci rozhodovat. Určovat rozhodovací pravomoc kohokoliv pomocí analogie se sice může zdát dost na hraně ústavnosti, protože vykonávat veřejnou moc lze jen na základě zákona a v jeho mezích, ale jurisdikční díra v právu je natolik nežádoucím jevem vyvolávajícím takovou právní nejistotu, že se jeví jako ústavně přijatelnější nějakou tu procesní analogii do pojmu „na základě zákona“ vecpat. Po věcné stránce mají pak tuto analogickou pravomoc nepochybně zdravotní pojišťovny dle logiky ust. § 53 zákona č. 48/1997 Sb. Ty již rozhodují o jiných věcech zdravotního pojištění, rozhodují o případné výplatě poplatkové vratky při překročení limitu a nakonec jejich pravomoc navazuje na shora citovaný rozsudek, který podřazuje regulační poplatek pod systém zdravotního pojištění.

Pokud tento nápad nějaký soud akceptuje nebo na něj sám přijde, tak se věc stane nepochybně předmětem sporu. Soudit se s vidinou nákladů před soudem nebo bez této vidiny před pojišťovnou je pro žalobce (tedy pro jeho advokáta) zásadní rozdíl. V případě zdůraznění veřejnoprávní povahy povinnosti a zákazu jejího přenosu by pojišťovny nejspíš právně neuznaly ani přechod pohledávky, protože pokud platí absolutní zákaz přenosu její zátěže, měl by platit oboustranně. Soudy, které by tyto otázky posuzovaly soukromoprávně, by tak přísné nejspíš nebyly a postoupení pohledávky by nejspíš uznaly. Šance na vymáhání poplatků nějak vydělat by tedy v jurisdikci pojišťoven rapidně klesly na nulu a lze tedy čekat ze strany žalobců odpor. V otázkách zastavení řízení pro nepravomoc soudu je možné odvolání a vedle toho je vždy přípustné dovolání. K povaze povinnosti věci se tak vedle Nejvyššího správního soudu vyjádří možná také Nejvyšší soud. Pokud nastane neochota ujmout se nové pravomoci ze strany pojišťoven, lze očekávat, že spor rozhodne konfliktní senát, který by v této otázce nebyl vázán právním názorem žádného z nejvyšších soudů. Milovníci procesních telenovel se mají na co těšit.

Samozřejmě, že netuším, jestli se něco takového vůbec stane. Nevím, jestli se vymáhání poplatků stane dalším byznysem nákladů šizení nebo jestli se stane další agendou pojišťoven. Samotné regulační poplatky čelily testu ústavnosti, ve kterém obstály při zdůraznění své regulační funkce a marginální ekonomické zátěži. Pokud se mají na této subtilní hraně ústavnosti, se kterou se osobně neztotožňuji, udržet, neměly by podle mě přerůst v nástroj zisku jedněch na úkor druhých, ale jejich regulační funkce by měla být zachována přesně v té podobě, kterou zákonodárce předepsal.

V titulku postu jsem naznačil dvě možnosti, kterými se může ubírat procesní řešení vymáhání poplatků. Pokud má být systém ochrany práv konsistentní, měl by se přiklonit k té druhé. Závazek minimalizace vedlejších škod z dopadů této regulace, který byl v rámci obrany poplatků vyřčen, totiž platí, protože byl jedním z důvodů, proč poplatky obstály v testu ústavnosti. Pokud soudy zatím politicky neutrálně vymáhaly splnění všech povinností s tím spojených, tak by totéž mělo platiti i o druhé straně mince, tedy o ochraně práv dotčených. Do budoucna pak přijměme ponaučení, že pokud z pléna Ústavního soudu zazní otázka z oblasti teorie práva, tak bychom si měli uvědomit, že je v systému reforem něco nedomyšleno. Současní reformátoři by se měli snažit, aby se nebylo na co ptát. Mýtus jednoduchých řešení je pak posvátnou krávou, která by měla být poražena.
Celý příspěvek

07 června 2011

QPC – aneb co nového ve Francii

Francouzský ústavní systém donedávna umožňoval kontrolu ústavnosti zákonů pouze apriorní, tedy před schválením parlamentem. Pokud byl zákon schválen parlamentem, otázka jeho ústavnosti již nesměla být soudy nebo Ústavní radou nastolována. Naopak obecné soudy ve Francii jako jinde v Evropě testovaly zákony z pohledu jejich souladu s unijním právem (a podávaly předběžné otázky k Soudnímu dvoru) či jejich souladu s lidskoprávními mezinárodními smlouvami, zejména tedy Evropskou úmluvou (nezkoumali tedy „constitutionnalité“, ale „conventionalité“).

Od 1. března 2010 se francouzským obecným soudům otevřela možnost prostřednictvím předběžné otázky předložit k posouzení ústavnosti účinný zákon (kontrola a posteriori). Právem účastníka řízení se stalo položení této otázky navrhnout, na obecných soudech pak je rozhodnutí, zda ji položí či nikoli. Po více než roce fungování tohoto institutu, označovaného ve Francii jako QPC (question prioritaire de constitutionnalité), lze konstatovat, že je používána a že funguje efektivně.

Pořád je jasné, že Francie na rozdíl od většiny ostatních evropských zemí, a to nejen Německa a spol., ale i většiny postkomunistických zemí, neposkytuje skutečný individuální přístup k ústavnímu soudnictví, není to účastník, ale obecný soud, kdo rozhoduje, zda je ve hře ústavní právo jednotlivce a zda věc předloží Ústavní radě – k tomu doporučuji srovnání vypracované Benátskou komisí

Na druhou stranu je to posun – po dvaceti letech diskusí může účastník navrhnout položení otázky, obecný soud tuto otázku položit a Ústavní rada zrušit neústavní ustanovení zákona podle jeho konkrétního působení v individuálním případě a až poté, kdy nabude účinnosti. Za rok fungování institutu QPC rozhodovala Ústavní rada více než 100 případů (na rozhodnutí má maximálně 3 měsíce), dříve se rozhodovalo 5 až 10 případů apriorní kontroly zákonů a sem tam nějaký volební spor.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak to zvládá francouzská Ústavní rada, která má stále stejné složení. Má 9 členů (rozhodně nelze používat v souvislosti s Ústavní radou slovo soud či soudce, návrh na tuto změnu předložený senátorem Badinterem ostatní poslance a senátory rozčílil) a průměrný věk členů Ústavní rady je okolo sedmdesáti (členy jsou ze zákona všichni bývalí prezidenti), jsou to často politici. Člen Ústavní rady nemá žádné asistenty, podklady pro rozhodování Ústavní rady připravují právníci pracující pro její sekretariát.

Nedůvěra v soudní kontrolu ústavnosti ve Franci vyplynula z republikánské tradice vlády většiny, která by se dala zjednodušit na otázku - proč by volonté générale měla být podrobována kontrole soudců ? Jediné přijatelné odůvodnění ústavního soudnictví byla ochrana lidských práv či vláda práva, avšak v letech 1958 – 1974 Ústavní rada fungovala spíše jako nástroj exekutivy proti legislativě (členy jsou bývalí prezidenti a politici, nejčastěji kontrolovala volby, v předběžné kontrole se zabývala ústavností tak jednoho zákona ročně). Pro kontrolu ústavnosti ve Francii bylo důležité rozhodnutí správního tribunálu z roku 1971, kdy ve sporu o registraci sdružení byla vtažena do ústavního systému Francie přes preambuli ústavy Deklarace práv člověka a občana (byla v tom tehdy činná i Simone de Beauvoir, protože si s přáteli chtěla založit trockistické noviny a prefekt zasáhl do jejího sdružovacího práva). V době mezi 1974 a 2010 kontrola vzrůstá (ročně 5 – 10 případů), na Ústavní radu se mohou obracet politické menšiny poslanců a senátorů. Ústavní rada řešila např. problémy kontroly starého zákona při novelizaci (zda kontrolovat ústavnost již platného zákona, když je jí předložen ke kontrole ústavnosti jen návrh novelizace) či otázku použití principu proporcionality (viz tiskové podniky z roku 1984). V případě zákona o universitních svobodách (loi Faure) zavedla Ústavní rada v roce 1984 zásadu effet cliquet (něco jako efekt západky) – poskytne-li stát určitý standard práv, nelze se vrátit zpět k přísnějšímu stavu. Pokusy o zavedení možnosti účastníků sporu předložit přezkumu ústavnosti zákon, použitý v jejich věci, trvaly ve Francii třicet let. V 80. letech se o to pokoušel Robert Badinter (ten šarmantní osmdesátník, který nedávno navštívil Česko, stál u zrušení trestu smrti a teď myslím organizuje ústavní reformu v Tunisu – viz www.badinter.com), další vážný pokus provedla Vedelova komise v roce 1993. A až nakonec byl přijat zákon č. 2009-1523 ze dne 10. 12. 2009, který zavedl novou pravomoc Ústavní rady – rozhodovat předběžnou otázku ústavnosti.

Po roce fungování QPC byl konstatován velký úspěch – je to atraktivní nástroj, který soudy využívají (na polovic Státní rada – což je něco mezi Legislativní radou vlády a Nejvyšším správním soudem, a Kasační soud, což je obdoba našeho Nejvyššího soudu). U QPC je totiž dvojitý filtr návrhu účastníka na podání otázky – nejprve rozhoduje obecný soud, zda předloží otázku svému nejvyššímu soudu (dle typu jurisdikce Státní radě nebo Kasačnímu soudu) a nejvyšší soud pak rozhodne, zda otázka bude předložena Ústavní radě. Oba nejvyšší soudy mají na rozhodnutí 3 měsíce (zatím podají asi třetinu otázek, které jsou jim předloženy účastníky nebo nižšími soudy).
Za první rok fungování QPC bylo podáno 123 otázek, z nichž bylo 102 rozhodnuto, a to v tomto poměru: 47 – soulad zákona s ústavou, 9 – ústavnost zákona s výhradou, 22 – nesoulad s ústavou a 24 nepříslušnost. Průměrná lhůta rozhodnutí u Ústavní rady byla 2 měsíce.

Ústavní rada na základě QPC rozhodovala důležité a zásadní otázky. Určitě největší debatu vyvolalo rozhodování o tzv. garde á vue (předběžném zajištění) stanoveném v rámci trestního řádu; toto ustanovení bylo zrušeno. QPC jsou i z oblasti sociálního práva, rodinného práva i volebního práva. Velmi zajímavý byl i závěr k otázce „cristallisation des pensions“, šlo o ustanovení zavádějící méně výhodný režim pro důchody osob pocházejících z území, které dříve patřily Francii – zejména šlo o Alžířany, a to i ty, kteří bojovali za Francii ve 2. světové válce. V kuloárech a médiích se mluvilo o tom, že tomuto rozhodnutí hodně pomohl film Indigènes (v angličtině Days of Glory).
Některá rozhodnutí, kterými Ústavní rada konstatovala ústavnost zákonů, byla také zajímavá – jako ústavně konformní byl shledán zákaz manželství homosexuálů (francouzská obdoba registrovaného partnerství - PACS - je totiž určena pro páry homosexuální i heterosexuální) či omezení adopce nesezdanými páry. Rovněž byl aprobován zákon „anti-Perruche“ o důsledcích omylů při prenatální diagnostice nebo zákon umožňující z důvodů veřejného pořádku vystěhovat z území obce Romy (případ Gens du voyage). Pokud se účastníci pokoušeli obrátit na Ústavní radu bez síta nejvyšších soudů, Ústavní rada vyslovila svou nepříslušnost. Všechna zmíněná rozhodnutí o QPC jsou dostupná na stránce Ústavní rady ve francouzštině i angličtině.

Ačkoli bychom se mohli cítit mírně povýšeni s naší skoro dvacetiletou historií ústavních stížností a s dlouhými nálezy Ústavního soudu citujícími judikaturu, odborná, filozofická a umělecká díla i wikipedii oproti krátké tradici i krátkým rozhodnutím francouzským, musím říci, že debata je zhruba stejná. Stejně jako u nás i ve Francii vyvstává řada otázek, týkajících se intertemporálií, zejména toho, zda a jaký dopad má mít derogující rozhodnutí na spor, v němž byla otázka předložena, na ostatní případy, které nejsou souzeny, nebo na ostatní běžící spory. Rovněž už vyřešili problém, jímž se myslím český Ústavní soud dosud nijak zásadněji nezabýval – co když v rámci abstraktní kontroly soud aprobuje určitou legislativní úpravu a po pár letech v rámci konkrétní kontroly (na základě otázky soudu) zjistí, že v konkrétních skutkových okolnostech a v nastolené praxi se tento zákon stal protiústavním ? Francouzi to vyřešili bez větších problémů tak, že v důsledku změny okolností mohou svůj předchozí souhlas revokovat a zákon na základě QPC zrušit (viz již citovaný případ Garde á vue). Rovněž byla loni ve Francii à la mode otázka obžívání zákona, pokud je derogována jeho novela, a posuzování ústavnosti zákona, který už není účinný, ale je na posuzovanou věc aplikovatelný (cristallisation des pensions).
Celý příspěvek

01 června 2011

Soutěž o lidskoprávní diplomku roku.

Liga lidských práv uspořádala soutěž o diplomku roku v oblasti lidských práv a požádala v této souvislosti o zveřejnění této výzvy:


Dobrý den,

Liga lidských práv, česká nevládní organizace, která se zaměřuje na ochranu lidských práv, si Vás tímto dopisem dovoluje oslovit s připravovanou akcí „Lidskoprávní diplomka 2011“, nad níž převzala záštitu nad akcí převzala místopředsedkyně ústavního soudu JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D.. Jedná se o soutěž, do které se může přihlásit každý student, který se ve své závěrečné (bakalářské, diplomové i jiné) práci zabývá lidskoprávní tématikou.


Upozorňujeme, že se téma prací NEMUSÍ týkat pouze oblasti práva jako takového. Přijímáme zajímavé práce z jakýchkoliv jiných fakult a oborů, které mají obsahově co dočinění s oblastí lidských práv, jejich ochrany, aplikace, teorie a praxe.


Vaším prostřednictvím bychom studentům chtěli nabídnout možnost jiného než akademického využití jejich prací, odborného ohodnocení a v případě oceněných prací také finanční odměny.
Chtěli bychom Vás tímto požádat, zda byste mohli studentům rozeslat informace o soutěži spolu s letákem, který naleznete v příloze. Velmi by nám rovněž pomohlo, kdyby mohl být umístěn také na vývěsce školního informačního systému. Veškeré podrobnosti o soutěži můžete najít na stránkách Ligy lidských práv www.llp.cz/cz/soutez.


V případě jakýchkoliv dotazů nás neváhejte kontaktovat.


Za Ligu lidských práv zdraví a na spolupráci se těší

Kateřina Červená

Liga lidských práv
Burešova 6

602 00 Brno Česká republika tel.: +420 545 210 446
fax.: +420 545 240 012e-mail: brno@llp.cz
Celý příspěvek

Nejnespravedlivější rozsudky

Možná čekáte seznam rozsudků, které se Vám nelíbily, ať už proto, že špatně interpretují unijní právo, nějaký štrasburský rozsudek nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu, které má původ ve stanovisku ze 70. let 20. století. Asi se mi taky možná nelíbí, ale pro mne je nejhorší seznam rozsudků, které nikdy nebyly vydány.

Kdo se v Čechách nedostane k soudu, ačkoli by se tam dostat měl?

Účastník správního řízení, který byl poučen, že proti rozhodnutí o jeho odvolání není přípustný opravný prostředek, a který netuší, že máme pár let v Česku správní soudnictví, kam by se, pokud by byl lépe poučen, určitě obrátil. Maminka samoživitelka s dvěma malými dětmi, která neví, kde se poradit a jak se bránit proti nesprávně vedené exekuci, a která toho má prostě tak moc, že ani nemá sílu se bránit (a třeba přijde o byt kvůli primárním dluhům v řádu stokorun). Mladý kluk, který si bez rozmyšlení koupil drahé kolo, jednou nezaplatil splátku a teď platí nekřesťanské sankce sjednané v příloze s miniaturním písmem a přisouzené rozhodcem, který rozhoduje všechny věci úvěrové firmy, která klukovi na to kolo půjčila.

A jak se zpravidla vysvětluje, proč nemají soudní rozsudek, ačkoli by měl být vydán ? Protože se do toho problému dostali svým přičiněním. Protože musíme šetřit státní peníze (aby bylo na podporu stavebního spoření či předražené silnice). Protože máme smluvní volnost. Protože Legislativní rada vlády pečlivě střeží čistotu oddělení soukromého a veřejného práva, a proto nemůže souhlasit se zákazem rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách …. Protože bezplatné právní poradny nejsou státem podporovány a najdete je jen v některých městech. A advokátů, kteří poradí dobře a levně či bezplatně lidem z ulice, je jenom pár. O ustanovování advokátů podle zákona o advokacii asi tihle lidé vůbec nic nevědí a většinou řeší současně několik sociálních, citových, zdravotních a právních problémů, takže nemají čas si s někým dopisovat a pak být stejně sofistikovaně a pro ně často nesrozumitelně odmítnuti.

Mám často pocit, že jsme jako učitelé na právnické fakultě zklamali, když vidím pěkně rostlého, dobře oblečeného mladíka v perfektně padnoucím obleku, jak omílá jedinou latinskou větu, kterou zná: „Vigilantibus iura scripta sunt.“ (A už jsem to slyšela v souvislosti s restitučními spory, u invalidního důchodu pro duševně nemocného nebo u případu Romky sterilizované v den, kdy porodila).

Šetřit se musí, ale myslím, že miliardové propady opravdu nevyřeší ani zdražení přístupu ke spravedlnosti o 100 % (kdo neviděl, ať se podívá na návrh novely zákona o soudních poplatcích), ani zarputilé mlčení (nebo mlžení) o právní pomoci nemajetným.

Abych byla vyvážená, musím říci, že i řada bohatých a úspěšných byla také připravena o svůj rozsudek. Ten se však netýkal náhrady škody nebo důchodu či výživného, ale rozhodnutí o vině a trestu, protože na vyšetřování korupční aféry byl po měsíci vyslán jeden přepracovaný policista, protože se státnímu zástupci zdály důkazy příliš slabé nebo protože ........

Tak co s tím uděláme ? Pokud nic, tak se vůbec nemůžeme divit, že lidi nedůvěřují soudům a nemají rádi právníky.
V oblasti chybějících rozsudků o vině a trestu nám nepomůže nic jiného než odstranění opakovaně probíraných deficitů organizace a práce české policie (včetně její externí kontroly), nové nastavení fungování státního zastupitelství, zkvalitnění trestního soudnictví a narušení mafiánské struktury politické a ekonomické moci v naší zemi. Tomu díky bohu nerozumím natolik, abych se cítila kompetentní se v tom angažovat.

Spíše tedy mohu uvažovat o těch, u nichž by soudní rozsudek, který nebyl vydán, možná zastavil jejich sešup do sociální bídy, útěk do nemoci či přivrácení k nelegálním nebezpečným životním strategiím. A je třeba si uvědomit, že všechny tyto cesty pro společnost či jiné lidi mohou být velmi zatěžující či finančně náročné. Takže malá investice na začátek možná ušetří hodně peněz za pár let. Zjednodušeně řečeno: Když někomu trochu přispějeme z veřejných peněz na jeho spor s bývalým zaměstnavatelem či lichvářským věřitelem, tak mu nebudeme muset vyplácet mnohem vyšší částky na sociálních dávkách.

K tomu, abyste se domohli svých práv u soudu, potřebujete v Čechách a na Moravě zpravidla peníze na soudní poplatek, advokáta, doručovací adresu, schopnost identifikovat, v čem spočívá právní problém, znalost procedur a hodně času, síly a vytrvalosti. Dokonce, když potřebujete požádat o bezplatného advokáta, tak potřebujete alespoň minimální znalost svých nároků a procedur, doručovací adresu, čas. Tohle nemáte, pokud jste skutečně slabý, chudý, nemocný, unavený nebo hloupý. Oč jednodušší by bylo, kdyby každý věděl, že v jeho městě existuje nějaká kancelář, kde mu poradí, jak se v tom zmatku vyznat a co udělat.
Moc si vážím toho, že takové kanceláře někde jsou, protože jsou lidé, kteří se rozhodli je provozovat. Ale také jsou města, kde nic takového nenajdete. Jsem ráda, že jsou právníci a právničky, kteří se rozhodli provozovat specializované neziskové organizace, které v určité oblasti poskytují právní poradenství (typické je to v uprchlické a cizinecké agendě či při ochraně proti domácímu násilí), ale případné příspěvky na jejich činnost z veřejných zdrojů klesají a ze soukromých zdrojů skoro vůbec nepřichází.

Jsou advokáti, kteří sem tam radí zadarmo těm slabým, protože to považují za součást své profese, ale není jich dost.

Důvěryhodný stát, demokratická společnost založená na rovnosti lidí, nemůže vylučovat z přístupu k základním právům lidi jen podle jejich majetkové či sociální situace. Pokud Listina základních práv a svobod garantuje právo na přístup k soudu, pak má stát povinnost vytvořit takový systém bezplatné právní pomoci, aby nebylo právo na přístup k soudu jen právem bohatých nebo schopných. Asi nejpraktičtějším řešením by bylo, kdyby ta výše zmíněná místa, kam se můžete jít poradit, byla financována či spolufinancována státem, protože se to dlouhodobě vyplatí všem. Docela by pomohlo, kdyby nebylo poskytnuto tolik sluchu pokryteckým hlasům, že nesmíme lidem ubližovat rizikem nekvalitních právních služeb od neadvokátů.
Nějak nechápu, proč advokátům, kteří prodávají své služby při přeshraničních squeeze-outech nebo sepisech kupních smluv na nemovitosti vadí, že žadatelům o azyl nebo týraným ženám radí lidi, kteří nejsou advokáti. Opravdu je to pro ně nějak nebezpečné ? V dobře fungujících evropských právních systémech mají své místo při poskytování právní pomoci jak advokáti, tak nevládní organizace nebo vysoké školy právnického zaměření a zpravidla v tom není žádný velký problém.

Docela doporučuji podívat se, jak funguje bezplatná právní pomoc v zemích, kde by se nám líbilo žít a sledovat osud českého zákona o bezplatné právní pomoci nemajetným a ustanovení o osvobození od soudních poplatků, abychom zjistili, zda naše společnost považuje spravedlnost za nějakou hodnotu.

A když už jsem zmínila to pokrytectví. Co skutečně znamená povinné právní zastoupení před ústavními soudy nebo nejvyššími soudy ? Je to pomoc účastníkovi nebo síto omezující přístup k těmto soudům ? A je vůbec možné odůvodnit existenci takového síta ?
Celý příspěvek