úterý 31. května 2011

Patří Rusko do Evropy?

Titulek je poněkud sugestivní, zužme jej: má se Rusko (Ruská federace) stát členem evropských institucí a organizací? Patří Rusko do nejrůznějších evropských struktur?

Debaty na toto téma zaznívají na různých fórech a v různých souvislostech. V kontextu Rady Evropy a přistoupení k Evropské úmluvě se jedná o otázku již vyřešenou. Rusko je smluvní stranou. Jak a čím ruští stěžovatelé „zásobují“ Evropský soud pro lidská práva bylo již předmětem příspěvků na tomto blogu, kupříkladu zde či zde.

Byť je tedy členství Ruska v Radě Evropy dnes jasné, tato skutečnost má zajímavý zpětný ráz u některých starých smluvních stran. V závislosti na rozsahu občasné ruské „nespolupráce“ při řešení nejrůznějších institucionálních otázek, ale pak především v návaznosti na celkový posun v zaměření Evropského soudu pro lidská práva na východ Evropy a vlastně Asii, se některé vyspělejší smluvní státy Rady Evropy začínají ptát, zda toto je skutečně struktura, do které chtějí nadále patřit. Řečeno nediplomaticky a otevřeně, co vlastně může vyspělým západním demokraciím přinést členství v organizaci, která se dnes zabývá především (ne)kvalitou ruské justice a jiných východních právních řádů?

V podobném kontextu se dnes odehrávají debaty kupříkladu v Nizozemí či ve Spojeném království. Oba státy jsou nespokojeny s konkrétními rozhodnutími štrasburského soudu. Kupříkladu debatě ve Spojeném království dnes dominuje znovu oživená kauza hlasovacích práv pro osoby ve výkonu trestu (která začala v roce 2005 rozhodnutím Hirst proti Spojenému království). Jistá rozladěnost s konkrétními štrasburskými rozhodnutími však byla, je a asi i bude. Novinkou je, že v návaznosti na rozladění nad konkrétními rozhodnutími Štrasburku se rozvířila obecnější debata o identitě, ústavnosti a „ochraně“ národních ústavních jader a jadérek před nadnárodními organizacemi a soudci. V Nizozemí toto rozladění vyústilo v diskusi nad myšlenkou zavést ústavní soudnictví, které země nikdy neměla. Ve Spojeném království pak zase v debatu, zda by neměla být přijata národní „Bill of Rights“, odlišná od Evropské úmluvy vtažené do vnitrostátního práva prostřednictvím Human Rights Act 1998. Diskutované modality jsou různé – od „pouhé“ nové vnitrostátní anglické „Bill of Rights“ přes zrušení Human Rights Act 1998 až po vystoupení Spojeného království z Rady Evropy. Společné debatám v obou zemích je, že vnitrostátní ústavnost, pokud k jejímu novému ukotvení dojde, má být budována jako bariéra, jako ochrana před vnějším evropským, se kterým se již tak nějak nejsme schopni či ochotni identifikovat.

Zpátky k Rusku. Většina výše uvedených obranných postupů směřuje totiž nejenom vůči němu, ale zároveň vůči členství řady dalších východoevropských a kavkazských států v evropských strukturách. V případě Ruské federace k těmto výhradám nicméně přistupuje aspekt mocenský. Rusko je bezesporu úplně jiná váhová a strategická kategorie. Byť to pochopitelně nikdo otevřeně nepřizná, není až takový problém přijmout a integrovat drobnou východoevropskou či kavkazskou zemi, která sice patří do stejného geografického a kulturního okruhu jako Rusko, ale jaksi nikomu až tak nevadí. Co když by ale Rusko, čistě hypoteticky, kupříkladu jednoho dne podalo přihlášku do Evropské unie? Mohlo by se někdy stát členem? Podle čeho by se posuzovalo, zda Rusko patří do Evropy? Geograficky? Kulturně? Nebo, přinejmenším zdánlivě, jenom na základě věcných, „technických“ kritérií? Kde geograficky končí Evropa může být sporné. Patří do ní například takový Island, který poté, co se mu položila ekonomika, přeci jenom do EU vstoupit chce? Jeho přistoupení asi nikomu vadit nebude, ale jde o „geografickou“ Evropu? Z hlediska kulturního, pokud by Unie byla někdy ochotna přijmout takovou Ukrajinu či Bělorusko, tak proč ne Rusko? Pokud je již léta slibováno (nakolik seriózně je otázkou) členství v Unii Turecku, tak proč ne Rusko?

Podívejme se na možné argumenty, které by podobnou debatu mohly provázet. Pro odlehčení si představme, že se píše roku 2012 a Rusko právě podalo přihlášku nikoliv do Evropské unie, ale do hypotetické Evropské asociace přátel koček a zmrzliny (v přehledném evropském dvojjazyčném zkratkování každému důvěrně známe coby EAFCI - FEACG). U velkého kulatého stolu v bruselském sídle Asociace sedí zástupci jednotlivých členských států Asociace a diskutují otázku přistoupení Ruska. Zaznívají různé argumenty pro a proti, které bychom mohli rozdělit a pojmenovat přibližně následovně (pochopitelně se značnou mírou nadsázky a schematičnosti; navíc se jedná o „čisté“ modely, které se mohou ve vystoupení jednotlivých zástupců členských států překrývat):

Historicky poučený Tvrďák: Jasně odmítá členství Ruska v čemkoliv evropském na základě historické zkušenosti a trvalé nedůvěry k Rusku, ať už je v daném okamžiku maskované v jakkoliv pojmenovaném státním zřízení. Tečka.

Kulturní Étosan: Členství Ruska v EAFCI – FEACG odmítá s poukazem na kulturní odlišnost. Rád zabíhá do minulosti, aby dokazoval, že Rusko prostě patří k jinému kulturnímu okruhu než Evropa. Evropa a její integrační uskupení by pak měly být definovány především pozitivním integračním étosem, sdílet tedy onu pověstnou „certaine idée de l´Europe“, která v Rusku definičně možná není.

Infiltráček: Je proti členství Ruska. Bojí se, že členství Ruska v evropských a mezinárodních strukturách je pouze řízenou akcí Kremlu na infiltraci těchto organizací, jejich informační vytěžení a následnou vnitřní paralizaci organizace blokováním rozhodovacích procesů.

Procesní Uhýbáček: Je také proti členství Ruska, nicméně by to raději otevřeně neříkal. Proto se soustředí především na „procesní“ rámec ruské žádosti o přistoupení k EAFCI – FEACG. Zdůrazňuje, že v ruské přihlášce existuje řada formálních nedostatků. V případě, že by Rusko tyto „procesní“ nedostatky odstranilo, lze očekávat, že budou následně objeveny procesní nedostatky další.

Odkladač: Proti členství Ruska jako takovému není. Domnívá se nicméně, že současný stav ruské ochrany koček a kvality zmrzliny je prostě natolik jiný, že dnešní Rusko do EAFCI – FEACG vstoupit nemůže. Mohlo by však vstoupit jednou, až dosáhne alespoň minimální míry kompatibility se současnými členy EAFCI – FEACG. Tedy přistoupení možná ano, ale až někdy v budoucnu.

Pragmatický Kontroláček: Přistoupení Ruska mu úplně po chuti není. Poučen hodinami šermu nicméně ví, že čím je nepřítel blíže u těla, tím obtížnější je pro něj udeřit. Pragmaticky je proto pro přijetí Ruska do EAFCI – FEACG. Přepokládá, že pokud bude Rusko uvnitř, tak bude lépe pod dozorem a potenciálně také méně nebezpečné, než kdyby bylo venku. Pokud se v rámci ruské účasti na EAFCI – FEACG také podaří, v podstatě coby mimoděčný efekt, zlepšit postavení koček a kvalitu zmrzliny v Rusku, tak to také jistě nebude na škodu. Dobro se tak stává vedlejším, nicméně vítaným, produktem realistické mezinárodní politiky.

Integrační idealista: Pokud spolu lidé mluví, začnou si rozumět. Slušnost není o státech či národech, ale o konkrétních lidech, kteří se mohou působením zvenčí měnit k lepšímu. Vzájemným strukturovaným dialogem o kočkách a o zmrzlině se proto k sobě může Evropa a Rusko přiblížit a vzájemně se pochopit. Rusko by proto mělo být přijato za člena EAFCI – FEACG.

Matka Tereza: Chce přistoupení Ruska. Je totiž úkolem těch vyspělejších evropských států pomáhat všem dalším, a to i za cenu vlastního uskromnění a nepohodlí. Navíc každý se v rámci ochrany práv vyvíjí. Stačí si vzpomenout, kde byly některé ze samotných smluvních stran opěvovaného „Západu“ před takovými čtyřiceti či padesáti lety. Jejich tehdejší ochrana koček a kvalita zmrzliny byly dost pod psa.

Pluralitní Obohatič: Je pro přistoupení Ruska, ostatně stejně jako kohokoliv dalšího. Členství dalších států totiž může EAFCI – FEACG jenom obohatit o další přístupy a kulturu. Lidská práva a právní stát mohou mít různé podoby, v závislosti na kulturním kontextu. Nikde nestojí, že pouze vyspělý „Západ“ má patent na rozum ohledně toho, jak má vypadat respekt základních práv, jednotlivce, právní stát, ochrana koček a kvalita zmrzliny.

K čemu takto a jinak debatující zástupci členských států shromážděných v centrále EAFCI – FEACG nakonec dojdou, netuším. Lze jen doufat, že případná zdejší debata bude věcnější a méně schematická, než ve vysoké mezinárodní kočičí a zmrzlinové diplomacii …

2 komentáře:

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Trochu se bojím reagovat, protože tímto postem vstupujeme všichni mimo svoje obory a dopuštíme se broukpytlíctví v mezinárodních vztazích.

Nicméně vidím, že ve věci jsou skryty dva vzájemně rozporné požadavky; 1) prospěch pro Evropu, 2) prospěch pro Rusko.

Což není totéž, a vede přesně k opačnému závěru. Osobně mám dojem, že olbřímí kojenec jménem Evropa má dost co dělat sám se sebou, a není v jeho silách zachraňovat ještě Rusko.

kocour řekl(a)...

He he ... ono nás Rusko žádá o záchranu? Spíš bych měl obavy, aby výhledově nechtělo zachraňovat nás.

P.H.