pondělí 7. března 2011

Platy soudců III: Zmrazení (Pl. ÚS 13/08 Platy soudců X)

Mé předchozí dva posty k soudcovským platům se týkaly obecných otázek, a tudíž je už nejvyšší čas se podívat na to, co přesně říká Ústavní soud. V roce 2010 rozhodoval Ústavní soud o soudcovských platech hned dvakrát – nejprve o zmrazení (pozastavení růstu) platů všech soudců obecných soudů pro léta 2008-2010 (nález ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 13/08 Platy soudců X), a poté o 4% snížení platů na rok 2010 (nález ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 12/10 Platy soudců XI). Pojďme se tedy podívat na první z uvedených nálezů.

I. O co šlo?

Předmětem přezkumu bylo ustanovení zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, kterým došlo ke zmrazení (pozastavení růstu) platů všech soudců obecných soudů pro léta 2008-2010. Pro výpočet platu soudců v období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2010 se tak měla použít platová základna ve výši dosažené k 31. 12. 2007. Jinak řečeno, s účinností od 1. 1. 2008 u soudců nedošlo ke zvýšení platu, ke kterému by jinak došlo na základě § 3 odst. 2 a 3 zákona o platu představitelů státní moci.


II. Co na to „většina“ Ústavního soudu?

Než se dostaneme k argumentaci, je potřeba vysvětlit, proč je „většina“ v nadpisu této části postu v uvozovkách. Z disentu Elišky Wagnerové se totiž dozvídáme, že nález sp. zn. Pl. ÚS 13/08 je ve skutečnosti pluralitním rozhodnutím. Jinak řečeno, žádné stanovisko nezískalo podporu nadpoloviční ani kvalifikované (devítičlenné) většiny a stanovisko „většiny“ je tak vlastně stanovisko „relevantní menšiny“. [Podle Elišky Wagnerové pro zamítavý nález hlasovalo toliko sedm soudců ze čtrnácti, čtyři soudci připojili odlišná stanoviska, další tři soudci patrně hlasovali proti, aniž by připojili odlišné stanovisko. Podle mého názoru by měl Ústavní soud v nálezech jasně uvádět, jakým poměrem hlasů k danému výroku dospěl, což je důležité pro posouzení precedenční hodnoty plenárního nálezu. O tom ale podrobněji někdy jindy].

Pokud jde o argumentaci k meritu věci, „většina“ nejprve shrnula v bodech 39-42 dosavadní relevantní judikaturu. Každý si může tuto pasáž nálezu přečíst (vzhledem k její délce jí zde nereprodukuji). Co je na této pasáži podstatné, je ale rovněž to, co v ní není. „Většina“ totiž tuto pasáž staví výhradně na nálezu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 55/05 Platy soudců VIII - zmrazení (pozastavení růstu) platů soudců v roce 2004, a zcela vynechává nález Pl. ÚS 11/02 Platy soudců IV - odejmutí tzv. dalšího platu za II. pololetí 2001 a snížení dalšího platu v roce 2002, což se nelíbí disentujícím soudcům (k tomu níže).

Samotnému zmrazení (pozastavení růstu) platů všech soudců obecných soudů pro léta 2008 – 2010 jsou věnovány body 43 až 57. V bodě 43 „většina“ konstatuje, že v souladu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 55/05 Platy soudců VIII považuje zmrazení v letech 2008-2010 za „platovou restrikci“. Body 44-48 pak rozebírají vývoj soudcovských platů od roku 1996 (ty ponechávám s ohledem na délku postu stranou. Důležitá informace je až v bodě 49, kde „většina“ uvádí, že „platová základna pro představitele státní moci pro rok 2005 činila 50 400,- Kč, pro rok 2006 představovala 53 283,- Kč a pro rok 2007 byla stanovena ve výši 56 847,- Kč“ (poznámky pod čarou vynechány).

Jádro argumentace „většiny“ se ale nachází až v bodech 50-56, které zde reprodukuji:

„50. Zákonem o stabilizaci veřejných rozpočtů, resp. mimořádným opatřením, které je předmětem ústavněprávního přezkumu, došlo ke zmrazení platů soudců v letech 2008 – 2010 na úroveň platové základny dosažené k 31. 12. 2007, tj. činí trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené za rok 2005, tj. 3 x 18 949,- Kč, čili 56 847,- Kč.

51. Lze tedy shrnout, že hrubý roční plat soudce vypočtený z platové základny roku 2007 sice v roce 2008 nevzrostl, avšak ani neklesl. Ústavní soud již v nálezu Pl. ÚS 55/05 konstatoval, že zastavení nárůstu platů soudců po dobu jednoho roku není restrikcí v rozporu s ústavními principy a v projednávaném případě musel na otázku, zda zastavení nárůstu hrubého platu soudců po dobu tří let (při současném nárůstu skutečného příjmu) je již ústavně nepřípustné, odpovědět rovněž negativně. Po přijetí nové koncepce výpočtu platové základny navázané na průměrnou nominální mzdu fyzických osob v nepodnikatelské sféře (tj. od 1. 1. 2004) došlo poprvé k pozastavení tempa růstu platové základny soudců (a dalších ústavních činitelů) v důsledku reálného překročení trojnásobku průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře, v období stanoveném přezkoumávanou právní úpravou je tempo růstu pozastaveno v důsledku reformy veřejných rozpočtů po dobu tří let za situace, kdy průměrná nominální mzda v nepodnikatelské sféře činila podle sdělení ČSÚ v roce 2006 částku 19 786,- Kč (částka rozhodná pro výpočet platové základny v roce 2008), v roce 2007 částku 21 117,- Kč (rozhodná pro výpočet platové základny v roce 2009) a v roce 2008 částku 22 037,- Kč (rozhodná pro výpočet platové základny v roce 2010).

52. Ústavní soud konstatuje, že z hlediska principu dělby státní moci a požadavku jejich vzájemné vyváženosti sice zůstaly pojistky a záruky konstruované zákonem o platu představitelů státní moci zachovány a pro účely projednávané věci k této otázce v podrobnostech odkazuje na nález sp. zn. Pl.ÚS 55/05 (odst. 59.), konstatuje však trend snižování poměru mezi platem soudce (a ostatních ústavních činitelů) k zákonem stanovenému násobku průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře. Nicméně mimořádné opatření napadené navrhovatelem nelze posuzovat izolovaně, nýbrž je nezbytné, aby i ve světle právních názorů vyjádřených v nálezu Pl. ÚS 55/05 byl zkoumán skutečný dopad do příjmové situace soudců. Ten neměl charakter trvalého snížení materiálního zabezpečení soudce, zvláště uváží-li se i se shora hodnocený (pro reálný soudcovský příjem pozitivní) dopad daňové reformy.

53. [zde se hovoří o 4% snížení soudcovských platů na základě zákona č. 418/2009 Sb. – „většina“ neshledala toto snížení pro projednávaný případ za relevantní].

54. Jak Ústavní soud ji dříve vyložil, zásahy zákonodárce do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem je třeba hodnotit v rámci chráněném principem jejich nezávislosti. Nezávislost soudců je sice podmíněna jejich morální integritou a odbornou úrovní, je ale zároveň i spjata s jejich přiměřeným materiálním zajištěním; zákaz svévolných platových restrikcí rovněž umožňuje vyloučit různé formy nátlaku na jejich rozhodování. Ústavní soud je přesvědčen, že v projednávané věci dočasné pozastavení garantovaného nárůstu platů soudců neovlivnilo jejich dosud dosaženou úroveň materiálního zajištění způsobem, jenž by založil pochybnosti o tom, zda nejde o svévolný postup zákonodárce mající za cíl omezení či ztrátu soudcovské nezávislosti. Ústavní soud tak odlišil pozastavení nárůstu platu soudců od trvalého odnětí platu či jeho části, které již představuje reálný negativní dopad do dosažené úrovně materiálního zajištění soudců; pro posouzení ústavnosti platové restrikce tohoto charakteru již ve své judikatuře vyvodil základní zobecňující teze (srov. nález Pl. ÚS 34/04, Sb. n. u. sv. 38 str. 31, č. 355/2005 Sb.).

55. Shrnutě a jinými slovy řečeno: přezkoumávaná právní úprava nepředstavovala a nepředstavuje ústavně nepřípustné odnětí platu soudců, neboť odnětí a v protikladu k němu stojící (toliko dočasné) zmražení hrubého příjmu soudců nelze ztotožňovat. To platí tím spíše, že výše materiálního zajištění soudců nezůstala – posuzováno v komplexu zákonné úpravy – ve zkoumaném období zmražena; ve skutečnosti příjmy soudců doznaly navýšení.

56. Z uvedeného plyne ovšem také, že krok zákonodárce, jímž (by) došlo nikoliv k pozastavení tempa růstu platu soudců, nýbrž k byť i jen částečnému odnětí již dosažené úrovně jejich materiálního zabezpečení, stěží by mohl Ústavní soud z hlediska principů demokratického právního státu aprobovat. Zvláště to platí, pokud by se ukázalo, že takováto zásadně nepřípustná restrikce zasahuje toliko nebo především příjmové poměry soudců a nikoliv současně příjmy jiných „služebníků“ státu. K uvedenému je vhodné výslovně připomenout závěry Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/04.”
(důraz doplněn, poznámka pod čarou v bodě 56 vynechána)

Pokud ponecháme stranou abstraktní úvahy Ústavního soudu ohledně dělby moci a soudcovské nezávislosti, tak se ze stanoviska „většiny“ dají vypreparovat tři dílčí závěry:
(1) že je rozdíl mezi pozastavením tempa růstu platu soudců (zmrazením) a odnětí již dosažené úrovně materiálního zabezpečení (snížením) – viz zejména body 55-56
(2) že snižování poměru mezi platem soudce k zákonem stanovenému násobku průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře není per se protiústavní – viz bod 52
(3) že kritériem ústavnosti je „skutečný dopad do příjmové situace soudců“ (bod 52).

Jak vidno, moc ústavněprávní argumentace u „většiny“ nenajdeme. Stejně tak ve stanovisku „většiny“ nenalezneme žádné srozumitelné obecné vodítko, z něhož by se dalo dovozovat, jak bude Ústavní soud postupovat u jiných platových restrikcí. Dalo by se říci, že „většina“ postupuje až příliš minimalisticky. Její stanovisko totiž nabízí více otázek než odpovědí. Všimněme si například rozdílu mezi snížením platu soudců a snížením materiálního zabezpečení soudců (viz body 54-55). Druhá kategorie je nepochybně širší než ta první (viz disent Elišky Wagnerové rozebraný níže). Co ale přesně spadá pod „materiálního zabezpečení soudců“? Platí pro obě kategorie stejná pravidla? Jaký význam mají slova „tím spíše“ v bodě 55? Ze stanoviska „většiny“ se odpovědi na tyto otázky nedozvíme.

Stanovisko většiny se argumentačně láme v bodě 52 – ani ten však neposkytuje jednoznačné kritérium, neboť „většina“ nám neříká, co přesně je kritériem pro posouzení „skutečného dopadu do příjmové situace soudců“ – patrně čistý příjem soudců (což se ale dozvíme až z bodu 8 disentu soudce Vladimíra Kůrky, a nikoliv ze stanoviska „většiny“). A jaké by bylo stanovisko „většiny“, kdyby daňová reforma neměla pozitivní dopad na soudcovské platy? Opět nevíme, protože „většina“ v bodě 52 svůj závěr kvalifikuje slovem „zvláště“. Ještě ambivalentněji vyznívá bod 56, který obsahuje v podstatě obiter dictum týkající se snížení platů. Co znamenají slova „stěží“ a „zvláště“, ví patrně jen členové „většiny“.

III. Disenty

K nálezu připojily své odlišné stanovisko čtyři soudci Ústavního soudu (oba místopředsedové, soudce Vladimír Kůrka a soudkyně Vlasta Formánková). Při čtení odlišných stanovisek je dobré mít na paměti jeden společný leitmotiv všech disentů – všichni disentéři poukazují na posun ve výkladu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 a na “argumentační potlačení” nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ve stanovisku „většiny“ (a s obojím nesouhlasí). Pojďme se ve zkratce podívat na jednotlivé disenty.

Disent Pavla Holländera je postaven nálezech sp. zn. Pl. ÚS 11/02, Pl. ÚS 43/04 a Pl. ÚS 34/04. Podle Pavla Holländera je nepřípustné platové restrikce soudců patří „i takové zmrazení zákonem předpokládaného růstu příjmu soudců, jež nesplňuje podmínku rovnosti (ve vztahu k ostatním skupinám osob působících v oblasti veřejné moci ať již ve služebním anebo zaměstnaneckém poměru), a dále, vycházeje ze zásady proporcionality, jež není odůvodněno výjimečnými okolnostmi, např. tíživou finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být zohledněna odlišnost funkce soudců a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k obavám, nedotýká-li se omezení důstojnosti soudců (nutno připomenout, že posuzovaná úprava byla přijata v roce 2007, čili před současnou finanční a hospodářskou krizí)“ (důraz doplněn). Dále Pavel Holländer zdůrazňuje dvě komponenty soudcovské nezávislosti – (1) přiměřené materiální zajištění a (2) vyloučení eventuality nátlaku moci zákonodárné (resp. výkonné) na rozhodování soudců.

Problém tohoto disentu je stejný jako u stanoviska „většiny“ – disent je extrémně obecný a neposkytuje žádné vodítko. Nezodpovězených otázek je dokonce ještě více. Rovnost mezi kým? Na základě jakých kritérií? Co se rozumí proporcionalitou platové restrikce? „Klasický“ třístupňový test proporcionality? Asi těžko. V jakém ustanovení/principu českého ústavního pořádku nalezneme oporu pro „důstojnost soudců“? Co se rozumí „přiměřeným“ materiálním zajištěním? Který z obou komponent soudcovské nezávislosti byl narušen? První, druhý nebo oba? Kdyby byla podobná úprava přijata v době finanční a hospodářské krize, byla by podle Pavla Holländera ústavně souladná? Na žádnou z těchto otázek odpověď nenalezneme.

V podobném duchu se nese stručnější disent Vlasty Formánkové. Řada abstraktních principů, ale žádná použitelná kritéria.

Disent Elišky Wagnerové je o něco propracovanější. Klíčová část nálezu zní následovně:

„Souhrnně lze konstatovat, že nález řádně nezjistil skutkový stav v podobě právní úpravy vztahující se k odměňování soudců tak, aby mohl posoudit komplexně chápanou nezávislost soudců, resp. její záruky v kontextu napadené úpravy, resp. učiněná skutková zjištění hodnotil mechanicky, bez zhodnocení souvislostí. Bez řádného zhodnocení zůstaly mj. i následující skutečnosti:
a) posuzovaná úprava je již v pořadí třetím zmrazením soudcovských platů, přičemž toto poslední (přezkoumávané) zmrazení je, jako jednorázový akt, třikrát delší než dvě jednotlivá předchozí zmrazení soudcovských platů.
b) Protože se zvyšoval a zvyšuje základ pro výpočet soudcovského platu, tj. průměrná nominální měsíční mzda fyzických osob v nepodnikatelské sféře (soudcovský plat má být jejím trojnásobkem), muselo dojít k poklesu soudcovských platů v minulém roce, tj. v roce 2009 (tento rok rozhodnutí nemapuje), neboť dosáhnout na ono „zastropení“ platu, nad něž již nebyly prováděny odvody na zdravotní a důchodové a sociální pojištění, bylo obtížnější, neboť základna pro výpočet soudcovského platu, na rozdíl od něj samotného, rostla.
c) Navíc, bylo-li „zastropení“ pro účely odvodů veřejnoprávního pojištění až do konce loňského roku (2009) rovno 48 - násobku shora zmíněné průměrné nominální mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře (což do jisté míry zvýšilo některé, zdůrazňuji jen některé, soudcovské platy), činí zastropovací hranice pro rok 2010 72 - násobek téhož, přičemž je jasné, že tohoto limitu již nedosáhne ani jeden jediný soudce v České republice. Bylo by vypovídající, pokud by si býval Ústavní soud zjednal informace o tom, kolik osob a z jakých profesních okruhů by vzhledem ke svým příjmům na novou hranici zastropení dosáhlo, pokud by platila již loni.
d) Dále od 1. 1. 2008 došlo k výraznému, z komparativního hlediska nevídanému, zhoršení hmotného zajištění soudců v nemoci.
e) Nadto od 1. 1. 2010, tj. v relevantním, resp. posuzovaném období 2008 až 2010, a navíc v době rozhodování platilo již také snížení soudcovských platů o 4 % (od 1. 1. 2010), které je poměrně neseriozně odůvodňováno nutností krýt rozpočtový deficit, avšak které naopak nedopadlo na státní zaměstnance, jichž je, co do počtu mnohonásobně víc než soudců.
f) Snížení platů, stejně jako zmrazení platů, nebylo tedy obecné, nedotklo se žádného ze státních zaměstnanců. Zdá se mi, že v posledních letech žel neoblíbená profesní skupina – soudci, mající nadto nenahraditelné, specifické postavení v ústavním systému, které vyplývá z funkce, kterou soudci plní, se stala jakýmsi rukojmím politiky, instrumentem v jejích populistických krocích, které však, jak shora naznačeno, nemají žádný reálný dopad. Relevantní (úřednická) místa přitom pravidelně smlčují, že odměňování některých zaměstnanců státu může představovat i násobek soudcovských platů už proto, že jejich mzdu, na rozdíl od soudců, nemusejí tvořit jen pevné tarify, nýbrž i další, buď pravidelně se opakující finanční částky (osobní ohodnocení) a/nebo doplněné jednorázovými částkami (odměny). Omezím-li se na mechanickou optiku, kterou si osvojil nález, a kterou já nezastávám, pak zůstala nezodpovězená otázka, proč alespoň vysokopříjmovým zaměstnancům státu nebyly platy zmrazeny za účelem „stabilizace veřejných rozpočtů“, resp. snížen plat stejně jako soudcům.

Z uvedených důvodů je pro mne zcela nepochybné, že napadenou úpravou byla porušena rovnost soudcovských legitimních očekávání na nezmrazený plat v letech 2008 až 2010 v porovnání s týmž, platným pro ostatní zaměstnance státu, resp. zaměstnance placené z veřejných rozpočtů. Nadto byl porušen i neakcesorický princip rovnosti, pokud snad byla důvodem zmrazení platů snaha o řešení dluhů ve státním rozpočtu, přičemž v případě stanovení hmotného zajištění soudců je třeba vždy přihlížet jak k naprostému zákazu podnikání, jakož i jiných než zákonem povolených (nelukrativních) činností, tak k tomu, že hmotné zajištění soudce je, ať se to komu líbí či nikoli, evropsky uznávanou pojistkou jeho nezávislosti. Šlo-li o politický cíl o nivelizaci platů soudců a úředníků státu, pak je třeba opět navázat na odmítnutí takové snahy poukazem na závěry učiněné v nálezu Pl. ÚS 11/02 k této otázce, které jsou zcela jednoznačné.“
(důraz doplněn)

Na disentu Elišky Wagnerové je sympatické, že se staví k problematickým aspektům restrikcí soudcovských platů otevřeněji. Otázkou ale zůstává, jakou oporu mají její závěry v českém ústavním pořádku. Z čeho plyne „rovnost soudcovských legitimních očekávání na nezmrazený plat v letech 2008 až 2010“? Z čeho plyne ústavní nárok soudců na to, aby se jejich plat odvíjel od trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře (pozn. podle stávajících koeficientů zakotvených v § 28 zákona č. 236/1995 Sb. mají všichni soudci s praxí delší 5 let koeficient vyšší než 1,0, přičemž koeficient 1,0 = trojnásobek
průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře)? Znamená to, že až se jednoho dne platy ve státní správě v České republice přiblíží platům státních zaměstnanců ve vyspělých západoevropských zemích, budou mít čeští soudci nárok na stále stejný koeficient (což by znamenalo, že čeští soudci budou nejlépe placenými soudci v celé kontinentální Evropě)? [nechci se znovu pouštět do hry s čísly – nechť se každý podívá do aktuální zprávy CEPEJ (zde) na str. 205-206, jaké jsou poměry platů začínajících soudců v západní Evropě k průměrné mzdě (vyjma „ostrovů“ a „pidistátů“ jako San Marino nemá trojnásobek na „Západě“ nikdo)]. A co body c) a d)? Znamená to, že pokud se zvedne celoplošně daň z příjmu či se celoplošně změní odvody na sociální a zdravotní pojištění, musí stát tento rozdíl soudcům doplatit? Stejně tak by mě zajímalo, kteří státní zaměstnanci dlouhodobě pobírají násobek soudcovských platů a jaké je hmotné zajištění soudců v nemoci v jiných zemích. Takto kusá tvrzení bez jakékoliv opory ve faktech do nálezu (ani do disentu) nepatří.

Nejpřesvědčivěji nakonec vyznívá disent Vladimíra Kůrky. Disent Vladimíra Kůrky je extrémně dlouhý, a tudíž zde poskytuji jen jeho stručné shrnutí. Vladimír Kůrka má nepochybně pravdu, že „většina“ nijak nedoargumentovala rozdíl mezi prvním a opětovným zmrazením (bod 3 disentu) ani rozdíl mezi jednoletým a tříletým zmrazením (zejména bod 4 a 6 disentu). Co je však nejvíc sympatické je snaha poukázat na problém s komparátorem, který „většina“ při posuzování dopadů zmrazení používá (bod 8 disentu). Až z disentu Vladimíra Kůrky se totiž dozvíme, co si pod pojmem „skutečný příjem“ představuje „většina“ = příjem čistý. To je však v nálezové judikatuře k soudcovským platům novum a navíc se se nezdá toto kritérium šťastným, neboť „čistý příjem v daných souvislostech nemá systémovou kvalitu, a „soudcovská nezávislost“ by musela být v platové rovině měřena vždy ve vztahu k té či oné úpravě daňové, dotčena i případným zvýšením daňových sazeb, event. by musela být posuzována individuálně ve vztahu ku konkrétnímu soudci podle toho, do kterého daňového pásma jeho plat spadá (při daňové progresi, kupříkladu)“ (bod 8 disentu).

I tento disent ale obsahuje řadu sporných argumentů. Vladimír Kůrka se podobně jako jiní disentéři ohání důstojností soudců (viz bod 14 disentu), bez jakéhokoliv odkazu na nějakou normu českého ústavního pořádku (doporučení Výboru ministrů Rady Evropy součástí českého ústavního pořádku opravdu není), nespecifikuje, co se rozumí „přiměřeným materiálním zajištěním“ soudců (bod 12 disentu) a dovozuje (byť nepřímo) ústavní nárok soudců na to, aby se jejich plat odvíjel od trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře (viz bod 11 disentu). Podobně jako Eliška Wagnerová si tak i Vladimír Kůrka myslí, že nivelizace reálných platů soudců a ostatních státních zaměstnanců je per se protiústavní (bod 13). Nejspornější závěr je však obsažen v bodu 10 disentu – „přímá vazba“ mezi platem představitelů moci zákonodárné a výkonné na straně jedné a platem soudců na straně druhé platí podle Vladimíra Kůrky pouze jednosměrně: „pakliže se zvýšením platů představitelů je spojeno i zvýšení platů soudců; ve směru opačném je to již pochybné, neboť není vyloučeno, že snížení platů představitelů bude kompenzováno jiným benefitem či politickým efektem, případně jej lze vyrovnat příjmy odjinud, zatímco u soudců nic takového v úvahu nepřichází“ (oba důrazy v originále).

IV. Závěr

Dosud se na JP vedla debata primárně o snižování platu soudců, ať už dočasném (tj. snížení o X %) či stálém (odebrání 13. a 14. platů či snížení koeficientu). Přitom bitva na Ústavním soudě se vede nyní primárně o to, zda vůbec, jak často, za jakých podmínek a do jaké míry lze zmrazit růst soudcovských platů. Na většinu z těchto klíčových otázek ani „většina“ ani disentéři neposkytují jednoznačnou odpověď. „Většina“ dospívá ke svým závěrům bez podrobnější argumentace a disentéři se rovněž omezují na obecné proklamace a abstraktní principy. Vzhledem k tomu, že se jedná už o desátý nález ve věci soudcovských platů, tak bych čekal od Ústavního soudu více. Úkolem Ústavního soudu je stanovit jasná pravidla, na jejichž základech se dá posoudit, jaké platové restrikce jsou přípustné a jaké nikoliv. Ústavní soud však ve své úloze spočívající v přeformulování abstraktních ústavních principů do „workable criteria“ zatím zcela selhává.

Tento post rovněž poukazuje na skutečnost, že judikatura Ústavního soudu k restrikcím soudcovských platů zdaleka není konsistentní. Tato judikatura se jeví jakž takž konsistentně pouze tehdy, pokud se díváme pouze na výroky v platových nálezech. Pokud se ale zaměříme na jednotlivá kritéria při posuzování platových restrikcí, zjistíme, že soudci Ústavního soudu se neshodnou v podstatě na ničem.

14 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Když jsem k předchozímu příspěvku pana Kosaře hodnotil judikaturu ÚS jako konsistentní ve vztahu k soudcovským platům, myslel jsem tím závěry týkající se snížení platů soudců v absolutních číslech (konec konců zřejmě jednomyslně potvrzeno v nálezu Pl. ÚS 12/10, k němuž alespoň nebyl žádný disent), nikoliv jejich zmrazení, čili jejich nenavýšení. Komentovaný nález Pl. ÚS 13/08 neřeší výslovně několik podstatných věcí, například dopady daňových změn v širším slova smyslu na příjmy soudců a dále a především to, jaké zmrazení platů soudců lze tedy ještě pokládat za únosné. Nicméně, chci přičinit poznámky k některým bodům tohoto postu.

a)„Co přesně spadá do „materiálního zabezpečení soudců“? Na tuto otázku je snad možné nalézt odpověď (možná jen částečnou) v bodu 41 nálezu, kde ÚS říká, že „při posouzení toho, zda tímto opatřením došlo k platové restrikci, či nikoliv, byla pro Ústavní soud základním kritériem kvantifikace materiálního zabezpečení soudců v podobě úhrnu jejich příjmů v kalendářním roce. Za pravidelný měsíční příjem soudce Ústavní soud označil plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů.“

b) „Až z disentu Vladimíra Kůrky se totiž dozvíme, co si pod pojmem „skutečný příjem“ představuje „většina“ = příjem čistý.“ Vladimír Kůrka však tuto premisu vyjadřuje také nejistě, resp. hypoteticky, a navíc ji dovozuje jen ze shrnutí vyjádření Msp. Naopak v nálezu se v bodu 51 hovoří o hrubém ročním platu. Jinak, pokud by byla pravda to, co říká Vladimír Kůrka, lze souhlasit s výhradami. V této souvislosti a i ve vztahu k výše uvedenému lze také souhlasit s autorem postu, že vyjádření v bodu 52 nálezu in fine (zopakováno v bodu 55) je poněkud matoucí, když nejméně 7 soudců přihlédlo k dopadu daňové reformy při úvaze o „materiálním zabezpečení soudce“ (tedy přihlédli k výslednému příjmu čistému); stejně tak i ad c) disentu Elišky Wagnerové.

Vyplývá mi tedy z toho, že nejobecnější referenční rovinou je „dosažená úroveň materiálního zajištění soudců“, jíž je „úhrn příjmů soudce v kalendářním roce“. Do těchto příjmů pak lze zřejmě počítat plat a onu víceúčelovou paušální náhradu výdajů, plus zřejmě další příplatky (např. za vedení, které jsou ale možná součástí platu – to teď nevím) a vůbec všechny příjmy spojené s výkonem funkce soudce. Otázkou ovšem je, co vše je možno pokládat za ústavně nepřípustnou restrikci, a v tomto ohledu je třeba souhlasit s postem, neboť nález ani disenty nedávají nějakou konkrétní odpověď kromě toho, že jí není zmrazení na 1, resp. 3 roky při přihlédnutí k daňovým změnám (i když o restrikci se jedná).

....

Anonymní řekl(a)...

....

c) „Z čeho plyne ústavní nárok soudců na to, aby se jejich plat odvíjel od trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře.“ Ve vztahu k disentu Elišky Wagnerové nevím, zda se jedná o připomínku přiléhavou, neboť ona o nároku nikde ani nepřímo nemluví. Text uvedený v závorce (soudcovský plat má být jejím trojnásobkem) je podle mého názoru pouze jakýmsi vysvětlením dané věty. Nevím, zda jsem četl nepozorně, ale nejsem si jist, zda i většinový nález (resp. jak správně uvedeno menšinový nález) takovou kvalifikaci také uvádí. V tomto ohledu je třeba přiznat oprávněnost poznámkám pana Kosaře, že - řečeno jednoduše – soudcovské platy nemohou být ve výši 3x průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře neustále, již jen proto, že by se tak čeští soudci za nějakou dobu (byť i velmi dlouhou) mohli vzdálit i svým evropským protějškům. A je otázkou – jak bylo nastíněno jinde – zda by ÚS shledal přípustným pozdější zrušení koeficientu a ponechání platů na zatímní úrovni, přičemž nadále by zvyšování platů probíhalo po „projednání“, (ne)pravidelně. Lze si jistě představit celou řadu mechanismů. Ústavní soud již ostatně uvedl, že „z dosavadní judikatury Ústavního soudu ovšem nelze dovozovat trvalý a nezpochybnitelný nárok na každoroční růst platů soudců (Pl. ÚS 55/05, bod 57).

d) „Stejně tak by mě zajímalo, kteří státní zaměstnanci dlouhodobě pobírají násobek soudcovských platů“. Pravda, dosažitelné zdroje obecně odpověď na tuto otázku nedávají, ale je možné uvést například nově přišedší náměstkyni ministra školství, která za několik málo měsíců práce na MŠMT dostala odměnu ve výši téměř sto tisíc Kč. A nemyslím si, že by byla – co se týče výše postavených zaměstnanců ÚOSS – výjimkou.

Co se týče ústavně právní argumentace, je zřejmě složité odkazovat na některou část či dokonce ustanovení ústavního pořádku, jestliže v něm není výslovná úprava obdobná té v ústavě USA, která je ostatně v několika nálezech (např. i v Pl. ÚS 12/10) citována. Je tak třeba ji dovozovat z obecnějších ústavních principů, zejména pak z principu nezávislosti soudů a soudců. V posuzovaném nálezu toho z ustavně právní argumentace moc není, odkázat lze ale možná právě na následující nález Pl. ÚS 12/10, kde je toho více.

Jan Kolba

David Kosař řekl(a)...

Díky za obšírnou reakci. Níže připojuji své připomínky.

ad a) Bod 41 nálezu pouze rekapituluje závěry uvedené v nálezu sp. zn. Pl.ÚS 55/05. Neobsahuje žádné stanovisko (zda-li jej "většina" ÚS akceptuje bezvýhradně či s výhradami). Můžeme tedy jen spekulovat.

ad b) Nedokážu si představit, že by si toto kritérium Vladimír Kůrka vymyslel, aniž by ho k tomu nenavedla debata s představiteli "většiny".

ad c) Máte pravdu, že EW ani ostatní disentéři o NÁROKU výslovně nemluví a že podtržené spojení v bodě b) disentu EW lze vykládat různě. Pokud ale čtete disent EW (i Vladimíra Kůrky) celistvě, tak nemůžete nevidět, že oba soudci jednoznačně konstatují (s odkazem na nález Pl. US 11/02), že nivelizace platů soudců a úředníků státu (tj. snížení koeficientu) je per se protiústavní. Z toho a contrario plyne, že soudci mají NÁROK na to, aby se jejich plat odvíjel od trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře. Tento závěr nemá podle mě žádnou oporu v českém ústavním pořádku a nedá se obhájit ani ústavními principy (to pak může ÚS z principu soudcovské nezávislosti rovnou dovodit nárok soudců na výsluhy po odchodu do "důchodu").

ad d) Toto tvrzení nedokážu posoudit, protože nemám k dispozici potřebná data (a evidentně je nemají ani soudci ÚS). Již tu ale několikrát zaznělo, že ostatní "státní zaměstnanci" obvykle nejsou ve funkci do 70 let a netvrdí, že mají na takové odměny NÁROK.

Ještě jeden upřesňující dotaz:

Pokud platí Vámi uvedená premisa, že „úhrn příjmů soudce v kalendářním roce“ zahrnuje nejen
plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů, ale i další příplatky, tak to podle Vás znamená, že nelze zrušit/snížit např. příplatek (formou zvýšeného koeficientu) za vykonávání funkce předsedy senátu či funkce předsedy/místopředsedy soudu?

David Kosař řekl(a)...

Jinak nálezu Pl. ÚS 12/10 se bude věnovat další post na téma Platy soudců (a pak už s tímto tématem dám čtenářům JP pokoj). Na něm ukážu, že i v jednomyslně přijatém nálezu lze nalézt vnitřní rozpory, i to, že ani v tomto nálezu skoro žádnou (kvalitní) ústavněprávní argumentaci nenajdeme.

Anonymní řekl(a)...

Vedle např. tohoto:

http://aktualne.centrum.cz/domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=692562

to celé odůvodňování soudcovských platů je jen nechutné a trapné.

České soudce respektuji jen proto, že mi to nařizuje zákon, bohužel nikoli proto, že bych je vnímal jako autoritu - nejde to, jsou směšní a nedůvěryhodní. Čest výjimkám.

Pavel Hasenkopf

Občasný blogger řekl(a)...

Ad Pavel Hasenkopf:

Záměna příčin s následky je oblíbeným trikem právníků i politiků. Pokud by nebylo mimořádně častých "nechutných a trapných" platových restrikcí vůči soudcům, nebylo by třeba ani "nechutného a trapného" odůvodňování soudcovských platů. Počet nálezů ÚS ohledně této problematiky je úděsný a jen dokazuje, jak často a rádo se na platy soudcům ze strany politiků sahá.

Michal Ryška

Anonymní řekl(a)...

Michal Ryška: Možná jde taky o to, že např. z pohledu VŠ vzdělaných státních zaměstnanců pobírajících jako plat právě pouze onu "částku rozhodnou pro výpočet platové základny" vypadá onen fatální ústavně právní boj za zachování soudcovského trojnásobku přece jen jako poněkud odtažitá problematika.

Pavel Caban

Tomáš Marný řekl(a)...

Zdá se mi to, nebo ÚS příliš lpí na absolutních veličinách a nějak stranou nechává relativní veličiny? Jedna věc je nesnížení absolutní výše platu, druhá věc je snížení kupní síly v důsledku inflace. A jedna věc je nesnížení absolutní výše platu, druhá věc je zachování poměru k jiným platům. Představte si situaci, kdy dnešní soudci by měli stejný příjem jako soudci v roce 1600, třebaže všechny ostatní platy by se přizpůsobovaly!
Možná čtu příliš rychle, ale mám dojem, že ÚS se přes tyto problémy přenesl příliš zbrkle.

Občasný blogger řekl(a)...

Ad Pavel Caban:

Souhlasím - právě fakt, že platové restrikce trápí jen "pár" dotčených (a jinak probíhají za frenetického potlesku mas), činí z platů soudců snadný a líbivý cíl. Čekat potlesk i od dotčených však reálně nemůže asi nikdo.

Jinak zajímavou komparaci vývoje průměrného platu v nepodnikatelské sféře vs. platu soudců přinesli soudci MS Brno Horák se Schinzelem - znáte z TV reklamy na "omluvu za listopad" - v Soudci 11/2010. Lze říci, že Vámi zmíněný VŠ vzdělaný státní zaměstnanec pobírající jako plat právě pouze onu "částku rozhodnou pro výpočet platové základny" by měl radost - z hlediska jeho optiky vskutku dlouhodobě dochází k nápravě "chybně nastaveného systému" :o)

Michal Ryška

Anonymní řekl(a)...

Ad David Kosař:

Já bych naopak zdůraznil, že Vaše příspěvky jsou obohacující a zvláště mě (možná poněkud sobecky) velmi zajímají. Diskuse o platech se sice v řadě kultur nepovažuje za slušnou, nicméně se domnívám, že ve vztahu k postavením soudců je to téma navýsost důležité. Nyní jen krátká replika, neboť se jinak domnívám, že máte pravdu.

ada) Nedokáži si představit, že by to bylo v nálezu rekapitulováno jen tak mimochodem, i když výslovné ztotožnění se s tímto postojem v komentovaném nálezu opravdu nenalezneme, a je tedy pravda, že prostor ke spekulacím tu je.

adb) Netvrdím, že by si Vladimír Kůrka svůj postřeh vybájil, chtěl jsem jen uvést, že když už, tak by tento závěr pramenil z toho, že ÚS přihlédl k dopadům daňové reformy. Možná debata o tomto probíhala, možná nikoliv, možná se ÚS chtěl odchýlit od svého dřívějšího postoje, možná nikoliv.

adc) Souhlasím s Vámi. Chtěl jsem jen poukázat na to, že by se i z nálezů ÚS dalo dovodit, že neexistence koeficientu není protiústavní. S tímto pohledem pak přistupuji i k jednotlivým dalším vyjádřením. Na druhou stranu, jestliže jsou soudci představitelé jedné ze tří složek státní moci, mělo by jejich materiální zabezpečení odpovídat příjmům (materiálnímu zabezpečení) ostatních představitelů státní moci (tzn. poslanců, senátorů, ministrů atd.). To je konec konců i jedním z kritérií obsažených v nálezech ÚS. Jak jsem již uvedl, možností, jak toho dosáhnout, je celá řada. Tedy nejen koeficientem.

add) Samozřejmě, že to také ověřeno nemám. Ústavní soud si mohl vyžádat další analýzy a zprávy, což zřejmě neudělal. Já se navíc domnívám, že platy státních zaměstnanců tu nejsou příliš hodnotným kritériem, neboť –opakuji – soudci by se v platových poměrech neměli poměřovat se státními zaměstnanci. V dispozici představitelů politické složky státní moci by nicméně neměly být „čachry“ s platy soudců. Navíc, k argumentu, že státní zaměstnanci nejsou ve svých funkcích do 70 let, lze uvést jiný klasický protiargument, že soudci nemají (až na výjimky) jinou možnost přivýdělku a růst jejich platů je striktně stanoven. Nechci ale o tomto vést polemiku, neboť podle mého názoru není ani tak důležité, „kolik soudci berou“, ale jak často do jejich příjmů zasahuje politická moc (s tou výhradou, že by to měl být plat soudcovský, tedy bráno např. poměrem k platům soudců v EU - konec konců každý český soudce je soudcem evropským, že ano -o)).

Co se týče příplatku, přiznám se, že si nejsem jist. Zmínil jsem jej jen proto, že vím, že patří k dalším typickým součástem platu. Pokud bych měl ale přesto formulovat nějaký svůj názor, pak bych uvedl, že není možno odlišovat příjem soudního funkcionáře a soudce, neboť se výkon těchto funkcí spojuje v jedné osobě. Otázkou je, zdali lze předsedu senátu považovat za soudního funkcionáře (nota bene když např. u Nejvyššího soudu jsou téměř všichni předsedové senátů). Očekávám však, že budete tento názor vyvracet a nebráním se tomu.

K nálezu 12/10 jsem uvedl, že je tam více ústavně právní argumentace bez hodnocení její kvality. Např. již jen zmíněná izolovaná komparace s ústavou USA je argumentem erudovaně kritizovaným M. Bobkem v článku k nálezu týkajícího se přímé aplikace čl. 5 odst. 5 ÚLPS.

Jan Kolba

Anonymní řekl(a)...

Vážení, budu vám vděčen, když mi zde sdělíte, jaké převládající odpovědi bychom v soudcovské komunitě asi slyšeli na následující otázku:

Má mít soudce, s ohledem na své postavení v ústavním pořádku a na požadavek zachování své důstojnosti, zhruba stejný, vyšší, nebo nižší příjem než nemocniční lékař přibližně stejného věku a odpovídajícího postavení a vzdělání při stejné pracovní době (tj. bez přesčasů)?

Abych to konkretizoval: pokud jde o vzdělání, přirovnejme třeba soudcovské zkoušky a lékařské atestace; pokud jde o postaveni, přirovnejme předsedu soudu a primáře. Jestli si myslíte, že moje přirovnání nesedí, uvítám návrhy na vylepšení.

A ještě jeden dotaz: jaký je převládající názor v soudcovské komunitě (uvažuje-li se tam vůbec o takových otázkách) na to, že by soudci měli mít stejnou trestní zodpovědnost za profesní pochybení z nedbalosti, jakou mají lékaři?

Prosím neberte to jako provokaci. Opravdu bych rád věděl, co si o těchto dvou otázkách myslí soudci - a samozřejmě také ostatní diskutující.

Děkuji. Martin Macháček

Anonymní řekl(a)...

ad MM:
Soudci trestně odpovědní jsou.
Na případu Berka vidíte, že v případě trestního stíhání nedopadají o moc lépe než lékaři.
Pracovní dobu mají srovnatelnou s lékaři; práce nekončí s uplynutím 8,5 hodiny.
Mají stoprocentní jistotu, že po jednání se na ně bude určo jeden aspoň jeden člověk mračit, a ten druhý (ten co vyhrál) se možná usměje; nic takového jako vděk 90 % pacošů sudí nemá.
Soudce nesmí "léčit" ani maminku, ani strejdu či sestřenici, což je naštve.
Soudce si nesmí dovolit přivydělat si od advokátní kanceláře, či se nechat zaplatit dovolenou-kongres od sdružení podnikových právníků.
Soudce ve čtyřiceti letech, po pěti letech služby má netto plat 42.000 Kč, ani mrť navíc, a když řekne co dělá, má to na posluchače stejný vliv, jako kdyby řekl,že zabil svou babičku. O to jak je dobrý či špatný soudce se nidko nezajímá.
Musí rozhodnout a odůvodnit 40 věcí měsíčně a ve stejné době 40 rozhodnutí nachystat a 40 věcí zaopatřit po rozhodnutí. Tyto počty platí bez ohledu nato, že čerpal dovolenou, byl nemocný, měl rodinou oslavu či tragédii. Prostě průměrně musí těch 40 věcí za měsíc rozhodnout. Dětem a ženě musí vysvětlovat co a proč ale opravdu nesmí udělat, jaký dar či službu nesmí přijmout a proč raději nedělá právníka na magistrátu a proč vlastně tak dlouho studoval a pak sloužil jako asistent/čekatel za plat, za který by si sekretářka soukromé korporace neopilovala nehty.
Doktoři mají hanebný plat; nevím co ji pomůže, když se plat soudců stane stejně hanebným.
Tolik ve stručnosti, rychlosti a bez hněvu a stranického zaujetí (však víme: sine ira et studio) k vašim chytrým (bez ironie) otázkám.

Jan Rychtář

Anonymní řekl(a)...

Vážený pane Rychtáři,

jistě uznáte, že uvádět zde soudce Berku nebylo fér. Výslovně jsem uvedl "profesní pochybení z nedbalosti". Případ Berka by se dal přirovnat spíš k tomu, že lékař podplacený dědicem úmyslně zaviní pacientovu smrt.

Ročně stane před trestním soudem u nás řádově deset lékařů, kteří třeba neprovedli všechna vyšetření, která lege artis provést měli, a tím způsobili pacientovi těžkou újmu na zdraví nebo dokonce smrt. Nebo "prostě jen" zapomněli pacientovi v břiše peán.

Naproti tomu jsem neslyšel o případu, že by byl trestně stíhán soudce, který z nedbalosti (například neprovedl dokazování lege artis) odsoudil člověka, jehož nevina byla po letech věznění prokázána. Nejsou důsledky takového věznění pro postiženého srovnatelné s těžkou újmou na zdraví? A takových případů určitě není málo; vezměme jen, kolik vězňů opustilo kriminál v USA po rozšíření testů DNA.

Pokud jde o Váš výčet stesků nad životem soudce: taky mi nepřipadá zcela na místě, chceme-li to porovnávat s lékaři, a vlastně i se spoustou jiných "civilních" povoláních.

Například píšete-li, že soudce musí odpracovat určité pensum "bez ohledu nato, že ... měl rodinou oslavu či tragédii" - proboha a to prodavačka nebo dělník na stavbě nemusí? Je toto snad specifická zátěž soudců, pro kterou má být jejich plat předmětem jednání Ústavního soudu?

Moje předchozí otázka byla formálně neutrální, fakticky v ní byl nepochybně vidět určitý osten. Teď je tedy celé šídlo z pytle venku: ano, myslím si, že soudci tvoří ve srovnání s některými jinými profesemi privilegovanou kastu. Mají v poměru k ostatním poměrně vysoké platy (Vám to možná nepřijde, ale je to pěkně vidět ze zprávy CEPEJ, na kterou odkazuje původní článek), mají možnost se o své platy soudit se státem a většinou vyhrají (mají tuto možnost nemocniční lékaři?), ale to by mi asi tolik nevadilo, konec konců máte pravdu, že snížení platu soudců lékařům nepřidá.

Privilegium, které mi vadí nejvíc, je téměř úplná neodpovědnost.

Měl jsem v životě štěstí a se soudy jsem se setkal prakticky jen čtyřikrát. A ve dvou případech z toho, tedy statisticky v 50 %, udělali chybu, která byla následně uznána - nejde tedy o můj subjektivní dojem. V jednom případě soudce v písemném vyhotovení rozsudku odsoudil obžalovaného za zcela jiné trestné činy než v rozsudku ústně vyneseném (a zaznamenaném v protokolu) - takže prostě o dva měsíce později vydal opravné usnesení a jede se dál. Není toto vážné pochybení z nedbalosti? A není zákona, podle kterého by za to odpovídal. Já vím, splést se může každý, ale když se splete lékař, může za to taky jít sedět.

Kvalitní soudci jsou pro nás všechny jistě nadmíru důležití, važme si jich. Stejně jako kvalitní lékaři. Ale mému smyslu pro spravedlnost se příčí, když jedna profesní skupina má významná privilegia proti ostatním, které mají srovnatelný význam pro společnost.

Kdyby soudci snahám o to, jak zvýšit svou odpovědnost a zlepšit nevalnou pověst justice, věnovali asi pětkrát víc energie než bojům o své platy, asi by jim i ty platy lidé (aspoň ti rozumnější) přáli. Bohužel je ten poměr energií spíš opačný. A tak jsou ve veřejném mínění řazení někde do sousedství politiků, kteří také mají maximální privilegia, špatnou pověst a minimální zodpovědnost.

A mimochodem, i to mají s politiky společné, že jakoukoliv veřejnou diskusi o svých platech označují za "populizmus".

Martin Macháček

P. S. Lékař nejsem, aby nebylo mýlky ...

Anonymní řekl(a)...

AD MM:
Přídavné jmeno "nedbalostní" jsem skutečně přehlédl. Jestli je to nefér omlouvám se.

Pojem dovoleného rizika ale působí i u nedbalostních tresních činů. A z těch deseti lékařů jich mnoho odsouzeno není.

Víte, při paušalizaci typu "naše soudy" "nevalná pověst našich soudů" není moc smysluplné bránit jim a rezignovaně naopak přihlížet snižování platů.
Ke snižování není žádný důvod a nevím, proč je věc spojována s kvalitou. Mám tomu rozumnět tak, že plat je snižován, protože práce je nekvalitní? To nikdo ale neřekl; protože délka řízení se zkracuje,navzdory velkému nárůstu nápadu.

Tvrdím, že kvalita justice skutečně poklesne, pokud snahy o snížení platů uspějí. Namítnete-li, že poklesnout není kam, pak se vší vážností tvrdím, že o skutečném objemu práce justice víte jen velmi málo.
Ale přesvědčovat vás nechci. Mějte se pěkně.
JR